Září 2014

Vichr

30. září 2014 v 5:15
Robota je tu absurdistán non plus ultra, dřina, tak velká, že se divím, že tu ještě někdo pracuje, stačí tu totiž jít do práce tak jednou týdně a vesele přežiješ. Vesměs jen podnikaví Poláci jsou tam 10 a víc hodin denně na těch minilešeních a trhají obklady. Jinak samozřejmě obchody jsou plné prodavačů, takže se tu vlastně pracuje, ale někam dál za města, to je porod, jezdíš nesmyslně hodinu (50 mil) do práce a hodinu zpět, po dálničkách a 15 minut před "centrem" se to už plní, ty lanes na pravé straně jsou vyhrazené truckům, ale ti si jezdí všude. Vy, co si nechcete nic dokazovat, vůbec tam nepáchněte. Nemůžu se dost dobře pohnout, půl hodiny jsem musel ležet ve vaně, abych se trochu vybalancoval do svého originálního rozpoložení, takhle ruce mě nikdy ještě nebolely. Nemůžu ani dost dobře napsat tenhle článek. Nemluvě o tom, že nejsem schopný chytat myšlenky, mám v hlavě vymeteno a tak píšu ještě nesrozumitelně než normálně.
Důležité ale je, že chytám novou mízu, přesto, že jsem zbitý jak čokl, se konečně v mozečku rozsvěcuje zelená. Konečně se začínám těšit z oblohy, konečně po mnoha letech. I přesto, že dneska se počasí proměnilo za pár hodin tak o 18 stupňů, z dusna do pravého chicágského vichru a že mi málem přistála traverze na hlavě a místo kůže mám červený škvarek ze slunka. Je deset hodinek, před třemi jsem se vrátil a za 7 zas vstávám. Tak další pokus - třeba přijdu méně dobitý - ale spíš ne.

Tow zone

28. září 2014 v 19:37
Tak tak koukám, že Amíci mají sklon všechno ukliďnovat, život tu plyne jak na želvích závodech. Což je na druhou stranu dobře, protože s mým neklidem se aspoň něco dá dělat, na třetí stranu to zas bude ještě větší boj, protože je to jaksi se mnou v hrubém protikladu. Ale co už. Projel jsem se poprvé corvettou. To je taky ryze americký vynález, chtěl jsem se vždycky projet fakt nabušeným autem. Je to zvenku pěkné ostré, uvnitř jen plast a vzduchoprázdno. Nic moc tedy.

Všude tu mají bufetu, food shopy, burgerkingy, mekáče, dunkin' donuty a podobné kiosky, kde za nízký peníz přimějete tělo k velké spotřebě kalorií. Ještě jsem takřka nic nekoštoval. Voda je tu levná, elektřina ještě víc, furt jim tu jedou světla, nic nevypínají, neřeší. Žijou tu celkem na dluh, jsem si všiml, ale je to jejich problém. Líbí se mi, že tu jsou na každém rohu parky a hřiště a různé okruh, kam si můžu chodit, když zrovna nebudu v robotě, což bude skoro pořád, jít zaběhnout. Posilovnu budu mít v těch domcích, dávají se tam okna, vyměňuje iluminiové osázení za nové, strhávají siderbary kolem těch domků, které ostatně jsou jak přes kopírák, marně byste hledali nějaký, co vybočuje z řady vzhledem nebo i funkcí. Jsem na periferii, kde jsou vesměs dělnické domky, bunkry, kde se sotva v zimě topí, opračný problém - teď je tu 27 stupňů a hic jak v peci. V ČR jsem nezažil takové počasí, to bude zas boj, jak jsem háklivý na vedro. Budu robit jen s Polákama, takže se to aspoň trošku naučím, čtu v mezičase Norwida, je fakt dobrý, ne že bych něco neznal z té prkenné řeči, měl jsem to za hranice co bys kamínkem dohodil, ale přece jenom, tady i Poláci mluví jinou polštinou.

Ještě k tomu letu, málem mě nepustili na border protection. Jsou tam strašně vážní chlapi, co půl hodiny prohledávají zavazadla, aby pak další půl hodinu machrovali, že znají, cos dělal doma a razítkujou pasy. Ostatně nevěřili mi ani slovo, ale byl tam jeden Čech a ten mě pustil asi z lítosti. Fakt je, že vypadám jak paserák drog, tak jsem měl namále. Ale prošel jsem a dobydu to tu, he-he. Potkal jsem už dva Čechy v prádelně. Je to tam směšné, zastaralé, vše je tu jaksi předpotopní, ale hlavně, že někteří borci tu běžně vydělavají 10000 dolarů měsíčně. Nejlepší je, jak vám vydávají drobné na tu pračku, za dolar 4 čtvrt dolary, či co to je. Pak to tam naházíte, přesně jako v automatu na žvýkačky, natáhnete a začne to prát, za 30 minut dopráno a strčíte to za další dolar do sušičky.

Všechno se tu dělá obráceně, voda teče jiným směrem, na hajzlu to scucává a zas vycucává, jinak se zamyká, všude jsou madla a úchyty. Je fakt, že tu lidi mají daleko zaneprázdněnější život, prostě celý den tráví v práci, aby si mohli pořizovat ty baráčky a úžasná auta. Jsou taky otevřenější a ochotnější pomoct, zlaté oproti Čechám. E-economy lot bus nejezdí často, bez auta tu člověk nic moc nezrobí... ani bez karty, to se ani neubytuje v krcálku. Snad uvidím nějakou akci, když jsem v tom nejnebezpečnějším městě USA.

Je tu 0:40

28. září 2014 v 7:43
Zdravím,
posílám pozdravy z větrného města Chicaga, kde teď budu asi nějakou tu dobu žít, jsem 8 mil od South sidu, tak snad mě nikdo nezastřelí, protože jestli jo, tak už tu nebudu moct psát. Cesta byla dlouhá, v Boiengu 787 dreamlineru se lítá hrozně, není se kam vecpat, pořád někdo hučí, nedá se spočinout. Na letišti mě skoro nechtěli nechat projít. Je po půlnoci, hraje mi tu hudba, jsem po sprše a cítím se překvapivě dobře a svěže. Prozkoumám to tu líp a podám report. Je to tu ohromně velké, jak celá ČR, takže ztratit se tu asi nebude problém.

Mistr Labutí

23. září 2014 v 20:29
Magor má svých 70 let, kdyby dneska žil. Tak jsme koukali na nějaký dokument, kde se o něm mluvilo, jako že byl živel, furt seděl těch svých 8 let, po měsících na kousky atd. Přitom takový Zajíček tam měl taky nějaké tresty a o něm už se nemluví, nebo nedej bože o Brabencovi, toho už dneska nikdo ani nezná, neštěkne po něm pejsek. Setkání s osudem v podobě Vaška Havla mu přineslo mírnější tresty a pochopení u obce intelektuálu a mániček. Což o to, tatík taky byl mánička a podepisoval charty, ale na Magora neměl. Ten se svým divočáckým přístupem a kundo, pičo, jsem nasranej uměl udělat vítr, kamkoliv došel a vystoupil. Těšilo mě se zas podívat na tuhle pouídačku trošku víc zblízka a jsem rád, že jsem nežil v jeho době, za všechny ty jeho skopičinky bych ho zmlátil z podoby. S ženskýma měl problém velký, ale to má každý druhý, jen to nedává tak okatě najevo. Pili jsme večír na něho nějakou pálenku, tak už nevím, akorát vím, že si kopal poklad ve svým baráku a pak tu díru obložil kamínkama. Ale dokud je tam neměl, tak tam zela díra. Tam občas shazoval Dášu Vokatou, když ji nebil řemenem. Ale to vím taky ještě z dalšího echa, od jedne staré bigbíťačky, co s ním na tu chatu jezdívala atd. Jinak Ivan Martin Jirous dovedl být i hodný, když se potkal s jiným básníkem, který ho dovedl poslouchat a nepřerušoval ho - což se fakticky stávalo zřídka. Sám ho znám, když tu párkrát byl, poprvé jsme s ním poseděli v hospodě u stejného stolu, kde jsme poznal i básnířku Fischerovou a její skvělou dcerunku, co má taky blog a vůbec je ten svět malý a lidi, co se mají znát, se nakonec v tom babylónu sejdou - třeba i u toho buzerantského píva a vajglů.
Ve Valdicích stejně udělal nejlepší verše. Pak měl jednou se mnou incident, že mě chtěl vyhodit z galerie a to tam tehdy byl i Balabán a vůbec to bylo komické, byl jsem tam s kámošem a ani jsme moc nedutali, když se do nás obul takový tvůrce historií. Ale taky nám nebylo snad ani dvacet nebo tak nějak zrovna v tom věku to bylo.
Když se o něm mluví, tak se zmiňuje i zahradničení, ale co by jeden člověk dělal 2 hodiny bez keců, prý mu trvalo tři dny, tady vidíte, jaký to byl stachanovec. A ještě za Plastiků, když je jakoby ved, tak si říkali lumberjackové, a s tímhle označením se vydali opravdu někam na Šumavu a sekaly ty stromky a hráli si na dřevorubce. Tehdy to platilo za kouzelné či aspoň nevídané, že se svobodomyslní chopili práce a dodnes na to lesníci vzpomínají s jistou úctou.
Pak se mluvilo i o tom, že byl zblázněný do Warhola a pořádal o něm přednášky. Zmatená doba přináší ukvapené soudy. Svých patnáct minut slávy si tak zažil i Andy a pobláznil dokonce českého magora.
O Egonovi se taky mluvilo, že se někde potkali a nemohl ho poznat, jak měl ty dlouhé vlasy. Bez Magora a Egona by ovšem z undergroundu nebylo nic, to je taky skoro pravda.
Vlastně tam řekli spoustu blbostí, které jsem kdysi znal, ale už mi nepřipadají ani zajímavé, ani důležité. Dovedu se kriticky podívat na toho snad nejhulvátštějšího básníka druhé poloviny 2. století naší země a když mě zrovna nepičuje, tak mu vzdát i zasloužený hold---

Lvice

22. září 2014 v 14:09
Ráno jsem byl na radnici (jsem tam pořád, říkám si s klasikem: radíme si a jsme bezradní!) a koukám do protějšího okna, vdechuju vůni květin, vzduch vibruje tlumeným ptačím zpěvem, sedím tam někde v 3. patře na lavičce, když tu vidím před sebou, pod sebou jak se belhá po schodech nějaká kost. Mohlo jí být tak 29, 30. Ale jak jsem ji viděl, tak si říkám, že vypadá, jak kdyby ji jako malou nutili sjíždět na lyžích kopce, protože měla takové vytahané kyčle zvláštně, působilo to fakt neodolatelně. Tvář neměla jako standartní dnešní holky unavenou, ale bylo v ní něco ne z kočky, spíš z lvice, opravdu jsem z ní měl zajímavý pocit. No od pohledu rodilá vesničanka, která si zakládá na tom, že dokončila ve městě náročnou školu, nějaký ten doktorátek a teď má tu svou rodinku a bude se o ně starat, dokud se zas její děti nerozhodnou si založit rodinu, a tak to bude pokračovat do soudného dne. Závidím těm lidem, kteří mají tak krásně nalajnovaný život, musí v nich být radost ze života a množství energie, které jim umožňuje zdolávat ty své mety. Pak už se na ní valil její choť, choval nějaké to děcko v náručí, taky asi taková mužská její verze. Oba byli jasně hodní lidé, nebyly to typy, které za sebou mají mnoho úpěnlivých zkušeností, takže karmicky se zrodili slušně a vedli jednoznačně řádný život. Nestihli se jim zkřivit tváře a ohnout hřbety, sálalo z nich teplo domova a péče. Pak jsem na ní vejral dál, protože mi začala hrát fantazie a říkal jsem si: jaká asi je taková holka? Já vlastně znám samé špatné, trajdy a fetny, co se jenom kurvily a dotáhly to akorát do bordelu. Muvili spolu a já naslouchal, co by se z nich dalo ještě vyčíst. Chlap musel být nějaký špekulant na burze, byl takový vyleštěný a nóbl, zvyklý mít hlavní slovo, odráželo se to i v jeho postoji. Poněvadž víme, jak třeba nějaký vekslák z minulého režimu drží děcko, jak si furt hlídá záda atd. Tenhle byl jen přirozeně autorativní. Lvice měla takový témbr hlasu, až mi zaléhalo v uších, myslel jsem, že mě složí ty její trylky. Asi bych to nevydržel a začal blouznit, kdyby včas neodešli. Naštěstí se chvatně vzdalovali a já mohl pokračovat v zírání z okna. To ráno už se obešlo bez dalších podpásovek.

Nebyl v záložkách

19. září 2014 v 3:55
Který velký čin není ve chvíli, kdy jej podnikáme, extrémem? Obyčejným lidem se zdá uskutečnitelným, teprve když je vykonán. Ano, v mém srdci bude kralovat láska se všemi svými zázraky, cítím to podle vzrušení, které se mě zmocňuje. Nebesa mi byla dlužna tuto přízeň. Nezahrnula nadarmo jedinou bytost všemi přednostmi. Mé štěstí bude mne hodno.
Červený a černý

Posel smrti

18. září 2014 v 13:07
Vším jsem byl. Tedy skoro vším. Však posuďte sami. Obraběčem kovů, soustužníkem, v lese jsem počítal stromy, hubil krysy, pičoval v call-centru, stavěl baráky a lodě, zedničil, na farmě dojil krávy, šlapal trávy, udržoval hladinu ve vodárně, staral se o bezpečnost v nákupním středisku, stloukal skály, vyřizoval balíky na poště, čistil komíny a ještě by se něco našlo, ale hlavní je, že mě nic z toho nebavilo. Všechno jsem dělal jen proto, abych si to zkusil a mohl to šmahem odsoudit. Stejně to byly nevděčné práce až hanba. Někteří lidé se prostě narodí s nevybouřenými hormony a i kdyby seskočili tisíckrát volným pádem z nebes, stejně tam vlezou po tísícíprvé a skočí znovu. Bohužel, jak se tak ohlížím za svým životem, který se chýlí ke konci, nemohu se zbavit dojmu, že jsem ho proflákal jako šlapka na ulicích. Nedostal jsem z něj maximum a úplně nejlíp bych udělal, abych se šel čestně oběsit! Poslední uzel se váže s nejlehčím srdcem. Nesmím už ztrácet čas zíráním do monitoru a pozorováním notebooků, které bych si pořídil na hraní internetového pokeru. Je čas jednat a pokud možno radikálně. Jen radikální činy mají tu moc nás očistit a - doufejme - i změnit. Nedávno mě potkal mladý more, co mě chtěl okrást, ale nepočítal s tím, že i když jsem ožralý, tak si nenechám nic líbit. Než přijeli cajti a sanitka, už měl místo ksichtu červený koláč. Vybil jsem si na něm všechen vztek a kluk skoro dodýchal v té nemocnici, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a vylízal se z toho. Ještě ho příslušníci sboru zjebali na tři doby, že krade. Vypověděl jsem u výslechu, že vrávoral a pak spadl pod auto a že jsem se mu snažil pomoct a on mi vyklouzl a spadl hlavou na obrubník.

Chci věřit, že nás všehoschopný Demiurg sleduje dalekohledem a bdí nad námi, smrtelníky, jako bdí nad koloniemi červených mravenců, které se táhnou 3 tisíce mil podél pouště. Potřebuju prostě dohled. O mě se nikdo nikdy nestaral, takže se ze mě stal skoro kriminálník a každopádně podezřelý živel, ne[kér]ující se o moc víc než o svůj okamžitý krátkodobý prospěch. Ale jak jsem rostl, zároveň mě pudilo svědomí k přehodnocení svých potřeb. Zjistil jsem, že člověk před námi nestojí se všemi svými nedostatky a přednostmi jako něco stálého, ale je neustále podroben změnám místa v našich citech i pochybnostech. Tak není nikdo jen dokonale hodný nebo zlý, ale jednou je takový, podruhé, při kritičtějším soudu, se může zachovat zas jinak, a tak se nám jeví jako úplně nevyzpytatelné, co se před chvílí jevilo zřejmým. Chování ostatních. Burácející uzlíčky hněvu nebo povolnosti, dámy s dekoltáží až u pupku a ostří motorkáři s potetovanými pažemi, jsme vrženi doprostřed světa, kterému nikdy neporozumíme a nebo snad ani nedoufáme porozumět. Je tu čím dál hůř a já ztrácím naději. Říkám si, že za všechno můžou šedesátá léta a hippies, kteří si zdeformovali DNA a teď se nám rodí jen samé polodementní děcka s naprosto zkreslenými představami. Proto přeji všem zdegenerovaným divočákům brzký odchod na věčnost! Vůbec všichni by měli spáchat masovou sebevraždu, třeba se jít utopit, nohu přivázanou ke vězeňské kouli. Nebudete nám zde scházet, nám, dobrovolným odříkačům, vyhoštěncům z orgií, kteří mají všech tragédií, slz a vin už plné kecky.

Zredukováno

17. září 2014 v 9:11
A šli jsme do krámu s gramofonovejma deskama. Byl plnej lidí, který probíraly desky v přihrádkách a přitom v jednom kuse cukali hlavou a poskakovali, jako by se nemohli dočkat. Ozýbvalo se tam spoustu hudby a hluku a u vchodu se mačkala další hromada lidí, který taky tak poskakovali. Tchjúu - to byla legranda! Slim začal lovit v přihrádkách a poskakoval jako všichni kolem. Najednou vyhráb jednu desku a vyjek: "Tchíí! Hele, co sem našel!"
Mag

Hnutí mlhy

16. září 2014 v 11:49
Dvojí zločin spojil nás!
Všecko ať to vezme ďas,
všecky ženské v jeden ráz.
Kromě jedné.
Jediné!

Umíš ostychem se rdít,
umíš mi co odepřít?

To mi draze zaplatíš.
Nejdráž stále bude levně.

A celou takovou knížečku, kde se to hemží veršíky jako střást/chlast, měli/celý, Popelák/tak, muž/už, zatočí/očí, zmoh/hoch, dost/host, vin/syn, tělo/mřelo, si můžete přečíst jedině zde.

Mluvíte jak malé děcko,
vím jen, že dokáže na světě všecko.

Surovost je nežnost,
něžnost surovění.

Jídla budeš mít víc než bys přála si
a nikdy tě nebudu tahat za vlasy.

Prostě baron prášil a šílený výmýšleč. Zarmoucen duší a srdcem drzý, na tváří smích a v hrdle slzy.

Box u kostky

15. září 2014 v 6:12
Oba muži spolu ještě chvíli hovořili, jak k tomu někdy dochází poté, co se lidé zahrnou urážkami.
Klub podivuhodných živností