Bylo bývalo

15. června 2014 v 10:48
Vlak píská a píská. Poprvé přejíždíme nemanickou stanici. V příkopě leží převrácený trakař a jak ho míjíme, všimnu si, vykloněn z okna, že ho na poslední chvílí, než zmizíme v zatáčce, někdo shodí na trať. Tak takhle se zbavuje starožitností, že mě to nenapadlo. Příště, až budu chtít něco něco rozštípat, použiju sílu vlaku. Všude v krajině, která působí vysoko daleko rozlehlá, se vyjevujou domky jak majáčky. Celé šňůry domů s přístavky defilují v té podivné linii, co se ženě s větrem o závod a já si občas všímám modrých hořců střídajících se s úsměvy stařečků či vzdechy brunátných sedláků. Po uražení statečných 28 km se zastavujeme uprostřed ničeho a já s jistotou vím, že jsem dorazil do cíle. Babičky v kostelech se mýlily, když prohlašovaly, že bůh se rozhněval, že hříšné už zahubil. Je to ukolébané příměří, v kterém žijeme, ale pořád nezměněný starý svět plný pošahaných zmrdů, profesorů sadismu a umanutých džihádistů. Furt leká zbabělce i udatné, furt za humny bublá pod povrchem supervulkán, který v paroxismu ďábelskosti a natlakovaný k prasknutí čeká na rozhodující otřes. Pořád na nás všude číhá hrozba a dnes více hrozná než kdy dřív. Kéž by si náš dříve vzala milosrdná smrt, třeba kometa s kapslí tekutého dusíku, která by zamořila celý svět a my mohli zhasnout probodeni laskavým šípem, radši než chodit nardařbůh bordelem society s plechovkou toluenu a hadrem k čištění cylindrů. Dětí, které se narodí za deset let, by snad měli rovnou splachovat do záchodu. Preventivně. Generace, co se hlásí o slovo, mi nahání husí kůži. Všude vládne dobročinnost, spolky sbírají krejcar ke krejcaru, ale garnitura těch nahoře musí zřídít oddělení, které se zabývá daňovými úniky ve výši 150 miliónů.
Ale odbočím, už se unavuji. Znáte ten pocit, když koukáte na hezkou věc. Je to prostě surreal, jste někde jinde. Mně se kupř. v malířstí v architektuře líbí ty prvky, které pobuřují, takové jakési nadsazení měřítek, ale ne jaksi formou, nýbrž obsahem, sdělením. Ta přehnanost člověka vytrhuje z běžných myšlenek na chleba a dává mu prožit jiný, mimořádnější okamžik - vytržení nad nezvratnem, vítězství ducha nad materiálem atp.
Stručně řečeno nedám dopustit na efekty kompozice. Když se vymyká obyčejnému vidění, ale není ani nijak avangardní či vyšinutá, obrovské ledové plochy jiskřivého zamrzlého jezera z kopečku poblíž, nebo lov na jeleny vně tisových louček očima psa. Že je člověk nicotný oproti vesmíru, to mi odjakživa bralo dech a hustilo krev. Když je najednou nějaký výkon přehnaný, hned se mi se vším líp smiřuje, či aspoň s nečím.

Dodnes vzpomínám, jak jsem vypomáhal na chatě kamarádů, zavílal lehký jarní vítr, teplilo se, uklízel jsem jim půdu, odnášel tuny nábytku po předchozích ubytovaných a jak na mě z jakéhosi vklíněného panelu spadla masa čehosi chvatně živoucího, proud myriad nožek rozbíhajících se bezohledně po mém předloktí a zapadajích za triko. Byli to samotní červení mravenci, muselo jich být snad milion. Jak nemám v oblibě hmyz, tak mravenci mi ani nevadí, jenže jejich legie lezoucí všude nemohla působit víc odstrašujícím dojmem. Chvílku jsem ztrnul a skoro omdlel, jen vnímal jejich reje, pak jsem sběhl víc mrtvý nežli živý schody, nevěda co dělám a rozlil na sebe barel s dešťovou vodou přistavěný nedaleko verandy. I když se vlastně nic nedělo, tak jsem byl dezorientovaný, měl jsem po sobě flíčky kdoví po čem, prostě vtipný pohled. Vyplavil jsem je. Ale tyhle tři pocity, zprvu lezoucí, následně lijící, aby byl vystřídán moknoucím, se notně zapsaly do mých zážitků s matičkou přírodou, která občas své děti pustí z očí a ti haranti si zatím překračují rubikony, jak se jim zlíbí. Až později toho dne jsem se dozvěděl, že celý dům je v jejich režii a že se známí snaží je vyhubit už týdny bez většího úspěchu. Vskutku - lezli jednotlivě po ubruse, po lžících, poličky jich byly plné, šplhali až k okrajům skříně. Proč zůstávali v zamořeném prostředí, mi bylo rébusem, avšak spokojil jsem se ujištěním, že láska hory přenáší.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 15. června 2014 v 12:26 | Reagovat

Nepobýval na té chatě jistý Márquez, neboť: Toho prvního přivázali ke stromu a posledního žerou mravenci?

Ano, na taran je lokomobila nejlepší

2 stuprum stuprum | Web | 15. června 2014 v 12:53 | Reagovat

Tohle je holá skutečnost, TlusŤjochu, ne nějaký vymyšlený magický realism. :) A jestli si pamatuješ jeho tisíce postav a střípků, tak já ne. :)

Jo, jsme ve válce s hmotou, taran řeší svízele.

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 15. června 2014 v 16:39 | Reagovat

[2]: Střípky & třísky to je to jediné, co si ještě pamatuji.
Zůstává mi to pod kůží, zhnisané nebo zajizvené.

4 Evil Evil | Web | 16. června 2014 v 0:44 | Reagovat

z těch mravenců by mi švihlo.. vylezl mi škvor ze sáčku s mojí brzdou chleba ke svačině a málem jsem z kůže vylítla, lekla jsem se tak, že jsem zapomněla ječet.. a umění.. nevim.. mě se vždycky líbilo to, co ostatní považují za "zmetky".. nevim no.. prostě máš hromadu a hromadu stejných věciček.. drobotinek.. úplně stejných, jenom se třeba liší barvou.. a mezi milionem je jeden kousek, kterej je jinej.. třeba u rekonstrukce jsme spotřebovaly přes 2.500 šroubů.. a jeden jedinej z nich nemá vrut, ale je rovnej.. mám ho schovanej :)

5 Amia Amia | E-mail | Web | 16. června 2014 v 16:42 | Reagovat

Mravence nesnáším, červené obzvlášť, sic mi jinak hmyz nijak zvlášť nevadí :)

No nic. Občas mě právě to přehánění unavuje, jakmile je všude a odevšad se dívá, stává se normálem, který jen otravuje. A já se furt snažím vyhrabat zpoza všech těch sraček, jenže lidi je vrší pořád dál, pořád větší a pořád jim to není dost.
Aspoň jednou, aspoň někdy, vlezte si všichni na hrb a vyserte se na velikášské přehánění.
Ne v architektuře. V životě.

6 Sugr Sugr | Web | 16. června 2014 v 20:23 | Reagovat

Červení mravenci, milion červených mravenců lezoucích po těle - jéje, tohle se jen tak nezapomene! :-( Nezávidím!

7 Lukáš Lukáš | Web | 17. června 2014 v 8:43 | Reagovat

[2]: zajímavé počteníčko - jsem zvědav na příští

[6]: při té představě se mi ježí chlupy :) :)

8 Kitty Kitty | E-mail | Web | 18. června 2014 v 17:23 | Reagovat

Pomaloučku tě začínám chápat. Jde to ztěžka, jsme jinak vychovaní. Nebo spíš nijak vychovaní. Těžko se orientovat v době, která si pro sebe vyrobila pravidla a nepočítá plánovitě s člověkem. Lidi mají šanci jen v tom, že jsou lidi. Dají se dohromady a vylezou aspoň na chvílu z průmyslovýho stroje, který je mele a drtí. V jednotlivých lidech je naděje. Jenže kdo usměrní státního molocha? Kdo mu a kdy zatrhne jeho zlatokopecký plány bez hranic? Skoro mě popadá beznaděj a to su optimistka. Eště pořád, i když se mnou začíná život mlátit vo taras. Co s tím?

9 Vendy Vendy | Web | 20. června 2014 v 22:37 | Reagovat

Z mravenců by mi naskočila husina. Ale ještě větší z pavouků, což jsem si myslela jako první, že to co se rozeběhlo, byli pavouci.
Z tvých slov cítím jakýsi smutek. A nedivím se, taky se má předtava budoucnosti blíží spíš antiutopii, než utopii.
Občas si vybavím staré studentské motto - zpátky na stromy a začít znova.

10 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 21. června 2014 v 15:34 | Reagovat

Mravence bych možná ještě snesla, těžko říct. Bohatě stačí si to jen úředstavovat.Muselo být naprosto odporné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama