Únor 2014

Katarze jak z růžových románu paní Pilchové

27. února 2014 v 12:11
Spočívá na mně cosi absolutního. Běs asi. Tíží mou mysl a zaplavuje vědomí vzpomínkami, které bych raději viděl spláchnuté. Na zítřek se musím náležitě připravit. Konečně najdu svou cestu do krajiny negativního bytí, kde si v klídku vypiju svůj poslední drink... a nebo ne, dám si sklenku vína, síla sugesce mi napovídá, že půjde o víno. Teď jsem doma.. doma jsem nebyl už roky. Ale vím, že zítra znovu najdu svůj pravý domov. Jsem jako člověk za žalářní mříží, obracím svůj smutek dovnitř, maje ho jen uvnitř sebe, propadám se do nicoty. Nekonečně těžká víčka se zavírají a svazek klíčů, který mi stále zvoní v uších, ač naprosto nevinen, mne lechtá svou bezvýznamností.
Vím, že v minulých životech jsem byl marnivý floutek, který vlastnil černé otroky a týral je. Stolibrové ženy spočívaly na tučných zadcích přede mnou a já je romrzele počítal... s kteroupak už bych měl zplodit potomka? Právě z nás, nehorázně krutých lidí vycházejí nejpustší steny, takové tiché nářky, odlesky našeho churavého postoje, který by se nedokázal uvést ani kyticí růží. Jen jsem tak seděl na zápraží a propaloval si tabákem za hnusného jitra košili. Obklopen hejsky mého ražení jsem se pohyboval jen od nenucenosti k zahálce, a proto nyní zasluhuji trest. Mezitím otroci dávali do pořádku trávník, kde se můj mladší bratr, budiž mu země lehká, pokoušel o hru s míčkem. Místy postrádám svá mladická léta. Můj otec také vlastnil legii otroků. Tehdy ještě neexistovali burziáni, ale generálové už ano, často byl přijímám u význačných lidí na audiencích, třeba u profesorů a expertů na balistiku, působil trochu nejistě, ale úspěch měl značný, i když sám sebe považoval za úspěch největší - dopadl neslavně jako každý megaloman, konečně horečné stupňování jeho touhy po moci ho přivedlo k mozkové poruše. Míjely měsíce beze změn a nakonec podlehl zcela sám, vyčerpán v chudobě, vedle nějakého útulku.

Nebo se hodím marod a vymrdám kurvu! To by byl zas, panečku, ruch.... mám rád tučné, dojné krávy, které obemykají svou pusou dokořán cokoliv jim strčíte do pysku. Technicky vzato nejsou ani příliš smutné, protože si užívají každý den s jinými, netrpí tedy potřebami běžných lidí, kteří strádají psychicky z nedostatku dotyků. Teď se sice rozšířila zábava v podobě společnic k mazlení, ale o ty bych si neotřel ani péro, vždyť profesionálně nabízejí za pár šupů, co by mělo být svátostí za všechny prachy. Plus ty jejich trapné tapety, sošky kykladské kultury, zdi obílené vápnem a postele z viktoriánské Anglie. Co to kurva má být? Všechochuť trapnosti. Ještě by součástí mazlení mohlo být lití rozpáleného vosku po zádech a celá věc by nepůsobila o nic stupidněji.
Můj kamarád listonoš, vyslovený junák s rozpálenými tvářemi a naducanými líci z časů Čapkových vyprávěl, že jednou měl donést ženě dopis adresovaný do vlastních rukou, měla otevřeno, tázal se, zda je kdo doma, ona jen sténala, a když přišel po zvuku do cimry, viděl ji, jak se sama mrská důtkami - flagelantka v přímém přenosu. Takže i pošťáci mají o zábavu postaráno, v jejich veskrze listovním, suchém povolání.

Boj s rozmrzením

25. února 2014 v 23:23
Povoláni Pánem, jejich kůže podávaly hrůzné zprávy ve dne v noci, v provozu zkušeného převozníka se mi okamžitě zalíbila zdravotnická služba, ale ta se též míjela účinkem, protože na schodištích a na trzích i před očima davu, kde ochotně epidemie propukala nejdříve, se ohromné mraveniště srocovalo, a ctihodný kmet klečel v osamělosti před popravčím špalkem. Když místodržící vyvolávali hrůzné obrazce na veřejném čtení, rozsudky se jen linuly z rukopisu. Hlásná trouba, řekli bychom. Ale bylo jich víc než dost a ani byste neuvěřili, kudy se ubíralo procesí studentského ďáblova lejna - rozeseté Villonem. Jen rezignovaně odtuším, že požehnané svině si kopou hrob. Sundat si přilbu a jít někomu nakopat řiť se může rovnat bohorovnému odsouzení, ale ve skutečnosti znamení, že vyklízí byt, podává pohrdavé správy a salónech. Vliv proměny na znamení značí kovové hroty urychlit odpařováním. Ale kdo chce odpočítávat knoflíky pronásledován utkvělými myšlenkami, nechť si široký jak dlouhý označí terén. Nebo
chytře zvolí jed, nějaký cukarín.
Měl jsem se zabít včera!
Ale ztratil jsem víru v sebe.
Narůstající hukot se ozval a a prohrál jsem!

Takže to udělám zítra. Navěky sbohem, mějte se, skupinko! Už není cesta z partičky šachu, kterou jsem na hlavu prohrál!
Zde tedy máte poslední rozloučení s poněkud zastaralým šprýmařem, kterému doběhla munice! Velmi necitelně se zachoval ke všem lidem, které kdy poznal a proto si zaslouží odejít hned zítra. Tak pa. Hrdě čelte všem protivenstvím! Pa, pa.

Bolestné a sladké

23. února 2014 v 19:17
Když jsem ještě chodíval do krčem - se nalívat a třeba do sedmi rána sedět v lavicích a poskakovat na stolech a ohmatával holkám hrdá ňadra, a olizovat je rty, tak mě takhle nemocného jednou kdosi vyzval, abych ho popadl za hrdlo vlhkou studenou rukou a pomalu ho škrtil. Zpočátku se mi líbilo, jak se proměňuje jeho opilecká tvář a mázdrou potažené oči, jak pěkně temní, ale pak mi přišlo, že už připomíná nebožtíka na slunci, v parném létě, byla to mrtvolná, bledá, strášná tvář, jen pohyb čelistí upomínal na její život a dlouho jsem se musel přesvědčovat, zda v té tváři ještě kus vězí, když na mě tak hleděla.



Teď ale sedím v cimře, kterou nemám ani trochu rád, v níž závěsy zataženy, ale beztak by v ní byla tma jako v pytli, i kdyby vězely odtažené, je totiž na situována na slunečně odvrácené straně. Pozorně, s obavou a trochu mechanicky přemýšlím nad tím, proč toužím po záhubě. Vím, že bych neměl zavrženíhodně skládat zbraně, ale já už opravdu nemám žádný důvod k životu. Myslím si, že by se spousta věcí vyřešila, kdybych si jednoduše vlezl do drtiče nad odpad a nechal se nabužírovat. Přestaly by mi kupříkladu chodit upomínky na roky staré knihy, které stejně nezaplatím, protože jsem je neztratil, nýbrž mi byly odcizeny cikány. Oni v knihovně mají přísné regule, že za ztrátu knih se musí ze zákona platit, ale já je neztratil, byly mi odcizeny, v drobnostech vysvítá pravý půvab rozdílů. Konečně zákazník by měl být jejich pán a měla by mu být v případě nutnosti dána možnost vykoupení se. Proč se vlastně už po staletí říká tomuto světě slzavé údolí? Asi na tom označení něco bude.
Všechny ty nablýskané trabanty, kterými si lidé vozi prdele do zaměstnání, kde sedí jak ouřadové před telefony a štosy papírů a před logami firem, dělá se mi nanic při pomyšlení, že takhle se vytváří hodnoty, že systém, který vám milostivě dává jakousi šanci žít, umožňuje zároveň rozvoj takových marností, které jsou pro duši zhoubou. Za denního světla se mi dělá špatně z tváří, které vidím, i když mám zhoršený zrak a nejspíš časem oslepnu, i když mi vytahovaly z hlavy benigní nádor a riziko, že bych oslepl, se dalo spočítat na prstech jedné ruky, tudíž bylo v pravém slova smyslu zanedbatelné. Přesto vidím nestydaté tváře podvodníku a dělá se mi nanic, že musím dýchat stejný vzduch jako ta čeládka zprasenců, ubožáků a ovcomrdů, nachystaných z vás servat kůži při libovolné příležitosti. Svět se v prdel otáčí. Vlastně je otočený už docela naštorc a půlky z něj vykukují obzvlášť libově. Jsme v hovně koně, kterému spěcháme utřít řiť. Nic než hezké a milé, nic než kouzelné, nedětské, pak i dětské, nejen kvásek, cukrátka, ale i bláto a bahno, nejen cukrkandl, ale i řepka olejka. Toť můj dojem z té přehlídky zmaru, nudy, nejistot, odpadlictví, přesycenosti a odtažitosti, která by nás měla uspokojovat. Ano, vlastně jde o obrovský klobouk, velký jako řekněme Argentina, z něhož by pravidelně vyskakovali naklonovaní králici - třeba takhle, řečeno metaforou, tupě, idiotsky je uspořádán život zde na zemi. A já už ztratil se vším trpělivost. Prostě si podříznu šlajchy, v klidu se nechám sramovat vláčkem, nebo doběhnu v plamenech do sousedství, coby užasná připomínka živoucí pochodně.
Opravdu - mám vše promyšleno veskrze, budu žít, jako bych už dlouho žít neměl. Pak umřu v křečích smíchu, rozvážně a panicky. PaŇicky už asi ne e. Ale když jde obnovit blanka u žen, které se následně prodávají na seznamkách za větší peníz, proč nevyvinout podobnou techniku i pro muže a nedat jim možnost pokaždé koitus spáchat poprvé. Nepolíben a neošukán.

Je to k zbláznění, jak se dá strašně žít. Zastřelím se, mám na dvě kategorie zbrojní průkaz, zítra už tu nebudu. Dneska jsem se pevně rozhodl! Bože, kdyby se vše povedlo... nemusel bych už nikdy chodit do schodů, otvírat dveře. Mohl bych jen cílevědomě spát v rakvi. Mít výsadu faraónů, och! Poslední nekonečná noc mého žití, jo jo jo jo jo, jééééé.

O snaze

22. února 2014 v 13:58
Tak jsem tak jenom nehnutě seděl a koukal do stropu, když jsem si vzpomněl, že už v indických spisech varují před přehnaným zíráním do stropu, protože se může nikoliv zcela nahodile spustit v člověku tzv. Hadí síla (kundaliní). Ta spočívá v aktivaci velice ezoterních duchovních okruhů prostřednictvím čaker, které propouští daleko více Světla, energie za hranicemi poznatelného vesmíru, než za normálních okolností. Smyslem tohoto cvičení, či chcete-li schopnosti, je tříbení duchovních ctností. Sám jsem se jednou vpravil do Hadí síly asi na pět minut a pak jsem hluboce několik týdnů litoval, že jsem byl tak naivní a myslel si, že ji dovedu zmírnit jen pomocí své vůle. Ta je totiž takřka zanedbatelná v porovnání s tímhle mystickým prožitkem. Několik týdnů po zmíněném pokusu jsem měl pocit mravenčení v hlavě a jakéhosi píchání do ramen a krku a v oblasti bederní páteře jsem měl zaděláno na hrubý blok, prakticky jsem nezamhnouřil oka ani na hodinu za celý měsíc. Pocit vyčerpání byl tak intenzivní, až jsem myslel, že si půjdu píchnout adrenalin, protože tendence suicidální ovšem v mém případě byly až děsivě aktuální. Byla to snad jediné období v životě, kdy jsem chtěl umřít. Nápor energie, co mi bušila ve spáncích v podstatě po celý den, byl nezvládnutelný a nebyl jsem schopen bez bolesti se ani vymočit. V plném rozsahu a bez rizika může Hada provádět jen guru, který se nejméně deset let dostával na úroveň, kdy je schopen cvičení provádět.

Straka je pičusek!

19. února 2014 v 14:58
Tak zas návaly bezduchých žvástů, svazují mi jazyk, mohu se vypovídat jen na netu, kde mě někdo čte, v réalu se mi všichni vysmívají, jaký jsem nemehlo a drzoun a že nemám love a že mám dlouhé vedení a nepůjčuju prachy, baby, fet (v libovolném pořadí, ad libitum)!
Ve skutečnosti ale nevidí mou něžnou stránku, kdyby ji viděli, bezpochyby by zmísta propadli osobnímu kouzlu mé bytosti, které je do nebe volající! Kdo tě trýzní, říkám si však s nezapomenutelnými klasiky, ten tě tajně miluje! Naplnit náznakem štěstí duchem probuzené by ovšem zabralo víc než dvacet jar, kdy by déšť stejně jako vždy pleskal do okenic. Možná nás svět trestá, když nemáme s kým probírat, co bylo v neděli v bedně. Rád bych jen tak besedoval - ale není s kým! Nemám kamarády, nemám dokonce ani obdivovatele, kteří by s puklým hláskem přišli prosit o vyprávění příběhů! Nemám ani babu, která by mi rovnoměrně nasmažila placky! Jsem neštastné kůzle, v přítmí staré haly kreslím suchými prsty obrazce a přede mnou tak ožívá dávný život, jen tak, před očima! Ale s jak uboze výprazdněným kotlem se ten život sune. Když se přítomnost božích cizinců, italských herců s nádhernou pletí, dostane až k svatostánku nad oltářem, kam si chodím pomeditovat, cítím se malátně. Rád bych šel za nimi a tkal a ševčil, jako se všichni mohou angažovat, toužil jsem i já držet erb nějaké té své profese a hledět si ho. Bral bych jakýkoliv cech. Býval jsem i zlodějíčkem, vbíjel jsem se do domů, ale nešlo mi to tak, abych se chtěl stát mistrem světa ve zlodějně, asi 10 zámku jsem otevřel, ale pletly se mi nástroje, takže mě pak už brali jen na takové vyčkávačky před domem, nic velkého. Ale z kariéry zloděje si pamatuji, že je kumšt stát proti chlapovi, který má v ruce nůž nebo co a uklidňovat střídavě jeho i sám sebe, abys mu neublížil! Nakonec ještě zdvořile prohlásíš, že teda půjdeš, že sis jen spletl vchod a on rozpačitě připustí, že sis mohl splést vlezy. Je to jak stavebnice v klíně, která se ti nedaří poskládat. Zda se stavíš na hlavu či ne, pořád máš v ruce přebývající dílky a dokavad neopustíš tento svět, budou ti tam strašiti. Nebo je to jako mladé či ještě líp jako staré panny, co se jim lesknou paže na jarmarcích a na tuhé přeložené límce vedle puků dopadá světlo, prší tam jiskry světélek ve tvaru hranatého zrna.
Ach, ty obojky, ty konvence, co tě svazují. Nemusíš se pod záminkou společenských schůzek stranit života! Odžij si, co máš, dospělým se usměj, protože víš, že se trestají tak, že přijiždí na bankety v kočárech a dokavad neodpadnou, tak jim svítí naděje, že budou v jednom kole.
Před nedávnem jsem viděl na plese nějakého mistra lazebníka, odnášel tam a přinášel misky s pokrmy. Donášel guláš a častoval hosty uzenkami, pevné, poctivé, vyráběné hrnce, které mu lítaly kolem nosu ignoroval s přezíravostí vlastní jen zvrhlíkům a lidem, kteří dočista nedbají na vnější zdání.
Radši bych zimní kabátky prodávané za tři rýnské než se slétat jak holub na vernisážové jednohubky. Ale tak vlastně počíná každá pohádka - přes skotáctví a snahy zaujmout až po útržkovité rozhovory zaslechlé zpoza dveří, v mlhavém obrysu podkreslení poslední úzkosti, když spárami vchází hovor, ne moc povzbudivý, mám stejně dobrou náladu a když si nezaslouženě dají sbohem (jako ti lidé za dveřmi), pak teprve klíčovou dírkou pohlédnu do té jámy lvové, pak teprve se vypořádám s hrozivou nejistotou. Hrozné být svědkem poprav. Vzbouření dechu ani náhodou nevyrovná ten šok, kdy si uvědomíte, že zde pohasíná celý jeden dlouhý nebo krátký život. Vesměs se chechtám spoustě situací, ale když vidíte vyhasínat oči člověka, živoucí bytosti, ovine vás jakoby vzdušná atmosféra toho konečného rozhřešení. Je to zcela jiné. Z uzlíčku radostného očekávání s čekajícími hebkými rty se vyloupne dáma, co chce jen smilnit, s předstihem čeká na svého šamstra uzavřená v ložnici a navléká si své černé podvazky. Stlačuje ji neúprosně libido jako šrouby lisu, ženy umějí být nadrženější než řezničtí čokly. Pořád by šukaly, vyšukaly si mozek s osvobozující nenuceností. Ať tak či tak, sladkobol, zmírání, dva odstíny téže běloby, se snadno zatře třeba oním proklamovaným sexem, pak taky neslučitelným pohledem na věci, co bolí, a pak i horkou čokoládou, podávánou v lítém mrazu. Která žena je nesvlékatelná? Zná někoho tak trpící bytost? Kurvy to mají v popisu práce, zubní laborantky jsou známy svou přilnavostí k zubaři, jeptišky se rády svlékají, vedou hovory bez vyptávání a když přijde zpovědník s přezdívkami, jejichž původu se nelze dobrat, přestává sranda a začíná vás dohánět realita.
Raději bych viděl ženu, co se po úsměvu umí hluboce zardít, jedině ty do vás zaryjou drápy vzrušení, vetnou kly palčivé beznaděje. S ostychem svádíte, jste nuceni svádět, souboj s frekvencemi nalazení, jiným sluchem, ba jinýma očima stojíte zrdcen před nedozírným hájem ženského srdce, který se vyšvihl z údolí a ční k nejplnějším výškám.
Pak zas ta láska, to horoucí přimknutí. I batole se může zamilovat do své kojné. Avšak - málokdy si svůj omyl uvědomí. Pak už je trochu přezrálý, i jeho přezralá touha se projektuje jiným směrem. Zestárne dejme tomu, přežije pubertu, úsvity mužství, pak myslí na to, koho zradit, koho si zachovat, kdy padnout slepě do propasti, jako kachna se utopit v nějaké zátoce sviní. A už mu není moc do smíchu, ožívá čas minulosti, tik tak, čas se krátí, on však stále slyší ten táhlý akord, ten, který tak děsivě plápolá a praská mu v kostech. Že jednou miloval, že snad stále miluje, a co, nestřídmě, jak kuřák, který si kouří cigára po třech svazáných u filtrů nitkou, jak úlítlý konzument masa, který se pro hold physické práci vzdává potěšení z hor, a říček a splynutí, který raději nevychází z únavy a pak mi rozkazuje v železárnách, abych ty trubky robil tak, že se po nich může zhopnout i dělová koule, pak pije jak duha a vyhodí ho mistr nemistr, a je to znovu duchamor práce, která vás otupí, pro samé léky nevidíte východisko z nouze, a tak se dáte na automaty, pak máte zálusk na osmiletá děvčátka, chcete být v kůži pedofila, co sahá pod kalhotky a chlípně se směje. Jenže ulétavost povah se toleruje tak akorát do čtyřiceti - co je moc, je příliš a co vám škodí nejvíc, naštěstí poznáte na první pohled. Ve čtyřiceti produktivita klesá, jste vyčerpán po všech stránkách a co vám zbylo, je nepěkná vizitka alkáče, který se málo oháněl a veskrze trochu moc užíval plnými doušky. Drogy křiví, karban, automaty jakbysmet, ale nejvíc křiví chlast, uvažujte něco jako průhled do jiné galaxie, co vidíte, je planina bílých děr o kritickém polomeřu, na dosah implozi, objekty o takřka zanedbatelné velikosti s nepředstavitelnou energií, které vše vrhají do bezrozměru, v níž musí ono něco bytovat, než se zhroutí daná galaxie, než začne nanovo pulzovat v podstatě donekonečna. Chcete-li, ztraťte nejdřív ostatní, v nekonečné bezuzdnosti pak i sebe.

Teprve pak vám totiž zatleskám, jinak to nebude, chi chi!

Nejpozději do smrti

18. února 2014 v 23:15
To jsem zas něco zblejsknul... pijáci vodky jsou zvláštní. Prý pijáci vodky jsou zvláštní. Pijáci vodky, pokud si dobře vzpomínám, jsou naopak velmi originální a ne divní, nebo zvláštní. Mají rádi pitivo jako břitvu, což v tiché pohodě našich časů přece není nic nezvyklého. Delší dobu si hrajeme na vojáčky a když máme příležitost dát si pořádnou režnou, někde v bufetu na nádraží, rozhodně necítíme křivdu, opuštěnost nebo bezmoc. Ve své době jsem vypil na posezení víc vodky než velitel tlupy nosorožců. Dala mi dost křídel na to, abych se uviděl v zrcadle a uznal, že i tak zřízen jsem čínský bůh srandy, ale to bych neřešil. Vyvolává ve mně naopak důvěrné vzpomínky na potíže, kdy se naše pečlivé vazby pěkně od základu roztrhají.

Co je hlavní u ženy, ptal se mě jeden vagabund. Řekl jsem mu, že nejhezčí na nich je, když jsou vlídné, tím si získají naše srdce. Protože mají vlastní způsob řešení nesnází, není ani tak důležité, jakou postavou se mohou pyšnit. Nezveličuji však jejich význam, ani závazek vůči jejich domnělé kráse. Jsou vůbec těžce pamětihodné, příliš mnoho energie se na ně tříští, jen uvažte, jakých pošetilostí se někteří mohykáni dopouštějí v jejich jménu. A přitom ženské konečně nejsou než hromádka roztříštěných povědomostí o svých mdlých ručních pracech, o závějíčcích, které si unyle vysnívají a sem tam kapka potěšení pro znavené mužské, umořené neustálým koloběhem práce. Někdy v nás onen pověstný ženský projektil vyvolává i smíření s tímto úskočným plemenem, kvůli němuž svedly dynastie předků celou řádku majestátních a úsměvných bitek nejen na nože. No jo, nejlíp se vzpomíná po prohrané vojně. Leccos se přimyslí, leccos zamete pod stůl. Jen bych rád přišel na kloub, proč se ženy tak rády vměšují do mužských aktivit a muži zas sýčkují po holkách. Při představě, že nám zůstane na krku jako chomout obzvlášť užvaněná breberka, která se domnívá znát tajná přání opačného pohlaví! že nám nad hrobem ponese slovo! a donutí ostatní vykolejené životy si myslet, že jsme byli takoví, jaké ona nás viděla!!!

V parku nebývale pěkně, zavání tam už výplody křivých komínů, koncenráty uhlovodanů a přitom se větřík jemně opírá o milióny lístků, co tiše ševelí. Vskutku, dnes je jak v březnu, posléze však skončí i březen. Začně říjen, pak život se zas na půlrok odebere do hajan. Pro někoho klidný, pro jiného zas neklidný. Pro všechny však blažený čas, časně se vykoupit z krutých útrap, z dlouhého čekání, co víc si přát... nejpozději do smrti.

Vlastně jsem chtěl psát o kočích. Sedí na kozlíku, i teď, když jim zaplatí podnikatel, co zkupuje stáje, ani nehnou brvou, ale když jim někdo šáhne po jejich ryzákovi, ošijou se, až jim teče pěna od huby. Zvláštní, protože mě napadli kočí nezávisle na jejich nepříjemném a úsměvném zvyku zpíjet se do bezvědomí, nejlíp ušlechtilou, odleželou pražskou.

Sklizeň

16. února 2014 v 19:36
Potkal jsem vám člověka, který dělal dojem nejzbídačenějšího tvora pod sluncem, pořád jen pajdal na jednu nohu a tvářil se, jako kdyby měla zítra přijít apokalypsa. Nedokázal ani vyloudit úsměv. Přirozeně jsem se divil, co je za tak podivnou letorou. Jestli se mu v mládí náhodou nerozjely štafle a nespadl na hlavičku, ale on furt dál jen soptil. Připadal mi místy až nepříčetný. Ve skutečnosti prostě asi jen vletěl střemhlav do nějaké černé jámy, odkud nebyla cesta ven. Já byl sice vždycky v suterénu, ale aspoň jsem si ulevil horkým gejzírem nadávkem, když jsem se cítil pod psa. Tenhle expert, toť se ví, byl obřadný jak paša a s vonící konvalinku v klopě přitahoval nechtěnou pozornost.

Mašinky

15. února 2014 v 11:31
Hlasovali jste pro nejromantičtější rande? Já ano.

Hned od prvního pohledu se mi moc líbila, byla štíhlá, hezká, mějla brejle s divnejma obroučkama a krásnej kostkovanej svetr s nádhernou růžovou sukní. Culila se taky dobře, na rukách ji visely cinkrlátka a náramky. Když jsme vešli dovnitř, usmála se a vařila kafe, četla noviny, stála u plotýnky, pak se na nás podívala.
"To je chlapská řeč, ty hrdino z románu," pochválila mě. A poněvadž nemáš, co bys robil a vše dopadlo líp, než jsme mohli čekat, vlezme tudle do krámu, abysme se večer měli jak páni všici."Tím mě doběhla, teď pro změnu nevěděla, jestli se má smát nebo mračit. Zčervenala jak paprika, pak se rozesmála. Já myslím, protože, že kluk si nemá pouštět hubu na špacír, aby nějak nepřived slečnu do rozpaků. Ale kluk, který je jak poklad, si může dovolit skoro všechno.

Tak jsme stáli v rohu, ona pouštěla gramofon, měli jste vidět, jak potřásala hlavou, pak se ptala. Jakpak se ti hudba líbí?
Jen to rozbal. Tak jsem to rozbalil. Hrál černoch na saxík, v pozadí se ozýval hroznej ryk a mlátili tam do piána. Fakt bugr a hluk. Měl jsem z toho dojem, že nevědej, co roupama.

V chládku pojít

11. února 2014 v 15:05
Usměvavá holčička stojí jen v delším tílku bez kalhotek u balvanu, který kouskem zasahuje do moře. Je ji tak osm let, ne víc, možná se usmívá a možná jen v polosnu vzdává chválu své poslední panence Chucky. Tahle roztomilá bloňdatá holčička se stala jeho ženou. Při pohledu na fotku umístěnou na stolku u postele mu hlavou víří vzpomínky. Udělal dobře, že ji tehdy pojal za choť? Sám pocházel z bohaté rodinky, byl mu dopřán trojlístek vzdělaní typu Sorbonna-Heidelberg-Oxford, jeho otec byl tak zámožný, přičemž zásluhou na svém bohatství měl zhola nijakou, že si mohli dovolit platit i soukromého nosiče golfových holí. Teď po letech se mu zdá v nenávratnu ztracen veškerý elán, kterého bylo tak neuvědomělě vyplýtváno na jednotlivosti veskerze bezpodstatné, až se mohl časem stát nebezpečným. Ale nestal, a právě proto teď sedí na kraji postele s baldachýnem a přezírá fotku holčičky. Teď je z ní ovšem žena - a pořád setsakra atraktivní - ale je to atraktivita trvalého neklidu, může na ní lákat další samce a bodat svými žahadly další ochomýtmuvší se oběti. Pro něj nemá valného významu. On už je poněkud stár a mimo hru. Můžou tak leda popíjet své oblíbené blanc de blanc víno, nalévat z hrdla obaleného zlatým staniolem do špiček úzkých a zelenavě matných. Navzájem se už jen popichují, nedají si oddechu, kdykoliv se můžou špičkovat, skončí rozhádání v koupelce a střídavě třískají sklapnými poličkami, dokud se neurvou a neúmorně zas nemusí nasadit. Opravdu vyhnout v životě se chtěl jen moři času, kdy nebude mít co na práci - hle, právě to jej jak na truc postihlo, nadto mu škodolibý život nasadil chomout v podobě nezkrotné, věčně neuspokojené ženy, nalézající ztišení jen v náručí stále rostoucího počtu mužů. Tak jsme ve vězení svého vězení, drásáme mříže a vědouce, že není cesty zpět, vrháme se na kavalec, plni příslovečného zmaru, který láme i muže, že prorazí pěstí zeď, vydají se na túru kolem světa, aniž se vrátí. Jak plni očekávání - jak neschopni je naplnit. C'est une chose faite.

Omyly v trubkách

10. února 2014 v 10:07
Co jsem živ, fušoval jsem do různých činností a bavilo mě rozvíjet neúplné teorie, abych aspoň trošku došel klidu a mohl si říct: tak takhle to možná je. A pak jsem narazil na knížku Ludvíka Součka z roku 81 hádám, ve které podrobil známé události, případně konkrétní známé osobnosti vlivu svého ultraozónového pohledu, protože ten člověk měl záběr vskutku až nepochopitelný, a opravil různé bludy a pověry, které se s nimi pojí a kterým jsem věřil stejně slepě jak všichni od jesliček. Knížka jde abecedně, takže začíná třeba Aeskopulovou užovkou, pak jde přes alchymii, která nesahá do temných doba, ale vznikla až ve 3. století, tehdy žil jakýsi Bolos Demokritos, pak třeba betlémskou hvězdu, že vlastně vůbec v té době žádná kometa nepadala a že to nemohla být ani nova, třeba ta, co tak hezky světelkovala na obloze za Tycho Braha 1572 atd, ale spíš konjukce planet, kterou spočítal ažř Kepler, že Babinský vůbec nebyl hrdlořez, pouze obyčejný drobný raubíř, který si po odsezení trestu nejdřív v klášteře zahradničil a pak po hospodách pouštěl hubu na špacír a v duchu tehdejších krvavých románů si přivlastňoval mordy Schinderhassena, Cartouche a dalších,
pak různé bojové plyny, brontosaury, že bumerangy už ty byly daleko dřív než od domorodců z Austrálie a že pokud nejsi mistr světa, tak ti zrovna v ruce po zpětné rotaci nepřistane, císařský řez není podle Cézara, poprvé byl ve Wittenbergu proveden Trautmannem roku 1610, hrad Děvín, kdy podle Kosmase tento dívčí hrad plný dívek byl ve válce s muži, spíš byl od děvic, nazvaný Děvínem, děvice slovú děvečky v českém i slovanském jazyce, nebo snad patřil ženě jménem Děva, a pak profesor Václav Tille složitě zkoumal a zjistil, že je protějškem místního jména Vráž, pohanského kultovního místa, vráže byly útočištěm spíš dobrých duchů, zatímco děvíny převážně těch divokých, nepřátelských a podlých. O Diogenovi se dovíme, že nežil v sudu a protože, jak známo, v mládí se bavil penězokazectvím a protože byl čestný, považoval svůj život po odpykaní trestu za jakýsi druh pokání. Možná žil v malém domku, který posměšně Řekové nazývali pídos, tzn. sud. Hodně lidí o něm tvrdilo, že je zlovolný jak pes, viz pak označení nebeský ohař.
Když zemřel, tak mu postavil pomník - psa z parského mramoru. Kdysi totiž jako psí boudy sloužily vyřazené sudy.
O fatě morgáně zas můžeme říct, že je překladem z arabštiny víla Morgana, ale není tak vzácná jen v arabských pouštích, vidíme ji bězně během inverze, kdy se vrstvy horkého vzduchu nad rozpálenou vozovkou zrcadlí těsně nad chladným vzduchem, který ji překrývá, občas ji vidět nad hořícími naftovými poli, nad polskými horami z Mohelnic atd. Inkové nebyly Inky, ale vesměs Kečui a ústředním jazykem byla kečuánština. Mezi sebou inkové, členi vládnoucí dynastie, mluvili vznešeným jazykem aymarštinou. Kolty nevisely proklatě nízko, protože by vypadly z pouzdra nebo by pistolníkům otloukly nohy - zde však šlo spíš o vyvážení možností indiánského toulce, protože s dvěma kolty jsi mohl vystřílet až 12 nábojů, kdežto toulec plný šipů vystačí na víc. Ludolfovo číslo, pí, je poměr obvodu ke kruhu, ale nevynalezl ho pan Ludolf, nýbrž pan Van Ceulen, křestním Ludolf.