Usměvavá holčička stojí jen v delším tílku bez kalhotek u balvanu, který kouskem zasahuje do moře. Je ji tak osm let, ne víc, možná se usmívá a možná jen v polosnu vzdává chválu své poslední panence Chucky. Tahle roztomilá bloňdatá holčička se stala jeho ženou. Při pohledu na fotku umístěnou na stolku u postele mu hlavou víří vzpomínky. Udělal dobře, že ji tehdy pojal za choť? Sám pocházel z bohaté rodinky, byl mu dopřán trojlístek vzdělaní typu Sorbonna-Heidelberg-Oxford, jeho otec byl tak zámožný, přičemž zásluhou na svém bohatství měl zhola nijakou, že si mohli dovolit platit i soukromého nosiče golfových holí. Teď po letech se mu zdá v nenávratnu ztracen veškerý elán, kterého bylo tak neuvědomělě vyplýtváno na jednotlivosti veskerze bezpodstatné, až se mohl časem stát nebezpečným. Ale nestal, a právě proto teď sedí na kraji postele s baldachýnem a přezírá fotku holčičky. Teď je z ní ovšem žena - a pořád setsakra atraktivní - ale je to atraktivita trvalého neklidu, může na ní lákat další samce a bodat svými žahadly další ochomýtmuvší se oběti. Pro něj nemá valného významu. On už je poněkud stár a mimo hru. Můžou tak leda popíjet své oblíbené blanc de blanc víno, nalévat z hrdla obaleného zlatým staniolem do špiček úzkých a zelenavě matných. Navzájem se už jen popichují, nedají si oddechu, kdykoliv se můžou špičkovat, skončí rozhádání v koupelce a střídavě třískají sklapnými poličkami, dokud se neurvou a neúmorně zas nemusí nasadit. Opravdu vyhnout v životě se chtěl jen moři času, kdy nebude mít co na práci - hle, právě to jej jak na truc postihlo, nadto mu škodolibý život nasadil chomout v podobě nezkrotné, věčně neuspokojené ženy, nalézající ztišení jen v náručí stále rostoucího počtu mužů. Tak jsme ve vězení svého vězení, drásáme mříže a vědouce, že není cesty zpět, vrháme se na kavalec, plni příslovečného zmaru, který láme i muže, že prorazí pěstí zeď, vydají se na túru kolem světa, aniž se vrátí. Jak plni očekávání - jak neschopni je naplnit. C'est une chose faite.
V chládku pojít
11. února 2014 v 15:05Komentáře
jo.. svět je takovej, jakej si ho uděláme sami.. pocity jsou jenom naše.. jsou jenom v nás.. a nejlepší je nic neočekávat.. pak nepřijde ani to zklamání..
Aneb jak šel čas :) povedené.
A co se stane s ženou až ztratí to jediné objetí, které ji utěšuje?
Čeho se obáváme, to se stane :-) My si určujeme svůj život svými myšlenkami, slovy a skutky :-) Krásný, ale smutný příběh, vězení ve vězení svého nitra, umlčená svoboda duše ... vždy je cesta zpět, záleží na tom, jestli ji člověk chce podniknout, nebo se raději stává obětí sebe samého ... vnější obětí společnosti.
Zajímavej článek. Mam strašně ráda povídky, ve kterejch někdo srovnává "dobu před" a "dobu po". Stejně jedny z nejlepších povídek jsou ty ze životy.
A pak se divíš, že jsou všichni v depresi, když i tady číhá jenom samá smutná pravda, skrytá v každém kousku textu, i když někdy je to i krásné... a já mám pak napsat něco romantického.. :P