Spálená šibenice

22. prosince 2013 v 10:40
Včera po cestě za nákupy jsem rozkázal jednomu ze svých nádeníků, kteří mi časem opatřují základní potřeby, aby se vydal kopat hrobeček na nedalekém kopci, dětský hrobeček, kam bych uložil jednu ze svých přebujelých fantasmagorií. V podstatě byl právě poněkud podnapilý, a tak proti pravděpodobnosti, než dokráčel k místu, spletl si kypřejší hlínu s balvanem a motyka se zarazila tak neštastně, že se kovaná násada zlomila. Podnapilost, leckdo by řekl už večerní šero, sníh - byl asi na kotník vysoko, a pak ty růžové rubášky slonů rozházené okolo mysli. Pletla se mu hlava, byl rozvláčný na nejvyšší míru a často si odporoval. Dnes časně zrána jsem o všem informoval policii, ta si bez okolků pro něj přišla, aby ho předvedla a on musel podati vysvětlení. Pak se přesvědčivše o pravdě všichni vydali za soudní komisií a tam můj příběh zhruba končí.

Jenže. Jenže se stala věc, dohra i jinak nevídaná. Když on tak zpit kopal hrob, vyskytoval jsem se v oddělení hudebními doplňky, elektrocosi, výdobytky moderních technologií. Měl jsem v úmyslu si pořídit empétři přehrávač a sluchátka, ale protože jsem ve sladkém hříchu neodolal laciné koupi standartního přehrávače, musel jsem se ujistit, že aspoň něco uslyším. A tu nastal právě kámen úrazu. Nebo bychom řekli kameny, třebaže menší kamínek byl zasazen už ránou motyky mého otroka, která mi tak znepříjemnila noc a ráno atd. Snil jsem a dumal víc než přemýšlel. Takže jsem vzal prostě stupidní Sencory se slušnou citlivostí, ale s o poznání nevhodnější impedancí, frekvence už nic nezachrání, výsledně tedy zvuk duní v basách jak porod hrobaříka.

Pro pochopení zasmušilosti většiny sluchátek se hodí tak jako pro mnohé přístroje upozornění na obalech: nevystavovat nadměrnému zatížení prostředí.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čapkochval
Často v zamyšlení, jak je možné, že Čapek, tolik znamenitý prozaik, vlastně nedovedl napsat žádnou pořádnou básničku, ani zamlada, tím míň jako starší chlap, nutil jsem se předpokládat, že sladká umbrie jeho temenité, hrádkovité, samotářské, goticko-románské povahy oblak, se asi velmi divně pohlcují či ztrácejí ve spojitosti s plášti nečistě skládanými, vlhkopárnými seskupeními zvrhlých výstředníků poezie, to jest míchaček verbálního odsouzení, pelechů nutných neúspěchů či vlastně kataklyzmatem zoufalství a věčného pádu do ubohosti. Problém není nedostatek jazykové vyspělosti, ale spíš jeho extenzivní nadměrnost, tedy už neschopnost vydout pár vhodných brnkutí tak, aby působily prostě a nehledaně a abychom v těch hrozných půlverších spatřovaly ničím nezviklané nápodoby nás samých. Próza je, mám pocit, něco, co si nesmíme nechat líbit. Neustále to vybočuje z vyšinutého vývoje a na nás leží spoluvina, proto ta nezhroubnutí, nezhlupnutí, která Čapek všude šířil a dovedl je oplést vášnivými slovy jako málokdo jiný. U něj psaní náleželo v postižení skutkových podstat, předržení, přežití. Převládnutí a v životě, tatarsky taženém. Hájí a opěvuje.

Originál zničení prýštící z poezie jaksi činně neprovází mrav, ve spálené zemi není koho chválit ani hanit. Poznal jsem vysloveného zločince, který častoval ty požehnané duše proklatců něčím jako dýmem svého vlastního úpadku a byly to "deklamace" v běžném slova smyslu úchvatné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 22. prosince 2013 v 14:03 | Reagovat

Když tvůj článek tak čtu až do konce, nebylo by jednoduší celý ten problém popsat raději prostými souvětími... aby nevzdělaný člověk, jako já, je snadněji pochopil? :D

2 stuprum stuprum | 22. prosince 2013 v 15:20 | Reagovat

Har har, bylo. Ale jsem tu, abych motal hlavu. :)

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. prosince 2013 v 13:59 | Reagovat

Dým vlastního úpadku je průzračný.
Nedají se jím signalizovat ani špatné ani dobré zprávy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama