Květen 2014

Rady a další rady

29. května 2014 v 9:11
Následující text je psán v podivném až chorobném rozpoložení, tak ho berte s nadsázkou, jinak byste mohly být zklamány. Mrkající
Poznal jsem pár tuctových holek, které si jen chtěly povídat a nechtělo se jim vlézt do postele a pořádně si užít. Uráželo je, že je nechci poznávat, přitom v žebříčku nudných povah by figurovaly pěkně vysoko. Není lepší nepředstírat a kdo se ti nelíbí hned ponejprve, nechť ti slouží aspoň k oživení těla, než ho začneš ignorovat, než se blaženě usmívat při popisech nekonečných peripetií v prodejně s textilním zbožím? V záchvatech nudy jsem na sebe vzal nevděčnou roli posluchače, který má zájem poslouchat - a co se stalo? Prý o sobě nic neřeknu, neznáme se, ergo spolu nemůžeme mít styk. Lidi by se prý nejdřív měli poznat, nechat přeskočit jiskru zájmu a až pak se obtěžovat výměšky těl. Jenže - opáčil jsem - já tolik času nemám a ty už vůbec ne. Někdy - říkám - je lepší se unáhlit a napálit start. Urazila se a dokud jsem do ní nenalil další tři sklenky malagy, dělala dotčenou. Pak jsem na ni vylezl, párkrát přirazil a svalil se, už jsem měl dost. Doděláme to jindy, řekl jsem, otočil se na svou stranu a spal spánkem utrmácených. Po týdnech jsem si s děsem uvědomil, že se ke mně pomalu nasáčkovala a vzhledem k mé téměř permanentní ormzelosti mi teprve teď došlo, že se mi zabydluje v kvartýru, ve kterém jsem ji ani dost málo nechtěl. Však mě před kalvárii zachránila stupidní, vtipná příhoda. Řekl jsem ji narovinu, že nesnáším, jak chrápe, protože když nespím, slyším po nocích ty zvuky nějak vybuzeněji a ostřeji a že mi nepomáhají ani špunty do uší (což nebyla pravda, ale chytla se). Dal jsem ji na výběr: buď půjde na operaci, nebo ji sbalím těch pět švestek a vyhodím na ulici do popelnice. Zrudla, zbělala, rozbrčela se jak spolužačka ze školky Denisa a pak chytla golfovou hůl, kterou jsem si nechal na památku po strýci. Chytla ji jak zkušená harcovnice jamek a rozehnala se tak divoce, že spadlo světlo ve tvaru jabka s kovovou objímkou asi decimer od mé hlavy a mě samého jebla do klíční kosti, která mi v tu ránu takměř praskla - minimalně týden jsem ji cítil.
U ženské dráždí mimo jiné ten sokl, ty kotníčky, nárty, pak výš stehna, hýždě, jak s nimi rajdí při chůzi a pak ať je samozřejmě dost velká a dost malá v té střední části, přičemž výš se seskupují už jen atributy andělství - žebra, prsy, vykrojenost šíje, čirá slast vidět kozlí oči, kravský nos, bůvolí ústa, velké dobře uplácané tváře, a hlas - bože, dej ať nezní jako nakřáplý hrnek, kdyby mohl mluvit. A je cajk. Parodie vztahů může začít. Těším se na ponorné říčky hádek a kras obětí, převážně u frajerek nezbytné to oběti volného času, který pak marně naháníte, bo zacementovaný je vám k ničemu, a dalo by se, dokud si neřeknete vale, pokračovat přes oblbováky typu, metodou mírného znechucení, kupř. manekýna, co používá způsob "konkurence" - ta má ale jehlové podpatky, jářku, panečku, kup mi je taky, nebo "hemeroidy" - s tou courou se nezahrazuj, zakazuji ti s ní mluvit, jseš normální potento, erektilní, kompulzivní chudák, furt ji čučíš na kozy, hňupe nebo "intelektuálka" - pojď si, prosím, zlato, číst v Husserlovi na straně 349 se píše v třetím odstavci, že čirý duch je emanací ratia a na dalším že postuluje premisu místa, času a děje. Jak tomu rozumíš, miláčku? případně "grafoložky" - ty máš moc husté písmo, velký tlak, celé ti to směřuje moc doprava, podívej. Musíš míň používat kudrlinky a v té dolní zóně ti to hapruje, máš tu sexualitu nějakou nevyrovnanou. Nejsi ty úchyl? Spousta nečitelných slov a úseků ti na věrohodnosti taky nepřidají. Tak si myslím, ty nejsi ty trochu fanatik? Vyloženě urputné l by tomu nasvědčovalo. Zvláštní kategorii tvoří "analfabetky, peroxidové a bulimičky" - předem se omlouvám, že je sfouknu pohromadě, ale nezbývá mi moc času, než dohoří hřbitovní svíčka (+-10 minut), kterou jsem vylepšil popelem z uren při tzv. vsypu - něco jsem nebožtíkům ukradl z háje vzpomínek, z těch vykotlaných děr v zemi u čísel mrtvých a zatavil je do svíčky, ať líp pableskuje. S těmi prvními mám špatné zkušenosti, často jsou nymfomanky, druhé jsem souper kadeřnice, ale v posteli si s nimi moc vzrůša neužiješ a poslední grcají častěji než já, což mě přinejmenším uvádí do rozpaků (já dvakrát, ony klidně třikrát denně)... za mých pijáckých let pochopitelně.
Nestojí zato se denervovat.. Vztahy je nutno buď přetrpět nebo přerůst, přičemž platí, že méně hrbolatá je cesta přerůstání. Předně: žena není mlýnský kámen, nemůžete ji beztrestně rozbít a zapomenout na ni. Gentleman těsně před rozpadem vztahu udělá něco, čím ženu potěší a zmírní její případné hoře (jindy škodolibou radost). Spustí se s její nejlepší kamarádkou, postříká zdi repelementem na drobné okřídlence nebo jednoduše přestane reagovat na volání atd. Žena není žádný rýč a proto se s ní nesmí rýt. Něžně, avšak rázně, ji naznačte, že si přejete být přáteli a dejte si záležet na artikulaci - musí pochopit, že nelovíte slova ze dna jícnu jak s pěti promilemi v oběhu, ale že jste připraven ji přátelský klást ruce kolem ramen, kdykoliv pískne a bude ji třeba potěšit. Na velkolepý finiš v podobě facek, nožů a trestních oznámení si dejte bacha - ten je vyhrazen jen velmi zkušeným nebo velmi nezkušených zajíčkům - ostatním patrně může udělat ze života inferno. A když jsme u pekla, varuji vás - nikdy ženě nenaznačujte, že je pouze vagína nebo cumel nebo že rodí ve stejnorodém prostředí jako mravkolev. Viditelně otřesené ženě vždy poskytněte útěchu v podobě doživotní abdikace a odloučení i tím, že už jí nikdy nezkřížíte cestu. Bude na vás vzpomínat mile.
Limit pro vyklizení bytu je zhruba dva dny, po této době se stáhnou mračna a skončíte vypakování na ulici bez svých zavazadel rychleji než řekneš švec. Výjimečně, pokud jste zachovali mé rady, snad dostanete na další cestu ranec s buchtami. Udržte si tuto skromnou, leč krásnou momentku v paměti co nejdéle - bude asi tak poslední, co vám z trosek vztahu zbyde. O ženu poté, co vás vyprovodila, nemějte déle strach. V dnešní hypertrofované době nevěr o ni bude patřičně postaráno v cukuletu, ať už náhodným vymetačem barů nebo epigonem o něco více ideálnějším. Žena je růž a fiala a zaslouží si, co zaslouží, potřebuje uprímné porozumění, proto pusťte z hlavy myšlenky na epizody a dejte ji, co chce ona - celý román lásky. Vždyť kde bychom byli, kdyby nebylo na světě žen? I potěr chlapů, kteří znají jen sportovní kluby, by se bez jejich odhodlané péče neobešli. Nechť ženy vládnou světu, amen. A teď hybajte do hajan. Dneska jsem v obchoďáku od plastových židliček neviděl ani večerníček, ale zítra prý mají dávat Nebojsu. To zas bude záhul, skoro u pohádek ztratím slzičku, jak mi připomínají výsostné postavení žen v našich srdcích. Žena, která nemá zalíbení v pohádkách, jako by měla duši z kamene. Možná je to potvora, možná je jen zklamaná, nicméně... tak okatě to dávat najevo, to není vůbec hezké. Pohádky se musí mít rády. Na ženách je smutná snad jen jejich rivalita, pořád klevetí, drbají, nakonec i my, ubozí mužové, přicházíme zkrátka a proděláváme.

Podivná nálada mi velela psát, ale už je to za námi, středně dlouhý článek je hnedle sepsán a ani jsem neviděl trojmo, jak mám ve zvyku, pod všemi těmi léky, no vyhoštěnec ze zdraví i společnosti, pěkně si zalelkoval se slůvky a hnedle je trpké neštěstí načas zažehnáno. Tohle je tak z úterka noci.. uplynuly dva dny či co a je mi zas hůř. Ale takový je život.

Vylov bigos

24. května 2014 v 9:35
Pořád se dusím, zvratky i vzduchem. Nejsmělejší plány na záchranu ztroskotaly na dně rezignace. Vycestuji raději do Itálie sbírat hrášek, možná mě zachrání cidery a laciné kořaličky! Nebudu přece jak chuj šňupat koks a zavírat se s feťáky do squatu. I když... nikdy nevíš, co tě potká, že?
Rád bych vás všechny pozdravil a vyřídil vám své sympatie pro případ, že už nebudu moci psát, protože jsem tak trochu bezdomovec a píšu zpravidla z knihoven, ale ani tam už mě nechtějí pouštět, patrně proto, že jako jediný člen nemám řádnou průkazku, neboť mě neustále okrádají cigoši, kteří ovšem do knihoven začasté nechodí. Ale jsem stále okradený, nebo mám stále problémy s pamětí, takže pěněženku, ve které občas nosím doklady (tzn. občanku a kartu do knihovny), si odkládám na místa, jako jsou lavičky, odkud mi spadnou pod nohy a víckrát se s nimi neshledám. Ještě tak chápu, že mi někdo tu pěněženku veme a dá ji do ztrát a nálezů, ale tam nikdy nemám štěstí. Možná bych se měl přihlásit do mezinárodní soutěže, kde jde o to uvařit co nejchutnější bigos v kotlíku, v chlebovém kotlíku ovšemže. Možná bych tento polský pokrm zvládl na jedničku a vysloužil si pochvalu přítomných porotců i veřejnosti. Pak bych se cítil hoden života. Získal bych vlastní uznání, což je cílem hry, když jsme u toho.
Ženské... zas čtu v Bukowském ty věčné story, které mě nepřestanou dojímat a rozesmívat. Ženy, teď jsem zas četl knihu nějakého dřevorubce, který už je o něco starší a za zenitem, takže tak nerube, ale zato píše, píše hezky o sekvojích v Emerice. A ten taky psal, že jak cestoval přes Atlantik, tak mu na palubě letadla přidělili jako spolucestující nějakou mladou kočandu a zkoušel to na ni jak Bukowski v Ženách, prý to nemělo valný úspěch. He he. Taky jsem si všiml, že tihlencti velcí baliči se dožívají častěji vyššího věku než obyčejná populace, zvlášť proto, že jsou stále v pohybu, rotačním či jiném, a že se pouští do bab všech jakostí po hlavě a s uovlněným páskem. Líbí se mi, že třeba čerství devadesátníci obepínají nějakou dvacítku a šeptají jí do ucha frivolní zkazky. Snaží se je opít, což se jim občas povede. A pak už jsou na dosah vysněnému cíli, kousek od kalhotek.
S feťáky mám příběhy, které by vydaly na novelu. Pamatuji se, že když mi bylo těch osmnáct, tak jsme se zavíraly v baráku, kde nebyla okna, jen vstupní dveře, které visely na pantu, takže škvírami prosvítalo dravé slunko, o těch parných létech, a že vevnitř byl kotel, kde se všechny ty chemikálie vařily. Kolem něj jsme stáli jako duchové a třeba se sáčkem na hlavě nadýchavali zplodiny. Pak jen vím, že houkaly sanitky a vytahovaly lidi na vozících a všude byl bugr a všude byla smrt v rukavičkách. Dokonce i ženy mezi nimi byly. No ženy, prostě dívky, feťačky jsou jenom dívky. Ale dělal se virvál, táhlo se za jeden provaz, byla legrace. S kým není legrace, jako by dnes nežil. Musíš vtipkovat, musíš být okouzlující společník, jinak seš vyřízenej. Nikdo si o tebe neopře ani kolo. Tak jsme to dopracovali. Na tváří úsměv, v srdci hluboký žal.

Monolitická studie

21. května 2014 v 11:19
No asi bych mohl zapojit kůru mozkovou po delší době. Tak tedy hleďte a plačte. Měl jsem se posledních pár dní jak trosečník na ostrově. Nechci nic říkat, ale řeknu, pač se mi vkrádá i do snů ta neodbytná směsice vzteku a zármutku. Řekněme, že se občas trochu ve snu napiju, že nejsem úplný abstinent a čistě teoreticky, kdyby mi doktor předepsal takový Tiaprid, něco jako antabus dneška, že bych ho pěkně po jídle spláchnul rumem a pak bych v tom snu jakoby levitoval. Cítil bych se bez přistřižených křídel jako spanilá bytost, bloudící na pomezí vysněných dálav a bohužel ukrutného bdění. Ale jakože jsem takový trochu rak poustevníček, a to je už nějaký rváč, který ovšem dovede být k dámám galantní, ve snu jsem se po tom spláchnutí léků cítil nesvůj. Spadla ze mne nesmělost a najednou mi veselost okřídlila den. Je sice fakt, že jsem se pěkně motal, ale co už, bez klopocení nelze dosáhnout ani náznaku štěstí. Tak vám tedy snově jdu a pěkně se splachovacím insinktem ve snu mířím do nejbližší knajpy, ve které si proliju hrdlem další pálenku, tentokrát kapitána Morgana, je to sice trochu babské pití, co si budem povídat, ale plní přesně svou úlohu lístku do ulítlého prostoru. Kdysi jsem se plnil myšlenkou stvořit si imaginární svět, který bych osázel postavami, lyrickými hrdiny, chcete-li, které by znázorňovaly různé povahy chlastu. Jakože třeba pan Pivo a paní Víno, začasté pospolu bloudí ulicemi, monsigneur Armagnac (znáte legendu o strnadu, který se, než se upeče, musí pěkně v armagnacu vykoupat) jako letitého starce s poněkud infantilními sklony a nebo zase představit opravdického, autentického, zajímavého ducha, člověka jménem Absinth. Na každé straně by se odvíjel život (neprostupná zakoutí) těch stovek a stovek druhů chlastu, které známe, protože jak každý ví, nikoliv jazyk, ale chlast sedí do té říkanky o tom, kolikerého ho znáš, tolikrát jsi člověkem.
Slivovice, vodka, whisky, podle kvality vzestupně, se tu staví naroveň takřka nedostižné dvanáctihvězdičkové řecké Metaxe, protože kdo může říct, že je lepší než druhý, ať hodí flaškou o zeď. Každý ví, že jsem celkem legenda, mezi těmi lidmi a v kolektivu, který jsem si vyvolil, ale málokdo má tušení, že čistě hypoteticky, kdybych pil, tak bych pil jen whisku, na níž ovšem nemám peníze. Nejraději z těch, co jsem zakusil, mám Red Feather Saloon. Kdo je trochu znalcem, nechť otevřeně posoudí můj jazyk.

Hola tedy, rum by asi cestoval zdaleka, byl by cítit těmi mořskými proudy a dřevem, plachtou. Byl by fakt hezký (handsome) a ženské by něj letěly. Zároveň by byl trochu promiskuitní, což by se projevilo tak, že by v knize zaujímal nejvíc místa. No vypil jsem nějakých 22-23 tisíc piv v životě, co jsem si dělal propočty. A to ani nezapočítám ty ze sna.
Kolik jsem vypil rumů v pivu, bych raději nezveřejňoval. A tak, jak to známe z reality, by se životy často prolínaly a velká města by se zčistajasna stávala malými a lidé by skajpovali a vůbec by ve vzduchu visela bžunda v těch vztazích. Byl by to svět plný násilných činností plynoucí z alkoholu a zruinovaných vztahů, ale i naplněných nadějí a obdivuhodných příslibů.
Než nemylme se, nic takového nestvořím, už jen proto, že nemám čas zacházet do detailů a přestože jsem zpil kdeco, nevypil jsem rozhodně každý alkoholický nápoj na světě a z toho důvodu by ten svět byl neuspokojivý, neúplný a vůbec kdejaký ne-.
Nedávno jsem si listoval Italskými listy Čapkovými a ten chlap mě nepřestane udivovat, ona fakt popsal 120 stran o kostelích a senu a lidu, nepříjemném italském lidu, a o baroku, renesanci a gotice. Sice je prý hříšník, ale kdyby dostal za každou návštěvu kostela odpustek, tak by mohl dokonce života hřešit dál, che che. No každopádně jenom génius může vidět tak dobře, tak široce a dalece, čerstvě a svěže, že nepřekročí linii nudy ani po stodvaceti stranách vesměs rutinní popisovačky. Navíc mě trochu nalákal do Verony, kde jsem nebyl a kterou neznám ani z rychlíku. Vsadím se, že po deseti stranách mých dupaček piva s vínem (nápoj zvaný šakal) by každý umdléval znechucením. A to ani nejsem žádný velký souložník. Jen prostě - ke všemu třeba přistupovat s talentem (a s pokorou). A když není, tak ani zlaté sele o svátcích neuvidíš. I když je pravda, že velcí tvůrci jsou často domýšliví, takový O. Wilde byl expert na vychloubání. Oscar se nezdá, ale opravdu to chtě něchtě byl výjimečný pán. Jeho romány jsou sice místy špatné, Dorian Gray je úplný idiot a zbabělec, ale ta atmosféra, se kterou patricijové žijí, všechny ty výsměchy stvořiteli a bonmoty a floskule, které drtí na prach, to je velké, mnohem větší, než se na první pohled jeví. Kdysi se mě ptali na oblíbenou detektivku nebo whodunit, nejprve jsem se chtěl zdržet hlasování, ale pak mě napadlo, že přivést nekoho k truhle plné diamantů je aspoň trošku šlechetné, takže jsem jim poradil všechno od Simona Bretta. Detektiv, který se do toho všeho nechal zlanařit vlastně nedobrovolně, Charles Paris bude v mých očích žít navěky, víc než nějaký zmatený Holmes nebo předvídatelný Poirot.

Přitopí se a nebude zimy již více

16. května 2014 v 12:54
Zjevujou se. Mimikry žalu. Zakloním hlavu, pomalu přivřu oči. První tah vzruchů bliknuvší se týká zoufalství. Velkými písmeny, nelze je minout. Už nemohu dále snášet neopodstatněné přešlapování v deliriích smutku. A proto jsem se odhodlal ke skutku, který jsem měl učinit už dávno, ale který teprve nyní našel tu správnou naléhavost. Už je to tak, je tomu právě tak, poslušně hlásím, začátkem června odjíždím na psychinu v Opavě. Chtěl jsem do Bílé Vody, ale tam je čekačka přes dva měsíce a ještě zjištujou motivaci. Kdyby někdo chtěl, klidně se může stavit, fárám tam a dost možná ne zpátky, s trochou štěstí a s dovolenkou, návštěvní hodiny jsou od dvou do čtyř. Měl mě v rukou sám pan primář a říkal, že jsem chodící diagnóza, ale taky "typický". Nebudu zbytečně a nesmyslně rozebírat, proč teď a proč vůbec mě co poškorpilo, stačí, že vím, co vím a že bych se svou typicky sedmibolestnou a úzkostnou náturou už věru dlouho mezi lidmi nepřežil. Snad dám dokupy, co ještě lze z trosek zachránit. Buď vykoupení nebo záhuba. Pak se snad budu cítit trochu jako z příběhu o Odpočinku válečníka od Rochefortové, ale možná spíš docela naopak, protože ta kniha je prostě literatura a obluda život..., ten má jinou pachuť, aspoň ten můj - vždycky je o něco tragičtější, než se jeví ostatním, ba než se jeví nám samým. Rozhodně nikdy nekončí dobře. Vždycky byl prostě plný trapných nechutností, které se ještě vystupňovaly podezíráním osudu ze snahy mě vyšachovat víc než ostatní. Jak pokleslý pešák, kterému není dáno se ani trochu vzpřímit. Což je mimo mísu, samozřejmě, takové přirovnání, ale když si můžete vyložit symbolicky cokoliv, tak proč ne nějakou báseň o člověku, kterou jsem slyšel ve chvíli, kdy bych ji fakt nečekal a který je na dně a je jak ten blbý pěšák a jediné, co má před sebou, jsou "vzhuru točité schody." Vůbec mu to nesluší, ale pak se vzpamatuje. Překouše řetězy, co ho pojily k demenci a stále stejnému živoření a vydá se konečně trochu blíže své podstatě. Mohl by být užitečný jako podavač základových cihel, míchač malty a nebo na patologii, že by třeba nosil mrtvé ruce na podnose. Ale daleko vtipnější a neotřelejší než tyhle prácičky je, když jste roky nezaměstnaní, hledíte jen vstříc smrti a vlastně ji vyhledávate, protože hledat smrt, aspoň kratičce a upřímně, je vznešený úděl člověka jiného, ne zrovna vezdejšího. Máte pak, jakkoliv plni zmatků a úzkostí a depek a paranoií, máte pak něco jako představu o životě, znáte ta vlákna, z kterých je zčalouněn, načež ho snadno a lehce můžete zapouzdřit. Je to fakt jak s nábytkem nebo s pičovinami. Děláš jen tolik, dokud to materiál snese a pak to necháš ležet.

Ono léčit se, nebo jak se dnes s oblibou tvrdívá, vzdorovat podmínkám života, jež nejsou k žití, je věc velice záludná. Ambulantně se ještě chytáte, nemají na vás žádné zvláštní požadavky a vlastně jste úplně svobodní. Taky tam často naleznete jen lidi neštastné nebo momentálně v tíživé situaci. Naproti tomu nemocničně se kurýrovat, to už chce přesvědčení. Režim je daný a vy musíte, nebo byste naléhavě měli, mu vycházet vstříc. Otevřené oddělení je samozřejmě ještě vtip oproti dušičkám z uzavřených, protože ti jsou vesměs nesvéprávní. Ale i tak je na otevřeném zvláštní smrad. Jako kdyby se spojil balšám a močůvka, kašmír a pytlovina. Někdo může namítnout, že tyto vůničky sotva zdálky ucítíte. Avšak chyba lávky a omyl omylu. Když je sloučíte, tedy v našem případě překryjete, vznikne jiné prostředí - kyselé a zásadité lidí nevytvoří pH 0, nýbrž pH mimo stupnici.

Nasazovat háček

15. května 2014 v 8:15
Lidé prý touží po svobodě a exhibici. K obému třeba nadechnout se a zkusit vykročit. Včera jsem šel ztichlou ulicí, je to tu vylidněné, protože rozumní jednotlivci už pochopili, že v pekle se špatně bydlí a navíc ten nelad, vítr listí rve ze stromů, všade lítaj cáry novin. A vzpomněl jsem si, že před nedávnem, když se to tak veme, protože ten čas vnímám zhuštěně, jsem si všiml, jakože co bylo před léty, se mi zdá jako včera, tak prostě takhle před jistou dobou jsem šel stejnou ulicí a hleděl na stejně pitomé domečky v empírovém slohu, akorát že jsem byl plný vzteku. Končil jsem s pitím a když jsem šel kolem známých, tak mě nepoznávali. Už jsem nepředstavoval to bílé jak stěna strašidlo a přízrak blednoucí, ale konečně jsem dostával barvu, jaká pasuje na člověka. Jenže uvnitř jsem se cítil nekonečně prázdnější a při představě, že každý sebemenší šustot a sykot a troubení a třeba pes, který zaštěká, mě vyděsí, až sebou trhnu, se mi dělalo mdlo. Předtím jsem byl tak utlumený, že kdyby chlast byl nakažlivý, tak by ode mně zaručeně nikdo nic nechytil, takže mi přecitlivělost na vzruchy dělala značnou potíž.
A slyšel jsem, jak se za výlohou rozbilo sklo, o deset minut později se rozbil další krígl v hospodě, kterou jsem míjel a tak se to opakovalo v rychlém sledu asi třikrát. Tedy střepy, nesoucí možná pečeť naděje, příslibu spokojenosti. Pak jsem potkal ženskou s gazelíma očima, úplnou pannu orleánskou, která mi udělala z života černou díru nejspíš až do smrti. Ale kromě ní už jsem se držel celkem v klidu na zemi a stál jsem už nikoliv rozkotaně. Čirou náhodou se teď před minutami rozbila sklenička, sklenku už jsem nerozbil vlastnoručně tak 13 let vesměs bídného živoření, tak si říkám, jestli mi svět přinese pořádnou šanci nebo naprostou zkázu.

Aqua haerat

10. května 2014 v 10:07
Odehrává se v začouzeném lokále pod zemí. Všude načervenalé cihly, z beden se ozývá Simon & Garfunkel.
"Hej nezpíváš náhodou ve sboru?"
"J-o."
"Nezpíval jsi se Simfoniettou?"
"Jo-jo."
Vy jste hráli spolu ve sboru jednou. (nenucený dívčí hlas)
Ty jsi zpíval se Sinfoniettou jednou?
Jo. Já vím, že tě znám odněkud. (jiný nenucený dívčí hlas)
"Na co hraješ?"
"Já hraju na hoboj."
"Jo, tak tos byla přímo před náma."
"Jo, tak to jsem já. He he, tak to jsem já. Jo a zpívali jste Rybovku?"
"Jo-jo."
"Tak to jsem zpívala s váma. Mě postavili někam do zadu a já takový bobik, tam nic neviděla přes ty lidi, že? A já: mužů jít do první řady? Hi hi hi."
Bychom se mohli všichni postavit za něj a stejně bychom neviděli. (V.)
Ojmajgad. (Zpěv V.)
"Jels na ty filmovky?"
"Jojo, na té poslední jsem byl. Letní koncert. Školní."
"No jo."
"Tam byly ty Hvězdné války na ty..."
"To bude peklo jak svině, tam je 19 nebo 20."
"Nejlepší mě pobavilo. Kdo zpívá v tenoru, tam ty důchodkyně."
"Oni tam dávají ty židle těm babkám."
"To bylo šílené, jak tam ten děda spadl."
"On tam šel a pleskl sebou přes to podium, to je hnuus. Všude se válí kousky masa. Je to hnuus."
"Ono to bude stejně hnusné, že to není v té hale."
"Když jsme hrali novoročák..."
"Jak dlouho předtím zkoušíte?"
"Asi tak týden před koncertem."
"To je blbé, ne?"
"Ne, protože to je udělané tak, že tam jsme divadlo, konzervatoř a profesionální."
"Jo, tak to jo."
"Tak jsem se díval, kdo tam a tam dvě babky, asi dva lidi tam byli. Kromě nich."
"První zkouška je patnáctého a pak máme osmánct, devatenáct, dvacet, dvacetjedna."
"Hej, ale tak je to každý koncert. Od začátku, co Simfonietta funguje."
"Ale to není dobré, ne?"
"Ono je to možná lepší v tom, že nemusíme do těch Řepišt jezdit pořád. Bo do těch Řepišť je to prdel světa. To je záhul jak sviňa. Teď poslední zkouška byla, ten dirigent jako Sedlický, pak onemocněl, tak fagotista, který studuje dirigenství na škole a pak na zkoušku přišel ten dirigent, který vůbec nevěděl, o co go, jak ten orchestr to nakonec nastudoval a koncert dirigoval někdo úplně jiný, jo, to bylo, to jsme se drželi zuby nehty, to bylo peklo ten program. Ještě když se tam postaví najednou někdy jiný."
"Jo. Ale ten letní dopadl docela dobře."
"Ten letní jo."
"Jako bylo tam pár nějakých takových těch, ale jinak.. v pohodě."
"Jak byl ten Mexičan."
"Ne, ne, my jsme byli. Ja už vím."
"Ten Matrix byl nejlepší.
"Jo."
"My jsme potom hráli v té Karolíně."
.....
.....
.....
"V Karviné jsem celou hrála loni v létě. To bylo peklo, to byl hnus. Celou. Hodinu a půl. Hej ale ta Karviná, tam jsme měli celý operní sbor, Permoník, dětský sbor, to bylo peklo. Ale to je těžké jak sviňa. Permoník je malý dětský sbor z Karviné. Ale jako. To je Permoník, protože Karviná je hornické jakoby město. A my hrajeme v hornických uniformách a vypadáme jak nějaké. Ještě tu mám fotku někde."
"A kde jste je sháněli?"
"No tak oni udržují tradice, no."
"A kde jste je sháněli?"
"Ty uniformy jsou..., ten orchestr má přes sto roků, takže ty uniformy budou mít přes osmdesát."
"Jo tak. Takže jste je nesháněli."

"Ty jsi jak ten obraz v Sixtinské kapli."

"Proč nejsme nazí?"
"Coo?!"

Deštivo

8. května 2014 v 3:44
Psaníčko. Nemůžu spát jako každou noc za posledních 7 let. Rozbil jsem asi zrcadlo, a to mi přineslo střepy a střepy zas neštěstí a neštěstí ještě něco horšího. Každý spějeme po svém do ztracena. Naše cesty se liší jen mírou humoru, kterou našemu odcházení přisoudíme.
Dokonalá žena by v mých očích měla splňovat tyto podmínky: být naivní jako luční kobylka, tzn. podléhat dojmům a neanalyzovat je, prostě se jen nechat samospádem unášet situacemi a koloběhem všednodennosti. Samozřejmě chytrá a zásadová a organizačně schopná. Být marnivá - pouze pro potěchu oka. Vždycky mi připadá vtipné, když se žena zakouká do výlohy a touží po náhrdelnících nebo šatech nebo polobotkách. Aspoň vypadá, že je chce, ale možná je myšlenkama bůhvíkde. Měla by podléhat veškerým konvencím, hodně zaměřená na školu a vzdělání a bylo by vlastně fajn, kdyby měla pocit, že pedagogika je věda, která spasí svět. Měla by mít špatný odhad na lidi, myslet si, že jsem tak nějak průměrný, třebaže jsem bezpochyby tak daleko nikdy nedospěl, vždy jsem byl spíš podprůměr, asi ne fyzicky, ale mentálně rozhodně. Tedy přeceňovat, kde je taková orientace na místě a ještě ubírat, kde není co ztratit. Musíme vzít v úvahu i parametry vzhledu, měla by se mi líbit tak, že se mi rozbuší srdce, když ji spatřím a protože sexuální kognice je nejrychlejší proces, který mozek zná, měl bych být zamilovaný asi tak dřív, než ji celou vlastně uvidím, jen tak v půlce en face. Měla by se pitvořit, měla by umět tisíc grimas a hodně by ji měla hrát ta část kolem nosu, kde se tvoří výraz. Měla by rovněž být náladová - asi jako každá holka. Hádavá jen so-so. Ale určitě by měla mít pořádné výkyvy nálad. Měla by být plodná, což je nejdůležitější, správně rozložený estrogen na zadku, akorát, tedy trochu víc, podkožního tuku na okrajích. Ještě by se mohla pořád usmívat, být vlídná, ne moc koketní, ale zas žádná puťka, to už radši ty, kterým se zapalují lejtka. V každém případě mi je lhaní proti srsti. Taky kontrolování zpráv, e-mailů a čeho všeho. Měla by spíš mlčet, když ji vyzvete, být v rámci možností nenápadná a skromná. Měla by nosit závoj.
Hezké?

Rámě

5. května 2014 v 21:40
Tak co?

Když jsem řezal jednou kameninu, tak se mi pod dveřma objevila potvora.. skočila přímo do bytu a kdybych nebyl tak odvážný, tak bych umřel. Bylo to něco mezi ploštěnkou a tasemnicí. Divil jsem se, že to nezabilo každého na krok. Když se to ocitlo za prahem, vzal jsem botu a bouchl jsem to párkát. Nic to nedělalo. Otočilo to hlavičku akorát. Tak jsem pochopil, že rozbíjet dlažbu, která se určitě ozývá až do sklepa, nemá cenu.

Rozepíšu to. Prostě jsem něco řezal tam pod mosty u s***ého nádraží a najednou mi odštěpek dlažby skočil do oka. Tak jsem šel s klukama do fakultky a jak nikdy nemám u sebe občanku atd., protože je věčně ukradená nebo zapadlá, tak mi doktor důležitě odmítl vyšetření. Tak jsem se tam trošku dobíjel do těch dveří a ten chuj prý že volá policajty. Tak jsem řekl, že teda půjdu, že mi to za to nestojí, díra v oku. Něco jsem ještě porobil, ale pálilo to jak všici čerti, tak jsem řekl, že dneska to balím a přijdu zítra. Šel jsem, vlezu domů, sundám hadry a chci sednout k pivu, když tu najednou z chodby přiletělo něco ohavného tou škvírou pod dveřmi. Možná je, že jsem špatně viděl, ale opravdu ta věc, která mi tam tak zabzučela, mi připadala jak z jiného světa. Tak cenťák a půl, možná a malinko víc, ale s ostny všude kolem těla, když jsem přistoupil blíž, tak jsem viděl, že struktura jejího těla se podobá dikobrazovi a taky, že s něčím bojuje. Byla zaklesnutá nebo zakousnutá do jiné věci. Bylo to živé každopádně. No vzal jsem botu a bouchl, a pokládám ji zas k jiným botám, když vidím, že ta věc jen otočila ostnohlavičku ke mně a furt stejně oddechuje či bojuje či co tam dělá. Tak jsem zas vzal botu a bez kecání minutu jsem to mlátil, ty rány šly slyšet až do sklepa. Když jsem se odvážil podívat, jaká tam bude skrvna, tak bez kecání, ta věc ještě žila, škubala se vesele a zas měla odvrácenou hlavu. Kdo mě zná, tak ví, že nejsem z cukru, ale ten pohled na nezničitelného nepopsatelného brouka mě málem sklátil. Botu jsem nechal botou a šel do koupelky, vzal jsem nějaké přípravky, mám tam všelijaké babské krémy a tekutá mýdla a ještě odněkud jsem přitáhl savo a všechno to smíchal v jedné baňce. Pak jsem tedy šel a na toho brouka to pěkně zvysoka nalil a odběhl do vedlejšího pokoje. Pár minut jsem koukal z okna, už mě přešla chuť i na chlast, a vrátil jsem se a už se necukal, ale zas měl hlavu otočenou ke mně a pod ním byla normálně vyžrátá díra do keramiky, na té podlaze. Nejde se toho zbavit, je tam furt, toho brouka jsem v rukavicicích a v ochranném obleku vynesl do popelnice. Kdykoliv však pohlédnu na tu skvrnu, tak si připomenu, jak mě tenkrát strašil červ...

Chtěl oživit život tichem

2. května 2014 v 16:23
Jojo, je to jak vystřižené z Dina Campana. Stal se legendou už za života, spořádal hektolitry koňaků a galóny kávy, aby se jako neohrožený pistolník slov stal nesmrtelným, asi jako Lautreámont. Na pouti z Marradi, kde se nechal vydupat z mechu v srpnu 1885 až do Castel Pulci ve Scandicci, kde se za ním na 12 let uzavřely brány ústavu pro choromyslné. V Argentině myslím poprvé pojal myšlenku skládat Orfické písně. V Montevideu při plavbě ho napadly ty slepě přecházející, bijící do tmy, křídla zvolna do modra a ztroskotaná srdce a závrátné prsy Španělek a očarovaná světla. Muselo být hezké, když už pak zahlédl divoké pobřeží a spatřil duny... trochu prázdné duny, ale furt hezké. Je to jak vystřižené z Cecchiho, který ho přirovnal k největším italským géniům, po boku Masaccia (ten má fakt pěkné Trojice) a Giotta, něco mezi božstvím a zvířetem, hehe, faun v barchetových šatech, napohled ne básník, už vůbec ne literát, spíš vypadající jak vozka, vedle kterého cítil člověk poezii jako elektrický úder. A když jsem si při čtění těch expresivních výrazů a eloží na mrtvé vzpomněl na električky, tak mě napadlo jediné slovo. Iveta. Iveta už není mezi námi, člověk, který mi posloužil při tolika vzpomínkách svými nádhernými kiksy a ještě úžasnějšími propady. Žena s krásným srdcem a alespoň pro mne opravdu působivým zevnějškem. Poslední záblesk před smrtí byl střet elektrických výbojů z elektromotorku a permanentním magnetem s pětidrážkovou kotvou. Jak asi zněl ten přibližující motoráček umíraček, když neslučitelně strhl Ivetku před hnací kola. Teď ještě stvoří pan Rychtář "dóžinky pro média" v podobě profláklého pohřbu spojeného s ohnivou řečí na Ivetčino martyrium v životě a nejspíš i po smrti. Budou to fakt žně, ale pro bránici. Rodina odmítá přijít a znesvětit pěvčino jméno a žádá okamžité vydání ostatků, aby je mohla sama velmi důstojně pohřbít. Ale když už tedy budou hasit, co by jim mělo způsobovat jen příjemné ohřetí, nechť se zamyslí, co by sama chtěla Iveta. Předpokládám, že nastartovat kariéru se jí již nezdaří, ale stále na jejím skonu může profitovat její právoplatný manžel. Syna měla též ráda, ale ten je bohužel odsouzen ke sdílení podobných peripetií, takže čím později je pozná, tím lépe. Proto bych volil velkou ceremonii, ať si každý, ať už přítel nebo odpůrce, přijdou na své. Pokud jde o mně, vykopal bych ji hrob v oblacích a její zlaté vlasy bych uložil do urny, kde má člověk místa dost, aby žily věčně a dál k tanci.

Ale teď zas zpátky na zem. Všiml jsem si, že mi už tři dny nefunguje komp, takže píšu z náhradního, ale na těch mini klávesnicích noťasových nenapíšu už zhola nic, takže si musím půjčovat i klávesnici a i když jsem celý život něco ťukal do kláves a keyboardů hudebních, tak mi to furt trvá dýl než na té, na kterou jsem zvyklý, tedy raději se nepřenáhluji a píšu co nejsporadičtěji. Je to trochu pech, protože mně zrovna v hlavě bují super matroš.. a ty honitby myšlenkami bych tu rád dal, ale nedám, protože se mi nechce vynakládat tolik úsilí. Tak jo, roňte ocelové slzy, případně si zapněte televizi a krmte hlavinky a já zatím budu přemýšlet, proč se tak radikálně mění pohled lidí na válku, která k nám za pár týdnů doletí. Ten proslavený Slavjansk bude naše definitivní tečka za stupidním životem! Kdybych se náhodou mýlil, což se stává v jednom kuse, tak mě nekamenujte. Radši si najděte kryt pod zemí a začněte pěstovat bioselátka, ať máte co do hub. Těch pár měsíců navíc vydá za dost, můžete třeba dosáhnout osvícení nebo propadnout katastrofické schizofrenie, a to bych vám nepřál.

Alkaloidy

1. května 2014 v 20:31
Nemusíme se dobírat nesmrtelnosti chrousta v bezbřehých myšlenkových konstrukcích, když často úplně stačí výhled z okna. Stovky lidí defilují před vámi v různorodých šatech s těmi svými fantastickými životy v bláhové naději, že zítra budou ještě lepší. A vy přemýšlíte, nebo taky ne, co jsou zač a co dělají a proč právě oni žijí, když ti méně šťastní žijou leda s krysama v kanále. No. Tak tu máme jakýsi první máj a vy byste měli prožívat lásku. Kdysi jsem měl takové sny taky. Dneska vím, že láska je největší zabiják existence a nejzoufalejší lidský cit. Snad vedle alkoholu a náboženství nic nezničilo tolik životů jako právě láska. Je to vlastně příznačné pro tenhle ubohý svět, že co nejvíc slučuje, zároveň také kontrastně nejvíc rozbijí. Alas, přeji všem zamilovaným, aby mohli s tou svou láskou být a užívali si ji, dokud nebude po ní a pokud jsou opravdu sladcí lidé, aby se nemuseli vrhat pod vlaky a věšet na prádelní šňůře. Možná že bolest nezbytně v každé opravdové, tedy hluboce tragické lásce, obsažená vyjevuje své všudylství a postihuje každého opravdové člověka tím spíš, čím víc je jí nakloněn. Nejstrašnější na lásce vlastně ani není její pravá podoba, která může být celkem přijatelná pro rozumného člověka, ale ta absence nebo neuchopitelnost jejího skutečného vyjádření. Jako by říkala: zde se děje něco, co přesahuje tvou vůli, tvou odvahu i tvou představivost. A já ti nehodlám ustoupit, dokud si kalíšek nevypiješ do dna. Ale tak jako každá zkušená žena porazí ve věcech lásky sebeznalejšího muže, tak i každá velká láska po svém velkém entrée ustoupí a zbyde po ní jen prázdnota. Když tak žijete
ten zvonivý sen o lásce, může se stát, že se něm maličko ztratíte. Stejně je až s podivem, co dokáže nějaká dáma udělat s mužem. Z obyčejného se stává galantní a z hloupého najednou srší pronikavá inteligence. Ale tak jako muži staví na první místo u ženy krásu - podle průzkůmů, které provádějí lidé jako pan Uzel, tak žena si nejvíc na muži cení dobré vystupování. Což je přesný opak toho, co se děje, když je zasažen Amorovým šípkem. Existují ovšem i teorie, jakési dvě školy, z nichž jedna radí v nejlepším přestat a druhá radí se do nejlepšího ani nevrhat.