Prosinec 2013

Neocenitelno

31. prosince 2013 v 16:04
Sledoval jsem posledně na BBC souboj orla s medvědem, orel zasadil závěrečný úder spárem a medvěd se svalil jak podťatý. Moc poučné, protože všude na světě jsou dobráčtí medvědi a krvežízniví ptáci!

A teď stran budoucnosti od Šejkspíra. Malá jubilejní noticka:
A tak
hodinu od hodiny si žijem
hodinu od hodiny hnijem

Malý porculánový žabák na mě kouká z poličky, která byla vyhrazena starým čajovým souborům z Nového Mexika. Kdyby se mi tehdy rozbil jediný kousek, puklo by mi srdce.
Pak mám u sebe v peněžence ještě fotku učitelky ze základky, vyznala se stejně dobře v knihách jako v mytí nádobí?
Lidé jsou zpravidla pyšnější na své nedostatky než na své přednosti.

Zrcadlový svět

29. prosince 2013 v 10:30
Nad ránem se mi zdál bujarý sen. Viděl jsem nějaké mimozemštany, kteři měli klínovitý pyj a čtyři varlata a celý jejich nástroj byl pokryt lepidlem... a pak znásilňovali pozemšťanky. Takže jsem si s klasikem frašky řekl: někdy tě na snu mrzí, že přijde příliš brzy.
A pak zas záblesk nového, kde rozbíjím zrcadla na letišti a v tu ráno mě napadlo parafrázovaně odstavené zrcadlo by rádo vidět chtělo i sebeošklivější tělo.
A pak o hadrové panence, s vyšívanýma očima a buclatými tvářemi, šibalským úsměvem, vlásky z vláken, lehoučká. Když se pustí k zemi, tak ji vatelín zachrání, nic ji nezebe, ani ten velký žlutý, svítící lampión ji nespálí. A nato už jen zamávám na hadrovou armádu panenek s vyšívanýma očima.
Sny mě asi vrací zpátky k poslání člověka na zemi. Koneckonců, co jsme, když ne ultramarínové mozky vypláchlé výchovou, výukou, činností a potřebami. Trochu se podobáme onomu splachovadle z Hofmannsthala, které zaplní mísu hustou pěnou a ta vám zvěstuje budoucnost, strašlivě němou, ale aspoň horoucí a čerstvou.

Zajíkání
Jedna z nejoslavovanějších a právem nejdojemnějších pasáží v Maldororovi je nevinné děvčátko, s růžovými žilami, co se podobá růži a která je od ní zdálky k neroznání a ten zpěněný, leč ustrašený buldok, který je Maldororem vyslán, aby ji rozsápal. Nejdřív pán děvče zostudí stykem, takže ji teče krev po stehnech, za bílého dne, a pak vyšle buldoka, aby ji rozsápal, ten na ni vyskočí a s hlavou nad rovinou něžných ramínek do ní také vstoupí , děvče na pokraji smrtí prosí o smilování - ale abych přeskočil.. poté ji jen po pahorcích roznáší rozpáranou v zubech a pán s jaspisovým okem se jí už mrtvé prohrabuje v pochvě a vytahuje z ní játra, žaludek, plíce, atd. až po srdce.
Někde zkraje třetího zpěvu.

Pochodem v chod

26. prosince 2013 v 16:32
Onehdá jsem seděl před bednou a čuměl na nějaké pochodující obludné kytky, pak střih a pohled do větrem ošlehané tváře Keitha Sutherlanda. A já si vzpomněl na onen den před víc jak sedmdesáti lety, kdy jsem poprvé listoval zažloutlými stránkami vrcholné Wyndhamovi knihy - ano, vskutku Den trifidů!
A pak jsem si okamžitě vzpomněl, jak dokonale je ta krasotinka stavěná - a jak je to vzrušující četba - aspoň pro biology.
V zásadě každá kytka, kterou zalíváte, vyroste, ale ne z každé se stane trifid, poháněný pachem krve. Muška nebo třeba tlející tělo, nic ji neodradí od žravého pudu. Trojice nožek, z nichž dvě se přiskokem pohnou a třetí na způsob belhavého člověka dosune. Původ neznámý. Semena lehčí než vzduch, řidší než atmosféra se po výbuchu letadla rozsemení až na vzdálenost tisíce kilometrů. Může být něco úsměvnějšího a věrohodnějšího? Takřka nikoliv.

Z Shapirova efektu

25. prosince 2013 v 14:06
Nebezpečí závalu jámy

tak bylo možno čísti na ceduli v Mauthausenu, když tam za války eskortovali vězně, vězně jménem třeba Fučíka, který s tak nečekanou pohodou sepsal svou reportáž na oprátce a který si zvolil div ne za přátele lidi, nejrůznějších profesí, od zedníků přes tajemníky, kteří pak měli zradit jeho i všechny ostatní hlavouny. Leč trýznitele své navzdory předpokládaným nesnášenlivostem dokonce velebí jako své zachránce. Obyčejný stockholmský komplex v celé parádě, s rolničkami a troubením.
Na tyhlety Mirky zrady doplatil i Vančura blahé paměti. Co se asi odehrávalo na pověstném bloku čtvrtého patra, na cele 400., už nám patrně ani pamětníci nevypoví, nevyloví ze sutin paměti generačních hyenismů žádná světlá místa odboje. Z gauče, kde se vystřídalo tisíce osob, zbyly jen napapané štěnice. A tak se táži z budoucnosti: kdy bude hrůzám konec? Kdy maminky přestanou kupovat dražší pleny s křídelky namísto klasických klopových. Kdy bude konečně odklizeno haraburdí, jehly, injekce a tříštěná skla půllitrů z podchodů, aby na jejich místa dopadaly solidní kola kočárků?
Ochranné vyzdění koutů už se pomalu otřásá v základech a ochozy stadiónů bijí na poplach! Zdivočelé masy zfanatizovaných rowdies mi včera málem převrátily všechny tak pracně stvořené skořápkové lodičky, málem jsem jich oplakal co zaživa pohřebené. Nelítostné kameny vzteku se sypaly z mých očí proklatce a dopadaly na všechny zkušené kárance tam venku, aby je dohnaly k zodpovědnosti za své děti - děti zmaru - a děti svých dětí - děti apokalypsy. Mít tak svůj žlutý kabát galejníka, pokusím se svinout v provazec a vpravit do podstavového žlábku, abych infiltroval podvodné sítě záškodníků. Pak bych se vší živelností žluti vyrazil a tasil jílec, skláněje se k zemi nejprv velmi mírně, poté se však pitvornou hlavou dotýkaje koruny lípy.

Co by bylo pak, už není předmětem zamyšlení. Z vrcholu bych nejspíš házel šipky jedovatostí a zahubil spolehlivě hřebeny všech pohoří a vrcholky všech hor, z vrcholu, kde bych se octl, na této výplni, bych totiž stál znovu osamocen - asi jako infantilní bůh pastevců a zalykaje se gigantismem na roztřepených nohou, ulehl bych do nitra hory k spánku. Věčnému a trvalému. Dokonce bych přeskočil i počítání oveček, chci říci, koho dneska ještě berou ovce. Jde jen o kozy. O kozy jdoucí v řadě, třeba čtvrt hodiny, než se přebrodíš na druhý břeh, než tě Orfeus stáhne na druhou stranu...

Žrádlo

24. prosince 2013 v 12:05
Stojím na dávno opuštěném rozcestí a slyším, jak se zprava žene bouře. Naléhavá a hřmotná, urputná a hladová.
A já? Od strachu přece nejsem. Bouře mě sem zavála, bouře mě zase odnese. Už slyším jej ledový dech, nastavuji náruč. Tam na tom bezejmenném rozcestí nad onou nanicovatou vesničkou plnou ztracených dušiček. Já čekám na déšť. Vnadná, ztepilá, krásnější než tvoje sny. Vichr už mi laská tváře, serve dlouhý lněný šat. Ať posbírá ty vlavé vlásky, ať sápe tělo na kosti. Ať sejme kletbu plané lásky na hříšně tichém rozcestí.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tož jsem se včera dobře spral čagou, drcenou, poslal mi ji kolega z Norska, ještě vytřepaný se modlím, abych nezapomněl držet půst, abych viděl zlaté prase.

Jak děvka noci žiji z těl

23. prosince 2013 v 3:39
Jak děvka noci, říkal snad Vojkůvka, jenže on byl založením spíš na haldy a filtrované reflektory, svisty strouhy, námely.

Jak děvka noci žiji z těl,
nemám, koho zde bych pokoušel.
Zvoní v dáli umíráček,
dále sedím tu jak žáček.

Takže si příště uděláme výlet za polychromovanou keramikou jihokorejského umění dynastie Silla. Vůbec neslibuji, že ještě tento rok. Ale čas je relativní, určité náhodné veličiny porozházené v horizontu událostí stěžují situaci a nám nezbývá než dát za pravdu vědcům, kteří mu přiznávají neuchopitelnost. Přitom kdejaký vekslák na tržišti je o něm lépe zpraven než konstruktéři atomových hodin (těch, co tikaj ještě přesněji - atomu ytterbia).

Spálená šibenice

22. prosince 2013 v 10:40
Včera po cestě za nákupy jsem rozkázal jednomu ze svých nádeníků, kteří mi časem opatřují základní potřeby, aby se vydal kopat hrobeček na nedalekém kopci, dětský hrobeček, kam bych uložil jednu ze svých přebujelých fantasmagorií. V podstatě byl právě poněkud podnapilý, a tak proti pravděpodobnosti, než dokráčel k místu, spletl si kypřejší hlínu s balvanem a motyka se zarazila tak neštastně, že se kovaná násada zlomila. Podnapilost, leckdo by řekl už večerní šero, sníh - byl asi na kotník vysoko, a pak ty růžové rubášky slonů rozházené okolo mysli. Pletla se mu hlava, byl rozvláčný na nejvyšší míru a často si odporoval. Dnes časně zrána jsem o všem informoval policii, ta si bez okolků pro něj přišla, aby ho předvedla a on musel podati vysvětlení. Pak se přesvědčivše o pravdě všichni vydali za soudní komisií a tam můj příběh zhruba končí.

Jenže. Jenže se stala věc, dohra i jinak nevídaná. Když on tak zpit kopal hrob, vyskytoval jsem se v oddělení hudebními doplňky, elektrocosi, výdobytky moderních technologií. Měl jsem v úmyslu si pořídit empétři přehrávač a sluchátka, ale protože jsem ve sladkém hříchu neodolal laciné koupi standartního přehrávače, musel jsem se ujistit, že aspoň něco uslyším. A tu nastal právě kámen úrazu. Nebo bychom řekli kameny, třebaže menší kamínek byl zasazen už ránou motyky mého otroka, která mi tak znepříjemnila noc a ráno atd. Snil jsem a dumal víc než přemýšlel. Takže jsem vzal prostě stupidní Sencory se slušnou citlivostí, ale s o poznání nevhodnější impedancí, frekvence už nic nezachrání, výsledně tedy zvuk duní v basách jak porod hrobaříka.

Pro pochopení zasmušilosti většiny sluchátek se hodí tak jako pro mnohé přístroje upozornění na obalech: nevystavovat nadměrnému zatížení prostředí.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čapkochval
Často v zamyšlení, jak je možné, že Čapek, tolik znamenitý prozaik, vlastně nedovedl napsat žádnou pořádnou básničku, ani zamlada, tím míň jako starší chlap, nutil jsem se předpokládat, že sladká umbrie jeho temenité, hrádkovité, samotářské, goticko-románské povahy oblak, se asi velmi divně pohlcují či ztrácejí ve spojitosti s plášti nečistě skládanými, vlhkopárnými seskupeními zvrhlých výstředníků poezie, to jest míchaček verbálního odsouzení, pelechů nutných neúspěchů či vlastně kataklyzmatem zoufalství a věčného pádu do ubohosti. Problém není nedostatek jazykové vyspělosti, ale spíš jeho extenzivní nadměrnost, tedy už neschopnost vydout pár vhodných brnkutí tak, aby působily prostě a nehledaně a abychom v těch hrozných půlverších spatřovaly ničím nezviklané nápodoby nás samých. Próza je, mám pocit, něco, co si nesmíme nechat líbit. Neustále to vybočuje z vyšinutého vývoje a na nás leží spoluvina, proto ta nezhroubnutí, nezhlupnutí, která Čapek všude šířil a dovedl je oplést vášnivými slovy jako málokdo jiný. U něj psaní náleželo v postižení skutkových podstat, předržení, přežití. Převládnutí a v životě, tatarsky taženém. Hájí a opěvuje.

Originál zničení prýštící z poezie jaksi činně neprovází mrav, ve spálené zemi není koho chválit ani hanit. Poznal jsem vysloveného zločince, který častoval ty požehnané duše proklatců něčím jako dýmem svého vlastního úpadku a byly to "deklamace" v běžném slova smyslu úchvatné.

Rehabilitace lžipravd

15. prosince 2013 v 17:07
Během éry, kdy bylo české malířství všelijak potlačováno, Medek všemožně zkoušel trefit do černého opomíjené stránky tvorby, podklady psychické skutečnosti, přeměny ploch v zápalu dynamismu do stop, které se od schematizovaného člověka přesunou do sféry objektu. Že totiž omezení tvůrčího záměru předznamenává demolici poetické hodnoty obrazu, to jsme věděli už v době, kdy byl Bělocvětov na hony vzdálen prvním výbojům abstrakce. MM těžil myslím z velmi propracovaných pojmů, svéhlavě opomíjených v cvičebnicích té doby, že portrét jako vymezená disciplína, má své jasné hranice. Přenést je pak na plátno, je pak věcí čistě autorovy vize, kombinace technik a forem, obmezené zřejmě zhuštěnými tahy portrétovaného, jeho vtíravou podobou, dovedenou a objektivizovanou toliko v hlavě tvůrce a skrze jeho intence. Pan Hynek naprosto nebude vypadat na plátně jako uzenáč nebo podobný předmět.
Cenu má tak pouze to, čemu cenu určím, a obdařím sebe jen tím, co si daruji. Cenu má jen ten způsob života, který si zvolím a nutím se jen k tomu, k čemu se právě nutím.

Salva Regina dešťového mračna

14. prosince 2013 v 13:40
Kráčím kráčím stezkou,
toužím dlouze líbat,
líbat koně s přezkou,

koník vraný cvalá kluše,
plaší vůkol známé duše,
v cestě mu však stojí drak

kouká jako z jara pták,
kouká jak by neměl všech pět
pohromadě z těchto vět
a v tu ránu se začne smát,

měl by se však spíš tuze bát
koník dlouho zvědav otálí,
drak vyšle rudý plamen,
s koníkem je amen,

obalí ho ohněm, i z uší
řine se krev, zpěněn vztekem
hluše dupe, pak si cinkne
zvonkem,
s rachotem se v řece
zahubí

Svého koníka již nespatřím,
krásu zahubils, zlý netvore,
místo abys hlídal poklad,
hniješ leže na dvoře.

O marasmu, lyrismu a těch v čele

13. prosince 2013 v 9:51
Zatlouká kůly po železničním neštěstí, pronáší v rubáši "blankyt vranami nezahalíš", ve středních letech mínil, kostkami vrženými proti zdem si bídu nevyprosíš, vychloubal se sžíravou rétorikou bezduchého panáka, v němž vězel neposkvrněný život, elegantní krasomíra rozevřená před branami Clitumna, malá ústa opakující svá áááách, kde se v ní usmál -----, svými křídly vyměňoval dopad vlasů za rotující letku, tak trochu bez marnivosti manekýna, skládal odrůdu vedle odrůdy, lovec zapomnění v nejtíživější koloratuře úsměvu, chce se mu cikádit, cikádit tu parádu v klíně a něžně laskat jazykem útroby cunnilingu, vagóny vláčku sípavě spějí k rozuzlení zavaleného tunelu, odtrženy od paralytického efektu chrchlu, odsouzeny k záhubě prostřednictvím severního srázu kozy, vzpurny a zároveň bez váhy, muž s cejchem bombarďáka, bez nitrixu ani rány, v dáli slyší skřehotání, vinobraní, zeshlukování lamentace v ptačím mozku, mělkém jak sýr, než se uzavřou ta malá ústa navěky a on konečně pohne tím kůlem.

Po políčku šlapala, cestičku si hledala,
kam ji nohy vedly, tam si s citem pískala,
u úvozu počkejte si na ni,
paní Huse už se broučci klaní.

Seděl kačer pod fíkem,
právě smáčen koňakem,
vykouk zpoza pně,
hned mu ruply šle.

Je to coura, vyhrklo z něj,
div mu tělo nasákalé,
nezkřivila mdlá beznaděj,
sic mu vloni dala vale.