Srpen 2014

Hastrman

17. srpna 2014 v 0:03
Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, - jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce.
Povídky malostranské

Lahvička borovičky

16. srpna 2014 v 0:02
Jednoho dne přišel k potoku znovu. Bylo to na jaře, kdy voněly stromy a louky a slunce pomalu zapadalo a schylovalo se k době, kdy je nejlépe nahodit mušku do běžící vody. Navázal mušku, párkrát se rozmáchl a zašeptal:
"Tak leť, potvůrko!"
Muška si sedla na hladinu, ale nic po ní neskočilo. Znovu nahodila a zase nic. Chytal půl hodiny a neměl ani jedno zabrání. Najednou přestal chytat a rozeběhl se chvatně podle potoka, přes brejličky zíral pátravě do tůní. Nespatřil jediného pstroužka. A pak si všiml, že se v namoklé půdě rýsují dvě čerstvé koleje. Vyděsil se: pstruhy někdo vybírá.
Mám rád tu řeku

Čaroděj kouzlí

15. srpna 2014 v 10:14
Chci nějakou osmnáctiletou princeznu, kterou bych vysvobodil ze zakletí (byla by uvězněna v jablíčku) a ona by mi na oplátku dělala ženu. Vystrojili bychom velikou hostinu a pozvali sousedy, aby se s námi veselili. Chyběly by jen naše macechy, protože jsou to klepny a nejradši bych je zavřel do šatlavy (ne-li vypráskal jim kožíšky).

Tančili bychom, pili
a ze stolu drobeček
by ujídal vrabeček

Kdo první našel mrtvolu

15. srpna 2014 v 0:01
Tetky se smějí; divné zásnuby. Ženich se mračí jako kakabus a řeči jen urývá, žere se vztekem. Nevěsta - u potoka si hraje s dětmi, sukýnky vykasány po pás, ani stydět se ještě neumí. A Hordubal rozkládá rukama na návsi, honosí se budoucím zetěm. Jen Polana - divná ženská sic, ale chmuří se, vidí, že tu je lidem něco pro smích, neukáže ani nos před stavením. Tak je to, lidi, a neříkejte, že tu je všecko v pořádku.
Cože Hordubal ani nevidí, že se Štěpán mračí? I vidí to snad, ale vyhýbá se mu. Jen tak mu poručí přes rameno, co má robit, a už míří kamsi. A Štěpán za ním pozírá, jako by mu chtěl ukousnout hlavu.
Hordubal

Pevnost svalstva

14. srpna 2014 v 0:00
Pepík vrhl poslední prosebný pohled na dědu Posledu a šoural se zvolna k Labaštovi.
"Nuže, povězte nám," promlouval kouzelník, protahuje labužnicky každé slovo a probodávaje Pepíka hypnotickým pohledem, "povězte nám, cože je to, například... vývěva!"
"Vývěva je," bleptal Pepík, jehož se náhle zmocnila tréma, "vývěva je, když se tam dá myš, tak chcípne."
Labašta vida, že se jeho oběť zapléta, luskl vesele prsty.
"A proč, medle, myš chcípla? Poněvadž, když jsme vyčerpali z poklopu vzduch, zůstal tam - copak tam zůstalo, Josefe Dusbálku?"
"Ozón," zašeptal zlomyslný Piškuntál, jenž seděl v první lavici.
"Zůstal tam ozón," vyhrkl zpocený Pepík.
"Takže, když tam zapálíme svíčku," pravil jízlivě Labašta, "copak se stane?"
"Svíčka se rozhoří jasným plamenem," tvrdil odvážně Pepík.
Pan Posleda přítel študáků

Kdysi dávno znásilnil

13. srpna 2014 v 0:06
Nehledám v lidech víc, než co v nich může být,
proto mě nemohou nemile překvapit.
Myslím, že u dvora i v městě vaše zlost
je pošetilejší než má netečnost.
Alcest
A což ta netečnost, tak velemoudrá, pane,
se nikdy nad ničím do varu nedostane?
Kdybyste objevil, že přítel věrný není,
kdyby vám lidé lstí hodlali rozkrást jmění,
kdyby vás hnusnou lží chtěl někdo potupit,
to byste ani pak neztratil ten svůj klid?
Filint
Ne. Vidím v neřestech, jež tolik vadí vám,
jen chyby vrozené všem lidským povahám
a pohled na lidi, kteří se ničí, tupí,
mě neuráží víc než pohled na dva supy,
když rvou se o kořist, či na opice lstivé,
anebo na vlky, lačné a krvechtivé.
Misantrop

La Rochelle

12. srpna 2014 v 0:05
J.-P.S.: Ano, těch hnědokošiláčů jsem si užil. Metaxas, to jsme také pocítili, ale protože se nevědělo přesně, co chce, a měli jsme málo informací, nevadilo to tak moc.
S. de B.: Vzpomínám si přesto, že jsme viděli jedno vězení v Nauplii. Potkali jsme tam Řeka, který nám řekl: "Tam uvnitř jsou posbíraní všichni řečtí komunisté." Řekl to s velkou hrdosti. A bylo to vězení, kolem dokola samé kaktusy. Jaké jsou vaše nejvýraznější vzpomínky na toto období? V Itálii jsme byli dvakrát.
J.-P.S.: Ano dvakrát, ve Španělsku také.
S. de B.: Španělsko nám připadalo rušnější.
J.-P.S.: To kvůli fašistům byla Itálie přepjatá, přimražená, s bývalými hodnotami, které mizely, nebo byly na nějakou dobu vyřazeny jako veteš. A Italové se zdáli být zlí. Jak se kolem fašismu seskupovali, neměli jsme pro ně sympatie, a nedali nám příležitost, abychom je měli. S lidmi ve městech a na venkově jsme se příliš nestýkali. Všude bylo to fašistické utažení.

Rozhovor s Jean-Paulem Sartrem

Hrozivé údery bubnů

11. srpna 2014 v 0:04
Roztrhl poštovní pásku na obálce brožované knížky a četl:
"Henrik Ibsen: Nora. Domov loutek."
Aha! To stačí. Tak tedy jeho domov je hezoučký malý domov pro panenky a jeho ženuška panenka na hraní a on její velkou loutkou! Kráčeli až dosud po ostře šterkovaných cestách života jen tak si hrajíce - a byli štastní! Co jim tedy chybí? Jaké nesprávnosti se dopustili? Musí se tedy na to podívat, když prý se to dočte v téhle knížce!
Četl ji tři hodiny. Ale rozum mu nad tím zůstal stát. Co s tím má co dělat ona, jeho žena! Zfalšovali oni nějaké směnky? Nezfalšovali! Nemilovali se? Milovali! - Zavřel se do jakuty a četl knihu znovu; podtrhával si v ní modře a červeně, a když se schylovalo k ránu, posadil se a psal ženě. Napsal jí:
"Dobře míněný malý Ablativus o divadelní hře 'Nora', načmáraný starým Sněhem na palubě lodi Vanadis v Atlantickém ocená před Bordeaux (45 stupňů šírky, 16 stupňů délky).

1. Nora se za něho provdala, protože ji miloval, a v tom měla po čertech pravdu, protože kdyby byla čekala, až přijde ten, koho by milovala ona, mohlo by se stát, že by on nemiloval ji, a pak by byla mohla leda v očnici lana čerta uvidět. Protože se stává jen velmi zřídka, že jsou do sebe oba po uši zamilováni.
Manželské historie

Ten, kdo tvoří

10. srpna 2014 v 0:03
Jeho osud již dávno nezávisel na potlesku a ocenění davu, byl rozhodnut již v době, kdy se domnívali, že jej mohou úsměšky a záštím zničit. V době, kdy rostl, nedolehl k němu žádný vnější hlas, ani chvála, která by jej bývala mohla zmást, ani pohana, která by jej mohla naleptat. Tak jako zrál Parsifal, tak dorůstalo jeho dílo čistoty, samo v sobě a spolu s věčnou přírodou. Promlouvala k němu jen jeho práce. Hovořila k němu ráno, když procital, a večer dlouho doznívala v jeho rukou jako v odloženém hudebním nástroji. Jeho dílo bylo nepřekonatelné proto, že přišlo na svět již dospělé, a ne jako dílo, které teprve roste a dožaduje se uznání, nýbrž jako skutečnost, která se již uplatňuje, která je zde a s kterou se musí počítat.
Rodin

Jsem potulná socha

9. srpna 2014 v 0:02
O potlačení
El Corno Emplumado

El Corno Emplumado je dvojjazyčný čtvrletník, který osm let přinášel zprávy z Mexico City o spoustě boje a bolesti a rození v Latinské a Severní Americe. Nikdy ho žádná oficiální instituce nezarazila a poskytl poprvé prostor stovkám spisovatelů a umělců, z nichž mnozí byli v nejmladší přední linii. Jeho život byl ustavičný boj za nezávislé publikování. Do roku 1968 byla asi čtvrtina jeho ekonomické základny podporována mexickou vládou.
Studentské hnutí v Mexiku, které zesílilo a spojilo se ve svém boji proti vykořisťování vlády, jež slouží pouze zájmům své vlastní vládnoucí třídy a jejím americkým imperialistickým pánům, dostalo rozhodující ránu 2. října 1968, kdy bylo přibližně 500 studentů a občanů účastících se mírumilovného shromáždění na Tlatelolco Plaza obklíčeno speciálními vládními oddíly a povražděno. Bylo to deset dní před tím, než měly být v Mexico City zahájeny Olympijské hry.
Mexická noc