Prasklina

16. ledna 2014 v 12:51
Smečky largových Dvořákových scherz vyhrávají pořád ty své cody linoucí se s příslovečnou dobyvatelskou tendencí, a já tu sedím pobaveně nad dalším archem nepopsaného papíru. Má-li vůbec jaký smysl unavovat se psaním v době, která jen reprodukuje svou marnost, autor se doopravdy ničím nepodílí na společenském dění a veškerý účel poetiky tkví v tom, aby se o ní mohlo učit ve škole. Záměrně se neotazníkuji, nespornost odpověď je víc než zřejmá. A přesto vznikají celá skladiště děl, která možná s radostí přečteme, nebo v nich aspoň ve volných chvílích čítáme, ale napříště nejsme jati nadšením (chlapec, zapojený vláček na dráze, světýlka, jéjda), nýbrž převládá v nás opakovaný údiv nad nemožností dnes tak komplikovanému životu, třeba i vyfantazírovanému, do hloubi porozumět a vlastně se z něj skrze poznání těšit. (Pořád ještě vzpomínám, jak sedím v patnácti opřen o strom a čtu Paní Bovaryovou, doslova hltám každou zmínku o podešvech, co třepou o zeď, letní večery na bidlech vystrčených z podstrěší, kde se na vzduchu suší přadena bavlny. Jaký je tam všude chládek, u bukového lesa, a když se mandlové nehty, trochu oblé ruce suché v koutcích prstů mladičké statkářovy dcery Emy opírají o okenní rám, málem slintám, dnes bohužel ve vaně jen přetáčím zažloutlé listy a směju se, jak může být nějaká kniha tak doslovná a rozvláčná a přitom krásná.) Vytvořila se překvapivě společnost podobná středověkým frátriím, v níž každý má ve zvyku dávat jen tolik, aby nemusel dát o nic víc a zároveň se střežil uchránit aspoň své málo. Avšak nemalujme čerty na zeď, hleďme si vážit drobtů, které popadaly ze stolu. Postačí vyklonit se k nejbližšímu popeláku a zkontroloval obsah. V lepším případě se na vás vyválí smrad kanálu sloučený se zvětralým PVC popraškem, jogurty, krabičky od cigaret a hodně oblečení, v horším můžete jen konstatovat smrt bezdomovce. Pořád je dost co dělat, ale lidi už přestali být lidmi. Dřív jsem si bláhově myslel, že bych aspoň mohl zachránit nějakej status rebela, když ne více, ale bouřit vás zaručeně přestane bavit do dvaceti, maximálně pětadvaceti, nebesa vás nelitují a chybovat je přece lidské, (budiž zde poznamenáno, že existují i vzácné výjimky) a v té době, pokud jste skrznaskrz systematičtí, se stejně nacházíte ve stavu, kdy s vámi nikdo nemá zájem diskutovat, jste na pokraji duševního kolapsu, máte prošlé všechny anonymní alkoholiky ve městě a i hospice, záchytku, bordel, všechny zbytečné budova světa, a zbude po vás jen příliš ostrá tvář (jizva pod okem) a dívčí ruce, nezvyklé naprosto jakési kloudné práci. Po všech těch surrealních kocovinách, kdy pravidelně den dva ležíte a nevíte o sobě, nebo ještě komičtěji, když vás ani kocoviny nepostihují a ergo netušíte už vůbec žádnou míru a vracíte se do brlohu s flaškami všude, kam oko dohlédne, s pocitem, že nemůžete být živí, protože necitíte ani prozelenalé modřiny na kolenou, na loktech, protože vám pod oblečením naskakují boule od těch lidí, kteří vás pološílené vztekem a hanbou někde nabrali na umyvadlo, zmlátili, okradli, a protože jste kurvovali do holek, co si přišly pouze babsky zatlachat, hle, zde počíná náběh na živnost z výzev k nemístným sexuálním praktikám, sklídite i jejich děs a pohrdání, tedy pak máte vskutku růžovou vyhlídku, pak smíte bez otálení přikročit kupříkladu k rituální sebevraždě, protože jste víc než kdo jiný předurčeni k popravě už od prvního loku pálenky, která vám ještě stéká po bradě - jako dítěti, co nemůže zlostí polknout lék a pouze víra či naděje v sebe vám zabrání se oběsit na klice, na průlízkách, na hřišti, vypít kyanid nebo se nechat zmačkat v autodrtičce. Samozřejmě všichni někdy najedeme na hrbol a drtivá většina z nás někdy narazí i malinko silněji. Berte nebo nechte být, rozumím útrapám jako dani za možnost pobytu na této nehostinné planetě. Kde se však u mnohých bere tolik vzpoury k nečemu, co by mohlo být tak prosté, jako je lidská "duše", toť pro mne záhadou a otázkou nezodpovězenou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 18. ledna 2014 v 9:39 | Reagovat

skladiště děl, která možná s radostí přečteme... anebo z nich vystřelíme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama