Drhneš

29. března 2014 v 19:08
Včerejškem počínaje 100 let už mezi námi bloudí duch Bohumila Hrabala, mistra světových literatur a pábitele, který snese srovnání se svými idoly a stejnými génii, jako byl on sám, Jeseninem, Šukšinem i Vysockim. Dovolil jsem si připravit pro vás něco na ochutnávku z kuchyně tohoto brněnského rodáka. Kdo by nevěděl, tak knížka Listopadový uragán je knížkou o sebevraždách a láskách, tedy poměrně hustě zastoupených tématech, ale některé obrazy, např. umírající a vyhnilí holubové, nebo hořící labutě za noci padající na zrcadlově vyleštěné rybníky si zaslouží, aby se malinko o nich vědělo i mimo oblast stránek jim vymezených.

Když ho tak bolel celý svět, když přemýšlel, že se jeho život odvíjí jako tupý dokumentární film, to prosím pěkně ještě 10 let před smrtí, tak ho vždycky spasil pohled na ty duše, které bloudí po ulici. Když už byl na posledním dně výčitek a bolel ho i andělíček strážný, chtělo se mu skákat z pátého patra, jako by skákal kupříkladu M. Laurids Brigg, slavný dekadent a příživník a nezapomenutelně heroická postava Rilkova. Uvítězil se jaksi až k podstatě a vrcholu prázdnoty... a kdyby ho zabili, tak by museli maskovat jeho tvář jako nějakého římského senátora, který dokonal pobodán v lázních. Ale ta vzlítnuvší do noci labuť, jako fakticky poraněná hořící labuť, jejíž zánik způsobil krásný nápad studenta, který miloval obrazy Salvadora Dali, tu hořící žirafu, víte, ne, tak když chtěl podpálit žirafu, byla tak vysoko, že na ni nedosáhl, tak nalákal labuť a vykonal své dílo na ní. Ta kdysi krásná labuť hořela ještě chvilku poté, co dopadla na povrch rybníku. Když tak za mladých let chuligánil jako Jesenin a ti další dva, okusil mnoho zvláštních okamžiků, např. mu státní policie listovala v občance a cigareta zbojníka v zahradě, co vzněla vše smrtelné, podpálila i kytičky mombrécii. Byl po zásluze odměněm originálním pohledem, ovšem stejně krutou daň si vybrala jeho posedlost detaily, tím monotonním umíráním ve světě, kde věci už nic neváží, kde jsou jen slova poslední intance, ke kterým se můžeme odvolat a skrze ně snad v skrytu duše čekat na zázrak - že se stanou tělem. Každopádně byl odměněn i mnohými omyly, tak jako se přiházívá lidem obzvláštní citlivosti, že se začnou jaksi rozpadat ve všech švech a namísto smyslu se jim takhle šikmo klátí měsíc a studená noc je zebe až do krku, kdy kvězdy uvidí z patra paneláku jen jako srpky a červánky spatří za stěrači aut až na poslední chvíli, než je tichounce reflektory stadionu přemažou. Jakožto literát navštěvoval pochopitelně hroby svých předchůdců i současníků, takže když snil v Moskvě o něčem krásném, mohl si zajít podívat na toho geniálního opilce Šukšina, jak leží v záplavě rudých kvítků na hromadě sněhu až po prsa. Hrabal měl ovšem železnou disciplínu, což se o dnešních rychlokvaškách pisálcích říci příliš nedá. Proto se taky dneska nic pěkného nepíše.
Někteří z nejplodnějších pábitelů skákali z pátého patra, jak jsme již řekli. Víme, z kterého patra vyskočil Hrabal? Víme, ale neřekneme. Často psal o tom, jak Jan Hus hořel (až to praštělo), a že stařenka nesla trochu roští, aby hořel ještě líp, víme. Víme, že chodil Hrabal k Tygrovi, vypil tam těch svých, no nejmíň jednu a půl dvě pinty starého piva. A šel dál do noci.
Buddha sepsal Kázání ohně, to též víme. A z něj teda ta srceryvná pasáž: ó, Pane, ty mne rveš, ty rveš mně,... hořící! Tak neshořte, děcka. Bolí to chvilku jak čert.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 29. března 2014 v 20:03 | Reagovat

Aby dobře hořelo, je třeba dřeva smolného.

2 Jay Jay | Web | 31. března 2014 v 0:53 | Reagovat

Opět jsi mě pobavil, téměř dojal a kdo ví, co všechno :) Jsem ráda, že si tady někdo na něho vzpomněl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama