Hostina plešatého dědka

Včera v 21:21
Rozhodl jsem se zorganizovat přednášky pro milounkou lovitku, mou stálou čtenářku a zachránit alespoň její duši, když už ta má je zatracena!
Ti, kteří to myslí dobře, si často počínají jako ti, kteří to myslí špatně. S vědomím své omylnosti jsem dospěl k rozhodnutí, že zachráním lovitku od bolestného živoření!
Vrátím jí ztracenou náladu, jiskru a najdu jí dokonce chlapce snů.
Pokud bude plnit mé rady a pokyny beze slova, pak určitě dosáhneme úspěchu. Tedy jde se na věc.
Za prvé: Myj si každé ráno a každý večer zuby. Nejenže ti bude relativně vonět z úst, ale taky se vyvaruješ návštěvy zubaře, která je často bolestná. Čím míň bolesti si působíš, tím větší máš naději, že se ti bude znovu chtít cokoliv dělat.
Nemysli si, že když ochčiješ zuby, že se někam dál posuneš, vím, že to zní stupidně, ale zuby jsou základ dobré psychické pohody, v tomhle punktě mi tedy věř.
Je to sice otravná činnost, to je fakt, jenže nese ovoce.
Za druhé: Nemysli na nic než na to nejnutnější. Existují stovky videí na youtube, které radí, jak vypnout nával myšlenek. Buď kreativní a najdi si takové video, které nejlépe vyjadřuje povahu tvých myšlenkových exkurzů.
Za třetí: Když se slova užívá správně, je jako X-paprsky, pronikne všude a vším. Člověk čte, a slovo jím pronikne. Na druhou stranu, je možné povědět něco o ničem? Ne zvlášť. Proto když píšeš, vyvaruj se psát jako stuprum, ten má ze všeho jen legraci a slova ho neléčí, - jako by mohla léčit lovitku!
Za čtvrté: Z hlediska fyzikálně chemického jsou si všichni lidé rovni.Nepodceňuj tedy sílu iluze, že když může tvůj soused, ten škareda, můžeš snadno i ty. Třeba i létat!
 


Co dodat?

Pátek v 21:21
Petrklíče a krajina mají jednu značnou chybu - jsou zadarmo. Pokud se na něčem nebohatne, tak na tom země či společenství chudne. Kde se co neexploatuje, tam to leží ladem a nevzniká humus, nýbrž nevyužitá pracovní síla - a mizí finance.
Vemte si příklad z vodních kapek. Voda dokáže, přestože je tekutá a měkká a slabá, vyhloubit důlek i do nejtvrdší žuly. Má koule, protože miliardy lidí ji denně používají, třeba k ranní hygieně, a ona tu pořád je a vesele si teče dál, po celá staletí a myriády věků se na nás usmívá ze záchodů i sprchových koutů.

Odhalím vám nepochopitelnou pravdu, která vyleká i odvážné a zastraší udatné. Jste samy jako Ur v zemi chaldejské, prázdný prostor vyplňujete hovadinami a dny zasíráte čuměním do obrazovek digitálních iluzí.
Tak jako před vámi předkové bez komprese, s krví jen mírně oslizlou ještě společnými pletenci genů s vyhynulými ptakoještěry, tvořili jakési pašije, pak jakási rekvia a nakonec odpudivé symfonie, vy klikáte na lajky na twitterů a honosíte se selfíčky se Zemanem nebo Karolínkou Plíškovou.l

Od-pu-di-vé. Při vášnivých citech neexistuje žádná stabilita a šílenství je koneckonců nakažlivé.
 


Caravaggio

Čtvrtek v 21:21
Jakou lekci vám udělím dnes, dámičky?
Ptejte se. Jakou lekci bychom mohly dostat, víme-li, že jsme byly poslušné?

Podíváme se blíže na rodinný život. Tedy exodus rodinného života.

Obličej měla smutný a rozkošný a všechno v něm bylo zářivé, zářivé oči a zářivá vášnivá ústa, ale v hlase jí zaznívalo vzrušení, na něž muži, kteří o ni stáli, těžko zapomínali: melodická křivka, plná naléhavosti, šeptem pronesené "poslyš". Ideální dívka do postele. Není divu, že jsi ztratil hlavu a ona si tě obtočila kolem malíčku. Pak běžné zásnuby, triviální svatba, později přišlo dítě a pak ještě jedno a teď máš šedesát a nad jejím hrobem si pokládáš otázku, k čemu byl takový rodinný život dobrý.

Říká se, že lepší, hubenější dívky mívají sklony k chudokrevnosti. Už jako embrya, která se vyrábějí v roce 2120 ve specializovaných fabrikách, dostávají ohromné dávky výtažků z prasečích žaludků a jater koní. Aby měly bohatší krev, že.
Jenže to nestačí. I v inkubátorech musejí dostat něco extra. Tak se tam protřásaj, aby si zvykly na pohyb. V životě ho nebudou potřebovat, jsouce odsouzeny pouze k laskání mužů vlastních i cizích. Tyto dokonalé kurtizány už si zvykly být považovány za pouhé roboty.
Čeká nás testování pohlaví. V roce 240 po Freudovi se místo péče o potomstvo bude žena starat pouze o vaječníky. Ty ovšem už nebudou situovány v jejím těle, nýbrž budou vystavovány na odiv na veřejném prostoru. Každý si je bude moci zalít dekantační tekutinou, nebo je probodat vidlemi atd., atd.
Pravda je taková, že plodnost působí jen a jen potíže. Hormony svádějí muže k výstřednostem, feromony způsobují jejich rozpad.
Jenže vy prostě, dámičky, chcete mít dobrý výběr a ještě něco do zásoby. Dokonalý běl zoubků. Bělostné paže, růžové vulvy atd.
Připomeňme si koně, zralý v šesti letech, slon v deseti, člověk není ani ve třinácti pohlavně zralý a teprve ve dvaceti je plně vyvinut. CHCETE KAŽDÁ BÝT JAKO KŮŇ A MÍT SVÉHO HŘEBCE UŽ V PRVNÍ TŘÍDĚ, JENŽE TO TAK SNAD NEJDE, CO?! Vůbec to nejde snadno, pak se přežíráte nebo naopak nejíte nic, tělíčko vám chřadne a holdujete skleničkám vína nebo tvrdého cinzana...

A tak se stále hledá kompromis mezi dospělostí ve dvaceti a dospělostí v šesti. Jenže kdybyste rodily už v šesti, představte si, jaké nedovyvinuté mozky by z vás lezly. Žádní stuprumové, jen obyčejní dělňasové na pásu.

Mustafa

Středa v 21:21
Byla neobyčejně hezká dvanáctka, ačkoliv měla lupus a rudé oči. Její tvář vykazovala symetrii sloupů vysokého napětí, její postava signalizovala připravenost na anální styk. Trochu podmračena se vrhla do víru drog. Zneužívala barbituráty. Její nejskloňovanější slovo bylo benzedrin.
Narodila se alkoholickému páru, přílišné troubení do nebeských trombónů způsobilo, že v osmi potratila.
Od té doby do patnácti let měla její tvář barvu mrtvičnatě zsinalou jako hřbitovní mramor.
Pak potkala skromného inženýra, který vynalezl bránu pro cestování časem. Skočili si jen tak z hecu z roku 1970 do roku 2000 a nevěřili vlastním očím, nic již nepoznávali. Doba se změnila - dlužno dodat, že k horšímu. Nestáli již frontu na banány a mlíko. Mohli cestovat levně do zahraničí. Vzali se na Kubě. Na líbánky odjeli do Kuvajtu. Tam poslouchali trylkování hejna pestrých ptáků, on je pak sestřeloval vzduchovkou.

Rozděl a poděl

Úterý v 21:21
Zamiloval jsem se. Dlouho jsem prožíval peklo. Zdálo se mi o ní každý den. Nemohl jsem jíst ani spát. Kamkoli se ona vrtla, dorazil vzápětí i můj stín. Pološílený láskou, na pokraji zhroucení, rty opuchlé od líbání vlastního polštáře, kterému jsem celých čtrnáct dní šeptal sladké hlouposti, jsem ji zastavil a zeptal se: "Chtěla bys se mnou chodit?" "Ne," řekla. "Píchat?" Úsměv pověděl víc než tisíc slov.
"Tak píchat bys chtěla?", ujištoval jsem se, i když jsem už tušil, že je ruka v rukávě.
"Ano, bože," vyjekla jak s vibrátorem v rozkroku.

Kafe a sušenka

18. září 2017 v 21:21
Do letní noci zaznívala z domu mého souseda hudba. V jeho modrých zahradách přecházeli muži a děvčata a pohybovali se jako noční motýli mezi šepotem, šampaňským a hvězdami. Už jsme s Denisou spali, když mě probudil ten zvláštní zvuk. Jako řachot rozbíjeného nábytku. Bylo dlouho přes půlnoc a já byl jako vždy v dost podroušeném stavu, Denča spala jak přizabitá, vždyť taky byl, dal jsem jí do těla co proto. Měla však jako v té době pokaždé blažený úsměv na tváři.

Vyhlédl jsem z okna, co to tak divně křupe a taky že jo. Nějaký darebák tam venku měl obrovské demoliční kladivo a rozbíjel právě jakýsi stůl. Nechci říkat, že svíral v rukou strašlivou zbraň, to by znělo jak z laciného porna, ale ten chlapík si tam prostě nic nedělal z nás, co jsme pokojně spali a plnil dál svůj prazvláštní úkol - skoro jako by sám osud mu uložil, aby tam do půl pasu svlečen rozbíjel prkýnka na maděru. Okno jsem zavřel a vydal se zas do postele a i když zvuk utichl asi po patnácti minutách a děsivém proklínání toho individua, až do rána jsem nezamhouřil oka.

Žena zneuctěna

17. září 2017 v 21:21
Edita si psala malé lístečky, když zapomínala, co má koupit v supermarketu. Začala s tím jako úplně malá, asi už jako šestiletá žabka, a vydrželo jí to až do dospělosti. Člověk by řekl, že jak vyrostla a zženštila, že nebude mít problémy s pamětí, ale to by se spletl. Nevím, proč nikdy na místě nevěděla, co chce koupit, až se zdálo, jako by měla představu jen tehdy, když si to zapíše a později to pouští z hlavy. Neřekl jsem na to nikdy ani popel. Nechávala ty lístečky, byly to vlastně drobné vzkazy typu: Šampón ze semínky z okurky, odličovač, šunka, pirohy, krůtí nožky. Tak nějak vypadaly ty nenápadné zprávy. Nezůstavala jim nic dlužna. Další z jejích mánii se projevovala tak, že jakmile byla v obchodě, musela tam strávit aspoň dvě hodiny, jinak by ztratila náladu. A najednou se stalo, že když tam tak házela do vozíku nepotřebné potraviny a nesmyslné potřeby do koupelny, potkala tam nějakého chlapa a do toho se zabouchla. Domluvili si rande a od té doby mě nechala na holičkách, zahodila pět krásných let našeho vztahu pro chlapa s odstátýma ušima a jedním předním zubem ze zlata.

Tlak na prsou

15. září 2017 v 21:21
Obsahuje naše bezútěšná pouť životem smutnou zkušenost, jakousi smutnou pravdu, kterou si nechceme přiznat? Jsme tu odsouzeni jen k vláčení se od školy ke škole, od zaměstnání k nějakému pochybnému cíli, jenž zove se smrtí? Je život jen neustálé vydělávání a vydávání peněz, nebo je to něco víc? Na to se nám pokusí odpovědět taoistický mnich Varga, který za námi do rádia přiletěl až z daleké Bombasy.

Tak jak to je s námi, Vargo?

S námi to není nijak, se mnou se to má tak, že podléhám svobodě, kdežto ty tančíš na rynku bohatým za skývu chleba. Chudáku!

Dovolil bych si připomenout, že jsme v živém vysílání. Pozvali jsme si tě, abys nás poinformoval o základních lidských východiskách z bídy existence. Ne abys mě urážel.

Jistě, jistě, šedivá hlavo. Já jsem Šalamoun a můžu vysedět vejce, kdežto ty jsi pouhý moderátor, hledíš, jak malým holkám lítají sukénky ve větru a jak jim černý vlas po hrdle vlaje. Nic jiného tě nezajímá. Jsi nula.

Můžeme tedy zvítězit nad mocí hmoty přispěním své vysoce organizované mysli, Vargo?

Již jsem zvítězil, zde není co dokazovat. Tajemství je v tom, že žiješ jako balvan, přestaně tě tížit svědomí, posléze nalezneš klid i v oblasti erektilní. Na nic nemyslet, nic nedělat, dlouh a velice pohodlný život tě nemine, buď jako želva, která se plazí nazdařbůh a jen sem tam se stáhne do krunýře, aby si tam pohonila nebo snědla v diskrétnosti pokrm.

Můžeš nám sdělit, jak se stát takovou želvou?

Proměna není náročná, modli se s hlavou obrácenou k severu, usínej hlavou obrácenou k jihu, přítelkyni měj na západní světové straně, manželku na východě. Pokud dodržíš tato základní pravidla, dřív nebo později se staneš balvanem nebo želvou a budeš na dobré cestě stát se mudrcem povzneseným nad žití. Zatímco já jsem vyhrál, ty jsi jako roadster násilně s jedním kolem urvaným, pravým bokem nahoru spočívající někde v příkopu u cesty. Ženeš se do vlastní zkázy, mladíku. Nyní ti chybí kolo a co uděláš?

Podstoupím proměnu v kámen. Tak to byl Varga, putující tao z daleké Bombasy.

Lopuch

14. září 2017 v 21:21
Ponížení. Není nic horšího pro čtrnáctiletou ženu než ponížení. Spolužák jí šetrně sdělil, že jí vykukují z kalhot tanga. Reakce? Pláč, až se jí rozpývají očn stíny. Vypadá teď jako klasická emařka. Černé hadry a tvář emotikonu z Mentalisty, akorát s obráceným úsměvem.
Stromoví nevelikého parku kolem Školy trestání již pučelo a nejedna houština plnila se hebounkým šatem čerstvě zelených listů. Cesty vedoucí k vstupní bráně do školy byly tvrdé jako mlat. Studenti do ní chodili bosí a právě na této cestě si již prvně rozdírali nohy. Slečně ředitelka, asi čtyřiadvacetiletá dáma v slušivém kloboučku, slaměné blůzce, ze které se jí kulatila nevelká prsa, odložila punčochu a klubko na okno, když bez ohlášení vstoupil student Hrůza. Překvapení se mihlo její svěží tváří, která planula živým nachem, jen na docela kratičkou chvilku, pak pravila bez cavyků:
"Co tu chceš, Richarde? Víš přece, že sem je novicům přísně zakázáno přicházet, pokud neabsolvují třítýdenní kurz ponížení na rekreční chatě Hájence."
Richard stál zaražen jako pěna, sotva dýchajíc. Jelikož už mu stoupal ruměnec do tvář, zahnal jej takto:
"Slečno ředitelko, nikdy bych sem nepřišel, kdyby to nebylo bezpodmínečně nutné," trochu se zarazil, pokračoval rozvážněji, "stalo se mi však něco, co vyžaduje okamžité nápravy, "to řka, podíval se významně do očí paní ředitelky Chloe," protože pokud mi nepomůžete vy, pak nikdo na světě," dokončil bezmála v pláči.
"Nu, copak se to strašného děje, Hrůzo? Pověz mi to," konejšila ho Chloe jak nějaká milenka svého vojáka.
"Petr Moučka mě ponižuje bez souhlasu."
Chloe zbledla jako stěna. Chvíli se nezmohla než na civění a po několika vteřinách zlomeně pronesla:
"Tak ho sem přiveď, vyslechneme ho. Pokud to, co mluvíš, je pravda, pak nám nezbývá než ho disciplinárně potrestat - mimo tradiční tresty školy - označit ho jako renegáta."
Štíhlým vzrůstem, sličnou tváří a jako uhel tmavým okem vynikala nad jiné slečny ředitelky, co se jich každoročně na škole vystřídalo. Vypadala jako ztělesněná bohyně trestání a její mírný hlas, které Hrůzuv dutý baryton odpovídal, se v místností obehnané různými ostnatými dráty rozléhal jako skřívánčí zpěv.
"Dobrá tedy, přistup blíž, za upřímnost dostaneš pět štípanců důtkami."
Richard přistoupil blíž, otočil se zády, sundal si gatě a vyšpulil na ni zadek.
Chloe zkušeně pětkrát udeřila novice důtkami, zatímco ten pokaždé vykřikl notu - do, re, mi, fa, so.

Knihovna vyhořela

12. září 2017 v 21:21
Zmocňuje se mě známé přesvědčení, že s létem začíná život znovu. Tu pod Harveym a Irmou životy končí, rozhodně pro spoustu miliónů obětí jde o kritickou a křehkou dobu. Ale mně může být federální pomoc ukradená. Mi začne podzim a podzim, to je záležitost převážně suchých vín, meruňkovic a whisek, částečně také mezcalů. V záplavě listí se stromy ukládají pod mokvající větve a jako motýl se stane, čím je, z hnusné housenky, stane se podzim tím, čím je, z dozrávání léta, z jeho dokvětu. Akorát jaksi jak ve zrychleném filmu, že? Kdysi jsem tu házel časosběr mraků. Takže když si představíte sebe, ne že bych vám to přál, jak v průběhu dne zestárnete o deset let (pak si o vás žádný seriózní děvkař ptáčka neopře), podobný princip se nachází v příchodu podzimu. Když se na život díváte pouze z jednoho okna, vidíte ho nejlépe, nejrůžověji. Proto je teď tolik nejspecializovanějších odborníků a všecko počínání směřuje k SPECIALIZACI, k jednomu. Jakmile střídáte domy a pohledy a dívky a kluky, můžete rovnou skočit z útesu. Pořád nové žrádlo a kalhotky, to je věru nebezpečné a snad bych dodal, že bouřlivé. Pokud složíté dokonalé ovály, nemusí být ani dokonalé, stačí že se tedy v některých místech stýkají, tam je oko bouří a klid, a dál jsou vesměs už opanovány smrtí. Pokud máte dům na samé špičce vejce, toho oválu, nejste na tom ještě tak zle. Vidíte sice zmar a chaos, ale můžete zatáhnout rolety. Na styčných bodech vejce jsou napodobeniny, domy s věžemi, ještě se plazící břečťan, umělý trávník, "zahrada" a okna jak prdele valachů s výhledem do řitě. Dům však bude stát. A to je dobré, to je moc dobré, když uvážíte, že NASRAT. NASRAT NA VŠECHNY PO ŘADĚ je od nynějška vaše mantra. Můžeš mít malé potěšení z blízkosti milionářů, životních outsiderů, ale zas moc velké ne. V jednadvaceti jsou závračně výteční - a pak po nich neštěkne čokl a sami se cítí strašně zklamáni vším, co přijde potom. To má ještě snad význam, když jste někdo, když neumíte přestat pracovat na sobě, když neusínáte na vavřínech, ale pro všechny ostatní, pro takovou dívku léta, je to jen jedna z dalších trapných životních lekcí a nespravedlností.

Hurvínek

11. září 2017 v 21:21
Ten český blog, to je fakt země Hurvínků. Ptají se s rukou na srdci, jestli mi vadí potetované servírky. Kdo to kdy slyšel, aby mi vadily servírky a je jedno, jakou nechutnost mají na pokožce, může tam být třebas svrab. Servírky jsou mé nejlepší kámošky, abyste věděly. Říká se, že ženské jen vykrucují zadnici!
vykrucovat zadnici, dívím se ti,
že se tak zahazuješ s kdovíkým.
(ozvěna z krčmy po zavíračce)

když na tebe udělala ten svůj kukuč, mohl ses přetrhnout ochotou,
chtěls jí beztak zaplnit zadnici nevydojeným párkem
(už nevím kdy a kde)

Servírky jsou v tom dobré, že často berou nové štamgasty k sobě domů, vypozoroval jsem, že je z toho teď móda mezi mladými čecháčky. Študáci, najmě jakýchsi SUŠ, nemají nic lepšího na práci, než sedět u piva a travky a sledovat, jak se to servírce pěkně zapocuje mezi kozami. Pro servírky všecko, pro ostatní neudělají nic. Když přijde dědula o holi, nepustí ho sednout, protože jim blokuje výhled na bar. Říkají si, šuškají si privátně:
"Koukej, hvězda.. viděls už někdy takovou hvězdu?" přitom se dívají na klasickou fuchtli bez stylu, bez ctnosti, bez šmrncu i bez té "personality", nebo jak to vymysleli psychologové.

umýt slzami nohy a utřít je svými vlasy, to bych si přál, čistou podlahu ti položit, pěkný kobereček z damašku,
vzdušná víla z paneláku, tvůj táta moc pije, ale to nevadí, jak se narubu, tam mu natluču hubu, věř mi, andílku

Když si vybíráte mezi dvěma servírkami, zvolte tu, která s větší jistotou točí pití, nejde o krásu povrchu,
ale o základní příběh vztahu - být neobyčejně sdílný nenásilným způsobem, tím na sebe nalepíš notorické děvky a podivné osoby. Don Juan radí, ať často předstíráte spánek, nebo zaměstnání, děláte se víc, než jste, to malé servírky a velké kurvy, což často chodí ruku v ruce, mají rády. Jakmile zjistíte, že je na obzoru šukačka, zbystřete. Důvěrná sdělení mladých mužů mají sklony k plagiátorství, a to ty mršky vždy vycítí. Chcou šukat jakoby nezávisle a hlavně emancipovaně, protože se píše 2017 a v televizi říkali, že nemá smysl být s klukem, který ti neudělá děcko jako Usain Bolt. Smysl pro základní pravidla slušnosti je servírkám rozdělován od narození jaksi nerovnoměrně. Některé se tváří, že jsou pokračovatelky Jany z Arku, jiné dělají, že mají zdravě vykouřeno za osm životů divokých koček, viz Kesha. Jejich důvěrné chování má ovšem jisté meze - nechtějte je přesáhnout, protože se stáhnou a půjdou za jiným nabíječem, který jim dá větší dýško a dá jim ochutnat víc machismu. Třeba jim ve zvlášt dotěrné chvilce olízne palec u nohy. Eh, začervenání, in puncto náběhu k sexu. To jak udělají, všechny okamžitě se postaví do jakéhosi morálního pozoru, zapne se sexuální kognice a přemýšlejí. Budeme píchat nebo nebudeme, chtěla bych ho, nebo nejdřív nechť zhasne jiná naděje? Zhruba sdělení, co jim jde kódovaně myslí.

Agamemnon

10. září 2017 v 21:21
Hoře je němé. Musí někdo přijít, kdo nazve věci pravým jménem. Zvýšená citlivost způsobuje hrubnutí tělesných, motorických zvláště funkcí. Tělo se začíná stávat pouze nádobou pro uchování vzpomínek, jejich aktivaci a případné kalibrování, tak jako v druhé sérii Black Mirror, ve zkratce: lidé se zrnem měli zdánlivě, ovšem naoko příjemnější život, jenže jakmile docházelo k běžným mezilidským situacím, jako jsou nevěry a shánění práce, okamžitě se dostaly do pozice chudáčků, protože se užírali množstvím informací, jež se k nim dostalo, do té pamětové smyčky zrna. Tato zvýšená citlivost je snadno utlumitelná drogami, ani ne tak narkotiky (zdravím alkohol, heroin!) jako spíše surovými opiáty z nezralých makovic. Kdo nezkusil, ať už běží sbírat. Označení tvůrčí povahy vás sice mine, na to je lepší obyčejný hašiš, ale zas se aspoň nezblázníte.. Koho bůh chce zničit, nejdřív ho připraví o rozum. Tato romantická schopnost, říkám romantická, protože se nejvíc vyskytuje u romantických typů, schopnost být neustále v očekávání, že něco extra přijde, nějaký nový úspěch, nový zářez do postýlky, dědění majetku či smrt tchýně, u povahy opiové dostává jiný rozměr. Nepřístojné tlumení hoře, jež je němé, které poskytuje makovice, krátkodeché extáze a kataklyzma pořádku působí na nás zvláštně jinak. Asi jako když v roce 1915 probíhalo stěhování národů známé jako světová válka. Ten teplý koutek v srdci světa neobyčejně ochladl a ztratil lesk, v samotné esenci prožívání se usadilo hoře. Rozlehlé trávníky a přívětivé stromy působily po desítkách pádů bomb dočista vybledlé, dokonce tak, jako by tam nikdy předtím nestály.

Víš, co znamená šourat se?

9. září 2017 v 21:21
Šourek je kožovitý vak, ve kterém jsou uložena varlata, jak vědí zvídavá děvčata.
Šouraní je tedy z definice funkce šourku, kdy dochází k uložení varlat na bezpečnější místo, kde nemohou být změtena, rozdrolena a jinak ohrožena.

Chuť na tvou bábovku

8. září 2017 v 21:21
Říká se, že kdo chce bydlet jak císař, musí mít císařský plat. To ale už dneska tak docela neplatí. Mnohem důležitější v bydlení je, že i za relativní nízký peníz si lze vybudovat obstojnou chajdu. Pokud tedy máte chuť a schopnosti budovat mnohdy z netradičních materiálů a pokud s lehkým srdcem unesete, když vám takový neopokus o barák spadne párkrát na hlavu. Zemljanka nepatří mezi oblíbené bydlení slečinek, jen co je pravda, ale když ji takhlenc na vršku po navalení hroud nastříkáte na žluto nebo na zeleno, najdou v ní zalíbení jak studentky, tak stoupenkyně přírodních hnutí. Barvy jsou klíčové pro vnímání prostoru. Mnohem důležitější než fyzická výměra budov je totiž rozloha pocitová. Je dobře známo, že světlé či pastelové barvy jsou v tomto smyslu daleko příjemnější, ovšem tady cesta k "umělému zvětšení" teprve začíná. Svoji roli hraje také množství světla proudícího v okolí budovy a její výška.

Chladnou atmosféra proudící z napohled ošklivé chajdy snadno zahladí záhon květin zasazený před ní. Když si dáte pod perníkovou chatu mátu, zažijete nápor školaček i zkušených ohařů, kteří přijdou ochutnat jak čokoládu, tak peppermint.
Strašně mi to připomíná tu knížku O smutné továrně. Tak dlouho se předělává, až se vlastně neví, na čem se původně začalo a kam to směřuje dál.
Jako Miaové, kteří ve vesnici Ťiao-pang rok co rok oblékají čokly do lidského oblečení. Uctívají psy, protože podle pověsti kdysi dávno jeden pes přivedl jejich lid umírající žízní ke zdroji vody. Vesničani teď nosí psy přes rýžovíště, žonglují, zpívají, bubnují a masírují jim končetiny.


Jediná opravdu geniální budova na našem území je Chrám sv. Barbory a v něm nejvíc dojímá Rejtova žebrová klenba, stavbu prostupuje mystické světlo!

Jezevec

7. září 2017 v 21:21
Netušil jsem, co vlastně hledáme. Možná jenom nějaké místo, kde bychom na pár minut utekli horku, opatřili si sendvič a sklenici tatranského čaje a naplánovali si, jak se dostat dál na západ. Museli jsme někde špatně zahnout, protože jsme se ocitli ve slepé uličce před bordelem a kasinem Lotos.
Vstup tvořila obří neonová květina, jejíž okvětní lístky se rozsvěcely a blikaly. Nikdo nechodil dovnitř ani ven, ale lesknoucí se chromované dveře byly otevřené a vydechovaly klimatizovaný vzduch, který voněl po květinách - možná lotosech. Nikdy jsem k žádnému nečichal, takže jsem to nevěděl přesně.
Až portýr mě nenechal na pochybách, že jsme tu zabloudili snad jen omylem.
"Ahoj, nechcete si provětrat peněženky u nás v kasinu? Slibuju, že nepřijdete zkrátka."
Tak nějak začal ten chlípník. Stačil mi jediný pohled, abych věděl, že není normální. Normální lidi jsou nudní, to je fakt, ale aspoň nezabřednete do něčích hoven a že jich bylo v Lotosu habaděj.
Všichni kromě mě přikývli, že to teda zkusíme, jen já se tvářil rozpačitě.
Ostatní tedy šli v doprovodu průvodce a já ještě pár minut přešlapoval z paty na patu před vchodem, než mě Jiřina zatáhla dovnitř, prý že tam mají staré herní automaty a takové ty mašinky, kde se hrál pacman. Vnitřek byl odpudivější, než jsem si dokázal představit.
Kolem proskleného výtahu se vinula hadovitá oranžovo-růžová vodní skluzavka pomalovaná draky a sahala do výšky nejmíň pěti pater. Na jedné straně byla lezecká stěna a most na bungee jumping. Až na to, že tam nebyla žádná lana, jen se tam prostě skákalo z mostu dolů a padalo ze stěny na podlahu...
Byly tu obleky pro hry ve virtuální realitě, vybavené funkčními laserovými zbraněmi. A stovky videoher, každá velikosti telky se širokoúhlou obrazovkou. Dokonce se podávalo pití u stánku, kde stály namalované hostesky s macatými kozami, ještě zvýrazněnými takovými těmi jehlany na místě, kde jsou bradavky.

Ježek svinutý do klubíčka

6. září 2017 v 21:21
Nedávno jsem pod vlivem naladil National Geographic a nestačil jsem se divit. Oni už normálně nedělají takové ty záběry zvířat někde z Afriky, místo toho výprava sedí ve studiu a host se ocitá pod křížovou palbou dvou moderátorů. Obvykle je ten host žena a má dekolt někde u pupku, ve tváři vypadá jako Khatia Buniatishvili, vlasy má naondulované a nagelované. Samozřejmě je to mladá žena a v jejím curriculu najdete přehršle výprav do džungle, záchran opuštěných hroších mláďat a pokousání škorpióny. Přestože jí není ani pětadvacet, už měla osmnáct nabídek k sňatku, z nichž tři dovedla až k oltáři.
Ptají se jí na přeskáčku, jestli už bojovala s armádou potetovaných agresivních lovců kmene, který žije odříznut od okolního světa a jestli ji nemučili nebo neznásilnili. Amazonka samozřejmě připouští, že už měla několik incidentů a párkrát skončila zahrabána v zemi a kamenována, dokonce ji na pár dní nechali trčet přivázanou ke stromu napospas dravým šelmám, ale že se štěstí na ni vždy pokaždé usmálo a pomohlo jí se z nepříjemností vyhrabat. Na důkaz, že je tvrdá, vytahuje z báglu skalp a něčí vyžraný chrup a svými hebkými, gazelími prsty je chivlku drží před kamerou jako svátost tváříc se emancipovaně. Zvedá ji do vzduchu a pak zas spouští dolů. Střih na ni. Zubí se. Ten pohled říká: "Líbí se ti, co vidíš?" a nebo ještě líp: "Líbím se ti já? Mám koule a roste mi i pták."
Její představa luxusu je přežít měsíc na opuštěném ostrově jen s prakem a bednou světlic. Venkovské vidláky vůbec nebere jako muže a slovo nejčastěji skloňované obdivovateli v souvislosti s ní zní "hustá".

Bakterie

5. září 2017 v 21:21
Jason vypadal jako vy nebo já, docela obyčejně. Avšak nebyl tak docela obyčejný. Byl to maniakální vrah posedlý dámskými kalhotkami a hraním rulety. Bydlel v bílé krychli, nebo co ta moderní architektura má představovat a prý měl značné jmění. Když jsem se s ním seznámil v zastrčené, uprděné hospůdce, myslel jsem zpočátku, že ho někdo v porodnici upustil na hlavičku. Až později se mi začala skládat mozaika tohoto zajímavého člověka, očividně vážně duševně chorého. Seděl u rumu ještě s jedním hostem, představil ho jako přítele a jakmile jsem ho uviděl, přeběhl mi mráz po zádech. Vypadal, jako by ho omýval déšť a smažilo slunce tak dlouho, až z něj zůstaly jen kosti, šlachy a svaly. Jeho pokožka byla dokonale zničená a celkově působil jak něco v pokročilé fázi rozkladu hnitím. Věk byl důsledkem jeho vizáže neurčitelný, mohlo mu být padesát nebo taky sto pět. Jeho hluboko zasazené modré, žilkované oči zpod hustého obočí hleděly upřeně a chladně. Mluvil nějakou hatmatilkou, něčím mezi nizozemštinou a jazykem křováků, zatímco Jason měl dokonalou anglickou výslovnost. Měl jsem tehdy pochopit, a věčně si to budu vyčítat, že přestože Jason působil na první pohled nenápadně, ba až poklidně, zákoutí jeho mysli se hemžilo odpornými netvory.
Mluvili o samých bezvýznamných věcech, o letadlech a celní kontrole a pěstování kaktusů.
Nicméně neříkejte, že jsem vás nevaroval. Že něco není v pořádku, jsem poznal až po dlouhých sedmi týdnech známosti s ním. Chtěl, ať s ním jdu do kina na nějaké sci-fi od Godarda. Probudil ve mně zájem, měl jsem tehdy jako nezaměstnaný dost volného času a veřejné kino, to byl komunikační prostředek, který mi mohl jedině prospět. Ocitl jsem se v takové fázi života, že mě nezajímalo nic jiného než děvky (a už i zájem o ně chladl) a pivo, a proto návštěva kina byl způsob, jak přijít na jiné myšlenky. Film byl, dlužno dodat, celkem tuctový. Šlo o to, že spolu vedly planetární boj dvě znepřátelené kolonie. Při bolestivých náporech světla, kdy se střílelo z laserů, jsem musel zavírat víčka, tak to bylo intenzivní. Jason pojídal popcorn a hlasitě mlaskal, občas se nějakému nemístně vypointovanému hloupému vtipu nepřirozeně dlouho skučivě smál. Seděli jsme na sedačkách, kterými jsou běžně vybaveny kosmické lodě, opatřených úchytkami pro zápěstí a kotníky, jaké znají např. holky, které mají rády bondáže a mučení. Lístek stál pět stovek a kromě dvou kozatých prcatic v minisukních nebylo v kině nic delikátního. Jak ten opus skončil, chtěl, ať s ním jdu do kasina, zahrát si. Netušil jsem ještě, že byl náruživý hráč, ale poněvadž každý vrah je druh vyššího hráče, který neriskuje jen pníze, ale i život, mělo mě to napadnout - to jsem ovšem netušil, že vraždí a že dokonce vraždí čistě pro zábavu. Tam, kde mě vzal, měl ve zvyku chodit třikrát týdně, většinou vše prohrál, někdy pár lupenů vyhrál, bylo mu to jedno a celkově dělal dojem apatického, příležitostného gamblera. Šel ke stolu, kde už se kolco červených a černých točilo jedna radost, měl sérii proher, tvářil se jako obvykle neúčastně. Pak jsme vyšli z podniku a on se mi svěřil, že ho kdysi, hřích mládí, policie obvinila za úmyslné ohrožení a hrozilo mu až osm let vězení. Stýkal jsem se s pěknými kvítky, proto jsem nevěnoval pozornost tomu, co mi říká.
"Jsem proti válkám," říká.
"Che, já jsem proti rakovině a taky pořád existuje."
"Když jsem byl mladý, holky mě prosily, abych jim ho tam strčil."
"A teď jsi starý?" opáčil jsem.
Závladlo mlčení, které roztrhl hlasem, který jsem u něj zaslechl poprvé.
"Jsem bůh, který na nebesích dlí
a dělám svět blažený!"

Svátek svaté

4. září 2017 v 21:21
Když jsem dnes usedal do svého trůnu, spatřil jsem na zemi blýskat se deseticent. Jako herec jsem držel kamennou tvář, jen reflex zloděje mě zlomil v pase a já se pro minci prkenně sehnul. Jak víme, síla lidské vůle spočívá ve schopnosti nenechat životu nasrat vám do talíře. Protože když nemáte co do huby, málokdo sáhne po smaženém hovnu, daleko raději se vydá do ulic a sbírá zbytky z kontejnerů. Jestliže dvorský balet středověké japonské společnosti znal etiketu a vybraný kodex cti, pak se tato schopnost být organizován rozhodně nepřenášela z generace na generaci a z území na území.
Nó se odehrávalo při loučích, u svatyň, byl to něco významného, jako když utichne hučící vítr nebo vám zapraskají kosti v místnosti bez zrcadel, kdy se bělost horka plazí do dutin vašich vysušených těl. Jestlipak vaše stará zná roli, kterou ji přisoudila společnost a jestlipak se v ní vyžívá, když je tak strikně zadána. Protože její pohyby jsou stále tytéž, navlečená do hermelínové látky, vznáší se v kuchyni jako přízrak, než ji radioaktivní izotop vodíku osvítí (ale bacha, je to jen teoretická záležitost, nezkoušejte na ní tritium) a ona se jak jaderná fúze vrhne do peřin, kde si chce užít přirozeně s veselou bodrostí rozkoší mládí! Kučeravé vlny jejích beránčích vlásků se rozpletou jako střemcha a ona si bude mastit pipku, s nějakými těmi vzdechy! Ženy jsou jako třaskavá směs, slovy dělají velký rachot, ale činy málo působí!
Zatímco tam tedy leží, nestranný pozorovatel vše sleduje od dveří jako Mefistoteles, boří mystické představy o ženě samoploditelce a dopouští se právě největšího zločinu, totiž zrady, když v nadcházející sekundě uvězní její duši. Rozvalená v posteli je nyní madona, co se nechá fotografovat a své extravagantní fotky pošle internetům - splněné přání těch, co si pouští porno.
Nedostatek místa, pokoje plné haraburdí a navíc ji čeká bolestná zkušenost. Potom, co ji přítel vyfotil a ona se uspokojila, nastává návrat do života. V něm je užeji připoutána ke stárnoucímu otci, doslova chátrajícímu před jejíma očima. Znal jsem zedníka z Ratiboře, který byl závislý na pachu sklolaminátu. Když se k němu nemohl dostat, odcházel do šenku a popíjel do zavíračky. Přemýšlel, jestli má pivo uspokojivý říz či pěna jest obstojně natočena?

Peklo jsou ti druzí...


Teď zas něco o kancích.
V lidských genech je zakódován sklon k polygamii (mít hodně dětí, geneticky pestrých) i k monogamii (dítě homo sapiens se vyvíjí dlouho, nesmí být zabito novým samcem matky). Proč tedy legálně můžeme mít jen jednu manželku? Lidé odjakživa hledali zdravý průnik mezi těmito touhami. Velcí mužové na východě například budovali harémy. Jiní po čase založili novou rodinu. Králové předávali trůn dětem, které měli oficiálně s královnou, k tomu si pak pořizovali libovolné množství levobočků. Abrahám, Jákob, Mojžíš a další biblické postavy rovněž žily polygamně. Mormoni proto dokonce učí, že mnohoženství je speciální zjevení prorokům od Boha. I genofondu lidstva by zřejmě prospělo, kdyby alfa samci plodili více dětí, a beta samci méně. Evoluci totiž zpomaluje, že i slabí jedinci dokáží přežít. Monogamie pak leckdy způsobí, že se dokáží i rozmnožovat. Je-li polygamie tak přírodně přirozená, potvrzená i Biblí (která jinak zakazuje kde co) a výhodná pro budoucnost lidstva, proč je dnes tak netradiční? Monogamie je totiž výhodná pro beta samce. Když se menšina alf uskromní, na betovskou většinu zbude více. A ne o trochu! Známe případy, kdy měl jeden muž tisíce žen! I někteří mormonští vůdci v devatenáctém století zvládli okolo 50 manželek.


Na kost vyhublý, žlutý jako velkopáteční svíce

3. září 2017 v 21:21
Déšť ustal, ale těžké krůpěje pořád ještě šelestily pod korunami stromů. Robert vše vyžral jako kobylka, ani listí na stromech po něm nezbylo, takže ani jediná konzerva. Myslel jsem, že se vydáme na cestu ještě před půlnocí, ale místo toho jsme se utábořili na divném palouku a pomalu a pohrouženi v těžké myšlenky usli.