Zbrocená krví

Včera v 21:21
Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude. Hlavně že dneska je co do huby, objetí dívky sladké, sklenička se třpytí tím civilizovanějším lihem a co bude zejtra? Vem nešť zejtřek, to si lehnem do rakví a ani pes po nás už neštěkne...



Tak ještě jeden, abyste si nemyslely, že myslím jen na prasečiny a mozek mám v kalhotách.
V pokoji je tma jako v pytli. Naše oči si na ni ale pomalu zvykají. Je tu postel a v posteli spí žena. Krásná mladá žena, taková ta bytost na pomezí dívky a ženy, stále ještě spícím andělem a dosud ne probuzeným ďáblem. Je teď, v tmě, na níž si oči pomalu zvykají, jako zvláštní druh baobabu, nečekaně dojemná, když spí na zádech a její prsa tiše oddechují píseň noci. Černé vlasy se vlní po polštáři jako záplava temné vody. Stane se z nás pohled, pozorující ji z jednoho bodu. Nenápadně jako jehličí borovic, které se zatoulalo do bot během procházky lesem. Jsme pohled kamery zavěšené ve vzduchu a můžeme se prostorem pokoje libovolně přemísťovat. Teď právě visí kamera přímo nad postelí a zabírá dívčinu spící tvář. Její obočí má v sobě něco z úředního vzezření starých chšaçapávanů, ochránců země staré ptolemaiovské dynastie, vyrůstá kontrolovaně, že ani na moment nepochybuješ o tom, že aspoň dvakrát denně stojí před zrcadlem a nějakým udělátkem si je zastřihuje a tvaruje do svůdných forem. Jenže teď i její obočí spí, společně s víčky a řasami kouzelné vyřezávané panny. Tak tedy její hlava leží na polštáři a vypadá, že se dívá do stropu, jenže se nedívá nikam, protože spí jak bys ji hodil do vody. Víčka jsou zavřená pevně jako poupata v zimě, a proto je nemůže otevřít ani kdyby chtěla, a bylo by dost divné, aby je chtěla uprostřed noci tmoucí otevírat. Vlastně se jí nejspíš ani nezdá žádný sen. Je tak uvězněná v těle, že kamkoliv v bdělém stavu vyjde, všude ji propůjčuje hodnost. Nemůžeme říct, že chlapy přitahuje, neboť to bychom jí křivdili. Jsou do ní zbláznění a předhánějí se v tom ji dostat do postele, takový je úděl krasavice, nikdy nepozná v houfu loupežníků přítele. Teď ovšem její bělostný štíhlý krk zachovává hutnou mlčenlivost dokonalého díla, její malá brada je perfektně tvarovaný útes, vybíhající v graciézním úhlu do moře. A ona ani nehne brvou, v tváři se jí opravdu nepohne jediný sval. Jediný sval. Jako soška, kterou někdo ve finiši glazoval, je jaksi nehybnější než obyčejná sádra a tím neskutečnější. Do toho jsme si řekli, že je tma jako v pytli. Sami jsme teď malinko na pochybách, jestli - pozorující ji z jednoho bodu zavěšené kamery - právě nad postelí nejsme na tom nejméně vhodném místě. Někdy se možná hodí poodstoupit a jako nějaký šíleně zdeptaně opilý malíř bujarého mladistvého aktu pohlédnout na plátno z odstupu vzdálenosti, aby detail ustoupil celku a nechal ho právě vyniknout v tom nejpřekvapivějším záhybu. Nevěřím příliš, že dívčiny životní funkce při tak hlubokém spánku zůstavají aktivní. Připadá mi, jako by byla na sněhobílém povlečení položenou již zbledlou, mrtvou nevěstou v poněkud lehkovážném filmu nafoukaného režiséra, který se před natáčením posilní jeřabinkou a pak na celý štáb z křesla volá, že to nemá štávu. Na samém pomezí organického a neorganického života splývá mi její dech s něčím maximálně pozorným. Zalitá do vosku, nevnímá. Nemůže vědět, že my to vidíme, tak jako nemůže vědět, kde je teď Franta a proč neleží po jejím boku. Především proto asi, že to je její pan Božský a že s ním navazuje jen nesmělý oční kontakt, kdykoliv ho uvidí procházet nedaleko ní. Chtěla by z něho trhat šat, ale to by se časem z Božkého stal Nadprůměrný a z něj Běžný a pak Otravný a nakonec by se radši tulila do náruče pana Osudového, jak už to zhýčkané slečny dělají.
 

Pomsta bývá sladká

Pondělí v 21:21
Mám pro vás obří překvapení! Vžil jsem se do emocí mé kámošky. Čas plyne tak rychle. Proplouvá mezi prsty jako voda v potoce. Dny se pojí v týdny a týdny v měsíce a já pluji. Jako ta loďka na moři. Bez velkých starostí. Oceán je klidný, obloha slunečná, jen občas se na ní ukáží mračna a vzduch protne krátký déšť. Nic není tak uklidňující jako něžné vlnky na hladině.V přítmí města, ve staré uličce pod kostelem se tiše vytrácí dvě postavy, v upřímném objetí plného lásky, ve svém vlastním světě, bez existence kohokoliv a čeholiv jiného, míří vstříc konci dnešního večera. Láska je krásná. Sledovat dva milence, všechny ty emoce, city a láska z nich úplně sálá (a bodají do mého, občas trochu bezcitného srdce).

Vyšel jsem z hospody do zmrzlé ulice osvětlené starými pouličními lampami, které na ni vrhaly oranžové světlo, připomnělo mi mé dětství. Ulice byla prázdná, rodiče i děti pokojně spali a já se vydal na dlouhou cestu k mému bytu. Nefoukal vítr, jen hustě sněžilo. Za mnou se ozval jemný hlas, otočil jsem se, to ona ke mně nesměla hovořila. Zeptal jsem se ji, kam teď půjde, řekla, že neví, nemá kam jít. Pozval jsem ji tedy k sobě domů, dali jsme si kávu a povídali jsme si o životě. O tom, jak je vše nespravedlivé a jak jsou lidé zlí. Našel jsem v ní sebe samotného, přál jsem si, aby tento večer nikdy neskončil. Ale všechno pěkné jednou skončí, bohužel, ani dnešní kouzelná noc nebyla výjimkou. Ona odešla a v mém bytě zanechala jen její jemnou vůni a smutek, se kterým přišla, všechny ty problémy. Odešla hledat štěstí do míst, kde by je jiní nehledali, do temných ulic starých měst, do starých bytů starých mužů. Přišla jim do srdcí vnést smutek a žal.

Vždyť nebýt konců, není ni začátků.
Čím víc zabolí, tím líp nám zítra bude!
Nech mě, odejdi! Zapomeň na noci vysokých podpatků!
Zapomeň na hudbu zapomenutých zpěváků.
A chce se mi křičet.
Vážně.
Chce se mi dělat krátký, zbytečný věty. Chce se mi za nima dělat konce. Chce se mi končit. Chce se mi začínat. Chci!
dokud dejchám, je všechno v prdeli.

 




Mudrc mi poradil, abych si nalil čistého vína

Čtvrtek v 21:21


"Jsi moje?" ten studený dědek řekl své ještě ne nevěrné utrápené ženě: "Jsi moje?" Byl jsem právě u toho, a jen Prozřetelnosti můžete děkovat, že jsem při tom byl, abyste se dověděli, co a proč a jak a nakonec byli chytřejší než plesnivej stařec.
Prý jsi moje... to ženy nerady slyší, na to nerady odpovídají. Svět je semeniště hříchu a pařenistě pohlaví, to věděli už naši předci.
Poněvadž když si holku chceš připoutat jako můj kolega, který měl šedesát let a osmadvacítku zavíral doma na klíč... co myslíš, že se stane? To je přece pointa milostného bloudění. Jeho nejmilejší, jeho vyvolené Holce se zápalí lýtka a rozletí se setrvačností znechucení do náruče těch, kterým je všecko šumafuk. Tak to chodí, drazí přátelé. Starý muž zrazovaný mladou nevěrnicí. Může být něco víc směšného a zároveň smutného? Vystrašený parohač, chlap uražená, který jí nikdy neposkytl úlevu, nikdy se nestal přítelem v těžké nouzi, měl jistotu jen tehdy, když byla v domu zavřená.
Takže ji zavíral na klíč a říkal všem známým i neznámým na potkání: "Tak to je moja žena, prosím. Tadyhle ji máte."
A všem takhle klouzala čelist. Bodejť by ne, vždyt měla ženské kulatosti, ten pevný zadek a svůdná prsa a rozkošné, pěstěné prstíky a plavé vlasy a živé oči její hleděly do okolí jako zájem. Všichni si v duchu říkali, vím to, neboť jsem byl při tom: "Řekl žena, ale myslel dcera, nebo snad ne? Žena?! O tolik let mladší?" Podivovali se.
Pak už nic nechtěl, opravit ani nakoupit, jak mu odpelášila. V zuřivé zlobě mu zůstala jen jeho chátrající chata. Nechyběla mu vlastně ona, nýbrž špína sexuality linoucí se z toho vnadného těla. A ten klíč, který tolik zbožňoval, ten mrštil prý za ní do kanálu. Kudy pajdal, tudy se mu připomínala. Blyštila mu vstříc z každé výkladní skříně, v každém zrcátku se nahá odrážela nazpět, žádoucnější než kdy dřív. Až už jenom seděl na kanapi a pálil druhou za třetí a vzdychal, takhle z hloubi plic vzdychal svou osamělost. Notně vrásčitou tvář zdeformovanou do pitomého, zamračeného šklebu nechával šlehat cigaretovým dýmem. Pít ovšem nezačal, domnívám se však, že jen proto, že se pořádně pít nikdy nenaučil. Každopádně v servaném gauči působil jak maňásek a skutečně se tam odehrávalo divadlo téměř pro nikoho, neboť prakticky nikdo jej nemohl spatřit, divadlo oproštěné od fyzična i od citu, marně naříkající a marně ujišťované, proč on, koho či co, zač tak trestán. A tak ten škaredý muž, nevysoký, v těle důkladném, s zcuchanými vousy, které ho nedělaly ani zajímavějším ani hezčím, nevstával za ničím, stárl úplně bezduše, slunce mu už nesvítilo na cestu a když pak zničehonic prodal dům, zůstala na pozemku jen bouda pro psa, pro bígla, kterého tam nechal. Slyšel jsem ho štěkávat, zněl zpovzdálí nenápadně jako bílý šum a čím blíž jste byli, tím víc se zarýval do uší, jako by štěkal ten dědula, štěkával tak asi od půlnoci, jako by mu do řiti něco kulatého vjelo a štěkal znovu i o třetí ráno, když jsem se vracel nasračky z knajpy, držel si v štěku vysoký standard, dokud jej noví majitelé nemohouce ho snést nevyhodili na ulici.

Prokaryota padají z nebes

17. ledna 2018 v 21:21
Noc snesla se k zemi. Soumrak hustší a hustší rozestíral se krajinou. Křídlo temnoty chránilo příšernou postavu, která se zahalena v dlouhý černý plášť, pokoušela zlodějsky dostat od dědiny k poustevně. Jakmile se prodral až k vchodu do jeskyně, uslyšel z hloubi kobky táhlé vzdechy nějaké švarné, mladé, hezké ženušky. Překvapilo jej to. Očekával, že se zde setká se svým kolegou ze studií, ryšavým Patrikem, který hrával fotbal za pardubické Medvíďata. Dotáhl to až na ředitele společnosti prodávající auta značky Kia. Zdá se, že v nitru poustevny probíhalo značně rozvolněné setkání jeho kamaráda a vlastní jeho ženy, jak poznal z vykříků. Nevěděl, či jít dovnitř a prozradit se nebo raději se odebrat na kutě a ráno předstírat, že vůbec o jejich poměru nic neví.

Je to svízel, ale dej své dívce po čísle odpočinout

16. ledna 2018 v 21:21
Nesmíš mi dovolit, abych od tebe odešla, Rafaeli! Stojím před tebou jako žák přivolaný k tabuli, který ztratil nit k početnímu úkonu!
"O nikoliv, anděli. Nedovolím, aby ode mne odešla tak znamenitá písařka, nic se neboj!" odvětil horlivě profesor. "Ale ty citáty," zabloudil zrakem dolů k obrudě jejích šatů, "ty citáty mě dokonale pomátly. Ostatně stačí už jen závěrek, který mohu dokončit vlastní rukou."
"Né! Ne! Musíš mi dovolit, abych dílo sama korunovala."
"Nuže tedy dobrá, ještě naposledy použiju tvojí laskavosti, snad dnes, snad zítra. Se ti dovolám na mobil. A něco spolu upečeme, viď?"
"Ano.. musíme se oba osvěžit po namáhavé práci," usmála se.

Langobardský bratříček v Kristu

15. ledna 2018 v 21:21
"Protože jsem byl kokot, přišel jsem o práci i o rodinu," řekl při léčení jiný kokot. "Snažil jsem se sekýrovat celý svět a přitom jsem neuměl poručit ani sobě. Byl jsem fanatik zfetovaný mocí. Bylo to šílené."
Někteří psychoterapeuti dokonce tvrdí, že každý člověk je kokot, jakmile ho jen trochu poznáte. V jejich případě to pravděpodobně platí. Jinak se však tato teorie vztahuje jen na kazatele a právníky.

Kuplíř - přítel padlých

14. ledna 2018 v 21:21
CHČIJU KLIDNĚ DOLŮ Z OKEN -
jsem přec pánem svýho domu!
přesto skrytě šilhám okem
copak dole říkaj tomu


Nic neříkaj, nic nevidí
jenom sedí v podřepu
klopí oči, snad se stydí
že mi serou do sklepů

Och, běda, sapristi, femme fatalična

13. ledna 2018 v 23:23
Oslavy pokračují. Už se propracovávám ke stavu, kdy bych mohl někomu či sobě vážně ublížit. Tlumí mě ovšem narkotika.

2:12 po půlnoci v neděli.
Ležím v krvavé omáčce ze střepů. Někdo pořádně nasraný se pokusil mě ubít kríglem. Teče mi krev z nosu, úst i uší. Částečná paralýza. Pořádně neslyším, co se kolem děje. Zvuky přicházejí ze značné dálky. Asi umírám...

5:58 - zvoní mi budík.
Probouzím se celý otupělý. Tak jsem se dožil dalšího bílého dne.

Rozbíjím plachetnice

13. ledna 2018 v 21:21
Narozeniny proběhly bez větších šlamastyk! Nikoho jsem nezabil a nikdo nezabil mě.

Poměr člověka k ženě je v 21. století upřímnější

12. ledna 2018 v 21:21
Milostné dopisy hrály zvláštní roli v životě pompadůrek a baronek zašlých časů. Voskové pečetítko, rudé jak samo srdce, se rozplývalo na přeložení hran a svítilo do očí milencům jasem příslibu. Už tehdy nosily dámy chokery. Jen spíš vypadaly jako náhrdelníky z černých perel.

Vyexploatoval ji (monackou vodku) do posledního srku

12. ledna 2018 v 3:08
Věnováno lehce vzrušivé Nymfě s ohnivými vlásky

Hinata seděla na verandě a opalovala se na letním slunci. Čekala na příchod své přítelkyně Sakury. Byl parní letní den. A ony měly v plánu se podívat do nedaleké staré krypty. Sakura přišla s úsměvem a políbila Hinatu s láskou v srdci. Byly spolu už dlouho. Moc se milovaly. Žily kousek od sebe. Nu a tak vyrazily směr stará opuštěná krypta. Zbožnovaly temné a tajemné věci. Přitahovaly je. Došly na své místo. Do své oblíbené krypty. Jen co tam došly, tak se začaly klasicky líbat a svlékat vzrušením. Často se sem chodily pomilovat. Ano spaly spolu jak na hřbitovech, tak i v této kryptě. Milovaly tu magickou tajemnost těchto prostorů. Vzrušovalo je milovat se nahé na takovýchto místech.
Vášnivě se líbaly a mačkaly si prsa a bradavky. Hinata prstila Sakuru. Obě vzdychaly vzrušením. Milovaly sex v této kryptě a v opuštěných budovách. Milovaly to tajemství těch míst. Avšak Hinatě se povedlo lehce přetočit ručičku dopředu na starých hodinkách mezi Sakuřinými prsy, které se krčily na její hrudi. Najednou se objevily v něčem, snad ve víru, který je točil dokola a vyhodil je uprostřed kovové přírody. Vypadalo to jako příroda, jen to vše bylo z kovu či co to bylo za materiál. Tráva pod nohami byla tvrdá a bodala je do chodidel. Pokračovaly v milování. Jen Sakura byla trochu zmatená.

Zas ty kurvy články nevycházej. Tak na to vám jebu.

Hodlám vyrazit za světlem

10. ledna 2018 v 21:21
Kvůli vánku propukne epidemie prasečí chřipky nejdřív u děvčat, které mají rády jízdy a pocházejí z vesnice, ježto tam se zápasy s živly berou na lehkou váhu!


Nejjistější způsob sebevraždy, když jste na vozíku, je vyjet si malebně vlakem do přírody a tam na osamělé zastávce narazit na teenagera, který tě kopanci zabije a okrade o doklady a mobil.

Mlč a šukej mě

9. ledna 2018 v 21:21
Host přeslechl větší část těchto výkladů, anať jeho pozornost byla obrácena jinam. Do světnice vrátila se totiž Kunka, nesouc jídelní nádobí a veliký sněhobílý, na obrubě vyšíváním a třásněmi ozdobený ubrus, i začala prostírati na stůl v rohu. Pan domácí prohlédl si teprve nyní dívku pozorněji a shledal, že je roztomilá.


Řekneme si něco o dívkách. Jak poznáme, že jsou sexuálně aktivní? Pokud si přejíždějí během konverzace ručkama po klíně a hladí se po vlasech. Asi takhle. Stačí se podívat do zrcadla a uvědomíte si, že pohazujete vlásky jako nymfomanky... všechny! Chytil svou nastávající kolem pasu a shodil ji do peřin. "Dáme ještě jedno kolo, Tamčo!" Rozehřáté tváře leskly se mu krůpějemi potu a libým uspokojením. Postrádal jen ubrousek. Neměl si totiž čím otřít ústa, tak mu z nich tekly sliny. No a pak by se hodil kapesník, aby do něj zachytil po souloži výtok atd. Při nynější převrácené módě nevím, které dívky se přidržet a kterou zapomenout. Líbí se mi kulaté bradičky brunetek a jejich rozjasněné oči. Pak ale se mi též líbí namalované blondýny a někdy překvapí i zmatené zrzky. Co nesnáším opak, jsou vyzáblé ruce a paže těch, které si říkají emařky. Mám pocit, že jsou žluté jako po žloutence a brzy se mi vypaří před očima. Úděsná představa.
Taky mi může hnout řečí, když se nějaké své kurtizány zeptám na to, kolik je třeba venku stupňů německy a ona nezná odpovědět. Přímo pohrdám dívkami, které nemají hlavu na řeči. Místo, aby valily svou jeskyňku zátarasem balvanů a místo toho si něco sypaly do ciferníku, neboli do hlavy, učí se na hodinu marketingu nebo postávají jako stařeny u výloh obchodů s punčoškami!
Dychtivě přijímat nevinný výprask po kulatých zadečcích od svých pánů a kolegů z práce, kteří je pozvali na šálek kávy a nějak se to zvrhlo, by měly...

Jmenuji se Ida

8. ledna 2018 v 21:21
Ignorujete tu intenzivní, svíravou bolest v žaludku. Nějak se otupíte, takže se nic nezdá tak hrozné, ale taky se nic nezdá dobré. Její emoce by určitě dosáhly horských výšin; žal, zuřivost i nenávist. Kdyby nepřišel on a neobrátil jí svět vzhůru nohama. Její překvapující fyzická krása po té proměně z tlusté, uvězněné ženy, propůjčovala půvab i jejímu hlasu, sklonu její hlavy, všem gestům, které vykonala. Její smích nikdy nezurčel čistěji, zrovna jako pramínek tryskajícího štěstí. Tehdy přišel a nasadil jí broučka do hlavy.

Ta neviditelná trhlina v srdci

7. ledna 2018 v 21:21
Všechno si musí člověk zasloužit.

Temná baronka

6. ledna 2018 v 21:21
Voltaire říkal, že k tomu, aby měl někdo úspěch v umění, musí mít ďábla v těle. My už dneska víme, že k úspěchu je zapotřeba dvojího: kurevské drzosti a drzé kuráže!

Zabíjení máme v povaze; musíme zabíjet! Zvíře zabíjí neustále, každý den, v každém okamžiku svého života. - Člověk zabíjí neustále, aby měl co jíst, ale poněvadž také zabíjí pro rozkoš, vymyslil si lov! Dítě zabíjí broučky, které chytí, ptáčky, každé malé zvíře, které mu padne do rukou. Ale to nestačilo neodolatelné touze po zabíjení, která v nás je. Kdysi se ta potřeba ukájela lidskými oběťmi. Dnes nutnost společenského života z vraždy udělala zločin. Vraha odsuzujeme a trestáme! Poněvadž však nemůžeme žít bez ukájení přirozeného mocného pudu zabíjet, ulevujeme si čas od času válkami, při nichž jeden národ vraždí některý druhý národ. To je pak plýtvání krví, plýtvání, při němž se vzrušují celé armády a které opájí i měšťany, ženy i děti; čtou večer pod lampou přepjaté líčení toho hromadného vraždění.
Mohli byste předpokládat, že lidmi určenými k vykonávání té řezničiny se opovrhuje! Ne. Zahrnují se poctami! Oblékají se do látek zářivých barev a zdobí se zlatem; na hlavě nosí chocholy z peří, na prsou ozdoby; a udělují jim vyznamenání, odměny a tituly všeho druhu. Jsou hrdí, vážení, ženy je milují, dav je oslavuje jen proto, že jejich posláním je prolévat lidskou krev!
Dívejte se, jak se hemží lidské rasy; vzdalte se na moře od pobřeží, plného lidí, a brzy uvidíte jen pobřeží. Bytosti budou nepostřehnutelné, zmizí, tak jsou malé a bezvýznamné. Projeďte rychlíkem Evropu a dívejte se oknem. Lidé, samí lidé, nesčetní a neznámí lidé, kteří se hemží na polích a po ulicích; hloupí venkované, kteří dovedou jen orat; ošklivé ženy, které dovedou nanejvýš vařit pro svého samce a rodit. Jeďte do Indie, jeďte do Číny, a uvidíte znovu miliardu lidí, kteří se rodí, žijí a umírají, aniž po sobě zanechají větší stopu než mravenec zašlápnutý na silnici. Jeďte do černošských zemí, kde lidé žijí v chatrčích uplácaných z hlíny.

Jestli jsi šlechetný, zasvětím tě

5. ledna 2018 v 21:21
Japonské javory před školou byly ohnivě zbarvené, květy kamélií hrály bohatým, sytým nachem. Na hřišti před školou postával hlouček dvanáctiletých školaček, za chvíli jim odpískají začátek hodiny tělocviku. Nebyla to zrovna Magdalána, Apoléna s Veronikou, žádné rajcovní holky z naší školky to nebyly, naše tříleté lásky. Drobná blondýnka se odpojila od hloučku spolužaček a svižně zamířila k panu učiteli. Už měla tvary, delší nožičky, zadeček k zulíbání, byla pro pana učitela jako sněhová pusinka, tak byla nadýchaná a jemná, že kdyby ji jedl, jako by jedl obláček.

Mezitím v prostorách školy řádil Hastrman. Tak přezdívali klukovi, který už pětkrát opakoval pátou třídu. Tedy byl dost starý na to, aby mohl narušit řád školy, chodit na dámské toalety nebo ji rovnou vyhodit do povětří. V šestnácti a neustále ubrán jako motorkář vyhlížel spíš jak dítě v těle zvráceného muže, byl už ramenaný a celý takový zaoblený jak starší kluci od lopaty. Jelikož tatík byl alkoholik, který se ztratil jak výherní mince v automatu herny v cizím státě a matka Sára, která byla vždy ostříhaná na krátko a už porodila pět dětí, z nichž všechny kromě Hastrmana měly zdeformované tváře zřejmě vlivem fetálního syndromu s nikým nemluvila a vše odbývala přes přídavky na děti, musel si Hastrman najít lepší zábavu - a tou zábavou byla děvčata s dvanáctiletými koleny.
Škola měla pět pater, a tak tam měli zabudovaný výtah. Čekal u něj. Někdo stiskl tlačítko dřív. Tak čekal ještě chvíli. Konečně se dveře s rachotem otevřely. A tam bum, stojí holka v tygrovaných šatech, vypadá jako mladistvá modelka pro Vogue. Zamiloval se okamžitě do té panny jarních let, co kvete jak růže květ, jen ji políbit na čílko, na líčko a ukradnutí polibku na ústa, nejerotičtější věc na světě... Pak by už asi jen následovalo vzájemné zuřivé strhávání hadrů a náražení o stěny, jak to znáte z filmů nebo z příliš bouřlivých několikatýdenních vztahů.