Hodina duchů

25. března 2014 v 17:22
Mám v sobě kofču a nuda velí psát, takže věnuji toto rozporuplné zpracování Jitce, nejznámějšímu beránkovi s copy, kterého kdy svět nosil. Za to, jak se spanile odhaluje a ukazuje zbytky večeře.

Uvědomuji si, že právě umírám, že vidím, jak mé vlastní tělo, které jako by ani nebylo mé, nýbrž jakéhosi klona, hroutí se na židli a při pádu strhává s sebou židli. Mrtvola a těžká židle zůstávají bez hnutí na koberci uprostřed místnosti.
Takže toto je ta slavná smrt?
Jaké trapné zklamání! Chci zjistit, jaký je přechod na onen svět a ukáže se, že žádný další svět není. Stejná matnost stěn, stejně odpudivé vzdálenosti mezi kusy nábytku a dokonce kapky deště se ozývají stejně neodbytně... a pak, jak je bezcitné, jak je zoufalé, když předměty, co byly kolem nás, které jsme považovali bezmála za své kamarády, třeba lampička, nebo klobouk na věšáku, všechno, všechno je stejné. Jen ta zoufalá židle, co se válí na zemi a vypadá jak ta mrtvola s očima obrácenýma ke stropu.

Sklonil se k té zestárlé mrtvole, co má tak ochablé svaly. Kdyby jí mohl zvednout víčka, šlechetné světlo zelených očí by znovu osvětlilo tělo, ale nemůže...
Protože takto, bez výrazu, se jevím jen jako odulá vrásčitá tvář, co má chloupky v nose a dvě řady žlutavých zubů a bezkrevně zahryzlé rty, co mi připomínají, že jsem též byl savcem.
Vím, že není cesty zpět a že ačkoliv nejsou ani andělé, ani diblicí, ani propasti, ani rajské zahrady, musím kamsi směřovat.
Proč jsem zdechl? Přibližuji se ke své mrtvole a vidím, že je přichystaná, abych do ní zase vstoupil. Abych ji oživil. Bylo by to asi snadné, ale nemohl jsem! Protože v tom okamžiku se zjevuje má žena, která, přivolána padajícím hlukem židličky a těla, vidí:
-Prosím, nechoď sem! vzkřiknu, ale bez hlasu.
Bylo již pozdě. Vrhne se na svého manžela, když cití, že je mrtev, tak jen pláče.
-Mlč, všechno jsi posrala, křičím, ale bez hlasu.
To je ale hloupá náhoda a blbá smůla. Proč jsem se nemohl zamknout? Nepřišla by a já bych zas mohl oživnout, takhle budu mrtvý navěky. Smůla jak vrata...
Pozoroval vlastní ženu, ležící na mrtvole téměř v extázi bezvědomí, vida svou mrtvolu, jejíž nos vyčnívá jak příď lodi. Jejich dcery vtrhly do místnosti jako vír, asi čmuchaly pamlsek. Zarazily se, jak se přibližovaly, a pak se též rozplakaly, jedna i druhá. I já plakal, pochopitelně, když jsem pochopil, že být mrtvý je jako být živý, ale dokonale sám, bez odvolání...
Nakonec jsem vyšel z z místnosti.
Kam jít? Nevěděl jsem.
Už nedoufám, že se dám dokupy. Žádná záhada není, jen tenhle život po životě.
Sestupoval po schodech, cítil pořád, že mu nečiní potíž se hýbat, tudíž asi byl z fyzické tkáně; ve výšce, kde měl oči, se rozhodl založit svůj střed a odtud sledoval, jak se rozlítává na všecky strany. Vzduchem mohl pronikat nejlehčeji, pak i pevnými tělesy, tak chodil přes stěny, hýbal se, poletoval, jako člověk, který nachází novou činnost po delší zahálce. Levitoval, ale jen tak tak. On, mrtvola vědomá si smrti, člověk, který dřív byl jen strašák, si teď mohl najít skulinku všude a vždy, protahoval se štěrbinami, dokonce i otvory, které prosté oko nevidí.
Citíl, že by se mohl vejít do rozměru panenky oka, ale dokud byl viditelný, měl jakýsi majestát hmoty, teď pouze cítil, že se mu nechce létat, a tak se vrátil na podlahu a vzal na sebe postavu muže. Měl v merku to tělo, které je teď nepřítomné, jak se choval, když odhadoval různé situace, znal i své končetiny, vlasy, kůži, vyvolával si dojmy, které jeho vlastní postava vsunula tam, kde měl dřív panenky.
Tu noc prospal celou se svou ženou poblíž své mrtvoly. Pak se přiblížil přátelům a slyšel, že jejich hovory se týkaly toho, čím byl. Viděl, jak na hřbitově rakev chmurně dopadla na zem a pokryly ji hroudy, dokud ji celou nepokryly.
Byl celý svůj život domácký člověk, jen z kanceláře běžel domů, z domu pak zas do kanceláře, měl jen svou ženu a děti, nic jiného neznal, takže ho moc nelákalo cestovat jako Jonáš v břiše ryby nebo pobíhat jako mravenec po mraveništi.
Brzy pochopil, že se nesetká ani s jiným mrtvým, natož s rodinou, která mu nemohla dát znamení, že ví o jeho přítomnosti. Se svými dojmy se procházel trudně, leč nebyl nikdy znuděný. Všude šel, kam šla jeho žena, např. do kina a děti doprovázel do školy. Stále se však zdržoval v jejich domě.
Když jeho žena vypadala na umření, v tuhé zimě, co řádila, od té doby, co chytla chřipku, přál si, aby umřela. Doufal, že její duch přijde za ním a bude mu dělat společnost. Avšak když umřela, byla stejně neviditelná jako všichni ostatní duchové.
Byl sám, a teď víc, než kdy jindy, protože už ani ženu nemohl vidět. Utěšoval se, že i ona tam někde je a dává pozor na jejich dcery. Když může on, proč by ne ona? Je to tak přirozené. Jistě. Jak může pochybovat. Jistě.
Až jednoho dne, poprvé od té doby, co umřel, zmocnil se ho pocit neznámý. Záhadný pocit, který ho přepadal stále silněji. Co když je celý dům obydlen stíny vzdálených příbuzných, kteří si teď mohou dopřávat potěchy slídilství, zatímco on nemůže proti tomu nic dělat. Ve své věčnosti jen stalkují a mohou vidět jeho osiřelé dcery, chudinky, jak zápasí s útrapami žití.
Otřásl se nechutí, jako kdyby strčil ruku do klubka pijavic. Stovky pochybných duchů klouzají očima a ve své zlomyslnosti pozorují každý pohyb otevřenýma očima, každý závan vzduchu je vede k dechu jeho dcer!
Nikdy se už toho podezření nezbavil, ale časem se s ním srovnal... co měl ostatně dělat?
Sirotků se ujala sestra jeho ženy. Starala se o ně a on mohl vidět, jak postupně všichni strádají, nakonec neprovdané dcery zemřely. Jak strašné vidět hasnout oheň těch těl, který pomohl rozdmychávat. Jenže tak nějak tušil, že v nesmrtelnosti se jeho rodina neztratí, že musí vyhrávat, když ne kvůli tomu děsu, který zažíval, tak kvůli potěšení, že by se snad přecejen někdy mohli znovu shledat, že obývají stejný dům a neviditelně jsou si nablízku. Umřela švagrová, jeho dcery, všichni blízcí, všichni. Přistoupil k rakvi a viděl se, jak vzlyká, sám, tak zoufale sám. Ve světě živých už nebyl nikdo, kdo by ho přitahoval láskou. Už nebylo možno sejít se v určitém okamžiku vesmíru a dát si najevo naději. Mezi rozžatými svícemi, kde dohořívaly stébélka životů jeho ženy a dcer, nebylo už žehnajících slov. Jen jim popřál "Sbohem!", přece věděl dobře, že ho neuslyší. Vyšel na dvůr a vyletěl vzhůru do noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 26. března 2014 v 8:43 | Reagovat

Super citanie! Bravo! Mala korektura: Jitka to nemoze byt, s tymi copami! Od ovcera je tu pre mna "copankova" Timosenkova, ten "beranek", ktora by tak rada vlastnila Ukrajinu inkluzive Put In-oveho skalpelu.

Ale uznavam, ze pliest sem politiku, do tak krasneho textu, je nannajvys netaktne, nevhodne!

2 Jay Jay | Web | 26. března 2014 v 23:37 | Reagovat

Je fascinující, že v životě existují ještě nějaké "jistoty". Člověk se vytočí tam vším tím... tím... a pak přijde tady a dostane se na úplně jinou notu. Fajn vědět, že není jen jeden vesmír.

3 Evil Evil | Web | 27. března 2014 v 8:22 | Reagovat

úplně mi to vyrazilo dech, že ani nevím, co napsat.. (jsem paranoidní, nebo tím beránkem myslíš mě? :D ale nevím, zbytky večere neukazuju :D ukazuji pouze celou večeři :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama