Družky

14. března 2014 v 23:37
Co mi bylo po tom? Vždyť žila, une élégante, opravdu, byla tu a s povzdechem usedla k večeři, už ne jako to elegantní děvče, kterou mi otec Roualt předal do rukou. Teď byla jaksi vyzáble krásná, bledě nevěstská, ale farář, v tom je rozdíl, se jen kysele otáčel do polí, když přišla řeč na hádky s bohem a s přírodou. Říkal jsem jim všem ano, jen houšť, můžete, moje hlava sice usínala, ale mé srdce planulo. Taková to byla doba, manželská postel hřála stále.
Pojď, drahoušku.
Ne, můj příteli, jsem unavená, dlouho jsem šila pro sirotky, pak si čtla v bohulibých knihách.
Ale samozřejmě, rozumím, říkej si, co chceš, ať si přeješ cokoliv, vše je dobré.
Na to zas odpovídal Homais, že zdraví těla se ničí a zničí při těžkém vzduchu kadidla, že staří Řekové milovali mořský vánek a prosvětlené pláně.
Jestli bylo v pořádku, že se vaše paní obracela k Spasitelovi, jistě ano, ale víra má být spíš silná, ne už tak vášnivá, ne u žen měštanského stavu, ne u vdaných žen, varoval Bournisien.
Mně se líbila tak jako tak, ať už horovala pro nesmrtelné principy, nebo když si olizovala prsty. Tvářil jsem se, že mi oboje bylo stejně milé.
Věděl jsem, že si nesmím dovolit rozmařilosti, ty byly nad můj stav, šlo jen o to, že jsem si dopřál kuře na bylinkách, pýcha a namyšlenost, to bylo mimo, stačilo, že jsem si ji vzal jako nejhezčí děvče v městě, vše bylo tehdy tak snadné.
Otevřel jen okenici a já se celý třásl, když mi oznamoval, že dala svůj souhlas. Tak jednoduchá pravidla. Svatební hostina se neobešla bez vtipkování, bez hektolitrů jablečného vína a poněkud přihroublého vtipkování, ale tak to chodívá. Její pokožka byla hezká, její hlava s těžkým uzlem skýtala příliš sličných myšlenek, ale naprosto jiných, než mi pak napovídali Homais a Bournisien, vůně jejích vlasů v alkovně mi pronikala do morku kostí a tehdy jsem se snažil v ranní mlze, která sálala do luk, zchladit rozpálenou hlavu.
Další fatalité, ona byla krásná, já nic než strašak, nevzhledný chlapík průměrné postavy, na koni jsem se roztahoval jak venkovan, ne jak pán. Přitom se držíme zuby nehty osudu, když s námi hraje čachrmanské tahy a málo spoléháme na to, co už nám dal raz do vínku. Vypasené tváře versus bělostná ňadra. Měl si ji vzít šlechtic a přitom já, skoro hlupák, právě já ji dostal, tu skutečně nádhernou Emu. Patřila na zámek, ty její hedvábné kadeře, vybrané pomády, kapesníky s vyšitými monogramy se nesla libá vůně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evil Evil | Web | 15. března 2014 v 0:54 | Reagovat

tohle by chtělo pokračování.. úplně to přes sebou vidím.. :) pobožný lidi nemám ráda.. takový ty pobožný děsným způsobem.. v jejich pohledu je pak každej nevěřící úplně vadnej a méněcenej x))  jako by každej neměl právo na názor..

2 Vendy Vendy | Web | 16. března 2014 v 13:29 | Reagovat

Vlastní povídka? Nebo úvod k románu? Čte se dobře, dovedu si představit krásnou a noblesní Emu, jak bude v tomto manželství strádat.
I když, co si budem povídat, mohla by citově strádat i v manželství šlechtického stavu.

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 16. března 2014 v 17:43 | Reagovat

...dumky žalky a co dál...????

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama