Červenec 2014

Kmen Atrebátů

31. července 2014 v 13:13
Víte, jak bojoval Caesar? Když se dozvěděl od rozvědných oddílů, jež rozeslal, i od Rémů, že se všecky branné síly Belgů spojily, že táhnou proti němu a nejsou již daleko, převedl své vojsko rychle přes Axonu, kerá protéká nejzazším pruhem uzemí remského, a u ní se utábořil. To postavení krylo řičními břehy jednu stranu tábora, zabezpečovalo před nepřítelem Caesarův týl a unsadňovalo rovněž dovoz potřeb od Rémů i ostatních kmenů, že mohly být dopravovány bez nebezpečí. Přes tu řeku vedl most. U něho postaví ochranný oddíl a na druhé straně řeky zanechá legáta Quinta Tituria Sabina s šesti kohortami. A dá rozkaz opevnit tábor náspem dvanáct stop vysokým a příkopem osmnáct stop širokým.
Osm mil od tohoto tábora bylo rémské město Bibrax. Na ně začali Belgové hnát mohutným náporem, hned jak přitáhli. Jen stěží jim obránci ten den odolávali a odolali. Způsob dobývání, stejný u Gallů jako u Belgů, je takovýto: Kolem celých hradeb rozestaví množství ozbrojenců. Pak hned začnou odevšad na hrady házet kamením, a když tak zbavili hradby obránců, utvoří šik želvový, pod krytem štítů postoupí blíž k hradbám a zeď podbourávají.
Caesar se sice zprvu rozhodl do bitvy se nepouštět jednak pro početní převahu Belgů, jednak pro neobyčejně vysoké mínění o jejich statečnosti. Přesto však denně zkoušel jezdeckými bitkami, co dokáže nepřítel svou statečností a jaká je odvaha našich. A shledal, že naši nepřiteli nijak nezadají. Také místo před táborem bylo od přírody uzpůsobeno a vhodné k rozvinutí šiku. Neboť pahorek, na němž byl tábor zřízen, zdvíhal se z planiny jen maluočko a zpředu proti nepříteli se do šířky rozprostíral právě jen tolik, že jej bitevní šik mohl naplnit.
Mezi naším a nepřátelským vojskem bylo nevelké močálovisko.
Nepřátelé zamířili přímo z toho místa k řece Axoně, jak už podotčeno, tekla za naším táborem. Tam si vyhledali brody a pokusili se část svých sil tudy převést s úmyslem, aby, bude-li jim možná, ztekli baštu, které velel legát Quintus Titurius, a most pak strhli. Bojovalo se tam ostře.
Naši udeřili na nepřítele, v řece neschopného boje, a způsobili mu velké ztráty. Když se zubylí nejvýš odvážně pokoušeli přecházet po tělech padlých, zahnali je naši deštěm střel. Ty pak, kteří z nich přešli řeku první, naše jízda obklíčila a pobila.

z Válečných pamětí G.I.C

Ars

30. července 2014 v 10:34
Pro spisovatele je nějaká Gonaiva (smyšlená) stejně pomyslá jako Orion (reálný). Myšlení a cítění profesionála prózy poznáte tak, že vás strhne, přestáváte dýchat, přestanete vnímat i čas. Takový obchodní příručí, který píše kruté obchodní dopisy, člověk bez svědomí, takový Kettelring. Vidíte ho za stolem pokuřujícího, nabitého sprostotou. Neschůdnost jeho bizarních a pitoreskních fantazií hraničí až s fantazií, která je podobně imorální a krutá. Jako třeba dítě. Dítě v tom smyslu, jak jej vnímají pisálci. Rozvteklený, věčně dominantní balík pemprspek.
Co uděláte, když na ulici v reálu uvidíte v krvi ležícího člověka? Každý něco jiného. Ale v literatuře stačí napsat: "Nebudete se rozechvěn pást na strašnosti člověka zalitého krví, nýbrž setřete krev a učiníte, čeho je třeba." Vidíte, vyřešeno, bezbolestně a efektivně. Hrůza je nutností při práci s textem, nebo s jakýmkoliv materiálem.
Nám lidem je totiž dán kousek vesmíru, abychom, jak říká Č., jej dobývali, dobírali se jeho hloubek a sondovali jej svými činy, třeba vědou, poezií, láskou. Je dost metod a různých metod, abychom jimi změřili náš svět. Nesmírná hodnota života nemůže být odhadnuta ze strany jenom jedné. Mám za to, že zde se dotýkáme nelokalizované, ale mučivé bolesti dnešních lidí.
Součástí terče naší obrazivosti se tak nahodile stanou i různé senzace, přívaly slz, poslední úsměšky i hysterie vnoučat, která spatří zkrvavanou oběť. Ještě zrůzněnou tvář vyžilého milionáře s listinami v rukou.
Co je lepší? Temně si uvědomit ztracenou minulost nebo raději skákat z bláta do louže, nebo dokonce na té louži si vystavět píseček a na něm si sednout na bobeček. Jsou v životě znamení, kterým nerozumíme? Právě teď si vyřizuji účty s jedním extravagantním křiklounem, který sedí v krčmě a čeká, až přijdu a dám mu love na cigára a chlast! Když to neudělám, rozvinu celý sled náhod, které možná skončí škodolibě, identicky jako tehdy, co jsem se málem ztratil v noci...
Když to udělám, nebudu mít nic pro sebe! Et cetera. Karakter se přetvořuje v osud každou vteřinou. K událostem je třeba vůle, nebo aspoň něco, co není lhostejnost. Černé jezero otvírá svou hlubinu...
Vůbec je pro psaní typické, že autor se neustále kolébá na vlně úzkosti, na nějakém pocitu prázdnosti. Kdo je vzdálenější realitě než nějaký pisálek? Zrcadlí se ten, kdo je vypravován, nebo kdo vypravuje? Tenhle rys prázdnoty a nenaplnění je v dnešní době posílen o kurevsky nesčíslné doktríny a disciplíny, které za celý jeden život nestačíme pojmout, ani kdybychom snad vynaložili úsilí.
Kde se dříve kradly polibky, kde se vskrytu líbalo, tak to byla málem zapovězená hubička. Dnes si pro nějaké námluvy (existují vůbec) nevystačíme ani s plejádou pusin, polibků a šukaček. Ano, ta porážka... je to ohromná úleva, tak se poddávat, křížit ruce na prsou a poddávat se.
Milovat v porážce a pokoření, to je převelký druh lásky, jakmile se člověk najednou necítí dost hrdinou, ale jen jako pohaněný, zpolíčkovaný pasák, lezoucí po zemi jako zvíře, vzpínající ruce k hodnotám nad jeho chápání.
Něco tu rezonuje. Jenže pravidlo zní: do ničeho se nemíchat. Existují i cizí, vnějškové důvody, např. úloha chůvy, která může sehrát v romanci na zámečku svou roli.

Mondénní ochlasta

29. července 2014 v 3:15
Sázím se, že všichni myslí stále víc týmž směrem. Sotva odrostou kojení, mlíčko jim nestéká zpod brady, už se dají na spekulace. Každý člověk, sebevíc erudovaný, sebevíc vzdělaný v nicotnostech tohoto dementního světa, působí jako debil z izolovaných sekvencí Vražedného pobřeží, když se pokouší prosadit se. Tím, že něco dělá, jedná jako loutka - kdyby věci popisoval, mohl bych se z něj stát básník - či lépe řečeno, stane se z něj jednou za sto miliónů permutací básník. Nebezpečí číhá na všech rozích, ve všech křoviskách. Jednou z nich vybafne exhibicionista, jindy tramvajový frotér a občas dokonce intelektuál, ale pokaždé je to entita, jsoucí si vědoma své deviace. Jakékoliv lidství na pochodu je vždycky pohromné, všichni dobrodinci by měli nosit antiglejt nepřátel státu a být veřejně popraveni. Vskutku, když se podíváte na malé děcka, ve školce do nich vtloukají řád a pravidla, umývají se obřadně ve vaničkách, dostávají jakési piktogramické základy na nálepkách a pak, když mají vstoupit na základku, neumějí si kromě závázaní tkaničky ani opravit mínění na školní lavici. Za vším stojí dobromyslné učitelky a jejich rodičovské instinkty. Jsou teď, malí chytáčci, tady, pochybně obnaženi, protože plni dementních nauček, že to a to se nemá a má dělat, ten a ten je dobrý/zlý a s rozzářenýma očima se výdavají v pln učení ještě pochybnějšímu, kde rozvíjejí nejenom přebujelé vizuální vjemy, ale nově též se v nich burcuje sexualita a kognice ryze patologického charakteru. V šesti letech už mohou být nebezpečni svému okolí, když přijdou na to, co dělat se šulinkem, a kdejaká sedmička už se pomalu otvírá svému půlživotnímu krvácení a pomalu napjatě očekává, že ji ho tam rozjívený Frantík vrazí.
Celý školský systém je od základu nevhodný pro rozvoj myšlení, dokonce i pro pouhé setrvávání v terénu uvažovaní je zoufalý. Nic kloudného nepošlo ze škol a sázím se, že za padesáti procenty moderní mizérie stojí právě škola, její neustálá snaha vměšovat se do přirozeného, tedy čistě hostilního prostředí konkurence. Žijí mezi druhem homo faber všichni, ale jen ti nejsilnější mají možnost během své nadvlády triumfovat specifickou destrukcí. Akce, která se spoléhá na pudy, které neustále potlačujeme, vytváří zpětnou reakci, jejíž projekce do světa vypadá benevolentně, ale jejíž důsledky jsou katastrofické. Tak se pořád přetlačujeme a pilka je vždy na straně nevědomí, které boduje a boduje zhusta na velmi citlivých místech. Má achillovka je kupříkladu chlast. Neprežil bych ani den bez dobrodiní toho tichého šílenství, které se mi přislibuje hned nazítří, ale jelikož vím, že chlast je pro mnohé příliš velkým lákadlem, nečekám, že se někdy budu muset obejít bez flašky. Sázím se, že dřív nějaká pobotoxovaná Helena spustí třetí světovou, než páni konšelé uzavřou pivovary a zruší vinohrady. Kriste na nebi, vždyť se pije víc a víc a s naším akcelerovaným tempem se bude pít do soudného dne, nebo dokud nedojde veškerá voda v oceánech.

Vikštejn

28. července 2014 v 8:05
Včerejší výlet na zříceninu hradu poblíž Vítkova se neobešel bez mobilních snímků, abych si pamatoval, že jsem ho absolvoval, kvalita je hrozná, ale tu neovlivním, snažil jsem se je zaretušovat v pixlr, ale jak vidíte, práce kvapná malo platná. Ale abyste z toho něco měli, tak vás poučím, že za Vítkovem, v pohradí, trošku straší, leží tam na vozovce mrtví, rozjetí holubi a vůbec se z každého koutu ozývá štěkovat zdivočelých psů. Šel jsem tam skoro hodinu, takže si umíte představit, že to pár kilometrů od toho nádraží je, a když jsem se tam vytrmácel, protože většinu cesty jdete lesními stezkami a hlavně do kopce, myslel jsem, že mě uvítají petardami ve velkém stylu, zatímco ve skutečnosti na stráži nikdo nebyl a jediní návštěvníci té tvrze byli černí spoluobčané, kteří tam rozdělávali oheň. Mimochodem Vítkov je vůbec rájem na zemi, ghettem cikánů. Možná jste někteří slyšeli o kauze, která proběhla médii před pár lety. Ale kdyby ne, vůbec nic se nestalo. Upřímně jsem neviděl místo s tak zhuštěným množstvím cikánů v poměru k bílým. Vzhledem k tomu, že sám žiju uprostřed kolonie cikánů, je se co divit. Ná závěr jsem si spravil chuť v hospodě u tchaiwanců, pár vychlazených půllitrů polechtalo zmrzačené nervy a doplnilo hladinku. Po cestě jsem si četl brožuru o správném makrobiotickém životě a napadlo mě, že vás poučím, je to fakt zážitek:

Rajčata způsobují impotenci a neplodnost. Pilulka viagry má více negativních účinků, než nakolik pomáhá k potenci a plodnosti. Rostliny rostoucí převážně v noci jsou blbé. Japonec Ohsawa varoval před lilken. Fialová barva, protáhlý tvar, struktura z něj činí potravinu s expanzivní energií. Ohsawa dokonce tvrdí, že lilek může člověka s uvolněnou konstitucí i zabít. V současnosti před těmi rostlinami rostoucími v noci varuje celá makrobiotika. Rajčata i brambory byly už v 17. století přijímány se skepsí. Obsahují totiž jedovatý solanin. Příbuzný nikotinu a kofeinu. Neblaze působí na nervový systém. V bramborách je skryt pod slupkou. Nadměrný přísun tzv. nightshades vede k ochabování činnosti střev. Vysoký obsah draslíku a vody výrazně oslabuje ledviny, takže dochází k otokům a zánětům kloubů. Ledviny nejsou schopny plně filtrovat.
Nejezte měkké houby a papriku a ty věci výše - místo mléka a slaných výrobků zařaďte sojový sýr tofu, tempeh a natto. A pak do měkká uvařené luštěniny ve formě polévek, kaší a pyré. Místo slaných výrobků, masa a vajec zásadně konzumujte ryby. Ty s bílým masem. Ovoce a ovocné šťávy nahraďte zeleninou, pestrou bohatou paletou zeleniny. Ta pomáha očistit zanesené klouby i celý organismus. Omezení soli a slaných živočišných pokrmů, uzených a grilovaných a pečených v troubě, pomůže zbavit se přitažlivosti k cukru a pomalu ale jistě získat původní hybnost kloubů. Kdo byl snad zvyklý kořenit, může si dopřát křen, zázvor, syrovou cibuli, česnek v mírném množství, v hojném pak natě, nastrouhané ředkve nebo ředkvičky. Koření pro oči stvoříte přidáním proužku papriky na talíř. Z našich hub můžete jen hříbek, podhříbek, kozáky, křemeňáky, z cizích houbičku shiitake.
Vitamín C má silně expanzivní energii, poškozuje dilatací ledvinovou tkáň - vede k snížení recyklace minerálů, které odcházejí s močí z těla. Vše, co je ultra nebo infra- vždy nějak uškodí.
Bílá mouka, med, ovesná mouka, avokádo, maso, drůbež, vejce, cukr, tropické plody, vše fuj a vede k Bechtěrevově chorobě.
Zdravé je - zelenina, luštěniny, netučné ryby, ořechy a celá obilná ZRNA - vše ostatní je vysoce nezdravé. Začněte tedy jíst zdravě, vemte své tělo do svých rukou a buďte fit a naplno připraveni stát se plnohodnotnými členy společnosti.

O léčivých účincích piva sice není ani slůvka v celém sešitku, jen samá kritika alkoholu, ale pro srovnání, co jsem přijal včera, a to jsem zdravý jak rybka a nic mě po túře nebolelo, kromě nohou, ledvin a srdce, ale to jsou civilizační nemoci.

Ráno: myslivec 2 dcl, 2 piva krušovice
ve vlaku: 3 piva krušovice
cesta na hrad 2 piva radegast
cesta z hradu 2 piva radegast
tchaiwanci odpoledne: 3 piva kozel, myslivec, brambůrky bohemians
večer: 2 piva radegast


Naproti

27. července 2014 v 6:50
A konečně jsem poznal, jaké to je. Cítím, že za okny plnými noci se odehrává diktát plynutí času. Pozvolna se mění temperatura rozbřesků i stmívání. Rána jsou v létě svěže slonovinová, poledne svítí jasnou žlutí okru a ohledně večerů?, plynou tázavě, přechodně, ty romantické kulisy červánků vyrazivší na obloze. Postávám v každém koutu dne chvilenku. A kolem každého sbírání se je ticho, krátké, šíleně bolestivé ticho, jako když upadne železný hřebík. Tehdy mám odvahu vrhnout se z mostu, přerazit si vaz a blábolit o nestvůrném životě-smrti. Odedávna jsem navazoval styky s lidmi, kteří se v běhu času zabili. Povrchní existence? Někdo by je tak snad označil. Ale pro mě byli obdivuhodní. Měl jsem je rád pro jejich zběsilý neklid, vrhání vyzývavých pohledů a tak tenkostěnné konstituce, pro něž nebylo žádných bariér a žádných ústupků. Líbili se mi, protože jim cosi uzmulo právo na radost, avšak oni se za ní nepřetržitě honili

Přestřelky

25. července 2014 v 11:31
Každá myšlenka bolela. V písemnictví, a i blogerství je svého druhu písemnictví, platí, že nic se nemá prohlubovat až na dno. Sám mám o nás různé, na základě svých zkušeností, leckdy až bizarní představy. Představuji si, že v lidech kolísá jakási živá rafije, a mezi nulou, což značí živočicha, a maximem, což značí boha, prostě jen tak kyvadlovitě přeskakuje. Pak taky si myslím, že v lidech je uložen nějaký atom složený z krůpějí energie, který se skládá z mnoha částí, které by se od sebe nejraději oddělily, jsou si jaksi protichůdné, a přesto nerozlučitelné. Příroda je navždy sloučila. Třebaže na mě zavile sočí, odpouštím jim a věřím, že každý smrtelník má v sobě ústrojenství, citlivý aparát absurdna a krásy. Čím je krásnějši, tím trpčí je pachuť. Pan Teste říká, že kdybychom věděli, nemluvili bychom - nemysleli, nerozmlouvali. Je zvláštní, jaký otřes vyvolá v hlavě slovo. Pln ustrnutí čekám na nějaké vysvobození, třeba placatý balvan, který by mě zavalil.

Bohužel ještě jsme neprošli všechny kontradikce, cesty fantazie jsou neschůdné a neschoditelné. Zdá se mi, že nejlepší lidé jsou ti, kteří mají odvahu chtít něco absurdního. A pak tu jsou zas ty věčné paradoxy.. kdo se v nich vyzná? Síla paradoxů je brutálnější než síla křižovatek smrti. Dávná touha přestavět vše z ryzích surovin, lepších než ty současné, mě nikdy neopustila. Dal bych světu nový řád. Přestože vím, že to neobratné, co v sobě mám, je nejvlastněji mnou samým, nemohu se ubránit posuzovat věci podle jiných kritérií. Čím se ty povědomé události, tento dnešní den, tento libovolný souhrn událostí liší od jiného souhrnu, od nějakého dejme tomu předvčerejšku? Smysly nejsou dost ostré, aby postřehly, kolik změn se odehrálo.

A pak jsou tu zas ženy, co říkají: stala jsem se kusem hadru, ale to není nic nového, protože každá žena je jen kus hadru. Každá taková "aberace", "zrůdnost" na mě dělá dojem a je matkou budoucího proudu světla a vůbec pro odvahu žen, která rozmetává, není vůbec slepých ulic. Vybředání z bahna té děsné antrohopopithekoidity a současně vzlétání, snahy ku vzlétnutí k božskému končí nakonec ve vydělávání peněz mezi těmi obchodními génii, mezi muži energie, svépomoci a podobnými smrdutými červy, tedy slabochy. Jak daleko můžeš dojít s takovou povahou ve světě otroků a sluhů, jež jsou eo ipso coquini, aspoň jednáním svým, protože musí jednat nečestně a vždy s přihlédnutím k svému prospěchu. Mstít se nemůžeš, to se rychle znechutí a výsledek je vždy sporný, většinou se nevyřeší nic. Kriste, napadlo mě včera, tys jediná pravda a v tvé lásce je přece jen vykoupení!

Člověk by řekl, že čím mohutnější bytost, tím měla by být lepší, tedy čilejší, ohnivější, jenže ne, bůh je prase, ideálem je stát se atomem, stát se ničím...
Kdyby tak aspoň někdo kolem nás vykonal něco, o čem budou staletí mluvit. Chladnokrevně promyslet, jak povraždit co nejvíc toho - toho nepojmenovatelného hnusu.
Protože co čekat od těchto hodných lidí, dobrých občanů, toho lesklého průvodu lokajů, hrbících se s komickou úctou před svou paní? nadmutou, svrabovitou, našminkovanou, blbou Societou?

Vím moc dobře, že černá slunce ještě, a možná dnes víc než kdy jindy, mají přitažlivost. Smrt je oprášením se, sebevražda zákonem čistoty a dobrého mravu, jako vytření zadnice po vysrání. Proč vůbec něco existuje? Člověk vyústí v hysteron proteron. Logika nemůže věci vyvracet - ovšem ani nic dokazovat. Ale je Hra jistotou? Nad něčím tak labilním, tak futilním, se chce jen grcat. Ovšem i ta nejlepší věc má své chyby. Kupř. já, téměř dokonalý exemplář. Kupř. věnovat půl života malování nějaké děvky Gioccondy a hebrejských vizáží - jak to dělají jistí malíři - jim na výjimečnosti zrovna nepřídá. Ale tak už to na světě chodí. Jen tomu se daří mezi lidmi, kdo je jim podoben.

Končím, bo co slovo, to hovno. Budu se cvičit ve stoické ataraxii. A nyní jasně vidím, že slunko zalezlo za mraky. Úsvit pozbývá příšernosti. A jak už to bývá, ztratit můžeme jen to, co nemáme, co vskutku máme, ztratit nemůžeme.

Nepřirozená, tížící prázdnoto, volám tě! Vše se mi znechutilo! Musím se znicotit!

Válka se chystá, zjevný to boj je

24. července 2014 v 13:01
Odhalím cosi z Klímova tištěného odkazu, tak např. víte přece dobře, že ženy milují dítě, koitus a bití v každém smyslu. Koitus je pro ni také určitým druhem bití. Jako takový je přitlačení, znásilnění, tlučení do hmoždýře, fyzicky i psychicky. Žena potřebuje svou škeblu provětrat a pokud možno tak, ať ji cítí - bolest se zde jeví jako účinné anestetikum stresu. Masochismus je jejím základním instinktem, na který vše možno redukovat. Ženy se silně vyvinutým masochistickým pudem obvykle mají pokřivený vztah ke svým rodičům. Všiml jsem si, že přes všechny ty biče a pouta a kapající vosky, nemohou svým dárcům života přijít na jméno, nebo se v nich šeredně pletou. Předpokládám, že tak řečený sadismus u mužů není leč variaci na obdobnou strunu. Ženy, co se nechají na oltáři v plamenech stokrát strávit, než by si vyhonili škebli ručně, mají blízko k pokročilým světcům. Dosažení krátkého, však bídného osobního štěstí, jež je draze vykoupeno bolestí, z nich činí vskutku zajímavý objekt pro vědce všeho druhu. K muži, který je uspokojuje, tak cití vedle odporu i jistou náklonnost. Nemají potuchy o komplikovaných transgresích hormonů, které se na střídačku a nepravidelně v tělech mužů vylučují, a místo toho myslí při sexu jen na své nákupy šatů, zrcadlové síně a na to, co zas bude v práci, nebo aby předstíraly orgasmus. Ženy jsou tuze nebezpečné hračky, ale každý muž si rád hraje a každý má rád svou dávku adrenalinu. Nejen muži, dokonce některé ženy jsou hravé, to prý podle mytologického čtení z tváře poznáte tak, že má dolíčky na lících.
Když jsem před pár lety přičichnul ke cliffdivingu, samozřejmě na lokální úrovni někde z deseti metrů, ze skalek a drobných útesů, poznal jsem holku, která zasvětila skokům celý život, zpočátku dělala na půl úvazku, pak se zaměstnání zcela vzdala, aby mohla jezdit na turnaje po světě a předvádět se před zbohatlíky, pohodlně usazenými v motorových člunech. Byla taková drobná a nikdo by do ní neřekl, že se nekontrolovatelně vrhá po hlavě či jinak do útrob moře. V soukromí to byla ta nejspořádanější, nejnevinnější a nejobětavější osůbka, kterou jsem poznal, ale jakmile stála na skále, stala se z ní nespoutaná dračice, která myslela jen na to, jak se bude prodírat mokrem, prolamovat skrze vlny na povrch.
Nemohla uzavřít ventil své přirozenosti, ostatně vypěstované až v dospělém věku, a jak tak uzavírala průduchy svého bytí, přepla na frekvenci, která ji stála život. Zemřela, když blbě skočila a doslova si rozloupla lebku o útes. Měl jsem ji naverbovat do Červeného kříže, byla by svým hrdinným a vpravdě dobrodružným životem dělala čest.

S cejchem kurevníka

22. července 2014 v 13:26
Šukat kurvy jako vystřižené z Burdy.
motto bezdomovce Pavla, který přechodně bydlí na zahradě u tety, pochopitelně byl můj nápad ho naučit rýmovat na bravo a burdu, na bravo - ty krávo, zato burdu můžete ocenit už nyní.




Jako dvě hvězdy v drahách vlastních kroužíme každý svou cestou. Oko se nesetká s okem. Dnes ale - ty šťastná, přešťastná noci, jediná svíčko nám oběma patřící, brzy, ó, jak brzy, odplouvá mládí, šediví vlas, měkne hlas a kdopak, přátelé mí, věrní, téměř již mrtví, sečte naposled nás? Kdopak mě pak přijde ukonejšit?
Bez ženy, tak tragicky odešlé, jsem jen stařec v tichém domě, s přátelskou tváří vítá mě tvůj syn, ptá se mne: poutníče, odkud kráčíš a kam? Mošt pak mi přisune, děti za okny se trhaně perou o talíř rýže a v dešti jim šplouchají kapky za límce.

Kdy se zas sejdeme, šedivý chlapče? Kdy vypijem našich deset číší, deset neztenčených špiček vinohardu, šedivý můj chlapče, ty můj stesku! Pij, tak jen pij! Zejtra nás už budou hory dělit, obklopí nas mha a přivítají brány neznámých budoucích let, oděni červy, oděni strupy budem se smát rozkladu v ústrety.

Tobě zbude tichý dům, mně věčné slunce v nadhlavníku.





trosky bezďáků
na hromadě smetí
nikdo je nepolitoval
jdu kolem nich
a je to jako bych šel kolem
vyschlé větévky v sněhu

Dál už nic zajímavého. Jen jsem sesbíral nějaké hospodské hlody:
pohrdáš mnou?
pohrdáš mnou? 3 koruny se ti nelíbí?

já sem boháč,
mužu si jezdit čim chci

vedle komína heliport
já ti dám taxíka
60 na hodinu

teďka je v pohodě,
vše vyřeší,
nahoře je materiál
to je v chuj hrozný člověk
a k tomu
to je jedno
on ještě robí, ne?


pivo a birell jeden
jedno pivo a jeden birell

ona zežrala s chutí si dát místo toho pálí žáha mně třeba baba uteče to udělám kolikrát na to mám chuť
jsem na to vůbec neviděl ty vole šla brzy, 3/4 na dvě má tu být do dvou
klobouk - se nafoukne, naboptná
je na všechny hleny já tě včera viděl v klobouku (vyhrál jsem klobouk radegast)

já sem zas v sobotu grilovala, nevím, co mám grilovat
jsem se tam díval
nudličky
seděl jsem na zahradě, nohy na křesle
včera bylo dusno,
dneska furt fouká
sprav si sukně,
jde ti vidět na kotníky

No jo, někdy jsou k zulíbání, ti infernální povaleči, jsou jako princezny, tak sladké, až to bolí, člověku v hlavě třeští, když jak splašeni vyskočí od kríglu a octnou se tváří v tvář barmance, ona vytřeštěná, oni ještě víc, ústa otevřená a zmírající.

Slovíčko bodá jako dýka

21. července 2014 v 13:43
Všechno mě sere! Dnes jsem v aleji u Billy potkal slečnu B. Normálně jsem se nerozpakoval a hned ji hlasitě oslovil. Nesmlčel jsem ani, že jak jsme se vzdálili od ostatních, že mne její chování dost nelibě nasralo. "Milý Jene," řekla s vroucností, "což jste si mé rozpaky mohl vykládat jinak než jako nervozitu? Cožpak mě neznáte?" Co jsem pro vás vytrpěla od chvíle, kdy jste poprvé vkročil k nám do bandy? Stokrát jsem vám chtěla říct, abyste se nebavil s S. nebo z T., které ostatně se svými muži hned odešly. A těch řečí, kterých pak bylo -"
"Jakže, dámo?" řekl jsem a skrýval svůj úlek. Všechno, co mi předevčírem řekla A., projelo mi žilami jako vařící voda. "Co mě to už stálo!" řeklo to rozkošné stvoření se slzami v očích. Nebyl jsem už pánem sebe a chtěl jsem se jí vrhnout k nohám. "Povězte mi všecičko!" zvolal jsem. Slzy jí tekly po tvářích, byl jsem úplně bez sebe. Osušila je, aniž je skrývala. "Znáte mou tetu," začala. "Byla tam přítomna a dívala se na všechno, panebože, a jakýma očima! Jene, minulé noci jsem toho vytrpěla! A ráno jsem musila vyslechnout kázání o svých stycích s vámi, musila jsem vyslechnout, jak vás hanila a ponižovala, a nemohla a nesměla vás hájit víc než polovičatě."
Netušila, jak milosrdná by byla, kdyby o všem pomlčela. A teď ještě dodala, jak ty klevety porostou a jak si na tom smlsnou všichni mizerové, jak se nyní budou rozkřikovat, že je zdeptána, ztrestána má pýcha a má hrdost, kterou mi už odjakživa vyčítali.

Kasino

19. července 2014 v 7:19
Znáte Henryho Sugare? Je to imaginární postava, úplný lyrický subjekt, Roalda Dahla, je mu jednačtyřicet, je svobodný a také hodně bohatý. A bohatý je proto, že měl bohatého otce, který už umřel. Je svobodný, protože je příliš lakomý, než aby se o své peníze dělil s jakousi manželkou. Měří přes metr osmdesát, ale není tak pohledný, jak si myslí. Věnuje značnou pozornost tomu, co má oháklé. Obleky mu šije drahý krejčí, košile má též na objednávku a boty dostává od nejlepších ševců. Na tváři se mu lesknou drahé vody po holení a ruce si ošetřuje krémem s želvím tukem. Ještě věnuje zvláštní pozornost vlasům, které si nechává kadeřníkem stříhat každých 10 dní. Přední zuby si nechává brousit, speciálně, což stojí nehorázné peníze. Zuby míval strašně žluté, teď jen září bělobou. Mateřské znamínko na tváři mu odstranil plastický chirurg. Jezdí ve Ferrari, které stojí aspoň jako chata na Vysočině. V létě žije v Londýně, ale přes zimu cestuje do Karibiku nebo do jižní Francie za známými, jeho přátelé žiji z majetku, který velkoryse rozhazuje. Henry vlastně ani jeden den života nestrávil prací. Pro něj platí motto: je lepší si nechat vynadat, než se namáhat. Lidé jako Henry se nechávají po světě unášet stejně jako plevel. Nejčastěji na ně narazíte v New Yorku, Londýně, Paříži, Nasau, Cannes nebo Saint Tropez. Nejsou nijak zlí. Ale nejsou ani hodní. Nic moc neznamenají. Prostě splývají s okolím. Jak říká můj prastrýc z Gdaňska, kterého zrovna hostím - bohaté lidé tohoto typu spojuje jedna vlastnost, která je nutí, aby svůj majetek stále rozmnožovaly. Nikdy nespočinou v plánech, jak znásobit to mnoho, co už mají. Jeden milion nebo jeden dům jim není dost. Musí mít tři, čtyři a kdo má jen jeden, ten je považován za chudáka. Když je nevyužívají, nezabydlují rodinou, tak je pronajmou a mají tak cosi jako pozemkovou prebendu. Neukojitelná touha po penězích přitom není tak vzácná, ale u nich je podrobena neustálému strachu o to, že se jednoho dne probudí a na kontě jim nezbyde ani halíř.

Henry Sugar, který vsázel na koně i na burzu, si jednoho dne vsadil na výsledek závodu želv. Vsadil tisíc liber a závod se udal na tenisovém trávníku lorda Liverpoola. Jindy si vsadil ještě na vtipnější událost o dvojnásobek sumy. Vypustili Henryho psa na zahradu a sledovali ho z okna, měli si tipnout, co pes nejdříve pomočí. Bude to zeď, lampa, keř nebo strom? Esmond tipoval, že zeď. Henry, který s vidinou výhry už několik dní bedlivě pozoroval zvyky svého psa, tipoval, že strom. Byl to strom. A vyhrál. Jak vidíte, podobnou zábavou se zanášejí jen lidé nesmírně bohatí a nesmírně líní, aby překonali tu nesnesitelnou, smrtelnou nudu. Henrymu nebylo zatěžko maličko své přátelé podvést, když to stálo za to, kupříkladu s tím psem si nepočínal zrovna čestně, ani u těch želv si nestál jinak. Tehdy podvedl protivníky tak, že hodinu před závodem nacpal želvě svého protivníka do huby trochu rozemletého přásku na spaní.

Jestliže jste si představili nějakého Henry Sugara i vy, nezbývá, než přejít k příběhu. Jednou v létě o víkendu odjel Henry z Londýna do města Guildord, aby navštivil sira Wyndhama. Měl skvostný dům na ještě lepším pozemku, ale co čerti nechtěli, zrovna tehdy lilo jak z konve. Tím pádem nemohli hrát kroket ani tenis. Nedalo se tím pádem ani plavat v hostitelově venkovním bázenu. Sir Wyndham a jeho hosté jen zachmuřeně seděli a pozorovali ze salónu, jak si s nima pohrávají kapky deště. Byli o to zachmuřenější, že déšť jedna z mála věci, při kterých jim peníze nepomohou. Tu někdo z místnosti nadhodil: "Zahrajme si kanastu. A sázky napálíme pěkně vysoko!"
Ostatní se nechali pohltit nápad, ale protože jich bylo pět, jeden musel hru oželet. Tahali karty a nejnižší, černého Petra, si vytáhl Henry. Tak hráli hráli, on se procházel pokoji, bezcílně bloudil, až narazil na starou knihovnu. Otec sira Wyndhama byl pozoruhodný sběratel knih, od podlahy ke stropu se to hemžilo svazky a pohled na ně byl vskutku omračující. Henryho však ten pohled nezajímal, nečetl nic kromě příloh ve Financial Times a strašidelných story. Bloumal, jestli nenajde nějaký šestákový román, a když nacházel jen samé hřbety se jmény jako Balzac, Voltaire, Johnson nebo Ibsen, znechuceně se odvrátil. Nuda, hrozná nuda, říkal si a už byl na odchodu, když ho udeřila do oči kniha, která byla úplně jiná, vyčnivala svou tenkostí a byla vůbec trochu jinak povytažená, takže si ji náhodou všiml.
Prostě to byl jen sešit s tvrdými deskami, na první straně stálo nápsano perem: Zpráva o rozhovoru s Imnátem Chánem, člověkem, který viděl bez očí. Sepsal dr. John E. Cartwright, Bombaj, Indie, prosinec 1934.

No prostě, abychom to vysvětlili v kostce, předstoupil před lékaře asi pětatřicetiletý Ind a oni ho podrobili pokusům, zavázali mu oči, chtěli na něm, ať hlasí, kolik ukazují prstů, co drží v rukou atd. Když po nich žádal laskavost, že totiž v každém městě, kam přijedou (byl totiž kočovný herec) jde na kliniku a chce, ať mu zalepí oční víčka a on předvádí něco nebezpečného, tak se ho směle ujali. Dávali mu na ně kolodium, těsto a to kolodium po pár minutách ztvrdlo a vytvořilo hezky hutný povlak. Pak mu pomatlali oko těstem, i tu oblast vedle víček, nadrmcaly chuchvalci vaty, která se ihned přilepila, pak už šel jeden obvaz za druhým, nejen přes oči, ale přes celou hlavu. A on jezdil na motorce atd. No a Henry Sugar se to chce naučit taky, aby mohl vydělávat v kartách, při blackjacku. Jak to dopadne, neřeknu.