Na pozdrav zamumlal hrozbu

Včera v 21:21
Zdálo se mi o jakési katedrále, nedokončené a dost možná, že nedokončitelné, která se mi jevila jako mistrovské dílo plné věží a věžiček a klenutých pilířů, kterých bylo příliš mnoho, než aby mohly existovat ve skutečném fyzickém světě, neboť je popírala sama gravitace. Byl jsem jako nějaká věc letící přes střechy a věžičky, konečky prstů stírající rosu na kamenech a zachytávající kapky deště z chrličů. Jestliže se mi už někdy něco tak nádherného zdálo, tak si to nepamatuji. Radost v tom snu byla tak pronikavá, že mě to vzbudilo. Taky jsem zjistil, že když už jednou přiznáte porážku, život je jako peříčko. Ve světle toho poznání se smíříte se vším. Jestliže navíc máte přístup k drogám... a k lehkým holkám. Nejradši mám prostitutky, ze všech povolání, jsou otevřenější než uklízečky nebo kadeřnice.
A ptáte se, jak odsud dál? Kam vede naše cestička, když se jednou probudíme ze sna? Vede na místo bez naděje, kde vám nikdo neukáže směr a kde nebude ani strom ani kopec, aby vám zpestřil výhled. Takové je to místo. Takové strašné místo. Ale nebudete tam samy. V té nicotě budete mít společníka. A třeba s ním i splodíte dětátko a budete si hrát na šťastnou rodinku, právě tak to lidé dělají. Jediné, čím si můžete být jisté, že se o vás po smrti řádně postarají. Udělají vám detailní průzkum. Položí vás do lednice a začnou studovat. A když vás prostudují z vnějšku, začnou zkoumat váš vnitřek a hele! To najdou věcí. Odříznou vám pilou vršek lebky a vyndají mozek. Prohledají ho, jestli tam nejsou nádory, nařežou ho na tenké plátky, stejně jako se řeže drahá šunka, prozkoumají ho na tisíc způsobů, aby se o něm něco dozvěděli. Ale to jim nebude nic platné, že? To rozřežeš věc, která je krásná a živá, abys zjistil proč a jak je to možné, že je krásná a živá, a než se naděješ, už není nic z toho a ty tu stojíš s obličejem zacákaným krví a slzami a zbývá ti jenom strašná bolest viny. Ne, z vašich mozků nic nedostanou. Budou vás muset rozpárat od krku až po břicho, zlámat vám žebra a otevřít hrudník. Teprve pak se můžou podívat na vaše vnitřnosti. Hrabat se vám v žaludku a hrát si s játry a plícemi. Až teprve tam najdou něco, na čem jim bude stát za to pást se očima.

Jindy jsem byl v krčmě ve společnosti dvou cudných dam, ktere se, pokud vím, nikdy nevdaly a vždy měly pečlivě zahalené podbřišky, nikdy neukazovaly ani hrbolky horní. Měly kadeře jako beránčí vlnu, tak hebké a vždy vybrané. Rychle mluvily páté přes deváté a ukázalo se, že jsou to spolužačky z druhého stupně ZŠ. Měly štíhlé údy a na pěstěných rukou nikdy nenosily prsteny.
 

Umírá ti bližní? Pomož mu do hrobu

Čtvrtek v 21:21
Zela mezi námi obrovská propast. Utrpení a konání dobra ji pozdvihlo do výšin, kam jsem nedoufal kdy vstoupit. Pozoroval jsem ji, jak odcházela, tak jako se člověk dívá na západ slunce. Svítila uprostřed temného lesa, který se rázem rozzářil nad tím, že ona kráčí jeho středem. Přinášela slunce do míst, kam jeho paprsky nedosáhly. Světlo a hudba z rozbité křišťálové koule byly teď v jejím srdci a v její mysli. A jak si tak zpívala na cestu, podařilo se mi zachytit těchto pár slov její písně, která dál zněla ve větvích i potom, co odešla:

Ty jdeš svou a já zas mou -
jinou stezkou jdem;
Jinak tvá a jinak má
vedou v stejnou zem.

A tak zmizela. Se smutným srdcem a také s myšlenkou na dívčino štěstí a vnitřní pokoj jsem uvažoval co dál.
Byla tu sice Katka s masitými trojkami a také její čerstvé závojíčky. Stačilo vytočit číslo a mohl jsem se koupat s ní už brzy v pěkné vaně. A dál už si to nechci ani domýšlet.

Ale přesto mě odchod dívky zasáhl víc, než bylo zdrávo.
Stala se něčím víc než obyčejnou Matkou Terezou, stala se vzorem pro nás hříšné, příliš hříšné, nedostižným vzorem, který konal, co jsme vskrytu toužili též konat. Rozsévat dobro na všecky strany a usmívat se jak maminka s děckem na hřišti.
Pak jsem si řekl: nikdy víc.
Smrt ve své mnohotvárnosti čeká všude. I na chloupcích kundy nějaké plavovlásky, co navštěvuje v září koupaliště.
Nechci, aby mě dostihla, když jsem dosud v rozpuku mládí. Ve dnech jsem tak bloudil po náměstích zahalených mlhou a myslel na dívku, abych v noci o ní spřádal erotické sny. Nepřestal mě fascinovat její pupík, když měla náhodou takové to minitílko a vnitřním zrakem jsem si představoval její nehty, žádající zavile o sex jak samec vačice vydří. Byl jsem jako zamilovaný. Stanul jsem vyčerpán u jednoho lokálu a nazdařbůh pohlédl k nebi (to je velká výhoda lidí oproti prasatům, že jim stavba těla umožní pohlédnout ke hvězdám), jak to dělávám, když nevím kudy kam. Na jihovýchodě plul jeden velký kumulus, jehož květákovitě roztřepené okraje byly zlatě a okrově zbarvené a jak se blížila bouřka, stával se temnější a výstražnější...

Nemocný potřebuje svěrací kazajku

Středa v 21:21
Celek spočívá na harmonickém uspořádání a řízení částí, na rozumnosti a účelnosti, - na organičnosti, - celek je nutně organický: - koheze je pouze organičností v širším smyslu. - Je mnoho druhů koheze: co do původu jejího, co do zevní povahy její, co do rozsahu, - dlouho -a krátkodechosti její; co do kvality její: je vyšší a nižší, je hrubá a jemná, je imperceptní koheze; - pevnost a tvrdost, platící obyčejně za kohezi vůbec, jsou nízkými druhy koheze: měkká organická cella je koherentnější než železo.
 


Malíř vystihl zrzavé chloupky

Úterý v 21:21
Moderní atomická chemie náleží k nejnechutnějším konglomeracím nesmyslů. Je lež, že by atom byl nutný k porozumění této chemie; atom existuje, ale atom chemiků nikoli, - leda ve vyschlých mozcích těchto troupů… Tím méně existuje tahle věčná molekula, - zbytečná směšná a pitomá to domněnka na hloupém předpokladu, že "slučování" sahá až k atomům, a že jsme těmto blízcí! "Směs" a "sloučenina" jsou si mnohem blíže, než se za to má, sloučenina je jen trochu složitější směsí, jako organika jsou jen trochu složitějšími anorganiky.

Žena s erotickou pomůckou

Pondělí v 21:21
každá noc je smrt en minuature, každý nový den nový život… Patologický stav, kde člověk
zapomene úplně na svou minulost, ale jinak je normální -
řekne kdo, že duch jeho přestal existovat…?



Narodil se jako mrzák

Neděle v 21:21
Tudy z duše samé musí vycházet
zář, sláva, jasný mrak, co halí svět.
Má z duše samé na zem seslán být
hlas sladký, mocný, jen se zrodil z ní,
všech sladkých zvuků život, tajemství.


Nad místem mého zrození hučely lesy jako varhany v chrámu... mým otcem byl starý cikán, žil divokým životem našich předků.. hráli u ohně na houslích písně svého pokrouceného dětství... tak jsem se stal trochu mimoděk muzikantem i já..

Složil jsem kdysi písničku, která byla velký hit, než ji stáhli z hitparád. Nazpíval ji Karel Gott. Ale tak je to se vším, smetanu lízají jiní. I holky.

Co svět světem stojí, lidi a noviny se o vás zajímají pouze první den, druhý den už nejste novinka.. a to ještě se musíte nechat přejet automobilem...

Nenechte se mást, nejradši mám lidi pokorné, ale takoví už nežijí. Takže se spokojím s sociopatickými šéfy zeměkoule, kterým v garáži stojí corvetta, splacená kůží daňových poplatníků!


Možná mě jen dostihl můj stín. Každý člověk má nějaký, co se toulá sem a tam a stále ho hledá. Když ho najde, je po něm veta, po člověku, myslím.
Našel mě, když jsem si nalíval třináctého kapitána Morgana.
Se vzrůstajícím nepokojem jsem vyprázdnil sklínku a div jsem se neskácel.


Slečinky... jen dané dostanem...
ostatní sežere zem...
přežijme viny i strasti,
modleme se k princezně slasti,
ať si užijem svatební den náš,
a ať později zbyde plátno na rubáš!

Vládnout dobře pérem v studně

16. června 2018 v 21:21
Proč jsou všechny odrazy krásnějí než to, čemu říkáme skutečnost? Snad ne tak velkolepé a jasné, ale vždy krásnější. Jakkoliv půvabná může být fregata na prosluněném moři, její neklidné chvějící se plachtoví pod hladinou je ještě půvabnější. A sám odrážející oceán, je-li odrážen v zrcadle, má v sobě cosi zázračného, co zmizí, jakmile se na něj podíváme přímo.

Jako Renáta... Řekněte, jak jen může být tak krásná a nemít žádné srdce - dokonce ani místo pro ně. Tolik jsem se pro ni naplakal. Když šukala s Pavlem a pak mi to oznámila na lavičce v parku, když se se mnou rozcházela. Vlastně nejdřív poslala SMSku a když jsem jí vyhrožoval, že ji vyvraždím rodinu, svolila k setkání v parku a tam mi s úsměvem (myslela na jeho čůráka) vysvětlila, že už dva měsíce píchá s Pavlem...Zlomila mi tím srdce.

Olízl psí čůmák

15. června 2018 v 21:21
Dokonalostí svých tvarů připomínala oživlou řeckou sochu. Oblečena byla prostě a přirozeně: okamžitě jsem dostal na ni chuť. Možn to byla oživlá řecká socha, jen mluvila česky a smála se, jak se tyhle malé teenky smějí, zpoza zoubků žlutých od nikotinu.
Dostával jsem na ni čím dál větší chuť...

Pak, když jsem se otázal, jestli někdy není zlobivá, dostal jsem odpoveď:

"Já nikdy nejsem zlobivá."

Ale řekla to napůl zlostně, napůl drze, tak jak to mám rád!

Vyšel ze cviku

14. června 2018 v 21:21
Temnota trvá všude v místech, kam světlo nemá přístup. Světlo je jen ostrůvkem v nezměrnosti temna. Temnota je každému záblesku hned v patách, obklopuje jej vlnami svého bezmezného oceánu. Člověk není než pomíjivý plamen, neklidné zachvění uprostřed noci, co nemá hranic, noci, bez níž by nemohl být a z níž sám je zčásti složen.

Holub na báni sestřelen jestřábem

13. června 2018 v 21:21
Nejstrašnějí ze všeho byly oči. To, co je oživovalo, nebyl život. Jako by jim dodávala jasu nekonečná nenasytnost. Jako by to byla hlodavá dychtivost, která požírala samotného požírače, co tvořilo hnací sílu toho hrozivého zjevení.

Sen a skutečnost se zaměňují

12. června 2018 v 21:21
Povím vám dnes něco o dívkách, abyste byly moudřejší a oslnily své božské muže. Vědomostmi a znalostmi. Znám všechny důvody, proč se na matku a sestru dívá člověk jinak než na ostatní ženy a nedošel jsem k tomu žádným výzkumem. Vyrůstáš s nimi, vídáš je dělat ty své rituálky, bavíš se s nimi, často diskrétněji než s milenkou. A zkrátka získáš k nim postupem času určitý vztah.

Proto je incest divný a vzrušuje jen monstra.

Nemohu něco milovat takovým způsobem, když už to mám rád docela jinak.
Nemusíš znát přirozenou podstatu psí duše, abys věděl, že jakmile se uvolní mrav, zákon nebo jen způsob komunikace mezi pohlavími, bude se člověk chovat jak urvaný pes. Může si vzít i sestru a bude mu to jedno. Čímž se dostáváme k povaze anarchie.
Neni vůbec třeba, aby anarchie byla prudká a násilná. Často tichá její verze způsobí větší paseku. To víte samy nejlépe. Jdete si pro šatičky do obchodu a tam vám oznámí, že látka z Bangladéše nedorazila, protože bylo clo tak vysoké, že se s nákladem vrátili zpátky k těm břehům, odkud vypluli!
Toto je takzvané pyramidové zlo, forma anarchie, která sžírá celou planetu.

Není to anarchie uspořádat piknik. Ale je to anarchie, když by si každý bral jídlo, jak by se mu zlíbilo. Tak by asi jedla svině, kdyby měla bufet.

A nejdůležitější věc, na kterou nesmíte nikdy zapomenout, ani když vám bude šuškat do ouška milostné návrhy váš snědý soused.
Blázen není ten, kdo pohrdá světem. Mučedník, svatý, cynik, anarchista, ti všichni jím mohou pohrdat docela rozumově. A i kdyby takoví fanatikové zničili nakonec svět, ne jistě vinou bláznovství.

Splněno

11. června 2018 v 21:21
Když si sedl k jídlu, byl hubený jako šindel a vstával tlustý jako štěnice, která přišla do jiného stavu - takový byl Radek.
Neuměl ani do pěti napočítat, ale když se chopil páčidla, dostal se do jakéhokoliv trezoru.
Pozoruhodný talent ve vykrádání!
Jednou, byl podzimní pošmourný večer, jsem se hodlal od něho řemeslu přiučit. Vyrazil jsem na výlet s ním.
Seděli jsme v autě dlouho na to, abych slyšel, jak se v jemném vánku o dům otírá ibišek, abych zaregistroval skřehotání žab od bystřiny a vrzání cvrčků z lesa. Bylo už prostě pozdě, když zničehonic oznámil: "Cajk, jde se na to."
Jako pravý kapitán pirátů na vrzající lodi duchů...
Asi zhasli v domě světla už před několika minutami a on čekal, než celá bohatá vila usne, včetně kozaté maminky po rozvodě s miliardářem, co dělá ve Vítkovicích ředitele železárny a nápadité dcery, která má šestnáct let a čerstvou, rozcapenou frndu a už píchá s přehledem s třicetiletým borečkem, který vlastní červené lamborghini. A už dokonce má bokem i druhého, který ji vozí luxusní dárky z Neapoli, podvazky, kalhotky a podobné radosti dívek.

Chrt ve všem

10. června 2018 v 21:21
Vlastně jsem génius, kočičko... jen o tom nikdo kromě mě neví.

Násoska

9. června 2018 v 23:32
Viděl jsem dívku se opít z rumu.
Svým způsobem to bylo úžasné. Že jedna sklenice rumu dokáže takové divy.

V Talmudu se píše, že ...

8. června 2018 v 21:21
Žaludek mám plný bílých fazolí s hovězím a jsem syt a spokojen. Teď to chce ještě nějaké žrádlo pro žalud!

Nějakou čtrnáctku s havraními vlasy, co denně vykouří čtyřicet čtyři cigaret a obléká se jak Marilyn Manson!

To se hned tak nevidí!

7. června 2018 v 2:56
Jsou věci, o nichž víte, že spíš umřete, než byste je vypověděli, věci, o nichž víte, že jste měli spíš umřít, než je vidět. Já se díval a viděl je.

Proto mě tak baštíte.

Protože víte!

Podle statistik je 96% mých návštěvníků ženského pohlaví a zbylé 4% jsou diskutabilní.

Zrozeny pro hřích...

Nesmysl

5. června 2018 v 21:21
gsdg

Skoč pod motorku

4. června 2018 v 21:21
Některé věci jste prostě museli nechat být. Museli jste se soustředit jen na to, co je ve vašich silách. Tak jsem Lindu bral jen jako další holku do postele a ne na to, abych ji učinil královnou. Byla na invalidním vozíku, to jsem vám neřekl. Ale co bych to byl za borce, kdybych si nic nezačal s postiženou.
Polámanou, bezmocnou holčičku, neschopnou se bránit, do které jsem vstupoval vždy opilý já s pološílenýma, mihotajícíma se očima podobnýma hladině rychlého potoka. Dlouze jsem si užíval sexu s ní, kdy ona nemohla pořádně nic. Potom jsem ji velmi rychle z hlavy vytěsnil.
Její sestra byla jiné kave. Vždy upravená. Chodila ve volných šatičkách, prsa do ohmatání, v rozkroku též do podrbání.

Linda dokončila výšku a už jsem o ni neslyšel, kdežto s její ségrou jsem to táhl tři roky.

A představovala pro mě běhech těch několika let vše, co jsem věděl o sexu. A co jsem věděl o krutosti. Na ten beznadějně divnou dobu,kdy jsem cítil, jak mě její tělo zaplavuje jako opojné víno, rád vzpomínám. Byl jsem opět živý...

Nenormální čutálista

3. června 2018 v 21:21
Byl teplý letní večer a oranžové paprsky slunečního kotouče osvěcovaly malou hospůdku ve nejstarší části velkoměsta. Místní se o něj nikdy nezajímali. Oprýskaná černá barva na štítě hlásila název "U Smaragdového draka" a na zašlé tabuli u dveří už zbyla jen rozmazaná písmena po dávno zapomenutých nabídkách. Nikdo v celém městě si nepamatoval dobu, kdy byla hospůdka otevřena. Vždy ji znali tak, jak teď vypadala a nikomu to nepřišlo divné. Brali ji jako prostě jako součást města.
Toho večera šel po ještě stále rozpáleném asfaltu dlouhovlasý muž. Svýma nebesky modrýma očima se znovu podíval na lístek, který mu nedávno přišel poštou.
Moc dobře věděl, kdo mu ho poslal. Už mu jen stačilo najít to místo. Šel k městu a cyklisté i řidiči si ho prohlíželi, jak kdyby to byl obraz v muzeu. Muž si jejich pohledů nevšímal. Dál kráčel silnicí pohroužen do svých myšlenek. Lidé se za ním ještě chvíli otáčeli, ale pak jim jeho plášť utkaný z růžových lístků přestal být nápadný. Ani zeleného pramene v hnědých vlasech už si nikdo nevšímal. On kráčel dál, i když se nebe zatáhlo a krůpěje slz se snášely k zemi. Krajina potemněla. Tmavá oblaka zakrývala modrou oblohu a pokryla svět pod sebou průzračnou vodou. Muž stále šel, zmáčený deštěm a poslouchal syčení, jak asfalt chladl pod vodními kapkami. Stoupala z něj pára a muž dál šel, obklopen příkrovem šedé mlhy, která se stejně brzy rozplynula pod návalem deště. Muž zvedl oči od země a zahlédl před sebou světla velkoměsta. Pouze se smutně pousmál a dál kráčel svou cestou. Kapky deště mu smáčely oblečení, ale jeho to nijak nevyvedlo z míry. Pro něj neexistovalo nic okolo. Ani moc nevěděl, proč tam vlastně jde. Nemělo to pro něj žádný smysl. Jeho život by už dlouho šedý, jako poslední chomáče mlhy, které se rozpíjely v letním děšti. Bylo to už pět let, co se jeho milenec, jeho láska, ztratil na moři. Pamatoval si to, jako by to bylo včera. ,,Vážně nechceš jet se mnou? Ten západ slunce je vážně nádherný," pousmál se jeho milenec ve vzpomínce a vyjel na volné moře. Muž mu jen zamával a vrátil se do chýše, kde si lehl na lůžkou a nechal se konejšit hučením moře, až nakonec usnul. Probudilo ho až hlasité dunění. Když vyskočil z lůžka a vyběhl ven, zůstal jen přimrazeně stát. Černé nebe protínaly bílé blesky, následované dunivým hřměním. Mořské vlny divoce narážely na ostrovní útesy a moře se zpěnilo, až bylo skoro celé bílé. Muž se vyděšeně rozběhl k molu a doufal, že tam najde loď své lásky, ale nebyla tam. Husté provazce deště bičovaly zemi a zakalovaly mu zrak. Stále měl ještě naději. Rozběhl se k majáku na druhé straně ostrova, ujížděly mu nohy, několikrát sjel do bahna, ale vždy se zvedl a běžel dál. Rozrazil dveře majáku, bral schody po dvou a jako vítr letěl nahoru. I když mu už v půlce nestačil dech a píchalo ho u srdce, běžel dál a nezvdával se naděje. Nahoře se ani nevydýchal. Stáhl velkou páku dolů a rozsvítil majestátní maják. Když kužel světla rozrazil tmu a ozařoval moře, muž, se s srdcem až v krku, hledal svého milovaného. Jediné, co však viděl, bylo zpěněné moře. Díval se na všechny strany, ale nikde nebylo po jeho lásce ani stopy. On se jí však vzdát nechtěl a marně ji z majáku vyhlížel až do hluboké noci. Slzy mu skrápěly tváře, ale ani tak se muž nezvdával. Když však přišlo ráno a on se unaveně zvedl z podlahy, na které usnul, už nebouřilo, jen obloha byla zatažená. Muž se rozhlédl po celém okolí a nikde jejich společnou loď nenašel. Tehdy ztratil naději a jeho život přišel navždy o svůj smysl. Rázem mu svět připadal smutný. Když odešel z majáku a rozhlédl se po ostrově, zoufale se rozplakal. A svět spolu s ním. Hnědé vlasy mu smáčela jedna osamělá kapka, ke které se přidávaly další a další a rázem i svět plakal.Tak jako dnes. Muž dál šel k městu a do očí se mu vkrádaly slzy, protože vzpomínal na svou lásku a na každý rok bez ní. Na těch nejhorších pět let v jeho životě. Po tom, co se stalo, se z ostrova vrátil domů, ale se svým milencem se nikdy nedokázal rozloučit. Na nočním stolku měl stále jejich společnou fotku, i když od té doby spal jen na gauči v obývacím pokoji. Nedokázal už spát v posteli, ve které lehával se svou láskou. K práci už se nevrátil, zanechal své koníčky a většinu času byl doma, seděl u okna, díval se na televizi nebo psal básně. O své lásce, o smutku, o všem, co cítil. Sešit se všemi básničkami nosil stále při sobě a psal. Ve svém nitru totiž stále doufal.
Jeho myšlenky začal brzo narušovat ruch velkoměsta. Muž si přetáhl přes hlavu kapuci a brzo ho zdravila cedule označující začátek města, on ji však nevnímal a jen šel dál. Věděl, že už je blízko. Když zahlédl štít hospůdky, přestávalo pršet a obloha se začínala protrhávat. Pro něj však štít hospůdky oprýskaný nebyl, viděl jasný, zelenou barvou napsaný název "U Smaragdového draka".. Při pohledu na něj ho bodlo u srdce. Zelenou jeho láska milovala. Proto si na znamení lásky obarvil jeden pramen na zeleno. Aby mu ji vždy připomínal. Pomalu vzal za kliku. otevřel dveře a vstoupil do příjemně osvětlené hospůdky. Růžový plášť, dárek od své lásky k prvnímu výročí, odložil na věšák a hledal očima onu dotyčnou, která mu poslala lístek. Byla to žena s kudrnatými vlasy a seděla u jednoho malého stolu. Muž k ní pomalým krokem zamířil a ona vstala. ,,Já . . . dělali jsme, co jsme mohli . . . hledali jsme víc než tři roky a. . . . tu loď jsme nakonec našli v malém zálivu. ,,Já . . . je mi to moc líto. Našli jsme na pobřeží u moře jeho tělo. Upřímnou soustrast," špitla žena. On zůstal zkoprněle stát a po pár minutách vyběhl ven a zoufale křičel.
61;">Rázem se rozzářilo jasné světlo a on stál na pobřeží a díval se, jak jeho miláček startuje loď. Věděl, co se stalo. Zasáhla ho věštecká vize, silná jako nikdy předtím. Kdyby necítil tak intenzivní žal, ani by tomu sám nevěřil. ,,Vážně nechceš jet se mnou? Ten západ slunce je vážně nádherný," zavolal na něj jeho milenec a muž zvážil v těch pár sekundách všechno, co se mohlo stát. Věděl ale, že možnost je jenom jedna. ,,Moc rád," pousmál se a šel za svým miláčkem. Spolu odjeli na volné moře, sedli si na palubu a pozorovali slunce. Seděli spolu několik hodin, než se během minuty zatáhlo nebe, rozbouřilo moře a do lodi udeřil blesk. ,,Našel nás," špitl muž tiše a pohlédl před sebe. Na palubě se zničehonic objevil vysoký muž v černém plášti s kosou. S lodí začaly rázem pohazovat vlny a oba milenci se k sobě tiskli. Spojili však svou moc a přemístili se daleko od lodi, daleko od Smrti, na pobřeží v malém zálivu. Leželi v objetí v písku a hřálo je slunce, ale brzo je zahalil stín a mladší z obou se rozplakal. ,,Já nechci umřít," stékaly mu slzy na horký písek a muž ho konejšil. ,,Budeme navždy spolu," šeptal mu do ouška a hladil ho po hebkých kaštanově hnědých vlasech. ,,Nic nás od sebe nemůže rozdělit," špitl a zavřel oči. Svět utichl. Milenci se naposled políbili a tichem zazněl jen svist kosy, která oddělila duše od smrtelných těl. Když druhého dne vyšlo slunce, ležela na písku dvě nehybná těla a kolem nich v horkém písku kvetly rudé růže. A když je pak našli, pohřbili je tam, kde to nejvíce milovali. Ve středu parku, kde se milenci poprvé setkali, byla vystavěna socha milenců v posledním polibku a pod ni byli oba pohřbeni tak, jak odešli. No podstavec sochy byla umístěna plaketa s nápisem. "Ke cti milencům, které ani sama Smrt nedokázala rozdělit." V parku se během jediného týdne objevili tisíce lidí, kteří nosili k soše květiny. Rodina, přátelé, bohové i smrtelníci, přátelé i nepřátelé, všichni, kdo jen slyšeli o milencích, přišli, poklonili se jim s tichou úctou a oplakali jejich odchod. Během celého smutečního týdne se však objevila ještě jedna postava, muž v černém plášti s kosou, jež donesl na hrob kytici zlatých růží a vzdal tím hold jim i jejich nesmrtelné lásce. A oba milenci se na to z povzdálí dívali, i když je už zahlédnout nikdo nemohl. A pak odešli do zlatého světla a už o nich nikdy nikdo neslyšel.

Narušen

2. června 2018 v 21:21
Ve vzduchu viselo nepokryté ohavné nebezpečí. Tohle už vážně začínalo smrdět průšvihem. Samotného mě teď překvapuje, jak dychtivě jsem se chtěl podívat do sklepa.

Lauřino tělo pro mě bylo něco nepředstavitelného. Chloupky mezi jejíma nohama. Věděl jsem, že budou hebké. Hebčí než ty moje. Chtěl jsem se jí dotknout. Musela mít horké tělo. Neovladatelně se třásla. Její břicho, stehna, silný, světlý zadek. Sílilo, houstlo ve mně vzrušení. Místnost byla cítit sexem.

Holky nejsou nijak složitý. V tom je jejich potíž. Něco maličkýho jim slíbíš a často dostaneš všechno, co chceš. Rozumíš mi. Vezmi si svýho tátu. Vezmi si pana Bukovce staršího.