Straka je pičusek!

19. února 2014 v 14:58
Tak zas návaly bezduchých žvástů, svazují mi jazyk, mohu se vypovídat jen na netu, kde mě někdo čte, v réalu se mi všichni vysmívají, jaký jsem nemehlo a drzoun a že nemám love a že mám dlouhé vedení a nepůjčuju prachy, baby, fet (v libovolném pořadí, ad libitum)!
Ve skutečnosti ale nevidí mou něžnou stránku, kdyby ji viděli, bezpochyby by zmísta propadli osobnímu kouzlu mé bytosti, které je do nebe volající! Kdo tě trýzní, říkám si však s nezapomenutelnými klasiky, ten tě tajně miluje! Naplnit náznakem štěstí duchem probuzené by ovšem zabralo víc než dvacet jar, kdy by déšť stejně jako vždy pleskal do okenic. Možná nás svět trestá, když nemáme s kým probírat, co bylo v neděli v bedně. Rád bych jen tak besedoval - ale není s kým! Nemám kamarády, nemám dokonce ani obdivovatele, kteří by s puklým hláskem přišli prosit o vyprávění příběhů! Nemám ani babu, která by mi rovnoměrně nasmažila placky! Jsem neštastné kůzle, v přítmí staré haly kreslím suchými prsty obrazce a přede mnou tak ožívá dávný život, jen tak, před očima! Ale s jak uboze výprazdněným kotlem se ten život sune. Když se přítomnost božích cizinců, italských herců s nádhernou pletí, dostane až k svatostánku nad oltářem, kam si chodím pomeditovat, cítím se malátně. Rád bych šel za nimi a tkal a ševčil, jako se všichni mohou angažovat, toužil jsem i já držet erb nějaké té své profese a hledět si ho. Bral bych jakýkoliv cech. Býval jsem i zlodějíčkem, vbíjel jsem se do domů, ale nešlo mi to tak, abych se chtěl stát mistrem světa ve zlodějně, asi 10 zámku jsem otevřel, ale pletly se mi nástroje, takže mě pak už brali jen na takové vyčkávačky před domem, nic velkého. Ale z kariéry zloděje si pamatuji, že je kumšt stát proti chlapovi, který má v ruce nůž nebo co a uklidňovat střídavě jeho i sám sebe, abys mu neublížil! Nakonec ještě zdvořile prohlásíš, že teda půjdeš, že sis jen spletl vchod a on rozpačitě připustí, že sis mohl splést vlezy. Je to jak stavebnice v klíně, která se ti nedaří poskládat. Zda se stavíš na hlavu či ne, pořád máš v ruce přebývající dílky a dokavad neopustíš tento svět, budou ti tam strašiti. Nebo je to jako mladé či ještě líp jako staré panny, co se jim lesknou paže na jarmarcích a na tuhé přeložené límce vedle puků dopadá světlo, prší tam jiskry světélek ve tvaru hranatého zrna.
Ach, ty obojky, ty konvence, co tě svazují. Nemusíš se pod záminkou společenských schůzek stranit života! Odžij si, co máš, dospělým se usměj, protože víš, že se trestají tak, že přijiždí na bankety v kočárech a dokavad neodpadnou, tak jim svítí naděje, že budou v jednom kole.
Před nedávnem jsem viděl na plese nějakého mistra lazebníka, odnášel tam a přinášel misky s pokrmy. Donášel guláš a častoval hosty uzenkami, pevné, poctivé, vyráběné hrnce, které mu lítaly kolem nosu ignoroval s přezíravostí vlastní jen zvrhlíkům a lidem, kteří dočista nedbají na vnější zdání.
Radši bych zimní kabátky prodávané za tři rýnské než se slétat jak holub na vernisážové jednohubky. Ale tak vlastně počíná každá pohádka - přes skotáctví a snahy zaujmout až po útržkovité rozhovory zaslechlé zpoza dveří, v mlhavém obrysu podkreslení poslední úzkosti, když spárami vchází hovor, ne moc povzbudivý, mám stejně dobrou náladu a když si nezaslouženě dají sbohem (jako ti lidé za dveřmi), pak teprve klíčovou dírkou pohlédnu do té jámy lvové, pak teprve se vypořádám s hrozivou nejistotou. Hrozné být svědkem poprav. Vzbouření dechu ani náhodou nevyrovná ten šok, kdy si uvědomíte, že zde pohasíná celý jeden dlouhý nebo krátký život. Vesměs se chechtám spoustě situací, ale když vidíte vyhasínat oči člověka, živoucí bytosti, ovine vás jakoby vzdušná atmosféra toho konečného rozhřešení. Je to zcela jiné. Z uzlíčku radostného očekávání s čekajícími hebkými rty se vyloupne dáma, co chce jen smilnit, s předstihem čeká na svého šamstra uzavřená v ložnici a navléká si své černé podvazky. Stlačuje ji neúprosně libido jako šrouby lisu, ženy umějí být nadrženější než řezničtí čokly. Pořád by šukaly, vyšukaly si mozek s osvobozující nenuceností. Ať tak či tak, sladkobol, zmírání, dva odstíny téže běloby, se snadno zatře třeba oním proklamovaným sexem, pak taky neslučitelným pohledem na věci, co bolí, a pak i horkou čokoládou, podávánou v lítém mrazu. Která žena je nesvlékatelná? Zná někoho tak trpící bytost? Kurvy to mají v popisu práce, zubní laborantky jsou známy svou přilnavostí k zubaři, jeptišky se rády svlékají, vedou hovory bez vyptávání a když přijde zpovědník s přezdívkami, jejichž původu se nelze dobrat, přestává sranda a začíná vás dohánět realita.
Raději bych viděl ženu, co se po úsměvu umí hluboce zardít, jedině ty do vás zaryjou drápy vzrušení, vetnou kly palčivé beznaděje. S ostychem svádíte, jste nuceni svádět, souboj s frekvencemi nalazení, jiným sluchem, ba jinýma očima stojíte zrdcen před nedozírným hájem ženského srdce, který se vyšvihl z údolí a ční k nejplnějším výškám.
Pak zas ta láska, to horoucí přimknutí. I batole se může zamilovat do své kojné. Avšak - málokdy si svůj omyl uvědomí. Pak už je trochu přezrálý, i jeho přezralá touha se projektuje jiným směrem. Zestárne dejme tomu, přežije pubertu, úsvity mužství, pak myslí na to, koho zradit, koho si zachovat, kdy padnout slepě do propasti, jako kachna se utopit v nějaké zátoce sviní. A už mu není moc do smíchu, ožívá čas minulosti, tik tak, čas se krátí, on však stále slyší ten táhlý akord, ten, který tak děsivě plápolá a praská mu v kostech. Že jednou miloval, že snad stále miluje, a co, nestřídmě, jak kuřák, který si kouří cigára po třech svazáných u filtrů nitkou, jak úlítlý konzument masa, který se pro hold physické práci vzdává potěšení z hor, a říček a splynutí, který raději nevychází z únavy a pak mi rozkazuje v železárnách, abych ty trubky robil tak, že se po nich může zhopnout i dělová koule, pak pije jak duha a vyhodí ho mistr nemistr, a je to znovu duchamor práce, která vás otupí, pro samé léky nevidíte východisko z nouze, a tak se dáte na automaty, pak máte zálusk na osmiletá děvčátka, chcete být v kůži pedofila, co sahá pod kalhotky a chlípně se směje. Jenže ulétavost povah se toleruje tak akorát do čtyřiceti - co je moc, je příliš a co vám škodí nejvíc, naštěstí poznáte na první pohled. Ve čtyřiceti produktivita klesá, jste vyčerpán po všech stránkách a co vám zbylo, je nepěkná vizitka alkáče, který se málo oháněl a veskrze trochu moc užíval plnými doušky. Drogy křiví, karban, automaty jakbysmet, ale nejvíc křiví chlast, uvažujte něco jako průhled do jiné galaxie, co vidíte, je planina bílých děr o kritickém polomeřu, na dosah implozi, objekty o takřka zanedbatelné velikosti s nepředstavitelnou energií, které vše vrhají do bezrozměru, v níž musí ono něco bytovat, než se zhroutí daná galaxie, než začne nanovo pulzovat v podstatě donekonečna. Chcete-li, ztraťte nejdřív ostatní, v nekonečné bezuzdnosti pak i sebe.

Teprve pak vám totiž zatleskám, jinak to nebude, chi chi!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 James James | Web | 19. února 2014 v 17:30 | Reagovat

Poníženě přiznávam, že jsem četl jen první dva odstavce, protože potom už to moje oči přestaly zvládat (to zářivě bílý písmo na černě černým pozadí je ubíjející).
Ať jsi kdo ji, a ať je ti kolik chce, nezoufej. Ani já nemám žádný kamarády. :D Ale né že by mi to nějak ztěžovalo život. Víš co, "když se svět otočí zády k tobě, otoč se ty zády ke světu." A bla bla bla.

2 Peroxid kyslíku Peroxid kyslíku | 19. února 2014 v 22:05 | Reagovat

To je smutný :(

3 Amia Amia | Web | 20. února 2014 v 11:16 | Reagovat

Asi jsme si k tomu neměla pouštět tu muziku co mám. Alespoň není večer.

Co bylo včera v bedně, kde vydělám nejvíc prachů, co budou dávat v bedně dnes a jaký nový boty si zase koupím. Nebo i pásek, ten zelený se sponou. Bezsponové zelené jsou totiž totál out, ten už nemůžu nosit, vždyť je to trapný.
Život se stal lehkým, budiž za to požehnáno. Jenže nechápou, nebo nechtějí, že právě tím se život smrskl na přežívání. Nechci přežívat.
To jim ale nevysvětlíš.

Stejně, nezoufej. Když neustaneš v hledání, nakonec někoho najdeš.

4 stuprum stuprum | 20. února 2014 v 11:58 | Reagovat

Ke světu bych se zády neotáčel. :) Kámoše mám a vůbec nezoufám. :D

5 pavel pavel | Web | 20. února 2014 v 17:43 | Reagovat

Ty romantiku, takové holky už nejsou. :D

6 Kejtý Kejtý | Web | 21. února 2014 v 14:12 | Reagovat

I ty smutné kůzle. Budu se snažit a vytvořím ti rovnoměrné placky a pošlu na zadanou adresu. :D No, u této části jsem se musela smát. Pak už to bylo horší. Člověk nesmí zoufat, i když je to těžké. A pak třeba bude jednou líp. Ne, teď. Ale až se narodíš znova.

P.S.: První komentář Ti tady sděluje, že je těžký to číst, kvůli barvě... Prosím, udělej s tím něco. Je těžký se přemáhat tvoje články číst, když je přečíst chceš, ale je to jako když ti někdo strká hřebíky do oční čočky.

7 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 21. února 2014 v 15:19 | Reagovat

Život je pes a pes je nejlepší přítel člověka, po nebo před knihou... :-D

8 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 22. února 2014 v 13:41 | Reagovat

Stavebnice.
Kus plánku chybí.
Dvě matičky se zakutálely pod otoman.

Ze součástek stavebnice Merkur sestrojil jsem skobičkový prak.
A hrdě pálím do foufů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama