Monolitická studie

21. května 2014 v 11:19
No asi bych mohl zapojit kůru mozkovou po delší době. Tak tedy hleďte a plačte. Měl jsem se posledních pár dní jak trosečník na ostrově. Nechci nic říkat, ale řeknu, pač se mi vkrádá i do snů ta neodbytná směsice vzteku a zármutku. Řekněme, že se občas trochu ve snu napiju, že nejsem úplný abstinent a čistě teoreticky, kdyby mi doktor předepsal takový Tiaprid, něco jako antabus dneška, že bych ho pěkně po jídle spláchnul rumem a pak bych v tom snu jakoby levitoval. Cítil bych se bez přistřižených křídel jako spanilá bytost, bloudící na pomezí vysněných dálav a bohužel ukrutného bdění. Ale jakože jsem takový trochu rak poustevníček, a to je už nějaký rváč, který ovšem dovede být k dámám galantní, ve snu jsem se po tom spláchnutí léků cítil nesvůj. Spadla ze mne nesmělost a najednou mi veselost okřídlila den. Je sice fakt, že jsem se pěkně motal, ale co už, bez klopocení nelze dosáhnout ani náznaku štěstí. Tak vám tedy snově jdu a pěkně se splachovacím insinktem ve snu mířím do nejbližší knajpy, ve které si proliju hrdlem další pálenku, tentokrát kapitána Morgana, je to sice trochu babské pití, co si budem povídat, ale plní přesně svou úlohu lístku do ulítlého prostoru. Kdysi jsem se plnil myšlenkou stvořit si imaginární svět, který bych osázel postavami, lyrickými hrdiny, chcete-li, které by znázorňovaly různé povahy chlastu. Jakože třeba pan Pivo a paní Víno, začasté pospolu bloudí ulicemi, monsigneur Armagnac (znáte legendu o strnadu, který se, než se upeče, musí pěkně v armagnacu vykoupat) jako letitého starce s poněkud infantilními sklony a nebo zase představit opravdického, autentického, zajímavého ducha, člověka jménem Absinth. Na každé straně by se odvíjel život (neprostupná zakoutí) těch stovek a stovek druhů chlastu, které známe, protože jak každý ví, nikoliv jazyk, ale chlast sedí do té říkanky o tom, kolikerého ho znáš, tolikrát jsi člověkem.
Slivovice, vodka, whisky, podle kvality vzestupně, se tu staví naroveň takřka nedostižné dvanáctihvězdičkové řecké Metaxe, protože kdo může říct, že je lepší než druhý, ať hodí flaškou o zeď. Každý ví, že jsem celkem legenda, mezi těmi lidmi a v kolektivu, který jsem si vyvolil, ale málokdo má tušení, že čistě hypoteticky, kdybych pil, tak bych pil jen whisku, na níž ovšem nemám peníze. Nejraději z těch, co jsem zakusil, mám Red Feather Saloon. Kdo je trochu znalcem, nechť otevřeně posoudí můj jazyk.

Hola tedy, rum by asi cestoval zdaleka, byl by cítit těmi mořskými proudy a dřevem, plachtou. Byl by fakt hezký (handsome) a ženské by něj letěly. Zároveň by byl trochu promiskuitní, což by se projevilo tak, že by v knize zaujímal nejvíc místa. No vypil jsem nějakých 22-23 tisíc piv v životě, co jsem si dělal propočty. A to ani nezapočítám ty ze sna.
Kolik jsem vypil rumů v pivu, bych raději nezveřejňoval. A tak, jak to známe z reality, by se životy často prolínaly a velká města by se zčistajasna stávala malými a lidé by skajpovali a vůbec by ve vzduchu visela bžunda v těch vztazích. Byl by to svět plný násilných činností plynoucí z alkoholu a zruinovaných vztahů, ale i naplněných nadějí a obdivuhodných příslibů.
Než nemylme se, nic takového nestvořím, už jen proto, že nemám čas zacházet do detailů a přestože jsem zpil kdeco, nevypil jsem rozhodně každý alkoholický nápoj na světě a z toho důvodu by ten svět byl neuspokojivý, neúplný a vůbec kdejaký ne-.
Nedávno jsem si listoval Italskými listy Čapkovými a ten chlap mě nepřestane udivovat, ona fakt popsal 120 stran o kostelích a senu a lidu, nepříjemném italském lidu, a o baroku, renesanci a gotice. Sice je prý hříšník, ale kdyby dostal za každou návštěvu kostela odpustek, tak by mohl dokonce života hřešit dál, che che. No každopádně jenom génius může vidět tak dobře, tak široce a dalece, čerstvě a svěže, že nepřekročí linii nudy ani po stodvaceti stranách vesměs rutinní popisovačky. Navíc mě trochu nalákal do Verony, kde jsem nebyl a kterou neznám ani z rychlíku. Vsadím se, že po deseti stranách mých dupaček piva s vínem (nápoj zvaný šakal) by každý umdléval znechucením. A to ani nejsem žádný velký souložník. Jen prostě - ke všemu třeba přistupovat s talentem (a s pokorou). A když není, tak ani zlaté sele o svátcích neuvidíš. I když je pravda, že velcí tvůrci jsou často domýšliví, takový O. Wilde byl expert na vychloubání. Oscar se nezdá, ale opravdu to chtě něchtě byl výjimečný pán. Jeho romány jsou sice místy špatné, Dorian Gray je úplný idiot a zbabělec, ale ta atmosféra, se kterou patricijové žijí, všechny ty výsměchy stvořiteli a bonmoty a floskule, které drtí na prach, to je velké, mnohem větší, než se na první pohled jeví. Kdysi se mě ptali na oblíbenou detektivku nebo whodunit, nejprve jsem se chtěl zdržet hlasování, ale pak mě napadlo, že přivést nekoho k truhle plné diamantů je aspoň trošku šlechetné, takže jsem jim poradil všechno od Simona Bretta. Detektiv, který se do toho všeho nechal zlanařit vlastně nedobrovolně, Charles Paris bude v mých očích žít navěky, víc než nějaký zmatený Holmes nebo předvídatelný Poirot.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 25. května 2014 v 17:12 | Reagovat

Detektivky nectu. Capkovy cestovatelske listy mame doma. Jsou to skvosty, ktere jsem schopna ocenit, bohuzel ale ne cist:-) pokazde jsem usnula. Zajimave vysneny ten tvuj alkosvet.

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 25. května 2014 v 19:34 | Reagovat

Paní Samohonka se prodává za pár šupů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama