Pevná vrtule

21. června 2014 v 13:31
Běžný život nám neustále ukazuje, že člověk, k němuž mluvíme, obvykle naplňuje naše slova smyslem, který čerpá ze své vlastní podstaty, a že se tento smysl velmi liší od toho, který jsme do týchž slov vkládali my. Cítíme v jednom světě, myslíme a pojmenováváme v jiném a můžeme sice dosáhnout toho, aby mezi oběma těmito světy byla jistá shoda, ale mezeru mezi nimi vyplnit nemůžeme. Přičiňujeme se bez ustání, abychom dali svému životu patřičnou podobu, ale kopírujeme přitom proti své vůli, jako nějakou kresbu, rysy té osoby, kterou jsme, a ne té, kterou by nám bylo příjemné být. Každý nazývá jasnými jen ty myšlenky, které jsou na stejném stupni zmatenosti jako jeho vlastní. To, na co si ze svého chování pamatujeme, zůstává našemu nejbližšímu sousedovi neznámé, to u čeho jsme zapomněli, že jsme to kdy řekli nebo co jsme dokonce ani nikdy neřekli, vyvolá naproti tomu veselí až na cizí planetě a představa, kterou si o našich činech a skutcích tvoří druzí, nemá s představou, kterou si o nich děláme my, podobnost o nic větší, než jaká může být mezi kresbou a nějakým nepovedeným otiskem, na němž by černým místům odpovídala prázdná plocha a bílým jakési nevysvětlitelné obrysy. Může se ostatně stát, že to, co zůstalo neobtisknuto, je jen nějaký neskutečný rys, který my vidíme jedině ze samolibosti, a že to, co se nám naopak zdá přidané, k nám právě skutečně patří, ale tak bytostně, že to ani nepozorujeme. Jestliže se někomu, kdo je zvyklý usmívat se do zrcadla na svoji krásnou tvář a na svoji krásnou hruď, ukáže jeho rentgenový snímek, bude mít při pohledu na tento pletenec kostí, o němž se mu tvrdí, že je to jeho vlastní obraz, zrovna takové podezření, že jde o omyl, jako návštěvník výstavy, který si před portrétem nějaké mladé ženy přečte v katalogu: "Ležící dromedár". Tento rozdíl mezi naším obrazem, tak jak je kreslen námi a tak jak je kreslen druhými, jsem si později uvědomil na případě jiných lidí, než jsem byl já sám, lidí žijících blaženě uprostřed sbírky fotografií, v nichž sami zachytili svoji podobu, zatímco kolem se šklebily všelijaké hrůzné obrazy, jež pro ně zpravidla zůstávaly neviditelnými, ale které je pak uvrhly v ustrnutí, jestliže jim je nějaká náhoda ukázala s upozorněním: To jste vy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilma Ilma | E-mail | Web | 22. června 2014 v 13:45 | Reagovat

Mnozí lidé se snaží být podobni těm druhým, vyvoleným. Ne snad proto, že by tací chtěli být, že by se jim cosi zamlouvalo, nýbrž pro zalíbení a získání si jich. Bohužel. Hodnota bytí sám sebou se pomalu vytrácí a zřídkakdo zvládá sám sebou býti id písmene A až po písmenko Z. Každý z nás se občas nechá strhnout danou atmosférou, lidmi, kteří s námi zrovna tráví čas a podle toho zvolíme vhodné chování - umírníme se či se nám naopak zvedne sebevědomí. Ale proč právě zde nejsme sami sebou, proč nejsme stále tak přirození? Máme více stránek, ale proč být jedním z davu, když mohu být sám sebou? :) Sama na tom intenzivně pracuji a snažím se držet v rovnováze pomyslnou hranici jež rozděluje mou duševní a rozumovou stránku.

2 pavel pavel | Web | 22. června 2014 v 20:20 | Reagovat

V každém z nás je zakuklená nějaká zrůda. :D

3 Té | Web | 22. června 2014 v 20:49 | Reagovat

Zajímá úvaha. Na podobné téma jsme se jednou bavili s profesorem. Každý to vnímáme jinak. Pošlete 10 lidí na stejnou akci a pak se každého zvlášť zeptejte, co se tam dělo. Dostanete 10 různých odpovědí, ale všechny přece z téhož místa.
Komunikace je mezi lidmi stále velmi složitá, protože až příliš mnoho lidí očekává od druhého, že mu hned bude rozumět. Jenže tak to není. Umění není něco pochopit, ale vysvětlit tak, aby to ten druhý pochopil. :)

4 Jay Jay | Web | 23. června 2014 v 0:54 | Reagovat

... a i tohle každý (ne)pochopí po svém, udělá si svůj "správný" názor, vidí zátiší namísto autoportrétu. Ať žijem!

5 without-problem without-problem | Web | 23. června 2014 v 3:12 | Reagovat

To je ten důvod proč jsem nervózní, když někdo chce, abych něco udělala nebo s něčím pomohla. 'Vysvětli mi přesně co po mě chceš - krok po kroku, místo po místě, protože pak se ti to nebude líbit a budeš nadávat.' říkávám lidem, kteří si myslí, že jím vidím do hlavy...

6 Sugr Sugr | Web | 23. června 2014 v 19:08 | Reagovat

Komunikaci mezi lidmi nahradili pc, mobily, nedostatek času. Potkávám na ulici davy lidí, kteří jen mačkají mobily, nevidí, neslyší, nikdo nemá čas, všichni jsou workoholici, jako roboti, neživí, bez zájmu, divná doba.:-(

7 Magdaléna Magdaléna | Web | 23. června 2014 v 21:56 | Reagovat

Naladit se na stejnou frekvenci stejného světa dá občas zabrat :-)

8 Fredy Kruger Fredy Kruger | 23. června 2014 v 22:19 | Reagovat

Křičí dav lidí  od ulice :

" Koukněte ! ... ňáký muž  létajíce !
Jak to ??  my potuchy nemajíce ??"

" Já vrazil si vrtuli do zadnice !!"

" Máš jí tam vetknutou pevně ??"

" Půl metru, - tyčka je ve mně !"

... " Kurwa ... ten vrazil jí hluboko !"
( řvou zevlouni ) " Což jestli  ,,na oko,, ?"...
... " Neblbni wole ... dej pokoj !"

... Muž uprd se, ... vznes  se tak vysoko,
že sám , zvýšky , - dívá se na letadla !

Vrtule vůbec mu neupadla !

" Zda přistane v pořádku  není však jistý !!"
... hovoří  čumící  závistivci

" Ať  do hajzlu letí ... ten kokot !"

... muž v dálce se proměnil v malý bod ...

9 bitxia bitxia | Web | 24. června 2014 v 9:33 | Reagovat

Nerada bych zrovna pod tento článek napsala komentář, do nějž bych vložila svůj vlastní smysl tvých slov, tak raději nenapíšu nic... :D
Ale je fakt že mnohdy mám strašný problém s pojmenováním toho, co vlastně cítím.. ještě, že to nemusím dělat často...

10 bludickka bludickka | E-mail | Web | 2. července 2014 v 18:13 | Reagovat

Lidi jsou zvláštní. Stejnej druh,ale přesto každej úplně jinej. Možná že to ani nelze chápat se úplně. Ale je to škoda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama