Nápadník

Včera v 19:12
Myšlení je totiž bestie
a občas plodí bastardy
co lezou do zrcadla noci
kde pak spí
s poryvy dechu
mezi šelestem gramofonu
a praskáním krbu

Ale jakmile se rozední
nebo někdo rožne lampu
utečou
a nikdy se nespatří

Možná neexistuje svět
kde kapitáni odcházejí z lodi
vždy poslední

U mě neduní hromy
a stromoví blesků nerozjasňuje
tyhle oči
zato jiné bouře burácí
ale nejde je uzemnit
ani se nad ně povznést
 

Ohbí dírky

Pátek v 19:15
Neboli zákrut. Kapky mých slov haštěřivě a zbytečně tečou kanálem! Dokoukal jsem životopopisný dokument Jacksona, ve kterém se praví, že udržoval vztah se sedmi a desetiletým chlapcem! Na vrcholu slávy. A že Culkin mu byl oporou v těžkých chvílích, kdy vše prasklo.
Povídali, že mu hráli. Jen se dneska podívejte na toho mladistvého feťáčka ve fráčku. Vypadá, že byl znásilňován i do kolene. Ale Michael je mu svatý. Nezradí přítele a obdivovanou popstar!

Napsal jsem na jejich nechutný pedofilně-gerontofilní vztah následující verše:

ach ty lásko, co si nevymyslíš a co nesvedeš
není na světě věci, která by zabránila tvému růstu a odhodlání
přes štěstí vidění tak slepý, přes dar slyšení tak hluchý
v tenatech pták, v dešti zpěv
v hrdle pláč, v slovech krev
jsem sám (či u něj) doma Kulkin
místy mi Michael natrh kulky


*článek je míněn jako žert, stuprum je velký fanda jich obou


Ťapkala bosýma nohama po podlaze, než si klekla a pak čapla na všechny čtyři. Začala se pomalinku, líně, jako kočka sunout směrem k mému poklopci. Už brzy nato začala střídavě sát i honit vrníc si do práce jako přehřátý noťas.
Než jsem se vycákal, důkladně mi ho promastila.
Byla celá rozpálená... asi jako topné těleso. Hořela jí stehna i růžovoučká kačenka.
Endokrinní žlázy jí v té chvíli pracovaly na sto padesát procent. Div že nevytekla jako podzemní stoka na ulici...
Byla velmi nepravděpodobnou adeptkou na mou milenku, nicméně stala se jí.
Po prcačce jsme se od sebe oddělili jako dva chemické prvky. Šla se vysprchovat, kdežto já zůstal v posteli, abych již brzy po čísle usnul vyčerpaným spánkem spravedlivých.

Na plovárně sex

Pátek v 0:02
Nenáviděl jsem jeho hezký, ale hloupý obličej (který bych byl ovšem s radostí vyměnil za svůj inteligentní). Měl takový úspěch u dívek, že o něm mluvili v našem podniku jedině jako o Kurevníkovi. Potkal jsem ho před rokem a bylo to vskutku nečekané.
Jako by byl otekl, začínal tloustnout. Bylo vidět, že kolem třicítky ztloustne docela.

Žádná dívka ho bez peněz nebude chtít. Chá-cha. V tu chvíli jsem si přál být opět sám sebou, nesmírně ošklivý, avšak inteligentní!
Víte, co se děje za Obří louží? Nic!
Plochá a monotónní krajina, nezdravé podnebí, ošklivé a tlusté ženy atd. Všude samé mekáče. Lhostejnost davu, netečnost jednotlivců! Zkrátka ráj na zemi.
 


Mandle místo očí

Středa v 19:43
Někteří lidé už jsou takoví, místo aby blahořečili šťastné hvězdě, že sedí v kanclu na zadku, chtěli by raději bojovat s požáry v Kalifornii...

V noci se zaběhla za kamarádem

19. března 2019 v 20:40
Kdysi jsem rád chodíval na hory. Mou společnost tvořily jen hejna ševelících ptáků, klouzající mech a velká oblaka páry míjející se tam nahoře v temnotě. To mi vesměs stačilo k tomu, abych si uvědomil, že žiju na skutečné planetě. Kdybys neměla oči, tak bys mě neviděla. Kdybys neměla uši, tak bys neslyšela támhleto letadlo. Kdybys neměla nos, necítila bys teď po půlnoci mátu. Případně z těch zajímavějších vůní šlem, sperma tvého kluka. Všichni jsme plní bolesti a každý se snaží nějak žít s tím, co má. I když třeba nemá skoro nic. Hlavně když nemá skoro nic.
Chlapi třeba podle mýho nejsou nic jinýho než posrané kusy věčně chlípnýho masa.
Proto jsem vždycky sympatizoval s hnutími za svobodu, jako byl anarchismus a feminismus... muži měli možnost se navzájem pobít a Zemi by ovládly samičky.
Je to fakticky nejdivočejší, nejbláznivější a nejchytřejší možnost, jakou si lze představit. Ženy u koryta. Kromě toho, že jsem na Stodolní kupoval od zdrogovaných indiánů peyotl a baštil Pounda, zahrával jsem si s myšlenkou, že bych se nechal vykleštit. Neboli kleštěnec.
Pokaždé když jsem pohlédl na nějakou žádostivou kundu, tak jsem si řekl: "Krásný holky kopaj hroby." Absence aktivní touhy by mi přinesla nový, klidný, pohodový život, který by se mi bez přehánění mohl jedině líbit.
Vždyť nějaý ten Buddha nebo jiný světec řekl: Ten, kdo rozumí mužskému a drží se ženského, se stane kanálem celého světa.
Komu by se nechtělo stát kanálem celého světa? Protékat jako splašky nějakým tím světovým kanálem?

Na dívce vypustit strusku

18. března 2019 v 20:12
Takový je život. Místo culíkatých slečen v rudých minišatech s úsměvem, až se líčka propadávají v důlek vídám po ulicích oživlé zombies! Vše mi připadá jako v surreálním snu. Věc oživlých mrtých už měla čas proměnit se v osud a to buďte rády, vždyť to, co jmenujeme neodvratností, není vesmír, slečinky! Není vesmír na jednom konci nicoty otevřený do něcoty, je na konci něcoty zřícený v Nic... V černé díře trčíme bez rozdílu všichni, já jsem jen v podstatně hlubší díře, z níž nevede cesta škrábáním vzhůru, nýbrž jen zřícené Nic!
Někdo míní, že každý člověk se může stát básníkem, jde jen o schopnost poddat se automatickému psaní. Existují i psychologové, kteří tuto techniku psaní doporučují coby léčebnou techniku. Nevědomí, jak bývá nazýváno burany, je mnohem poetičtější - a dodejme, že i filozofičtější, mytičtější - než vědomý život.

Při měsíčkách jí krev tekla proudem

17. března 2019 v 21:00
Může se člověk s kolečkovými bruslemi nebo přísavkami nazývat z technického hlediska vozidlem?
Může se dívka menstruující nazývat ženou?
Složité otázky!

Dej jí najevo, že jsi připraven

16. března 2019 v 20:38
Všichni tyhle lidi, napadlo mě, mají bíle vykachlíkovaný hajzly, a dělají stejně velký a smradlavý hovna jako medvědi na horách, ale všechno se to spláchne do vyhovujících stok, který jsou pod dohledem, a nikdo už na ty hovna nemyslí, a přitom ho ani nenapadne, že pochází z moře, ze sraček, pižma a šlemu. To mi běželo hlavou, když jsem myslel v pátek odpoledne na Klaudii. Patřila mezi mé nejoblíbenější exky. Měla prostřední postavu, dlouhé hnědé vlasy, hrany koz měla perfektně oblé a v tangách skrývala naducané půlky, z druhé strany pak třešničku, která patřila mezi nejzajímavější svým tvarem i materiálem. Jedním slovem, byla úchvátna. Hmotně byla taky skvěle situovaná, její rodiče byli právníci. Takže není divu, že mi asi po třech týdnech vrzání oznámila, že si našla jiného, daleko bohatšího s větší budoucností i s větším nadělením v kalhotách. Ten její nový byl asi třiadvacetiletý černoch ze Zimbabwe, který přijel studovat do Olomouce češtinu. Byl na nějakém výměnném pobytu nebo co. Měl ho strašně dlouhého, z toho aspoň, co říkala, a bolestně žilnatého, takže každý náraz do ní byl jako šťouch v mokrém snu. Cítila se penetrována současně údem i kulečníkovým tágem... Proto mě asi vyměnila za nějakého balíka z balíkova s tím jeho nevinným výrazem, všechno dovnitř a nic ven, jako by stále překvapeného z toho, co se kolem něho všude děje. Že všude jezdí auta, na veřejnosti musíš vlézt do země, aby ses mohl vychcat a musíš za to ještě platit a nebo z toho, že civilizovaní lidi chodí k volbám. Byl úplně vypatlaný, to jsem viděl hned.
A ona se jen tak mimochodem pousmála a u dvojky růžového (mého oblíbeného Veltlínu) mi oznámila, že teď chodí s ním.
Když si představím, že na ni chmatá ten jak opice vyhlížející černoch, že si před ním sundává halenku, boty, a dokonce kalhotky, chce se mi až plakat.. a to ještě deset let po tom, co to mezi námi skončilo!
Podezříval jsem jí, že přechodila náš skvělý vztah jako někdo jiný přechází chřipku... a aby ten rozchod s ní měl punc kvalitně odvedené popravy, ještě mi řekla, že s ním čeká děcko.
S mladým negrem.
S mladým, jak makak vyhlížejícím negrem na výměnném pobytu.
Z univerzity.
Svět se se mnou zatočil prudčeji než po loku vodky a já měl chuť jí surově zmlátit.
Naštěstí Klaudie tušila, že jsem násilnický typ a neumím nic vyřešit v klidu, a tak mi před setkáním do vína nasypala trochu projímadla... takže sotva jsem pocítil nutkání ji pocuchat vlasy, ucítil jsem svá pracující střeva, která co nevidět měla začít fungovat po svém, vzít otěže do svých rukou...
Vyhla se tak smrti nejspíš, říkám si.. a já se vyhl vězení. Díky bohu za to, že byla přinejhorším důvtipná, když už ne věrná!

Něco pravdy na tom bude, že je do větru

15. března 2019 v 20:38
Už jsem totiž hrozně zestárnul, už dva roky po třicítce, a je mi to všechno nějak jedno... Tehdy jsem ale skutečně věřil v pravý dobrodiní a laskavost, v pokoru, oddanost a nezúčastněný klid, moudrost a extázi, a byl jsem přesvědčený, že jsem starodávný tulák v moderních hadrech chodící po čajovnách a výčepech a předávající moudrost a pečetěný klid všem lidem ladu a skladu!

Jak jsem byl tehdy neskutečně naivní a snad i hloupý, řeknu dnes!

Brzy poté jsem prozřel a pochopil, že na světě neexistuje nic vyjma utrpení.
A poté jsem se stal svědkem další revoluce...
Přečetl jsem si tehdy v Čechách úplně neznámou a neprobádanou Lankávatára śutru, ve které se nakonec ukazuje, že na světě není nic kromě mysli, a proto je všechno možné, tedy i odstranění utrpení.
Tehdy se ve mně zrodil barový humor, který mě dodnes neopustil.
Chceš-li dosíci úspěchu, nevycházej z opilosti.
Dokonce i paměť těla se nějak vyvine.
Často se ohlásí v situaci, kdy se před námi rozprostře nějaký minulý život - a tak tomu bylo i toho dne, kdy jsem potkal zrzku. Jakmile jsem ve vlaku usedl do kupé, hned jsem věděl, že ta ji mi souzená, protože už v minulosti sehrála nějakou významnou roli v nějakém z mých minulých životů.
Sotva jsem si uložil batoh, posadil se, usmála se. Ten úsměv vypadal, jako kdyby mě měla svým způsobem ráda. Aniž mě znala! Začervenala se. A já na ni jen tupě civěl asi pět minut.
Měla vlasy zdobené věnci z jarních kvítí jako víla Rusalka.
Nosík stejný jako ona.
Jen hadry měla poněkud modernější než Dvořákova vodní ženka. Žádné brčálově zelené lopuchy svázané provázky. Ale já správně tušil, že už za několik minut budou se válet všude po zemi, že na nich nezáleží a že ona bude patřit jenom mně.

Hořčík

14. března 2019 v 19:33
Zrovna si takhle projíždím internety, sedím s peach-vodkovým drinkem na rohožce před postelí a koukám na LCD displej, co se děje ve světě, když tu zčistajasna se rozdrční telefon!
No fakt, ozve se telefon, a e-e, žádnej mobil, starej dobrej s rotační s číselníkem. Mobily nevedu.
Napůl žertem, napůl vážně zařvu do sluchátka:
"Co chceš, ať jseš kdo jseš, kurva?!"
"Copak nechápeš, čeho ses právě dopustil? Tys zaklel," zahřmí z druhé strany s pragmatičností vlastní dětem.
"Tak prominte," řeknu, ale tónem, který spíš zní jako: tak se neposer, "o co jde, pane?"
Pán na druhé straně zřejmě bez smyslu pro přednes přednáší svou žádost.
A já si ve své garsonce uvědomuju hrůzu z jeho slov, z jeho žití.
Ná závěr zadeklamuje svou nejnovější báseň. A řekne, že je ten a ten a že ho nedávno strčili do čítanky. Jestlipak mu nemůžu udělat reklamu na blogu.
"Poslyš, stuprume, v čítance je zrovna tahle báseň, na kterou jsem nikdy nebyl moc hrdý," povídá smutně. "Kdybys byl tak hodný, přepiš jim tam duet, v nemž si jeden zoufá a druhý se tlemí, to je část, která má spád... díky, měj se," prohlásí a zavěsí.

Vzhledem k tomu, že jsem o něm nikdy neslyšel, nebudu zde přepisovat žádné jeho verše. Ctěné obecenstvo promine. Vzhledem k tomu, jakou mu muselo dát práci si zjistit mé tajné číslo, jsem nucen si odpojit telefon a doufat, že už nikdy jeho zoufalý hlas neuslyším!


Šli jsem z výčepu směrem ke kostelu svatého Řehoře nebo koho. Jakožto znalec musím s nelibostí přiznat, že gotika hlavního chrámu byla pochybná. Prošli jsme podchodem na druhou stranu parcely, odkud vedly vzhůru schody až k náměstí.
Na menším náměstí, uprostřed trávníku obehnaného drátem, stál druhý, směšně malý, jako by náhradní kostelík a nedaleko něho socha básníka, celá pozlacená, která jako by nataženou pravicí žebrala o almužnu.
Míjeli jsme radnici - to byla budova se zlatým nápisem, která se podobala dortu, akáty, jimiž byly vroubeny ulice, vypadaly zas jako vystříhané koule...
Přitáhla mě k soše a do básníkovy ruky položila zbytek svého rohlíku... podobala se v tom okamžiku mírně znuděné dámě, jejíž operetní postavička by si ráda zajezdila na jelenu s vypoulenými skleněnýma očima... byla prostě dost divná a když zjistila, že přecenila ve vedru své síly, udělalo se jí mdlo... lehla si pod strom a vyblinkala se.. tvrdila, že jí bolí hlava. Nakonec jsem to ani já nevydržel a začal ji šmátrat pod blůzku...
"Ale vždyť já, příteli, vůbec nevidím!"
"To nevadí, stačí, když to uvidím já - a ty to aspoň ucítíš," chlácholil jsem ji.

Rekordní běh

13. března 2019 v 20:14
Bylo to sice dávno, ale stejně se mi to zvlášť výrazně připomnělo. Je fakt, že had literární ctižádosti uštkne často hluboce a nevyléčitelně, zvlášť lidi neschopné a hloupé a toto ušknutí bývá často fatální. Potkal jsem kdysi v hostince chlapce, který o sobě prohlašoval, že je druhý Kerouac a Hrabal a Pessoa a Rilke a Chateaubriand a Dos Passos. Ale tento ultimátní genius, který teprve hodlal být slavný, žádal po mě, po stuprumovi, taky géniovi, leč skromnějším, abych mu ihned potvrdil, kým je. Vím, že to měl těžké, protože byl na střední oběti šikany, chodil jsem jen o dvě klasy výše, což mi ovšem bohatě stačilo, abych z pohledu na hajzlíkách schovaného, ostříleného třeťáka mohl sledovat, jak tento novic dostává do budky od udělanějších a celkově daleko pro život vybavenějších spolužáků. Stříleli si z něho, proto si začal sám z lidí střílet. Byl šaškem, proto toužil mít své šašky. Dlužno dodat, že to nebyla a není žádná hanba. Hanba je něco jiného. To je, když jsou dva kamarádi a jeden je tlustý, druhý hubený, třeba se nepohodnou a v tramvaji ten tlustý nadává tenkému, že jedl málo masa a je oproti támhle té ochrnuté babičce v invalidním vozíku poloviční. Je přece hanba být přežralý, plavat ve vlastním tuku a zároveň poukazovat na něčí obráceně narušený metabolismus - vždyť štíhlost či vyžranost je přece dána naším stvořitelem, je určena na miskách spravedlnosti... a proti prozřetelnosti boží se žádný smrtelník nemůže protivit.
Ale abych se dostal zpět k literárnímu fenoménu. Dal mi přečíst své dvě divadelní hry a osmnáct kratších básní, pak taky sérii haiku, které se dovedně ukryly v mně neznámé formě a pak taky začátek románu, jenž měl znamenat průlom v jeho literární kariéře. Musím uznat, že drtivá většina jeho děl byla napsána svižným stylem, v němž se mísilo tajemné magično vykladačky karet s chladnou logikou vykladače práv. Přesto ve mně nezanechaly hlubší otisk a za týden jsem docela zapomněl, že jsem je četl. Když jsem mu vyložil svůj nadmíru poučený názor, zatvářil se kysele, práskl s kríglem do popelníku a odešel bez rozloučení z hospody, aniž zaplatil útratu za sebe či za nás oba (původně mě zval). Následně přišla postarší, kulaťoučká hostinská s dost tázavým výrazem ve tváři a já musel zaplatit nejen piva, jeho utopence, ale i ten rozbitý popelník...
Když jsem ho potkal o dva týdny později v témž baru, ani se nenamáhal naznačit, že si mne všiml. Trošku jsem se tehdy zkároval, to si pamatuji, protože jsem býval slušňák a daleko víc než alkoholu a drog jsem si považoval čestného plnění domácích úkolů a memorování italských slovíček, takže si pamatuji každou návštěvu výčepu.
O měsíc později, to bylo akorát na vysvědčení, našly ho ve střepinách a krvi ležícího na dlažbě, když skočil z třetího patra, z učebny chemie. Takto ošklivě ušktl ho had literární ctižádosti a já, stuprum, váš takřka rodný krajan a bratr, vás tímto článkem prosím, abyste se nikdy nepokoušeli zazářit jako Emil. Neboť ne každému je dopřáno zdobýt plody slovesného vavřínu a nechat se jimi ovívat na slunečné pláži.

Slet

12. března 2019 v 19:36
Ano, pane, já pocházím z opice. Ale vy, pane, vy se k ní vracíte.

Cituplný chvástal

10. března 2019 v 19:39
skrčen nad modlitbou u klekátka
prosí tak moc prosí o
brzké odpuštění hříchu
drže přitom za špičku kraj
tužky jež nedbala opsala cosi
z ústřižku visícím na nástěnce
během nedělní mše odehrávající
se speciálně v dobrovodu mimů
kteří mají na vyvýšeném place
habaděj místa k intermedialitě

ohm ohm pronáší pán v redingotu znale
to je přece fyzikální veličina pane
obrací se k druhému pánu v zeleném sáčku:
ach ano jeden vykonává roli mstitele
zatímco ten vedle se jak splašený janek nechává nachytat
na nejstarší léčku rozsudek examinátora šlape
tomu vedle na kuří oko a pokud to co drží v kelímku nejsou slivky starého
žadonického piva pak mu chybí nejen zástěrka ale i záminka
pro brzký odchod na toaletu

všude samé tiskopisy se povalují na kancelářském stole
dlužní úpisy renumerace doplatky rozkazy k odvozu
a k tomu všemu ožral se průvodčí který na nástupišti obtěžuje
dívku sexy třídy ve tváři jak sežehlou louhem od slunka a pih,
která měří si přísně ho a ukazuje mu rukou k rozloze sousedství támhle za tím kopcem
kde si může bez ní ovšem melancholický splín vyléčit v jinačím rybníce

Rvi a přitom řvi

9. března 2019 v 20:33
V televizi se to hemží chamtivými ubožáčky, kteří se ani nenamáhají zastírat intelektuálnípřevahu (nebo mocenskou?)... jíž údajně disponují, a přesvědčují tě v otřepaných frázičkách o tom, že základ státu je vzdělání a práce daňové poplatníka 8/5, abys měl tak akorát na nájem a rohlíky.
Tak klidu jistě nedojdeš - naopak vypustíš přitom duši. Což právě chtějí, protože za každou padlou duši, za každou zchromlou ovci jim přibude nějaký ten vymahatelný dloužek.
Nejnovější dění v politice, zásadové spory, rozkouskované články na stránkách novin, je to vesměs ubohost na kvadrát. Tím trpčí, že není v tvých mocích ji odvrátit. A jestli si kdo z vás myslí, že chozením k volbám nějak přispíváte sobě či okolí, neklamte se, i rozumbrada teoretických proletariátů Trocký by vám za takových okolností řekl, že jste mimo.
V současnosti jsou sociální niky do té míry určeny a nositelé jsou natolik jejich prostřednictvím ocejchování, že např. u neblaze proslulých, severokorejských diktátorů bych se nedivil, že co nevidět odsouhlasí zákon, který je učiní neomezený panovníky i po jejich smrti, což už nemá nic společného s komunismem, ale zato přidává kouzelný, moderní rozměr k uctívání předků po vzoru hinduistů.
Nemusí zrovna pršet, jen když kape, jakmile jednou učiníme první krok, přijde i déšť, pozvěte ošklivku na rande, trefí se pak i hezká!

A je to tady

8. března 2019 v 20:19
Když cesty schly, teplo vzrůstalo a teplá travička vyrůstala z mlat.. chodil od pučícího keře ke keři.. od prvé líné mouchy k prvnímu omámenému motýlu a stalkoval svou milovanou Jiřinku.
Ohříván vánkem, který vál. Slunce na čistém nebi, cele zrůměnělé poutí, ozařovalo kroky jeho směřující.. do hostince, pak zas na mši do kostela, pak k domku, kde Jiřinka bydlela. Setmělý den padal níž a níž. Vše tichlo, vánek přestával, první hvězdy prokmitávaly a náš dobrý bůh, který ztratil syna, zesmutněl.. a on utichl s ním, když stál u zvonku a přál si zazvonit. Skočit k ní do postýlky. Místo toho se otočil a šel trhal kvítí, stavěl domy z písků, zaváděl nás na paseku, kde tančili motýli, do luk, kde voněla sena a zrály těžké klasy obilí a pak k němu domů, kde večer zaplavoval měsíc naše postýlky svitem hvězd a pro všechny případy měl pod polštářem schovaný výtisk playboye...Bouře se rozplývala v proudech lijáku
a nyní, když blesky již jen matně probleskovaly, otvíraly se dveře a dovnitř proudil čerstvý vzduch, přestal se dráždit v pohlaví a zase zatoužil po Jiřince.

Velmi hladová žížala

7. března 2019 v 19:44
DÁLE

Vracela se o dnes výjimečně o dost dříve, po tom, co jí oznámili návrat vraha, co škrtí strunou a když se oběti dáví, cpe jim do krku exkrementy, po věčně stojící State Route 1, do místa, kde stojí jedny z těch nebezpečných domů skoro ve vodě, když se rozběsněné živly rozhodnou trestat. Jen co zaparkovala před garáží, vystoupila z corvetty a šlápla jako naschvál na hovínko jejich bulteriéra... říkám jejich, protože bydlela s přítelem, už třetí rok. Nic nám po tom není, ale z jejího pohledu a jejího pohnutí bylo patrné, že si je dobře vědoma, že se smůla lepí už kurevsky vysoko... a bude hůř, jen co začnou objevovat další děvčata, jako byla Elizabeth.
Vedli si dobře, hlavně jeho zásluhou, nehádali se, zdálo se, že do toho Brian s Henriettou brzy praští. Ale to bys vrchního detektiva Solomonovou podceňovala, resp. nedocenila. Myslela, že je to mezi nimi vážné. Ale tušila, že teď něco není tak v pořádku, spletl ji zpočátku hlavu, měla čtyřiadvacet.. ohromil ji. Pěstoval řepu a vydělávál na ní sto šedesát klacků ročně. Vyvážel ji do všech přilehlých městeček jako Santa Barbara, Camarillo nebo do Winnetky. Kdysi ji tolik přitahoval, protože jednal jako pankáč a vypadal fakt hustě. Nenapadlo jí, že si jen hrál na pána. Fascinující při hlubším pohledu nebyl vůbec. Její laskavý vladař spíš působil jako klaun a ona tuto figurku z kostí, odmítanou slušnými obchodníky a kotvící všude jinde než při krbu domova, viděla stále růžovými brýlemi. Až do doby tří měsíců zpátky. Kdy záhledla na jeho mobilu divnou upomínku. Když se seznámili, bydlel v devátem patře, kde byl nájem nejnižší a ten věžák na ni působil zrovna jako nějaký hrad, tak majestátně. Teď sice měli velký barák u dost velké vody, jenže on se teď takřka vždy vracel později než ona a ona už mu nemohla vyvařovat s takovým zápalem, už se nemohla celá natěšená vracet z kanclu nebo z akce a očekávat, že jí zahrne spalujícími polibky i naplňujícím sexem, jen co spolu zďobnou nějaké ten smažený ementál na sádle, podávaný s rajčátky, petrželí a cibulkou s trochou tymiánu v divokém stylu a zálivkou s octem.Vařit i kořenit uměla znamenitě. Věci se však mají tak, že nic tak nezapáchá jako nejistota. Když teď už tři měsíce nějaká výstráha blikala v jejím podvědomí, nedokázala se přimět na něj hledět tak jako dřív. A Brian se podle toho docela flexibilně zařídil.
Nějak cítila, když se blížila k domu, že ty schody jinak skřípou. Sotva otevřela, pochopila, že přišla o něco dřív, než měla. Uslyšela ty zvuky z obýváku, přímo od gauče. Nemusela vstoupit dále, jen si stoupla k výklenku, otočená k nim čelem a sledovala, co se odehrávalo před jejíma šedýma očima. Scéna stará jako lidstvo samo. Tehdy určitě nenechal v ní kámen na kameni a ona dlouho potom chtěla ten pohled vymazat. Ležel na jedné ze svých prodavaček v misionářském poloze, hekaje, jak ji nákladal a když brzy nato ucítil, že je pozorován, vyděšeně směrem k ní pohlédl:
"Co tu děláš?"
Co to je za blbou otázku, blesklo jí hlavou, spíš co ty tu děláš, ty zmrde. Ale neřekla nic nahlas.
"Odcházím," tiše prohlásila a zlomeně se brala ke dveřím.
"Neblbni, počkej, vysvětlím ti to," začal za ní volat a zároveň na sebe házel trenky a triko, prodavačka ani nedutala a tvářila se tajemně, pořád ležíc na gauči s roztaženýma nohama a svůdným bříškem odhaleným.
Zabouchla dveře, on vyběhl na verandu a sbíhal schůdky, zrychlil krok, aby ji dohnal. Jak ji chtěl zastavit, natahoval ruce, ale ona se jen pár stop od auta otočila, zpoza opasku vytáhla svůj Glock a namířila mu na hruď.
"Nebraň mi, jinak do tebe vysolím celý zásobník."
Brian zavrtěl hlavou, pokrčil rameny, otočil se a vrátil se do domu při velké vodě dokončit, co měl tak hezky načato.

Některé skvrny nelze odstranit

6. března 2019 v 21:23
Jsme bytostmi dálky, jak někdo řekl. Proto mě obzvlášť překvapilo, když se povahově tak odlišní lidé sešli v hostinci a s úsměvem debatovali o obdělávání pole, a budili tak můj obdiv smíšený s rozpaky. To je totiž trošku na pováženou, obětovat zdraví své vášni. Uvědomte si, že nic cennějšího než zdraví ti ve své ochotě život nenabízí. Bez funkčního těla můžeš téměř pochovat své naděje na příjemný pobyt na zemi.
Nejsem sice žádný řečník, přesto bych si dovolil pronést tak trochu řeč, slovo. Žádám vás o klid, dámy a hlavně pánové. Snažně vás prosím. Ať se děje, co se děje, nenechte se unášet a mýlit a předcházejte všemožně alotriím, nekraďte a nesmilněte. Je to v zájmu nás všech. Jestli opravdu nemůžete odolat nějaké dívce, radši si sedněte ke stolu a bavte se tím, že budete vykrajovat nahnilé houby. A aby se vám úplně vykouřilo z hlavy to poupě, naplánujte si schůzku se Silvou, nějaké to vínko a kus řeči a - nechoďte tam. Zbytek večera stravte v rozhořčení nad intrikami vlastního mozku.

Podepsal se jedním škrtem

5. března 2019 v 20:28
Po dvou letech soužití se Sandrou jsem zjistil, že její povaha sestává ze stejných dílů masochismu a disociace. Byla skutečně na pokraji zhroucení, když jsem jí šetrně sdělil, že jsem si našel jinou.
A potom dlouho byl pláč a skřípění zubů, doma na sebe vytahovala žiletku a chtěla se podřezat...
Když jsme se náhodou potkali ve městě, dívala se na ně zrakem krajty tygrovité, která hypnotizuje malá prasátka hozená jí do klece tak, že strnule lpí na jednom místě.
Docházelo k různicím, rozepřím, ba i kamuflovaným hádkám. Z její strany šlo o snahu všemožně vyvolat chaos. Chtěla mojí novou přítelkyni zabít. Tak daleko to došlo, že hodila její fotky v tangách, které jsem měl v mobilu, na facebook.
Za trest jsem ji odměnil tajným sexem. Na chvíli dala pokoj, ale za týden začala znovu.

POKRAČOVÁNÍ DETEKTIVKY


Bylo pošmourné ráno, obloha jak k z olova... Akorát pátek, konec týdne, když mi Frank Kukaczka zavolal, jestli bych s ním nejel chytat nějaké mřenky.. Prosil mě dost úpěnlivě, tak jsem hned sedl za volant a za patnáct minut jsem byl na smluveném místě...
"Čau, Franku," pozdravil jsem ho.
"No těpic, Lumíre, ty vypadáš jak spráskaný pes, cos zas vyváděl?" tázavě se na mě zahleděl.
Trošku jsem pil, ale nic mimo normu. Měl jsem šest piv a nějaké panáky.
"No znáš mě, trošku jsem si přihnul."
"Jasně, trošku," uchichtl se Frank. "Mimochodem, změna plánu, támhle je Hans, můj spolužák z akademie," ukazoval někam k bistru.
Hans se přibližoval dost sebevědomě a když už byl dost blízko, ulehčeně si oddechl.
"Díky bohu, žej sem vás stihl, kluci. (Já jsem Hans, těsí mě, řekl a podal mi ruku) Mám takový problém. Můžeme si někde promluvit? Při kafi třeba? Mám fakt jen pár minut, pak zas musím letět."
Vlezli jsme do bistra.
Káva žádný zázrak. Zato Hansův příběh byl tak divný, že jsem bezděčně přestal vnímat, co se kolem mě děje a zcela se ponořil do toku jeho vyprávění. Bylo to ošklivé. Násilná smrt devatenáctileté holky. Jmenovala se Elizabeth. Taková žabka. Udělal to podle všeho nějaký brutální vrah. Na řešení případu přijeli machři z nedalekého oddělení vražd a ti tam teď s nimi hýbou jak s pindíky na šachovnici.
"Víme zatím jen, že to byl někdo, koho znala," vypravoval. "Někde na sebe narazili a podle všeho mu nabídla, aby přespal ve sklepě jejich vilky. Po odchodu rodičů mu nabídla nahoře něco k pití, udělala mu snídani, pustila mu hudbu no a ten člověk na ní.. eh, zohavil ji, místo činu vypadalo jak na jatkách.. a co je nejdivnější, všude kolem jejího rozporcovaného těla se válela hovna, ne lidská, nejspíš koňská. Měla je i v ústech."
V prvním okamžiku jsem zapudil nával smíchu, ale když konečně odjel s tím, že nám zamluvil v pět pokoj v motýlku v Malibu, který nám snad bude vyhovovat, nevydržel jsem to a před Frankem se dost hlasitě rozesmál.
Zpražil mě přísným pohledem.
"Ty vole, nechápeš, že jsme tu na pokraji nějakého běsnění masového vraha, který se jen tak nezastaví?," divoce se rozohnil, ale pak se jakoby najednou zklidnil, když si všiml, že rudnu rozpaky a studem.
"Ty jsi polda, já jsem jenom soukromý vočko," dodal jsem na svoji obranu.
"Jasně, není to zrovna tvůj revír, co? Ale já jsem mu slíbil, že mu s něčím pomůžu, ale že to bude taková věc, to mě ani nenapadlo," řekl ještě trochu zaraženě Frank. "Kdo ví, kdy mu zase rupne v kouli a co ještě může stát."
"Tady jsme v LA, tady přece nikdo nečtvrtí mladý holky a necpe jim hovka do krku," trochu jsem Franka uklidňoval.
"Jo, doufejme," vyrazil ze sebe a skryl hlavu do dlaní.

"Díky, že jste tu," přivítal nás, když jsme dorazili do motelu.
"Pokročili jste nějak?" zeptal se Frank.
"Ani ne, jen jsme se utvrdili v tom, že to nemol udělat nikdo jiný než ten chlapík, který vraždil už před osmi lety v Pasadeně."
Jeli jsme k jejím rodičům. Čekali nás. Mluvili jeden přes druhého a předkládali nám další a další střípky z obrazu jednoho devatenáctiletého, ale už dost mrtvého života.
"Byla tak hodná, dělala nám jenom radost, a my zas dělali všechno, co bylo v našich silách... aby měla super život a ona ho měla, i tolik kamarádek, chodila do tolika kroužků, pracovala, studovala," v slzách vyrážela matka.
"Byla to nejlepší holčička pod sluncem, každý nám ji záviděl," neudržel se otec a skápla mu slzička z pravého oka.
Ukázali nám její fotku. Obdiv bychom vyjádřili asi všichni tři, ale nějak jsme cítili, že se to nehodí. Měla postavičku jako lusk, kozičky jak poupátka, svěží pleť, sexy zadeček, výstřih, aby odhaloval ty polokoule snů, prý nekouřila, nepila, a když, tak akorát drink za večer. Dost fyzicky slabá a nezkušená, aby se ubránila, dost slušná, aby každému naletěla. Zkrátka dokonalá oběť pro vraždu. Hlavně nám kladli na srdce, abychom toho sráče co nejrychleji chytili a posadili ho na křeslo.

Příchod pravého času

4. března 2019 v 20:59
mozek, který nechce myslet, myslí zběsilě prázdně
a ten smutek sténá melancholií bez výrazů
kde vzpomínkám vládne tichý a bloudící
pud po rusovlásce

leží v prachu před ní
koří se před její dírkou
nastavuje ucho ke skulině klíče
se kterým si chce každý samec hrát

Bylo právě šestnáct hodin a třináct minut, když do místnosti vstoupila kozatá mladá žena. Mohlo jí být sedmadvacet, ale vypadala na šestadvacet, biologické hodiny hlasitě odťukávaly její touhu po potomstvu. Její účes vypadal trochu jako ježčí, jako nějaké bodlinky na těle, které výrustaly z neznámých zdrojů. Podle těch hadrů, co měla na sobě, byste pověděli, že odněkud jí tekly peníze proudem. A když jste se na sekundu zahleděly do jejich chladných, šedých očí s jiskrou, okamžitě vám projelo hlavou, že musela strávit hodně času hrátkami se svedenými chlapci. Jmenovala se Henrieta Solomonová a pracovala jako vrchní detektiv na oddělení vražd v Malibu, nedaleko LA.

Východ

3. března 2019 v 22:07
toužím po tobě ne slovy, ale bolestí

jsem truchlivě sám ve svém srdci
a když úzkost usedne k mému stolu
a když mozek, jenž nechce myslet,
myslí zběsilě prázdně,
tu otvírám novou flašku myslivce...