Almužny a muženy

17. ledna 2014 v 10:17
Občas tak vyrazím na noční procházku kolem židovského hřbitova, který tu trochu vtiskuje ráz místní krajině a všímám si hospod a drobnách lokálů (mají ale i vrata) vyvedených ve dřevě, (v jizbě, o níž je řeč, se houpe na lustru svazek kapradí a jiných bylinek, jen tak ji přes okenice poznám) a v jednom z nich sedává každý večer takový řekněme od pohledu zajímavý člověk ve středních letech. Vím o něm, že býval či možná stále je historikem, snad polyglotem, dokonce i učencem, působí jako typický účetní, ale za brýlemi s tenkými obroučkami stále září jakýsi život, dost možná nervová choroba, protože rozčílení, kterým prošel, asi nebude snadné zažehnat u piva a v přítmí svícnů.
Každopádně jsem se po vyptáváních dopídil, že mu žena utekla s jiným, načež oba hříšníci po týdnu uhořeli v domě. Tehdy poznal zklamání, které se v něm uvolnilo nebývalou silou. Nestihl se jí ani pořádně pomstít, takže upadl do těsné jamky zmaru. Sedí tam jako ryba, vyšpulené rty a jen zírá do stropu. Na zpáteční mé okružní cestě sedí tam jak žába, mohutně se mu zvedá ohryzek, jak ustavičně si přihýbá z moku. Působí to neodolatelně. Někdy vidím na stole krajáč s máslem a skromnou večeri. Jindy jen v popelníku pohořívají špačky z cigaret. Všude kolem se totiž rozléhají salvy smíchu, slyším je až ven, objednávají se kořaly a on tam jen tiše zmírá, hrozně si škodí, viďte? Černočernou chodbu budoucnosti těžko prosekáte mačetou chlastu, ale na hřbitov už to má jen pár kroků, takže si vybral moudře. Stále jeden a týž, muž proti zrůdné můře, teď jde jen o to, kdo víc zmůže.

Když jsem se vracel do krajiny svého růstu a objevování cvrčků na polích, kdy se bílými nitkami táhly první milostné výkřiky, vzpomínky na kostel a jeho omšelé varhany a zpěv stoupenců víry a všude voní seno, uvědomil jsem si, že právě zde jsem se naučil střílet, co bys dostřelil z malorážky, z obyčejné vzduchovky na jednoduché karty, kdy jsem trefil kary i piky, pokaždé deset z desíti pokusů, zavěšené na plotě a pak jsem raději trefoval šišky v nedalekém lesíku, protože jsem cítil tak jistý v kramflecích a neohroženě, že bych vyhrál každou střeleckou soutěž na planetě. Děda, válečný zajatec, dezertér, komunista a celkem zábavný chlap mě vozil v trakaři na kompost, vysypal mě doprostřed močůvky a já mu za odměnu opečovával záhony, i když jsem nenáviděl rytí a sazeničky a všechny štipky a brouky, co kolem mne obvykle bzučeli. Do očí mi padal písek, protože bábovičky jsem stavěl zásadně na pískovišti, písek drcený mezi zuby a kamínky, těch bylo víc, a ten písek se pak ukázal jako převislá písková stěna navalená bagry, prorůstající ze země až nad povrch. Opravdový gigant písku, ve kterém jsem si hrával sám a sám. A umdlévaje horkem léta jsem se schoval v tišinách houští, kde čekala houpačka, kde jsem stavěl pětimetrové posedy, výš už chyběly vzpěry silných větví a kolébala se nedosažitelná koruna. Na jasanu, který přežívá i líté mrazy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 18. ledna 2014 v 9:44 | Reagovat

Svazek kapradí na lustru chrání proti uhranutí.

2 Evil Evil | Web | 18. ledna 2014 v 17:53 | Reagovat

může se z toho dostat.. stačí jenom chtít.. není to otázka chvíle.. to zase ne.. ale jde to.. a ty vzpomínky.. na dětství a na pískoviště.. to mám taky.. zrovna dneska jsem se ve snu vracela domů.. tam, kde mi bylo nejlíp.. a na moje patnáctý narozeniny jsem to místo musela opustit.. a jít pryč.. do domu hrůzy.. ze kterýho jsme sice utekly.. ale vzpomínka na ten malej byt, kde mi bylo nejlíp.. zůstává..

3 stuprum stuprum | Web | 19. ledna 2014 v 13:05 | Reagovat

Těsné a úzké byty, ze kterých zvracíš strach, blééé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama