Bolestné a sladké

23. února 2014 v 19:17
Když jsem ještě chodíval do krčem - se nalívat a třeba do sedmi rána sedět v lavicích a poskakovat na stolech a ohmatával holkám hrdá ňadra, a olizovat je rty, tak mě takhle nemocného jednou kdosi vyzval, abych ho popadl za hrdlo vlhkou studenou rukou a pomalu ho škrtil. Zpočátku se mi líbilo, jak se proměňuje jeho opilecká tvář a mázdrou potažené oči, jak pěkně temní, ale pak mi přišlo, že už připomíná nebožtíka na slunci, v parném létě, byla to mrtvolná, bledá, strášná tvář, jen pohyb čelistí upomínal na její život a dlouho jsem se musel přesvědčovat, zda v té tváři ještě kus vězí, když na mě tak hleděla.



Teď ale sedím v cimře, kterou nemám ani trochu rád, v níž závěsy zataženy, ale beztak by v ní byla tma jako v pytli, i kdyby vězely odtažené, je totiž na situována na slunečně odvrácené straně. Pozorně, s obavou a trochu mechanicky přemýšlím nad tím, proč toužím po záhubě. Vím, že bych neměl zavrženíhodně skládat zbraně, ale já už opravdu nemám žádný důvod k životu. Myslím si, že by se spousta věcí vyřešila, kdybych si jednoduše vlezl do drtiče nad odpad a nechal se nabužírovat. Přestaly by mi kupříkladu chodit upomínky na roky staré knihy, které stejně nezaplatím, protože jsem je neztratil, nýbrž mi byly odcizeny cikány. Oni v knihovně mají přísné regule, že za ztrátu knih se musí ze zákona platit, ale já je neztratil, byly mi odcizeny, v drobnostech vysvítá pravý půvab rozdílů. Konečně zákazník by měl být jejich pán a měla by mu být v případě nutnosti dána možnost vykoupení se. Proč se vlastně už po staletí říká tomuto světě slzavé údolí? Asi na tom označení něco bude.
Všechny ty nablýskané trabanty, kterými si lidé vozi prdele do zaměstnání, kde sedí jak ouřadové před telefony a štosy papírů a před logami firem, dělá se mi nanic při pomyšlení, že takhle se vytváří hodnoty, že systém, který vám milostivě dává jakousi šanci žít, umožňuje zároveň rozvoj takových marností, které jsou pro duši zhoubou. Za denního světla se mi dělá špatně z tváří, které vidím, i když mám zhoršený zrak a nejspíš časem oslepnu, i když mi vytahovaly z hlavy benigní nádor a riziko, že bych oslepl, se dalo spočítat na prstech jedné ruky, tudíž bylo v pravém slova smyslu zanedbatelné. Přesto vidím nestydaté tváře podvodníku a dělá se mi nanic, že musím dýchat stejný vzduch jako ta čeládka zprasenců, ubožáků a ovcomrdů, nachystaných z vás servat kůži při libovolné příležitosti. Svět se v prdel otáčí. Vlastně je otočený už docela naštorc a půlky z něj vykukují obzvlášť libově. Jsme v hovně koně, kterému spěcháme utřít řiť. Nic než hezké a milé, nic než kouzelné, nedětské, pak i dětské, nejen kvásek, cukrátka, ale i bláto a bahno, nejen cukrkandl, ale i řepka olejka. Toť můj dojem z té přehlídky zmaru, nudy, nejistot, odpadlictví, přesycenosti a odtažitosti, která by nás měla uspokojovat. Ano, vlastně jde o obrovský klobouk, velký jako řekněme Argentina, z něhož by pravidelně vyskakovali naklonovaní králici - třeba takhle, řečeno metaforou, tupě, idiotsky je uspořádán život zde na zemi. A já už ztratil se vším trpělivost. Prostě si podříznu šlajchy, v klidu se nechám sramovat vláčkem, nebo doběhnu v plamenech do sousedství, coby užasná připomínka živoucí pochodně.
Opravdu - mám vše promyšleno veskrze, budu žít, jako bych už dlouho žít neměl. Pak umřu v křečích smíchu, rozvážně a panicky. PaŇicky už asi ne e. Ale když jde obnovit blanka u žen, které se následně prodávají na seznamkách za větší peníz, proč nevyvinout podobnou techniku i pro muže a nedat jim možnost pokaždé koitus spáchat poprvé. Nepolíben a neošukán.

Je to k zbláznění, jak se dá strašně žít. Zastřelím se, mám na dvě kategorie zbrojní průkaz, zítra už tu nebudu. Dneska jsem se pevně rozhodl! Bože, kdyby se vše povedlo... nemusel bych už nikdy chodit do schodů, otvírat dveře. Mohl bych jen cílevědomě spát v rakvi. Mít výsadu faraónů, och! Poslední nekonečná noc mého žití, jo jo jo jo jo, jééééé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 daeris daeris | Web | 23. února 2014 v 20:13 | Reagovat

Já když přecházim silnici, tak si občas řikám, co by bylo, kdyby to auto nestihlo zastavit nebo zpomalit...

2 stuprum stuprum | 23. února 2014 v 20:20 | Reagovat

Mně už náklaďák srazil. :)

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 23. února 2014 v 21:05 | Reagovat

Tak a je to ve spamu:-)

4 Vivi Vivi | Web | 23. února 2014 v 21:08 | Reagovat

Uff tebe sa už asi v živote stalo všetko :OO

5 Kejtý Kejtý | Web | 23. února 2014 v 21:33 | Reagovat

I faraon si musel svou výsadu zasloužit a nemá to jen tak. A tak žij dokud můžeš. Třeba žij víc adrenalinově, budeš mít větší šanci cílevědomě ležet v rakvi. Ale nevzdávej to bez boje. Protože na vše existuje nějaká klička jako na ztracené/odcizené knihy.

6 Jay Jay | Web | 23. února 2014 v 22:31 | Reagovat

Tvoje obraty a metafory jsou úžasné (smích). Život není tak špatný, člověk se jen musí naučit být větší svině než on.

7 Evil Evil | Web | 24. února 2014 v 5:05 | Reagovat

ale notak.. neser mě.. takový řeči jsem měla taky.. ale je mi to už jedno.. nesmíš brát život tak vážně.. prostě bejt jako holub - srát na vše.. já to udělala.. a můžu ti říct, že to fakt nebylo nic jednoduchýho.. ale jo.. rozumím ti.. někdy toho je až moc.. ale lidi si to dělaj všechno sami.. jo.. a vim, o čem píšeš.. bolest znám až moc dobře.. jenže.. na tohle se neptej psychopata, co se v tom vyžívá.. hahahah

8 pavel pavel | Web | 24. února 2014 v 14:45 | Reagovat

Tak jsem zvědavej, jestli se tu objevíš. :D

9 tresčí játra tresčí játra | 25. února 2014 v 13:56 | Reagovat

Od kdy cikáni kradou knihy?

10 Evil Evil | Web | 25. února 2014 v 16:02 | Reagovat

[9]: třeba na podpal?

11 bludickka bludickka | E-mail | Web | 25. února 2014 v 21:48 | Reagovat

Koukám, že lehce podobné rozpoložení. Kymácím se mezi toužebným - Bude dobře a nechtěným - Nikdy nebude líp. Kdysi jsem si říkala, že jestli se jednou zabiju, tak předtím zabiju lidi, který mi ublížili. Myslím, že by stačilo některé vytrestat jiným způsobem, ale ta touha po pomstě je ve mně pořád. Navíc bych se nechtěla zabít sama. A taky se bojím smrti. To je panečku důvod k životu :) Ten přístup pořádně si užít a až toho bude prostě opravdu příliš, tak to utnout, se mi zamlouvá. Ne že bych ho dokázala žít. Jestli ty dovedeš, jen do toho.

12 Clairka Clairka | Web | 27. února 2014 v 8:33 | Reagovat

Psychopate...kdybys byl nepolíben a neošukán nepíšeš tak jak píšeš a vůbec nejsi tím,kým jsi... Svět a společnost sere víc lidí, ale neskákej pod vlak ani do drtiče na odpadky, protože by ses jen připojil k té mase sraček a s lidma by to ani nepohnulo...a nám by se stýzkalo ;)

13 paralelnisvet paralelnisvet | 23. března 2015 v 22:50 | Reagovat

Jsou dvě možnosti. Buď lidé s rozhodnutím nežít mají tu nejjasnější mysl. A plodí spoustu (polo)pravd. A nebo tohle není text muže, který se rozhodl opustit svět. Možná jen volá o pomoc do své vlastní hlavy.
Už po několikáté tohle čtu. S odstupem dlouhých dnů, týdnů. pokáždé mě zaujme konec s tím .... nemusel bych už nikdy chodit do schodů, otvírat dveře. Trefné vystihnutí žití. Podobně jako báseň - Můj život je plný dveří, chodím denně kolem nich, můj život je plný hotelových dveří, zavřených. Připomínají se mi navzájem.
Řekni, kdyby Ti vadilo, že občas nahodile čítám co píšeš. Mě se stýská po tvých slovech.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama