Ruce páně Wainewrightovy

2. prosince 2013 v 11:52
Milí lidé,

bláznivý & zábavný & nasycený & štastný den přeji, nejenom přeji, ale doufám v něj! Založil jsem si zde blog, poněvadž jsem se právě probudil z kómatu, sedím v cele a nudím se. Zdá se, že blogosféra sama o sobě není tak napínavá, jako by mohla být; tento koutek arci má býti světlou výjimkou, a tak mě napadlo, že si trochu pošpásuju, abych ho zapsal. Aby mezi námi nevězely žádné tajnosti, svěřím se vám, že se jmenuji X, s rodným příjmím Y, pocházím z jedné vísky na orbitu Alfa Centauri a je mi něco mezi 20 (dvaceti) a 80 (osmdesáti) lety. A taky jsem vyučený zámečník a klempíř s všemi hraničními poruchami osobnostmi, takže na mě si nepřijdete. Na důchod se těším jak malé děcko, ale vím, že žádný nedostanu, pač nejsem dobrý občan ani člověk, ani bloger, když jsme u toho. Zkouším bušit tedy prvně a vězte, že i naposledy. (Ne jak básník Marysko, jenž plačky tlukl na vrata...)

Marně jsem se rozhlížel desítky minut po okolí, zda bych přecejen nezahĺédl nějaké světélko majáku, bóji v rozbouřeném příboji, leč sám výraz marnost ještě zdaleka nevyjadřuje mé rozpaky zjistiv, že tu není ani náznak po čistě fantazijním blogu zvrácené imaginace, nemyslím deníky, nočníky a podobné krásný výtvory. Třeba učinit přítrž bezohlednosti (či nesmělosti) a cosi tu na parádu vtisknout, aby dítky našich dětí a generace myriady let v budoucnu mohly s vděkem vzpomínat na službu televizní stanice, která tu jaksepatří bez větších much funguje.

Též vězte, že si nedělám starosti s pácháním stylistických či faktických chyb. Pokud je páši, pak mám zřejmý či méně zřejmý důvod a v právě čtené, zdánlivé anarchii textu vězí jistý či nejistý náznak rozmyslu. Jsem tu nicméně jako mluvčí samojediného ega, nezastupuji ničí zájmy, ani ty své (možno-li?), je mi celkem šumák, kdo sem bude chodit a týrat komentáře, nebo se vymočí na libovolné pomníky, co tu vztyčím. Nestihne ho můj hněv, tím míň snad opovržení. Necítím vůči nikomu zášť a jsem vskutku dalek msty. Co se odteď napíše, nearchivuji, neukládám ani nepovažuji za moudré číst. Pro ty z vás ovšem, kdo se odhodlají... vydat na strastiplnou cestu... přeji jako na začátku nic než štěstí. Pevné nervy & dlouhé vedení & čestné srdce (chlapům koule ze železa, ženským neprůstřelné vagíny).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evil Evil | Web | 2. ledna 2014 v 7:49 | Reagovat

na to nemám slov.. rozsekal mě ten závěr :D

2 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 9. ledna 2014 v 22:42 | Reagovat

Souhlasim s Evil.
ten zaver me dostal XD

3 Clairka Clairka | Web | 22. ledna 2014 v 17:01 | Reagovat

Když už píšeš o blogosféře.. :) taky jsem se nedávno vrátila na scénu a zklamalo mě to.. když jsem já bývávávala ještě malý teenager, naše blogy byly o něčem... nyní vítám každou rudou vlajku v poli anonymních tváří, protože takové jsou třeba.. :)

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 10. února 2014 v 22:22 | Reagovat

Tak a jde se číst:-D

5 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 2. února 2015 v 20:12 | Reagovat

:'D Čekala jsem... ale co to kecám, musela jsem předpokládat, jak dopadne nutkání přečíst si tvůj první článek. Prostě nemám slov...

6 B. B. | E-mail | Web | 10. května 2016 v 22:16 | Reagovat

Tak za prvé, doufala jsem, že ti v prvním článku přijdu na kloub. Zmýlila jsem se, poněvadž asi klouby nemáš.
Za druhé. Píšu sem proto, protože mě nenapadlo nic lepšího.
Za třetí, co to má sakra být. Mám pocit, že mi vidíš do hlavy. Co je kruci ten poslední komentář (rce na moji osobní blbost), a proč ten další výkřik v podobě sexteta na svatbě? Blbá shoda náhod, nebo jsi dnes vedle mě seděl v autobuse a četl jsi to, co jsem psala.
Za čtvrté - má hlava chce vybouchnout. Je to pro mě záhada. Ty, člověku, jsi pro mě záhada.
Za páté, záhady chci vždycky rozluštit.
A za už to nepočítám, až si to přečteš, smaž. Třeba řízky.

7 Vencca Vencca | Web | 5. dubna 2017 v 13:58 | Reagovat

No jo, tak to bude počtení na dlouho...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama