Březen 2014

Piniové penisy

30. března 2014 v 21:04
Když jsem ve třinácti propadl fetu a začal ho brát vážně, mou myslí kolovaly roztodivné hříčky versů. Např.
Emil, Emil
kokota si nemyl
Mám celou sebranou sešitkovou fantazii stvořenou jen ze zvolaček na způsob výše uvedený. Mohl bych z ní možná vytvořit koláž čili nic a vyvěsit na základní romské škole na nástěnce, abych inspiroval budoucí literáty. Taky je celkem zajímavé, že ohledně Romek jsem si vytvořil za svůj krátký, leč mimořádně odporný život velmi mnoho předsudků. Ovšem až později. S jednou jsem vlastně chodil, když mi bylo asi sedmnáct. Připadal jsem si jako otrok. Byla sice fajn a hluboce empatická, protože denně musela poslouchat, jak její asociální bratři bijou lžícema o stůl, dožadujíce se jídla, ale taky byla současně řádná netýkavka. S nikým se nemazala, mně přikazovala, abych žehlil, abych pral, dokonce plíny jsem měnil těm capartům. Byl jsem prostě děvče pro všechno a nebyl jsem na to vůbec hrdý. Tak se stalo, že jsem ji jednou požádal, aby mi dala větší volnost, že už nesnesu být uzurpován a víte co řekla? Že jsem moc judiš a gój a pak na mě vytasila staré Řeky, kteří dobře věděli, že zoon politikon nemá mít oddechu na světě vezdejším, taky řekla, abych sklapl, že za moc nestojím, a že už vůbec ne, abych si mohl nárokovat práva. Tak jsem pokračoval v hrubé práci a dosud se považuji za největšího znalce pamprsek s křídelky v historii okrsku p****zského regimentu. Ačkoliv doslova vynikala v hudbě - a proto zde říkám na svou obranu, jsem si ji zvolil - neměla zrovna moc předností fyzických a kdybych měl otevřeně určit, která část jejího těla absolutně propadla, tak bych snad řekl, že stehna, lýtka, boky, nos, oči a nejmíň půl brady, zbytek by považoval za snesitelný jen krajní povznesenec. Měl jsem ji ovšem svým způsobem rád a hlavně jsem chtěl zkusit, jaké to je fungovat v rodině cikánů, kteří pořád hráli ty své odrhovačky, do zbláznění nacvičovali trylky, dokonce bouchali lžícemi i na bubínky, když neměli zrovna v ruce smyčec. Bylo to hodně divoké odbobí, které jsem přežil jen s vydatným přispěním pervitinu a oblbováků, protože kde není jednoho, nemá smyslu druhého.

Drhneš

29. března 2014 v 19:08
Včerejškem počínaje 100 let už mezi námi bloudí duch Bohumila Hrabala, mistra světových literatur a pábitele, který snese srovnání se svými idoly a stejnými génii, jako byl on sám, Jeseninem, Šukšinem i Vysockim. Dovolil jsem si připravit pro vás něco na ochutnávku z kuchyně tohoto brněnského rodáka. Kdo by nevěděl, tak knížka Listopadový uragán je knížkou o sebevraždách a láskách, tedy poměrně hustě zastoupených tématech, ale některé obrazy, např. umírající a vyhnilí holubové, nebo hořící labutě za noci padající na zrcadlově vyleštěné rybníky si zaslouží, aby se malinko o nich vědělo i mimo oblast stránek jim vymezených.

Když ho tak bolel celý svět, když přemýšlel, že se jeho život odvíjí jako tupý dokumentární film, to prosím pěkně ještě 10 let před smrtí, tak ho vždycky spasil pohled na ty duše, které bloudí po ulici. Když už byl na posledním dně výčitek a bolel ho i andělíček strážný, chtělo se mu skákat z pátého patra, jako by skákal kupříkladu M. Laurids Brigg, slavný dekadent a příživník a nezapomenutelně heroická postava Rilkova. Uvítězil se jaksi až k podstatě a vrcholu prázdnoty... a kdyby ho zabili, tak by museli maskovat jeho tvář jako nějakého římského senátora, který dokonal pobodán v lázních. Ale ta vzlítnuvší do noci labuť, jako fakticky poraněná hořící labuť, jejíž zánik způsobil krásný nápad studenta, který miloval obrazy Salvadora Dali, tu hořící žirafu, víte, ne, tak když chtěl podpálit žirafu, byla tak vysoko, že na ni nedosáhl, tak nalákal labuť a vykonal své dílo na ní. Ta kdysi krásná labuť hořela ještě chvilku poté, co dopadla na povrch rybníku. Když tak za mladých let chuligánil jako Jesenin a ti další dva, okusil mnoho zvláštních okamžiků, např. mu státní policie listovala v občance a cigareta zbojníka v zahradě, co vzněla vše smrtelné, podpálila i kytičky mombrécii. Byl po zásluze odměněm originálním pohledem, ovšem stejně krutou daň si vybrala jeho posedlost detaily, tím monotonním umíráním ve světě, kde věci už nic neváží, kde jsou jen slova poslední intance, ke kterým se můžeme odvolat a skrze ně snad v skrytu duše čekat na zázrak - že se stanou tělem. Každopádně byl odměněn i mnohými omyly, tak jako se přiházívá lidem obzvláštní citlivosti, že se začnou jaksi rozpadat ve všech švech a namísto smyslu se jim takhle šikmo klátí měsíc a studená noc je zebe až do krku, kdy kvězdy uvidí z patra paneláku jen jako srpky a červánky spatří za stěrači aut až na poslední chvíli, než je tichounce reflektory stadionu přemažou. Jakožto literát navštěvoval pochopitelně hroby svých předchůdců i současníků, takže když snil v Moskvě o něčem krásném, mohl si zajít podívat na toho geniálního opilce Šukšina, jak leží v záplavě rudých kvítků na hromadě sněhu až po prsa. Hrabal měl ovšem železnou disciplínu, což se o dnešních rychlokvaškách pisálcích říci příliš nedá. Proto se taky dneska nic pěkného nepíše.
Někteří z nejplodnějších pábitelů skákali z pátého patra, jak jsme již řekli. Víme, z kterého patra vyskočil Hrabal? Víme, ale neřekneme. Často psal o tom, jak Jan Hus hořel (až to praštělo), a že stařenka nesla trochu roští, aby hořel ještě líp, víme. Víme, že chodil Hrabal k Tygrovi, vypil tam těch svých, no nejmíň jednu a půl dvě pinty starého piva. A šel dál do noci.
Buddha sepsal Kázání ohně, to též víme. A z něj teda ta srceryvná pasáž: ó, Pane, ty mne rveš, ty rveš mně,... hořící! Tak neshořte, děcka. Bolí to chvilku jak čert.

Zcela nová organizace jazyka po přečtění vhodná na podpal

27. března 2014 v 12:18
Věnováno Daeris, která má ráda ty bukowské a všelijaké váguse. Následující urývky jsou částečně přepsané a znovu přepsané z originálu do podoby nám srozumitelnější, autorem takměř půlky z nich je tedy známý polský současný básník D.Foks, který se věnuje i filmu a je strašně povýšený, jako ostatně většina básníků. Druhá půlka pohříchu je kompletně reminiscentní na nedávné události, ale stejně asi nepoznáte, čí je co.

Zavřel jsem dveře garáže, podíval se směrem k Vatikánu a dostal chuť na svůj výdělek. Poškrábal jsem na koulích, na hlavě a myslel na lup. Prostě na příjemné věci. Přestalo mě svrbět v týle, svědění pomalu ustoupilo, takže jsem si řekl, že se podívám k dalším dveřím. Myslel jsem střídavě na rybičkovou pomázanku a chlebíčky a jednu láhev piva za druhým.
Musel jsem jíst, protože jsem měl myšlenky na jidlo. Myslel jsem na jídlo, takže jsem myslel i na pití, a na ledničku, ve které jsem měl zásoby piva, které mi žena kupovala, protože na mě myslela víc než já na ni. Chodila pro něj do nedalekého obchůdku, kde si objednávala všechno, co bylo potřeba a jen těžko se majiteli podařilo nedívat na její trčící prsa, než šel dozadu pro rybičky a cigarety a plechovky s pivem.
Krišpýn natáhl brka ve středu. Nemyslel jsem na něj, v hubě ukrajinské cigáro.

Místní osadníci založili srub či lokál, který pojmenovali U lahváče. Chodila tam běžně sebranka z nedalekých vesnic, spásající bez mrknutí oka sebehrubší tekutou stravu, likéry a sladké koktejly. Měli všichni ještě pokožku jako novorozeňata a teprve tři ze čtyř z nich poznali, jak chutná ženská. Navzájem si půjčovali holky, když zrovna někdo neměl štěstí. Byly takové, které daly každému, ty byly oblíbené. Jedna z nich sice umřela, protože příliš kouřila, a tak umírala na rakovinu, na kterou později umřela, protože moc kouřila. Ostatní nadále dávaly každému.
Říká se, že kdyby přestala kouřit, jak si plánovala, dožila by se i dneška. Ale nepřestala, neboť bylo trochu moc pozdě. Kdyby přestala kouřit před pěti léty, už pět let by nekouřila. A možná by žila.

"Poslyš, víš ty o tom, že když děláš na revmatologii, často se ti naskytne pohled na dívčí vagínu?"
"Nevím, jak to víš ty? Ty jsi snad revnamolog? Že o tom nevím."
"Ne, ale brácha je, tak vím, jednou jsem tam byl na vizitu. Prostě mi ukazoval, jak tam co chodí. Že asistuje u prohlídek a laparoskopií a hýbe tam takovou svorkou a pak že tyčkou zprava doleva a jim se přes monitor zobrazuje ten plod nebo zánět. A taky mi ukázal krásné sestřičky, které bych šukal, i když už jsem tři roky štastné ženatý. Rajcovní výrazy a prdýlky jednu radost. Baví se tam pořád u kundách, to mi normálně řek.
No jestli nemají nic lepšího na práci, tak o čem by se taky bavili. Jako téma může být kunda ucházející.
Oni se ale škádlí i na sále a ty holky tam furt básní, jak předepisujou svým klukům cialis, aby jim jako stál líp než při viagře. Jenže z cialisu ti stojí dvacetčtyři hodin v kuse, což může být trošku únavné. Po viagře je to sfouklé za hodinku. Pak zas čůrák leží na půl šesté. Z cialisu je větší než obvykle, takže ho volí i mladí kluci, kteří chtěj udělat dojem. Je to jen o odtoku krve, chápeš, když jen přitéká a žádná neodtéká, tak stojí jak skála a je silnější, výkonnější, prostě lepší."
"Tak to je paráda, též bych si ty kapsle na zkoušku vzal."
"Problém je v tom, že někdy můžeš, když to přeženeš a nevezmeš si jednu, jako podle dávkování, ale sežereš jich pět, tak můžeš skončit jako ti borci, co přijdou za námi, když jim stojí moc dlouho a nejde dolů. Někteří se stydí dojít na pohotovost, protože je děsí moc nápadná boule v rozkroku. Když přijdou, tak my už víme, co s nima, na ten jejich priapismus. Někteří se to snaží ledovat, ale i tak si nepomůžou. Osvědčený postup je pak nasadit blokátory. Když ho necháš hnít, tak po dni se ti už třeba nikdy nepostaví."


Adam nasává atmosféru a dostává se do pohody. Dokončuje zápisky psané písmem Žilíkové, čte je a furt rediguje, protože ho zajímá, co si myslí kámoši a odborná veřejnost.
Válek, se kterým maturoval, spává v bytu Žilíkové, který má pronajatý Adamova matka. Žiliková nedělá Válkovi snídaně.

Adam se s Žilíkovou prochází po polích. Nadějné slunce jim dopadá na rozpálená čela.
Znáš Válka - zajímá se Žilíková.
Válka? Jasně a co? - ptá se Adam.
Nedělám mu snídaně - odvětí Žilíková.
Jojo - říká Adam - neděláš mu snídaně, ale on o mě roztrubuje samé nehoráznosti. Nedožije se doktorského studia, zkopu ho jak psa.

Žilíková chvíli prohlíží naběhlý Adamův penis. Pak ho jemně bere do úst a začíná sát, pak po chvíli odplivuje semeno. Brzy si zase začinají tykat.

Poslyš, tys od něj nikdy neochutnala slast orgasmu? Tvůj manžel ti to nikdy neudělal? Rukou, jazykem?
Ne. Nikdy.
Tak to je opravdu smutné. Ale proč jsi mu nikdy neřekla, že to chceš? Měla sis o to říct.
Víš, já někdy chtěla, ale nedokázal jsem se přinutit, bylo mi to trapné.

Hodina duchů

25. března 2014 v 17:22
Mám v sobě kofču a nuda velí psát, takže věnuji toto rozporuplné zpracování Jitce, nejznámějšímu beránkovi s copy, kterého kdy svět nosil. Za to, jak se spanile odhaluje a ukazuje zbytky večeře.

Uvědomuji si, že právě umírám, že vidím, jak mé vlastní tělo, které jako by ani nebylo mé, nýbrž jakéhosi klona, hroutí se na židli a při pádu strhává s sebou židli. Mrtvola a těžká židle zůstávají bez hnutí na koberci uprostřed místnosti.
Takže toto je ta slavná smrt?
Jaké trapné zklamání! Chci zjistit, jaký je přechod na onen svět a ukáže se, že žádný další svět není. Stejná matnost stěn, stejně odpudivé vzdálenosti mezi kusy nábytku a dokonce kapky deště se ozývají stejně neodbytně... a pak, jak je bezcitné, jak je zoufalé, když předměty, co byly kolem nás, které jsme považovali bezmála za své kamarády, třeba lampička, nebo klobouk na věšáku, všechno, všechno je stejné. Jen ta zoufalá židle, co se válí na zemi a vypadá jak ta mrtvola s očima obrácenýma ke stropu.

Sklonil se k té zestárlé mrtvole, co má tak ochablé svaly. Kdyby jí mohl zvednout víčka, šlechetné světlo zelených očí by znovu osvětlilo tělo, ale nemůže...
Protože takto, bez výrazu, se jevím jen jako odulá vrásčitá tvář, co má chloupky v nose a dvě řady žlutavých zubů a bezkrevně zahryzlé rty, co mi připomínají, že jsem též byl savcem.
Vím, že není cesty zpět a že ačkoliv nejsou ani andělé, ani diblicí, ani propasti, ani rajské zahrady, musím kamsi směřovat.
Proč jsem zdechl? Přibližuji se ke své mrtvole a vidím, že je přichystaná, abych do ní zase vstoupil. Abych ji oživil. Bylo by to asi snadné, ale nemohl jsem! Protože v tom okamžiku se zjevuje má žena, která, přivolána padajícím hlukem židličky a těla, vidí:
-Prosím, nechoď sem! vzkřiknu, ale bez hlasu.
Bylo již pozdě. Vrhne se na svého manžela, když cití, že je mrtev, tak jen pláče.
-Mlč, všechno jsi posrala, křičím, ale bez hlasu.
To je ale hloupá náhoda a blbá smůla. Proč jsem se nemohl zamknout? Nepřišla by a já bych zas mohl oživnout, takhle budu mrtvý navěky. Smůla jak vrata...
Pozoroval vlastní ženu, ležící na mrtvole téměř v extázi bezvědomí, vida svou mrtvolu, jejíž nos vyčnívá jak příď lodi. Jejich dcery vtrhly do místnosti jako vír, asi čmuchaly pamlsek. Zarazily se, jak se přibližovaly, a pak se též rozplakaly, jedna i druhá. I já plakal, pochopitelně, když jsem pochopil, že být mrtvý je jako být živý, ale dokonale sám, bez odvolání...
Nakonec jsem vyšel z z místnosti.
Kam jít? Nevěděl jsem.
Už nedoufám, že se dám dokupy. Žádná záhada není, jen tenhle život po životě.
Sestupoval po schodech, cítil pořád, že mu nečiní potíž se hýbat, tudíž asi byl z fyzické tkáně; ve výšce, kde měl oči, se rozhodl založit svůj střed a odtud sledoval, jak se rozlítává na všecky strany. Vzduchem mohl pronikat nejlehčeji, pak i pevnými tělesy, tak chodil přes stěny, hýbal se, poletoval, jako člověk, který nachází novou činnost po delší zahálce. Levitoval, ale jen tak tak. On, mrtvola vědomá si smrti, člověk, který dřív byl jen strašák, si teď mohl najít skulinku všude a vždy, protahoval se štěrbinami, dokonce i otvory, které prosté oko nevidí.
Citíl, že by se mohl vejít do rozměru panenky oka, ale dokud byl viditelný, měl jakýsi majestát hmoty, teď pouze cítil, že se mu nechce létat, a tak se vrátil na podlahu a vzal na sebe postavu muže. Měl v merku to tělo, které je teď nepřítomné, jak se choval, když odhadoval různé situace, znal i své končetiny, vlasy, kůži, vyvolával si dojmy, které jeho vlastní postava vsunula tam, kde měl dřív panenky.
Tu noc prospal celou se svou ženou poblíž své mrtvoly. Pak se přiblížil přátelům a slyšel, že jejich hovory se týkaly toho, čím byl. Viděl, jak na hřbitově rakev chmurně dopadla na zem a pokryly ji hroudy, dokud ji celou nepokryly.
Byl celý svůj život domácký člověk, jen z kanceláře běžel domů, z domu pak zas do kanceláře, měl jen svou ženu a děti, nic jiného neznal, takže ho moc nelákalo cestovat jako Jonáš v břiše ryby nebo pobíhat jako mravenec po mraveništi.
Brzy pochopil, že se nesetká ani s jiným mrtvým, natož s rodinou, která mu nemohla dát znamení, že ví o jeho přítomnosti. Se svými dojmy se procházel trudně, leč nebyl nikdy znuděný. Všude šel, kam šla jeho žena, např. do kina a děti doprovázel do školy. Stále se však zdržoval v jejich domě.
Když jeho žena vypadala na umření, v tuhé zimě, co řádila, od té doby, co chytla chřipku, přál si, aby umřela. Doufal, že její duch přijde za ním a bude mu dělat společnost. Avšak když umřela, byla stejně neviditelná jako všichni ostatní duchové.
Byl sám, a teď víc, než kdy jindy, protože už ani ženu nemohl vidět. Utěšoval se, že i ona tam někde je a dává pozor na jejich dcery. Když může on, proč by ne ona? Je to tak přirozené. Jistě. Jak může pochybovat. Jistě.
Až jednoho dne, poprvé od té doby, co umřel, zmocnil se ho pocit neznámý. Záhadný pocit, který ho přepadal stále silněji. Co když je celý dům obydlen stíny vzdálených příbuzných, kteří si teď mohou dopřávat potěchy slídilství, zatímco on nemůže proti tomu nic dělat. Ve své věčnosti jen stalkují a mohou vidět jeho osiřelé dcery, chudinky, jak zápasí s útrapami žití.
Otřásl se nechutí, jako kdyby strčil ruku do klubka pijavic. Stovky pochybných duchů klouzají očima a ve své zlomyslnosti pozorují každý pohyb otevřenýma očima, každý závan vzduchu je vede k dechu jeho dcer!
Nikdy se už toho podezření nezbavil, ale časem se s ním srovnal... co měl ostatně dělat?
Sirotků se ujala sestra jeho ženy. Starala se o ně a on mohl vidět, jak postupně všichni strádají, nakonec neprovdané dcery zemřely. Jak strašné vidět hasnout oheň těch těl, který pomohl rozdmychávat. Jenže tak nějak tušil, že v nesmrtelnosti se jeho rodina neztratí, že musí vyhrávat, když ne kvůli tomu děsu, který zažíval, tak kvůli potěšení, že by se snad přecejen někdy mohli znovu shledat, že obývají stejný dům a neviditelně jsou si nablízku. Umřela švagrová, jeho dcery, všichni blízcí, všichni. Přistoupil k rakvi a viděl se, jak vzlyká, sám, tak zoufale sám. Ve světě živých už nebyl nikdo, kdo by ho přitahoval láskou. Už nebylo možno sejít se v určitém okamžiku vesmíru a dát si najevo naději. Mezi rozžatými svícemi, kde dohořívaly stébélka životů jeho ženy a dcer, nebylo už žehnajících slov. Jen jim popřál "Sbohem!", přece věděl dobře, že ho neuslyší. Vyšel na dvůr a vyletěl vzhůru do noci.

Malaga a sherry a přežíračky

22. března 2014 v 13:17
Konečně se venku tvoří počasí, které si můžeme dát za rámeček. Už dnes bylo skoro na krátký rukáv, a kdo nepoznal, jak bublá potůček a jak se valí řeka poblíž bungalovů, u svislé skály, která v sobě hostí strž, nad níž se prohánějí rackové, ten vůbec neochutnal lesní radovánky. Akorát jsem si zvolil tento líbezný den na procházku u dolního toku jakési říčky. Líbí se mi, jak si lidé stavějí malé baráčky poblíž dřevěných osad, u kterých jim stojí ty mercedesy a koupou se v polobahnité břečce. Otužilci a navíc i přírodníci. Jen jsem se vzdálil, a už se mordovali s manželkou, ale to není můj problém. Pak jsem narazil na žábu, byla to spíš ropucha, která se vyhřívala na slunci. Podobna hnědému kamínku s ostře vystouplými nadočnicovými oblouky seděla nehnutě na lesní stezce a přijímala paprsky. Byl jsem tam nad ní skloněn dobrou čtvrthodinu a nepohla se, ani když kolem nás profrčelo čtveřo kolařů. Měl jsem chuť ji políbit, ale nakonec jsem se opanoval.
Ještě ani nevíte, kde jsem byl, ale víte, že to bylo daleko v polích, za poli, na mezích, na roklích...hodně hmyzu se všude ukazovalo. Nemám ho tak rád jako třeba hady, ale nevadí mi, když je zticha a nekouše. Tak jsem potkával čmeláky, jsou to pohodaří, co dojíždí zbytky, pač mají delší ty své pylové násosky a možná proto jsou i tak při těle, protože mají vždycky zásoby.
Viděl jsem rozcupované, nebo spíš rozsochané stromy, které nahoře v koruně, která nebyla, svítily do bíla, jak je zasáhl blesk a děsem se obarvily. Viděl jsem různé druhy rákosů, jež tam rostly jen tak z lužních podlaží, a pak i ty stromy, které je měly schraňovat, měly do nich drát energii, aby se vyhly stínu a mohly svévolně růst, tam jen tak prorůstaly mezi těmi rákosy a snad i bambusy, nebo to možná jen jich cáry zkypřovaly políčka.. ale kdo ví, jak ty hnědo či černozemě příjimají živinky, jíl je dobrý, žížalky, co jsem zamlada pitval, taky slouží k duhu. Každopádně tam ležel opravdický bambus, tak na hektaru půdy, co jsem obešel a mezi ním a zemí se prostíraly lány nekonečných obilnin, těžko říci jakých v této fázi vegetativního působení. Dál jsem viděl skruž, úplně zbytečnou, na hranici mezi suchým a ještě sušším územím. Vevnitř klasicky osudem zavržené pet lahve vyhnívaly další staletí.
Připomínám si katastr nemovitostí a jak jsem stál, malý rošťák, u přepážky a poslouchal hovor dvou úřednic, kterému jsem kdysi, když mi bylo osm, úplně nerozuměl, ale dnes bych na tom nebyl o nic líp, protože mluvili o ediktech.. a pak jsem zjistil, že edikt byla vlastně úřední vyhláška, ale že ještě dnes se vydávají edikty, to jsem nevěděl a nevím. V něm ale stálo černé na bílém, že se nesmí na poli plašit zvěř, a to jsem právě dělal, pač jsem potkal normálního jelena s parožím, co mu trochu nepasovalo. Dále jsem narazil na pána, který mě poučoval, že nemám chodit blízko vřesoviště, protože se propadnu do bahna. Řek jsem mu: starče, já přežil kobylky, dynamit, zasáhla mě kulka, v mínus stopadesáti jsem lezl do kryokomory a kdyby přitáhl z Mongolska nějaký nový džingischán, tak mu useknu obě ruce v lokti, než se stačí otočit na podpatcích a ty mi povídáš, že mě dostane nějaka bařina? Smál jsem se, až se jeřabinky otřásaly. Tak jsem tam schválně šel, do toho bahniště a postavil se přímo do toho bahenního jezera a vskutku jsem se začal propadat. Tak jsem se jen smál a říkal mu, že teď teda potřebuju, aby mi pomohl ven a on říkal, že jsem daleko, tak jsem mu začal nadávat. Pak mi hodil liánu, že si ji mám strčit do za pásek a pomohl mi teda ven. Vypadal jsem stupidně a potupně jako bývalý hráč cricketu, který se spletl dveře do šatny s dámskou toaletou. Nakonec jsme se celkem spřátelili, nechal jsem si vysvělit pár záležitostí o terénu, poznal jsem slepýše, kteří mají dravé zoubky a svlékají kůži mezi orsejemi a kobylinci a pak jsem se rozloučil a jel jsem zas přes humna dom.

Ranní pro smích

18. března 2014 v 8:43
Nejhorší, co vás může postihnouti, je upadnouti někam do ručiček milovnice literatury, která se baví shromaždováním stejně založených lidí v salónu, a pořádá literární sešlosti a dejchánky, při nichž se voda v tyglíku vaří na další čaj a na každého zbydou ze tři koláčky.
Fakt je, že jsem na ty pořady nemusel chodit, ale chtěl jsem se shledat s dávným přítelem, kterému jsem nakecal, že vlastním originální perské vydání Háfizových básní, vázané v lidské kůži. Přítel už to jaksi rozhlásil po salónku a tak mi nezbylo, než mezi mecenášku a spol dojít, abych jim byl představen.
Byv tam, rozhlédl jsem se a vidím jen dvanáct zhola upřímných tváří, z nichž na mě koukala celá světová literatura. Přivítali mě jaksi živě a co muž s básněmi v lidské kůži jsem měl snad nárok na víc než tři koláčky. Vzal jsem si tedy, co mi náleželo (šest kusů) a holce s brejlema, co seděla vedle, jsem se jen vysmál, vida, že ji nezbyl ani jediný. Byla doslova zoufalá, a tak začala mluvit o Goethově Italské cestě.
Po chvilce se otázal mě jakýsi literární historik, zdalipak znám celého Goetha?
Znám ho jak své boty, odpověděl jsem slušně, nosí šněrovací střevíce a na hlavě mu sedí plstěná hučka, komisaří u cenných papírů a bydlí v Štěpanovské ulici.
Bibliomilci počali na mě smutně a s výčitkami jaksi hledět. Hostitelka ve snaze zakrýt trapnou situaci se otázala, zda se zajímám tuze o literatture.
Moje milá, byly doby, a byly to dávné doby, kdy jsem sčetl celého Robinsona Crusoe a Mušketýry, kdy jsem se plavil spolu s otrockými nevolníky po Mrtvém moři a vyznával lásku paní Rusce. U kamárada jsem měl pod balvanem na zahradě schovanou Katku a Květy a nemohl jsem se dočkat, kdy trpaslík Lotrando v prchlivosti zbije Zubejdu, aby s ní splodil křivonohého Edwarda. Edward se spustil v devetenácti se špatnou partou a stal se z něj rabiát. Jest tomu tak, kniha činí divy. Bylo mi kdysi nejhůř, a tak jsem si brával ku pomoci Bouři, v níž jsem se obdivoval kouzlům proti přírodě Prosperovým. I Hamlet mě podporoval v horečném hledání po klidu. Dnes však již pro mě je mrtva, tato literatura.
Přátele knížek se po sobě zmateně podívali, bledými tvářemi, načež jeden z nich jak vyšetřující soudce spustil:
Zajímáte se o Gida?
Vím o něm jen to, že stávkoval a v dětství miloval vláčky. Padl při obléhání Tureckého sedla za burské války.
Znáte prosím Henryho Jamese, mistra psychologické povídky?
Četl jsem od něj jen Cizince.
Tak to se pletete, zvolala dopáleně brejlatá slečna vedle mě, Cizince napsal Albert Camus a mimo to, James je rodilý Angličan, kdežto Camus pochází z Alžíru.
Myslel jsem, že je Španěl, odvětil jsem nevzrušen. Je-li z Anglie, snad přeloží Cizince do angličtiny.
Ale Kafku znáte, pravila hostitelka.
Viděl jsem, že ho pohřbívali s pompou, jeli s vozíkem a márami podél pobřeží a doprovázel je špalír televizních vozů. Zasloužil by ovšem, jakožto znamenitý rocker a baladista, důstojnějšího jaksi pohřbu.
Ve skupince zašumělo. Nikdo nebyl mocen slova. A pak další literární historik vyrazil na mě, s očima podlitýma krví a ironicky: Ale českou literaturu jistě znáte dokonale.
Mám doma Iliadu, to vám snad postačí.
Dlouhovlasý mladík s bílým chmýřím na bradě se zakuckal. Iliadu napsal Homér, vy neznalče.
Nenechal jsem se vyvést z míry a odvětil jsem pevně: Homér zahynul při Trojské válce, ale pocházel z Domažlic, kousek tam máme chatu a stojí mu tam socha.
Homér byl přece antický básník. Znáte nějaké staré básníky? Znáte vůbec nějaké básníky? Volali přes sebe.
Zajisté. Znám, nejstarší náš antický básník se jmenuje Staislav Kostka Neumann. Mám od něj sbírku Broučci.
Všech dvanáct přátel literatury se v tom okamžiku změnilo v šedivé lité vlky a vyhodilo mě střešním oknem ven na ulici.

Dáseňka a výhody

16. března 2014 v 20:57
"Ježíšku na křížku, nedokáži se vyrovnat s mou bejvalkou, ona mě fakt nechce či co. Vybrečel jsem řeku slz, než mnou projel kulový blesk zuřivosti. Jak si může dovolit mnou pohrdnout?! Proč mě odmítá po létech, když už se jasně zdálo, že vše je na nejlepší cestě, aby se stala mou nevěstou? Takové a jiné otázky zmítaly mou zastřenou myslí. Chtěl bych, ať tedy ochutná vlastní medicíny. Dám jí napít vlastnoručně připraveného nápoje lásky a možná konečně přijde k rozumu a zas po mě bude toužit? Jako první den, och. Nebo co mám dělat, co? Je to už roky, roky se táhne její odmítává odpověd a se mnou to jde den ode dne s kopce. Měl bych ji připomenout, že beze mně by někde trhala fialky, nádratovaná by někde fungovala jako grizetka, šila by punčochy, látovala ponožky? A nebyla by tam, kde je? Tzn. v dobře placené práci, s přitažlivými šéfy nad sebou (stejně jako v posteli). Bože, bože, jak se jen cítím sláb, když si vzpomenu na její úchvatné nohy, na celý ten život, kterým se tak skromně prezentovala. Ještě teď mě svrbí víte co, když pomyslím na její šikovné prsty.
Neříkej mi, že jí neprojela vlna slasti, když jsem se dotýkal těch pahorků, když jsem pořádně zmáčkl ty bradavky?
Ale asi nejspíš ne, zde by ani samotný Bůh nepomohl. Je prostě zaláskovaná do jiných, lepších píchačů a opovrhuje ošousty mého typu. Má raději přiléhavější hrbáče, kteří vědí, kam s nasliněným prstem a kteří ji macka nejlepší jakosti strčí do všech děr... Na nás Bůh nemyslel, když stvořil ženy její krásy. My jsme jen posraní ubožáci, doni quijotové, rytiří smutných skutků. Ta postava, ta kolebává chůze... Ani nejvěčnější ze sonetů by ji nevylíčil v plném lesku."

Tohle mi vyprávěl nesmělý kamarád, smál jsem se nehorázně. Přece víte, že každá ženská touží po pevném stisku dobyvatelově a že ji notář s jemnýma ručkama ani za mák neokouzlí. Proto jsem mu taktně naznačil, aby se držel od žen dál a raději zkoušel své štěstí v sázkách na koně. Koně jsou sice relativně němí tvorové, ale zato se dovednou rozohnit, když jde do finiše. Podoba se správným fanatikem žen se tady ovšem nezapře. Zamilovaný do extrému (proto tolik valachů končí v překážce) a pak litující každého aktu náklonnosti, kdy se projevil se zpěněnou hubou. Je radost na ně pohledět, ale být jimi: to musí být peklo na zemi, utrpení. I paroháči si ze sebe mohou dělat v divadlech komedie bžundu, jenže pravý nadupanec nadrženosti? Ten je vyřízený pokáždé, že to ani vtipné není. Lituji jich, vesnických chlapců i umolousaných lesníků, kteří propadají svodům žen.
Kupříkladu má maličkost se vyznačuje imunitou, a proto si může dovolit chodit kamkoliv bez nejistot a útrap. Pohoda jazz. Jak to máte vy?

Podvedení

15. března 2014 v 22:39
Možná modernější pojetí té nejrealistější z věcí, kterou zde sepisoval žáček Flaubert,
by se dala sebrat v libovolné hospůdce na nároží,
zněla by asi takto: Ema a Karel v hlavních rolích:
Tak já robím třináctky, ty kurvo a ty si válíš kulky u televize
-Jak já? Mám tě zbít, rozbiju ti čuňu, dělám dost
Kdo ti platí stravu, kdo byt?
-Há, dělám dost, si pamatuj!
Uvědom si, že mi tu nadáváš, ty hnido, že si to nemusím nechat líbit.
-S nikým si nežiješ tak jako se mnou,
Nikdy si už tak nebudeš pískat.
-Rozbiju Tě,
Tak ty mi vyhrožuješ?
-Ne, prostě tě rozbiju
Zítra jdu další třináctku
a ty si budeš dál žrát ledničku

Ide to takhle? Či musíme jinak?

Družky

14. března 2014 v 23:37
Co mi bylo po tom? Vždyť žila, une élégante, opravdu, byla tu a s povzdechem usedla k večeři, už ne jako to elegantní děvče, kterou mi otec Roualt předal do rukou. Teď byla jaksi vyzáble krásná, bledě nevěstská, ale farář, v tom je rozdíl, se jen kysele otáčel do polí, když přišla řeč na hádky s bohem a s přírodou. Říkal jsem jim všem ano, jen houšť, můžete, moje hlava sice usínala, ale mé srdce planulo. Taková to byla doba, manželská postel hřála stále.
Pojď, drahoušku.
Ne, můj příteli, jsem unavená, dlouho jsem šila pro sirotky, pak si čtla v bohulibých knihách.
Ale samozřejmě, rozumím, říkej si, co chceš, ať si přeješ cokoliv, vše je dobré.
Na to zas odpovídal Homais, že zdraví těla se ničí a zničí při těžkém vzduchu kadidla, že staří Řekové milovali mořský vánek a prosvětlené pláně.
Jestli bylo v pořádku, že se vaše paní obracela k Spasitelovi, jistě ano, ale víra má být spíš silná, ne už tak vášnivá, ne u žen měštanského stavu, ne u vdaných žen, varoval Bournisien.
Mně se líbila tak jako tak, ať už horovala pro nesmrtelné principy, nebo když si olizovala prsty. Tvářil jsem se, že mi oboje bylo stejně milé.
Věděl jsem, že si nesmím dovolit rozmařilosti, ty byly nad můj stav, šlo jen o to, že jsem si dopřál kuře na bylinkách, pýcha a namyšlenost, to bylo mimo, stačilo, že jsem si ji vzal jako nejhezčí děvče v městě, vše bylo tehdy tak snadné.
Otevřel jen okenici a já se celý třásl, když mi oznamoval, že dala svůj souhlas. Tak jednoduchá pravidla. Svatební hostina se neobešla bez vtipkování, bez hektolitrů jablečného vína a poněkud přihroublého vtipkování, ale tak to chodívá. Její pokožka byla hezká, její hlava s těžkým uzlem skýtala příliš sličných myšlenek, ale naprosto jiných, než mi pak napovídali Homais a Bournisien, vůně jejích vlasů v alkovně mi pronikala do morku kostí a tehdy jsem se snažil v ranní mlze, která sálala do luk, zchladit rozpálenou hlavu.
Další fatalité, ona byla krásná, já nic než strašak, nevzhledný chlapík průměrné postavy, na koni jsem se roztahoval jak venkovan, ne jak pán. Přitom se držíme zuby nehty osudu, když s námi hraje čachrmanské tahy a málo spoléháme na to, co už nám dal raz do vínku. Vypasené tváře versus bělostná ňadra. Měl si ji vzít šlechtic a přitom já, skoro hlupák, právě já ji dostal, tu skutečně nádhernou Emu. Patřila na zámek, ty její hedvábné kadeře, vybrané pomády, kapesníky s vyšitými monogramy se nesla libá vůně.

Epocha úplnosti

13. března 2014 v 17:48
Buď pochválena drzost lenost u člověka
kterej hledá, co výhodné je a snadné
a nuda mu teče do úst jak zdroj mléka,
čas mu těžce vázně na dně
příroda však počká na něj
a nabídne mu z aksamitu šat
chci aby pochopen byl každý cit
a ty, světlem nekrvavé slávy
obklopen byls či chórem těch, co ti rozumí
abys byl lyrou a pravil,
leč slovo to mi v krku vázne,
buď pochváleno to i tamto,
veloměsto, mám však vzdávat chválu tobě?
když jsi jako mor, jeden velký hrobe?
kde dýcháš, dýchají vzduch i druzí
a bez nich neuděláš krok jediný
ctnost však též patří mezi zločiny
takže jdi dál,
jdi dál, buď z dlažby kámen
teprve v lidském hemžení poznáš, že
tvůj zpěv nezemře,
stále nedokončený,
jdi dál i v davu, v němž to vře,
budeš možná zproštěn viny.