Září 2014

Čtyři kola

13. září 2014 v 9:19
Teď mi ten hlazený luk však podejte! - Před vámi tady chci zkusit paží a sil, nechť uvidím, zdali mám ještě křepkost, jež v dřívější časech v mých svižných bývala údech či snad už dlouhé toulky a špatná je zchromila péče.
Toto jim děl, čímž nesmírný hněv jim rozbouřil v mysli, neboť je pojala bázeň, že hlazené lučiště napne.

Antinoos jej plísnil a těmito promluvil slovy:
"Jakže, ty cizáku bídný - což nemáš smyslu ni za mák? Cožpak spokojen nejsi, že klidně tu hoduješ s námi, velmoži - z každého jídla máš díl, smíš dokonce ještě poslouchat hovory naše a rozmluvy, ačkoliv žádný žebrák a žádný host náš hovor poslouchat nesmí! Sladké víno tě dráždí, jež také jiného mámí, kdo by je hltavě požil a nedbal pití je s mírou. Vínem i Eurytión byl omámen, přeslavný Kentaur, v paláci Peirithoově, jenž chrabrým hrdinou býval, tehdy, když k Lapinthům přišel.

A Markétka?

Sedí teď neklidná,
a neví, co si počít má.
Na šperky myslí bdíc a sníc,
na jejich dárce ještě víc.

Obsypat a plundrovat

12. září 2014 v 15:40
Řekl jsem vám už stokrát, že jsem velmi vděčen, co pro nás blog dělá. Dává nám tu skoro neomezený prostor šířit svá učení. Využiju pár řádků, abych si vzpomněl na příběh, který se opravdu udál. Na Sumatře chtěl kdosi prchnout z tábora, protože nesnášel těžkou práci. Že však by nerad utíkal v noci, neboť se bál dravých zvířat a zlých duchů. Pomlčel o babě, se kterou tam navázal styk. Dlouho potom rozmlouval Li Melga s mým přítelem v řeči, která mi byla naprosto nesrozumitelná. Někdy se mi zdálo, že se oba dva trochu smějí, pak zase jako by se hádali zlými slovy. Konečně řekl Li Melga v malajštině:

Piju vodku, miluji ženu, vydávám se na cestu, myslím
telepaticky, obracím se zády
ke dveřím - které žijí vlastním životem
a dříve či později se otevřou
a dříve či později se mě dotkne
ta ledová ruka, možná mi dá jenom znamení

verše z Krynického, proslulého polského básníka. Pomyslel jsem si, že dostal úpal. Vůbec se nedostal k tomu, co soudí o osudu toho mladého unáhlence. On však jenom podotkl, že kdo vyjde na cestu, musí počítat se zpožděním. Vůbec jsem nechápal, co má na mysli.
Řekl, že po období dlouhého klidu nadchází čas války, a ta že vypálí ty, kdož jsou nepřipraveni. Kdo že nabyl znalecké touhy vlastnit krásné věci, ten bude dozajista smeten. A on pak nemůže jíst a pít při vědomí, že bude co nevidět v hrobě, což má neblahé následky na jeho celkový duševní stav.
Já si bláhově vždy představoval, že až zestárnu a umřu, zhruba okolo třiceti let, těsně před vrcholem sil, nebudu mit nic víc než pár hadrů a děravé boty na znamení, že jsem bojoval až do konce, ale daleko jsem to nedotáhl, protože mi drogy sebraly veškerou energii a vůli, odkázaly mě do panství, kde už nevládne laskavost a vlídná slova, ale pouhá lhostejnost. Vlastně jsem nikdy netoužil nic tak světoborného vlastnit. Kde druzí chtěli byt, dům či hrad, mě stačil strom, pod kterým skryju svou tvář aspoň v nejprudším lijáku. Sny se mi samozřejmě splnily, snad jen s jedinou výhradou. Dnešní politika zastupitelů je taková, že krásné jilmy mi kácejí před očima a já nemohu dělat nic jiného než lozit do korun jejich větví, abych je aspoň na pár hodin zastavil. Že bych je odradil, se mi zdá krajně nepravděpodobné, ale nezbývá než do konce být přesvědčen o správnosti svého počínání, pokud tedy na něm něco správného mohou spatřovat i ostatní, řekněme řádnější občané.


Kaligula při svých orgiích nechával mučit otroky. Claudius rád pozoroval obličeje umírajících gladiátorů. Domicián zašel ve vynalézavosti tak daleko, že nechal mučeným pálit genitálie. Commodus páral těla tlustým mužům, uťal jim nohy a vypíchl oči. Milenci se vraždili, ženy ve vysokém stupni těhotenství byly předhazovány vlkům a dětem se podřezávala hrdla. Později v 18. století Evropě vzkvétalo flagelanství. Flagelanti putovali kraji a nechávali se bičovat. Veřejná bičování často končila masovým znásilňováním a vražděním. Výstřelky masového sadismu známe všichni - sicilské nešpory, protižidovské pogromy, Zářijové vraždění atd. Čachtická paní zamykala mladé holky do kovové klece s ostrými hroty, své služebné nechala polévat vodou a v líté zimě umrzat. Při všem tom dav a přihlížející reagovali zajímavým způsobem. Z něčeho, co je napohled tak kruté, se odpor změnil rychle na krvelačnost a chlípnost. Zpití vínem a smyslností tančily družky na mrtvolách povražděných, při tom do taktu bily těmi částmi těla, jejichž nahota byla nejnápadnější. Sexualita a násilí se zdají být nerozlučně spojeny. My, věční otroci vášní sice můžeme protestovat proti agresivní povaze smyslnosti, ale někteří z nás snadněji upadají ve výstřelky příčící se zdravému rozumu, a proto nám nezbývá než ji krotit ve společnosti podobně naladěných. Umění milovat má vlastně hodně co do činění s uměním žít. Málokdo to umí "správně". Kdo vnáší do sexuality něco té fantazie, větší zručnosti prstů a jazyka, asi je na správné cestě. Bez ohledu na náš názor, ač jsou třenice těl prostě směšné, vytvařejí pozitivní životní zkušenosti. Být v dobré společnosti, neustále dobře naladěn, se ženami, které milují romantické scény, nebo i s těmi, které to chtějí mít co nejrychleji za sebou, najděte si ten správný protějšek (nebo vícero zástupců) a buďte prostě hodní! Neznásilňujte, netýrejte, nečtvrťte ženy, kde o to nestojí a stažte z oběhu to nudné porno.

Strohé náměstí

12. září 2014 v 2:27
McMurphy se účastnil každého sezení, každé diskuse - otevíral si hubu, pomrkával, sršel vtipem, jen aby z nějakého akuťáka, co se neodvážil usmát už od svých dvanácti let, vyloudil špetku nanicovatého smíchu.
Vyhoďme ho z kola ven

Oddenek

12. září 2014 v 2:14
Ještě byla v zahradě jedna věc, k níž se mohla příroda hlásit jako k svému nezcizitelnému majetku navzdory člověku, který činil vše možné, aby si ji přisvojil. Byla to studánka ohrazená starými mechovitými kameny a vydlážděná uvnitř jakousi mozaikou barevných oblázků. Lehké čeření vyvěrající vody si s pestrými oblázky čarovně pohrávalo a vytvářelo ustavičně zvláštní proměnlivé obrazy, příliš nestálé, aby se daly popsat.
Dům se sedmi štíty


Pro kameny a šutry

11. září 2014 v 9:56
Napíšu bludickkovský článeček.
Je zima. Venku v ulici se prohání listí. Čekání na auto. Na odvoz do daleka. Budeme pařit. Cítím se nesvůj, nepil jsem už hodinu. Třese mnou kosa, ale to se snese. Auto konečně přijíždí. Nastupujeme dozadu. Jsem tam s babou, která šuká už pět dní v kuse R. Říkám jí, že má hezké kozy. Ona se křivě směje a znechuceně odvrací. Nudná cesta, stromy, louky, zvěř. Nesnáším vypasené řidiče jedoucí proti nám. Máme borovičku za třicet, malou plaskačku. Piju na ex. Vytahuje další. Vypiju další. Směju se, zas mám důvod se smát. Šofér je nenápadný klučina. Neznám ho a ani nechci. R. je vpředu a rozvíjí teorie o ovládnutí světa. Vzadu se nesměle směje M.inka. R. říká, že nejvíc znásilnění se odbývá mezi rodinnými příslušníky v podobě incestu. Myslím, že něco na těch statistikách bude. M. vypadá jako sestra, kterou jsem nikdy neměl. R. mi podává pivo, koupil celé plato. Začínám být šťastný. Vypadá to na velkolepý večírek. Nabíráme po cestě nějakou turistku. Tváří se jak ukřižovaná. S děsně sexy nohama, ukázkovou tváří a péřovou bundičkou nalehko vandruje po Moravě. Sedá si mezi nás. Z jedné strany dračice a šukací mašina, z druhé konečně vyplesklý vágus. Říká, že studuje filozofii. Něvěřím ji, ale nikdo ji neobviňuje. Je ve společnosti antifilozofů a šukacích mašin. Když dorážíme na samotu, chlapi ze vsi odstavují pilu. Strašný randál a víme, jak jsem citlivý na zvuk. Musím si zacpat uši, zatímco ostatní odrážejí od auta do chajdy. Cizí holka jde s námi. Rajcovně pohazuje boky. Houpe se, je to dobré na stimulaci, ale nic neříkám. Padla mi do oka hned, jak jsem ji zočil.
Holky si hrajou s věcma nepoužívanýma sto let. Mají tam kastrole a hrnce, upravují závěsy. Hloupé prostocviky. Já sedím na verandě a piju piva s R. Bavíme se jako vždy o hovnech. Celý život ho znám, toho psychopata, a nikdy se nepřestávám divit, čeho je schopný. Nevycházím z údivu, kolik bab jsme spolu měli. Já začínal a on je dojížděl. Baby zůstaly uvnitř s šoférem. Půl dne v tahu a začíná se stmívat, furt sedíme a pijem. Pokuřuje a já tahám šňupací tabák. Jako Neruda v 19. století. Pak přichází na řadu trochu rivotrilu, o něco později šňupeme lajny neurolů. Přichází baby, jsou nudné jak rizoto. Nechám je mluvit, ze zdvořilosti a pak se pokouším zvednout. Matou se mi slova, sápu se po stopařce. Má dobré kozy, jako ta druhá. Chci ji šukat. R. zachraňuje situaci tím, že mě bere do hospody. Cesta stála za prd, samé výmoly, padali jsme na držku a pořád se pokoušeli jak tupé ovce, boží hovádka, k ní dojít. Před hospodou stál větrník, nebo jak se jmenuje. Uvnitř nikdo, jen dělňas s kšiltovkou. Servírka prvotřídní, hned jsem ji studoval. Měla béžové sáčko a kouzlila úsměvem. Mám rád ženy, co se smějí. Připomínají mi, že život může být snesitelný. Za určitých okolností. Jsem mimo, je mi na grcaní, bliju do hajzlu, vracím se. Jdu k servírce a hulákám, že ji chci šukat. Děs v očích, pak se směju, ona ustupuje. Říkám, že se nemusí bát, že jsem neškodný, jen frustrovaný, méněcenný, nevyužitý a sexuálně nevyrovnaný. Když vidím sukni, chci pod ní a projet vulvu. Hned bych ji blyštil do vagíny. Brousit čuráka se musí pořád, je to zákon přežití. A já, který to mám sotva pětkrát do roka, potřebuju za každou cenu nějakou kost. Připomínám si, že jsem zde kvůli pivu. R. jen sedí a začíná být v hypnóze, úplně se ztrácí z prostoru. Mám tak třinácté patnácté a ty borovice a jsme plni našňupovaných prášků. Posilovačů nálad. Myslím jen na barmanku. R. mluví o tom, že vyhladí Židy, že jsme ve světě židáků, kteří drží ruku nad ekonomikou a drtí nás, nejspíš retardovanou třídu nemakačenků. Třepe se mi ruka, mám nefalšovaný třes smrti. Necítím obě ruce, šlachy, odchází nos, jsem celý v ohni. Padají mi zbytky prášků z nosních dírek do piva. R. mi pořád do xichtu vpaluje dým z haše. Dělňas prchá. Servírka odchází ven a telefonuje. Mám chuť ji odvléct dovnitř a pohrozit násílím, pokud se nesvleče. Znovu šimrání lahodných doušků chmelu. Teď bych mohl umřít - ostatně blížím se mílovými kroky. Odcházíme před devátou a v půl desáté sedíme (ležíme) v pokoji s babami a tím šoférem. Atmosféra na vyblití, očividně nás nechtějí u sebe. R. chce aspoň svoji babu, pouští si Rachmaninova 2. klavírní koncert, třetí větu, já jdu na verandu a snažím se usnout. Klížení oči, dech se nepravidelně odvíjí do štěkotu psů a cvrkání cvrčků. Cítím se, jako kdybych byl mimo tělo. Tak asi buddhisté zažívají osvícení. Přichází stopařka, jsem zas při sobě, směje se mi, já taky, pak jdeme nahoru po schodech, točitých, visutých, lanovitých, jestli takové jsou, jsou zahalené oblakem vášně a purpuru, ona lotosový kvítek a já nemocné hovado. Padá do postele, svlékám ji, láska, laskám ji, zapomnění, okamžitý spánek. Ráno se probudí a říká: Vypadáš jako Jason X, masový vrah. Chybí ti jen maska.
"Dík, žes mě přirovnala k postavě z tak debilního filmu."

Musím přestat s drogami. Život je nekonečná hrůza, koloběh sestupů a zdánlivých rovin, ve kterých číhají tygři, aby vás rozsápali. I bez chlastu je k nepřežití, s ním však veškerý kontakt mizí, vůle degraduje na pouhý instinkt, radost se ztrácí. Zbyde jen fasáda klaunství a touha se zlikvidovat jednou provždy.

Ojedinělý výkřik chudáka, kterému hází na hlavu hnůj

10. září 2014 v 15:57
Šáteček slzy mé vypijel,
nezbylo po nich už sledu:
v šátečku praskají krystalky
jitřního, jarního ledu, ALE FURT DOST ZMRZLÉHO ledu...... tak to by bylo... chapadla po nás jdou všude!
Sníh kose bije do řeky, do starce s hůlkou, do arkád a do tupých hlav.
Tak si představuji, když za mými zády zhášejí pouliční lucerny, dokonalou obsesi. Jen jít a být pohlcován tmou. Výtečné.

V rádiu čas-rock jede přiteplený moderátor se slovy: víte, jak vlastně vypadáme? A nebo kde koupíte baterie pro chytrý telefon? To vše a ještě více na časrock.cz. V předešlých momentech se ukázalo být rozhodující ocitnout se ve správný čas na možno-li ještě správnějším místě. Poté snad až obligátní se pak jeví snaha vyhmátnout určitý časový posun tak, abychom si v běhu událostí zachovali chladnou hlavu. Ještě více se dozvíte na jediném portálu v republice na adrese zmatkyčasu.cz. Mezi relativně obyčejné a vlastně velmi společenské druhy zvířat pohybujících se v našich lesích patří tzv. gaskoňský kamzík. Jeho starší bráška muflon, jak se učí na každé přírodopisné fakultě - vyhynul nejméně před třemi miliardami letv v neolitu, ale stále se těší mezi badateli velké přízni. Ještě než zmizíme v propadlišti dějin, si prosím povšimněme, že chytří lidé myslí obvykle nikoliv na zítřejšek, ale spíště na příště rok nebo na deset let dopředu či na celý život, furt kupředu prostě. Vede je k tomu podvědomá útěcha, že jak si kdo ustele, tak si lehne, což je úsloví, které příliš zdomácnělo v ústěch hlavně pohodlných a konformních lidí a u nichž nachází trvalé potvrzení, protože je snadné být jako každý druhý. Odsouzen k práci v nesmyslných stereotypech. Nesnadné je být trošku odlišný a přesto uspět - ale to je zas jiná story. Bohužel pro nás všechny život není jen to, co z něj uděláme, ani to, co z něj udělají okolnosti - pro nás často nepříznivé. Rád bych se dožil doby, kdy si budem gratulovat k úspěchům, mrkat se na sebe v předtuše dalšího a dalšího úspěchu, a nikoliv se děsit představy, jaká šikana nás čeká zítra. Postel však zůstává často rozestlaná. Muži většinou kašlou na zastýlání.
Opilci - věčně bodré téma, které nás svou nalehávostí znovu a znovu ujišťuje, že máme před sebou kopec práce, dost na tyhle inkarnace a na tisích dalších do zničení světa. Jak rád se divám na ty pofiderní uslintance, kteří v bezvědomí leží před vratami soudu a drží stále v ruce flašku. Připomínají mi sebe, stejně zmateného, ale jen několik hodin denně či spíš nočně, po zbytek času si výhledově držím přijatelnou hladinku. Výhodou opilství je, že nejsi nikdy sám, pořád máš společníky a hodného přítele, který na tebe čeká a může tě držet v chodu skoro nepřetržitě. Tak např. chlast může i za pondělní výbuch plynu v Havířově. Mladý šestadvacetiletý muž, schizofernik, toho času nezaměstnán, zde v jednom sídlištním baráku měl v úmyslu spáchat sebevraždu. Dívka ho opustila, on to neunesl a chtěl se vyhodit do vzduchu. Za úmyslné ohrožení může skončit až na 8 let ve vězení. Ale ve skutečnosti daleko větším vězením je jeho schizofrenie nebo sestřička paranoia, která s narůstají hladinou alkoholu v krvi se stává žalářem nejtemnějším. Mezi mé historicky nejhorší přátele patřili schizouši, protože jako u toho baráku, kde cesta k němu musela být uražena pro padající kamení a celkovou nestabilitu vozovky, tak i oni si ve svých zbloudilých myslích vymýšlejí svazácká pouta pro dokonalou destrukci svých kamarádů. Jsou to principálové podrazů a ve svém zmatení jakékoliv temné emoce. Neuvědomují si své neštěstí a tím jej ještě zmnožují.
Ještě jedna věc mě pobavila na dnešku. Je stejný jako včerejšek a předvčerejšek. Mám úplný klid, z ulice nedoléhá bzučení klaksonů, jsem víc než ospalý po antipsychotikách, ale vevnitř cítím neodbytnou touhu se zdunit někde v restauraci Poseidon v Porubě. Kde na mě chapadla cítění nedosáhnou a kde si zase jednou užiju kuželky za dvacku s ožralými cikány.

Hostina

10. září 2014 v 4:25
A když jsem se vyložil z okna, uvažoval jsem, co to všecko znamená. Válka vlastně není ani tak moc bojování. Válka je chlast. Válka je zapomenout na zabíjení a na všechny rány, co jsme utržili. Válka, to jsou všechny ty opilé noci vyvedené v barvě jako ve filmu. Ale ze všeho nejvíc je válka příběh o Popelce, v které se každý chlap promění ve vojáka.
Hájili jsme hrad

Na vmetení do tváře

9. září 2014 v 9:19
Chvála na les panenský, místo obrů, lidožroutů, společnost vyvržených, triumf chlorofylu. V pásmu železné opony jsem projezdil terénním vozem zchátralá místa táhnoucí se přes hory a doly jako zbytky Čínské zdi. Vystřelit si z pušky, s prudkým trhnutím pažby, být dělníkem v továrně na zpracování vlny, chodit pěsí túry třeba i ve 3, 4 ráno, rozsvítit baterku nepřipadalo v úvahu, přítažlivost prsu je anglosaskou výsadou, bohatě zdůrazňované poprsí mají rády americké filmové hvězdy, kankán Francie zas vystavuje kalhoty a podvazky, sýr, chléb, víno, oproti milkbarům v Americe. Ježek svinutý do klubíčka, týká se i pásovce, který je prý zdokonalená želva, jak popsal jeden Francouz. Někdo si víc vytrpěl svou ryšavost, pro chudé je to příliš trpké, než aby žertoval. Jiný snědl v průměru kilo chleba denně. To bylo za války. Tehdy jsme žili prakticky po hospůdkách, kočovné stravování, v ruce kroucenou hůl, tvář bíle napudrovanou, krásná, tichá, tajemná zpěvačka, tajemným zastřeným hlasem četla z Deníku schizofernika. Nicole Lednizalová, skočila pak v metru pod vlak. Vyhlídka, která ve mně spíš probouzela nervozitu než zvědavost. Jinak celkem obletovaná žena.

Vidět zkřivenou tvář alkáče - vidět dětskou tvář nevinnosti. Úsilí ptát se "hezky", příliš okatě, v jejím věku neuvěřitelné.
Co je slyšeti? Co se povídá? Nevím, pač nečtu žádné noviny. Noviny často lžou, mluví o všelijakých věcech. Povídá se všelico.
Noviny vypráví o nouzi, o bídě, o hladu. O pádu dobytka, o moru lidí. O ourodě a hajnosti v obilí a víně. Letošního a loňskýho roku.
Chléb, mouka, kdepak drahný čas jste byli?
Zavadil o stůl, o postel, o dveře, o kámen, o strop. Vyrostl již nade mě, nad tebe, nad něho, oblak přitáhne nad město atd.

Moldánky křivící rysy, zastřeny vlhkým oparem očí, vzhled po návštěvě... byl živější. Ale sotva uplynulo půl roku, snažil jsem se s ní držet krok, v hustých zagnaňských lesích jsme sbírali jahody a plašili na mýtinách zajíce. Pod kameny v potocích jsme chytali hrouzky.

Prostě jenom

8. září 2014 v 2:03
Láska je vynalézavá, to se ukázalo i v ghettu. Zamilování hledali a nacházeli úkryty v arkádových ochozech, využívali každé příležitosti, aby se pomilovali v opuštěných zákoutích.
Nejlíp na tom byli řemeslníci, kteří pracovali v malých dílnách. Mít přítele řemeslníka bylo takřka ideální.
Naděje mi pomohla přežít

Zvláštní úleva

6. září 2014 v 3:01
Slouží a chudý, proto musí být vynalezávý. Musí ohýbat hřbet a snášet pánův rozmar, zakouší proto zlost, škodolibost, bojuje o sebe všemi prostředky - ale zná také prostou radost ze života, ze svobodného doušku vzduchu, z květin a oblaků, které nemají žádného pána. Touží. Touží po ženách, které jsou mu nedostupné, a proto ví o lásce víc než ti, kdo ji mají, kdy si vzpomenou.
Největší z pierotů