Komu zanáší mladá

Včera v 21:21
Vlaďka má hezčí nohy než Pepína. Teprve tady jsem si to uvědomil. Ona je sice trošku při těle, ale nohy má vysportované a svalnaté. Pepína je hubená jak lunt a její nohy, ač půvabně tvarované, nemají ten žár, který jde z Vladčiných majestátních lýtek.
Taky má tlustší kotník než Vlaďka. Může to být tím, že se do něj uhodila. Tak čtrnáct dní teď bude napuchlý. A když pak splaskne, možná jejich kotníky budou božské stejnou měrou. Představte si Pepíniny nohy na Vlaďce, vypadala by, že strojí na chudách. Stejně tak, kdybyste naroubovaly Vladčiny nohy na Pepínu, ta by zas připomínala slona.
Nárt představuje dokonalost samu.
 

Přísahám pomstu

Pondělí v 21:21
Ze všeho nejradši bych vás viděl sténat v poutech jako pouhých patnáct centimetrů vysoké panenky, jako loutky. Ve vaší povaze je totiž jistá kontinuita, která vás nutí psát mi tu komentáře, o které vůbec nikdo nestojí! Kdybych se stal loutkařem a vy byste byly moje oblíbené loutky, rozpáral bych vám břuch jako nemocné kryse, která zlomyslně odpluje na oceán a nakází po vylodění vše živé. Ve svých bystřejších chvilkách jsem si tak začal vylívat soukromou zlost na blogerskou společnost, což se projevuje tak, že zapálím středisko, ve kterém sídlí Standa a ten jeho císařský palác lehne popleme. Stejně jako pozvání k interview přestane prostě existovat, články, ve kterých vyzdvihuje obyčejné teenky na vysokých podpatcích? Smazal bych je. Neradím, abyste mu blahopřály. Vyprázdnil bych obsah svého věčně plného měchýře na jeho zdeformovaný obličej!
Kriticky bych ho zdeptal do té míry, že by se rozhodl pověsit blogerství na hřebík a zahořkl by a stal by se misantropem, přesněji řečeno pesimistickým misantropem, ve kterém by se snoubila uzkoprská stranickost zásadám (haha) a malost a malodučnost a nedostatek zvídavosti, to vše promícháné jak v kontejneru na tříděný odpad.

Mám odpor k lidskému tělu, nejvíc k ženskému, všechno, co na nich raší, mi připadá zavrženíhodné, a tak vás asi nepřekvapí, že si propaluji díry do kůže. Někdy si vrtám i hřebíky do kolen. Tato prudkost vás snad ani nepřekvapuje. Víte, že neskonalé zoufalství a změny nálad patří k jedněm z nejzajímavějších rysů této knihy! Máte pocit, že už mě snad znáte, když tu přijde párty, co se protáhne z pátku do neděle a něčí vybité zuby a krvavé kalhotky a no, vždyť to znáte. Jsem jako ten kluk, co si sedne naproti, na kterého se usmějete v buse, vytáhnete knihu, podívate se znovu na něj a on v ruce drží stejnou knihu! Prostě váš osud. Cestu do hlubin moji perverzity je strmá a při hlubším pohledu můžeme vidět, že není tak docela bez vtipu. Ano, i tyran dokáže mít smysl pro humor, zvlášť když ho obsakují polonahé otrokyně zcela závislé na jeho rozmarech. Pamatuji si, jak mi jeden Slovák řekl, Češi jsou podřadní oproti Slovákům a že to Gottwald sám prohlásil na kterési konferenci komančů, tím prohlášením nejen zaútočil na mě, tu přeneseně zranil celou moji rodinu, všechny sousedy i město, ba i Masarykův stát. Neudržel jsem se a v afektu ho praštil barovou stoličkou. Sesypal se jak hruška. Všichni se pak na mě vrhli jak vosy a začali mě tlouct, někteří se mě zastávali a nakonec jsem byl víc pobitý od těch, co mě bránili, než od těch útočících... Dojel jsem domů jak ve spřežení euforie. Modřiny časem zmodraly a zezelenaly, ale stálo to za to. Nenechej se urážet, Bětko. To bys neměla hrdost a byla jen hadr na vytírání.

Buď raději mou loutkou a nech se tahat za provázky.

Dle některých prý v ohni skončí svět, dle jiných zase v ledu.
Kdo se zeptá mě, zjistí, že v rumové kouli skončí svět.

Dostatečným důkazem, jak jsem utrmácen, budiž skutečnost, že poslouchám Fibichovy symfonie. Hledám v nich rozkvět jara, poblouznění, píšťaly a naducané dudy vestálek ve vyhřátém chrámě.



Je to fuk, šmarjá! Ta noc, ta vodka, ta holka s cigaretou -- Julie, všecko je pryč. Už nedoufám, ležím potmě v posteli a přemýšlím, komu teď roztahuje moje puntička nohy! Byla jako vobrázek s očima panenky a pysky andíla, objaly mě, přilétly ke mně až k nebi a roztáhly křidélka a pak mě braly na místa, která jsem měl nejradší. Její pysky pocházely z nebe a ona sama měla blízko k ráji!

Sen

Neděle v 21:21
Jestli tohle čtete, už jsem na pravdě boží. Otrávil jsem se stonásobkem smrtelné dávky akonitinu.
Vidět je dobré, poznat ještě lepší. Hodím zde fotku sebe zmítaného jedem. Zůstal jsem osamocen, sám sobě zůstaven, proto jistě pochopíte, že jsem nemohl jednat jinak. Ale kam se teď poděju? Co bude po smrti? Snad se znovu nezrodím v podobě luční kobylky nebo jiné havěti.
Užil jsem zkrátka okultní síly přírody k zlu. Jsem praktikant černé magie, teď už to víte.

Ale než jsem se zabil, potkal jsme ženskou, co jí tak škrábal hlas.. jako rum nebo jako muškát. Chraptila a praskala jako déšť na magnetofonové pásce. Nemohl jsem najít po kapsách žádné peníze, prstama jsem šahal do levé náprsní kapsy... aspoň dolar se našel. Blížil jsem se k ní a nahodil balící techniku:
"Chceš sex, puso?"
"A ty chceš pusu, šašku?" znechuceně opáčila.
'Chci se napít," chopím se sklínky a leju do sebe hnědožlutou tekutinu.
(Ach, ten krásnej oheň v žaludku mi jde vnitřnostmi až k cévkám mozku.)
Zapomínám, proč jsem tady a jen ji zajíždím do kalhot.

"Tady máš svůj chlast, zmrde," chrstla mi kořalu do očí.
 


Pořád neřekla už

Sobota v 21:21
Třicet a den, tolik teď mám letokruhů. Neuvěřitelné. Nikdo nečekal, že bytost stuprumova dosáhne tak požehnaného věku. Smrtka s kosou v hnátech pořád neřekla už. Byl jsem hned smutnější, když jsem se dověděl, že nemají mojí oblíbenou brandy, tak jsem do sebe lil Jamesony se sodou. Měl jsem hned náladu jako něčí dvouletý brátránek, když všem v cimře ukazuje svojeho stojícího pindíka po ránu. A jak se to říká: Nikdy nevíš, kdy máš dost, dokud nevíš, kdy máš víc než dost. To platilo včera. Píchat barmanku patří k nejhezčím zážitkům strastiplného lidského života. Navíc nahota ženy je dílo boží. Tak jsem ji musel stáhnout, abych viděl, jestli nemá ve skříni kalhotky s laclem, které by ji vrátily do dětských let. Ještě dudlík a je vymalováno! Rozechvěle jsem otvíral její kvartýr. Než jsme se dostali do kuchyně, abychom jako slušní lidi pojedli kuřecí prstíčka, ošukali jsme se.

Hýbaj kostrou

Pátek v 21:21
Třináctý leden patří stuprumovi, vašemu nejoblitějšímu kamarádovi! Přejme mu, aby žil jako letadlo!

Tulila se jako štěňátko

Čtvrtek v 21:21
Byl jsem v nemocnici.
Můj nádherný sexy primář: "Můžu vás vidět chodit?"
Já v myšlenkách: *Tobě bych i zatančil...u té nemocniční židle...nahý.*



Revolucionáře si představuju jako bojovné mravence táhnoucí v hustém šiku směrem na Hrad, kde brzy bude sedět na zlatém trůnu Babiš. Vystřídá v čele státu toho alkoholika, který musí předstírat chřipky, aby zakryl pití.

Zatímco smrt jim řekla možná

11. ledna 2017 v 21:21
Byl jsem si koupit flašku rumu. Nechtěl jsem vypadat jako alkoholik, tak jsem přihodil ještě mouku, jako že ho mám na pečení.

Potká mě domovník:

Utíkáte do fantazie.
Vy víte, že píšu?
Myslel jsem vaše pití.

Setři sperma z řas

10. ledna 2017 v 21:21
Setři si slzy a usměj se uplakanýma očima.

Vracej se domů, s nadějí i bez naděje...

Věčně se vracej a bílým šátkem mávej,
bílým jako holubice.

Každý den se něco končí,
něco nádherného končí!




snad ještě jednou mě poblázní polibek
jak plamen v lucerně
zachvěji se
až se mé tváře dotkne
trochu neochotně
odevzdán

vítr na mých rtech zachytává
nehmatatelný šat
marně tentokrát líbala
na čelo

Dirilada

9. ledna 2017 v 21:21
Had - symbol zla, pokrytectví, svatouškovství. Les - místo bloudění a ztráty světla. Symbol dogmat a společenských zlořádů. Podle Blakea je všechno symbol. Orel symbol ducha bez hranic, perla zas symbol lásky. Orla využíval Schiller, Goethe, Heine, vůbec všichni ty polyhistoři minula. Perla je dobrá pro mladé divoženky. Víme, že doba, ve které psal William imaginací vystupňovanou k přízraku svoje transcendentní příměry, nebyla zas tak odlišná od doby, kdy Kolumbus snědl zlatá vejce. Na hniličku. Ale i pět stalení či i víc než pět po Kolumbovi stále neztrácely obludné vidiny nic ze své, jak to nazvat, nadčasovosti? Naléhavosti? Pohlavnosti zrozené z těla magora!
Ano ano, Blake stvořil žárlivost, která je potlačována. Touhu, která nikdy nedojde ukojení. První otevřel krabičku Pandory a nechal ji konat dílo pověstné zkázy. Kdysi mírný jako beránek, stal se běsem utrženým z řetězu. A proč to všechno dělal? Co ho k tomu vedlo, se ptáte? Jestlipak prostě nebyl jenom jeblý? Nebo taky vzácný nebo taky krásný? Byl symbolem duševních aspirací a omylu člověka, který vede ke krutosti, jako ten starý platónovský symbol dobra... Nepovažujte ho však za krasoducha, děti. Příliš mnoho musel experimentovat, dalo by se říci snad i studovat, než dosáhl mistrovství ve svých alegorích a náznacích hrůzy! Určitě ho prvoplánově nelákala Krása jako estetická mohoucnost. Byla to jedna z potulných duší, obdařených nadpřirozeným viděním, žádný svatoušek, se srdcem, které nebylo ani příliš skromné, ani přiliš upřímné, zato však prodchnuté démonem, jenž mu tak často na plátnech i na papíře žehnal. Nic radostného, přepychového ani blankytného u něj taky nehledejte! Svým způsobem obdivuhodný diletant, který příliš věřil v přízraky a v sílu umění, s jistou pekelnou noblesou pro čáru, se zbystřeným smyslem pro bizarní souzvuky, marně hledající pádné slovo, co skončí martýria návratu ke kořenům zmrtvýchvstalých pohybujících se na hřbitově se stejnou elegencí jako kočka na rozpálené střeše. Není divu, že umřel neukojen.

Plíživý had, který svůj ocas vedl přes kosti nekřtěňátek.
Hmotný a nasraný, plazící se do paláce moudrosti.
Sežraný zaživa bohatou, ošklivou starou pannou.
Kdyby býval byl sežrán aspoň chytrou,
nebo i hezkou slečnou,
kdyby byl sežrán kýmkoliv jiným
než starou, nerudnou, zapeklitou babou,
co jí vykukoval prales z kalhotek,
jak si ho cpala do bachratého břucha,
možná bych se nerozpakoval nazvat ho svatým hádětem,
ale takto je jen další z řady všetečných plazů, kteří vidí
jiný strom než hlupák. A i když vyzařuje světlo,
nikdy se nestane hvězdou.

Víme, že věčnost je přestrojený čas milenky, který má
vyhrazen pro šminky, pro podvazky, pro trochu dupání s vojákem,
pro nekonečnou řadu zbrklých pohybů,
které už nemají vůbec co činit s její vzrušující postavou,
s kočovným tělem šamanky chodící po spáleném písku
a představující si při tom rituál dráždění. Zvedneš
varovný prst, leč varování selže a ona se s tebou zas
a znovu vyspí. Věčná Kleopatra přijímající v komnatách nepřátelské generály,
aby je vaginálně
nakazila poznáním převahy té kočičky nad lvi, aby poznali, jak mocnou zbraní je tělo ženy!

Jak je všecko umělé, co se loví na sítě a na udice,
co je přirozené, neloví se, nechává se chytit. A tak dál.
Brání se, ale chytit se nechá, prostě nechá. Na počest
dominanci útoku. Je ideál v
podlehnutí.

Občas bývají zasažena citlivá
místa v uzlinách, kde se
hromadí sémě a kde odpočívá
nezaujatá stránka povahy včetně důsledku vojny
pro kleptomany stižené schizoidní poruchou.
To už nemluvím ze sebe,
....
...
..
(checheche
ch
c)
že blázni netouží po uznání, obdiv je jim cizí a ví moc dobře,
že se nevznesou příliš vysoko,
vznášejí-li se pouze na svých křídlech. Důraz je u nich na víře, že jen do vysokých trefí blesky, kdežto když jseš skrčený, tak máš ode všech hovad pokoj! Stojí pevně na zemi a ví bezpečně,
že země jim neublíží, kdežto v oblacích by jim mohl selhat vosk.

Povíš mi ještě, kdo je Bičovaná z nočních můr? Věříš celým svým zadečkem v nezbytnost potrestání rákoskou? Pokud si odpověděla aspoň jednou ano, tak si pamatuj, že v těch opravdu opravdu krátkých snech, které si pamatuji těsně po probuzení, nevystupuje Bičovaná, ba ani nemůže vystoupit ze schránky úzkého rámce pornografických detailů, zkrátka ten dojem nemohu a dost dobře nechci zařadit jinam, jak již řečeno v opravdu krátkých snech vystupuje opálená slečna s náušnicemi ve tvaru krokodýla a usmívá se, její ztepila postavička tančí ve stínu močálu na obří škebli a ten tanec na škebli, panečku, to je pravé bala bala Patrasové, není v něm nic mimo vír zmítaný tancem, hulákající na každém rohu jako vylekané discodítě, že dnešní noc patří nám. Bohužel ke konci písničky se k ní přiblíží kymácivá postava, skočí do močálu, připlave ke škebli a začne ji na té škebli hlava nehlava tlouct. Jako nejvymakanější bojovník K2, takže přichází o zuby, krvácí z nosu, natrhne ji ucho, úder roztříští žebro a dál se už nemluví ani nekřičí, jen tiše sténá ležící obličejem k hmotě. Víc zpravidla nestihnu zachytit. Jakmile zazvoní budík, probudím se a jsem to zas já, nudný nadutec marně se snažící si vzpomenout na drahou a vynikající Bičovanou.

Osamělý vrah

7. ledna 2017 v 21:21
O mojí smrti kolují dvě pověsti. Jedna říká, že jsem se šel projít na kolotoče a když už jsem málem platil vstupné, odtáhl mě maskovaný muž do ztemnělé uličky, kde mi podřízl hrdlo. Hladové mraky rabovaly hlubiny. Rozpršelo se, krev stékala do kanálu, vrah utekl a nikdy nebyl dopaden.
Druhá byla o setkání s básníkem. Prý mi podstrčil krabku el emek, sám zvolna popotahuje. Naklonil se trochu blíž. Jeho kštice ospalého lvíčete mi mrazivě přebíhala o líčka. Políbil mě na nos. Nos pukl a rozsypal se jak domek z karet. Políbil mě podruhé, tentokrát na rty, ty se šetrně zjizvily a puklinami prorostl zimolez. Tvář dýmala v jednom ohni, instinktivně jsem ustupoval, ale za mnou zela díra v zemi, musel jsem tedy spíš (chtě nechtě) kráčet vpřed. To už se neudržel. Rozesmál se skřekem skřetů. Z plných vyhulených plic vycházela rajská hudba a my tak poprvé v kompozici těch zvláštních tónů poznali slast, cítili se jak anděl sedící na hrobě v lněném rouchu. Už nebyla ona díra v zemi, ostatně nijak nápadná, už nebylo nadohled věčné peklo vstávající k životu, nýbrž ony nepředstavitelně přitažlivé stezky do vyprahlých končin, kde hřadují na větvích mrtvé děti s vyžilými tvářemi, jaké dá jen správný poměr zkonzumovaného perníku a stoličnaji. Tučné nebo hubené, zavilé nebo nevinné, propadlé nebo naducané, každá jedna z nich může představovat masku příliš bojovaného a příliš prohraného osudu, pokud je v správných proporcích vhodně vytesána podle zcela konkrétního plánu, nezměněného a nezměnitelného, zamýšleného panovat nad prostým zdáním člověka, asi tak jako když se růže sází mezi trním a na vřesovišti bzučí včely. Později ke konci tête-à-tête mi propíchl vidlemi oči, uši zůstaly nastraženě číhat, dokud se nezastavil tep krve a srdce naposled nevydechlo svůj úder.

O okolnostech mé smrti není nic bližšího známé.

Děravá

6. ledna 2017 v 22:21
Vítr honil zmačkaný
balící papír,
stařena - domovnice
vyšla ze dveří, pak
se uklonila větru, obřadně, jako
to dělají jeptišky, zatímco
vítr dál papír převracel,
obracel, zvedal, nechal klesat,
jak když se rvou dva
zdivočeli psí.

"Pojď sem, papíre,"
utrousila zmučeně,
"potřebuju zrovna tebe tady a teď!

Protože nevím, kde končí vesmír,
můžu říct, že
je v tom papíru

A ona to asi taky tušila,
jinak by už byla dávno
odešla.

Bojím se tmy a někdy křičím

5. ledna 2017 v 21:21
Když ztichnou múzy, zemřeš.

Voda je lék na všechno:
Bolí tě hlava? Pij víc vody.
Chceš zhubnout? Pij víc vody.
Zhoršila se ti pleť? Pij vodu.
Štve tě přítel? Utop ho!

Vymažte někdo ze světa neopětovanou lásku.

když to není o lásce tak to není život
když to nebolí tak to neskončilo
mám tě pořád ráda a budu dycky i když to zní trochu nostalgicky
jsem už taková asi mi vždycky potrvá všechno nějak dýl
a tak vždycky někdo dřív přijde udělat to líp

Nastavila mi tvář k polibku, tak jako to dělala vždycky. Sotva jsem ji objal, začala se překotně svlíkat. Hadříky z ní spadaly jak pěna z Venuše, když dosurfovala na mušli až ke břehu. Sundal jsem ji poslední část oděvu - kalhotky, zůstala jen v botech na vysokých podpatcích. Tak jak byla odnesl jsem ji k posteli a hodil do ní! Ona se třepala vášní jak ratlík, po kterým někdo hodil klobáskou. Já bych jako vždy dokonale rozvážný!
Tokala hrdelní řečí, s tím svým chlapeckým vzezřením a očima byla vskutku kouzelná milenka, a jak vzorně jí zářilo poprsí do tmy.
Postříkal jsem ji od hlavy až k patě a pak ji ubil dřevákem, rozbil hlavu kamenem a pro jistotu propíchl nožem. Bleskurychle jsem do sebe hodil panáka, oblékl se a jemně za sebou zavřel dveře.

Šavle typu kilič

4. ledna 2017 v 21:21
Zastihla je hustá tma pod stromy, vzduch osvěžený listy a všecky ty křivé jedle, to bylo něco pro zhýralou duši, rozeznával světlušky, které je líně a zároveň pilně obletovaly jako opilkyně v údolí hulvátů.
K polibkům přidával ošahávání jeskyňky, která začala čvachtat. Cítil ve vzduchu plno něžností a domníval se, že noc bude jako stvořená k zvláštnímu, sžíravému šukání.
Vzdálené chajdy sedláků zářily v lesní tmě jako oči zhuleného maturanta.
"Nasadila jsi mu parohy? No, jen pověz? Josef už byl takový blbeček, aby si nechal nasadit od ženušky parůžky?
Jezero bylo poseté hvězdami. Mlčela, jen si na asi na něco vzpomněla, tak se uchechtla.
Na hladině pluly velmi pomalu dvě labutě. Zastavil se, aby jí pošeptal: "Tady si tě chci užít v poloze čtyřicet osm a můžeme přidat šedesát devět."
"Ráda, moc ráda."
"Neblázni," temně se zasmál, "jsi ciloložnice, nezasloužíš ani milimetr mého posvátného bagru."
Vzepřel se proti tom duševnímu napětí. Ucítil, že by mohla podvádět i jeho. Všechny ženy jsou děvky, musíme je využívat a nedávat jim nic ze sebe.
Ta hořkost, kterou cítil, měla chuť být vyjádřena slova, vyjít ven, chtěl jí rozbít zuby, rozkopat žebra nebo aspoň vyrvat jí chomáče vlasů.
Opakoval si: Svět patří silným. Musím být tedy silný. Musím být nad věcí, dokonce i nad kurvami!
Jako řízením osudu uslyšel tlumený i mohutný ruch niterného záští, nenávisti vůči ní, jakýsi tlukot, kterým předzpíval jako árii svou jednotvárnou, nehynoucí žárlivost. Na jezeře se už nevznášely hvězdy, pouze vybledlá maska ženy, kterou držel pod vodou a která vyfukovala užaslé bublinky tvořící na hladince miniaturní kola, jako když dědeček bafá z dýmky a najednou se zakucká.

Potkal jsem ji v kavárně U rýžového nákypu. Zasněná děvenka s příliš vyzáblým zápěstím, která si dělala křížky do bloku se stužkou. Vypadala jako křehká, světlovlasá panenka. S jemnou postavou, boky i prsy, obličejem miniatury, která se rozplývala nad čajem pletí příliš bílou a hladkou, jako mají albínky, jen ty šedomodré oči, které musel nanést štětcem nějaký opilý portrétista z 16. věku a vystínovat génius, se usmívaly tak nějak vědoucně. Chvíli jsme se bavili. Skoro mě dojala, když začala vyjmenovat, kterého slavného kastráta italské Opery obdivovala nejvíc. Házela jmény jako Farinelli, Farfallino nebo Caffarelli. A ty její nenucené hlášky: "Jednou chci spočítat všechny své vlasy." Nebo: "Chci umět fotit očima." Byl jsem ve věku, kdy jsem diplomaticky řečeno lehce podléhal dívkám a jakmile přisadila něco v tomhle duchu, neovládl jsem se.
Ještě ten večer jsem ji požádal o tělo, což není vlastně nic jiného než zkratka žádosti o ruku, šukali jsme pak celý týden v kuse, i když měla příjimačky na výšku. Navzdory mému předsevzetí, že si nezačnu s žádnou panenkou, jsem ji propadl a veškeré ty jak jablíčka červené, dámičky kulaté jak chovné krávy, se jí v otevřené mrdačce na tři výstřiky nevyrovnaly. Nakadeřené, pocuchané vlásky na polštáři ležící, jemné jak obláček, vytvářely zvláštní kontrast k těm svěžím, chtivým pyskům, co měla mezi líbeznými údy bez znamínka, pupínku či skvrnky! Bohové ji nazvali Dianou, jak mi později při snídani svěřila. Chtěl jsem i její sestru, ale ta byla ošklivá, plochá a nikdo se o ni nezajímal, nikdo se s ní nebavil... tak co bych ji poskytoval reputaci? Z domu jsem uprchl a víckrát se tam neukázal.

Omnipotentní

3. ledna 2017 v 21:21
Otvíráme ve středu rubriku zapomenutých a mnohotvárných organismů, první týden se nese ve znamení užovky. Efektem zoomu do hlavy takové žížaly je pocit, že s ní není něco v pořádku. Má sice zdravě vyhlížející pokožku, ale zdání v tomto případě klame obzvlášť odpudivě. Na povrchu je milá jako dešťovka, uvnitř kluzká jako had. Je to o mojí exce. V podání Zuzany - žížály!

Jeli jsme ve vlaku do Kojetína, kde jsme se měli sejít s krutopřísnýma pařanama hry Doom 2. Vypadala v kupé okouzleně. Vyprávěla mi podmanivým hláskem, kolik zabila mozkových démonů v tajném levelu, když tu se otevřely dveře a dovnitř vstoupil vousatý, pupkatý průvodce, jaké tak často potkáte na toulkách českými či moravskými luhy a háji. Vypadal jako čajmen z druhořadé čajovny v Praze na Žižkově. Mohl mít 40 až pětačtyřicet, ale olysalá hlava a nesouvislé trhané pohyby těla napovídaly, že má za sebou aspoň dvě děti, neposlušnou manželku a psa, který mu místo přivítání chčije pod nohy. Cvakl v přístrojku náš lístek, pozdravil, odporoučel se. Měla klid, celou cestu, která čítala víc než 80 km, mohla v klidu strávit s copánky v knížce. Ale ona se rozhodla, že mě bude mučit. Tak se okouzleně ke mně přitulila a začala mě hladit po hrudi těmi štíhlými prsty, které listovaly v notách jako listonoš v dopisech. Měla na sobě takový župánek, volný župánek z bílého flanelu, který se sice nehodí na cesty, ale nehodí se ani na zrzku, která má vetkanou v copech pampelišku... Svou pusinou mi připomínala žížalu, která se lepí na povrch, kde přilne, dokud ji nesfoukne říjnový uragán. Chápal jsem, že za tvary příliš nemůže, ale přece by mi bylo milejší, kdyby její ústa byla vypadala spíš jak huba nenasytné šlapky v přestrojení za transvestitu.
"Ty hlupáčku," žvatlala.
"Chceš píchat nebo co?"
Královsky se bavila. "Naučím tě to jako prvňáčka. Dám ti lekci z řečnictví, pak počty, uvidíš, že z tebe ještě vyroste bystrý obchodní příručí, S."
Políbili jsme se dlouze a vášnivě, pak následovalo vzepětí, prudké a ztřeštěné objetí, kterému se nemohla bránit, jen naoko a prudká touha se měnila v něhu, kdy mi nabízela ústa. Udýchaný boj vystřídalo zbrklé a neobratné milování. Zůstali jsme poté chvilku tiše v objetí, oba trochu zklamaní, unavení, ale i rozněžnělí. Zbytek příčné dráhy frčel svistem hodným kolejnice, avšak trošku nešťastně to s námi házelo na těch vypolostrovaných sedačkách ČD, jak to hází s jezdcem rodea, který před závodem vypil flašku mezkalu. Jakmile zapískání vlaku oznámilo stanici Kojetín, byl jsem myšlenkami zas u té druhé, která na mě čekala v Opavě.

He was lost in a gallery of memory

2. ledna 2017 v 21:21
Sloužil nepravému bůžku jménem Kreditní karta. Vlastně poté, co Kreditní karta odpanoval svých rajských třicet let, nastoupil na jeho místo Debetní karta, vlastně takový dotěrnější bratřík. Z příležitosti, jež mu byla dána, rozvracel rodiny a mrzačil společenství. Nakonec musel i on uznat, že Debetní karta prostě vládne svrchovanou, absolutistickou moci. Jednoho letního večera, kdy už nemohl útisk vydržet, odebral se zničeně do vlahého, ještě trochu dusného dohásínání oblak, aby skoncoval s životem. Vozka, který táhne za sebou den co den chomáče světla a nastoluje pytel noci, seděl na kozlíku v poněkud povznesené náladě, zpíval si Kalinku a doufal, že nezahučí do řeky. Když dvojmo zahlédl, jak se modloslužebník připravuje na skok z vysokého kopce, zahulákal hrobově: "Zastav a pohleď na krásu rození, na závoj, který přikrývá spanilolícé vlasatice, dokud ho nesejmu a ony nezasvitnou nad celým zenitem!" Ať se díval, jak chtěl, viděl pouze šedivou mlhu, z níž se tu a tam vynořovaly pletence větví. Vozka viděl, že se hotoví k nejhoršímu. V poslední vteřině vyskočil ze sedla a v kotoulech se dokutálel k postavě, která se děsivě přibližovala propasti!

Karta zatím rozšustroval veškeré finance určené k výstavbě fotbalového stadionu v Močovicích. Nezastavil se ani před vyděračem z Poslanecké sněmovny ČR. Hrozivě se vztyčil na všechny čipy a zapípal. Podvodník vzal do zaječích. Tomu se říká přitažlivost hrůzy. Horší bylo, že během útěku se mu podařilo naházet na Kartu bahno. Týden nemytý, zasviněný Karta se v nervové horečce raději zablokoval. Tak se skončilo panování velikého chána.

Kdysi jsem byl při posledním tažení jednoho umanutého feťáka, jel na heráčku. Onemocněl nějakou strašlivou tuberkulózou nebo co. Šel jsem k němu do pokoje, kde ležel natažen na smradlavé posteli. Po tváři se mu řinuly dvě velké slzy a krabatil tvář jako děcko, které má nějakou bolístku.
Neubránil jsem se pousmání.
Jak mě spatřil, pokusil se ke mně, sotva popadaje dech, natáhnout ruce.
Stál jsem tak, aby na mě nedosáhl.
Pak začal litanie. "Já nechci umřít... prosím, udělám vše, zavolej doktora... už nic neuvidím.. vůbec nic, musíš mě zachránit." Po pár větách byl jeho dech byl tak chvatný, že se nedal ani počítat a jeho hlas tak tichý, že skoro nebyl slyšet. Díval se strnule před sebe, jako by tam viděl něco nepřirozeného a strašlivého. Tak asi viděl tu smrt...
Já jsem nechápal, co se děje, většinu života jsem si přál umřít a vlastně mě nenapadlo, že by se někdo mohl chtít smrti bránit.
Řekl jsem mu, že jsem amatérský kněz a že ho můžu vyzpovídat, jestli mu to ulehčí, ale že víc udělat nemůžu.
Nebránil se, sdělil mi, že začal brát v patnácti, nedokončil střední, pak kradl, byl několikrát zavřený a do toho si pořád huntoval organismus tím svinstem.
Když jsem se smál, zrozpačitěl. Nakonec jsem řekl: "Bůh ti odpouští. Amen."

Rok Ďábla

1. ledna 2017 v 22:57
V tomto roce se ukáže, kdo za co stojí! Dýchat, spát, pít, jíst, pracovat, snít, všechno, co děláme, je vlastně umírání. Konečně i žít znamená vlastně umírat! To jsem si uvědomil, když jsem ležel včera na podlaze a půvábné ručky dívek mě trpělivě křísily!
V roce Ďábla budete pociťovat strašlivou úzkost zoufalců. Budete se zmítat, budete ztracené, budete tonout v nejistotách.
Avšak dokud si nesáhnete na ono příslovečné dno, dokud se nespustíte s vypočítavým děvkařem, nebudete sobě o nic blíž než hvězdy, které pozorujete z okna. Však ono vás to milostné dobrodružství vytrhne z nudy stereotypu. Hlavně vám otevře oči! Že svět je dupárna, která patří za zdi blázince!

U sebevrahů ve smrti schází systém

31. prosince 2016 v 21:21
Už tu nejsem.

Simulakrum sexu

30. prosince 2016 v 21:21
gsasfa