Leden 2014

Co námi otřese, ale nezblázní

31. ledna 2014 v 9:50
V celém rozsáhlém životním díle rakouského dramatika, esejisty, prozaika Thomase Bernharda zazní všehovšudy bezpočtu vynikajících postřehů, ale jen málokteré myšlenky ve vás rezonují s takovou hloubkou a tak nefalšovaně jako ty v Chůzi, ostatně jediné knížce, kterou od něj přečtete na jeden zátah, aniž byste se zcvokli, drobném svazku o pomatenosti a psychiatrech a propletenosti souvislostí. Tak např. vše, co se říká, je citované, postupné vymírání lidstva, svět by byl tehdy nejkrásnější, až by se postupně vylidnil, až by tedy zmizeli úplně všichni, značí výplod mozku - absolutní myšlení, které za tou myšlenkou stojí, je vlastně nesmysl. Nemůžu uvěřit, jak na svět přichází stále větší množství ubohosti, nedostatků, rostoucí neštěstí a ti lidé, kteří je představují, stejně odporní a oškliví jako vy sami, těžko přihlížet, jak svět opakuje v agónii stále stejně odpornými prostředky, totiž všemi prostředky lidskými, nárust definitivního neštěstí v podobě stále rostoucí masy lidí. "Liduprázdná země by pravděpodobně byla nejkrásnější." Hrozná, odporná, děsivá, odpudivá, máte na výběr ze stále mrtvějších epitet a pojmů, kterými si přísná, tedy absolutně produktivní příroda vypomáhá.
Bezhlavé dělání dětí, stačí si jen projít ulici a všude krky plné úzkosti, bolesti, nevědomosti, udělat děcko je největší zločin, ať už bezhlavě či nikoliv.


ležitější tady když potkáš lamu a on ti dá ty metody tak prostě můžeš jít k tomu osvícení můžeš rozpustit to ego můžeš ty rušivé emoce všechny co jsem říkal no prostě rozpustit třeba z touhy ti vznikne rozlišující moudrost kdy si si vědom části aji celku zároveň ze žárlivosti ti vznikne moudrost zkušenosti z pýchy ti vznikne moudrost rovnosti bytí bohatosti že si si vědom že všichni jsme si rovni že každý z nás jednou zestárne a umře že všechny to čeká z hněvu ti vznikne moudrost podobná zrcadlu že vidíš všechny věci jako v zrcadle a co tam je ještě za emoce nevědomost nevědomost to je že ty máš pocit že ty jsi oddělen od toho prostoru že rozlišuješ pořád já a ty ty a on a ty jsi v podstatě my jsme všichni v jednotě nerozděleni takže když transformuješ tu nerozdělenost konečnou tak rozpoznáš tu moudrost podobnou prostoru prostě staneš se tím prostorem už nebudeš rozlišovat já ty on ona my vy oni jo protože z toho vzniká když takhle rozlišuješ averze a připoutanost to jsou základní dvě věci co nám způsobují utrpení ty jsi buď k něčemu připoutaný nebo máš averzi k tomu no a to když odstraníš tak jsi vyhrál tak jsi svobodný takže toto ti přinese vnitřní svobodu a můžeš si dělat co chceš pak už jenom ty rozhoduješ co budeš nikdo jiný nikdo tě nebude ovládat ty nebudeš manipulovat nikdo nebude manipulovat tebou protože ty budeš vnitřně svobodný ty vydržíš sám aji s lidma aji naopak prostě budeš vědět co máš dělat no když už to ego mít nebudeš tak budeš zase pomáhat těm druhým protože uvidíš že oni všichni trpí a budeš chtít jim pomoct těm lidem no.

Teď koukám, že někdo na hlavní stránce blogu popisuje život s modelkou, tak bych taky mohl zkusit napsat něco na dané téma. Modelky mě odnepaměti lákaly svou otevřeností, bezstarostností a povrchovou naleštěností.

Jak jsem se zbavoval ega

29. ledna 2014 v 15:05
Tak. Šlus. Povídačky z úst protivné školnice už mě přestaly bavit na základce, tak jsem si našel jiný způsob vyžití, pěstoval jsem marijánku a dealoval ji po chodbách, což samozřejmě nelibě nesli někteří představitelé školy, a tak mě vláčeli po ředitelnách, navrhovali mi zhoršené známky z chování a kdesi cosi. Pak jsem odrostl a totéž v bledě modré se začalo dít i na střední. Ale abych vás nenudil, odbočím a přidám zde vyprávění o své trnité cestě za osvícením. Bylo mi hrozně, jak jsem říkal, byl jsem v pěkné řiti, v díře obrostlé plísní a grcky, a jediným východiskem z mé situace se jevilo mé pošahané mysli skok z mrakodrapu, jenže tu žádný poblíž nestál, tak jsem si řekl, že začnu pěkně od podlahy. Na tripech, na tripech diamantové cesty. Teď je mi sedmadvacet, takže mi mohlo být tak dvacet (ale v patnácti jsem si říkal, že se nedožiju osmnácti, v osmnácti dvaceti, pak jsem počítal jen dny a pak jen hodiny), když jsem ochutnal plody buddhovské podstaty. Poprvé mě k Učení Diamantové cesty, na vadžrajánu, přivedl kolega z léčebny, kde jsem krátce působil, na odvykačce. Říkal, že poznal opravdu mocného gurua a že tento lama je tak neuvěřitelně inspirativní, že trvá na tom, abych ho poznal a šel s ním hned na další skupinku. Tak jsem samozřejmě hned sekl s léčením, reverzoval se, a vydali jsme se na to první setkání. Abych to nezdržoval, tak to zkrátím, byl to samozřejmě chvalně proslulý Ole Nydahl, někdejší boxer a pašerák, mistr svého řemesla a znamenitý člověk, který mě hned při prvním sezení nazval velkým jogínem, a to přede všemi, byl jsem tak polichocen, až jsem zrudl po kořínky vlasů. Ale abych to nezdržoval, napíšu něco na pokračování, nějaké vlnky rozčeřím speciálně pro vás do blogočítanky, čtenářky a čtenáři:


No tak po tom desátém dnu vyvstává tvoje podvědomí a teď už záleží jen na tvých dobrých a zlých činech co je tam máš jo když v tobě převládá prostě když jsi dělal špatné věci tak máš špatný sen jo všechno je to jenom sen jenom iluze tohle je taky jenom sen všechny věci se mění to jednou zmizí ty židle ty lidi jednou zmizí jenom to že to považuješ jako za reálné tak proto trpíš jo ta setrvačnost že si myslíš že to nikdy nezmizí že to prožíváš jde o to že ty prožíváš svět no takže tě pronásledují různé iluze když jsi třeba zabíjel lidi tak tě pronásledují bestie těch lidí já nevím já jsem to neprožil teda prožil ale nepamatuju si to že no osvícený si to pamatuje a teď když máš v sobě třeba převládající emoci pýchu to znamená že si myslíš že jsi lepší než ten druhý tak se můžeš narodit do světa bohů jo to znamená to je kombinace hodně dobrých dojmů když jsi udělal hodně dobrých věcí ale ještě máš pýchu jo ty stavy jsou prý takové že co si přeješ to hned máš třeba v lidské existenci ti v losangeles na pláži ti lidi co si přejou to hned mají bo mají hodně peněz a všeho ale není to ještě stav bez ega není to ještě konec utrpení bo ti bohové ještě jednou spadnou protože to ego ještě mají pýcha předchází pád že když máš v sobě hodně žárlivosti a závisti tak se narodíš do světa polobohů jo to ti připadá jako že tam je nějaké město červené nebo co a lidi mezi sebou bojujou pořád závidí žárlí mají mezi sebou intriky a bojujou to máš třeba mezi politikama jo oni furt jeden vyleze na jednu horu a ten mu závidí že je tam a zase chce být tam a pořád dokolečka jo pak když máš hodně touhy připoutanosti narodíš se mezi lidi to je naše emoce tady jsou hlavní problémy lidské jsou stáří nemoc smrt a ztráta jo proto trpíme a to je vlastně nejlepší možnost jak dosáhnout osvobození protože tady máš všecky ty kombinace těch emocí a teď tu máš tu svobodnou volbu jestli budeš dělat dobré nebo špatné činy jo jako člověk to je právě ta tvoje volba co to dělá ta svoboda protože v té oblasti bohů i těch polobohů prostě nemáš tu tam jenom karmu spotřebováváš a tady můžeš dělat buď dobrou nebo špatnou karmu to záleží na tobě když budeš dělat tu dobrou a nahromadíš hodně dobrých dojmů tak ti vznikne dobrý sen a z toho dobrého snu se můžeš probudit do toho osvobození do toho stavu bez ega ale když budeš dělat špatné věci budeš krást lhát bít lidi tak budeš mít špatný sen budeš mít pocit že tě chce někdo zbít nebo že z druhé strany jdou policajti a nebudeš mít klid prostě v sobě takže to se neprobudíš prostě ze špatného snu tak to je no potom když máš hodně chtivosti když jsi hodně připoutaný a frustrovaný a chtivý tak se narodíš do hladových duchů to je blbý stav to máš jako pocit prý že máš takové obrovské břicho jak město a úplně hubu jak jehlu ne a furt máš hlad a žízeň a furt se nemůžeš najíst furt se nemůžeš napít a strašně je to blbé zapomněl jsem na zvířata jo to je když máš hodně když jsi zmatený a lenivý když jsi hodně zmatený a lenivý můžeš být zvíře jsou takoví vidíš třeba ty feťáky co kolem popelnic nebo ty bezdomovce že když prostě vidíš že se už chová jako zvíře co zaseješ to sklidíš že no a potom to je nejhorší paranoia to je oblast hněvu když máš v sobě převládající emoci hněv v tom podvědomí můžeš tam skončit to jsou ti schizofrenici těžší že to a prostě to je to největší utrpení paranoia to máš já nevím třeba oni popisují osm studených osm horkých pekel vedlejší peklo peklo kde je všechno jenom jako a tady si lidi vymýšlí když lžou no a třeba v tom horkém pekle třeba máš pocit že tě rozežírají nějaké železa horké a znova se narodíš ne a zase ti pořezou to tělo a zas se narodíš a furt dokolečka dokud se ta karma nespotřebuje no to je zajímavé že v těch šesti oblastech kde se můžeš narodit že všude spotřebováváš svou karmu ale v oblasti lidí si to můžeš rozhodnout to je nejdů

Záchvat

28. ledna 2014 v 23:59
Jedl jsem dnes chobotničky.

Takříkajíc ruch

26. ledna 2014 v 23:09
Dej mi toho ftáka, co moříš pod košilej, co tluče křílly. - Dám, k čemu mi uvězněnej fták, ať je radši tichej a odevzdanej. - tak ta babizna na učitýlka, ať ves ví, že není marnej čouěk. - upravená paní M.K.


O chorobném srdci pana Násosky
Musím přestat pít! definitivně! jednou provždy! jsem si v dávnověku usmyslel - skutečně jsem přestal, nepil jsem celý týden, dva, možná dva a půl, pak jsem ovšem, jak si žádá vypointovaná komedie, jak navztek potkal z mokré čtvrti povedeného kolegu a zas do toho spadl, dál jsem z povahy věci přirozeně padal pořád níž a níž, až jsem skončil pod mostem, doslova (sociální systém mě nezachytil, asi jsem nechtěl býti chycen)... tam jsem strávil tři týdny...dost dlouhé týdny vzhledem k mé trudné povaze...(teď se směju, ale tehdy mi nebylo do smíchu) pak si mě u popelnic našla milosrdná sestra řádu voršilek nebo ký svatý mučednice a nabídla mi místo u nich v klášteře... tak jsem tam zpočátku nedělal nic, zvykal jsem si - adaptace si žádá plně soucitný přístup... jen jsem ležel, čuměl do stropu, na rozkvetlý jabloně, rozežrané vosy, žral prášky na předpis.. jednoho krásného dne jsem se zved, moje srdce zas bylo mužné a hrdé a ačkoliv mi nebylo ani třiadvacet, cítil jsem se hrozně staře (nečekané?).. a začal jsem jim tam nenápadně upravovat zahrádky, pomalu jsem se vydával i do náročnějších terénů, hledal jsem do čeho píchnout, víte jak... no a narazil jsem na jednu nesmělou adeptku víry... co vám budu povídat... za měsíc mi v altánku povídá, že je těhotná... takže nebudu vykládat, co následovalo, pač jsem byl z toho všeho kapánek zmatenej, zbouchnout holku v kláštěře... neskutečné, je to jako splněný sen každého muže, ale je to sen trochu na vratkém základě, protože jsem ztratil důvěru té pobožné ženy, jež mě tehdá vyzvedla z odpadků...jaksi mě posléze vyhnala, co vám budu povídat (tu holku jsem naštěstí násilím dovlekl na potrat).. utekl jsem odtamtud s hanbou nebeskou. Ještě teď se stydím, když přijde řeč na mou krátkou přítomnost v božím domě... Nicméně, jak asi tušíte, začal jsem zas pít, zas si pití zakázal, a tak dál, pořád stejná písnička, pak jsem dostal zčistajasna prorokovanou rakovinu, nějak mi ji však vyskenovali z hrtanu, bez problému, nebo zmizla sama od sebe stejně jak se objevila, řekl bys hračka, tak jsem už už chtěl slavit, že jsem jako přechodil raka, inu, mládí, i Justin Bieber jednou dospěje... tentokrát jsem byl s oslavami mírně hr hr a než bys řekl švec, zas jsem byl rovnou KO, aut.. zas jsem byl mimo hru, začal jsem bohužel fetovat.. začalo jít do tuhého, začaly lítat hromy a blesky... trochu jsem fetoval už na střední (neřeknu na jaké, ochrana soukromí), no vlastně víc než trochu, fetoval jsem rozhodně víc než můj kámoš, který je mimochodem o 13 let starší než já, ten, který hlídá uhlí, takže to pro mě nebylo zas tak děsivé, no, prostě toxikoman nasranej na celý svět, přesvědčený, že gordickej uzel rozetne jen on a nikdo jiný nemá nárok, nikoho jsem pochopitelně tehdy nedovedl oslnit, což jak zpětně uznávám, byla trochu škoda.. mohl jsem mít hezčí práh dospělosti, kdybych býval nějakou buchtu sbalil, tak by mi aspoň vyvařovala, takhle jsem byl dost závislý na každén kretýnovi, který mi vletěl do života - a že jich nebylo málo... rozcházel jsem se s ťulpasi a kurvami rychleji a rychleji, bortilo se mi sebevědomí, zapudil jsem rodinu atd. a celkově jsem rostl pro oprátku... sice mi už nehrozil kolaps alkoholem, ale zato se objevil problém v podobě závislosti na čichání.. teď sportuju, ničím se jiným, kontrolovatelnějším způsobem, takže se všemu směju, ale tehdy mi vůbec nebylo do smíchu... taky bych šel za spasením světa kraj, jenže jsem nevěděl kam bych jako měl jít...jaká instance by na mě měla v dálce čekat...
nejvtipnější je, že tohle je opravdu můj příběh.. přijde mi nehorázně směšné, že píšu tyhle informace na blog, který jsem doteď viděl akorát z rychlíku... no aspoň nejsem jako někteří borci, kteří se schovávají za písmenka a tvrdí, že je nic nerozhází.. bouchají v posilovně, dělají ramena na kundy s baréžovými šaty, s rozparkem nebo bez ramínek atd... mám pro vás novinku, braši, tohle by vás zaručeně rozsekalo, tak to ani nezkoušejte.. je dobře, že tak málo lidí, bráno podílem z celku, má moji zkušenost, protože svět by byl podstatně horší místo... vím, jaké jsem byl hovado a že bych už za nic na světě nedělal, co jsem tehdy dělal úplně automaticky, jak posraný robot... fakt jsem se cítil, jak by mě naprogramovali v nějakém děsném hororovém skriptu a já byl nucen poslouchat příkazy skrze umělou inteligenci... bylo to tak strašné, protože jsem byl v podstatě pouze jinoch, který neměl až tak hrozné dětství, nebylo sice růžové, jako mají dneska kloučkové v domech z hašeného vápna, kde každá bakterie mizí denně pod nánosem sava, ale rozhodně bylo snesitelné... jenže kdyby mi někdo nabíd prožít si to znova, jako část života třeba, udělal bych totéž znovu.. zopakoval bych tytéž neodpustitelné chyby...i když vlastně, s čím se nesmíříme, je chyba, s čím ano, je minulost... úplně přesně do puntíku bych zopakoval osnovu svého temporárního zatracení.. a vůbec ničeho bych nelitoval, protože jsem se k ženským choval vždy slušně, až na pár výjimek pod vlivem roztodivných a nanejvýš subtilních látek, dobře, až na pár drobných výjimek, které nepotvrzovaly pravidlo, jsem byl k ženám galantní a laskavý... ale rozhodně jsem se neprohřešil proti lásce, nikdy a troufám si tvrdit, že bych nikdy tak hluboce neklesl.. láska je svatá, a dokud bude tlouci křílly mej serdce, taky bude svatá.
Nyní můžete komentovat, odhadem dva tucty holek a jeden pane, co zde chodíte (unikátních návštěvníků jsem napočítal na 230, za měsíc a dva týdny).

Podívat a váhat

26. ledna 2014 v 3:11
Jedna z amerického snu, přítomná téměř hmatatelně s Básníkem.

co vy tak víte o životě co
vy víte zmlátili ste někdy babu
vyletěli z práce? zmlátila
někdy vona vás?
vždycky mě vyrazili a vzali zpátky
stejně jako ona
jenže pak jsem seděl natvrdo
za loupežné přepadení
v pětatřiceti sem si sed
teď je mi pětapadesát
sem už starej ale furt
zabouchlej do roštěnky
do čůzičky
podle mýho nevíte co je láska
všechny sem je přechodil
co mě milovaly
až na jednu ta skočila
a z pěkný vejšky
s tou sme hodně chlastali
nevíte co je bejt zabouchlej
co je říct si dám si jednu
a dát si celej kanál
s ledem bez ledu
prostě se na baru zřídit
k nepoznání dost už keců
máte holt smůlu ty nestůj u vokna
nachladíš se u votevřenýho vokna




Mám blízkého kámoše, on ti vám takhle hlídá špalky uhlí, což je práce nevděčná, divili byste se, jak nepříjemné je trávit čas chozením kolem hroudy za černavých nocí, v uhelném vánku, rozprostírajícím se vám po tváři a zálezajícím do bot, u sebe jen mikroskopický obušek a dvé psů na vodítku, kteří reagují jen na nizozemsky vyřčené povely, pač jsou to psi bojoví. Navíc co dvacet minut je povinen čipovat každý panel v dosahu. Posuzováno z vnějšku, může se zdát, že máme co do činění se starozákonním prorokem. Belhá se o své vůli vstříc vyššímu příkazu, jenže... podléhá tak docela své vůli? Když dostaneš robotu, jdeš do ní, protože pracovat se přece musí, nikdo ti nedá zelňačku zadarmo, mít z ní potěšení, toť věc poněkud odlišná - asi jako trochejská strofa pro oči matematika. Není ještě zdaleka rozhodnuto, nikde není psáno, že budeš odvádět práci s radostí. Nevědomá potíž všech věcí. Chtěl jsem o něm podat historii, protože je královský pošuk, má na čele napsáno jsem blázen. Trpí už od mládí tím, že si zpackal perspektivu. Moc chlastal, moc fetoval, hlava se mu zatočila, kolečko se utrhlo a teraz se pro zpomalenost není schopen odpíchnout. Na dně, to on byl, popletený, to on byl taky, však opravdu hubou rýt hlínu, tam se teprv chystá, zbývá mu projít už jen pár poruchami, které dosud nechytil a které jsou právě pro něj nachystány a nedočkavě vyhlíží.


Možná takhle na počátku devatenáctého kronikářského storočia, v landu markrabět a pánů zemanů, kdy dobývali loupežníci hrádky a rozkrádali pokladny, kdy Schwertschatz zahálel, švrčovčtí synci u levého břehu Bečvy měli potřeby veselit se na skalnatém vrchu, u slunného hradu, kde vládl tehdy Michal zvaný Mícha Švrčovský, plenil a přepadal, loupil a pálil a svým lotrovstvím si, navzdory statečnosti předků, získal nepřátele i v králi Václavu III. a Jana Lucemburském, by vypadal i můj kamarád, možná i proti němu by se spikl dobrý vkus a vystupoval tak ostře a v kronikách by ho všichni svorně považovali za stvořitele propasti, té černě zející tlamy u Hranic, kam by si ho sám Belzebub odnesl, by tam se svou hříšně svedenou milkou navěky v mukách večeřel u proklatého stolu, ve společnosti plamenných diblíků. Nejspíš ano, protože ten můj potlačený kamarád má slabost, jako každý grázl, pro Ženu a nikoliv jednu. Jak si lze domyslet. Jak si lze opportunus, teď budu mluvit jak šestiletý latiník, protože má znalost této ušlechtilé řeči se omezuje pouze na slova v základním tvaru, a oppidanus iuxta consecutivus est. Jen žertuju, ale kdybyste věděli, co jsem právě napsal, smích by vás nahlodal.

Terminovaný vklad

25. ledna 2014 v 12:23
Když už nás Daeris nalákala na živoucí mastermind Chucka, tak se mu podíváme blíže na zoubek.
Na Palahniukovi je výborné, že dovede podat věci jednoduché tak zábavným, málem rozpačitým způsobem, až se vám zdá, že byste potřebovali nejmíň červený diplom, abyste je provedli správně. Tak např. obalování řízku - rozmíchat žloutek, oklepat, prý je problém dostat strouhanku rovnoměrně na kotletu, aby byla na všech místech obalená. Nebo je zase vrstva tak hustá, že nepoznáte, co je pod ní. Třeba právě v programu přeživších či jak zní titul precizně, se hned na začátku odehrává vyprávění o chlápkovi, který unesl letadlo a namlouvá svůj monolog do letového záznamníku s tím, že má 7 hodin, než mu dojde palivo a poletí neovládaným sestupem k zemi... začíná to: zkouška.. raz dva tři, (jak ve zkušebně) nebo tak nějak a stručným nástinem, jak unesl letadlo, jak vysadil cestující, po chvilce zas jak byli ve vzduchu, chtěl na záchod, pilot pak nedobrovolně skočil z letadla a on se za ním vymočil. To je třeba výborný, ba úžasný nápad, jak se vyrovnat s přemrštěnými úvody většiny románů, které vlastně nechápeme, protože jsme přibyli noví do tohoto konkrétního fiktivního světa dané knihy. Celých deset nebo třeba sto stran pak trvá, než se srovnáme s "reáliemi", než se do nich vpravíme, ale tady chápeme jaksi samozřejmě, že jsme na konci a že se chce před světem očistit a nahrát svůj příběh za každou cenu, případně když nechápeme, tak vidíme, že i stránkování knihy se odvíjí pozpátku. Ovšemže konci dvacátého věku není nijak neznámá posedlost všude cpát iks časových rovin a prolínat syžet botanické zahrady s tankistickou rotou á la John Fowles, ale tu je to funkční a vtipné, a rozhodně nijak nenarušující zážitek z četby. Jeho jazyk je v zásadě strohý, co se týká nějakých invencí, tak spíš ukázněný, avšak když už napíše větu (he, píše kvantum vět, nemyslete si, že by je nekupil, kombinace delších a kratších vět nebo jen vmetení slov do toku výpovědi patří mezi jeho speciality), je překvapivá a vždy svébytná, což samozřejmě svědčí o mimořádném talentu. Zdá se, jako by mu svědčilo spíš omezení, aby tím víc vynikl ostrovtip a osobité podání. Příběhy jsou vystavěny ohromně, to už bych se opakoval. Nic by mu nemělo stát v cestě stát se čítankový autorem a čestným členem Pantheonu 21. století.

Zákeřné zmije

24. ledna 2014 v 20:58
"Tak, puso, roztáhni. Ať je dovnitř vidět!" velel Bob. Dívka stydlivě chňapla po své pipině a natočila ji ke světlu dopadajícímu spoře zpoza škvíry žaluzií. Bob nad ní stal jak Scipio římský, když dobyl Kartágo, úplně našrot opojením.
"Ty vochechule, jak dlouho ti mám povídat, aby ses v ní nehrabala, jen ji podržela rozevřenou," dotazoval se už bez vlády nad sebou.

Osmdesátčtyřka je skupina nadšenců do mrzačení, svazovaní, anglicky bondáží a vůbec do všech extrémnějších projevů lásky. Jejich sídlo se nachází v každém větším městě a denně přijmou zhruba dva nové členy. Vnitřní uspořádání podléhá přísným regulím. Boss dané pobočky je největší bejček, musí se prokázat co půlrok, když dělají zkoušky zdatnosti, musí mít nejlepší výsledky. Bob, jak mu říkali, krabatil čelo, protože už 3 dny pořádně žádnou dírku nevobtáhl. Nacházíme se s ním a Ilčou právě v místnosti, kde se odehrává exhibice schopností Ilči.

"Tak si ji už, ty vyducaná šlapko, přetáhni, ať vidím, z čeho jsi!" ječel tak, že ho slyšeli až v přízemí. Sami byli v druhém patře. "Je mi tě líto, vážně líto," zkusil nasadit chlácholivě, vida, že hrubost nezabírá, "ale nechceš snad, aby z tebe byla obyčejná prostitutka, těch je tu dvanáct do tuctu. Protože jestli neukážeš nic, budu tě muset vyprat na ulici."
"Ó, né, jen to ne, prosím, jste všechno, co mám. Je mi s vámi hezky, netrapte mě, pane!" vystřelila rukama v příšerném gestu. "Přineste mi hesák, hřebíky a valašku, ukážu, co dokážu, jen mě nechte tady. Kdybych byla lajdačkou, nebyla bych vám předvedla svůj um v přijímaní valašky," prosila tak úpěnlivě, že by laskavějším čtenářům vstoupily slzičky do očí. Bob se ale nedal a týral ji ještě hodiny.
Po produkci se odebral na kutě. Zpíval si před usnutím pionýrskou píseň. "Už dozněl zvonku hlas, jenž k práci volá nás, buď sbohem, milko moje. Zdař bůh, zdař bůh, zdař bůh." Vlastně spíš hornickou, ale on jen uvažoval, proč je tak sám. Jeho kolegové ho odstrkují, copak ho nemá nikdo ani trošku rád?

Au bois dormant

23. ledna 2014 v 0:47
Překopané-zakopané úvahy nějakého francouzského vévody

Prý statečnost mužů tvoří marnivost a u žen ctnost. Prý člověk nechce ztratit život, nýbrž nalézt slávu, proto se neohrožení dovedou vyvarovat smrti lépe než haštěřiví ztráty jmění. Jen poskrovnu lidí nedá na sobě znáti známky slábnutí, když jejich tělo a duch poklesávají ve vleku let. A pravě naše nedostatky tvoří úsudky druhých, ctnosti se nenosí. Nevděk vládne, nevděčník platí menším viníkem než dobrodinec. Případ zvaný nakažlivost - nikdy nekonáme tak velkého dobra či zla, aby nepůsobilo sobě podobně. Dobré skutky se rodí z napodobení špatných, špatné z hněvu, který stud neudržel v poutech. Nezasluhuje pozornosti dobrý, který nepoznal zlo. Dobrota, která nemá základy v poskrvění se falší, bývá leností, prodlužovano agonií rutiny nebo slabostí intelektu. Velkodušnost vším pohrdá, by vše získala. Každý falzet modulace či ujetí v hlase prozrazuje nesoulad, přepětí citu. Svět se skládá z tváří napudřených, ze škrabošek zdání. Štedrost na sebe bere mnoho podob, většinou je marnivostí dárce, který víc než, co dává, chce být znám, že dává. Mládí je fantazmatem extáze. Stáří rekvizitářem nesplněných tužeb. Odloučenost v lásce tlumí malá vzplanutí, velká podněcuje, stejně jako vítr zhasíná svíci, ale rozžehá požár. Jsou bytosti, jejichž směšná stránka jest tak umně skryta, že dokud nepatráme, nedopátráme se jí. Blahodárný pocit je poznat, jak hluboce může být člověk neštastný.

Vypoulenost turaka chocholatého

22. ledna 2014 v 14:51
V posilovnách tráví čas bohatá a znuděná vrsta, vím to, protože mi kdysi primátor věnoval zlatou permanentku (vlezné je dražší než v zoo) do wellnessů, do saun s UV zářením, do masáží hydropumpou, na celé roky platnou, takže jsem si stačil všimnout, že v posilovně se vyskytovaly jen dvě skupiny lidí. Chlapi, kteří měli doma ženskou, se kterou si už nevěděli rady, Pánbů na ně neměl čas, zrovna působil jinde, takže museli vypnout svépomoci - paradoxně - v posilovně. A druhá sorta echt mužskejch dneška, trochu s kobylím ksichtem a brejličkami, konstantami výbojného, konstruktivního, originálního a produktivního myšlení, otroci svých idejí, vězni pracovních dob, kteří naneštěstí chraptěli pod pětikilovým závažím a s každým dalším nákladem se propadali hloub a hloub do posilovacích zařízení. V těchto majoritních skupinách neváhají koexistovat ještě subskupiny, těch je nepočítaně, ale pro ilustraci postačí zmínit se rovněž o dvou. Jsou to cikáni a blázni do motorek. První zástupce všichni známe, čarují do ucha, brousí břitvy o patníky, roztáčí rulety, virtuózové přežívání. Motorkáři však při bližším ohledání dělají rozporuplný dojem. Kdo nařídil motoristům lézt do zelí kulturistům, by si okamžitě měl vzít kvér a zamířit na spánek. Instiktivně v nás akorát burácí nejistota, když vidíme koženě oděného milovníka nadupaných strojů s lebkou vytetovanou na čele a v druhém koutě pro samý sval nepohyblivého už švarcenegra, který zobe hodinu co hodinu nitrix a rozkládá každou přijatou kalorii rychleji než ostatní smrtelníci. Hrozí tu roztržka, nebo pro nevhodnost termínů, hrozí zde vypuknout válka. Dřív pantátové nosili láptě a kožichy, panbíčkaři štoly, kostelmajstr dával bacha na své ovce a kdo se vzpěčoval uposlechnout kázání, dostal pořádně po hubě. Ještě po týdnech ve vesničanech doutnalo mravní rozhořčení, ale pak prostě pustili tu malichernost z hlavy. Teď gangy zabijáckých kandidátů testosteronu a ještě vymletějších motorkářů s brokovnicí přes záda už ze sebe netahají ani sliby..., leč nebudu líčit konce, jsou to jednoduše kudly a zdá se mi bezmála zázračným, že spolu vydrží dvě otočky ve zpocené a smradlavě načichlé díře, kde jde o to utáhnout co nejvíc činek a potrhat si co nejmíň šlach. Kdyby se chtěli zabít, žádný hrdina zde na zemi by jim v tom nezabránil. Takový třesk domýšlivosti jste nezažili, tolik potlačených choutek a hrátek jste zaručeně nechtěli vidět.

Chci předvést dalšího z obžalovaných na lavici určenou svědkům jednoho lednového dne létá Páně za krajně podezřelých okolností

21. ledna 2014 v 16:10
Dole přídavek

Nepřátelé všeho ukolébavého, konzumu a měštáctví, vyzývám vás, složte zbraně. Stejně už další slepé uličky v tomto provizorním vesmíru neprojdete. Je nás hodně, kteří milujeme obchody (sekáče v čele) a dokud budeme žít my, tak realisticky vzato nemáte naději zvítězit. Tomuto prostředí vděčíme za svůj původ. Až se chce říct, že jsme se narodili uprostřed špíny ulic a toliko naděje světýlek, linoucích se z obchůdků na náměstí, nás přiměla dožadovat se od života pochopení. Sami trochu škodolibě provokujeme, trochu mrzácky omračujeme, ale jsme pevni v názoru, že nenáviděný duch musí jednou provždy zvednout kotvy a odebrat se z našich končin. Nad všecko mám rád uzenou klobásu, jadrnou a hezky zpečenou, nikoliv klobásu maskulinní, ale spíš ženskými rukama prošlou, hořčičným semínkem obalenou klobásku polské řeznice. Rád bych rovněž zdůraznil ztělesnění připomínky potřeb prošlých, poněvadž botulotoxin byste nechtěli zažít v akci. Požral by vás jak člověka vši. Memento v orchestraci divokých koní, ze kterých pochází. Zajdu si do billy na klobás z kobyly, jak zpívá věčný klasik. Ač nesouhlasím s krajnostmi v chovu zvěře, jejich maso přijímám a nejsem k němu kritický, protože bych byl nucen zbořit kult krásy, jenž se váže na zvířecí tělo. Stoupenci směru sežeruvšeapořádnemámdost zejména jsou nerozlučně spjati s estetikou "vysokého guláše" atp.


Přikládám kvíz pro zvědavce a hádavce. Kterýpak náš autor je tvůrcem níže uvedeného zpřeházeného sloupku či výňatku z některé povídky. Vítěz bere vše, resp. bude mu přiřknut titul čestný mudřec.

Remeslní zločinci těšící se oblibě hlásají -arest je riziko-, nezapírá jiné lidi osvědčeným skromným odkašláváním, případ jak starý řemen bejval u domovníka, který mu hlásil, že náš špion je safra v posteli u toho domovníka. Tlustší letitý pán ve svetru, bývalý sňatkový podvodník nebo školník inspektor, musí shánět cifry, koukat se lidem ve vlaku na zuby, načapat jich s plombami pět, je to utiskovaný kujón, hraje na stranu poslance a siroty, horuje často o svém životě, zvlášť pro lehkověrné ženy. Obět sestává z padesáti, vyjíždí však vždycky v šest osmnáct, může se ve vlacích vyznat, několik spojů končí u popisného čísla domu, kde na kanapi spí pán v čisťounkých hadrech, sveze se do židle, opět něco se zuby. Dal se však na běhání, aby se vyhnul chození od ničeho k ničemu, pro našince obchodníka platí, že obchod je obchod, ale v ksichtu se splácí dluhy, drží se při sobě, dívá se přímo do očí. Trávení času, pokračuj, tu je to zajímavé, už tehdy se mu dobrovolně dávaly, pouštěly mu stranou. Uzeniny vzácnost, hodinka cesty, tou jdu nejdřív, za ní plandal pán s kufříkem, co dělal podivný dojem a představy ženy a švagrové, které asistují hezké holce kolem pětadvaceti, co rozdává bonbony atd.