Podepřený

7. dubna 2014 v 16:15

Kdysi jsem se vydal zkusit štěstí do vybájené krajiny svých snů, do Azerbajdžánu, ale neměl jsem našetřeno ani vindru a upřímně řečeno, kdo by chtěl platit deset, dvacet tisíc za měsíční výlet v divočině. (Celkem jsem utratil 2784 Kč.) Nejprve jsem myslel, že tam dojedu jen svépomoci, ale už asi pátý den na cestách jsem k sobě přizval ještě jednu skupinu, abychom se dostali aspoň do Turecka, protože mi dávno došly zásoby jídla a pitná voda byla v rozdrbnaných stepních cestách stále více nedostatkové zboží. Než jsem se s nimi však dostal až k Baku a odtamaď až do slavné Gandži, která mimochodem vypadá jako Olomouc přes kopírák, snad až na pár mešit, v Rumusku jsem měl možnost spatřit uchvatné místo, které se vám vpálí do paměti a už v ní uvízne. Ano, správně, mluvím o Tichileşti a tamním leprosáriu, kde se doléčují a kde bohudík zmírají prapodivné existence, kterým čouhají zpod rukávu jen pahýly a místo nosu či oči zejí jen mokvavé škvíry. Je jich tam na tři desítky a většina z nich je ve stavu únosném pro pohled zdějších teenagerů, ale někteří z oněch vyvrženců pekla vypadají rozbitěji než synkovo (havířské) kolco. Mají tam sice své zábavy, kostel, kongregaci, chovají prasátka a loví ryby, občas si zaryjou na zahrádce, ale právé potěšení tam neznají - protože televizi, která tam stojí na zídce, nikdo neumí opravit. Možná by televizní vysílání rozptýlilo jejich jalové zmírání. Ono je vždycky zábavnější se koukat na hrůzy, než jimi být stíhán, že. Takže jsem tam chvilku pobyl, pak jsem někde o pět set kiláků dál ve skální rozsedlině a na vrcholu třítísícovky ztratil při pádu svůj batoh s doklady a vypůjčenou bankovní kartou, kterou jsem si vzal pro jistotu, že by mi někdo ukradl peněženku s těmi pár šušni atakdále. Jinak si pamatuji, že jsem drkotal pořád omámem jakoby vlčí mlhou a přeanýzovanou bulharskou rakijou, táhlo ze mně jak z žumpy, nemyl jsem se, a celkově jsem byl na vrcholu své vizáže a v nejlépe nalazen. V Jerevanu mě přepadl gang dětských zlodějů, ale moc jsem je nešetřil, jednomu jsem vybil zub a zbytek se s křikem rozutekl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jay Jay | Web | 7. dubna 2014 v 20:09 | Reagovat

Skvělý, neotřelý cestopis s postřehy, které by nenapadly ani Čapka :) .

2 Dev Dev | Web | 7. dubna 2014 v 20:09 | Reagovat

Vím, že na tom není nic vtipného, ale poslední věta mě kdovíproč pobavila :D
Hm, právě Rumunsko si taky přeji navštívit...i když je pravda, že hlavně kvůli těm středověkým městečkům, s leprou jsem ve svých plánech nějak nepočítala...
Říkám si, že máš poměrně zajímavý život :)

3 Keeble Keeble | Web | 7. dubna 2014 v 21:14 | Reagovat

Já kdybych se někam vydala, zaseknu se na prvním odpočinkovém bodě a řeknu si "Tady se mi to líbí, tady zůstanu". Snad to o mě nevypovídá zas tolik hlavně ve směru, že jsem občas líná jak veš :D.

4 Evil Evil | Web | 8. dubna 2014 v 5:13 | Reagovat

nepřestanu se divit nad tvými zážitky :)

5 Darkness ღ Darkness ღ | Web | 8. dubna 2014 v 21:23 | Reagovat

To jsou teda zážitky. :)

6 L. L. | Web | 11. dubna 2014 v 23:50 | Reagovat

:-)

7 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 15. dubna 2014 v 16:01 | Reagovat

O leprosáriích se příliš nemluví, jako by se svět za ně styděl. Musí to být strašně depresivní, vědět, že odtud není cesty zpět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama