Katarze jak z růžových románu paní Pilchové

27. února 2014 v 12:11
Spočívá na mně cosi absolutního. Běs asi. Tíží mou mysl a zaplavuje vědomí vzpomínkami, které bych raději viděl spláchnuté. Na zítřek se musím náležitě připravit. Konečně najdu svou cestu do krajiny negativního bytí, kde si v klídku vypiju svůj poslední drink... a nebo ne, dám si sklenku vína, síla sugesce mi napovídá, že půjde o víno. Teď jsem doma.. doma jsem nebyl už roky. Ale vím, že zítra znovu najdu svůj pravý domov. Jsem jako člověk za žalářní mříží, obracím svůj smutek dovnitř, maje ho jen uvnitř sebe, propadám se do nicoty. Nekonečně těžká víčka se zavírají a svazek klíčů, který mi stále zvoní v uších, ač naprosto nevinen, mne lechtá svou bezvýznamností.
Vím, že v minulých životech jsem byl marnivý floutek, který vlastnil černé otroky a týral je. Stolibrové ženy spočívaly na tučných zadcích přede mnou a já je romrzele počítal... s kteroupak už bych měl zplodit potomka? Právě z nás, nehorázně krutých lidí vycházejí nejpustší steny, takové tiché nářky, odlesky našeho churavého postoje, který by se nedokázal uvést ani kyticí růží. Jen jsem tak seděl na zápraží a propaloval si tabákem za hnusného jitra košili. Obklopen hejsky mého ražení jsem se pohyboval jen od nenucenosti k zahálce, a proto nyní zasluhuji trest. Mezitím otroci dávali do pořádku trávník, kde se můj mladší bratr, budiž mu země lehká, pokoušel o hru s míčkem. Místy postrádám svá mladická léta. Můj otec také vlastnil legii otroků. Tehdy ještě neexistovali burziáni, ale generálové už ano, často byl přijímám u význačných lidí na audiencích, třeba u profesorů a expertů na balistiku, působil trochu nejistě, ale úspěch měl značný, i když sám sebe považoval za úspěch největší - dopadl neslavně jako každý megaloman, konečně horečné stupňování jeho touhy po moci ho přivedlo k mozkové poruše. Míjely měsíce beze změn a nakonec podlehl zcela sám, vyčerpán v chudobě, vedle nějakého útulku.

Nebo se hodím marod a vymrdám kurvu! To by byl zas, panečku, ruch.... mám rád tučné, dojné krávy, které obemykají svou pusou dokořán cokoliv jim strčíte do pysku. Technicky vzato nejsou ani příliš smutné, protože si užívají každý den s jinými, netrpí tedy potřebami běžných lidí, kteří strádají psychicky z nedostatku dotyků. Teď se sice rozšířila zábava v podobě společnic k mazlení, ale o ty bych si neotřel ani péro, vždyť profesionálně nabízejí za pár šupů, co by mělo být svátostí za všechny prachy. Plus ty jejich trapné tapety, sošky kykladské kultury, zdi obílené vápnem a postele z viktoriánské Anglie. Co to kurva má být? Všechochuť trapnosti. Ještě by součástí mazlení mohlo být lití rozpáleného vosku po zádech a celá věc by nepůsobila o nic stupidněji.
Můj kamarád listonoš, vyslovený junák s rozpálenými tvářemi a naducanými líci z časů Čapkových vyprávěl, že jednou měl donést ženě dopis adresovaný do vlastních rukou, měla otevřeno, tázal se, zda je kdo doma, ona jen sténala, a když přišel po zvuku do cimry, viděl ji, jak se sama mrská důtkami - flagelantka v přímém přenosu. Takže i pošťáci mají o zábavu postaráno, v jejich veskrze listovním, suchém povolání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clairka Clairka | Web | 27. února 2014 v 18:22 | Reagovat

Tak koukám, že z krize už budeš brzo venku, já měla panečku v pondělí taky hezkou depku, ale jak nás ve školičce učí, já o těch špatných věcech přeci psát a mluviti nemohu :P Pátrkrát jsem zkoušela odevzdati nějakou svou ostřejší povídku, jako školní slohovku :P

2 Evil Evil | Web | 28. února 2014 v 5:14 | Reagovat

zajímalo by mě, co tě přivedlo zrovna na tuhle úvahu o svým minulým životě.. a to je fakt.. frustrace dělá z lidí úchyly a magory.. známe, né..

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 1. března 2014 v 18:01 | Reagovat

Pošťáci a cínoví vojáčci mají mnohé společné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama