Chvěje se přezdvěstí zvířecího mrdu

Včera v 21:21
Na počátku byla záchodová štětka. Vykonal potřebu. Utřel se do čista a sucha, jak mu to vštěpovala maminka. A ta štětka stála pořád stejně nesměle v koutku a prosila ho pozornost. Umyvadlo používal jen dvakrát ročně, dnes si dlaně opláchl poněkud slavnostně. Nakonec opustil smrdlavou toaletu, aniž by štětce věnoval pozornost. Připomínal plešatějícího ragbistu, deroucího se do útočné linie, měl pletence svalů na pažích obalených tukem, pivní mozol ho tlačil k zemi a ruce měl jak lopaty. Našlapoval hlučně a tvářil se drsně. Jeho byt byl vcelku prostorný, bydlel nedaleko New Havenu, pracoval jako pojišťovák, konkrétně zařizoval úrazová pojištění. Ještě před osmi lety to byl nenápadný mladík, který trávil noci po večírcích a vracel se k ránu v mírně podroušeném stavu. Obvykle s nějakou tou kočičkou. Už tři roky však byl v chomoutu. Sotva vešel do ložnice, ovanul ho příjemný vánek z pootevřeného okna. Podíval se na tu zrzku, co ležela v peřinách. Na Audry, božskou Audry, kterou si vzal pro peníze, jako každý spravně vypočítavý měšťák. Nebyl ostatně tak hloupý, aby ve vzrušených tazích Audriny tváře, patřící k jakési nadpozemské rase nadlidí, aspoň co se týkalo její figury, nevyčetl nechuť a taky maličko strach z něj, to když ji bil páskem přes zadeček. Byla nastavená na výkon, jak už ženy kolem pětatřicítky bývají, aby nevypadly z rozjetého rychlíku kariéry - úspěchu - smrti. A přestože jí pohrdal, vždycky si vyšetřil pár chvil, aby jí udělil lekce, jak výchovnému bití říkal. Lepší bylo výprasky udělovat, než je dostávat. To se naučil, když měl tu smůlu, že byl nejstarší ze tří dětí, když jeho tatínek Adolf Carson zemřel, vlastně by bylo lepší říct, že spáchal sebevraždu tak, že si nalil do sklenice ginu louh a pak tu třeskavou směs, sedě na prkýnku od záchoda, na ex vypil. Jeho matka přebírala zodpovědnost popravčího a švíhala ho metodicky řemenem, kdykoliv nezastal povinnosti při péči o mladší sourozence, když třeba nebyl Juliánek vykoupaný, neměl spapaný banán nebo se pokadil do punčoch a on ho nestačil převléct. Teď už jako dospělý měl chuť svou drahou polovičku pořádně vyšlehat, protože ji z halenky vykukovalo ňadro. Měla nejlepší kozy, jaké kdy viděl a kdyby mu náhodou zaklepala při lekci bačkorama, její kozy by si vyřízl a přišpendlil na ledničku, aby mu aspoň něco z jejího sladkého těla dělalo chutě.
 

Dav mě jak nateklou jalovici

Pondělí v 21:21
Lvi možná nepemýšlejí, alespoň ne tím způsobem jako lidé… ale vidí. A když antilopy odbíhají od napajedla, vyrušené pachem blížící se smrti, sledují lvi tu, jež bude ze stáda poslední, možná proto že má poraněnou nohu, možná je jen přirozeně pomalejší… nebo má méně vyvinutý smysl pro nebezpečí. A je také možné, že některé antilopy - a některé ženy - chtějí být lapeny.

King



 




Přijdu na kloub její zahrádce

Čtvrtek v 21:21
Mezi paneláky se srocovali výrůstci. Děti házely čáru, skákaly přes švihadlo nebo si stavěly pískové paláce. Jen Alfred Vítků stál stranou a chvěl se jako sulc. Viděl totiž před pár vteřinami cosi, co nemohl popsat, co se příčilo popisu a přece to viděl tak jistě jako jeho se dosud třesoucí ruce. Zatímco povyk na hřišti sílil a padaly nadávky, které děti pochytily ve škole, Alfred si jezdil se svým autíčkem poblíž kanálu. Jakmile autíčko na dálkové ovládání narazilo na okraj kanálu, převrátilo se na střechu a zůstalo s roztočenými koly ležet. Přišel blíž, aby mu pomohl na nohy, když tu uviděl škvírami kanálu cosi. Dvě žluté oči. Nebo snad byly zelené? Nedokázal okamžitě nikam tu dvojici žlutých očí zařadit a když se podíval, už jat neklidem, znovu, uviděl za okolo těch očí tvář. Neobyčejnou, namalovanou, napudrovanou tvář. Byl to klaun. S namalovaným oranžovým úsměvem od ucha k uchu, v pytlovinovém obleku a jak se zdálo, s rudými velkými knoflíky na tom obleku. 58 let po neblahých událostech v Lhotce se v Cipákově objevilo zlo v nejčistší podobě, což tehdy ani Alfred ani ostatní obyvatelé poklidného městečka nemohli vědět. Ustoupil honem, vlastně uskočil stranou a popadal sípavý dech. Copak je možné, aby v kanálu někdo byl? Nějaký člověk a ještě k tomu klaun?
Když tu na něj ten zdola promluvil.
"Ahoj, Alfrede, chceš balónek?" Byl to hlas vlastně příjemný. Vzdáleně klouzal po harmonických výškách, skoro jako by byl slyšet z rádia.
Alfred se trochu vzpamatoval a přikročil blíž.
"Já, víš, táta mi říkal, že bych si neměl brát nic od cizích."
"Tak to měl táta pravdu," zasmál se podivně klaun. "Asi bychom se tedy měli představit, já jsem tančící klaun Pennywise, ty Alfred Vítků, Pennywise," ukazoval s úsměvem v plátěných bílých rukavicích na svou hruď, "Alfred," kynul zas k němu. "Teď se již známe."
Kdyby tehdy Alfie neudělal ten už vlastně přesvědčený krok na víko kanálu, nejspíš by se celá série smrtí začínající před padesáti osmi lety neopakovala nebo by se alespoň obešla bez takové spousty krve a vyhořelých životů. Jak šlápl, kam už dosáhl klaun, uviděl, co nedoufal nikdy spatřit, tvář Pennywise se proměnila a vycenila zuby ostré jako žralok, ruka se změnila v dráp, svištěla vzduchem, chytla ho za nohavici a smýkla s ním na jímku. Přisála si jeho tvář ke své a skoro se zdálo, že mu chce vyžrat zřítelnice. Vše se událo tak rychle, že Alfred nestačil ječet, jen v jeho dokořán zejících, už mrtvých očích, se zračil děs, kterému nebylo možno porozumět.

Hatla patla

15. února 2017 v 21:21
Spatřil jsi ji v ZOO. Měla hubinku jako kamínek. Okamžitě jsem fascinovaně vstal, seděl jsem totiž pod stromem, a šel jsem blíž, stižen nezvládnutelným nutkáním ji na tu hubinku políbit. Strhla mě, okouzlila, oslnila jako Deméter, bohyně zemské úrody, až na to, že tahle úroda se jmenovala kunda a sídlila ji v kalhotkách. Měla možná dvacet let, ale vypadala již jako dospělá žena! Něco mě k ní táhlo a nebyl to zájem o její kulturní přehled. Ukázalo se, že měla faunovské zuby, v očích ji hrály jiskřičky jako při horečce a prsa jí příliš lezly z halenky, takže zaplňovaly prostor jejího požehnaného útvaru těla. Byla ještě, jak by Italové řekli, iredenta, tedy neosvobozená, z pohybů vláčných jak jarní větřík vysvítala nevinnost mládí a korunu mistrovské štětky jí dávala neotrkanost deroucí se z očních jamek nenápadně na povrch. Kroky se přibližovaly k cíli, už zbývalo jen pět metrů, tři, začal jsem hýkat jak psohlavý pavián a tehdy mě zaregistrovala a vyděšeně počala ustupovat. Otočila se na podpatku a snažila se utéct, ale to už bylo příliš pozdě na vzdor. Chytil jsem ji za rukáv a trhl s ní do trávy. Pak jsem ji vykasal sukýnku a jako jelito ji opíchal! Za klecemi na nás hleděli různí výrové velcí a orli skalní a podobné výdobytky ptactva a snažili se zobáky tlouct do mříží, aby přivolali ošetřovatele a honáky dobytka ve službě.

Jednou i nechtě musíš jíti a vydat počet z útrap svých

14. února 2017 v 21:21
To nejsou vlnky
to rusalek jsou jména
zvučná jako ruský lid

Čím se ten ušák čím se polekal
Jen na bobek si chudák sotva sed
pár bobků udělal a tak se hnal
že pod ocáskem mu zbyl papírek

Kam vrána na noc děti dává
To na nebi lulají když poprchává

Z čárky kolečko měsíc udělá
a tma to kde jen může hladí
dokud se z kolca ráno
pilná Jiřina nepokadí

Rozesměj mě nad ránem

13. února 2017 v 22:31
Předpokládám, že už jste odrostly věku, kdy vás maminky krmily sunarem. Jste už životem náležitě ošlehané, zažily jste BDSM sex s labilním tvrďákem, sexuálně laděné pronásledování schizofrenika a umíte si nalakovat nehty, případně vyholit srdíčko na ohanbí. Všechno, co jste zažily či ne, přispívá k tomu, čemu se v psychologické praxi říká identita. Formujete ji pozitivními, ale i negativními zážitky a zatímco ty první vás formují do relativně šťastné, vyrovnané bytosti se sklony k filantropii a malování srdíček do růžových diářů, ty druhé ve vás zažíhají odvrácenou stranu lidství, dělají z vás bezcitné mrchy, které kopou bez varování v tramvaji do koulí majitele první ruky, která ti třeba jen nedopatřením zašátrá po zadku, prosí profesory o prodloužení termínů na seminární práce nebo třeba se vaginálně uspokojují nad comicsem Luboše Pospíšila (neptejte se // jménem Světluška //).
Pro ty z vás, které se cítí být vyspělými ženami se sklonem k rodinnému krbu, jsem si připravil pojednání o události, která se navěky zapíše do vašich vzácných, empatických, prozřetelných srdcí.

V roce 2013 jsem se poprvé a naposled zúčastnil akce Suchej únor. Nemusím připomínat, že to byl z mé strany pokus, jak si dokázat, že vydržím nepít alespoň čtyři týdny. Připravoval jsem se důkladně, ale jelikož mi chyběla potřebná zkušenost, jak probíhá taková detoxikace v průběhu celého měsíce, už po čtvrté hodině odpoledne prvního února jsem byl nucen sáhnout k osvědčené zelené nádobě, která mi poskytla útěchu na necelých deset hodin. Což jsem tehdy nemohl tušit. Myslel jsem, že sotvaže se napiju, budu moci do konce měsíce opět držet pevné předsevzetí a v rámci akce už se znovu neblahého uhlovodíku nedotknout. Jenže co čert nechtěl, těsně po půlnoci u mě proběhl obvyklý záchvat paniky, že jsem během dne nestihl nic významného vykonat. Že jsem nevylezl na Mont Blanc nebo nevyčistil Přerov-předmostí od cikánů atp., však znáte moje cíle a snahy. Úzkost a doslova pocit promarněného dne u mě nabyl takové intenzity, že jsem znovu šáhl pod polštář a nahmatal posvátný totem. Pot mi stékal po hrudi jako zpěněné šampanské. Nechuť, že už podruhé porušuji pravidla soutěže, a přesto se jí dál účastním, ve mně ještě posilovala skutečnost, že do konce noci schází přinejmenším pět hodin a že pokud mě někdo násilím neodstaví, patrně neodolnám a dám si během těch pěti hodin ještě jeden doušek. Což by znamenalo úplné selhání, neboť třikrát zradit, jak mohou potvrdit zhrzené ženy, je podstatně horší než zradit pouze jednou či dvakrát, a to pouze vlivem nešťastných okolností. Po noci strávené v depresi, myšlenkách na sebevraždu a přihýbání si jsem se cítil natolik provinile, že brzy ráno jsem vykazoval známky značné opilosti, z úst se linul nepopsatelný odér borovičky a na prostěradle jako pěst na oko schnul velký flek od moči. Některá z vás by možná namítla, že jsem zřejmě v klání nepokračoval, protože proč, když toto... jenže to by mě vůbec neznala a návdavkem by urazila mou hrdost. Byl jsem sice na pokraji zhroucení, ale jak je mým zvykem, nevzdal jsem to. Co se stalo pak, je případ, který může jedině upoutat. Druhého února v osmnáct hodin třicet dva se stal zazrák. Otevřenými dveřmi, které vedly na prašnou, trochu zmrazíkovanou cestu, se k mému lůžku připlazil had. Moc dobrý had, takový had už se nerodí. Po čtyři dny mě krmil svým asi neobyčejně výživným mlékem, poněvadž když jsem šestého února otevřel oči, shledal jsem s údivem, že jsem nenačal ani jednu láhev poslední pomoci. Zároveň jsem si se zděšením všiml, že mi začala odumírat kůže, jako by se mi nenápadně odlepovala kousek po kousku z těla. A poslední věc, ta nejpodivnější, udeřila mé smysly, když jsem se pokoušel vstát. Zjistil jsem, že jsem přibral nejmíň osm kilo. Udělal se mi obří bachor, částečně pokrytý jakousi vrstvou připominající hadí šupiny a když jsem s námahou pokoušel vstát a přivolat si pohotovost (zde si uvědomte, že jsem byl na samotě, poblíž zřícenin Dívčího Hradu nedaleko Bruntálu), opět jsem se bleskově a jak na povel zhroutil do podušek, neboť jsem se neudržel na nohou... Had patrně byl na odchodu, hodil jsem po něm ze vzteku nočník, který jsem měl přímo zamuchlaný v peřinách. Tím jsem nešťastníka možná urazil. Zasažen do hlavy zmohl se jen na zasyčení a počal se plížiti opět k jinému pacientovi, aby mu posloužil stejně zvláštně jako mně. Přestože jsem dalších deset dní nemusel pít, stal jsem se jakýmsi rezervoárem na tekutiny a toxiny, zažíval jsem nesčetné řady záchvatů a prosil jsem kohokoliv, kdo měl trochu cti v krvi, aby mi zasadil rozhodující, smrtelný úder. Ani jsem neměl v úmyslu prohlašovat nějaký vypečený citát, šperkovat poslední slova pronesená před smrtí, utrpení mi vzalo radost ze života, stačilo, aby mi odňali to břímě a věřte, že bych jim za to byl vděčen. Tehdy tedy nadešla kritická chvíle a mé ochromené, zbídačelé vůli trvalo dobrých pět dní, než se stačila vzpamatovat natolik, aby mohla znovu sáhnout po zaručené jistotě pod polštářem.

Jak vidíte, únor byl nakonec poměrně mokrý měsíc, ale jako správný chlap jsem ho dotáhl do konce. Berte si ze mne příklad. A nebo ještě lépe, svým přítelíčkům mě dávejte za vzor. Kdo ví, třeba za nějaký čas budu moci absolvovat Suchej únor v týmu právě s vaším miláčkem.

Spermatozoid

12. února 2017 v 21:21
Kdo měl včera ničím nechráněný styk? Za sebe mohu říci, že já ne, chi chi. Ale viděl jsem cestou z krčmy páreček, který si strkal jazyky hluboko až do krku. Takže se dalo čekat, že si v přítmí bytečku užijí romantické milování. Jak to známe z amerických filmů! Ta ženská teda byla něco. Měla masíčko jako květina! Asi sedmadvacet, blond vlásky, tělíčko z žurnálu.

Byl jsem po delší době v lese a byl jsem překvapen, že země není jen pojem z astronomie nebo z básní. Že vydává vůni, že je jako dech mechu, hostí tisíce broučků, šustí travinami atd.

Přesně si vybavovala den před osmnácti lety, kdy se její život začal ubírat nesprávným směrem. ❃Neblázni. Je to jenom sex,❃ řekla Anna a pomalu vyfoukla kouř. Sklouzla očima za Esteřino rameno a v zorničkách se jí odrazilo mihotání plamenů. Když přišly do restaurace, sedla si tak, aby měla výhled na krb, a Ester se musela chtě nechtě uvelebit naproti ní. Oheň ji pálil do zad a pod angorovým svetrem jí po žebrech stékaly stružky potu. ❃Jenom sex,❃ opakovala Anna. ❃Akorát ve třech.❃ ❃Mně to přijde praštěný.❃ Ester zakroužila vínem ve sklenici. Pořád ještě se jí nechtělo věřit, že ji Anna o něco takového zcela vážně požádala, ale s každou další vypitou sklenicí byl údiv slabší. ❃Mám z toho strach.❃ ❃Ty máš pořád z něčeho strach. Tak ho překonej, ne?❃



Když únor vodu spustí, tvoje tě v březnu opustí

8. února 2017 v 21:21
Ne bengál vylhaný, jen tichý stálý plamen
ať hoří v duších.

Svatý stín strážný bdí nám nad Čechami
a děti v kolébkách


nám posvěcuje vzdušným pocelem.Unavuju vás úvahami. Jste tu, abyste si vyhonily mušli nebo aby jste se dávily odporem?

Tu slečnu - ano, to je slečna, to není vdaná paní, to jste nepochopil? - tu slečnu jsem už dávno znal a velmi se mi líbila. To ostatně nemusím ani zdůrazňovat - viděl jste ji. Učila se na konzervatoři zpívat. Když jsem ji poprvé uslyšel, postavil se mi. Očekával jsem, že i jí hned zvlhne, tak jsem ji pozval na rande. A pak jsme spolu začli píchat.
Mladé zpěvačky jsou ženy přebývající v nejvyšších poschodích nadějí. Už od čtrnácti let dotýkají se svými sny hvězd slávy. Žijí tak vysoko, že jsou jako nebešťanky. Ale pořád píchají jako obyčejné pozemské ženy. Ve dvaceti už byla povznesena nad jakoukoliv pochybnost o své výjimečnosti. Přesto se dále chovala nabubřele a pyšně, což mě na ní nejvíc rajcovalo. To a ještě její kozičky, které před každým chlapem vystavovala jako koláč, který upekla pro své miláčky. Tím, že měla trénované hlasivky, se jí podařilo loudit tóny, které normální "nezpěvačky" prostě nedokážou z úst vypustit.
Setkání s ní ve mně znovu probudilo touhu po propíchaných nocích plných džezu, laciného vína a bolestí hlavy.

Když únor mrazem jiskří, snažíš se uniknout minulé i příští

7. února 2017 v 21:21
Den začal rozlitým mlékem a mělo být ještě hůř. Moc jsi nedávala pozor, kárala se Julietta, když se jí mléko v porcelánovém džbánu rozlilo po podlaze v kuchyni a džbán se roztřísťil na kaleidoskop kousků. Nešiko, příště bys mohla napáchat nedozírné škody. Pan Grenzgänger se ale neobtěžoval dnes večer přijít ze svých komnat do přízemí. Pán byl totiž unavený, to Mary věděla, vždyť děťátko celou noc plakalo a naříkalo, prosilo, aby je kolébali. Také si jistě dělal velké starosti.

Nakonec se pan Grenzgänger vynořil z manželské ložnice v noční košili, aby se zeptal, co se dá dělat. "Dejte mi ho," řekl tehdy Mary na začátku její služby, zrovna když chůva se zakaleným pohledem odspěchala do svého malého pokojíku v zadním traktu domu. Ve dvě hodiny ráno mu nepřipadalo divné, že se promenoval po bytě jen v noční košili. Podala mu ho jako zásilku na poště. Klučina, neboť měl ještě baculaté nožky a nechodil než vrávoravě a radši sedal lidem po klínech než na židlích, a sotva bys ho nazvala klukem, se nechal indiferentně předat jako balík a pořád měl oči zarudlé od pláče a líce naduté dosud nevykřičeným vzduchem.

(Tady mě veškerá vážnost opustila, chtěl jsem napsat blogový či wattpadový román o zásadové, talentované a cílevědomé kuchařce, která tráví nevědomky lidi tím, že je bezpříznakovou přenašečkou tyfu, ale nikdy se s tím zjištěním nesrovná a kdekoliv je později pod jinými jmény zaměstnána, tam znovu vypukne koloběh hynutí. Místo toho jsem připadl (jak se mi zdálo na cracku) na nosnější téma, totiž že kuchařka začne zabíjet zcela vědomě tím, že svede pána domu a našeptá mu, aby prodávali malé roztomilé děti, začnou s jeho synem - obchod s běloučkým masem - do Alžíru, kde je zkušený chirurg rozřeže na části a orgány bude prodávat po internetu. Stále se nemohu rozhodnout, která z obou verzí by byla větší bestseller! Poradí mi čtenářI?!)

Pán poznamenal šeptem: "Je hodně teplý." Ale ruku na srdce, které dítě v kompulzivním pominutí smyslů, zvaném nervóza, nevykazuje nadprůměrnou tělesnou teplotu. Otec v tomto případě stále ještě neznal svého synka, a proto došlo k celé skličující historii, pro kterou tento vyměřený prostor je příliš velkorysý a který by zachytil jen mistrovský nomád nálad. Proměná zbytků objektů ve stopy končí v tomto znaku křiku! Ještě připojím poznámku, že považuji za pravý circulus vitiosus věrně popsat, co se stalo s tím děckem, než bylo prodáno na orgány. Našpulenými rty se dotkl hochova čela, zkrabatil tvář a podal jej zpátky Juliettě. Pak si sedl ke stolu jako šerif. To ona mu vyprávěla o těch nesčíslných legráckách, které si dnešní ráno pro něj připravilo, aby mu trochu dodala na mysli, děcko však stále usedavě a jako naschvál zajíkavě plakalo dál. Přestože jej kolebála, co jí náruč stačila, mladý klacek ji nepřestával ožužlávat límeček a slintat do uší.


Když skřivánek v únoru zpívá, dramatický sex potom bývá

5. února 2017 v 21:21
Zvláštní. Vždycky, když se řekne, kdo nepracuje, ať nejí, pousměju se. Vždyt se často stává, že se nají i ten, kdo nic nedělá a mnohdy i pecivál dostane víc než pracující. Ve vnějším světě náleží majiteli veškerý podíl a majetek. Jeden zotročí pod rouškou lhostejnosti, druhý ve jménu víry v mamon, a přesto onen zázračný prsten a ještě zázračnější duch v něm poslouchá jen toho, kdo jej právě nosí - tisíckrát tisíc chvalozpěvů na Nuredína či Aladína nic nezmění na tom, že k svému přišli jak slepí k houslím a že poklad světa patří tomu, kdo ho již má, ať už k němu přišel jakkoliv...

Pěvec Orfeus byl oklamán bohy vidinou, namísto své milenky, protože byl změkčilý a a nestatečný. Zahaleč ve světě duchovním je naproti tomu jako panna izraelská, prostě rodí vítr, byť by měl semeno ze zlata a jen ten, kdo dovede dělat, přivede na svět vlastního otce. Námahy je třeba, aby přinesla plody a je jen na tobě, jestli se chceš sytit chlebem nebo kaviárem. Nebo leftovers z včerejší psí konzervy. Jako jsem to již viděl na smetišti a málem jsem musel odvracet zrak. Lidé se námaze vyhýbají a bojí se býti obtíženi. Nechtějí pracovat, nechtějí obětovat. Ale jen když dáš to největší, co máš, můžeš doufat, že se ti alespoň zčásti na věčnosti vrátí. To nejlepší je samozřejmě neurčitý výraz. Pro vás je třeba nejlepší mít super práci a penízky na kontě, držet bezlepkovou dietu a chodit na tancovačky s nadupaným ulízancem - což mi připomíná ten vtip: Víte, proč mají ministranti tak dozadu ulízané vlasy? To proto, jak jim ten kněz vždycky po nich přejíždí a praví: "A nikomu to neříkej!" Pro někoho je to hraní šipek v zaflusané taverně. Těžko se jich vzdát a těžko se vzdát i ty usmolené výčepní, co jim už třicet let točí totéž zvětralé pivo značky Old Style.
Neříkám, že neexistuje i lidé, kteří mají hodnoty, které se svým významem nepotácejí mezi splaškami z chemičky a výtokem šestnáctileté vychrtlé emařky s tlustými obroučkami, která poprvé vyhulila brko, ale míří výš, aspoň k pamětní břízce, kudy prošel Wrangelův prapor Švédů za třicetileté války.
Obyčejně procestujete kvuli cizím řekám a horám půl zeměkoule, kvůli souhvězdím jedete prstem po mapě do Norska, kvůli pitvorným rybám a směšným lidským rasám chodíte do Lídlu. Ale kdybyste věděly, že za nejbližším rohem je bar, kde pije rytíř, sotva byste se k němu vydaly, třeba i pěšky, neboť by vás sotva takový div jako rytíř zajímal.

Nezmocním se určitě této dívky, ale jsem rozhodnut zničit se při pokusu o to! A protože zítra to bude kulatě už dost dní, co ji znám, připisuji ji básničku!
Je velmi zdvořilá a citlivá a tyto řádky vám Osudovou možná přiblíží! Teď už přikročme k samotnému dílu!

Udělám pro ni všechno!

Mihotavý na poli stín
sbírá pampelišky a blín,
vidím ji pouze v teleskopu
ale dělal jsem si průzkům a již vím,
kterým zvířetem je v horoskopu.

Je to tak, je to rak,
je tak krásná jako tisíc sluncí,
milejší mi než štír,
rychlejší ve sběru než vodní vír,
její košíček váží čtyřicet tři uncí.
je to tak, právě tak.

Opasek božského zadečku
šeptají mi samy hvězdy
že měl bych svírat
vidím zdálky, panečku,
to by byly dojezdy,
semeno z něj stírat.

Ztepile stojí
na nohou pevných
tak jako její přesvědčení
maličko se však bojí,
stojí totiž na botkách levných,
aby neupadla do výmolu,
ale dost bylo řečnění.

Oči má jako duhu,
ty ji též jdou k duhu,
jsou zlaté či snad hnědé,
vlasy ty jsou snědé či
možná rudé,
tak to je, tak to bude.

Ta ňadra, jež berou dech
a svěží zdravá líčka
určitě si je mastmi hýčká,
ňadra jsou způsobně dojná,
závidět by jí mohla kojná.

K nohoum bych jí mrštil svět,
kdybych byl prezidentem,
kardinálem a absolventem vysokých věd,
takto že jsem jenom sebou samým,
věnuji ji srdce tímto psaním

Myslím na ni ve dne v noci,
chápejte, že to není dobrý pocit,
že je předmětem snění
však skutečnost nezmění.

Věřím, že je královnou
a já pouhým šaškem
za plentou,
pomyšlení na ni dojímá mou duši
jež nikdy nešetřila obdivem k věcem krásným,
jež ví, co se sluší!
přesto doufám, že kmet Čas
její odpor zláme,
než že zklame.


Jak vidíte, snažil jsem se, poslední odstavec je experiment pro diletanty, aby básnička nepůsobila přemotivovaně a nebyla jednostranně zaměřená. Snažil jsem se vyzdvihovat její charakterové přednosti. Což nevím, jestli se úplně povedlo, leč dílo je zapsáno a bude zde vězet pro příští generace veleduchů i obyčejných blogerů! Pokud nebude vymazáno.

V únoru sníh a tuhý led - v létě chutná kunda jak med

4. února 2017 v 21:21
Poslední dobou zjišťuji, že s těmi třemi křížky, které předznačují brzký odchod, trojka je i mé životní číslo, jak víte, se mi stále víc a víc chce zapisovat tok svých prokletých myšlenek. Vážně, jak přichází doba, kdy se stanu mršinou, dostávám stále častěji flusa na psaníčka a i když je to ve vzácných chvílích střízlivosti, přece během těch několika minut dovedu popsat několik stran, třeba jakosti arci nevalné. Tajuplná síla mimo tento prostor a čas mi propůjčuje něco ze své Prozřetelnosti, abych mezi nepravidelnými tepy aorty stihl naklepat na klávesnici mého starobylého Underwoodu, nebo načmárat do bločku, nebo vyrýt na papyrus něco, co se, ó běda, již nikdy nebude opakovat! Jsem zde, abych vás přesvědčil o tom, že jste jen jednou na světě. Zdá se to být kruté, ale je to skutečně tak. Neboť strašné není, že vaše přání (nová známost, potápění u korálových útesů, auto značky Bugatti) nebylo splněno, strašná je vášeň, s níž na něm visíte. Váš život není zkažen, poněvadž vaše přání nebylo splněno, naprosto ne. Je-li váš život zkažen, jste samy zkažené. Je to proto, že jste se nechtěly svého přání vzdát. Jako by jeho splnění nebo nesplnění rozhodlo všecko. Vpravdě strašně je ovšem něco zcela jiného, kdybyste například na svém smrtelném loži přiznaly, co jste temně tušily po celý život, ale nikdy nechtěly chápat, že je nutno trpět pro pravdu, chcete-li být věčně blažené.

Co si budeme namlouvat, dívky jsou svým založením poněkud prasátka. Viděl jsem to již několikrát, však nikdy tomu zcela neuvěřil, neboť já se za všech okolností chovám jako pravý gentleman a žádná barmanka na mě nedá dopustit. Jsem zdvořilý, milý a všem ochoten pomoci. Ať už se jedná o otvírání dveří nebo třeba pomoci při stěhování. Nedovedu pochopit, že nějaká holka odejde s jiným kloučkem z diskotéky, protože její rovněž přítomný nabíječ ji nevěnoval dost hlazení, doteků, šátrání pod sukýnku. Jeví se mi to, jako kdyby neměla dost disciplíny, rozvahy a soustředěné pozornosti, aby zůstala a sledovala, jak vyzývá k tanci její spolužačku a opile ji kouká do výstřihu. Ale dost už o jakýchsi diskotékách. Nejsme v osmdesátých letech, nejsme na parketu Dády Patrasové. Nyní, pokud jsem dobře poslouchal, frčí pařby na intrech a v bytových jednotkách.

Víte, jaké to je... bojovat s nenasytným nepřítelem, s kmetem, jenž nikdy nespí? Se samotným Časem? Prd víte, vás zajímá jen to, kdy vám před barákem zazvoní prachatý přítel a odveze vás do bowlingárny. Nebo na přednášku o managementu podniku. Celé to časové rozpětí, kdy vstanete a nalíčíte se, se smrkává na chvíli, kdy už vyletíte ze dveří a padnete mu na vypolstrovanou sedačku bouráku! Potřebuješ ctitele, aby ti připomínal, že tě odmění nádherněji než kdo jiný - a ty mu za to dáš blaženost ve svém lůně.

Leží-li kočka v únoru na nahá slunci, jistě v březnu poleze někomu do postele

3. února 2017 v 21:21
Čím je kdo pro sebe, co ho doprovází do samoty, co mu nikdo nemůže vzít, to je pro něj důležitější než vše, co může mít!
Dobrý charakter může být spokojený i ve stísněných poměrech, kdežto zlý, závistivý a nepokojný není šťastný ani v bohatství!
Buďte zdravé duše ve zdravém těle. Ne jako já.
Jsem tak nešťasten. Nemám radostnou mysl. Chochocho.
Nejsem veselý, nemám důvod. Ten, kdo je veselý, má důvod vždycky - nenahraditelný důvod.
Je-li veselý, pak je jedno, je-li starý nebo mladý, bohatý nebo hrbatý. Je šťasten!


Kdo se hodně směje, je štasten. Kdo hodně pláče, je nešťasten. Tak jsem to četl v jedné staré knize, kterou jsem četl kdysi dávno!

Důležité je se vyhnout všem výstřelkům a výstřednostem, denně pohyb na čerstvém vzduchu, koupel ve studené vodě.
Bez denního pohybu nemůžeme zůstat zdraví!
Všechny životní procesy vyžadují pohyb celku.
Proto praví Aristoteles právem: život záleží v pohybu a v něm je jeho podstata.
Ne v pohybu sklenic na baru, ba ne!

Jenže v určitém bodě nás může postihnout život! Tu nás opustí žerty, láska, radost z cestování, potěcha z koní, dokonce i přátelé a příbuzné nám vezme smrt. Tu pak tím víc záleží na tom, co má kdo v sobě, neboť to zůstane nejdéle!

Majetek je tak bezvýznamný jako čitatel zlomku bez jmenovatele.
Mám stokrát víc peněz než vy, holky, ale jsem taky stokrát nešťastnější! Na to jsem přišel, když jsem počítal svoje zlaťáky. Má samolibost byla polichocena. Kupodivu každá urážka mé ctižádosti mi způsobuje silnou bolest! Již nemůžu býti spasen pro věčnost.

Únorová voda - pro pole škoda

2. února 2017 v 21:21
Ale jak bylo řečeno, krása je těžká!

Jak začít, moje kytičky.. Asi od píky. Povšimla-li sis někdy, jak to chodí v tomto světě, pak se ti přihodilo, co se již přihodilo mnohým dámám před tebou, že ses s nelibostí odvrátila od všeho, s nářkem řeklas sama sobě: to že je spravedlivé řízení boží? Kde je spravedlnost? Sahání na cizí majetek, krádež, podvod, plagiátortví, soulož se pohledným sousedem, vše, co se týká peněz, této modly světa, je trestáno, přísně trestáno v tomto světě i to, co nelze ani nazvat zločinem, že chudý člověk jen svou tváří prosí mimojdoucí, je přísně trestáno. Tak přísné je vše v tomto spravedlivém světě. Ale nejhroznější zločiny, že člověk posvátné věci jako třeba pravdu lehce pojímá, že třeba i jeho život je den ode dne lží, do toho nezasahuje rušivě žádná trestající spravedlnost. Naopak on se smí roztahovat bez překážky, oplétat větší či menší kruh, třeba celou společnost, která podivujíc se a zbožňujíc, odměňuje ho všemi pozemskými statky. Kde je boží spravedlnost? Na to nutno odpovědět, to právě je spravedlnost, že ve své hrozné přísnosti dovoluje, aby se tak dělo. Je tu, pouhé oko, ale skrývá se. Nechec být spatřena před časem, aby se nemohla zjevit taková, jaká je, ale je vidět, když se zjeví, třeba jako když se zjevíš před nenasytným tvým nabíječem úplně nahá, je hnedle vidět, žes u něj v srdci bylas přítomna i v nejmenší věci. Hned si vzpomene... Kdybys ty třebas jako nemesis rychle trestala, nemohly by vlastně vzniknout ani smrtelné zločiny. Nad tím, kdo ze slabosti, omámem svou touhou, stržen prudkou vášní, ale přece ze slabosti přišel na zcestí, na cestu hříchu, nad tím se boží spravedlnost častokrát smiluje, kdežto vlastního smrtelného zločince pamatuje... Toho klamně zaslepuje řízení, takže si myslí, že se mu boha podařilo oslepit a myslí si, že žije dobře. Nemesis musí dovolit, aby byly dokonány. Ale smrtelné zločiny, pozor na to, potřebují celý život, aby byly dokonány.
Žádný zločin ale nemůže být potrestán, dokud není dokonán. Dokud si nezapícháš s každým obejdou ze vsi, dokud neožebračíš každého doktůrka na pohotovosti, dokud nezničíš život mladému nadějnému inženýrovi a dokud neporodíš svoje dvě děcka a neuschneš jak švestka v teplákách z tuzexu! Myslíš, že máš příčiny naříkat na boží spravedlnost?! Pche, sotva. Jste jen jednou na světě, já se ještě dejme tomu dvakrát zrodím v koloběhu rození, ale vy... Jste tu jen jednou, tak už se začnete chovat dospěle. Přál bych si, abyste spatřili Casablancu, než zemřete, nebo nahromadili jmění nebo co nejdřív se vdali za prince, cokoliv vám dá štěstíčko. Nebo se aspoň staňte něčím významným. Řídčeji se stává, že jsou holky, co mají jen jedno přání, z celého srdce si přejí jedině to a nic jiného! "To," praví, "to si přeji. Ach, kéž se splní moje přání, neboť, ach.. jsem jen jednou na světě."

V únoru - sex až do úmoru

1. února 2017 v 21:21
Tak staří Indové připravovali ze šťavnatých stonků nedosti známé byliny, snad klejichy (Asclepiadea acida) a jejího příjemně nakyslého mléka nápoj, zvaný "sóm" nebo "sóma" jedině za tím účelem, aby ho požívali při bohoslužbách.

Karaibové Malých Antill konávali při slavnostních příčinách slavné pitky zvláštního nápoje, rovněž kmeny brasilské. Staří Germáni vařili a pili hlavně na počest Wuotanovu "svaté" pivo a jejich Edda opěvuje osvěžující nápoj "kwasir".

Dokonce i v severním Německu a v Bavořích pěstovalo se víno, arci jakosti nevalné.

Největší oblibě se těšilo tenkráte víno kořeněné neboli kořeňák, totiž víno s medem, rozmanitými bylinami, jahodami, cukrem, muškátovými oříšky, zázvorem, řebíčkem atd.

Egypťané pili k jídlu nilskou vodu, při čemž, aby ji učistili a zjemnili, dávali ji v hliněných nádobách na vzduch a do ní tlučené mandle, víno palmové, ječné (pivo) a révové.

Připíjení znali již Římané. Při pitkách připíjelo se na zdraví přítomného, kterému bylo podaný pohár vypíti, i na zdraví nepřítomných. Na zdraví milenců pilo se tolik pohárů, kolik písmen čítalo jejich jméno.

Bez vyhlídky na trvání jsou snahy t. zv. apoštolů střídmosti, fanaticky postupujících, nikoli bez jistého svatoušství a kteří původně dobrý úmysl kazí pobožnůstkářskou tvářností

Rukama se podávalo, rukama se jedlo, teprve později nalézáme hliněné mísy, hrnky a rozmanité džbány a konvice, od nichž však ještě daleko je ke sklenicím. První nádoby k pití byly rohy, dlouho užíváno dřevěných pohárů, později následovaly kovové.

Za doby kamenné sloužily řezané křemeny (pazourky) za nože, ale to jen k dělení syrového nebo pečeného masa,

Edite, bibite, - post mortem nulla voluptas, jezte, pijte, po smrti žádné rozkoše nebude.