Červenec 2014

O kostře člověčí

16. července 2014 v 13:43
Vybírám pár ukázek týkajících se našich posledních minut na tomto světě. Snad potěší a pobaví.

Paradoxem je, že lidé páchají sebevraždy, přičemž zvířata, která by tak ráda žila, jsou denně popravována bez nároků na život. Smrt se nás netýká. Dokud žijeme, smrt není, a když přijde, nejsme už my. Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je pro člověka největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem. Je-li život úděsnější než smrt, je žití největší odvahou. Tak jako naděje zvětšuje šteští , tak strach zhoršuje pohromy. (Charlie Fletcher) Všichni se rodíme pro hřbitov. O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností. Vše, co člověk v životě dělá, a to včetně lásky, dělá v rychlíku, který se řítí ke smrti. Kouřit opium (šňupat perník) znamená tento rychlík opustit za jízdy; znamená to věnovat se něčemu jinému než životu: smrti. Člověk se nají, napije, pak se dívá na televizi, což je možná nebezpečné, vezme si pyžamo, usne a ráno se neprobudí. Deset tisíc bych za takovou smrt dal, a že jsem hodně lakomej! Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. Neplačte, drazí, umírat se má v klidu. Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly. (Shakespeare) Kdo by lidi učil umírat, učil by je žít. Rozhodl jsem se, že si vypěstuju závislost. To jediný mě může zachránit před tím, abych si ustřelil palici. (Cobain) I ten nejstrašnější život je pořád krásnější než ta nejkrásnější smrt. Až uvidíte, že se chystám umřít, odneste mě do stínu dubu! Slibuji vám, že se odtud vrátím. Nikdy se neptej, komu zvoní hrana, zvoní tobě. "Žít a umřít před zrcadlem", řekl Baudelaire. Nevěnuje se však dostatečná pozornost onomu "a umřít". Žít, na to jsou všichni připraveni. Ale stát se pánem své smrti, to není jen tak. A smrt je zlo, tak Bozi uznali, vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali. (Sapfó) Je nejisté, kde tě čeká smrt, a tak ji očekávej všude. (Seneca) Popel vše srovná; nerovni se rodíme, rovni umíráme. V okamžiku největšího štěstí je žádoucí zemřít. Statečně umřít je lepší, než si život zachránit. (Tacitus) Sketa, než umře, stokrát umírá, chrabrý jen jednou ochutná smrti. (Shakespeare) Čestná smrt je lepší než život v hanbě. (Tacitus) a variace, kterých jsou tisíce a statisíce, takže se nebudu obtěžovat je uvádět. Nyní vidíte, že všichni jsme zralí na smrt jako nějaké čerstě spadlé slívy.
Kdo půjde se mnou? Rituálně se probodat kinžálem? Nejdřív se slušně zdunit, nějaký kvalitní matroš seženeme na každém rohu. Ale hezčí by bylo být high někde v ústraní, na kopci u lesů, tam se opít z ayahuascy a v polobdění nalehnout na meč.

Ostravo

14. července 2014 v 13:30
Jsem si tak dnes dával procházku ulicí od jednoho psychiatra k druhému, když tu na mě vyfrkl kůň a na něm spanilá jezdkyně, měl jsem je za zády tak padesát metříků a po chvilce už překlusali ze svého chodníku na ten v mém směru. Říkal jsem si, to je nějak podezřelé, aby parádivé děvče přešlo se spanilým koněm až ke mně, leč domněnka se ukázala jako nesprávná a bylo to úplně přirozené. Naprosto v klidu přeťapala s koněm přes přechod a usmála se na mě, ba nejenom usmála, nastavila tvář, bledou a půvabnou, slunečním paprskům a v nich se odrážela jako tyranka mužů, které může libovolně ovládat a zahubit. Mně se ovšem hodné dívky nenabízejí, jsem grázl, a to ony vidí už na první pohled. Tato však, jsouc nesmírně milá a hodná a duchaplná a originální, kůň ve městě, kůň vedle aut, přesto ke mně přistoupila. Pak když málem zakopla a nabila si, řekla něco jako pane jo a jela dál. Neřekla to ale na mě, protože jsem si všiml, že zabočila další uličkou tak, aby mě viděla vycházet v následující zátočině, kde bychom se zas náhodně střetly a pak s telefonem u ucha odjela jakoby za pumpu, aby se o minutu později vrátila ke světlům a když už jsem nasedal na tramvaj č. 8, tak nadjela pár desítek metrů, aby na mě čekala přes KAUFLANDem a udělala s koníkem rytířský vstaň na zadních.
Proti tomu jsem chtěl postavit zdrcující realitu bank, jako je např. pokladna FIO banky nebo čekárna na odběry, kde mi přidělily k tělu adeptkyni na černý kašel. Smál jsem se ještě dlouho potom, co říkala, že měla jít do karantény, ale že ji zavolala, aby raději přišla mezi ostatní, že prý se jim to nezdá moc infekční. To vše se totiž událo dnes. Taky jsem uviděl sekáč, kde jsem nebyl 7 let a v němž se nic nezměnilo, stála tam ta samá ženská, jen s trochu odkvetlejšími vlasy a dokonce i nakupující byl ten sámy, měl jen jiné kraťasy a já si uvědomil, že si přesně pamatuji den, kdy jsem tam stál a kupoval si triko SCREW YOU ALL a YOU ARE ZERO, I AM 4% a že jsem tam ztvrdl u nějakých natištěných hesel na nástěnce. Nakonec mě dnešní den potkala a verbovala Antifa a navrhovala mi, abych šel s nimi na další demonstrace, že prý ještě neřekli poslední slovo. Tedy vše je lzejmé, vše se může přihodit, aniž by bylo třeba zadržovat dech a doufat v milostivý osud, protože ten jedná bez ohledu na prosby či výtky. Jestliže člověk, co má v karmě smrtku z malé arkány, vyvine mnohonásobnější úsilí než ostatní a stejně nakonec skončí blbě, tak ať, ale když to nezkusí, je blbcem tuplovaným.

Divertimento

9. července 2014 v 4:28
Pessoa tvrdí, že naše osobnost musí být neproniknutelná, a to i pro nás samé, že odtamaď pramení naše povinnost stále snít a vřazovat se do těch snění, abych si o sobě nemohli v žádné chvíli udělat pevný názor. Myslím, že je taky důležité, aby do naší osobnosti nevnikli druzí. A tím se dostáváme k naprosté nutnost hrubosti. Být hrubý znamená nabažit se přesvědčení. Vždycky jsem měl dojmy, které mi ohlašovaly, že lidi u stolku proti mně nejsou než snůška pitomců, ale nikdy by mě nenapadlo je o tom přesvědčovat. Spíš jsem se ožral, ztropil scénu, ošahal pár bab a nechal se mlátit, vyhazovat nebo jen trpně přihlížel a přislýchal nadávkám, které se těm prasatům linuly z držek. Nemohl bych nikdy nikoho nenávidět, stěží jsem kdy choval záští. A přesto se ukazuje, že lidé mě považují nejenom za ztroskotance, kterým jsem (věčný zoufalec), ale také za arogantní a rozumu se až vymykajícího otrapu. Důvod, proč to všechno dělám, není ten, abych jim ubližoval, jsem dalek poškozovat ostatní, nýbrž spíš upřímnost, která jak věřím, není nikdy zcela taková, jaká byla při stejné přiležitosti včera. Jen si tak rozšiřuji obzory osobnosti, zoriginalizuji je a v jistém smyslu, možná v tom nejjistějším, je také současně marginalizuji.

Když se mě někdo ptá, jak jsem se dostal z drog, tak vždy lakonicky odpovím: Skrz chlast. Což je i není pravda. Pravda je totiž složitější. Chlast byl dobrým katalyzátor, ale ve skutečnosti jsem dokázal skončit jen proto, že se všechno spiklo, veškeré náhody i trapnosti, aby mi pomohlo, a to třeba i tak, že mě bůhvíproč napadlo, když odhlédneme od všech terapií, kterými jsem prošel, abych si naočkoval terapii absurdnem. Mít vyhraněný charakter a být vždycky takový, jakého vás lidé chtějí mít, nikdy bych neuspěl. Právě proto, že jsem byl divný - a divnost má moc a svého druhu sílu - mohl jsem navzdory instinktům, jež mě vedly naléhavě do sedmi pekel, využít vůčihledě svého citu k hledání jiné cesty, která mě nakonec osvobodila. Tak např. jsem si půjčoval knihy, které mi jen ležely v poličce, chodil na koncerty, které mě nezajímaly a kde jsem jen trčel u šakala, s vlastními flaškami na stole, jak tvrdé i, chodil po trzích, abych si kupoval bezvýznamné malé sny, mající pro mě nulovou přitažlivost, nebo trávil dny, ba i týdny na horách, kterými jsem pohrdal.
Každý člověk dostane naloženo, kolik si jeho duše žádá, aby bolest nezůstala nic dlužna, a podíl se zdál být alespoň zdánlivě vyrovnaný, silněji vnímající lidé prokazatelně mají prohloubenou i schopnost dopouštění se omylů a přizpůsobování se utrpení. Schopnost snášet utrpení je vůbec výrazným znakem života bohatého, a prozíraví, moudří lidé se buď snaží si vše zařídit tak, aby se jich vnější svět dotýkal a co nejméně, a fakta žití do jejich vlivu vstupovala pokud možno co nejzanedbatelněji, nebo se naopak vrhnou na dekorativní stezku a takřka ornamentálně se zapletají do všech trablí, které je mohou buď posílit, nebo nadobro zlikvidovat.

Problémy prý nemají řešení. Jakýsi rumunský samotář, kterého jsem poznal za hluboké závislosti, říká, že aťsi mají či ne, východisko z nich nekouká, ztrácejí se samy v sobě, a podobny bájné pičuchvojce krpaté, rostlině dosud nezdokumentované, semení jen pro ty, kteří se řešení, snaze o jejich prozkoumání, vzdají. Vítězem tak může být jen ten, kdo abdikuje, kdo přizná, že porážka a ústup je jediným myslitelným prvkem smíření, které je vítězstvím per se. Uznejte sami, že když neznáte všechny stránky problému či otázky, těžko je můžete vyřešit, nanejvýš tak interpretovat.
A co můžeš udělat dnes, nech s klidem na zítra, všechno odkládej, vždyť ani není třeba, aby se něco dělalo, zítra či dnes. Nikdy neuvažuj o tom, co hodláš dělat. Prostě to nedělej. Žij svůj ubohý život, nenechej se jím žít, říká morous Pessoa, o kterého by si žádná holka neopřela ani kolo. Ale vlastně jo, dobré rady pro život, prozíravosti si cením.

Bdí nad tímto prahem v žití radostném a blahém

8. července 2014 v 3:36
Její příběh je fikce, ale vlastně nikdy neskončí. Zrodí se znovu a znovu v osudech žen, které přijdou na svět nechtěné. Prý se ve strádání skrývá naděje a možnost změny. Věnuji tenhle odstavec všem dívkám, které přišly na svět nechtěné a svou touhu po lásce si musí vyvzdorovat. Jejich vzdor většinou neskončí laciným happy-endem, ale bolestným strádáním. Proto ta NADĚJE. Všem čtyřlístkům, duze, světlu i tmě věnuje L. Müller, Příběh Sáry Wittensbergrové

Žádná budoucnost už není. A minulost stála za hovno! Za hovno, za hovno, za hovno. Má jen baňatou láhev z tmavého skla Chivas Regal. Dnes večer si zakáže slzy. Ale slzy jsou kapalnou esencí zhmotněné minulosti a její minulost je tu dnes s ní. Oči namalované rychle vlhnou. Ani se slzy nesnaží utírat. Její vůle žít je už příliš slabá, aby se pláči vzepřela. Ví, že má-li odletěl na motýlích křídlech, musí se zbavit zátěže, která se ní celý život tvořila tak často. Musí teď být lehká. Pláče dlouho s přerývanými záškuby celého těla. "Dej mi znamení, že to nemusím udělat. Nějaký zvuk, světlo, cokoliv - a dej mi sílu tě poslechnout. A prosím tě, odpusť mi."
Zvedne hlavu, zaposlouchá se do tmy pokoje i do noci za otevřeným oknem. Tlumené ševelení řeky neruší jediný zvuk. "Ty, který snímáš hříchy, smiluj se nad námi, přijmi naše prosby, smiluj se, prosím, i nade mnou. Neboť ty jediný jsi Svatý... Amen."



Žena inteligentní, s mravní silou, nikdy není tak darebná a bídná jako muži, a přece si muž stále osobuje právo býti neobmezeným vládcem, jehož vůli, třeba nespravedlivé, musí se žena podrobiti, a žena taková ubohá. J.Hašek, Štastný domov

Jak chvěla se tvá ruka v mé

6. července 2014 v 21:57
Dnes na procházce jsem objevil pod lavičkou cár zmuchlaného papíru a po jeho uvedení do čitelné formy se s vámi o něj chci podělit. Autor je zřejmě někde v posteli.
Ženy jsou jedovaté květiny, proto k nim musíme čichat jen s ochranou.
S kondomem sex sice stojí za hovno, ale aspoň nemusíme řešit testy otcovství, platit alimenty nebo natáčet reklamy varující před AIDS jako Magic Johnson.
Chtěl bych ošukat každou holku, co teď vidím. Na téhle louce a věřte mi, že když tyto řádky píšu, zalykám se touhou a chrochtám blahem nad těmi vějířky záhybů, které vidím vytištěné na jejich šortkách. Představuji si, co bych dělal s jejich holými ňadry. Asi bych je ukousal. Omluvte mou prudkost, nemohu za ni o nic víc než některé z vás za svou frigiditu. Miluji ledové kundy, pořád bych je lízal. Kundy odtažitých holek. Jsou o tolik chutnější než kundy dajných. Věřte mi, že jsem nejlepší v posteli, svět nepoznal mocnější potenci a náruživost. S klidem bych zvládl tři naráz. Však taky jsem měl tyto roztomilé osůbky, jmenovitě: Dana, Pavla, Kristýna, Eva, Jana, Hana, Anežka, Justýna, Bára (3x), Evelína, Lenka, Petra (2x), Růžena, Dáša, Elvíra, Ilona, Jarka, Monika, Vendula, Radka (2x) a mnoho dalších, na než si teď nevzpomenu. Beztak bych mohl prstem ukázat a už by tekly a stahovaly za sebe svršky. Jsem satan a bůh v jednom. Nestalo se, snad až na jednu výjimku, že bych byl odmítnut. A i ta se později rozvedla, aby se mnou mohla obcovat. Takže když vám říkám, že jsem chodící mašina na holky, věřte mi. Pro mne by byla nejstrašnější rána a bolest se zamilovat, pro mou povahu a uspořádání. Zřejmě bych byl nucen se zabít - ale takhle, že roztomilé kundičky beru jen jako kratochvíli - se nikdy zabíjet nebudu muset. Zde se jedná o ukázkovou win-win situaci, možná místy remízu. Každá věc má totiž i svou stinnou stránku a u mne jich je hned několik. Jsem věčně tak nadržený, že místo abych trávil čas s láskou u rozkvetlých hyacintů a smál se jejím vtipům, číchám na seznamce, než mi odepíše nově vyhlídnutá královna. Píšu si s ní den dva, vše na ni vybalím, pošlu ji fotku mého ztopořeného ptáka (předesílám, že mám nejlepší ocas na světě) a ona do dvou hodin dorazí do narychlo zřízeného, provizorního hnízda lásky v ubytovně, kde strávíme 3 dny nebo i týden hrami všeho druhu, bez dlouhých keců jdeme na věc. Podvazkové pásy roztrhnu a použiju na nohy, podprsenkou ji svážu ruce, kalhotkami zacpu pusu a všímám si pozorně, jak vypadá nahá. Některé mají spíš disciplinované, elegantní, trochu sportovní postavy, jsou vysoké s malými prsy, jiné jsou rozplesklé na stehnech a jejich kozy svádějí k omacávání, takové svého druhu dojné krávy. Beru všechny, jak velí mistrovství. Neexistuje méně vhodné slovo pro milence než sexuální, a právě proto začnu hned poté, co je nahá, opakovat bez přestání, že zažije sex svého života a že už mi jedna v objetí umřela. Ostatně není tomu tak dávno, kdy baba mi skočila z mostu, tehdy jsem málem obětoval svůj mladý život rovněž, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a jsem stále zde, abych mohl podat svědectví. Ženské ze mne těčou, jak jsem řekl, takže předehry jsou jen symbolické a vesměs zbytečné. Nemusím připomínat, že nemám ve znalosti kamasutry konkurenci, ale protože dnes gymnastům doba nepřeje, spokojím se s dvěma nebo i třemi pozicemi. Ženské poté, co je opíchám, si jen tak lehnou a hrajou si s mým čurákem, jako by to byla hračka, škádlí ho, pusinkujou, olizují kuličky, slízavají zbytky šťáv, stříkám hodně a často a ženské to prostě milují.
Promiskuita však má i své temné stránky. Věrte mi, vím, o čem mluvím, dvakrát jsem chytil syfla, a to s jednou a toutéž ženskou. Děcek mi klidně po světě může pobíhat tucet, ale dokud neuvidím své tygří oči a boxerský nos, nemíním je řešit. Jestli je na světě o pár krků víc nebo míň mu už na strašnosti nepřidá ani neubere. Sním často, protože spím lehce, mé sny jsou zpravidla navlas erotické a často i perverzní. Představuji si, že šukám každou holku z baráku i plovárny, kam chodím na wellness. Někdy se musím chytit skřínky nebo zábradlí, když kolem projde malá dračice, abych se nevycákal do trenek. Mám tělo Spartaka kříženého s Davidem a hlavu Casanovy, každá je má a já nepatřím žádné, nejsem ničí. Tak se, vy vypelichankyně, rovnou hlašte na můj P.O. Box (adresa je rozpitá),
Váš S. (ano, mám klikatý život a vy zas kliku, že vás přefiknu!)
Ojížděc pičí, tak se volám. A být vámi, držím si mě blízko u těla, protože není v tomhle vesmíru nikdo, kdo by vám to udělal lépe. Tak. Konec. Zvonec. Borec. Consummatum est, máte-li dívčí čest, nechte se do postele nést, bílkoviny do kundy vmést.

Ledová kunda

4. července 2014 v 13:15
Je to takový vliv. Pevné vazby. Pevného stisku. Byl jsem kdysi v hospodě a viděl jsem tam ožralce, který vykřikoval hesla typu: zabiju tě, pojď, rozbiju tě, rozkopu tě, jseš mrtvý, umíráš, jsem mrtvý, zabiju se, mám se zabít? A když tak pokračoval asi hodinu, začal jsem ho nahrávat. Všichni ho samozřejmě trochu znali, ale pro mě to byla novinka, tenhle neskutečný štamgast, a tak mám jeho výkřiky včetně všech hrozivých nadávek zvěčněné na mobilu ve formátu arf. Musím uznat, že jsem se dosud nesetkal s tak apokalyptickým obejdou a že jeho výroky nepostrádaly kouzlo chvíle. Začal jsem taky psát, inspirován tím člověkem, novelu o padesáti stranách, která se pak ztratila a která pojednávala o ženě ve středních letech, milovnici chlastu a kouření a vůbec kratochvíl štastného života, která se vydala lovit do baru chlapy. Utahala každého na vařené nudli, a protože byla krajně sečtělá a velmi bystrá, leckterý s ní chtěl hned plodit děcka a vůbec mít s ní budoucnost. Ona ale tam šla čistě proto, aby potkala právě toho ožralu, který byl samozřejmě ohyzdný a starý, ale právě proto, že byl takový plesnivý dědek, který uměl jen pít a nadávat, ji přitahoval. Nic ji totiž nesliboval a jen ji chtěl prznit a dupat... a chtěl, aby byla taková Regina jeho smrti. Ten typ se třeba jmenuje Pepa... a protože byl pepa, tak jedině z depa.. měl všude na baru kámoše, na každého pořvával, že je jejich smrt, že mu dluží, že mu zaplatí útratu a když už asi po stopadesáté zopakoval, že tu všichni umřeme, aby nás následně ujistil, že jsme jeho kámoši, začínalo mi v koutku duše klíčit podezření, že v té hospodě zůstanu až do zavíračky. Samotné kecy by neměly cenu, kdyby nebyly ošperkovány výkřiky jako: jebeš s Kristem, máš mě za barabu? Lenka je ježibaba. Ty jsi eržika apod. z jinak velmi stereotypního projevu ty klenoty padaly na dlažbu a rozbíjely se s třeskem dopadajících slz. Když začal zpívat: Mám já rosénku, rosenkou jste vy, měl jsem jasno a už jsem se odtamaď nehnul, než jsem nenahrál přes 4 hodiny jeho samomluvy. V tom novelistním dílku vše končí podle očekávání, ona si s ním rozumí, on na ni především jebe a když mu nabídne strávit s ním noc, on velkodušně odmítne, aby na sebe strhl finální posměch spolubaristů. V realitě vše chodí jinak a nikdo by si asi neodvážil pustit k vodě rozenou královnu plesů a diskoték, kdyby neměl vyloženě nějaký problém s erekcí nebo nebyl stižen záchvaty padoucnice.

Monstre sacré

2. července 2014 v 14:33
Musím vyložit, jak se to má s jednou delikátní a dokonce značně choulostivou záležitostí, je v ní víc materiálu pro román nebo třeba pro cyklus reportáží, nebo než kolik snesou povídačky ze života. Po prvním a jediném pokusu před vypuknutím války se polský lékař při totálním nasazení samovznítil. Daleko starší očití svědci tohoto krajně neobvyklého úkazu vypověděli, že sloužil během srbského odstřelování na pohotovosti a když docházelo k těm etnickým čistkám, byl vězněn v baráku, kde každou noc znásilňovaly jeho sestry a matku a samozřejmě celou řadu jeho známých a i neznámých spoluobčanek. Jedna z jeho sester otěhotněla a druhá se nadobro sesypala (v ústavu krtáce nato zemřela). Mladý doktor nezvládl situaci a místo, aby hledal útěchu v Bohu, dal se na dráhu alkoholika. Kterési zimní noci se notně podroušen, utrmácen vracel z šenku, když tu se zastavil před sochou Krista. (Potenza, kde se úkaz udál, je nesmírně ošklivé město a na každém kroku naleznete kostel nebo synagógu). Prý ho svědci slyšeli vyvolávat hanbu na tvář boží a budil krajní antipatie, když začal pěstmi bušit do kamenného soklu. Zrovna když byl v nejlepším, začal od nohou hořet a s nadávkami na rtech hned chytil jak stéblo slámy. Podíváná pro oči to byla náramná, protože ještě hodinu po vyhoření se z jeho rozrůzněné grimasy sežehlého masa kouřilo.

Sestra měla o něco tužší kořínek a snad i silnější srdce. Na naléhání jakéhosi italského katolického mnicha s vydatnou pomocí bratří, duchovní čerstvou rodičku přijal na faru a tvrdošíjnost, kterou prokazovala, ji vysloužila jeho obdiv. Říkali ji Beata, přídomek tento parafoval samotný kardinál. V přehnaně líbezné nebo naopak goticky chmurné, asi podle vkusu každého, atmosféře fary se jí velmi líbilo, brzy si ji každý oblíbil a dítě, které vzešlo z aktu pohrdání a pokoření nakonec, místo by bylo zrozeno z lásky, se dalo na službu záslužnou v očích božích i jeho služebníků - obracelo neobrácené ovečky na víru.

Potenza však není jen dějištěm spravedlivého trestu, Goya tam namaloval svou slavnou akvatintu z Hrůz války, zobrazující mrtvoly partizánů a náhodného chodce, který se nemohl ubránit zvracení na ulici. Tedy pro historii dvojnásob zajímavé místo. A tohle víme jen proto, že o tom napsal Tournier celou stať, kterou literární lovci a kritici tehdy tak brutálně ztrhali. A co my vlastně víme. Někdo říká, že literatura je ustavičným přemýšlením o smrti, a dějiny psaní tomu vskutku nasvědčují přesvědčivě, někdo říká, že v ní jde o to vyhmátnout kořen Zla. Postihnout nepostižitelné tedy. A někdo jiný zas říká, že je to o srdci temnoty, nebo hranici stínu, nebo nehybnosti mrtvého trvání... všimněte si, že všichni literáti jsou trošku skeptičtí a rozhodně rození pesimisté. To už je samo o sobě trochu zvláštní.