Nechť byla ta omamná látka, která ho složila, cokoli, působila rychle a zřejmě stejně rychle i působit přestala. Bolest hlavy nastoupila tupému tepání a Bob mohl otevřít oči, aniž měl pocit, že mu je propichují jehly. Seděl na sedadle, jakými jsou běžně vybaveny kosmické lodě, opatřeném úchytkami pro zápěstí a kotníky, které byly nyní dobře upevněny. Vedle něho seděl nějaký muž, soustředěný na řídící prvky kosmické lodě - loď letěla a letěla v hlubokém kosmickém prostoru. Ten neznámý pracoval s počítačem, připravoval skok kosmem.
Bob té chvíle využil, aby si ho pozorně prohlídl. Připadalo mu, že je na policistu trochu starý, i když po chvíli přemýšlení přišel na to, že je velmi obtížné určit jeho věk přesně. Muž měl šedivé vlasy s tak divným krátkým sestřihem, že mu kopíroval tvar lebky a vrásky na jeho kožnaté pokožce vyryly spíš povětrností vlivy než věk.
Vypadal, jako by ho smažilo slunce a omýval déšť tak dlouho, až z něho zůstaly jen kosti, šlachy a svaly. Když pohnul hlavou, svaly mu pod pokožkou vystoupily jako provazy a jeho ruce na řídícím panelu připomínaly zahnědlé pařáty nějaké ptáka. Ztvrdlým prstem stiskl tlačítko, které uvedlo v činnost regulaci skoku, a odvrátil se od panelu, aby se věnoval Bobovi.
"Vidím, že jste se probral. Ten plyn nebyl silný a použil jsem ho jen nerad, jenže takhle to bylo nejbezpečnější."
Při mluvení se mu čelist zvedala a klesala se smysluplnou vážností bankovního trezoru. Jeho modré, hluboko zasazené oči hleděly zpod hustého tmavohnědého obočí upřeně a chladně. V jeho výrazu a slovech nebyl sebemenší nádech humoru.
Jináč už se poohlížím po hrobečku. Byl jsem na přednášce, abych se dověděl, kdo dělal za války nejhezčí, abych si ten reliéf nebo plastiku z těch hrobů třeba ukradl a nechal si ho post mortem přidělat k tyčce. Náhrobní plastika vůbec je téma pestré a už od 17. či aspoň 18. století dobře zmapované, dřív se totiž dělaly náhrobky a krypty jen pro šlechtu, chuďas často ležel u svého statku pod drnem a neměl ani křížek. V roce 1782, za josefínských reforem, byl vydán dekret, který hroby trochu oddálil centru měst, pač se stávalo, že ze studny, poblíž které byly hroby, se otrávila celá famílie. Hřbitovy byly navíc obehnány zdí. Takový vídeňský nebo olomoucký hřbitov z roku 1890 vám dá představu, jak romanticky tehdy vyhlížely. Pak se začlo experimentovat a přišly na řadu lesní hřbitovy, vzor našly v řeckých nekropolích, všude v hájcích rostly cedry a borovice, jedním slovem zahrady smrti. (Tak dvěma slovy.)
Prvním, kdo u nás začal dělat pozoruhodné monumenty či monolity, tzv. brány nebes, byl myslím Kocián - tehdy tam ještě študoval na střední kamenické škole. V Hořicích a jinde je uvidíte.
Ale opravdový bohatýr výzdob byl Julius Pelikán, tomu zadávali samí vašnostové, starostové a různí majstři řádů. Tenhlencten Pelikán vedl příkladný život umělce, povolán na frontu v mladí, byl dán do jednotky, která právě trochu zdobila hroby, a že jich nebylo málo, o práci nebylo nouze. Často užíval symboly jako zlomené lilie, břečťany, máky atd. Dokonalého půvabu u něj nalezlo ztvárnění madon v drapériích, které měly povětšinou slepé oči. Myslím, že jako první použil jolitového skla na kamennou desku a po něm pak někdo na ni přidělal kameru, která měla znamenat, že dotyčný býval kameramanem. Ostatně, od dvacátých let nebylo neobvyklé, že se např. neštěstí polního pilota zvěčnilo na soše pilota, posazené při hrobu nebo že sestra sochaře, která zemřela, když se z rádia dověděla, že nastala mobilizace, pač měla slabé srdce, je přesně v momentu smrti ztvárněna i na hrobě s příslušným rádiem atd. Ještě se můžu zmínit o Honzovi Třískovi, který dělal posmrtné masky, užíval vesměs různé snopy obilí na ty menší věci a starostovi, který se věnoval soupisům hanáckých krojů a zvyků, udělal pěknou plastiku. Dobré jsou ještě travertinové náhrobky, vypadají tak tuze a naškrobeně, jako by nějaký paša právě vešel do záře světla nesmrtelnosti.
Sám vím nejlíp, že po mně zbudou akorát dluhy, takže já ani pohřeb mít nebudu, přesto s přesvědčivostí sobě vlastní zkouším se přesvědčit, že by bylo spanilé navěky ulehnout do stínu pod lípu a mít svůj dřevěný křížek nebo kosočtverec nebo co lidem připomínám.
Andrea | 
Lůca | 
Vaše povídky jsou tak zvláštní, asi by to dalo na dobrou knihu.
Ráda si prohlížím staré hřbitovy, náhrobky, sochy, ráda čtu epitafy. Když o tom teď tak přemýšlím, tak nejvíc by mi vyhovovalo ležet někde u nás pod drnem jako ten chuďas, ani křížek bych nemusela mít, i když s ním by to asi bylo asi lepší. :D
Jenže pravděpodobnější je, že se nechám spálit a rozptýlit, ať nikoho nemusím ještě po smrti každý rok na Dušičky votravovat. :D