Září 2014

Chryzantéma v bahně

5. září 2014 v 9:45
To zas bylo podvečerní relaxování, nahrnul se ke mně stolař, který byl hrdý na své výrobky a opil se, že mluvil páté přes deváté, aby nabalil baby u stolu. "Co umíš dělat rukama ty, ty děvko? Nadávat!" Když mu jedna vstřelila facku, tak ji dal taky, až sletěla z židle. Pak zas začal truchlivě rozprávět o svém podělaném otci, který mu nechce splácet dluhy.

Odešel jsem trochu stranou do kumbálku, byl jsem tam s mladou kočandou, která zná mého kámoše z dětství a ta mi porád vyprávěla, jak ji nasral, že šuká s jinýma, což by mu odpustila, kdyby jí aspoň napsal, ale takhle si připadá jako vzduch. Toleruje mu každou šlapku, i ty tmavovlasé piciny, jenže když holt nenapíše, tak na něho sere. Společně jsme probrali celou historii jejich vztahu. "Nemá si co vyskakovat, když vypadá, jak vypadá."

A pak to šlo ještě víc z neskutečného kopce, puboš se opil a zřítil ze stolu, kde předtím tančil, spadl na hlavu a měl bouli jak kbelík na píseček. Nahrnulo se k němu několik starostlivých lidiček, kteří ho drželi "při vědomí" a snažili se mu tu hlavu ledovat. Musel se cítit jak sněhulák, který procitne z kocoviny.
Takže si to shrňme: včera pár facek, nepodařené flirty (ovšemže druhých), rozbité týly a hlavně k uzoufání nuda. Potkal jsem pár známých opilců, ale byli tak unavení, že mi nepověděli nic nového. Servírky si četly noviny. Večer, noc, noc a ráno, vše k uzoufání, nepřál bych ani svému nepříteli, kterého nemám, něco tak mučivě tísnívého. Být zároveň v hospodě pod parou a nebýt vlastně ani přítomem - tomu šrumotu pobývání a syčení píchlých kol zábavy.
Držte se v přijatelné lajně a sjíždějte lajnu. Výhody připutují samy.

Jezdectví povýšené na vozík

4. září 2014 v 9:58
Tak jsem si vzal ranec prášků, abych si lebedil jak princ z hrášků, akorát že jsem chtěl spát a už se nejmíň dvacet let z narkózy neprodudit. Všemožně jsme s borcem vymýšleli kombinace, jak je nadrtit, třeba hasákem (úderovou plochou, shrnovat pravítkem) přes fólie, aby to nebralo moc odpadků. No a nakonec se podařilo, dělali jsme si i koktejly z neurolginů, měli jsme jich snad třicet, pak různé antidepresáče, klasické rivotrily, benzáky (xanax) na náladu. Měli jsme je v obří kádi, ze které bylo možno si libovolně brát, když už se cítil příliš mnoho v normálu, tedy čti nanic. Motali jsme se po celé cimře, shazovali židle, převracely obrazy a skříně, malovali piktogramy na zeď, celkově to tam vypadalo jak u Peera Gynta, když se octl v síni krále z hor. Šňupaly jsme z nich lajny, ohřívaly, aby se roztekly a pak hulily se šňupacím tabákem ze skleněnky atp. Opravdu se člověku následně dobře grcá nebo spí - nebo se pogrcá ve spánku a už se neprobudí. Což je, musíte uznat, romantický odchod ze světa. Jak v pohádce - nepovedené o Karkulce a vších, co chytla od krtka, když mu vyčesávala bodlinky. Dopadlo to chvalitebně s mírnou výhradou, avšak mohl jsem si aspoň natočit svůj belhavý pochod o berlích od zárubně k zárubně, od žehlícího prkna k telce, než jsem přistál na zemi a usl jak dudek. Totiž přestanete po nářezu náhle rychle cítit nohy, máte to jak s MDMA - účinnou látkou.
A jak říkají kolegové z norské země, není špatné počasí, jen špatné oblečení. Příště budem muset zvolit taktiku, která nás udrží při eufórii déle než půl druhé hodiny. Celkově dávám tři hvězdičky z pěti. Nedoporučuji začátečníkům a už vůbec ne skeptikům, bojovníkům za plynulé vyjadřování (krasořečníci) a osobám drogově závislým.

Turbulence

4. září 2014 v 2:59
Proč jen musela jezdit tak daleko? pravil. Tady bych ji dokázal zachránit.
Připadá mi ironické, že muž, jehož skutečně milovala, byl zároveň sám, kdo věřil, že by jí mohl zachránit život. Hodně jsme slyšeli a ještě uslyšíme o tom, že chirurgové pro princeznu nemohli nic udělat. Hasnat nicméně cítil, že by to svedl.
Zdálo se, že je zcela zbytečné o věci dál hovořit. Byla mrtvá.
Vzpomínky na Dianu

Tovar

2. září 2014 v 5:27
Tak to rachotí, už bylo načase. Maminky brum brum vezou se v autobusech, dětičky se vracejí zpátky do škamen, aby z nich vyrostli budoucí nositelé Nobelovy ceny za ekonomiku, učitelée si přestanou užívat výměnných pobytů v zapadlých belgických vesničkách, kde stojí pivovar, který vyrábí pravé kopřivové pivo a splašky informací proudící rychlostí tetrabytů konečně sklouznou v té správné trubici rovnou nám do mozků. Prázdniny jsou fuč, ať žije kapitalismus v plné síle. A jen houšť, a jen přidat, prosím. Já tak sedím přes den ve výčepu u Chachárka, piju svůj ixtý desetistupňový čajíček a vzpomínám. Navzdory hluku a příliš hlučné samotě, kterou si tak vrchovatě dopřávám, mi v žilách proudí nostalgií zředěná krev. Kdypak jsem si naposledy sedl do lavice a drže jednu s mých propisek, rmoutil se nad zeměpisnými údaji a do periodické tabulky prvků se začítal ve snaze zjistit atomové číslo praseodymu, abych byl přiveden k zdravému rozoumku a alespoň zprostředkovaně doveden k poznání, jak moc je vědění užitečné a že kdo nepracuje hlavou, musí dělat rukama. Ale jak už jste asi pochopili, dámy a pánové, mým údělem bylo odjakživa odpadlictví. Nejdříve od učení, později od přátel, lásek, rodiny a pak od celé požehnané společnosti. Zatímco přes den se nalívám svými životabudiči, chmelovými koktejly, v noci je míchám vodkou, rumem, vínem i hruškovicí, aby nabraly ríznější příchuť a lépe mi připomněly, kam se ubírá mé úsilí, kam kvete mé počínání. A tak zvolna vlahý den přechází k poprchavému večeru a život, kdysi tak nadějný jako všech, pomalu prolézá sněť umírání. Co vlastně, my nevyzpytatelní tvorové, oběti fatalité a pravého smutku, zmůžeme proti expandujícímu vesmíru, když jak se zdá, vše, nač vzpomene, zachvacuje úpadek a pouze přehnaná benevolence nám bránít vejít do ulic a zničit, nač připadneme.
Už ani nepociťuji radost při styku s materiálem a hmotou, netěší mě trpělivě a pečlivě zkoušet ušlechtilé dřevo, hoboj, promačkávat klapky a dýchat do něj, aby vyluzovalo tytéž zvuky v nekonečných obměnách - funkční zvukové experimentování spadá do stejné kategorie jako nejžhavější výstřelky módy - pěkné na pohled, ale vespod huj - pouhá forma bez ducha - jako některé fotomodelky, hlasatelky předpovědi počasí a dohazovačky připojištění. Už mě nudí psát, protože píšu jako stroj, zcela rutinně a bez zájmu, nic nerozněcuje mé vášně a nelahodí mému temperamentu. I když nakrásně vynaložím energii, kterou násilně spotřebovávám na pití, nedaří se mic nic, co by ve mně vyvolalo pozitivní ohlas. Stávám se houbou, co se ne a ne namočit. Každý je mi cizincem na tomto světě a nepoznávám nikoho blízkého. Sílu svého zoufalství nejlépe změříme v zrcadle, ono ti jako dobrý přítel jen málokdy zalže a jsou vlastně jakousi branou do tajemného univerza, leckdy ti zrcadlo poví i příběh, kterého ses nenadál. Kupříkladu mé zrcadlo vypraví bláznivou story o temných šterbinách očí, které viděly příliš mnoho, než aby se neuzavřely v tichém kataklyzmatu šílenství. O obočí divokém a nespoutaném, o nose, u kořene úzkém, mohutně se rozšiřujícím a požitkářských, prokousaných rtech s mrtvými koutky, a pak taky o bradě pěkně kulaťounké, takové, jaké bys přiřkl rozvážnost, leč zle bys udělal. Podává truchlivé svědectví o člověku, jemuž je vše lhostejno a jemuž žádný gag už nevrátí naději víry. Mermomocí se odvažuje překročit stín v nedohledné dálce, příliš povznesen nad skutkové podstaty tohoto provizorního života, neobrace už žádnou pozornost k vnější realitě, schází do suterénu chrámu a v náhlé agónii paměti nachází jen polorozpadlou tvrz, tvrdou i křehkou slátaninu bývalých zážitků.
Odhalování dalších a dalších vrstev se jen exhibuje složení té totožné duše okolí - periferní křivky doufání a zoufání na pozadí nepřehledných siločar proudění, běhu všednodennosti. Duše je možná kočíčí hajzl. Trocha písku a obalu bez určení.
Majitel bytu už mi navíc leze na nervy, vyměnil zámky u průchozí místnosti s postelí, takže spím na podlaze, což sice podle odborníků na obratle je užitečně (mít podklad zemi), ale zkuste si tak poležet pár týdnů a pochopíte, že postel je přenáramný a ještě dost nedoceněný vynález. Teď se mi tu děda s kumpánem dohadují s šéfem o tom, že "moment, tohle je desetikoruna" ve snaze vytřískat dvacku na pivu, které stojí šestnáct.
Tak já vám nevím, za 3 tisíce měsíčně jsem vyžil déle než rok, a to jsem byl každý den našrot. Řeklo by se, že dnešní senioři neumí hospodařit s dukáty. Je fakt, že mě často zvali a že jsem si nemohl stěžovat na nedostatek ohledů od výčepních, kteří mě v našem metanovém městě bezpečně znají. Ale i za prosluslost se nemálo platí.

Pod stany vlasů

2. září 2014 v 1:36
Ty blahá milosti,
ty prostý dechu, křišťále,
tys nemohl se nerozbít
v tak zvrdlé slepotě,
přespříliš lidský blesku v ničemném,
hvozdnatém, vzteklém, temném hukotu
nahého slunce.
Cítění času

Kroužek v kundě

1. září 2014 v 9:24
Ratuska.blog.cz napsala něco jako: "Když se vracím nádhernou deštivou nocí z hospody domů, nemůžu ani došlápnout na zem, abych se na centimetr k jedné z nich nepřiblížila bosou nohou. Jsou všude a zvlášť tam, kde nesvítí pouliční lampy. Pokud jenom leží, jde to, pokud sebou mrskají a natahují se po mně, skáču do prázdna a doufám, že nedopadnu do měkkého. U dveří do domu si oddychnu. Jsem v bezpečí. A pak se rozsvítí a ona se tam mrská za rohožkou přímo u dveří jedna obvzlášť vypasená. Humus." a nám nezbývá než přikyvovat. Horší než žížaly z živočišného světa jsou ty ze světa lidského. Natahují po vás maloštětinná chapadla a chystají se vás vysávat. Někteří i svítí, aby vylučovaly světelkující sliz. Svítí nejčastěji tam, kde je úplná tma, aby ve vás fantasmagorie jejich přítomnosti vzbudila děs šitý vám přímo na míru. Pro lidi nevidomé mají pohotově tu odpornou vlastnost, že jsou to chodící humusáci a vysávají z každého póru tolik důležité živiny, čímž nabírají na objemu a nechutnosti. Komu štěstí nepřeje a spadne chraň Bůh do žížalýho hejna, octne se rázem v pravém pekle. Zalezou mu okamžitě pod šaty a do všech děr, kde kopulují a vytvářejí tak další legie svých potomků, lačnějších po hlenech víc než jejich rodičové. A jak by řekl filosof Berďajev, je přece lepší, když většina žije na vyšší úrovni, než aby všichni žili jako žebráci, takže s touhle starou pravdou na paměti se pouštějí do osídlování čím dál zapadlejších koutků vaší existence, aby mohly žít jako skutečné komtesy. Člověk by se jim rád vysmál, těm svinujícím se tyčkám, ale sotva otevře ústa, naplní mu chřtán. Z nedostatku taktu vám takřka nedovolí se ozvat.
V dávných dobách se na ně lákaly rybky, ale ty časy už jsou dávno pryč. Teď už i kostnaté rybky před nimi prchají a raději se zakousnou do chutnější pijavice.