Sklizeň bouře

Dnes v 21:21
Můžeš-li, čiň jak duben,
každý den hleď jinou míti,
přijde na to jen, zdaž bude
tolik jich též tebe chtíti.

:)
 

Nadějná doga

Včera v 21:21
Když Eddie dovyprávěl, upadl do mlčení a tak šli beze slova asi půl hodiny nebo déle. Eddie po něm pořád kradmo pokukoval. Roland věděl, že si Eddie neuvědomuje, že se tak dívá; pořád byl příliš ponořený do sebe. Roland také věděl, na co Eddie čeká: na odpověď. Nějakou odpověď. Jakoukoli odpověď. Dvakrát Eddie otevřel ústa, ale znovu je zavřel. Nakonec položil otázku, o které pistolník věděl, že ji položí. "Tak co? Co si myslíš?" "Myslím, že jsi tady." Eddie se zastavil, pěsti v bok. "To je všechno? Nic víc?" "To je všechno, co vím," odpověděl pistolník. Chybějící prsty na ruce a noze bolely a svědily. Toužil po trošce astinu z Eddieho světa. "Ty nemáš vůbec žádnej názor na to, co to všechno sakra znamená?" Pistolník mohl zvednout ukrácenou pravou ruku a říct: Mysli na to, co znamená tohle, ty idiote, ale to ho vůbec nenapadlo, stejně jako ho nenapadlo se ptát, proč je to zrovna Eddie, ze všech lidí ve všech vesmírech, které existují. "To je ka," odpověděl a trpělivě se díval na Eddieho. "Co je ka?" Eddie mluvil sžíravým tónem. "V životě jsem o tom neslyšel. Jenom když to řekneš dvakrát, zní to jako kakání." "O tom nevím," řekl pistolník. "Zde to znamená povinnost nebo osud nebo obecně místo, kam musíš jít." Eddiemu se podařilo vypadat polekaně, znechuceně a pobaveně zároveň. "Tak to řekni dvakrát, Rolande, protože takový kecy mi znějí jako sračky." Pistolník pokrčil rameny. "Nevedu filozofické hovory. Nestuduji dějiny. Já jenom vím, že co minulo, je minulost, a co čeká vpředu, tak čeká. To druhé je ka, a postará se samo o sebe."

Vepřík

Úterý v 21:21
Svádění je silnější než moc, je mocnější, protože je zvratným a smrtelným procesem, zatímco moc touží po neměnnosti jako hodnotě obdobně kumulativní a nesmrtelné. Sdílí všechny iluze reality a produkce a vychyluje se do oblasti imaginárních představ a pověr o sobě samé (za pomocí pověr, které ji rozebírají, aby ji popřely). Svádění nepochází z řádu reality. Nedá se o něm hovořit v pojmech síly a silových vztahů. Ovšemže právě proto svádění obaluje každý skutečně mocenský proces, jako celý skutečný řád produkce, této reverzibility a nepřetržitého nařeďování a uvolňování akumulace - bez nichž by nemohla být ani moc, ani produkce.
 


Ohromení

Pondělí v 21:21
»Obezděná města, arsenály a zbrojnice, skvělé koňské dostihy, sloni, hmoždíře, děla a všecky takové věci,« praví Lord Bacon, **) »jsou jen ovce ve lví kůži vůči lidu, který sám v sobě je silný a bojovný.« Angličané doby Alžbětiny byli pověstní osobní silou a odvahou. O jejich statečnosti nebylo pochyby.»Odvážný jak Angličan!« znělo francouzské pořekadlo. Holanďané pokládali je za lenochy a kři- klouny. »Jsou ctiteli hluku uši trhajícího, jako střílení z děl, víření bubnů a dunění zvonů.« »Lidé nádherných, pěkně urostlých postav* - zcela dle chuti Němce, Paula Hentz*) Královna Alžběta panovala od r. 1558-1608. **) Státník a filosof * 1561, *j* 1626.10nera*) - » ohniví, neohrožení, nepoddajní, divocí v boji, vždy pohotoví k útoku, nehrozící se smrti, ne pomstylační, ale lehkomyslní, odměření, rychle jednající, chvástaví, podvodní a zlodějští, nedůvěřiví, hlavně k cizincům!«
Popis věku, v němž básník žil, přispívá tedy značnou měrou i k ocenění jeho sama. Znáti jeho okolí značí tolik, jako přiblížiti se těsně k vlastní jeho osobě, pozorovati vše jeho očima a dotýkati se tohoto neznámého života, vyšlehujícího z jeho děl, jako vnitřní žilky, svítící na povrchu kararského mramoru.

Bazilišek

Neděle v 21:21
Když jsem byl na výletě s krásnou spolužačkou Milenou, zastavili jsme se pod hradem, abychom v tamní restauraci utišili žížeň a hlad, než vyrazíme dal. Překvapilo mě, že si tak libovali v jídle, neboť co jsem viděl v menu, bylo dost netradiční. A sice vaječné koláče s medem a hroznovými zrnky.
Hned jsme si je objednali a snědli jako malé děti, které dostanou chuť rozbít něco velkého.
Dokonce tam měli pražené mandle a jakési štiky. Přesněji štičí tlačenku. No, to je fuk. Zapil jsem to ještě soudkem einbeckského piva a Milena ochutnala hustého piva brunšvického. Za což jsem jí byl neskonale vděčen, protože jí stačily dva loky a byla opitá jak fetka po pařbě. Takže jsem ji zatáhl na toaletu, stáhl jí kalhotky a rychle a bez keců se do ní s funěním udělal. Jak jsem říkal, nevěděla moc, co se děje, tak byla dezorientovaná. O to byl ten sex krásnější, přátelé! Opojená alkoholem je krása často náchylná k tomu, aby se stala obětí. Tady se jí stala. Ale to je jedno. Dělal jsem pak, jakože nic, že jsem jí pomáhal se na záchodě vyzvracet. Milena té historce později uvěřila, nebo se aspoň tvářila, že jí věří. Jak vidíte, byla to dost chabá historka, ale přece se semínko ujalo.

Na Mileně bylo úžasné, že měla tak bujné kozy a tvářila se vždycky tak nějak poťouchle. Jako že chtěla píchat na seně ve stodole nebo co. Znáte ten typ, který flirtuje, i když třeba nakupuje u řezníka uzenku. Ne vždycky mluvíte ústy. Někdy na tom, co říkají ústa, vůbec nezáleží. Musíte umět naznačovat, mluvit nosem a očními stíny, nebo třeba zkrabatěním rtu, jak víte, to je v umění flirtu přednost, kterou si osvojují pouze nejzkušenější mrdky. Mistrovskou flirtovací tvář má třeba herečka Jade Tailor.

Nečekal jsem, že ji ještě někdy potom spatřím. Když jsem se narychlo a dost neurčitě rozloučili, odjela svým rychlíkem do Plzně a já jel na druhou, na východ. Leč cesty boží jsou nevyzpytatelné a Milenu jsem měl potkat ještě jednou. Asi jí docvaklo, co se stalo, nebo jsem jí zbouchl a ona musela na potrat, ze školy jsem tehdy rychle vypadl a ona ji taky nedokončila, ale když jsem ji pak potkal ještě jednou, hleděla na mě vyzývavě a nesklápěla oči, přestože byla ruda jako krocaní zadek.


Bušidó

23. března 2017 v 21:21
fsafsa

Ani pot a ani nic jiného

22. března 2017 v 21:21
fsa

Patologie nevěr

21. března 2017 v 18:32
fdsfds

Segregace moči

20. března 2017 v 21:21
fdsfds

Má klasické vzdělání idiota

19. března 2017 v 21:21
Krátký život usnadňuje počítání. Taky nebudeš muset řešit masti proti bolesti ztuhlých svalů, operace odstranění vrásek nebo Parkinsona. Žij tedy krátce, píchej nepřetržitě s náhodnými a nikdo ti nemůže vyčíst sprostotu!

Upřímně si odpověz na otázku, jestli máš v těch nových gatích od ohýbače větší zadek, nebo se ti to jen zdá, protože tak či tak nesnášíš svoje neforemné pozadí!
Pokud jsi praktická, kila řešíš jako závažné otázky z ekologie.

Máš mužský mozek, poněvadž si děláš seznamy nebo máš spíš ženský mozek, protože snadno navazuješ známosti s novými potenciálními milenci? Mužský mozek na ženě odpuzuje a ženský na muži svádí k výsměchu, nikdo ti však nedá zaručenou radu, jak předejít blamáži nebo výsměchu, dokud neztratíš kvítek nevinnosti ve víru radovánek se sterými nápadníky.

Když tě fešný hřebeček odstaví do friend zony, máš chuť mu v tu ránu nafackovat nebo raději nafackuješ sobě tak, že ti do večera zpuchnou tváře? Každá maličkost letory svědčí o tvojí povaze, jež se jedinečně přenáší do dění světa, které se odehrává kolem nás jako projekce na nepochopitelném plátně. Jasně že ne všecko je jenom černé či bílé. Mourovatá záplata ale postačí na většinu pytlů. To je prdel, co, když říkám pytel, nemyslím tím teď varlata. Ostatně nemusíš si drbat koule, když žádné nemáš, co? Stejně jsou všichni kleštěnci, říkáš si. Ten kluk, co ti pochválil, jak ses hezky ohákla, s tebou sedí v lavici, třesou se mu kolena a upřeně ti hledí do výstřihu. Fuj, to je ale neotesanec, vypadá jak žába, která se co nevidět otelí. A teď skoro slintá. Čas zmrzl, vidíš jen tu jeho ošklivou hubu, chřípí koně a slinu, která se line z koutků... ošíváš se hnusem, do toho ta ježibaba ve třídě, kde sedí nejmíň padesát dalších, máchá rukama a klepe ukazovátkem na tabuli. Do toho skřípavě zapisuje trigonometrické rovnice nebo problémy fyziky, aniž by je řešila. Od toho jsi tu přece ty, vysokoškolačka! I když ničemu nerozumíš, je ti do smíchu, hlavně kvůli tomu žábakovi, co ti funí na zboku na krk. Po půl roce už spolu jezdíte fiatem a hladíte se na pohlavích jako spřízněné duše. . Do roka a do dne zvu tě Lomikare na Boží súd... letí ti hlavou, než si vzpomeneš, že kdysi ti spolužačka Emílie z druhého ročníku suškala do ouška, že když spolu muž a žena souloží, nakonec se jí ten kluk vyčůrá na berušku.. a že celá vyděšená jsi vykřikla: "To bych žádnému chlapovi nedovolila!"





Nikdy se nenaštval, nikdy neláteřil, že mu kdosi leze do zelí. Vtělený klid, prorůstající mu konturami tváře, ještě zdůrazňoval dojem pořádku, který z celkového jeho postoje vyzařoval. Tenhle chlapík, říkal si, by neublížil ani zfetované školačce v červených sukních jdoucí z maturitního večírku!

Ten opilec, Pavel Doušek, nechtěl nikomu ublížit; opilci zřídkakdy chtějí. Teď stáli rozkročení na jeji ještě teplou mrtvolou. Dobré je, že nemusí čelit následkům.
"Už se ti někdy stalo, že utekla?" vyptával se kolega znásilňovač a unašeč, ačkoliv se specializoval na čtrnáctileté, nikoliv na abiturientky.
"Ne, myslel jsem, že neuteče, když byl celý hrad (tak říkal své boudě) zavřený na tolik západů! Měla nohy v rětězech, uzavřená za mřížemi a ještě i okna mimo celu byla zajištěná."
"Někdy jsou vynalézavé, když jsou zahnané do úzkých."


Nebyl to zrovna ten typ Viníka, který by se zhroutil pod tíhou svého činu. Pavel Doušek měl-li kdy nějaké svědomí, bylo již zcela utopené v hektolitrech skotské na dně truhlice s pokladem!

Měchýř

18. března 2017 v 21:21
Vždycky, když se podívám na samičku, ucítím podivné chvění. Přenáší se z mozku do kalhot! Ano, pohlaví si nejsou rovna. Dívky tu jsou, aby plodila malé ukřičené uzlíčky a chlapi, aby obstáravali potravu. Tak tomu tedy bylo dřív, ale zatímco dívkám zůstala v mozcích zakódována ta potřeba rozmnožování a dělání matky země Gaii šťastnou, chlapi nečiní, co dříve a vlastně již nejsou k procesu zalidňování potřební. Určitě jste již slyšely o zkumavkách. Když si zajdete k doktůrkovi, aby vám předepsal prášečky na bolesti hlavičky, zeptejte se ho, jak byste mohly přijít k děcku. Poradí vám nejspíš zkumavku, nebo se na vás bude vyděšeně dívat, jaké mu to děláte návrhy. Mohl by si to myslet, ne? Že jste přišly, abyste ho požádaly o zanesení semena do skulinek. Jelikož jsou taková umělá početí hojná a v budoucnou jejich užitečnost ještě poroste, chlapi jsou nyní pouze podřadný typus lidí. Teď už tedy víte, proč zůstalo tolik borců na ocet a nevidí nic než křečkování na svém malém území nikoho, než starost o dům a zahradu. Dívky se tedy právem cítí přehlížené. A hledají útěchu v postýlkách jiných, kteří se jim dosud nezprotivili. Však nadejde čas, kdy se bude každé robě rodit z jakési digitální tiskárny a nebude k tomu potřeba nic než zadání údajů.
Přijde doba, kdy šukací roboti obslouží každou chtivou dámu líp než sebelepší dobyvatel. Možná, říkám možná, se ta doba blíží mílovými kroky a již za pár let budete místo svého přítele ležet zamuchlaná do peřin vedle zkonstruované jednotky z chladné, lesklé oceli, která vám na povel udělá cokoliv si budete přát, přišroubuje poličku, naporcuje krocana nebo vyhloubí Taxisův příkop. Bez diskuse lepší než chlap, který podléhá výkyvům výkonnosti, budete svého robota milovat víc, než jste kdy milovaly svého obyčejného kluka!

Hrášek v marcipánu

17. března 2017 v 11:59
Kdysi prý po světě chodila monstra, velká jako hory a přesto po nich zůstaly jen kosti v jantaru. Čas totiž udolá i nejmocnější z tvorů. Jejich hrůzný odkaz spere ďas a z kostí zbyde jen písek. A na tom samém písku povstane nový bůh, jenž nikdy nezemře.
věnováno gittymu93


Štestí je vrtkavé, řeklo štěstí, než se odpálilo na zátce šampaňského.
Kuriozitka o třech stazích

Pršelo jak z konve, když se Sára procházela po nábřeží a koukala na rochnící se racky, kteří okusovali kosti mřenek. Když přistoupila k vodě, aby si prohlédla svůj odraz, rozbrázděný kulometem dešťových kapek, pošeptala jako by sama sobě: nestojí ani za nehet špíny. Dále se usmívala, jako by se nechumelilo a když se po nějaké době, sedící na oblázku, odhodlala zase vstát, uprášit si zmoklé šaty a vydat se do restaurace na lahodné mokačíno a za tím druhým, něco ve vzduchu jí připomnělo, že je teprve duben, že měla před týdnem narozeniny a že během těch narozenin se rozešla se svým dlouholetým přítelem. Ani na memento vzduchu nereagovala ničím jiným než poťouchlým úsměvem puberťaček.

Alfred ji nasadil parohy, když spolu byli už šest let. Omrzela se mu, jak vyprávěl, rutina sluníčkého milování a chtěl znovu poznat dračici, které by mohl rozmrdat dírku. Tak doslova jí to nevysvětloval, ale asi si to myslel a rozhodně se tvářil přesvědčivě. Sára tehdy netušila, že může zrada chutnat hořce. Myslela, že je jako zmrzlina, která se rozleje po jazyku a dál už nejde, poznala však, že spíš jako žluč vyteče do dvanácterníků, kde po desítky týdnů, stovky měsíců a tisíce let žije vyhnilým stravováním motolic.


Nejdřív byla apatická, štěkala, ráda se napila bílého vínka, neuklízela, mizela v pokojích, kam nikdy nevkročila, pak s příslovečnou moudrostí začátečníků uznala, že to nemá smysl a začala si hledat bydlení jinde. Asi po třech týdnech, kdy mu nenastavila a kdy ji střídavě Alfred prosil a žadonil o milost, aby se navečer ztrácel do objetí té druhé, propadla definitivní skepsi a začala pokládat milostný život za věc zhola ztracenou, když teď, v sedmadvaceti, nemá u chlapů štěstí, co teprve pak. Nemá nic než jakýsi magisterský titul a mizerně placenou práci ve škole, co by mohla docílit, až ji potáhne na čtyřicet, až z ní bude stařena s bílými vlasy a bavlnou v suchém klíně. K vínu se přidaly slzy. Než potkala Jeho. Bujného oře, který na ni nenechal nit suchou. Který se nedal spoutat ohlávkou a jeho kopyta ji vystřelovala až do podstaty lůna. Scházeli se na nějakém debilním místě a píchali po motýlcích nebo v apartmánech nebo v jeho dílně nebo v převlíkacích kabinkách na koupaliští, na odlehlých místech v lesech, prostě slovem na nejdivnějších místech, kde mohou dvě nevybitá děcka jizvit šrámky po srdíčku.

Mikoláš ji skolil šípem do nechráněných partií, takže se mu oddala s vášnivostí mladé šlapky. Nejdřív myslela, že její nový vysněný princ, který opravuje auta boháčům, takže má dost zaděláno na slušný důchod, ji nabídne k svému ocasu i trochu té něhy, ale brzy si uvědomila, že něhu v mrdu už zdaleka nepotřebuje (tu totiž zažila u minulých nápadníků) a že nepohrdne tvrdším zacházením s jejím čerstvě vykvetlým pošteváčkem. Nastěhovala se k němu rychleji než bys řekl švec a teď, když mu byla kurtizánou, mamkou i příležitostnou rádkyní, konečně pochopila význam žen a jejich neproměnnou tvář, kterou mají v očích samčího pohlaví.

Po dvou měsících potkala v kadeřnictví drzého, nevycválaného italského mistra nůžek, který ji ukázkově ostříhal a nahodil na vlasy jakési mikádo. Zamilovala se do něj až po uši a toužila, aby jí nejenom stříhal, ale i obšťastňoval v loži. Nenechal se dlouho přemlouvat a už píchali, většinou v salónu po zavíračce. Na zemi jako psi nebo celá řada zástupců druhu Homo rudolfensis.
Když Mikoláš poznal, že se Sára chová divně a už po něm nechce ani vylízat, začal se strachovat o přítomnost dalšího, nevyžádaného elementu. Sledoval ji, kamkoliv se vrtla, četl si v mobilu zprávy a brzy se s lítostí dovtípil, že jeho mušlí královna má poměr se snědým, exotickým princem. Viděl je v představách, jak píchají na zemi nazí jako Adamové a z jeho těla se lije pot a ona sténá pod přírazy atd. Nevydržel ten tlak v hlavě a uhodil na ni, vyčetl ji, že je jak štětka a co si myslí, on ji tu v podstatě živí, vydržuje, bez něj by si o ni neopřelo kolo ani nepřizpůsobiví spoluobčané.

"Je to pro to, že má větší péro?" zeptal se, když házel nádobím o stěnu jako když házíš hrách a on se odráží pořád na stejné místo.
"Co? Ne," váhavě špitla Sára.
"Tak proč chceš ho a ne mě," se slzami v očích vyzvídal.
"Má víc peněz."
"Ty děvko, zabiju tě," s hrůznou tváří změněnou hněvem tak neočekávaným, kerý přišel v situaci, kdy se měl spíš opanovat, vyčetl ji, že nemůže za to, že na světě jsou lidi majetnější a že to není důvod, aby s nima mermomocí píchala.
"Cos mi to řekl, ty šmejde," křičela bez sebe tou urážkou.
"Že tě za-bi," nedořekl, protože mu přímo uprostřed nosu přistála porcelánovou soška bůžka Erota.
Odcházela pryč z bytu, ani si nesbalila pár švestek, Mikoláš zatím ležel na zemi a těžce se zvedal. Na odchodu ještě křičela po opuštěné chodby.
"A taky proto, že má větší péro, ty čůráku!"

SEKRETářka

15. března 2017 v 21:21
gds

Vojna není med

13. března 2017 v 21:21
fds

Teplo

12. března 2017 v 21:21
df

Rozklad

9. března 2017 v 21:21
sdfsd

Sůvička

8. března 2017 v 21:21
K potírání pijanství nemůže býti správnou cestou úplné vymýtění alkoholických nápojů; neboť v tom případě ctnost střídmosti nemá ceny. Všecky jednostrannosti jako vegetarianismus a temperenclářství, protiví se pokroku kultury, který může se dařiti jen sebeovládáním, nikoli podrobením se nějakému zákazu. Ani mírné pití, ani požívání masa nelze vyloučiti jako naprosto nezdravé a právě ti, kteří obého se nevzdali, Germáné, stali se šiřiteli kultury a pány povrchu zemského.

Syslíček

7. března 2017 v 21:21
"Odpusťte, pane otče!..." ozvala se po delší chvíli Evelina hlasem bolestně rozechvěným nesměle a bázlivě. "Odpustit?" opáčil nadlesní poloútrpně. "Nevím, co bych odpouštěl..." Odpusťte !" opakovala váhavě s nejdojemnějším přízvukem prosby. "Kde je - Václav?" "Po tři dny a skoro po tři noci bloudím v lesích kolem myslivny, abych se s Václavem setkala. Václav dle všeho po tři dny myslivny neopustil. Václav je zde..."

Dušinka

6. března 2017 v 21:21
Psi si sami nemůžou barvit vlasy, jako to dělají dámy, vo to se musí vždycky postarat ten, kdo je chce prodat. Když je pes takovej stařec, že je celej šedivej, a vy ho chcete prodat za roční štěně, nebo ho dokonce vydáváte, dědečka, za devítiměsíčního, tak koupíte třaskavý stříbro, rozpustíte a namalujete ho načerno, že vypadá jako novej. Aby nabyl síly, tak ho krmíte jako koně utrejchem a zuby mu vyčistíte šmirglpapírem, takovým, co se s ním čistějí rezavý nože. A předtím, než ho vedete prodat nějakýmu kupci, tak mu do držky nalejete slivovici, aby se ten pes trochu vožral, a on je hned čilej, veselej, štěká radostně a kamarádí se s každým jako vopilej radní.