Dny hvizdů

1. června 2014 v 10:26
Ty marné polibky (jichž vzpomínám) cítil jsem poznovu
jako to, co tížilo celé moje mládí
a můra slz dosud mi stoupá do očí
při těch vzpomínkách...
soužení dávných nocí, pohroužených do temných snů
jak arabeska mýtu se v pozadí bělá opona





Sepsáno podle K.Č.CH

"Já ti dám Lojzu co proto," sípe těžce A. a nechá vyhořet sirku až k prstům a pak vyšel, koukl po měsíci, sloužil mu za kompas směrem k vlaku.
"Já ti dám Lojzu!" opakoval, utíkaje k oboře, ale dodával si tím jen kuráže, pozorovalť, že je to docela něco jiného než položit srnčí, složit hned dva kusy lidské.
Mrazilo jej a když chtěl po třetí říct: "Já ti dám..." už zuby k sobě nedostal.
Prchal, prchal, ledovou hrůzou štván, před zrakem maje bílé srpky jejích očí v sloup obrácených a jeho doutnající plášť, tak zblízka byl zezadu střelen až chytl. Všechno teď záleží, aby nadběhl vlak a naskočil, tak si svůj úmysl předsevzal, aby zakryl stopy. Najednou se zastavil, před sebou vida živý plot parku, kde utíkal každého večera. Přehodil pušku přes plot a dal se šíleným úprkem podél, chtěl-li nahnat zmeškání, které mu způsobila oklika. Letěl jako chrt, však znal každou šlépěj, každý strom.
Náhle zahvizdala lokomotiva, vybízející průvodčí k brzdění - však běda! vlak se už blíží svahu, kdyby všechno dopadlo podle propočtů, chtěl stejně zabít jen Lojzu, Eva byla navíc připočitána a teď mu u jeho okna leží oba, ona na znak a on na tváři. Udělal to jak ten italský hrabě, který jednou ranou proklál svou ženu i jejího milého. Viděl to namalováno na stropě v jednom zámku ve Veroně. Divoká radost pojala jej z té vzpomínky, dobře to udělal ten hrabě i on. Čím víc však letět, aby vlak zastihl ještě před svahem, tím méně vládl nohama, přibývalo mu v nich tíže, tady u trati stály stromy a předvídali ti obři, bily ho větvemi do tváře. V tom se zvedla světla lokomotivy, mírnící před svahem běh, snad ještě přijde včas, skočí na stupátko, projde osobními vozy a najde svůj oddíl, a nikdo mu nikdy nedokáže... Napřed přes dráty vedoucí k přehradám - na podlezení příliš nízko, na přeskočení vysoko, ale on staví chodidlo nahoru a vší silou se opírá o drátěné lano, takže přendá druhou nohu, ale jakmile se tou nohou dotkl trávy, stavě se na ni, lano se vymrštilo pod jeho ušlou tíhou, podvrtlo, překotilo a odmetlo ho dolů přímo na koleje, pod kola řítícího se vlaku, vyjíždějícího ze svahu. Letěl střemhlav rukama napřed, ale po ujetí sta metrů minoucího vlaku, zůstalo nejmíň dvacet metrů trčet mezi jeho rukama a nohama.
Potom už mu ovšem mohlo být jedno, dokážou-li mu něco či nedokážou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 1. června 2014 v 17:37 | Reagovat

Neumím mnohoslovně hodnotit, ale jedno můžu říct - výborná povídka. I s tím efektem na závěr (skočit pod vlak vážně neznamená, že bude noblesně přejet, ale většinou vlak roztahá kusy ještě na kilometr daleko...)

2 Jay Jay | Web | 2. června 2014 v 16:34 | Reagovat

Za ten konec vážně smekám :)

3 Evil Evil | Web | 3. června 2014 v 0:56 | Reagovat

úžasný.. někdy holt boží mlejny melou rychle a jistě :) miluju tvoje hrátky s češtinou, vždycky se mi to tak krásně čte :) až vydáš knížku a dostane se mi do spárů, nepustím jí z ruky :)

4 Clairka Clairka | Web | 3. června 2014 v 16:49 | Reagovat

wow.. stačilo by kdybys vydal knížku vět a citátů, četla bych si je na dobrou noc, jako něco zvráceného :P jsem ráda, že jsem zas zavítala a začnu zas zavítávati častěji... :)

5 stuprum stuprum | Web | 3. června 2014 v 18:05 | Reagovat

[4]: No teď jedu na dalekou výpravu, kde budu mít hafo času i na Kuku****. :)

6 Katerííína Katerííína | E-mail | Web | 9. června 2014 v 16:32 | Reagovat

To je tak dokonalé! :O :)

7 někdo někdo | 21. června 2014 v 13:29 | Reagovat

Jak se jmenuješ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama