Srpen 2014

Hude

31. srpna 2014 v 3:33
Falešná krásko, lžeš mně na úkor,
rty z medu máš, leč srdce z ledných ker
a nad ocel v tvé lásce tvrdší vzdor.
Nuž sestry mého žalu jméno ber.
Cti proradná, ty hříchu lidských dcer,
o pýcho zlá, jež chudáka štveš v zmar,
i v očích tvých zřím rozmar krutých her -
spíš dáš mi smrt než účasti své dar?
Velká závěť

Řiťopichové

29. srpna 2014 v 2:30
Elize a já jsme tenkrát věřili tomu, čemu já věřím dodnes: že pokud se nějaké desítce či více rituálům dostane patřičného klidu a pohody, aby mohly být donekonečna opakovány, může být život zcela bezbolestný.
Ideální život by měl být podle mého názoru jako menuet, virginský rejdovák nebo argentinské tango, jako něco, co lze snadno zvládnout v tanečních.
Groteska

Na jihu u moře

27. srpna 2014 v 2:35
Jak hrozná je pozemská pravda! Tenhle ztřeštěný půvab, plachost sama, tohle nebe bylo tyrankou, nesnesitelnou tyrankou a trýznitelkou mé duše! Pomlouval bych sám sebe, kdybych to nepřiznal! Myslíte si, že jsem ji nemiloval? Kdo by to mohl tvrdit? Abyste věděli, tomu říkám zlá ironie osudu i přírody! Jsme prokleti, lidský život podléhá prokletí!
Něžná


Musilov a chtilov

25. srpna 2014 v 19:34
Tak teda zduřte, buchty a krémoví panáčci. Byl jsem teď, jak jste si všimli, zápiskově nedostupný, takže jste si mohli odpočinout a nyní máte ještě přesně týden, než se zas dostanu aspoň k provizornímu přístup na velkou úlisnou síť zahlcenou informacemi, takže odpočívejte, co to jde, protože pak vás zas budu zásobovat nebetyčnými a očividně nekonečnými průpovídkami na téma, co život bolestivého dal a co nudného zas přinesl. Zas si zalovíme... ve stojatých vodách marnosti!

Byl jsem dneska shodou okolností mezi lidmi, byl jsem u doktorů a prošel jsem jich pěknou řádku, pač odjiždím za pár týdnů na dalekou cestu, ale o tom až jindy. Tak kupříkladu na kožním jsem byl, protože s mým nepravidelným (čti takřka neexistujícím) spánkem, častým pobytem v nevětraných až začuzených, zasmraděných, pochcaných a místy i psy a potkany posraných místnostech bez oken se mi začaly už od přírody bledé líce ještě víc bledit a výsledkem jsou nehezké opuchliny, které vypadají jak vředy. Naštěstí jen semotamo a už zas mizí. Ale zůstává, celý měsíc, něco jako ječné zrno, byl jsem se prostě podívat na kožní, tam se doktorka ze zdravékůže.cz tak zděsila, že mě raději hned poslala na oční, prý pan P. se spletl, mi tu neléčíme infiltrace, máte pod okem rudou skvrnu o velikosti mince, však mi říkala, ať si sám povytáhnu víčko a tam to uvidím, ale viděl jsem jen narudlé oči a mrtvé žíly, ona to se svou lupou však viděla hned z místa. Tak jsem prostě poděkoval a šel, vrátili mi třicet korun, jsou to galantní dámy. Na očních mě nevzali, vlastně na očních-nosních-krčních, pan doktor nemá uzavřené smlouvy s pojištovnou, tak řekli, ať to zkusím v nemocnici. Tak uvidím, až se tam zítra dokulím, jestli mi nevyříznou celé oko, bylo by to vážně rajcovní, chodit tak po městě s vyhřezlou bulvou a všemi těmi jinými poznávacími znameními. Komu není dáno, tomu není pomoci, tomu není rady, tomu ani ryby neberou, ani ti smradlaví kapříci. Taky jsem myslel, že pořeším odlet, ale stejně nemám ještě letenku aní číslo letu, tak ty papíry budou muset počkat. Stejně jsem si jistej, že teroristi zrovna můj let vyhodí do vzduchu, nebo to zaboří do nějakých modernějších protějšků spanilé, starobylé věže Burana... vykastrovaní muezzini budou poslední posměváčci, které na světě uslyším. Vyhlídka za všechny prachy.

Každopádně když jsem čekal, tak přišel pan Pohůrek, přede mnou čekala paní Šašliková, pak přibyl pan Herák a dobelhala se i sestra Hůlová s třemi dcerami, pravděpodobně cikánského původu, měla hezky tvarovaná ženská vězeňská ramena s tetovaním poníka a žíly jak jedna holka, která fetovala potajmu pod mostem (aby to tatínek nezjistil) a skočila z mostu. Její děti arciť byly normální, zatím, až na to, že jedna po xichtu nechutně připomínala svou mámu. Kreslily si na bločky přivezené sponzory té kožní ambulance fixkami z domova. Když si všimly, že bločků je plná kostka (ta z ikea katalogu, umělohmotná za 200 kč), zeptala se mě nejstarší, jestli si ten blok může vzít. Odvětil jsem, že asi jo a ona se radostně rozhlaholila a pak se vydatně chlubila svým mladším sestřičkám, že si ho veme a je její (mladší nesměle namítala, že si může vzít jeden blog, ale ne všechny). Když tam skončily, cikáňata sborově popadla mikiny a odešla. Pan Pohůrek, ročník 37, rodné číslo 370324/4259, si četl bohapusté sezónní kachny a pak přílohu časopisu TV plus. Držel ta čísla v roztřepaných rukou a bylo vidět, že je inženýr. Nejmíň mostních zástaveb, měl tak metrák dvacet a celkově byl dost velký. Jak se říká, na velké dílo třeba velkého chlapa a to on splňoval bez výhrad. Navrhovat pilíře a oblouky odjakživa byla a bude záslužná práce svědomitého člena společnosti. Moc toho nenamluvil, ale z toho mála bylo přece poznat, že mu porád zbývá kus testosteronu v kalhotách, svým pěkně zvučným hlubokým basem by mohl lákat služtičky na partičku šachu.

Herák byl hotový mrzák, vypadal jak potkan, kterého náhodou popadly vši a on se jim teď snaží zmizet ve stoce. Měl hlavu jak našroubovanou na krku. Dál: špičatý nos jak pinokio a obroučky brýlí snad z velrybích kostí, mu jen taktak nos neulomily, na propadlých tvářích mu hrál nach pijáka a se zchytralým úsměvem masitých rudých rtů se díval ztrnule před sebe. Alespoň jeden rozkošník mezi všemi těmi spořádanci. Pocítil jsem k němu okamžitě sympatie, ale protože nemluvil, ba se ani nepohnul, nezdálo se mi vhodné s ním rozpřádat konverzaci.

Tak snad se ještě někdy setkáme i mimo čekárny, pác a pusu!

Doupě neřesti

25. srpna 2014 v 4:27
Simon se podíval na bronzovou sochu s plnovousem a skoro očekával, že shlédne dolů jako Commendatore v Donu GIovannim, ale Gercen se dál díval přes jejich hlavy směrem k moři.
"Moc velký není, co?" řekl Willy. "Možná že právě proto byl revolucionář." Ustoupil o pár kroků dozadu, posadil se na stejný hrob jako předtím a přehodil nohu přes nohu, jako by byl u Gercena v obýváku. "Obvykle člověk najde v životopise těchto ruských revolucionářů nějaký osobní detail." pravil, "který jejich buřičství vysvětluje. Kdyby byl car nepověsil Leninova bratra, byl by Lenin tím, čím byl? A kdyby Gercen nebyl malý nebo se nenarodil jako nemanželské dítě, byl by se postavil proti vládě své doby? To jsou ty životní paradoxy. My si myslíme, že naše názory jsou produktem chladného rozumu, a zatím se z nich vyklube jen zkultivované vyjádření našich komplexů, předsudků a pocitů."
Vila Golicyn

Seno a ohlávky

23. srpna 2014 v 3:22
Koupil jsem jednoho z jeho vyřazených koní, tříleté hříbě, které nikdy nemělo valné výsledky, ale zato se o něm říkalo, že rádo kope návštěvníky ve stáji. Koupil jsem ho lacino pro jednoho farmáře ze Sussexu, který si nic lepšího nemohl dovolit. Bývalý majitel hříběte řekl pohrdavě: "Prosím vás, nač ste tohle zvíře kupoval? Dyť je nanic. Jestli kupujete takovejhle šunt, tak sem sakra zvědavej, co koupíte pro mě."
Vyprávěl jsem mu o tom chudém farmáři. "Ten to hříbě nechá vykastrovat a pak s ním bude pojíždět doma na farmě, naučí ho skákat a do dubna ho bude moct přihlásit jako čtyřletého nováčka na proutěnky."
Dražba

Obnova

21. srpna 2014 v 2:19
Pan Cantor ho okamžitě poznal, i z takové dálky, podle charakteristické chůze. Byl to Horác. Ve Qeequahiku ho znal každý muž, žena i dítě hlavně proto, jak člověka rozrušilo, kdykoli ho zahlédl kráčet proti sobě. Malé děti při pohledu na něj přebíhaly na druhý chodník, dospělí klopili zrak. Horác byl místní "magor", hubeňour něco přes třicet, možná čtyřicet - přesný věk nikdo neznal-, jehož duševní vývoj se zastavil na úrovni šestiletého dítěte. Psycholog by ho nejspíš označil za imbecila, nebo dokonce idiota, spíš než za magora, kterýmžto titulem ho už před léty ocejchovala místní omladina.
Nemesis

Spustil se jak mlýn

20. srpna 2014 v 0:06
Někdy si myslívám," řekl Skočdopole, "že lidská dokonalost přivodí stejně snadno neštěstí jako vášeň a lehká mysl. Kdyby mi soud byl k tomu propůjčoval moc, trestal bych i svatoušky, páchnou mi čertovinou. Fí, čísti mladé ženě hodinky, oddělovati si peníze pro almužnu, civěti nad ptačím hnízdem, choditi po lesích s knihou a hráti před spaním ušlechtilé hry.
Pane, mluvím o vašem bratrovi a je mi líto, že nemohu uvésti jediné chvíle, v níž by se byl projevil méně nudně. Vlekl se vždy jako moucha z pomyjí, byl více světlovlasý, než je dovoleno, a jakživ neklel. Chůva, která zestárla na vašem statku, mu donášela pomluvy o ženě. Chodil kdoví kudy, ale neřekl na to ani slova. Snad stačila jediná hádka, jediný škrabanec, aby si padli do náruče.
Hrdelní pře

K druhé rundě další lahvinka

19. srpna 2014 v 0:05
Vrátný Leopold Štrunc (54) se časně ráno probudil ve svém promrzlém podkroví a ve tmě čekal na zvonění starého budíku. Celej život jsem zvyklej na pořádek. Jenže je mi to houby platný.
Při řinčení budíku rázně vstal, na levou paži si připjal plastikovou protézu potaženou umělou lůží, oblékl si tmavomodrou uniformu SČPZ a obul vycíděné černé šněrovací boty. Tak. Chtělo by to tady trochu uklidit. Statny muž přehlížel svůj pokoj s železnou postelí na prkenné podlaze, stařičkou prázdnou kredenc jen s několika plechovými hrnci a okno bez záclony. Potřebal bych sem ženskou. Ale která si vezme chlapa bez pazoury, kterej to dotáhl akorát na portýra a za pár roků už půjde do důchodu?

Válka s mnohozvířetem

Di... nebo tě vodprásknu

18. srpna 2014 v 0:04
Voják-vojáček nedbal, že vůz stojí na volném prostraství.
"Vstaň! Stehen zí...zí...auf!" koktl.
"Aufauf!" Hleděl vytřeštěně. Zůstala sedět. Dělala, že nerozumí. Vojáka-vojáčka nechala se všemi rozpaky hledět do svých zad.
"Slyšíš! Neslyšíš? Vstaň. Stehen zí auf...!"
Olízl si vzrušením rty. Slyšela, jak mlaskl.
A pak udělal krok, prudce do ní strčil a zaryl jí hlaeň pušky do boku.
Zuřivě se otočila. Ale počítal s tím. Měl tušení, že mu bude chtít chytit hlaveň pušky. Skutečně se rozmáchla a právě tím bezděčným gestem se prozradila.
Neměla už co vysvětlovat.
Kočár do Vídně