Co se zelená, hnije

Dnes v 21:21
Rozhodl se vykročit. Dál v místnosti nebylo nic moc zvláštního. Kromě malého černouška, tvrdého na omak pod pestrým hedvábným šatem, který měl v břiše hodinový strojek, jenž ho kdysi uzpůsoboval k tomu, aby běhal po stole, ale který už dávno nefungoval a kromě pasti na myši hned pod oknem. Linoleum matnělo a průsvitnělo, jak se přibližoval vstupu do zatáčky, kde začínal rozprostraněný koridor. Když zahlédl prostor před sebou, zkoprněl úžasem. Na konci tunelu, protože chodba skutečně přípomínala tunel, seděl na trůnu nějaký člověk a držel dirigentskou taktovku.
Vypadal jako příbuzný Krakonoše v poněkud ošumělém obleku, polobotkách a s šedivými vlněnými ponožkami, který před spaním vypil trochu na lačno sedmičku meruňkovice a ještě se mu destilované ovoce neuleželo v hlavě. Svítily mu oči pod nápadně černým obočím, ale tak nějak vilně, jako by chtěl píchat domorodou služku na toaletě.
Vprostřed rozčísnutého plnovousu mu kmitalo několik stříbrných nitek a na odulém rtu mu seděl ironický škleb. Prostě typ, kterému žádná moderní vysokoškolačka neodolá.
Zvlášť když neměl padesát, jak by se mohlo zdát při zběžném pohledu, ale pouhých dvacet osm, byl tedy na vrcholu chlapeckých sil a jeho pneumatický žaludek už během "night lifu" vypumpoval tolik patoků, že by to stačilo na zaplnění kanálu v středně velkém krajském městě.
Díval se přímo na něj.
Tento kašpar že by měl být ředitelem blázince? Dělají si ze mě šoufky? pomyslel si.
Avšak tento jen o to víc ukázal zuby, znatelně už vysílen. Přesto povstal a stoupl si dál ke stěně.
Však taky z kapsy vytáhl dálkové ovládání a nasměroval ho někam za svá záda.
A když zmáčkl čudlík, cosi hrozivě zaskřípalo. Soukolí se dalo do pohybu, stěna se začala rozestupovat, proměňující tvářnost chodby v cosi jako panoptikum zvrácenosti. Zároveň se začal propadat i trůn a místo něj se ze země pozvedala, bože, nedopusť, a otvírala trouchnivějící hrobka.
Otřásl se při zvuku otvírání hrobky a sutin času, zvuku, který však zároveň vyjadřoval zbožné přání dobýt kalhotky Adriany, tak se jmenovala rezavá slečna, co se potkali, když směřoval za Hanzelkou a vzít ztečí její ztepilou dírku.
 

Posaď mě na svého koníka, tati

Včera v 21:21
Synu, uč se od mravence mravně na tom světě žíti, nelenujeť, žije tence, sbírá jen, co musí míti. A pohleď jen, co má sil. Nosí desetinásobky své váhy, ba i víc, ani postřik vůči hmyzu ho valně nezraní. Nemá tak citlivé nervy, zato má silnou konstrukci páteře. Něco, co je současnému člověku na hony vzdálené. Jste trasořitky na nohách postižených křečáky!

Bůh je mrtev, Marx je mrtev, strukturalismus je mrtev - a ani já se necítím právě dobře, řeknete si. To přesně vystihuje situaci postmoderního člověka. Divím se, že kvůli krizi, v níž jste se ocitli, nepláčete... to já bych svědomitě plakal, mít ještě nějaké slzy! Dnes o konstruktech lidí, o těch, co si myslí, že šéfují univerzu i o těch, kteří vědí, že všemu šéfují...




Jeho černé oči hleděly pátravě dodaleka. Skoro by se dalo říct, že je krasavec, kdyby neměl odstávající uši, které až donedávna pro něj byly zdrojem starostí a bolestí. Teď měl ovšem jiné starosti - sbalit Markétu.
Sluha francouzské typu, který četl noviny poblíž telefonu, se zvedl a vyšel jim naproti, kulhal, jako kdyby mu chyběly tři kosti v koleně... V pavilónu blázince nemají o zábavu nouzi.
Měl po cestě studené nohy a jak s nelibostí zjistil, tváře měl naopak rozpálené. To je nepříjemnost.
Šli a šli, místnosti po levici za bytelnými dveřmi se zdály neudržované, jak měl možnost vidět proskleným čtverečkem ve výši očí. Stěny, natřené olejovou barvou, se tvrdě, úbělově leskly. Z jedněch dveří vyšla rezavá ošetřovatelka. Byla to jaksepatří kunda, řeklo by se na entou. Mladý, pružný obličej se formoval v šukózních výběžcích nosu, lící a rtů, dokonce i záplava rudých vlásků, snad jejich zrněný lesk, na ní působily nějak vyzývavě. Usmála se směsící soucitu i zájmu a olízla si špičku rtu. Asi tu pracuje ve styku s pacienty. Možná jim domlouvá, aby bylí míň šílení a mohli tak spolu provádět zapovězená tělesná cvičení. Která samozřejmě s magorem, zavřeným v oficiálním cvokhausu, odmítá dělat. Pohleďte na mě, jakoby říkají ty oči, jsem královna sanatoria a ani ty neuděláš špatně, když mi padneš k palcům u noh. Za odměnu dostaneš footjob nebo ti vykouřím ptáka naběhlého vakuovou pumpou. Rozhodně nevypadala se svým božským tělem znepokojená nebo znuděná. Nejspíš zbožňovala i své kozy a ráda si prohlížela své bradavky před zrcadlem, všelijak se chmatajíc za ty zcela přirozené výběžky. Mohlo jí být šestadvacet, sedmadvacet, osmadvacet, ale to těžko můžeš posoudit, po třicítce nějak už chabnou a ve dvaceti ještě nemají tu správnou mízu, pro ženy je klíčový ten věk mezi a ono mezidobí bohužel pro nadržené zástupce čeledi homo penisis penisiensis trvá jen pár mžiků oka.
"Tady," prohlásil netrpělivě jeho průvodce. "Jdi tam a ptej se na Hanzelku. Je to trochu mazavka, ale parádní chlap, který se umí vzít za řemeslo, pitvá nám tady s lidmi i duše."
"Pitvá duše?" zeptal se Karel a zmateně se usmál.
"Jo, psycholog, patolog, příležitostný rugbista, velký milovník žen, není mu po stránce mravní skoro co vytknout. Až na to zatracené pití. V posledních pěti letech mu vzalo zuby a stálo ho milióny na rozvodech..."
Když vstupoval do hustým kouřem osázené, nevětrané místnosti, ihned si všiml čistotné podlahy potažené linoleem. A bělostných záclon potřísněných rudými skvrnkami, které přikrývaly nikdy neotvírané okno. Bylo slyšet tlumenou taneční hudbu vinoucí se z přesluhujícího gramofonu s začouzenou přenoskou, viděl přes clonu kouře posléze i jakési další dveře, které vedly do koridoru klikatícího se v tupém úhlu podél skříně s vázičkami s kvítím, co tak rostlo možná v otavě, řebříčky, lesní zvonky, cokoliv, co by natrhalo malé děcko, které si hraje na mýtince u lesa. Ten pokoj rozhodně nevypadal příliš ukázněně a pokud tomu ostatní říkali kancelář a někomu měl patřit, pak měl podle všeho co dělat se člověkem zřejmě značně mentálně vyšinutým.
A tak byl doporučován a vyzdvihován svými milými podřízenými. Asi by mu i líbali zadek, kdyby jim Hanzelka, to tupé hovado, jen dal povel.

Naráz zavládlo v její skulince ticho

Středa v 21:21
Na světě jsou dva druhy lidí. Ti, co kopou a ti, co se na to dívají. A ti mají zpravidla také větší mzdu, což je zcela spravedlivo.
 


Zmrtvýchvstání bájného píchače

Úterý v 21:21
Je to velmi divné, že ti, co mají mnoho, ještě chtějí na těch, kteří nemají nic.

Tulit se do dírky

Pondělí v 21:21
Asi až do čtvrtku nebudu k dispozici, nebudu zvedat telefony ani přijímat nabídky k sňatku. Snad přežijete ve zdraví, děti moje. A pokud ne, sejdeme se v pekle!
Já totiž věřím na peklo.
Jen pohleďte na všechna ta monstra tam venku...

Peklo musí být vyhrazené všem monstrům mezi námi, která ostatně nikdy neumírají, jen se smaží na věky věkův na středním plameni s bičujícími diblíky za zády!

Trajdáte ulicemi, myslíte na to, že váš hněv ochutná co nejvíc bídných, mrzačících kuplířů s city, když tu zčistajasna poznáte příšeru ještě nápadnější. Chlapce s velkýma očima, ze kterých se vám obrací žaludek. Jsou to oči spíš psí než lidské.
Není ho ani půl chlapce. Je takový nanicovatý. Culí se jak pitomeček a prosí na rohu cápka s prazdrojem o desetník, aby si koupil zmrzku.
Ale vy už cítíte, že se z něj, až boží mlýny domelou, stane kazatel nebo třeba i mesiáš.
Utrápí celé generace podobných chlapců a jako toulavý pes se vychčije do každé strouhy.
Zůstane po něm jen zdecimovaná masa svalů, které dají křídla jeho slovům a žárem bitev povadlé oko otevře nadšením jen sprška ženských tělesných tekutin.
Jeho narušená tělesná konstrukce pohltí desítky žen a dá kvasit nespočtu dětí, jež utopí jako koťata, až se narodí, neboť nedopustí kolem sebe bobtnat vlastní krev...
Tento budoucí Mussolini z Balíkova přežije války, hladomory, ředitele planety, z drobných hlodavců krysy a z neforemných pak šváby, nesmrtelné šváby.
Dejte na má slova a zahubte jej ještě dnes... neboť z malého dvorečku špíny se, když na něj nahážete sdostatek smetí, stane velké smetiště...

Hroch teče

Neděle v 20:20
Nejradši mám praktickou a zdatnou Zdenku, srdíčko, které se zve mou snoubenkou, při práci u plotny nebo když spí, mohu jí potají dosytosti sledovat.
Její zadeček má tvar přezrálé mišpule a její krtčí oči, jakmile ji oslovím, zvědavě hledí do mých pěkně z nižšího stupínku, to mám na sexuálních ženských nejradši, když se dívají pozorně a prosebně jaksi k nám nahoru do nebes z pozice své malé postavičky a foremných boků!
Krájel jsem zrovna mrkev, kterou jsem si chtěl nastrouhat s jablíčkem a dosladit trochu cukrem, když tu mi zaklepala na rameno, leknutím jsem s sebou až nadskočil. Netušil jsem, že je stále přítomná v kuchyni, nepromluvila totiž asi minutu ani slovo, což je u ní nebývalým jevem.
Když jsem se otočil, tvářila se jako zpráskaný pes, snad se jí i leskla třpytivá slza na víčku.
Řekla, že se od Ireny doslechla, že s ní píchám. Prozradila jí to prý, protože je její nejlepší kámoška a nechtěla, aby si vzala tak hanebného muže.
Vypálila proti mně páchnoucí granát dětinských lží. Tím, co řekla, se dotkla mé mužské pýchy. Zradila svátost jen jednoho těla a jedné samice, s kterou udržuji intimní kontakt (v tu kterou sezónu).
Samozřejmě mezi námi kdysi s Irčou něco bylo, ale to bylo daleko dřív, než jsem poznal Zdenu. S Irčou to bylo báječné píchání, dělali jsme si navzájem pomyšlení už v baru při pití mochita a pak jsme ze sebe už na chodbě trhali oblečení a naráželi do stěn, prostě pravá divočina. Se Zdenou jsme si šeptali sladká slůvka a dělali si masáže, propletence údů byly o poznání volnější a celkově nebylo kam pospíchat ani se čím vzrušovat, protože její nalíčená, opuchlá tvář a hruškovité tělo pro mě postrádaly jakoukoliv zajímavost.
Když přišla Irena na to, že jí zahýbám s Kristýnou, úplně se sesypala. Z kdysi tak živé ženské se stala zarytá nepřítelkyně chlapů, přestala se líčit a hezky oblékat a v jednom kuse nadávala na to, jací jsou špindírové a že jen chlastají a houby pracují, nevědí, co je život a neznají tíhu odpovědnosti. Zatímco se užírala bezradností, užíval jsem si buclaté, vysmáté, šťavnaté škvírky Kristýny, která brala náš románek jako možnost si dobrodružně zadovádět, když byl její muž na služebkách.
A tak čas běžel, na poli rostl mák, po dešti občas rostly houby a mě se zas zmocnila nechuť Kristýnu obdělávat, toužil jsem se rozletět do dalších, neprozkoumaných oblastí a přerábět nová pole, hledát nová sídliště a panelové přístavby, kde by reprezentativní dámy mohly vzdychat při plnění svých tělesných otvorů... A tak jako básník vyzrává, když píše svou květnatou melodii srdce na prosté papírky, já jsem spokojeně vyzrával poblíž blonďatých pichen, jejichž manželé měli hlavy ratlíků a těla Atlasů, cosi disproporčního v jejich zjevech, tak jak jsem je vídal na fotografiích, jim propůjčovalo zdání exotična - mě přivádělo k domněnce, že jsem ještě exotičtější, jestliže si mě z miliónů vyvolily tak prsaté ženy, a přestože má snědá pleť a trosky zubů vůbec nebyly na první pohled přitažlivé, mé pravé bohatství se ukrývalo, cizím zrakům skryté, v poklopci.
Oblaka prachu a kouře se zvedala kolem zástupů žen, když jsem se nich z vyšourával. A ony poprvé zažívaly orgasmy v kukuřičných polích nebo na pračce, milovaly, jak jsem nápaditý a že je pokaždé přivedu neomylně k vrcholu. Páchly vždy pak ještě dlouho slaně po potu a ostře po spermatu.

Řízenost lásky

Sobota v 21:21
Intelektuálně nadutý přítel mé přítelkyně.. vlastně expřítelkyně.. mi leze pěkně na nervy. Dělá se haurem, ale vím, či spíš cítím, že jí chce jen ošukat a zahodit. Tfuj, takové charaktery právě dívky chtějí!


Naštěstí jsme si slíbili věrnost... prstýnkem i přísahou, takže neexistuje možnost, že by mě podvedla... aspoň ne před Bohem. Dívky nejsou necudné, jen neznají čest!

Pět sekund po puse

13. dubna 2018 v 21:21
Bože dobrý, přesladký, služebník tvůj malý bdí... Konec insomnie v nedohlednu!

Již týden jsem nezamhouřil oka.

Vás by sice nic neranilo, kdybyste nemohli spát, neboť jste robokopové... kdežto já, slabý jen a unavený křupan, spát víceméně musím, protože když se nevyspím, nemám po ránech ani dost sil, abych si vyčistil zuby nebo odlehčil do toaletní mísy.

Nic se mi nechce dělat, už týden.
Doktor mi doporučil najmout si prostitutku a vyskákat se na ní, dokud neusneme... nebo aspoň já. Načež jsem pravil, že nehodlám platit za sex, to se mi jako jedna z mála věcí příčí.

Nabídl mi ve své neskonalé velkorysosti i svou ženu, avšak odmítl jsem zdvořile podruhé, neboť co má čtyřicet i víc, je jen pro dobrodruhy a odvážlivce. Nebo je to taky skok do neznáma... seskok z padáku, kdy si padák vůbec nemusí otevřít - a tím nemyslím, že se vám nepostaví, ale že prostě... vždyť vy víte...

Nic jako stuprum. Ten se bojí stařešin, starých penthousových vykopávek asi jak čert kříže. Jak to má oteklou pipinku, sotva po čtyřicítce, line se z toho jakási zvláštní pachuť, škvařených škvarků nebo snad burákového másla...

Kdo ví, jak chutná starší studna? Živočišně, až příliš, řeklo by se. Proto mám radši, když jsou holky před patnáctým rokem ještě nedotčené, nikým nezvalchované a dosud částečně voňavé. Dokud je nezresetuje manželství nebo porod děcka, dají se použít na ždímání...

Neboť co je ve své podstatě život, když ne jen neustálé píchání mladých samiček? Děje se to v okolní přírodě ve zmenšeném měřítku, ale neustále a doslova na každém milimetru zeminy, jen my to nevidíme...

Kanec, když je přivlečen k prasnici, co udělá zcela bezděčně a hned zkraje? Ryje rypákem do země. Tím si ji očuchá. Když ho pak zvedne v návalu libida k oblakům, je jasné, že se touží spářit.. a vytvořit malá prasátka. Je to prostě jen zárodek (šukání) zasazený v programu té které bytosti, který čerpá svou ušlechtilost z nezbytí.

Že nějaký chlap vás přitahuje, protože prostě někde máte zakodováno, že takového musíte chtít pro své potomky, a když to na vás na baru zkouší, trošku těžkopádně nebo třeba lehce jako zhýralý svůdce, ještě nic pozitivního to nesvědčí o povaze takového herce šuku.


Kdo má těžkou depresi, ví, že se s ní nedá souložit. Nedá se s ní ani pít kořalu nebo brát tvrdé drogy. Nebo nedá se... dá se, ale následky jsou katastrofální.
Víc duch než člověk se pak potácí v úzké uličce svého dosud neztraceného vnímání. Naladěn na apokalyptickou vlnu. Všude v masmédiích vidí jen terče, slyší, jak se děti školníků převlékají za žoldáky a pokládají miny poblíž dělnických osad, jak se plíží do škol a zkouší to na mladé učitelky... jak je střílí do hlavy, když ony odmítají... šukat dvanáctiletky.

Tuhnoucí zmatek

12. dubna 2018 v 21:21
Je to prostě oser, hodiny jezdit do práce v hrozných zácpách a nekonečné hodiny zas zpátky a vlastně to vecko proto, abyste vydělávali na někoho jiného!
A tak se třeba ptám, proč na dalnicích ještě nezavedli pruh, kam by směřovali jenom zoufalci, co už chcou jet highwayem jen do pekla!
Ve víru robot není chuť se ani podívat děvčátkům do výstřihů.. a že se jich teď začne rojit, zas na každém rohu, pěkně vystavě prsíčka a vypasované nožičky. Už se těšíme na jaro a léto, až zas vyrazí brázdit ulice a lákat na sebe, jako mucholapky, nenasytné muší samečky!

Rezavý ubrus

11. dubna 2018 v 21:21
Nesnačím se divit. Tolik let už jsem neposlouchal Haydna, vždycky jsme ho považoval za spodinu. Že byl jako jen most mezi Bachem a Mozartem atd. A poslední dobou jen mi z repráku 40-50. symfonie řežou jakési hoboje, které nikdo dlouho neladil...
Nestěžuji si, samozřejmě ne!

Pořád lepší než Jay Z, že? Nebo co poslouchá váš soused.

Dobrá, další postavy pro román, můžete ocenit od jedničky do pětky, kdy pětka je brak a jednička postupuje do dalšího kola.

Pan Perfektní - opět jen pan ubožák;

• Bíč Boj - nejmilejší, nehodnější chlap na světě;

• Pan Češtinář = pan Puzzlík;

• Pan Ekolog - chlap, který byl chlapem a uměl podržet, pohladit tak, aby se to nevykládalo špatně (nikdy to ani špatně nemyslel !), hleděl na osobnost a ne na vzhled, byl to člověk na správném místě, uměl ocenit. Byl. Nikdy na něj nezapomenu, protože na takové lidi by se nemělo - nesmí ! - zapomínat;

• Šmudla - houslista, počítačovej expert a... kámoš (?);

• Šmudla II. = Skříňkový princ - líbil se mi, protože je podobný Šmudlovi, ale neznám ho (jakmile přelezl na začátku přestávky do třídy, už nevylezl)

• Retardík - má nejoblíbenější sestra;

• Slečna Já, Číslo (původně slečna Ropucha), s. Testová, s. Angličtinová - spolužačky;

• Ex - segry aktuálně bývalý přítel;

• Pazneht - sestry bývalý před Ex;

• Vemeno - aktuální přítel segry, přicucnutý na ní jak vemeno na krávě

• Ťuňťa = Křupan - můj taneční partner;

Točit se v kruhu

10. dubna 2018 v 21:21
"Ale je to moje vina," svěsil hlavu, avšak nezvýšil hlas. Neměl jsem ji nechávat samotnou, věděl jsem že o něčem takovém uvažuje. Nezajímaly ji ani tak hrůzné krásy smrt per se, jako spíš touha vědět, co se s ní stane, až její duše opustí tu vetchou tělesnou schránku."

Tohle vykládal, když ležel na kanapi psychoanalytika...

"Jestli třeba nepřijde do další reality, do dalšího nemístného džouku trapného Komedianta!"

Nezaspal

9. dubna 2018 v 21:21
Šepot sněhu se dotkl chladného okna. Rozlehlý dům zapraštěl ve větru odnikud.
"Co?" řekl jsem.
"Nic jsem neříkal."
Karlík u krbu se mnou tiše přesýpal pražící se kukuřici na velkém sítu.
"Ani slovo."
"Sakra, Karle, já jsem tě slyšel."
Zaraženě jsem sledoval sníh padající na vzdálené ulice a pustá pole.
Byla noc vhodná právě tak proto, aby bělostní duchové navštěvovali okna a zase mizeli.
"Máš bujnou fantazii," řekl Karlík.
"Opravdu?" pomyslel jsem si.
Má počasí hlasy? Existuje řeč noci a času a sněhu? Co se děje mezi temnotou tam venku a mou duší tady uvnitř?
Neboť tam ve stínech jako by se nepozorovaně bez pomoci měsíce či lampy snášela k zemi celá civilizace holubic. A šeptal to tam venku měkce sníh, nebo to byla minulost, nakupení starého času a potřeb zoufání, která se navršila v paniku a nakonec nalezla jazyk?
"Pro Krista, Karle, právě teď, to bych odpřísáhl, jsem tě slyšel říct..."
"Říct co?"
"Řekl jsi: měj přání."
"To že jsem řekl? smál se, ale přesto jsem se neobrátil. Dále jsem pozoroval, jak padá sníh a vyprávěl jsem mu to, co jsem musel.

Dal se s ní do řeči a brzy byl otcem

8. dubna 2018 v 23:21
Jakékoliv dvě hmoty jsou k sobě podle zákonů fyziky buď přitahovány nebo odpuzovány... A když se přitlačí do kouta, začnou se líbat.

Zničehonic mu klepe na dveře kriminálka, že je obviněn ze znásilnění.
Kdo to zažil, už nikdy se neotočí kolem děvčete.
Není to žádná zanedbatelná ztráta.
Vedle sebe sice tvořily kontrast - muž představoval sílu, jang, žena měkkost, jin, ale ve starém stejšnu si to rozdávali, jako by byli pro sebe stvoření!
A taková byla tedy sousedka Evelína.

V jiném stavu.

V kamnech řeřavěl oheň

7. dubna 2018 v 21:21

V lednu ubytovali se v malém hostinci v Českém Krumlově tři lidé, dvě ženy a jejich dospělý syn. Fešné lesbičky, které kdysi dávno, těsně po líbánkách, za hluboké komuny, využily možnosti dárce spermatu. Jedna z nich, Simona (43), si nechala během nejplodnějších dnů rovnou do zadnice píchnout infekci plnou spermatu vybraného vysokoškoláka, který ji vzhledem připomínal její milovanou Patricii (41). I když vajíčko mělo trochu problém se uchytit, vyrůstalo ve vejcovodu a později ho museli pošoupnout, aby jim celá nevykrvácela, no hotová věda, ale důležité je, že za osm měsíců porodila - i bez císaře. Syn vážil něco přes dvě kila, takže prostě prcek. Pojmenovaly ho Lišák. Poněkud netradičně, namítnete. Chvilku ještě pobyly v porodnici, než je propustily domů, tam už se svorně staraly o výchovu synka. Lišák rostl jako z vody, brzy se chodil vyspat do školky, pak na střední kouřit a teď je na výšce a zajímají ho jen slečinky na dvě, tři noci. Pobral mnoho životní moudrosti, měl se od koho učit, jeho matky samozřejmě taky stárly a už to nebyly takové světoborné krásky, avšak stále jiskra v jejich modrých, potažmo hnědých očích svítila přesvědčivě. Lišák se nechal očkovat proti spále, když mu bylo pět let, od té doby má místo ramene páhyl - nějak se prevence nevydařila. Navíc si na dovolené v Jugoslávii uhnal nekrotizující fascitidu (stačilo sosnutí komára), která u něj ještě nepropukla, ale už mu v těle bují, aniž by o tom matky nebo on byť jen tušili.

Tento příběh, který se udál přesně tak, jak vám ho zde popisuje, je právě o nebezpečné a zvracené nemoci požirající lidské maso, fascitidě...

Lišák měl sice živé oči, do kterých by se dalo koukat jak do studny od rána do noci, jenže jeho chybějící část ruky od ramene k paži, resp. zdecimovaná část ruky, vypadající jak znetvořený bagr do pískoviště, na kterém si pochutnaly kroupy, neskýtala zrovna estetický pohled. Dívky o něm říkali, že je to kandidát na vozíček a zaručený Downův syndrom. Přesto se nechala čas od času nějaká nachytat, zvlášť když měl půvabný oblek v tanečních nebo ruku skromně v kapsách či ještě skromněji za zády. Nedělalo mu problém ji opít griotkou, do které přimíchal nějaký lektvar, ze kterého byla grogy, dokud ji nedotáhl k sobě na kolej a párkrát nezasunul, než se s hekáním vycákal a otočil na druhý bok, kde zasnul spravedlivým spánkem dvaceti let.

Tedy tito tři, Lišák, Simča a Patricie, se pokoušeli vybalit si ve špeluňce, kde na okenní římse leželo asi dva tucty mrtvých much, některé s propíchaným tělíčkem, jiné vyschlé na troud, jakoby vysáté agresivním virem, další prostě mrtvé, s křídly rezignovaně plandajícími podél statického tělíčka.

Ohryzek v děloze

6. dubna 2018 v 21:21
Jsi pro mě jen přítěž. Udav se, nemohu už předstírat, že pro mne cokoliv znamenáš!

Nadmi se, ty slabochu, neboť neuneseš ani své břímě, tak jak chceš zvedat druhé!

Vmísil se do jejího života jako cukr do žloutku. Svedla je náhoda!

Zhýčkávání

5. dubna 2018 v 21:21
To je nejlepší scéna z toho filmu, cha cha cha. Jen mě mrzí, že jsem ji nenahrál se zvukem.


Vypluli jsme z Peru (kde jsme se zdržovali celý jeden rok) a zamířili jsme jižním směrem k Číně a Japonsku; potravin jsme s sebou měli na dvanáct měsíců; po více než pět měsíců nám přály dobré, byť mírné a slabé větry od východu. Nato se však vítr obrátil a mnoho dní vál jenom od západu, takže jsme pluli pouze zvolna anebo vůbec, a mnohokrát jsme pomýšleli na návrat. Pak se však znovu zdvihly prudké a mocné větry od jihu - s jednostupňovou východní odchylkou - a ty (ať jsme dělali co dělali) nás zaháněly na sever; v téže době nám došly potraviny, ačkoliv jsme s nimi hodně šetřili. Když jsme se takto ocitli uprostřed největších vodních spoust na světě, bez potravin, pochopili jsme, že jsme ztraceni a chystali se na smrt.

Katka s Ludvíkem opět seděli v bytě na pražském nábřeží a minimálně jeden z nich necítil potřebu mluvit o událostech, které se staly na hřbitově. Nemělo smysl pitvat situaci, nebo snad trpět výčitkami svědomí.
Byli duševně mrtvi a sešli se jen proto, aby si tuto skutečnost vzájemně potvrdili.
V jejich vzpomínkách již nebude žádné radosti. Strašné živoření.
Ještě před pár hodinami je nenapadlo nic lepšího než rvát vlastní tělo, pít vlastní krev. Snad se pomátl Ludvík, kdyz si uvědomil svou zvrácenost. Na všem, co je čisté a radostné, nutně ulpí poskvrna. A Katka byla tak nevinnou dívkou, než na ní ulpěla kaňka Ludvíkovy zvířeckosti. Prorazil ji divoce zmítán chtíčem rozkošnou blanku a udělal z ní dospělou ženskou!
Chápal, proč se vzepřela životu. Žádný div ve světě, kde člověk pořád jenom.. ztrácí.. teď blanku a později vše, na čem mu sejde!

Byl čerstvě oholený a měl pokožku růžovou jako broskev. Vůně kolínské se neztrácela ani v tak otevřeném prostoru. Prsty klepal o stůl, kde voněla na tácu bio káva.

Vodově modré oči

4. dubna 2018 v 21:21
Adélka, ne hubená, ale štíhlá dívka s blonďatými vlasy, se nezvykle tiše krčila v kulatém křesílku u okna a dívala se ven.
"Tak vem s tím, ty mrcho." Na čele mu naběhla žíla, jaktěživ nebyl tak mimo sebe.
Otočila se na něj a ohníčky ve světle zelených očích ji zaplály.
"TAK CO BUDE?! zaječel.
"Co kurva chceš?" vyprskla.
"Abys mi, děvko, řekla, s kým pícháš? Cítím z tebe cigarety a ty přece nechodíš do kořalen."
"S nikým, ty prase. Výjimečně jsme si s holkami zašly na cinzano do Karkulky."
"To ti tak věřím, píčo! Přiznej se! Kdo to je," udeřil ji plochou hranou dlaně do tváře, až to plesklo a Adéle se rozsvítily hvězdičky před očima.
Zasténala.
"Dobře, jen mě nebij, prosím tě," sesula se mu k nohám a zadržovala pláč, jen přerývaný škrtivý hlásek nechala nadechnout, aby trousil slabiky.
"Znám ho?"
"Jo."
"Patrik?"
"Ne..."
"Lukáš?"
"J-jo."
"Kecáš, ty špíno. Nemůže to být Lukáš! Ten by mi nevrazil dýku do žaluda!"
"No jeho žalud vůbec není špatný," uchichtla se v slzách.
Chytil ji zuřivě za vlasy a pak ji kopl do žeber jako fotbalista, takže se skulila do klubíčka na podlahu.

Protažení

3. dubna 2018 v 21:21
krak2

Anastázka patřila mezi mé nejoblíbenější frndy. Sice neměla valnou postavu, pod dekou z ní byl jen takový hrbolek, jako by tam ležela nějaká tyčka a jen podle toho, jak šustily drobky z chleba na posteli, jste poznali, že pod ní Stáza (ještě) dýchá. Měla oproti jiným klínům ovšem něco navíc. Dokázala se tulit jako pravý bernardýn a velice zaujatě vypadala při sexu, to je maličkost, kterou spousta mrdek opomíjí, skoro jako by se k činu pokaždé chystala poprvé a vždy se jí to, přirozeně, tuze líbilo. A taky neměla úplně hnusnou tvář. Nemám rád vyloženě hnusné holky s nosem jako skoba a rozpitýma, prasečíma očima. Těžko se mi do nich vchází. Vypadají jaksi záludně a taky v posteli jsou záludné, skoro jako nějaká prasátka, takže máš chuť je vytrestat. Jenže Anastázka působila velmi svěže, jako závan jarního větříku někde u hájku nedaleko myslivny, měla sice nesouměrnou tvář, a moc masité čelo, jenže své drobné nepěknosti kompenzovala vystupující bradou, kudrnatými vlásky po pás a důlky v líčkách, takže alespoň vypadala soutěživě a hravě a ne obnošeně, jak už dneska ty mladé teenky působí.
Měla hodně intenzivní měsíčky, co si pamatuji. Hodně pak voněla po syrovém mase a .. prostě krvi, pach krve je to, čím ženské někdy načichnou, bůhvíproč. Víš, jak to dovedou... Hodně trpěla na rýmy a kapala si do nosů kapky snad pětkrát denně. Takže i smrkala jak usmrkanec. Byl problém ji dostat do společnosti, radši jen seděla či ležela na posteli a hrála si s mobilem, když si nehrála s mobilem, tak jsme dupali. Moc toho nenamluvila, což mi připadalo nanejvýš přitažlivé. Potřebovala to aspoň třikrát během dvou hodin, co jsem si pro ni vyšetřil tak dvakrát, třikrát týdně. Častěji jsme se bohužel nescházeli, neboť jsem potřeboval prostor i pro jiná děvčata, která jsem nemohl nechat neobdělané, protože jakmile by byla chvilku na vodě, tak by si bez výčitek svědomí hupsla na někoho jiného, jak už to ta mladá emancipovaná děvčata dneska dělají. Chtěl jsem ji vídat častěji, ale osud rozhodl za nás.
Náš spokojený pich byl přerušen incidentem, když mě jednou po naší schůzce sledovala po městě a objevila, že se tajně kradu do jiného domu, bytu - a náhodou to byl byt její kámošky, se kterou si později hrozně vjely do pěstěných vlasů a snad jejich spor skončil až na polici.

Před sedmi sty let každý věděl, že země je plochá. To ovšem neznamená, že to byla pravda, ale všichni to věděli a věřili tomu, takže pro ně byla země plochá. Když se lidé této vědomosti vzdali, jejich vnímání se změnilo, jejich názory se změnili a dnes víme, že země je krychle.


Divím se, že nikoho ještě nenapadlo vybagrovat díru do fasády materské katedrály. Zničit všecky fresky, podpálil modlitební knížky atd. Divím se, že vandalové rozbíjejí akorát tramvaje a lavičky. Co je ještě divnější, při kostelích zpravidla neuvidíte drátky od kamer, kdežto v tramvajích ve větších metropolích už je všecko snímáno digitálně. Jako by pachátelé úmyslně chtěli pykat za přestupky. Ačkoliv škody způsobí jen nepatrné. A kde by se mohli vyřádit, tam po nich ani čokl nešťekne.


Vykroucený

1. dubna 2018 v 21:21
Co hrůz tu číhá naň!
Jen děs a útěk cestu jeho značí,
však za nim samota a bledý smutek kráčí.

Když jsem býval mladší, snil jsem o tom, že něčí dceru vyhraju v kartách. Z těch profetovaných, prohýřených nocí u stolu karbaníků, poblíž řady vyblýskaných automatů, pod svitem ostrých žárovek si pamatuji pouze to, že jsem vrhal kradmé pohledy do zrcadel, kdykoliv se mi nastkyla příležitost, a že jich bylo, vždyť na záchodcích jsem trávil dost času hledaje žílu, a zrcadla jsem potřeboval, aby mi opakovala, co jsem tušil, a taky proto, že jsem toužil vidět, jak život vykreslí tvář, která je zkoušená za hranice svých možností. Vskutku, zrcadla mi vracela odraz, který nebyl bez zajímavosti. Ponurá, bledá kukuč, s vystouplými lícními kostmi, snad dravce, snad mesiáše, s bledýma očima, které byly jako dřevo zasazené v té dřevěné, rozbité tváři. Číhaly ty moje oči jako zlý osud, jako kletba pronesená opilou cikánkou, jako nějaké dvě podvratné hvězdy, které jen čekají, až se snesou z orbitu a rozbijou se o magnetické pole tady toho hemžení dole, toho příliš lidského. Nicméně pořád to byly oči a čekaly na svou příležitost, na to, proč se zrodily, totiž... až zahlédnou slečinku, která by stála za malý hříšek - a jak ji obrat do posledního halíře. A tak se to opakovalo pořád dál, prohrával jsem výplaty v šerých, parných, nevětraných podnicích. Mluvil jsem zastřeným, tichým hlasem, lil se ze mě pot, čůral jsem si do trenek, občas ze mě vyšlo řídké ze zadnice, a to vše tak smutné před tváří důstojného Stvořitele neznamenalo nic, i když měl údajně vidět až do srdce a před zoufalstvím by měl zbystřit a zabránit mu - ale to On neudělal, naopak ve své bezcitnosti ještě přidal na obrátkách, a když jsem tak vyrážel zatměle nočními ulicemi, když noc měla být vždy chladnější, ale jen mě ještě víc rozpalovala vlivem narkotik, která přinášela vnitřní horko, ale nikoliv klid, tehdy jsem zpravidla prohrál všechny peníze a přemýšlel, jak si opatřit další a taky další dávku dočasné smrti prohlubující mé skrupule. Často jsem se v duchu ptal, co jsem komu provedl. Já - takový vzor slušnosti a oddanosti. Proti ostatním červíčkům, kteří si žili spokojeně jak slepice, jsem byl ta slepička, kterou vždy vyřídil had (rozuměj, smůla, nehoda či tragédie) jedna dvě, když do útrob kurníku pronikl. Moje společnost u herních stolů byla stará jak Metuzalém a příliš všední a já, hříčka přírody, tolik toužil poznat děcko, vyvržence pekel, mladé, nezvedené, šílené, kruté, česné, chybující, rozdražďující, pálivé jak sto čertů, abych k němu přilnul veškerou silou své náklonnosti. Až jsem potkal něco lepšího - sukni, která mě vytáhla ze dna a která se později stala definitivním nástrojem mé zkázy. Zprvu se bránila, zprvu se bála, nakonec se ale přece odevzdala. Způsobila, že se všechno, co pro mě znamenalo život, měnilo v trosky kolem mých nohou!