Přitopí se a nebude zimy již více

16. května 2014 v 12:54
Zjevujou se. Mimikry žalu. Zakloním hlavu, pomalu přivřu oči. První tah vzruchů bliknuvší se týká zoufalství. Velkými písmeny, nelze je minout. Už nemohu dále snášet neopodstatněné přešlapování v deliriích smutku. A proto jsem se odhodlal ke skutku, který jsem měl učinit už dávno, ale který teprve nyní našel tu správnou naléhavost. Už je to tak, je tomu právě tak, poslušně hlásím, začátkem června odjíždím na psychinu v Opavě. Chtěl jsem do Bílé Vody, ale tam je čekačka přes dva měsíce a ještě zjištujou motivaci. Kdyby někdo chtěl, klidně se může stavit, fárám tam a dost možná ne zpátky, s trochou štěstí a s dovolenkou, návštěvní hodiny jsou od dvou do čtyř. Měl mě v rukou sám pan primář a říkal, že jsem chodící diagnóza, ale taky "typický". Nebudu zbytečně a nesmyslně rozebírat, proč teď a proč vůbec mě co poškorpilo, stačí, že vím, co vím a že bych se svou typicky sedmibolestnou a úzkostnou náturou už věru dlouho mezi lidmi nepřežil. Snad dám dokupy, co ještě lze z trosek zachránit. Buď vykoupení nebo záhuba. Pak se snad budu cítit trochu jako z příběhu o Odpočinku válečníka od Rochefortové, ale možná spíš docela naopak, protože ta kniha je prostě literatura a obluda život..., ten má jinou pachuť, aspoň ten můj - vždycky je o něco tragičtější, než se jeví ostatním, ba než se jeví nám samým. Rozhodně nikdy nekončí dobře. Vždycky byl prostě plný trapných nechutností, které se ještě vystupňovaly podezíráním osudu ze snahy mě vyšachovat víc než ostatní. Jak pokleslý pešák, kterému není dáno se ani trochu vzpřímit. Což je mimo mísu, samozřejmě, takové přirovnání, ale když si můžete vyložit symbolicky cokoliv, tak proč ne nějakou báseň o člověku, kterou jsem slyšel ve chvíli, kdy bych ji fakt nečekal a který je na dně a je jak ten blbý pěšák a jediné, co má před sebou, jsou "vzhuru točité schody." Vůbec mu to nesluší, ale pak se vzpamatuje. Překouše řetězy, co ho pojily k demenci a stále stejnému živoření a vydá se konečně trochu blíže své podstatě. Mohl by být užitečný jako podavač základových cihel, míchač malty a nebo na patologii, že by třeba nosil mrtvé ruce na podnose. Ale daleko vtipnější a neotřelejší než tyhle prácičky je, když jste roky nezaměstnaní, hledíte jen vstříc smrti a vlastně ji vyhledávate, protože hledat smrt, aspoň kratičce a upřímně, je vznešený úděl člověka jiného, ne zrovna vezdejšího. Máte pak, jakkoliv plni zmatků a úzkostí a depek a paranoií, máte pak něco jako představu o životě, znáte ta vlákna, z kterých je zčalouněn, načež ho snadno a lehce můžete zapouzdřit. Je to fakt jak s nábytkem nebo s pičovinami. Děláš jen tolik, dokud to materiál snese a pak to necháš ležet.

Ono léčit se, nebo jak se dnes s oblibou tvrdívá, vzdorovat podmínkám života, jež nejsou k žití, je věc velice záludná. Ambulantně se ještě chytáte, nemají na vás žádné zvláštní požadavky a vlastně jste úplně svobodní. Taky tam často naleznete jen lidi neštastné nebo momentálně v tíživé situaci. Naproti tomu nemocničně se kurýrovat, to už chce přesvědčení. Režim je daný a vy musíte, nebo byste naléhavě měli, mu vycházet vstříc. Otevřené oddělení je samozřejmě ještě vtip oproti dušičkám z uzavřených, protože ti jsou vesměs nesvéprávní. Ale i tak je na otevřeném zvláštní smrad. Jako kdyby se spojil balšám a močůvka, kašmír a pytlovina. Někdo může namítnout, že tyto vůničky sotva zdálky ucítíte. Avšak chyba lávky a omyl omylu. Když je sloučíte, tedy v našem případě překryjete, vznikne jiné prostředí - kyselé a zásadité lidí nevytvoří pH 0, nýbrž pH mimo stupnici.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jay Jay | Web | 16. května 2014 v 18:40 | Reagovat

Nenapadá mě nic víc než "Hypotetický návštěvník by potřeboval znát tvé jméno, ne?"

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 18. května 2014 v 18:49 | Reagovat

Pachová stopa vydrží dlouho.

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 19. května 2014 v 19:20 | Reagovat

Chodící diagnóza čeho? Já se vždycky uklidňuju tím, že skuteční blázni by nebyli schopní třeba dát dohromady takovejhle článek. Že to musí být jen nějaká "závada na mozku" co se dá správným postupem opravit.
Denní docházení mi nevadilo, ale nechat se zavřít, to je pro mě noční můra. To člověku už musí být vážně ouvej. I když je v tom jistý pocit bezpečí. Hlavně pořád člověk nemusí předstírat, že je normální a je mezi svými.

4 sudkulatý sudkulatý | 19. května 2014 v 23:30 | Reagovat

Přestaň mít hrůzu z úspěchu, to podráží nohy, Tvá pravá vůle není ani zedničina ani nošení mrtvých rukou na podnose - díky za ten obraz, to někdy namaluju. Můžeš dělat třeba dopisovatele do Daily Telegraph atp. Tak zdar.

5 Darkness ღ Darkness ღ | Web | 22. května 2014 v 22:11 | Reagovat

Opava je pro mě moc vzdálená. Nezbývá mi tedy nic jiného než ti jen držet pěsti, aby přišli světlejší dny. :)

6 doDina doDina | Web | 10. října 2014 v 2:30 | Reagovat

Je to zvláštní, tohle říct. Ale já všechny spřízněné léčím láskou. A tenhle velký smutek se láskou neléčí. Nejde to. Zkoušela jsem to.
Asi je to offtopic, to komentovat teď, ale však víš, nespím a asi nebudu.
vynořil jsi mi (nechtíc, samozřejmě) vzpomínku na prince. Nikdy jsem mu vlastně nepomohla, i kdyý to říkal. A bylo to tak těžké. Spočinout v hořkosti bytí je vždycky bolestně těžké. Doufám, že dnes už čtu řádky odhodlaného člověka. Alespoň ta velká změna o tom svědčí. Snad.
Pardon, jsem drzá a troufalá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama