Červen 2014

Zpráva po šesti dnech, osmi hodinách a pár minutách

10. června 2014 v 15:18
Už mám 10 A čtyrek. Je to horší, než jsem čekal. Je to tu jak v rozmrdaném kurníku, na který někdo svítí přes obří lupu. Tak čus bus.

Podrost

3. června 2014 v 18:03
dřemlí


Hohó, zítra nadejde den D, tak snad se ještě někdy uvidíme. Na rozloučenou připínám fotku dřemlíka tundrového, mého oblíbeného sokolíka, který na vás bude dávat pozor, dokud se nedostanu do civilizace, mezi počítače a net. Denně vás budu aspoň na papíře informovat, kde se co šustne mezi blázny a po absolvování maratonu léčeb výslednou skrumáž, při troše štěstí, mrsknu zde. Možná budu venku cobydup, možná si počkáte. Tak jako tak bylo hezké pobýt zde. Všechno duševní vlastnictví odkazuji milým lidem, he-he.

Dny hvizdů

1. června 2014 v 10:26
Ty marné polibky (jichž vzpomínám) cítil jsem poznovu
jako to, co tížilo celé moje mládí
a můra slz dosud mi stoupá do očí
při těch vzpomínkách...
soužení dávných nocí, pohroužených do temných snů
jak arabeska mýtu se v pozadí bělá opona





Sepsáno podle K.Č.CH

"Já ti dám Lojzu co proto," sípe těžce A. a nechá vyhořet sirku až k prstům a pak vyšel, koukl po měsíci, sloužil mu za kompas směrem k vlaku.
"Já ti dám Lojzu!" opakoval, utíkaje k oboře, ale dodával si tím jen kuráže, pozorovalť, že je to docela něco jiného než položit srnčí, složit hned dva kusy lidské.
Mrazilo jej a když chtěl po třetí říct: "Já ti dám..." už zuby k sobě nedostal.
Prchal, prchal, ledovou hrůzou štván, před zrakem maje bílé srpky jejích očí v sloup obrácených a jeho doutnající plášť, tak zblízka byl zezadu střelen až chytl. Všechno teď záleží, aby nadběhl vlak a naskočil, tak si svůj úmysl předsevzal, aby zakryl stopy. Najednou se zastavil, před sebou vida živý plot parku, kde utíkal každého večera. Přehodil pušku přes plot a dal se šíleným úprkem podél, chtěl-li nahnat zmeškání, které mu způsobila oklika. Letěl jako chrt, však znal každou šlépěj, každý strom.
Náhle zahvizdala lokomotiva, vybízející průvodčí k brzdění - však běda! vlak se už blíží svahu, kdyby všechno dopadlo podle propočtů, chtěl stejně zabít jen Lojzu, Eva byla navíc připočitána a teď mu u jeho okna leží oba, ona na znak a on na tváři. Udělal to jak ten italský hrabě, který jednou ranou proklál svou ženu i jejího milého. Viděl to namalováno na stropě v jednom zámku ve Veroně. Divoká radost pojala jej z té vzpomínky, dobře to udělal ten hrabě i on. Čím víc však letět, aby vlak zastihl ještě před svahem, tím méně vládl nohama, přibývalo mu v nich tíže, tady u trati stály stromy a předvídali ti obři, bily ho větvemi do tváře. V tom se zvedla světla lokomotivy, mírnící před svahem běh, snad ještě přijde včas, skočí na stupátko, projde osobními vozy a najde svůj oddíl, a nikdo mu nikdy nedokáže... Napřed přes dráty vedoucí k přehradám - na podlezení příliš nízko, na přeskočení vysoko, ale on staví chodidlo nahoru a vší silou se opírá o drátěné lano, takže přendá druhou nohu, ale jakmile se tou nohou dotkl trávy, stavě se na ni, lano se vymrštilo pod jeho ušlou tíhou, podvrtlo, překotilo a odmetlo ho dolů přímo na koleje, pod kola řítícího se vlaku, vyjíždějícího ze svahu. Letěl střemhlav rukama napřed, ale po ujetí sta metrů minoucího vlaku, zůstalo nejmíň dvacet metrů trčet mezi jeho rukama a nohama.
Potom už mu ovšem mohlo být jedno, dokážou-li mu něco či nedokážou.