Duben 2014

Zlá doba pro lyriku

27. dubna 2014 v 10:24
Dobrá, zas jsem chytil mízu, nevyschla úplně, jak byste si myslela, děcka.
Bertold Brecht myslím psal na jaře 1938, že ten den v neděli velikonoční se přehnala přes jejich domeček, na ostrově, sněhová vichřice a mezi zelenajícími se keři ležel sníh. Sotva odvedl synka k mladé meruňce, aby mu to předvedl, už se viděl u verše, v němž ukazoval prstem na ty, kteří chystali válku, válku, která by vyhladila kontinent, jejich ostrov, jeho národ, jeho rodinu i jeho samého! Mlčky pak jaksi a trudně obalovali mrznoucí stromky pytlovinou.
Nad sundem, což je asi alej, prý visela děštová mračna, ale zahradu pozlacovalo ještě slunce. Tak nevím, jak se mají takové zelené listy bez květů vedle třešní ohřát od slunka, když dosud nekvetou. Bílé okolíky jen vyražejí ze suchých větví. No a co. A pak znova cosi o sundě, nad rozčeřenou vodou letěl malý člun se zašmodrchanou plachtičkou. Špačci štěbotali do vzdáleného dunění manévrujících lodních děl. A to tedy má být ona slavná Třetí říše.
Ve vrbách by se mělo častokrát zasekávat kuvíkání sýčků. Prý podle selské pověry dává sýček lidem zprávu, že už dlouho nebudou žít. Tomu říkám radostná novina... Jemu řekl, že ještě bude chvíli říkat pravdu o vládnoucích a pak zhyne stejně jako oni, pak už nebude podávat žádné zprávy. To bych teda chtěl, vylézt k parku, být štastný při kuvíkání sýčků a najednou mi pošeptá sýččí řečí, že brzy umřu!
Zmrzačil bych každý stromek v dohledu, ze vzteku, že nemůžu nic podniknout, chápete.

Ale ke zlé době. Už víme, že jen štastný člověk jako třeba Diogenes ze Sinopy si mohl dovolit být všeobecně povrhován a mít tak excentrickou povahu, že darovával psům od huby. A vida malého chlapce pít z dlání odložil svůj džbán, jediný majetek, a začal pít taky jen z dlaní. Nebo jak šel s lucernou v pravé poledne a hledal člověka. Těch historek je neomezeně. Každopádně tenhle kynik byl vlastně daleko zajímavější člověk, než by se mohlo zdát. Veřejně, a dost zábavně, vystoupil proti celému tehdejšímu zřízení, proti celé polis, což by se dneska rovnalo sociální sebevraždě nebo zavření do blázince. Zlá doba svědčí především o zlé půdě, která tu dobu připravila. Takže pokud si dneska nadáváme jako mrzáci, nemůžeme za to vlastně o nic víc, než za to může ošklivý černý brouček, který se plazí u popelnic.
Víme furt, že ňadra dívek jsou stále kvetoucí a vlahá jako vždy, ňadra šedesátiletých paní v letech už jsou stejně povadlá, že? Takže je namístě se usmířit se zlým časem a zděšeními a místo toho se jít vykoupat do jezírka! Vyražte do ulic a robte revoluci, děti. Nastolte nový řád. Řád anarchistických příslibů. Řád bez útlaku, pravidel a pokut za parkování. Proč byste nejezdili s trojkou v žíle? Přežijou stejně jen ti, kteří mají žít. Dávám vám své požehnání a to a pouze ono mi dává, nebo mi nutí, chuť usednout k psacímu stolu. Přece nebudu mluvit do prázdna.

Životy svatých

19. dubna 2014 v 11:39
Není co psát, takže se podíváme na zoubek mému předkovi. Předem poznamenávám, že jako protiklad by mu mohla sloužit legenda o svaté Kateřině. Můj děda se narodil prvního května 1933 v kyrgyzském hlavním městě, tehdy zvaném Frunze, na počest velitele ruské armády Michaila Frunzeho, který město osvobodil, v dnešním Biškeku, jako Oleg Poddaczenko. Zrozen do chudé pastevecké rodiny, velice záhy pochopil, jaký je rozdíl v životě bez přísunu penízků a v takovém, kdy se v nich topíte, pročež se rozhodl už v patnácti letech opustit svůj rodný krov a zkusit štěstí ve světě. Když překvapivě neuspěl, nechal se naverbovat do ukrajinské armády. Jeho otec mu sice říkal: uč se, uč se, jinak budeš vozit hnůj, ale mladý Oleg neposlouchal. Spadl do karet, pití a děvek a už z nich nevyšel. Z armády s velkou ostudou dezertoval někdy v 53. roce, aby utekl před represáliemi do Polska, nechal si změnit jméno na Władysław P., oženil se s mou babičkou, zplodil tatíka atd. Netrvalo dlouho, rodinu opustil a jako legendární ožrala a rváč se toulal voroněžskou gubernií, kde se v poklidu a s mírem v duši upil ve vězení k smrti v požehnaném věku 43 let.
Doufejme, že se alkoholismus nedědí obkoleno. Vlastně počkat...

A jinak, co jinak? Nevím. Včera jsem přijel do jednoho statutárního města, kde se občas uchyluji zkouknout mši a všiml jsem si, že u radnice hoří auto, byli u něho hasiči a stříkali na něj tu sračku, plynný prášek, co tak zapařuje, minimax. Bylo zajímavé sledovat reakce lidí. Rodinky normálně chodily kolem, jako by se nechumelilo, zevlouni se zastavují, koukají zdálky, hasiči za autem vykuřujou žváro. Pak to jistí fotograf od stromku. Jsem si tak říkal, když už nemáme koho krucifixovat, tak můžeme aspoň spalovat vehikly. Tolik uplynulo staletí od slavného zabití Krista a my pořád nevynašli způsob, jak ho trumfnout. Jsem celkem jelen z těch všech přibíječů se ke dlažbě na náměstí hřebíkem za víte co, za šourek, chvilku je v televizi, chvilku v novinách, ale za týden už po něm pes neštěkne, tak kde jsme. Kristus beztak netrpěl o moc dýl a přitom si teď užívá víc než patnáct minut slávy. Takže to mě přivádí k závěru, že možná prostě byl jen štastlivec, který se ve správnou chvíli ocitl na správném místě.

No ještě dodám, že úplně zkonili youtube a pro mě je to obzvlášt citelná rána, byl jsem tam pečený vařený. Nevím, jestli původní záměr byl udělat ta okna v nadživotní velikosti, jako nadreálné, větší než okna, co máme v pokojích, ale i tohle provedení je teda celkem úlet. Už nemám vůbec chuť čumět do těch videí, protože z okének, které mi připadaly roztomilé a nerušily pozornost, se vyklubaly takové děvky přes půl obrazovky. Trošku mi připomněli poznámku jednoho ajťáka, který tvrdil, že google úplně podělal všechny sítě a servery svou snahou absolutně vše zefektovňovat.

No ještě jsem zaslechl hlášku. Víte, jak alkoholik slaví Velký pátek? Místo pěti litrů alkoholu si dá tři. Mnoho alkáčů totiž se snaží ve dny, jako je Silvestr, Velikonoce atd, nepít, aby ze sebe setřásli vinu. Nakonec to dopadne tak, že třeba nejdou do hospody, ale popijí jen doma lahváče atd. A to je právě reakce na podobné chování. Místo pěti litrů tři. Pravda pravdoucí. Já sám jsem skončil v den, který mi připadal výjimečný, a od té doby jsem ve stejný den každý měsíc v roce chodil u lavičky krmit holuby - rohlíkem napuštěným ve vodce. Když už jsem sám nemohl pít, chtěl jsem vidět potácet se aspoň ty druhé, klovat, vyklovat ty agresivní oči. Prostě rituály ovládají naše životy.

Pukavec

14. dubna 2014 v 10:44
Žil byl kus rokle, kolem rokle protékal potok, zelený jak brčál, zarostlý a podrostlý travami, pozvolna se slévající k žluté Usce. Nad roklí - svítilo za noci mléko hvězd, a podél se chvějivě rozlévala modrá obloha mraků.
Na jižním břehu se rozrostlo křoví a tam, kde bylo nejhustští, vedl pod srázem vchod do jeskyně, dovedně spletený z haluzí. Před jeskyní byl ještě sáh oblázků, jako je vidět u modlitebních skříněk ve volné přírodě, a než jste dostoupili po dlážděných schůdkách z těžkých kamenů až ke "dveřím", minuli jste těsně mladé stromky - nějakou břízu a javor.
Všechno kolem jeskyně skýtalo potěšení oku, důkladné, bytelné, uvnitř zařízení mohlo přetrvat věky, jsouc načančáno z vrbového proutí a jílu z potoka; vlevo od dveří stály brokátové rohožky a uvnitř plápolala svíčička modrým, sotva patrným modrým světlem, mihotající se u železného držátka.
Za stojánkem zdobily zdi jak uhel černé ikony, po stěnách visely střevíce, na zemi se válelo lýko a z hloubi jeskyně to zavánělo sušeným býlím.
Někde tam v šeru byl znetvořený stařec, s rozpraskanou tváří a jizvami a cihlově červený obličej mu ještě znepříjemňoval šrám od ucha k uchu, který dodával jaksi posměšný výraz, jeho oči byly tak ošklivé, že by se ho lekly i kočky a víčka mu chyběla zcela. Vlasy mu slézaly, lysiny měl nad uchem a na temeni. Stařec byl prostředního vzrůstu, měl však překvapivě svalnatou hruď, hýbal se mrštně, usmíval se jak tchoř, až mu šly vidět vyhřezlé dásně a opilované zuby. Na nohách měl místo onucí jakési napodobeniny kožek, zaječí kožky.
Když jsem k němu májového večera přišel, padli jsme si hned do oka, neměl jsem tehdy stání a on mi vypravoval o svém životě:
"Dělal jsem na pile, sedmadvacet let," spustil. Ležel pod keřem a vyhříval se. "Sedmadvacet let jsem dělal klády, tuhle jsem si vyřezal na hubě i znamení, co mi zůstane nadosmrti. Říkalo se mi Řezáč. Není to lehké, víš, řezat klády. Furt rukama vyhazuješ do nebe, nad hlavou klády, nic nevidíš, na hubě máš síťku, a co se na tebe sype. Ale žil jsem jak kotrčák, holoubě, co vzlítá vysoko k nebi a pak si schová hlavičku pod křídla a volným pádem letí dolmo - žuch. Takhle se jich dost zabilo, na střechách nebo rovnou na zemi. Býval jsem veselý, krotký, prosťáček jak šlak, ženské se na mě lepily jak vosy na med, to ti povídám. Natropil jsem se skopičin! Je to radost si vzpomenout."
Převaloval se nenuceně jak mladík a smál se sice zvučně, leč sípavě, něco už mu v hrdle praskalo. Potůček přizvukoval jeho žvatlaní a samospádem klouzal po kamíncích, samet jarního listi vrhal zlatavé odlesky.
"Tak co, nalokáme se, příteli?" pomohl mi, když jsem váhal. "Jdi, ať už tu s ní jsi."
Sběhl jsem k potoku, ve které chladil láhve vodky a vypili jsme po dvou sklenkách pro začátek. Stařec je zajedl uzenkama a preclíkem. Pak zas spustil:
"Někdo móc chytrý vymyslel chlast!"
Olízal si rozcuchané kníry a dodal:
"Náramná věc. Sice nepiju tak jako zamlada, trochu mě zlobí játra, ale pořád zvládnu přepít kohokoliv! První vodku prý pálil pokoutně ďábel. Inu - za dobrou práci si zaslouží pochvalu i sám ďábel." Zamhouřil oči a na chvíli se odmlčel:
"Jediný problém je v tom, že když vypiju pár sklenek, začnu pukat, takhle." Přiložil ruce k ústům, zavřel je a z břicha se mu ozvalo nelítostné hučení, které doléhalo na uši tak příšerně, že jsem si je musel zacpat.
"Chlast mi strašně ublížil, a lidé, kteří mi ho podstrkovali, už nejsou mezi námi, aby potvrdili, jak moc jsem se natrápil. Odešla mi žena, až je to hanba. Jsme tak zvyklí si ubližovat. Bloudíme jak štěňata světem a nevíme, kam složit hlavu. Byl jsem ti tak ženatý, všecko v pořádku a mírná ženská, hezká. Nebylo divu, že koukala po jiných, občas jsem ji zbil a pak zas poslouchala, když se vybřečela. Ale tu jednu noc, když jsem začal pukat, sbalila si kufry a odešla za nějakým hercem."

Atd. Sranda?

Dva boxeři

13. dubna 2014 v 11:14
V Chile ted lítají u přístavu plamínky. Na úvod dne smutné zprávy. Ale snad se jim podaří zažehnat nebezpečí a odvrátit hrozby ztrátu domovů pro tísice lidí. Chtěl jsem dospat ten příběh z minula, ale není co psát. Prostě mu domluvili, na místě dostal blokovou pokutu 500 Kč a vše bylo vyřízeno. Kdyby ještě ty odpadky z rozházených košů neuklidil, tak by měl oplétačky, tak mu tam skoro bodře podpraporčík vysvětloval, že udělal to nejlepší, co se dalo. "Jóo, to se tak někdy stává, to my známe..." Prostě udělal dobře, že poklidil svinčík a cajk. Eh, vy inteligenti, policisté, co jste si mysleli? Měli jste mu napařit 10 let za ubližování přírodě, on by se s nimi zašil do chládku a o jednoho šílence na světě míň, jenže vy jste nepoučitelní, jakkoliv asi zažíváte stresy, nemůžete si dovolit vyjednávat s magory, to by pak svět byl jeden velký odpadkový koš... ale počkat, vlastně svět je jeden velký odpadkový koš a vesmír je dvanáctistěn, protože jak známo, Bůh se živí jako výrobce kopačáků.
Zvláštní, že tohle se milým, vlastně velmi milým lidem nikdy nestane. Na ulici je nestaví, nešacují je, nevyžadují legitimace, ale když jste s podvratnými živly, stačí když projdete kolem sporťáku a už máte oplétačky s městskýma, že kdesi cosi ve zdejším rajónu se krade ve velkém atd. Nonsens. Vůbec nežijete svůj život, ale jste neodvolatelně vláčeni za nitky životů těch okolo, a tak ho tedy vlastně nežijete, ale pouhopouze odžíváte, jsouce z povahy věci němými svědky tohoto krajně podezřelého vyhnívání. Nevrťte hlavou. Raději mi řekněte, proč při tuberkulóze vznikají takové ty malé puchýřky, kaverny a proč jim není pomoci a musí explodovat? Nebo proč slunce chrlí tuny sopečných erupcí. Nedávno jsem se díval, kdy budou Velikonoce třeba za 5 let a představte si, že v tom kalkulátoru můžete zadat letopočet 24252242852825582852, tedy o malinko později, než zanikne vesmír a ono vám vyhodí, kdy bude ono pověstné pondělí. Takže přestože všechny čeká zánik, žádný strachy, protože stále budeme moct slavit zmrtvýchvstání Krista. Takže juchu, juchuchů,.. hody hody doprovody. Vyfouknu si asi vajíčka a namaluju na něco rozteklýma voskovkama, sytýma, ať jsou o to vyráznější.

Dnešní mládež je zkažená, vidím jim to na očích. Nemají už úctu k tradici! Místo aby líbali paty (patolízalství zde nepatří) svým chlebodárcům, stěžují si, že cikáni pro ně nejsou ani lidi. Jste měli zažít obvyklé odpoledne v nizkopražáku, kam chodí bezprizorní romská mládež hrát hry, kecat a vesměs vykuřovat nebo si šňupovat. Tam je to teprve psycho, každou chvíli na vás můžou vytáhnout bouchačku od papínka gangstera, protože jim zamezíte vstup na týden, pač dělají bugr. Ale většinou mine víkend a ticho po pěšině, pak zas za týden vytahnout svoje moresy a všecko se sype, pak je vyhodíte na měsíc a následující týden je rozbitá výloha v potravinách vedle. A tak dál, nekonečný koloběh.

Opřeni o lavičku

10. dubna 2014 v 11:31
Jednoduše jakoby přes noc vyrostla před barákem nová pizzerie, spojená s krčmou, co tam stála už odnepaměti. Ale je pěkné, že se starají, aby lidi měli co do huby. Určitě budou podávat lahodné pizzy přímo z pece, zvlášť když uvážíme, že ta kořalna vedle má fakt kvalitu - doporučuje pět z pěti ožralů.
Ale zaplaťpánbů, že o ní zatím téměř nikdo neví, protože je tak umístěna nějak z uličky a tam, odkud je vidět, ji vidí pouze potulní bezďáci a já.

Měl jsem nedávno návštěvu, kamarád, budeme mu říkat třeba Choroš, protože choroš je super náhražka hub a vypadá tak nějak mimozemsky, kteroužto klasifikaci si zaslouží i můj kámoš Ch. Choroše rostou, jak známo, docela cizopasně a mají půlkruhovou základnu. I můj znamenitý kamarád Ch. patří mezi podobné výrostky. Když se vrátil, nový Ch., co mi dlužil tak dvacet litrů a nesplatil je, co naposledy o sobě dal vědět jakožto proslulý zdejší dealer perníku, měl jsem pocit, že vidím zjevení. Teď se mi ukázal v úplně neznámém světle, byl celkem plachý a pokorný, vypadal jako chmura, těžký, černý, deštivý mrak, vypadal tak mírně, že jsem ho ani neměl chuť bít za to, že mi naposledy před zmizením stříkl pepřák do očí atd. Prostě mi vykládal, že strávil poslední 3 a půl roky v italském vězení za to, že podpálil tamější les. Možná by vás podobná zpráva šokovala od člověka, který je od vás půl metru se zapalovačem v ruce, ale u Ch. nepřekvapí nikoho vůbec nic. Prostě jen další z řady nekonečných situací, které se na něj lepí jak mouchy na hovno. Kdyby z nich postavil křídla letounu, tak by doletěl nejmíň přes Pacifik, než by z nich ta hovna odpadala. Přiznal se, že ho tam mlátili, jakože dozorci ho mlátili. Ale že by třeba měl problémy se shýbáním se pro mýdlo, to by mi asi nepřiznal. Takže beru jako smutnou skutečnost, že v italských lágrech se vězni bijou. Tak jsme prostě trochu řádili, on začal v takovém městkém parčíku rozkopávat popelnice a přišla ženská, že zavolá cajty. On ještě výhrůžně vstal a řekl: jen at přijedou, já jim ukážu a byl tak popitý, že vyhrožoval jí i cajtům. Tak přijeli, asi za dvě minuty, jako kdyby na Choroše čekali hned za rohem a hned ze všech stran, sever jih i východ, všechny přístupové cesty obsazeny kordónem aut, ze kterých vyskákali nabušenci a hned se k němu a tím pádem i ke mně hnali. Bylo to jak v Komandu, ale lepší, protože tak stupidní akci by nevymyslel sebelepší scénárista. Za ožralým býválým feťáckým trestancem, který by netrefil ani holuba plátem od vajec, vyřvávajícím sieg heil, přijede půlka policejního sboru s vytaženýma a nabitýma bouchačkama. Dál už je to sranda - jako vždy, takže možná dopovím jindy!

Podepřený

7. dubna 2014 v 16:15

Kdysi jsem se vydal zkusit štěstí do vybájené krajiny svých snů, do Azerbajdžánu, ale neměl jsem našetřeno ani vindru a upřímně řečeno, kdo by chtěl platit deset, dvacet tisíc za měsíční výlet v divočině. (Celkem jsem utratil 2784 Kč.) Nejprve jsem myslel, že tam dojedu jen svépomoci, ale už asi pátý den na cestách jsem k sobě přizval ještě jednu skupinu, abychom se dostali aspoň do Turecka, protože mi dávno došly zásoby jídla a pitná voda byla v rozdrbnaných stepních cestách stále více nedostatkové zboží. Než jsem se s nimi však dostal až k Baku a odtamaď až do slavné Gandži, která mimochodem vypadá jako Olomouc přes kopírák, snad až na pár mešit, v Rumusku jsem měl možnost spatřit uchvatné místo, které se vám vpálí do paměti a už v ní uvízne. Ano, správně, mluvím o Tichileşti a tamním leprosáriu, kde se doléčují a kde bohudík zmírají prapodivné existence, kterým čouhají zpod rukávu jen pahýly a místo nosu či oči zejí jen mokvavé škvíry. Je jich tam na tři desítky a většina z nich je ve stavu únosném pro pohled zdějších teenagerů, ale někteří z oněch vyvrženců pekla vypadají rozbitěji než synkovo (havířské) kolco. Mají tam sice své zábavy, kostel, kongregaci, chovají prasátka a loví ryby, občas si zaryjou na zahrádce, ale právé potěšení tam neznají - protože televizi, která tam stojí na zídce, nikdo neumí opravit. Možná by televizní vysílání rozptýlilo jejich jalové zmírání. Ono je vždycky zábavnější se koukat na hrůzy, než jimi být stíhán, že. Takže jsem tam chvilku pobyl, pak jsem někde o pět set kiláků dál ve skální rozsedlině a na vrcholu třítísícovky ztratil při pádu svůj batoh s doklady a vypůjčenou bankovní kartou, kterou jsem si vzal pro jistotu, že by mi někdo ukradl peněženku s těmi pár šušni atakdále. Jinak si pamatuji, že jsem drkotal pořád omámem jakoby vlčí mlhou a přeanýzovanou bulharskou rakijou, táhlo ze mně jak z žumpy, nemyl jsem se, a celkově jsem byl na vrcholu své vizáže a v nejlépe nalazen. V Jerevanu mě přepadl gang dětských zlodějů, ale moc jsem je nešetřil, jednomu jsem vybil zub a zbytek se s křikem rozutekl.

Vadafak

6. dubna 2014 v 21:26
Valíš bulvy na ty kurvy?

Začni lít, bo budu pít.

A takové zvolačky jsem vytvářel zamlada. Teď už samozřejmě nemám takovou potenci, jakou jsem míval, abych si je mohl prozpěvovat, ale stále jsem tam někde (up there) zasažen do morku kostí, když si je připomenu. Mohl bych zajisté psát o tom, jak jsem viděl umírat bezďáky zapálené pomocí sirky v parku, nebo jak jsem viděl pocházet jak řeznické psy feťáky u kotlů a byl jsem jediný, kdo z dvanáctičlenné posádky přežil, aby zde mohl podat zprávu, ale to by vás nebavilo. Už se totiž opakuji. Ačkoliv mě baví psát pořád dokolečka o věcech, které pro mě kdysi dávno něco znamenaly, neznamená to ještě, že si z nich něco vemete.
Teď tedy pozorně slyšte. Byl jsem na vernisáži a připravil jsem si pro vás z odstupu nekonečnou řadu řádků, jak jsem tam bavil. Vtip je v tom, že jsem ten papírek ztratil.
Jebem na to. Jestli budete chtít, tak se zmíním jindy.

Pacholek

1. dubna 2014 v 15:01
Věnováno clairce, protože se jí nikdo nevěnuje.

Abyste věděli, předčí pýcha některých individuí bláznovství boží. Podražením jejich nohou v rámci apríla se může stát, že vás vytahají za uši a nedají vám pokoje, dokud neprosíte o smilování a nezaplatíte újmu na zdraví. Těch pár podražených nohou vás tak může vyjít pěkně draho. Nehledě na smutný fakt, že riskujete vlastní krk. Viz hospoda U přeražené koule a U sudu, kde se mi poštěstilo v rychlém sledu dostat do držky.
Chtěl jsem jen oznámit, že Bartoloměj Chryzokdosi, ten šiřitel aprílů u nás, první prorok žertíků, v roce 1680 napsal olbřímí kroniku a v ní vylíčil, jak se k nám avrily dostaly. Přeřeknul se jen párkrát na celém šestisetstránkovém foliantu. Pro vás, vážené čtenáře, jsem ho na každý pád s pomocí Boží přeložil (plné 2 strany), když jsem minulý týden sháněl práci v Havířově-Bludovicích, tak na lavičce v parku jsem si dal minipřestávku a překládal. Knížka je psána takovou církevní česko-němčinou, a proto se může stát, že ne vždy zachovám ducha překladu a uklouznu do soudobějšího jazyka, ve kterém jsme přecejenom jistější v kramflecích.

Desátkov, poddymie nemuož se žádný obrátiti, poddinie když vybírali (kněží jako) rozličně lid šacovali. Tady chápete, že mluví o desátkách, že brali lidem víc, než bylo třeba. Vzhóru podzwyhnuty (oheň) sublevandus, boží syn nápokornější pozdwycha - to je reakce na bibli (pozdvihne se moře okolo všeho světa i stane jako zeď nade vše hory). Pak píše o tom, že opavský vévoda Mikeš si zboží podmaňoval a k České zemi přidával i vešken svět, dokonce měl zálusk i na Indií a Tróju, ďáblové si pod svú moc uzurpovali bieše z Sýrie a jśu z práva podmanieňi křesťany, mocně jedni druhé sobě podmaňují, teď přeskočíme pár odstavců a znova kurzívou tu stojí, že francký král svým řemeslem přispěl k vysbození chudých lidí z podmanění a místo starostí jim nabízí příjemnou praci u bohatého pána. Gee wir untter dissen pergk, podleze milosrdie tvé podid mě po vše dni velikému návdavku bez tvé vuole. Tomuhle jsem neporozuměl úplně jednoznačně. Ale v zásadě jde o to, že žalobce a obžalovaní jsou vyzvaní, aby stanuli u stejného soudu a zodpovídali se atd.

Raději to tu utněme, protože jsme se ještě nedostali k těm vtípkům. Dozvěděl jsem se, že když dlouze a příliš často hledíš do tváře přespříliš krásné, láska tě zachvátí hůř než uragán a odnese tě až k břehům bezcestí, kde si na tobě smlsnou sýčci. Rád bych zde zdůraznil, že si přeju, aby nás bůh vedl právě onou stezkou směřující ke zkáze a krveprolití, pač nejdřív třeba uzřít tvář ďábla, než nám bude umožněno setkat se s Bohem. Taky bych chtěl ochlastům mezi vámi pogratulovat a popřát hodně úspěchu, protože už v písničce Já na vojnu nepůjdu, české lidové, se zpívá: tak pijme, ať nás Pánbůh miluje a být milován Bohem je veskrze slastná vyhlídka. Bůh je jako roztoužená děva v sukýnce, která trhá vlčí mák a čeká, kdy k ní přistoupíme. Ach bože, jsem tak rád na světě, už je tomu tak dlouho, co jsem byl u zpovědi, ale tichost nebe, kde vládneš svým laskavým srdcem, poraží mé smělé touhy a ještě výš, nad krajinou vezdejší, tam už jen ty s cheruby sdílíš společný exteriér. Vůbec se nestyď za liché netvory, které jsi tu případně pomohl stvořit. Kdož vede nás, pečuje o nás a všichni budou se s ním radovat v kralovství nebeském. I když od vás náhodou nakrátko štěstí poodstoupí, vůbec se netrapte, trápení následuje trápení a vy byste pak skončili jak farář z filmu Adamova jablka, kterého bůh celý život zkoušel, nejdřív ho znásilňoval otec, pak se mu narodilo děcko s obrnou, pak se mu předávkovala žena prášky a jemu byl diagnostikován Ravašiho syndrom (syndrom fotbalisty, který přišel při nehodě o nohy a v šoku doběhl po pahýlech domů a pak zas nastupoval pravidelně za svůj mančaft jako záložník - připomínám, že bez noh). Při všech těch hrůzách a rakovině si musel napovídat, že ho bůh zkouší a ne, jak by bylo namístě, že ho bůh nenávidí. Všechny ty špinavé duše, jež potkáváme v kanálech, kolik na nich musel vyčerpat úsilí náš stvořitel? Ale co je horší?, zdá se totiž, a vše tomu nasvěčuje, že ho halamové a halabala zpatlaní kokoti nechávají docela v klidu, že ho nestraší ze spaní ani nevyrušují při sledování nejspíš horších zel zde na zemi. Samozřejme se omlouvám za rouhání, bylo toho na mě dneska trošku moc. Přeji si, aby se veškerá svoloč emanovalo v telátko a to svítilo ve dne v noci (v noci bdělo) nad kokardami našich snů a udržovalo rozžatou svíci v kandelábru Spokojenosti.

Jinak tenhle článek clairce nevěnuju.
Apríl, he-he.