Prosinec 2013

Leckterý koumák se zapře

9. prosince 2013 v 7:02
"Haló?"
"Sáro, to jsem já, pusť mě dovnitř," ozvalo se do bezdrátového dveřního telefonu. Dveře povolily a muž asi osmadvacetiletý, středně vysoký, ale působící trochu stlačeně, stoupal po schodech do třetího patra. Mohl použít výtah, ale nebyl si jist jeho povahou. Ve dveřích, které otevřel trochu energicky, visel připnutý magnetický snímač, který otestoval jeho oblek na přítomnost halucinogenů. Vždy, když vešel, zapípal a zasvítil zeleně.
"Jen jsem něco zapomněl," prohodil k automatu v rudých šatech, co rovnal šanony za stolem. Poté co asistentka zaprosila a zapanovala, uvolnil se ve stěně kryt z titanu, bránící patrně vstup do svatyně Ali Baby. Ve skutečnosti jsme nyní přítomni v kanceláři staršího šéfa roty myslivců, která originálně a graciózně, kreativně vytváří glosy, případně podle nálady titulky k nejrůznějším reklamám, čímž zásobuje svět neuvěřitelnými pohotovostmi, jež znějí účelně, ale zároveň i svůdně.
Kancelář, můžeme-li tak označit kruhovou místnost o poloměru dvou metrů a začínající právě na úrovni desky stolu, takže bylo zapotřebí na ni vyšplhat, abyste se v ní ocitli, zdobí všemožné kaktusy roztroušené nazdařbůh a přímo na stropě visí zdařilý olej na plátně, reprodukce udumbary. Všechny místností pod ní vypadají navlas stejně.
Pan Mlýnek hovoří česky nerad, i když pochází z Ružomberoku, takže se mohl za takřka dvacet let, co tu žije, naučit aspoň bezproblémově vyjadřovat. Je to on, kdo vede firmu a kdo zaměstnává bezmála čtyřicítku jemu podobných. I když je už zavedený myslivec, den co den trne nad tím, co mu schystá mozek napjatý jak špagát. Kupříkladu před nedávnem se za ním vypravil šéf pobočky akcionářů s přáním, aby mu vymyslil heslo do jeho e-účetnictví. Po hodinách usilovného a bezmocného vysedávání, zalívání kaktusů a hraní si se zipem konečně Mlýnek přišel na řešení. Jeho situace nebyla jen náročná, nedalo se s ní srovnat. Zadá úkol dál k přezkoumání a zatím se projde do kavárny, kde vymyslí další postup. Jenže to by musel být vpraven do nelítostné akce plížení po uličkách, do té hry na hemžení mravenců, kteří ráno vstávají v pět a domů se navracejí přepadnutí a unavení, nenajezení, aby padli jak špalci do postele a vzbudili se právě tak před pátou, opět připraveni vyrazit na štaci vydělávat. Živení se mu připadalo jako zbytečná, nebo kormutlivá záležitost. Když se vydal do ulic, jeho smysl pro uvažování převážil veškeré kouzlo obyčejného dne. Neviděl už lidi korzující, nýbrž písmena, která mu splývala ve slova, takže když šla maminka s kočárkem v ústrety tatínkovi kominíkovi, viděl c a ležaté d a H. Skládal slova ve věty stejně toporně, jako se snaží přesvědčoval čtyřkař rodiče o své pravdě. Tak moc přemýšlel a byl tak dobrý v oboru myslivectví, že o něm napsali článek do místního plátku. Stálo v něm, že se počítá každá chytrá hlava a že myšlením zbohatne každý, poslední nádeník i první místostarosta, že není myslet jako myslet a opravdu myslivý jedinec jako on prý zásluhami aspiruje na zisk Světové ceny.
Avšak planeta chátrala každým dnem, benzínu se spotřebovávalo neúnosné množství, sport přestal být sportem - stal se spíš přehlídkou sloučených citrulinů. I z brlohů vstávali bezdomovci později než obvykle, zlomenější, rychleji zpití a definitivně odloučeni od jakékoliv spojitosti se společností. Jen pan starší Mlýnek mlek v kanclu. Hvízdal si a odplivoval přímo na podlahu. Pochopil, že po něm chtěli vymyslet něco o tradičních mazlíčcích. Tak si šeptl něco v duchu, zapsal však překvapivě: kočka voní, přede, kdežto pes smrdí, sere. Pak se sáhodlouze zamyslel, choval totiž psy. Věděl, že jsou zásadovější, nu ano, mají přece zásady, jsou věrnější, loajálnější. Jenže smrdí, to je neoddiskutovatelné, jejich kožich je zásobárnou blech, rezervoár infekce. Kočky jsou prostě nevypočitatelné. Dělají mnoho dobra, ale nikdy je zcela nepochopíte, poněvadž nemají žádné zábrany. Jejich srdce patří poflakování. Jsou relativně čisté a rozhodně nepáchnou. Nicméně měl svůj blbý slogan, na který se nadřel, takže podstčil papír pod dveřmi (nechtěl vzduchotěsné) a čekal, až Sára zadá svůj kód, až zašle zbrusu nový vynález do kanceláří ředitelů světa, až tí je pak skrze své prostředníky profesory pravd vyjádří nenuceně v nějaké nové tiskovině, co si najde plac pod báňí obchodního domu. Pak bude hotov se svým úkolem. Pak teprve vyhlédne škvírou kanclu na nerušený chod života.

Kdysi

8. prosince 2013 v 10:57
Tak nám zahynul Mandela, bojovník proti apartheidu. Prý na docela obyčejný plicní zánět. Člověk, kterého nám dávali za vzor už od nejistých krůčků v první třídě. Každopádně byl znám svou dobrotou široko daleko, takže je to trochu škoda pro svět. Když strávíte 27 let života ve vězení, tak máte nač vzpomínat.
Mám nejasné tušení, že jsem někde viděl Mandelovu fotku v nějakém řasnatém kaftanu a v safiánových botkách. Říkal jsem si tehdy, že vypadá jak malovaný obrázek. Nejneočekávánější události ohledně jeho odchodu na věčnost ale dorazily z Mexika. Jeden z jeho sympatizantů se tam rituálně předávkoval tou jejich houbičkou, účinnou látkou meskalinem a probodl si ledvinu kinžálem. Dělají tam vůbec virvál trošičku. No, dál už nebudu znamenitého mistra rušit v odpočinku a tuto krátkou vzpomínku mu daruji s přáním, aby se měl v Ráji lépe než zde dole, na zemi. Tichou vzpomínku bychom mu mohli ale věnovat všichni, odhaduji. Vskutku proměnil svět konce 20. století asi nejvíc ze všech jednotlivců. Jakože z kolektivního úsilí byl jistě nejvíc slyšet.

Vysloužilí pastýři z krabičky

4. prosince 2013 v 15:11
Maxima z odpaďáku aneb twittařem rychle a bolestně:

Postranní ulice skýtala jedinečnou přirozenou bariéru, nebylo možno se dát jí podélně ani po ose, což v nejobyčejnějším smyslu vadilo.



Nakonec vše vyřešil čas - jak se obvykle přiházívá, když jdou okolnosti proti nám. Jenže tentokrát pan čas jednal unáhleně a vážně lajdácky.



Odpradávna se výsledky testů rýsovaly na okenice, aby se předešlo případnému odtržení a vyjmutí skleněných výplní. Neúspěch nebyl tolerován.



Možnost vykoupení zůstala nenávratně zavržena, jednak tím, že se zubil na celé kolo, pak také z prostorových důvodů - chyběl sprchový kout.



Projížděl jsem si inzeráty, že bych si odkoupil pojízdný generátor čvrté generace, když tu mne do oka uhodilo znění, které nabízelo fukar.



Šlo o nenápadný výrobek roztomilého designu, jak na míru šitého pracovnicím pohřebního ústavu, které si neustále stěžují na popadané listí.

V doprovododu po zuby ozbrojených zabijáků působil trochu neohrabaně, samá ruka, samý kloub, v očích mu vězela odhodlaná těžkopádnost.



Mohl bych si přehodit nohu přes nohu, lehnout do tráv a vyfukovat z lulky šťovík. Přišel bych o příděl cikorky i slušného tabáku. Tak jak?



Majestát. Slovo omílané dokolečka jak na železničním přejezdu. Kdo opravdu rozumí trampotám nesmělého panovníka, mnohokrát oklamaného.



Slibovali mu hory doly, uvěřil jim však až z náhlého hnutí mysli, které připisujeme obvykle malomyslným. Jak slíbili, tak také splnili.



Nemohu si nevybavit úsměv dobráka před trafo stanicí. Doufal, že mu snad podají ruku a převedou ho jako slepce, dlužno dodat, že se zmýlil.



Byl totiž dočista slepý, viděl jen do sedmi let, pak oslepl zcela, takže mu přirozeně bylo podezřelé, co se mu to třese pod nohami.



Cívky mu doslova vypálily cejch smrduté svařené škváry. Nemohl asi uvěřit, ve chvílich popudlivé smrti, že by mu ani gumáky nepomohly.



Když už jsme u gumáků - všiml jsem si, že se dnes vyrábějí z docela jiných materiálů, než na které jsme byly my černobylské děti zvyklé.



Stavte si problém takhle: tanec versus ekonomika. Tancem zdrogovaně napumpovaných dětí proti kolísání trhu ve sfeře obchodního podnikání.



Veškeré snažení přišlo vniveč, zase. Jako kdyby se proti nám spikli všichni tahitští baalové, snad jako pomsta za nelítostné vraždění krajiny.



Obojí vychází nastejno, je to prašt jak uhoď, hot jak čehý. Jedinou vítěznou stranu konfliktu je opět náš nezaujatý intelekt prasečích jater.



Trhliny v obloze počala vyplňovat houstnoucí želvovinová směs, tryskající v úsvitu na způsob perliček slz skapávajících z očí poběhlice.



Nejednou mi přišlo líto vyhozených peněž, i těch sirot, jež nemají rodičů, i zatoulaných koček, ale ze všeho nejvíc jsem litoval sebe.



Jistota, která mi diktovala následování zkázy až do posledního dechu, zdála se býti takřka nevývratnou. Leč příběh skončil daleko smutněji.



Toužil jsem, co jsem pochytil trochu rozumu, být na určité mentální úrovni, abych tak mohl svědomitě pronásledovat omyly svědomí.



Nejsem zrovna typ, co mu po večerce zakážete přístup do domu čtyř a jedné rozkoše. Vykradl bych se patrně i z mrakodrapu po okapové rouře.

Proč ty trapné hry s poupaty, jež měla býti přece od přirozenosti ponechána volně rozbujelá jak prales. Nechápu opatrnost lidí.



A nepochopím ani jejich ohledy. Brzy se staneme civilazací s nejvyšší počtem dobrodinců na obyvatele. Situace okolo nás ovšem alarmuje.



Jakýsi pán v obchodě s rybičkami pronesl památnou větu. Jestli se pletu, opravte mě, ale řekl asi toto: V takové kupě a přitom tak sama.



Kdysi jsem též choval ty podivné němé tvory, co nikdy neopomněli využít příležitosti, aby se dosyta najedli. Jen si tak plout, důmyslné.


Abych byl precizní, dovolte mi připomenout, co vedlo lidi od pluhu a brambor k prospěchářství. Kdybych řekl, že mor doby, moc zjednodušuji.


A přece se neohlížíme nalevo napravo, když jde o nás a okamžitý zisk. Potíž čili zakopaný pes v jednom patrně vězí v neschopnosti vytvářet.



Hodnoty či co. Čím dál větší masy tzv. nezbytného odpadu se jen hromadí, namísto aby se zahodily do stratosféry. Ký čert řídí výrobu světa?



To jsme si tehdá vyrazili na pěknou túru, odnesla si zranění oka, (z větvičky, považte) já skončil na ARU.



Avšak nesmírnost úkolu, jehož se podjala, jeho dalekosáhlost a přesah mu připadaly nestvůrné. Myslela si celý čas, že dokáže hnout lenochem.



Lenoch, toť podmanivý případ lidské zhovadilosti. Jakkoliv úchvatná zahálka na pohled, bližší ohledání varuje všemi smysly před propadnutím.



Ekosystém. Hluboký klid škeble. Hnutí za práva feministek. Mají společné jen to, že jim nikdy neporozumíme.



Lahodný příklad nerozlučných vztahů je například románek s šéfovou milkou. Dva se smějí, zatímco třetí chystá pohřeb.

Plus pár zápisků - za svítání, kdy mozek úplně vypínám:

Jen ti, kteří milují život, jsou s to pro něj zemřít. - G. Corso



"F,f" - nejmystičtější písmeno latinky



Tělo čtyřicítky - o dvacet let takřka překonaná
4 dětí, Paříž,
o hvězdách
Kremelová, horečné hledání Kremelových, zklamání, neboť nijak nenavazují
Ne že bys byl trapný, ale jsi - dvacetiletá promluvila
Vláčné tělo, alabastr, trochu pokleslé prsy, výrazné bradavky.
každé dítě jinou dušu
Jak by se zjevila v pokoji, kde jsme osaměli, nejdřív v domě za rohem vedla jakousi agitku

něco o vrtácích
jízda tramvají,
hledání truhly s maskou, vybíjení vesnice soužití Rómů

kaskadérská jízda po sněhu
zapomínání zavazadel v buse, vracení se pro ně na odpočívadla
o vrůstání snů do snů
včera čtyřnásobný sen - jedna vrsta hustší druhé, nemožnost návratu

o lítostivých skutcích, bratrství a zapomnění
rozbušená krajina srdeční, infarktová situace
její lbi obepínalo sukno vrásek

Usedle na sedle vyhlížel kovboj do prérie. Přeháňka klubek hnaných větrem...stepní běžec, salsola tragus.. legie růží z Jericha.. pak střih, klapka - lítý zvonec kostela, dutě znějící jako vždy.

Zrežírovaní

4. prosince 2013 v 11:16
Uchýlil jsem se k drobnému cvičení na posílení kontingentního vlivu drobností na vyprávění. Tak trošku převyprávěný Bunin.

Zvedl židli a vrátil se do sálu, nedaleko salónu vyhlížel oknem. Bouřilo skoro denně (byly na denním pořádku i lijáky). Značné šírání. Po obědě hulákala žluva na lesy, nad zahradou vytáhla mračna. Dům potemněl ještě více, zašustily plevely, krůty se schovaly pod balkón, hrůza pohledět. Dědečka nenapadlo nic lepšího, než se žehnat křížem, začínal hromničky poblíž ikon, to víte, tradice, následně vyvěsil vyšívaný ručník nebožtíka pradědečka - měla jsem z něj vždy hrůzu. V záchvatu umíněnosti (paniky) vyhazoval rozevřené nůžky z okna. Což bylo pokažde, když bouři větřil.
Od doby, kdy přibyli do domu Francouzi, všem se nám počalo volněji dýchat - první dorazil Louis Ivanovič, hřmotný v širokých pantalonech, u kotníků na prst úzkých, oči mu pořád těkaly do hloubky a se zabijáckými kníry a polopleši na tom byl špatně, musel si je pročesávat od ucha k uchu. Po něm našla u nás útočiště hrozná ženská, stárnoucí a hasnoucí Suzi. Pokoji se rozléhal povyk, který tropil Louis, když hulákaje přes místnosti, aby mu Arkuška, "víc nelezla na oči", zvládl ztropit každe odpoledne. Učebnou zas zvonil líbezný hlas Toničky, když si opakovala stupnici učíc se na klavír. Francouzi zde žili dlouho - celých 8 let, prý aby dělali společnost Petru Kyriliči, a odstěhovali se, až když děti odjely na studie do gubernie. Měly se vrátit na prázdniny.
Děti ztratily možnost studia a výchovy, přišly o vzdělání, které by jim školy jakžtakž poskytly - vše zásluhou Kyriličova rozhodnutí; nechtěl o ně znovu přijít, být vystaven tesknotě tak ubíjející, bez Francouzů by se v ní zalkl či utopil, jak říkával.
Gervaska a můj tatínek se přátelili, byli stejně staří a otko říkal, že byl jeho první kamarád. Na počátku jejich přátelství stál obyčejný příběh. Skamarádili se, aby vyvrátili tvrzení, že vlk s koněm si nesedí.

Ruce páně Wainewrightovy II

2. prosince 2013 v 21:16
Myslím, že nerozumím systému, který neumožňuje upravovat články po zveřejnění. Trochu odporuje povaze věci tak zašmodrchané, jako je blogování, ne? Tak či onak, v pozdějších časech zachovám mlčení a přejdu tento nedostatek pouhým úšklebkem.

Chci říci, že Wainewright, blahé paměti, neslavný dekadent, vzdělanec a travič, patřil k nejroztomilejším zjevům anglické literatury první poloviny 19. století. De Quincey, sám tak trochu litevrahem, ho podezříval asi z deseti kousků, včetně úvodního zabití svého strýce strychninem. Říkalo se, že Thomas Griffiths Wainewright prý v mládí disponoval nesmírně jemně cizelovanýma rukama, na nichž nosil prsten s kapslí a které podtrhovaly delikátní bělost a křehkost. Kapslí indického krystalu nux vomica, jedu z nejzákeřnějších, protože bez zápachu a nejnesnadněji objevitelných. Měl povahu nápadně uměnímilovnou, rád se potuloval přírodou, jako spousta jemu podobných krasoduchů a na co šáhl, zdálo se, se mu zdařilo jak mávnutím kouzelného proutku. Začínal s kresbou, vyznal se dokonale v sochařství středověku a zbožňoval řecké drahokamy, v pětadvaceti letech (!) se teprve vrhl na psaní. Že to byl skok do neznáma, ale nikoliv bez výjimečného nadání potvrzuje i následující verše, kterými shrnul své zaujetí (jeho viděti, slyšeti a psáti krásné věci):

"Tyto vznešené a bouřné rozkoše žití
nemají v sobě nic smrtelného."

Ruce páně Wainewrightovy

2. prosince 2013 v 11:52
Milí lidé,

bláznivý & zábavný & nasycený & štastný den přeji, nejenom přeji, ale doufám v něj! Založil jsem si zde blog, poněvadž jsem se právě probudil z kómatu, sedím v cele a nudím se. Zdá se, že blogosféra sama o sobě není tak napínavá, jako by mohla být; tento koutek arci má býti světlou výjimkou, a tak mě napadlo, že si trochu pošpásuju, abych ho zapsal. Aby mezi námi nevězely žádné tajnosti, svěřím se vám, že se jmenuji X, s rodným příjmím Y, pocházím z jedné vísky na orbitu Alfa Centauri a je mi něco mezi 20 (dvaceti) a 80 (osmdesáti) lety. A taky jsem vyučený zámečník a klempíř s všemi hraničními poruchami osobnostmi, takže na mě si nepřijdete. Na důchod se těším jak malé děcko, ale vím, že žádný nedostanu, pač nejsem dobrý občan ani člověk, ani bloger, když jsme u toho. Zkouším bušit tedy prvně a vězte, že i naposledy. (Ne jak básník Marysko, jenž plačky tlukl na vrata...)

Marně jsem se rozhlížel desítky minut po okolí, zda bych přecejen nezahĺédl nějaké světélko majáku, bóji v rozbouřeném příboji, leč sám výraz marnost ještě zdaleka nevyjadřuje mé rozpaky zjistiv, že tu není ani náznak po čistě fantazijním blogu zvrácené imaginace, nemyslím deníky, nočníky a podobné krásný výtvory. Třeba učinit přítrž bezohlednosti (či nesmělosti) a cosi tu na parádu vtisknout, aby dítky našich dětí a generace myriady let v budoucnu mohly s vděkem vzpomínat na službu televizní stanice, která tu jaksepatří bez větších much funguje.

Též vězte, že si nedělám starosti s pácháním stylistických či faktických chyb. Pokud je páši, pak mám zřejmý či méně zřejmý důvod a v právě čtené, zdánlivé anarchii textu vězí jistý či nejistý náznak rozmyslu. Jsem tu nicméně jako mluvčí samojediného ega, nezastupuji ničí zájmy, ani ty své (možno-li?), je mi celkem šumák, kdo sem bude chodit a týrat komentáře, nebo se vymočí na libovolné pomníky, co tu vztyčím. Nestihne ho můj hněv, tím míň snad opovržení. Necítím vůči nikomu zášť a jsem vskutku dalek msty. Co se odteď napíše, nearchivuji, neukládám ani nepovažuji za moudré číst. Pro ty z vás ovšem, kdo se odhodlají... vydat na strastiplnou cestu... přeji jako na začátku nic než štěstí. Pevné nervy & dlouhé vedení & čestné srdce (chlapům koule ze železa, ženským neprůstřelné vagíny).