Leden 2014

Přístup

20. ledna 2014 v 10:19
Sice libovolně přecházím od poslechu Iggyho ke Kalivodově 6. symfonii, pravý oříšek mi však v jukeboxové sbírce hitů chybí. I Iggy Pop uměl být svého času plachý, nebo alespoň uctivý. Pod tou hrubou režnou košilí (když není zrovna po šedesátce na pódiu odhalený) se ukrývá jinošské srdce lapající po souznění. Snil o slávě asi jako Keith Richards před drogovým obdobím. A jak oba dopadli. Pózují fotografům do hudebních časopisů, ale pes už jejich muzice nepřištěkne. Stačil by přitom hezký psíček, aby se jim rozsvítilo a navázaly na své úspěchy z dřívějška. Heinrich Heine ve svém listu o Německu píše, že když jeden tehdy učený doktor (Remigius) ukončil svou knihu o čarodějnicích, připadal si natolik znalým svého oboru, že si namluvil, že teď sám umí čarovat. Následně s ním vedli krátký proces, neboť se nerozpakoval u soudu udat coby mistr čaroděj, a tak ho čekalo na hranici upálení. Podobná situace nastává při každém vyvíjeném úsilí, duch zkrátka bezpodmínečně selhává v čistých závratích, libuje si v umírněnosti, a pokud z nějakého důvodu neumíte zkorelovat jeho výslednice, spláčete nad výdělkem. Je tam ještě spousta povedených historek, třeba ta z krčmy o společnosti kumpánů a rozmařilém kvítku, které mělo v plánu celou noc pít a hýřit. Slíbilo, že prodá duši tomu, kdo ho pozve na tolik číší vín, kolik vypije atd. Kdože myslíte vsedne nedlouho poté do jizby? Sám ďábel. Příslíbil, že ho bude hostit a když se k ránu mladý mazavka opil, přicválal si to ďábel rovnou mezi ně a tázal se, jestlipak ten, kdo koupí koně, nemá též právo na uzdu a ohlávku? Nemohli nepřisvědčit, zaskočeni a malinko poděšeni, ďábel však v tu ránu nebohého alkáče prudce uchopil a uháněl s ním do pekel. Tím vším chci říct, že všeho moc škodí a pokud si myslíte, že máte před sebou skvostnou kariéru a úžasnou budoucnost, pak vězte, svět je místo přemnožených kapacit, jsou tu krysy, ale stejně dobře co já vím lišky. Chytří i blbí, chytřejší než vy i tupější. Můžete uspět, když budete dostatečně odhodlaní, hvězdy vám budou nakloněny a pokud se vyhnete slepým uličkám, nebudete přeceňovat své schopnosti a hlavně budete vůčihledě makat. Podléháme zákonům, ale jediný vpravdě přesvědčivý zákon nás spravuje čistě o zachování, Damoklův meč, zavěšený nad naší hlavou. Nyní, když jste poučeni, zaujměte své místo v lidské společnosti, množte se, amen.

Kalamaj mik mik mik

19. ledna 2014 v 13:00
Ve sprše se mydlíme, někdo se oddává honění, jiný se jen sprchuje, jenže tentokrát se objevil zárodek něčeho nezvyklého, vypozoroval jsem na sobě jakési žlutá kolca, úpné pásy kolec tak na třetině povrchu těla. Takže teď s trýzní, že mě postihla žloutenka, potulná děvka. Na kost promoklý z kapek vody vylézám, tuším vzdálené bezpečí na rohoži, pokouším se zamyslet, co bych měl činit. Ale po uspořádání svých věcí jsem došel k obyčejnému závěru: nechat to plavat, jako vždycky, když o něco kráčí. Oblékl jsem si plášť a usedl k pianu.

Po deseti minutách Czerného mě to začalo nudit, vydal jsem se k lednici, otevřel ji: žluklé máslo, rudé víno maďarské provenience Cheers za 19,90 a čtyři cibule. Tak to ne, viděl jsem před sebou obraz vzrušené bytosti, která rázem padne na zem a zahyne působením žluté nemoci. Ten stesk a zmar, co mě zasáhl, má duše tonula téměř ve zmatku. Ovládl mě i nepříjemný pocit, že budu muset spasit svou impozantní postavu útěkem od současného života (jen ne k dřívějšímu)... že se budu musit stravovat jako v pořadech o zdravém životním stylu... pak došlo k osudovému zlomu. Vrhl jsem se do svého kamrlíku, kde teď sedím před klávesnicí a píší vám nesrovnán s žalostnou vichřicí situace. Poraďte, přátelé liter! Co činit? Kam se vydat?







Potkal jsem ho v hostinci, vím, že bych měl napsat, že se naše cesty střetly už dříve - kupříkladu na hřbitově, nebo lépe ve videopůjčovně*, ale zde bych nejspíš svěřepě mlčel. Tak jsem dlouho chodíval do hospod, než se utrhlo ucho a my se navzájem setkali. Bylo mu sladkých 17 a mně o rok míň, ale už tehdy vypadal na třicet. Seznámilo nás děvče, se kterým jsme oba hospodařili. Roztoulané myšlenky, údiv, co mě přepadl, vše mu hrálo do noty. Zmocnila se mě hrůza nad tou tváří beduína a Huna v jednom, s černým plnovousem, v našich podmínkách nedosažitelná, co vysávala síly a křísila nemocné. Však každá pozdější obava se upírala právě k němu, celé národy hynuly v těch řeřavých očích oživlého nebožtíka a já tak nějak tušil, že musím padnout před tak drtivou převahou ducha. Vyveden byl, potěš koště, také v podobně obrovitých rozměrech a tudíž příliv energie, který ho poháněl, musel vysávat všechny síly okolí. Připomínal aladinku, lampu u vyvolávání fotek... nebo strojek s věčným světlem starobyle poháněném.. bledý jako stěna, přesto však jak otevřená kniha jasu. Jednou rukou objímal mou holku, druhá gestikulovala jak pavouk v síti.








Po paměti nahmatal velkou skobu, trochu rozčleněnou, domníval se, že den je sen, že jeho bolestné bubnování ve spáncích mu brání se vzbudit do reality, do puštění skoby, vstání z postele, vrávoravé, ba náměsíčně vycházení ze dveří, které stojí mezi ním a laboratoří, kam docházel. S hlukem zapadla zrezivělá závora, rachot vedl do vedlejší místnosti, tam v ložnici si všiml skoro nelidského páru, z něhož vycházel mourovatý dým. Rozdávali si spolu v rytmu bee gees poslední číslo, kouř se na chvíli rozptýlil a on v nich poznal sebe, esenci těla, přepadeného padoucnicí... tančili jak svatí Víti... najatí králem z pohádek, co se vzpamatoval a pozvedl žezlo, ač ještě slabý, připraven jednat... zasypat jejich mělká těla, jejich tělamasa do ubohého hrobu. Pln nerozhodnosti se otočiv a už nenah odstoupiv, zašedhaf za výplň dveří, sejmuv ze stěny brokovnici a rozstřeliv si kebuli!




Vrchlický, Sládek, Borovský, ti všichni psali víceméně víc než jednou o hovně.
I kdybyste byli průměrní 300 kil. sumó muži, tak nepřijmete denně více než 10 kg liboveho masa a jen malý podíl tvoří hovna. Tak si to vezměte logicky.
Štíhlá dívka třeba udělá 100 g, jiná 30 deka, někdo půl kila, kilo..., pět kilo, ale i kdybyste byli jó velcí sráči a pět kilo denně prosrali, pořád je to zanedbatelná veličina vzhledem k vaší tělesné váze. Proto mi připadá problém hoven marginální a rovnou zbytečný, aby se o něm tolik napsalo. Vlastníme totiž celé knihovny svazků, které se týkají rekta a jeho smršťování, kolik minut denně je vhodné trávit na záchodě, aby se cosi uvnitř nepotrhalo, neuhnali jste hemeroidy atp. Víte, že vědci, kteří se zabývají řitěmi, se nazývají trochu nesrozumitelně proktologové ... sám jsem měl kolik análních fizur, kdy jsem sral krev a co? Nikam bych nešel. Proč dělat z velblouda mravence? Je to obyčejná kauzalita. Jak známo, nikdo nežije na vlastní účet, ale zodpovědnost z jeho beder padá na celou společnost. Takže ač samotář a třebaže žlučovitý člověk, pořád potřebuje přijímat a dávat, rozdávat. Proč ne hovna, když nic lepšího zrovna není po ruce? Nikdo tím netrpí, ne moc, pokud je v kondici, a cítí se pak vlastně očištěnější a celkově líp.

Nemá nic lepšího na robotu než se soukat po nebi jak zpěněný vůl po poli?
Pitomé slunce.
Vychází zpoz aluminiového oblaku smogu, nasládlé dvanáctihodinovou nečinností, lelkováním v krajině nedostupné. Či odvrácené? Proč si myslí, že když je nepřístupné, působí neodolatelně?
Jak nenávídím slunce. Mimo popis raději. Vše, čeho se tkne, propadá bujení - až na nás ovšem, nás tenhle darebák přinejmenším spaluje, vyživuje, otravuje. Kolik lidí už si muselo sáhnout na život, jen aby uniklo nezdvořilé všudypřítomnosti slunka?
Někteří sice vyprávějí o jeho léčivých zvláštnostech - ale já vím svý. Nakonec samozřejmě dojde na slova řčení, že boží mlýny melou pomalu, a proto to odskáče právě slunko.
Nerad tě zklamu, kámo, ale ty vyhoříš. Pak se budeme smát zas my... Tak si radši už kurva teď sbal svoje saky paky a himlhergot táhni k čertu!!! Pičo.

Potkali jste někdy vandráka, na kterého bylo škoda pohledět? Byl v tak ztrhaných šatech, až vám bylo líto políbit lem jeho oděvu? Já jich potkávám mračna za večer. Válejí se tu mezi paneláky, mezi odpadky, jak kdyby jim patřily. Zřídkakdy pochází od nich, ale využívají jich k svému prospěchu. Neplatí z nich daň. Pověřené osoby žádající legitimaci narazí, vagabundi se nemohou prokázat. Načež trochu mechanicky vytahují svou výbavu, která sestává z plaskačky, druhé větší láhve a kapesníku, aby zdůraznili, kam to dotáhli. Tak kde jsme? Vážně. Je fakt, že policajti jsou na ně zbytečně moc tvrdí - to neplatí jen o chlupatých. Každý je na ně malinko moc tvrdý; chtějí almužnu, každému je zatěžko vytáhnout pětku. Nerad se majitel loučí se svými dolary, lirami, centimy.. nebo dimy.. nebo dináry, nebo kde to žijem. Znal jsem jednoho, který byl náruživý čtenář, přečetl jistě poličku do měsíce. Pravidelně při střetnutí s ním jsem mu donesl nějakou obzvlášť výživnou. Kolik štěstí rázem zaplavilo jeho trudný život, nelze vylíčit. (Až se mi kolem očí dělaly mžitky.) Pak jsem ho pozdravil, ať žije spánembohem a odkvapil zas o strast dál.


Poslouchá někdo ty kecy v Čajovně o Domu fotografie? Tady nejsou peníze, tu chybí vůle. Šňůra problémů... pokračujeme ve šnůře problému, co to znamená jako, co si máme ráčit představit? Že fotka "relativně mladé ženy kolem třicítky s dětmi na posteli" je intimnější než sex (teda spojení intimní sex - vzpomínejme od Řeků k pornoprůmyslu), jedna ta fotka dětí, nikdo na fotce se nedívá do objektivu, jak jsme byly spolu, ony už toho měly plné zuby, tak to vzniklo, to jak ona se dívá něžně na dítě dloubající se v nose, ona se jen jakby prohrabuje čupřinami, děcko mělo raka, to je tam ten moment, jak vona se k ní jako má. Utahané s Ninou jsme si otevřely láhev vína, též je fotografka, jak jsem měla výstavu v roce 3, tak máme fotku, ty holky jsou vyšší než máma, jsou dospělý už. Baráku držíme palce všichni, optimisti jsme, myšlenka byla dobrá, ono se to povede. Na Danu K-----vou posílejte dotazy. 19:55-20:00 přepis.

*kde rozkopal regály a utloukl basebalkou prodavačku

Almužny a muženy

17. ledna 2014 v 10:17
Občas tak vyrazím na noční procházku kolem židovského hřbitova, který tu trochu vtiskuje ráz místní krajině a všímám si hospod a drobnách lokálů (mají ale i vrata) vyvedených ve dřevě, (v jizbě, o níž je řeč, se houpe na lustru svazek kapradí a jiných bylinek, jen tak ji přes okenice poznám) a v jednom z nich sedává každý večer takový řekněme od pohledu zajímavý člověk ve středních letech. Vím o něm, že býval či možná stále je historikem, snad polyglotem, dokonce i učencem, působí jako typický účetní, ale za brýlemi s tenkými obroučkami stále září jakýsi život, dost možná nervová choroba, protože rozčílení, kterým prošel, asi nebude snadné zažehnat u piva a v přítmí svícnů.
Každopádně jsem se po vyptáváních dopídil, že mu žena utekla s jiným, načež oba hříšníci po týdnu uhořeli v domě. Tehdy poznal zklamání, které se v něm uvolnilo nebývalou silou. Nestihl se jí ani pořádně pomstít, takže upadl do těsné jamky zmaru. Sedí tam jako ryba, vyšpulené rty a jen zírá do stropu. Na zpáteční mé okružní cestě sedí tam jak žába, mohutně se mu zvedá ohryzek, jak ustavičně si přihýbá z moku. Působí to neodolatelně. Někdy vidím na stole krajáč s máslem a skromnou večeri. Jindy jen v popelníku pohořívají špačky z cigaret. Všude kolem se totiž rozléhají salvy smíchu, slyším je až ven, objednávají se kořaly a on tam jen tiše zmírá, hrozně si škodí, viďte? Černočernou chodbu budoucnosti těžko prosekáte mačetou chlastu, ale na hřbitov už to má jen pár kroků, takže si vybral moudře. Stále jeden a týž, muž proti zrůdné můře, teď jde jen o to, kdo víc zmůže.

Když jsem se vracel do krajiny svého růstu a objevování cvrčků na polích, kdy se bílými nitkami táhly první milostné výkřiky, vzpomínky na kostel a jeho omšelé varhany a zpěv stoupenců víry a všude voní seno, uvědomil jsem si, že právě zde jsem se naučil střílet, co bys dostřelil z malorážky, z obyčejné vzduchovky na jednoduché karty, kdy jsem trefil kary i piky, pokaždé deset z desíti pokusů, zavěšené na plotě a pak jsem raději trefoval šišky v nedalekém lesíku, protože jsem cítil tak jistý v kramflecích a neohroženě, že bych vyhrál každou střeleckou soutěž na planetě. Děda, válečný zajatec, dezertér, komunista a celkem zábavný chlap mě vozil v trakaři na kompost, vysypal mě doprostřed močůvky a já mu za odměnu opečovával záhony, i když jsem nenáviděl rytí a sazeničky a všechny štipky a brouky, co kolem mne obvykle bzučeli. Do očí mi padal písek, protože bábovičky jsem stavěl zásadně na pískovišti, písek drcený mezi zuby a kamínky, těch bylo víc, a ten písek se pak ukázal jako převislá písková stěna navalená bagry, prorůstající ze země až nad povrch. Opravdový gigant písku, ve kterém jsem si hrával sám a sám. A umdlévaje horkem léta jsem se schoval v tišinách houští, kde čekala houpačka, kde jsem stavěl pětimetrové posedy, výš už chyběly vzpěry silných větví a kolébala se nedosažitelná koruna. Na jasanu, který přežívá i líté mrazy.

Prasklina

16. ledna 2014 v 12:51
Smečky largových Dvořákových scherz vyhrávají pořád ty své cody linoucí se s příslovečnou dobyvatelskou tendencí, a já tu sedím pobaveně nad dalším archem nepopsaného papíru. Má-li vůbec jaký smysl unavovat se psaním v době, která jen reprodukuje svou marnost, autor se doopravdy ničím nepodílí na společenském dění a veškerý účel poetiky tkví v tom, aby se o ní mohlo učit ve škole. Záměrně se neotazníkuji, nespornost odpověď je víc než zřejmá. A přesto vznikají celá skladiště děl, která možná s radostí přečteme, nebo v nich aspoň ve volných chvílích čítáme, ale napříště nejsme jati nadšením (chlapec, zapojený vláček na dráze, světýlka, jéjda), nýbrž převládá v nás opakovaný údiv nad nemožností dnes tak komplikovanému životu, třeba i vyfantazírovanému, do hloubi porozumět a vlastně se z něj skrze poznání těšit. (Pořád ještě vzpomínám, jak sedím v patnácti opřen o strom a čtu Paní Bovaryovou, doslova hltám každou zmínku o podešvech, co třepou o zeď, letní večery na bidlech vystrčených z podstrěší, kde se na vzduchu suší přadena bavlny. Jaký je tam všude chládek, u bukového lesa, a když se mandlové nehty, trochu oblé ruce suché v koutcích prstů mladičké statkářovy dcery Emy opírají o okenní rám, málem slintám, dnes bohužel ve vaně jen přetáčím zažloutlé listy a směju se, jak může být nějaká kniha tak doslovná a rozvláčná a přitom krásná.) Vytvořila se překvapivě společnost podobná středověkým frátriím, v níž každý má ve zvyku dávat jen tolik, aby nemusel dát o nic víc a zároveň se střežil uchránit aspoň své málo. Avšak nemalujme čerty na zeď, hleďme si vážit drobtů, které popadaly ze stolu. Postačí vyklonit se k nejbližšímu popeláku a zkontroloval obsah. V lepším případě se na vás vyválí smrad kanálu sloučený se zvětralým PVC popraškem, jogurty, krabičky od cigaret a hodně oblečení, v horším můžete jen konstatovat smrt bezdomovce. Pořád je dost co dělat, ale lidi už přestali být lidmi. Dřív jsem si bláhově myslel, že bych aspoň mohl zachránit nějakej status rebela, když ne více, ale bouřit vás zaručeně přestane bavit do dvaceti, maximálně pětadvaceti, nebesa vás nelitují a chybovat je přece lidské, (budiž zde poznamenáno, že existují i vzácné výjimky) a v té době, pokud jste skrznaskrz systematičtí, se stejně nacházíte ve stavu, kdy s vámi nikdo nemá zájem diskutovat, jste na pokraji duševního kolapsu, máte prošlé všechny anonymní alkoholiky ve městě a i hospice, záchytku, bordel, všechny zbytečné budova světa, a zbude po vás jen příliš ostrá tvář (jizva pod okem) a dívčí ruce, nezvyklé naprosto jakési kloudné práci. Po všech těch surrealních kocovinách, kdy pravidelně den dva ležíte a nevíte o sobě, nebo ještě komičtěji, když vás ani kocoviny nepostihují a ergo netušíte už vůbec žádnou míru a vracíte se do brlohu s flaškami všude, kam oko dohlédne, s pocitem, že nemůžete být živí, protože necitíte ani prozelenalé modřiny na kolenou, na loktech, protože vám pod oblečením naskakují boule od těch lidí, kteří vás pološílené vztekem a hanbou někde nabrali na umyvadlo, zmlátili, okradli, a protože jste kurvovali do holek, co si přišly pouze babsky zatlachat, hle, zde počíná náběh na živnost z výzev k nemístným sexuálním praktikám, sklídite i jejich děs a pohrdání, tedy pak máte vskutku růžovou vyhlídku, pak smíte bez otálení přikročit kupříkladu k rituální sebevraždě, protože jste víc než kdo jiný předurčeni k popravě už od prvního loku pálenky, která vám ještě stéká po bradě - jako dítěti, co nemůže zlostí polknout lék a pouze víra či naděje v sebe vám zabrání se oběsit na klice, na průlízkách, na hřišti, vypít kyanid nebo se nechat zmačkat v autodrtičce. Samozřejmě všichni někdy najedeme na hrbol a drtivá většina z nás někdy narazí i malinko silněji. Berte nebo nechte být, rozumím útrapám jako dani za možnost pobytu na této nehostinné planetě. Kde se však u mnohých bere tolik vzpoury k nečemu, co by mohlo být tak prosté, jako je lidská "duše", toť pro mne záhadou a otázkou nezodpovězenou.

Klavírní škola

12. ledna 2014 v 0:19
Takže do budoucna se vyvaruj nepřipravených a neposlušných. Ti mají tendence ničit. Nechápu ničivé. I prvoci mají svůj účel a dělají, co se jim řekne. Jenže ničiví nejdřív rozsekají na hadry každé snažení a pak teprve se snaží žehlit.

Včera jsme popíjeli 90% ořechovici, blili jsme ostošest. Když si připočtete dalších 10 percent, je to, jako byste pili denaturovaný líh. Takže, všechno má svůj účel. Představte si místnost s podlouhlým stolem, kuchyňskou linkou a haraburdím, co má svůj účel. Teď obydlete tu místnost osmi lidmi, kteří se bohužel musí cpát i pod stůl. Máte docela slušnou představu. Zdroj našich problémů se zjevil až těsně před druhou. Majitelé bytu nejenže ignorovali ruch, ale sami ho předimenzovaně stvořili, odpadli první.

Tak o co jde, vyzve mě, aniž se by hnul. Černé kalhoty, ruce v kapsách - to pod záplavou kožených vlasů - kožený křivák? Odkdy tak špatně načítá můj vkus?
Teď ta macatá holka vlevo ode mě usedá a pak mizí. Zas se zjeví ten vlasatý typos v černém, už ani slovo, ani jediný úsměv, hrozí, že mu hrábne, pravdaže tu tenzi z něj cítit.
Mistr stojí před oltářem jak prve. Hledí na rituální předměty po posledním katolickém obřadu. Metalista patří na ty předměty s takovou intenzitou a tak soustředěně, že tvrdne i vzduch kolem jeho hlavy. Pak se rozpřáhne a jediným mohutným mávnutím smete všechen ten pozlacený fetiš ze stolu.
(Kov řinčí o mramorovou dlažbu.)

Bylo mi dáno setkat se mnoha klauny v životě, ale pouze jediný na mě zapůsobil tak, že vám o něm podám zmínku. Tento muž slul podivným jménem, když jsme spolu stáli ve sprše, měl prostředně velké přirození a působil ve společnosti prostě neodolatelně. Rozebírali jsme spolu lehké křižníky třídy Eendracht, zpět v 70. letech, kdy se nemožné uskutečňovalo pouze v potu tváře a on byl z celého "regimentu" jediný, komu železný šrot amputoval ruku. Tehdy nestačilo zajít k ranhojiči jako dnes a dostat mastičku, po které vám naniti naroubují do zápěstí vejce nukleotidů, které se zformují v ruku umělou. Když jste neměli dlaň a část paže, prostě jste byli v loji. Před holkama, které se ostatně snadno daly zlákat jeho vystupováním, hrál roli rekovného ochránce. Ostatní chlapy přehlížel nebo zesměšňoval, střídavě tak nebo tak, jak se mu zrovna hodilo. Slovem dařilo se mu dobře, před tím zraněním. Jednou se v baru dostal do ráže a zbyl tři lodníky tak šeredně, že druhého dne opustili přístav. Nemohl nejspíš za svou vznětlivou, ba výbušnou povahu o nic víc, než by za ni mohl mladík, co hraje automaty. (Co se rozjel v legislativě ten zákon, lidi začínají házet mince do otvorů stále častěji - sláva).
Ale teď jsem na chvilku odběhl od kompu a vzal si léky, mám výpadky paměti bůhvíproč, a zapomněl jsem, co jsem vám o něm chtěl říct. Vím, že jsem chtěl popsat jeden příběh, co se udál. Teď už bohužel nevím. Vzpomenu si možná časem.

Ujme se

9. ledna 2014 v 9:39
Tento démonism zvrácenosti, prvek, který lze najít u leckterého zeměvraha, (ten, který se neštítí vyhladit zemi), se nachází i u župana pana Kotleby, musím přiznat, že v daleko uhlazenější formě a pod pláštíkem distinguovanosti. Jenže ačkoliv má Marius dalekosáhlé plány, je nám prohlásiti, že nemohou být zhusta (úspěšně) vykonány, aniž by se porušila rovnováha sil mezi lidmi. Chudinská ghetta černých se zaplaví ještě větším animismem a rozhodně nepomůže, když jim budou před nosy šavlovat tazery stejně chudí, ale aspoň zajištění obyvatelé z předměstí. Nůžky se rozevírají víc a víc, brzy tu dopadnem jak u feudálů. Samozřejmě mají radikální extrémisté pravdu - jako každy, kdo chce silou dokázat, jak vachrlatý je demokratický stát a zřízení, které se podobá daleko víc absurdistánu než věci veřejné. V tomto případě skutečně je dělaní ramen a mačkání spouští argumentem. Snový tyjátr loutek však kdykoliv, když někdo koná, namísto aby se uchýlil do myšlenek, vydrží jen o něco dýl, než nám vydrží barva na zdi. Není tomu tak dávno, co jsem mašíroval po ubikacích a rozbíjel zařízení jako stoly, židle a někde i postele, abych zabránil švábům se množit! Věren svým zásadám, s nejlepším možným doporučením a navzdory opatřením, jež měla zabránit vstupu naší jednotce, nad ničím jsem se nepozastavil a nic mi nebylo zatěžko vykonat. I holčičku, asi osmiletou, jsem vyhodil z okna v přízemí, protože pád z vyššího patra by nepřežila, zároveň jsem, chápejte, ji nemohl jen tak nechat odejít. Měla u sebe špionské zařízení, odposlouchavadlo a kameru v knoflíku. Dali ji to ti troubové z televize, lačni po senzacích. Jak jsou směšní - s těmi diktafony a trojnožkami. Kéž shnijou v pekle jako naši úhlavní nepřátelé.

Zabít, co se dá, i neškodné brouky, protože ti dělají největší zmatek, jsou tak ztracení, že matou i rozhodné
item chcát do krku mrdce
item zlořečený se může stát spasitelem (saviorem pro englištináře)
item znovu vykleštit kleštěnce pro případ, že by povstali
item nastolit pořádek v doktrínách, co nás svírají a hrozí udusit
Takový je můj program, kterým deklaruji vznik Strany za lepší zítřky, zkráceně SZLZ, (bflmpsvz je odnož buňky, která působila hluboko v totalitě) a zavazuji se položit za něj život.

Chvalme Čapka, má dneska jubileum. Blahopřejeme.

Sázím na lístek

7. ledna 2014 v 15:25
Všude samé pofidérní atomy, láska sem, láska tam, dobrodinci na vzestupu, charitní příspěvky - jenže to prská a bouchá a dýmí, nože mezi lopatky mezi těmi mladými vejtahy na dením pořádku, není divu - špatná výchova plodí nezmary, asociální démony bez špetky soucitu, ach, ty kationty lásky, nebo jich tragičtější bratříčky - anionty, které nám všemohoucí Bůh seslal, aby i nám, tvrďákům ze staré školy zpečetil osudy. Už od malinkatých prvních krůčků v životě jsem vytušil, že mi ženy budou zhoubou, asi tak, jako když vás shodí z helikoptéry vprostřed výstupu na Čertovo sedlo a nemůžete popadnout dech, protože už zapracoval kyslíkový šok. V sousedských jeslích jsem měl pár velmi vážných nabídek nápadně podobných budoucím milostným schůzkám, ačkoliv tehdy se odehrával tento akt spíš v rovině kradmých pohledů a obemknutí prstů. Možná jistou roli sehrál i fakt, že jsem byl od dětství sirotek, tak jsem bral vše, co život nadělil, nějak emocionálněji. Je mi sice už nějakých osmdesát let, a naposledy, když jsem žil s pannou, tak to bylo se subretou, tehdy relativně slavnou, ale to vám, dobří lidé, povídám, že ta buchta byla jak hotová čertice, v jednom kole zapřažená - měla mimo jiné velkou vášeň, svým způsobem velmi otravnou a úsměvnou vášeň, totiž zbožňovala kočky. Měla jich ve správě nejmíň 6. Jako správná umělkyně a duch neotřelý působila velice neohrabaně a nebyla schopna si sama ani připevnit polici. Takže jsem dost času trávil na kolenou, utahoval povolené kohoutky, měnil řemeny do praček (vždyť já pral od školáka na valše, k čemu technika?!) a další nevděčné práce, leckdy také z větší části závislé na štěstí - jako třeba zprovoznění plovacího ventilu v hajzlu. Každopádně jednoho dne nechala otevřené okno do dvora, resp. do dvorany hostící továrnu či dílny přilehlé v té době ke každému socialistickému baráku, a než se stačila nadít, kočka vyklouzla ven, po žlabu, kam se bleskurychle vymrštila, se dostala na střechu z došků a než se znovu vzpamatovala, už dávno byla na druhém baráku, pak na třetím - vypadalo to velmi směšně, jak ta líná kočka přeskakála ze střechy na střechu, jak ten chumáč pruhovaných chlupů bral roha. Po chvilce doskákala dost mimo viditelnost, a pak se nikdy nevrátila, i když naše dáma vykonala vše, co bylo v jejích silách, aby ji našla. Kočka zapadla někam do komína, kde umřela jako každý nevděčník! Ale neodvažoval jsem se to před zpěvačkou vyslovit. Žena je totiž lstivý ďábel a kdyby ji napadlo zničit vás, neuniknete jejímu hněvu, který dopadá hned několikrát. Lze samozřejmě bojovat i s ďáblem, když víte, na jakou strunu uhodit; vězte však, že jakmile jen o malinko minete, roztrhá vás na kusy.

Kauzalita na lehké váze

6. ledna 2014 v 14:32
Vzal jsem balíček karet do ruky - vzklíčilo ve mně nejasné tušení podporované vydatným pitím portského.
Krok za krokem jsem s ním bojoval o svůj život. Dokud nezačal rudnout, zelenat a posléze nerozbil láhev o stěnu.
Oba jsme se vyhýbali tomu, aby se naše pohledy setkaly, leč mázdra opilosti překonala veškerou rozvahu.
Jak jsem jen mohl říci něco takového, že je možno hrubými prostředky vidění - prozkoumat neomylnou direktivu duchovního zření, jak jen jsem mohl v sa lít panák za panákem, než mě opustilo vědomí.
Lehká zahradnická práce, kterou měl nadto zastávat, by mu šla hravě od ruky díky velké obratnosti v zacházení s lopatou, nebýt zkárovaný jak přeborník džudžitsu po třetím pivě.
Kvák si pořádně lokl ze sve sklenice grogu a všichni tři se šklebili jak čerti, bili se do čel a divoce smáli.
Neznáte? Ne? Tak tedy - Homčar byl tím Golemem, kterého zatkli za rušení nočního klidu. Pořválal cosi o kurvách.
Nic víc.
Nadarmo.
Žádná odpověd.
Kam? Jaká země? - skoro jsem na ni upadl. Případám si hloupý jako knížka od Indiánech od zálesáka ve městě Coopera. Hromady sutin uzavíraly cestu, šplhal jsem po kořenech, vrávoraje, belhaje se nočními uličkami.
Člověk bohužel mizí jak stín. A s ním i celoživotní bída je pryč. Tak nepřestanu zvonit, dokud je nevyženu z peřin. Vítr, jimž žijeme, přes svit ve špeluňce tlumíme a na pravé šílenství čekáme po skončení večerních zpravodajství.
Větvička nad svíčkou začala doutnat. Do ruky padlo srdíčko z rudého kamene na vybledlé šnůrce. Opětné elektrické osvětlení oka vyžaduje jiného doktora. Znám jediného pána, který nezůstane vlažný k vašim strastem, a tím pánem je profesorsky vážný Delirium.

S nedůvěrou do černé noci

3. ledna 2014 v 11:23


zámek tyčí se jak jehlan
spí v něm moje krev
já budu spat dřív než hned

ze zahrad do oken spletí trní
girlandami jahod čučí staré oko

matné lebky chladný lesk zřím
však jen v zrcadle dlouhým

Kotva za noci u bezového mostu

Právě pták dopísnil
a měsíc zalezl
Mží drobně na lada
ohně planou v přístřešcích
zpitých rybářů

3. ledna se narodilo tolik duší a právě tolik, ne-li víc, v něm nalezlo věčný exil. Třeba Hašek, Škvorecký, Wolker atd. Snad se nad nimi smiloval všemohoucí odpočinek a dopřál jim pokoj, po jakém bažili. Věrni svým duchům svatým totiž svorně odešli do nedozírných dálav, nebo do pustých pohoří, kde si mezi sosnami opekájí vuřty.