Tovar

2. září 2014 v 5:27
Tak to rachotí, už bylo načase. Maminky brum brum vezou se v autobusech, dětičky se vracejí zpátky do škamen, aby z nich vyrostli budoucí nositelé Nobelovy ceny za ekonomiku, učitelée si přestanou užívat výměnných pobytů v zapadlých belgických vesničkách, kde stojí pivovar, který vyrábí pravé kopřivové pivo a splašky informací proudící rychlostí tetrabytů konečně sklouznou v té správné trubici rovnou nám do mozků. Prázdniny jsou fuč, ať žije kapitalismus v plné síle. A jen houšť, a jen přidat, prosím. Já tak sedím přes den ve výčepu u Chachárka, piju svůj ixtý desetistupňový čajíček a vzpomínám. Navzdory hluku a příliš hlučné samotě, kterou si tak vrchovatě dopřávám, mi v žilách proudí nostalgií zředěná krev. Kdypak jsem si naposledy sedl do lavice a drže jednu s mých propisek, rmoutil se nad zeměpisnými údaji a do periodické tabulky prvků se začítal ve snaze zjistit atomové číslo praseodymu, abych byl přiveden k zdravému rozoumku a alespoň zprostředkovaně doveden k poznání, jak moc je vědění užitečné a že kdo nepracuje hlavou, musí dělat rukama. Ale jak už jste asi pochopili, dámy a pánové, mým údělem bylo odjakživa odpadlictví. Nejdříve od učení, později od přátel, lásek, rodiny a pak od celé požehnané společnosti. Zatímco přes den se nalívám svými životabudiči, chmelovými koktejly, v noci je míchám vodkou, rumem, vínem i hruškovicí, aby nabraly ríznější příchuť a lépe mi připomněly, kam se ubírá mé úsilí, kam kvete mé počínání. A tak zvolna vlahý den přechází k poprchavému večeru a život, kdysi tak nadějný jako všech, pomalu prolézá sněť umírání. Co vlastně, my nevyzpytatelní tvorové, oběti fatalité a pravého smutku, zmůžeme proti expandujícímu vesmíru, když jak se zdá, vše, nač vzpomene, zachvacuje úpadek a pouze přehnaná benevolence nám bránít vejít do ulic a zničit, nač připadneme.
Už ani nepociťuji radost při styku s materiálem a hmotou, netěší mě trpělivě a pečlivě zkoušet ušlechtilé dřevo, hoboj, promačkávat klapky a dýchat do něj, aby vyluzovalo tytéž zvuky v nekonečných obměnách - funkční zvukové experimentování spadá do stejné kategorie jako nejžhavější výstřelky módy - pěkné na pohled, ale vespod huj - pouhá forma bez ducha - jako některé fotomodelky, hlasatelky předpovědi počasí a dohazovačky připojištění. Už mě nudí psát, protože píšu jako stroj, zcela rutinně a bez zájmu, nic nerozněcuje mé vášně a nelahodí mému temperamentu. I když nakrásně vynaložím energii, kterou násilně spotřebovávám na pití, nedaří se mic nic, co by ve mně vyvolalo pozitivní ohlas. Stávám se houbou, co se ne a ne namočit. Každý je mi cizincem na tomto světě a nepoznávám nikoho blízkého. Sílu svého zoufalství nejlépe změříme v zrcadle, ono ti jako dobrý přítel jen málokdy zalže a jsou vlastně jakousi branou do tajemného univerza, leckdy ti zrcadlo poví i příběh, kterého ses nenadál. Kupříkladu mé zrcadlo vypraví bláznivou story o temných šterbinách očí, které viděly příliš mnoho, než aby se neuzavřely v tichém kataklyzmatu šílenství. O obočí divokém a nespoutaném, o nose, u kořene úzkém, mohutně se rozšiřujícím a požitkářských, prokousaných rtech s mrtvými koutky, a pak taky o bradě pěkně kulaťounké, takové, jaké bys přiřkl rozvážnost, leč zle bys udělal. Podává truchlivé svědectví o člověku, jemuž je vše lhostejno a jemuž žádný gag už nevrátí naději víry. Mermomocí se odvažuje překročit stín v nedohledné dálce, příliš povznesen nad skutkové podstaty tohoto provizorního života, neobrace už žádnou pozornost k vnější realitě, schází do suterénu chrámu a v náhlé agónii paměti nachází jen polorozpadlou tvrz, tvrdou i křehkou slátaninu bývalých zážitků.
Odhalování dalších a dalších vrstev se jen exhibuje složení té totožné duše okolí - periferní křivky doufání a zoufání na pozadí nepřehledných siločar proudění, běhu všednodennosti. Duše je možná kočíčí hajzl. Trocha písku a obalu bez určení.
Majitel bytu už mi navíc leze na nervy, vyměnil zámky u průchozí místnosti s postelí, takže spím na podlaze, což sice podle odborníků na obratle je užitečně (mít podklad zemi), ale zkuste si tak poležet pár týdnů a pochopíte, že postel je přenáramný a ještě dost nedoceněný vynález. Teď se mi tu děda s kumpánem dohadují s šéfem o tom, že "moment, tohle je desetikoruna" ve snaze vytřískat dvacku na pivu, které stojí šestnáct.
Tak já vám nevím, za 3 tisíce měsíčně jsem vyžil déle než rok, a to jsem byl každý den našrot. Řeklo by se, že dnešní senioři neumí hospodařit s dukáty. Je fakt, že mě často zvali a že jsem si nemohl stěžovat na nedostatek ohledů od výčepních, kteří mě v našem metanovém městě bezpečně znají. Ale i za prosluslost se nemálo platí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | E-mail | Web | 2. září 2014 v 13:22 | Reagovat

tohle jsem si nechtěla číst, a pak jsem pořád četla a četla a čekala a doufala, že bude happyend na konci.. Nebyl. Je to nějaký až moc šedý, celý.

2 daeris daeris | Web | 2. září 2014 v 17:18 | Reagovat

Kdyby to šlo, tak uzavřu s postelí sňatek.

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 2. září 2014 v 17:49 | Reagovat

To počasí venku je přímo výzvou k psaní takového super článku! :-)

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 3. září 2014 v 0:40 | Reagovat

Dýchla na mě nostalgie, ale zahnala ji odevzdanost. Chtělo by to napumpovat elán do žil...

5 mengano mengano | E-mail | Web | 3. září 2014 v 4:15 | Reagovat

Těžké čtení.

6 Beatricia Beatricia | Web | 3. září 2014 v 10:17 | Reagovat

Brilantní článek... originální slovní obraty a přebohatý výrazový slovník. Četla jsem bez dechu na jeden zátah. Jsem ráda, že poznávám tvůj blog a děkuji ti za milý komentář.☼☼☼

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 3. září 2014 v 20:14 | Reagovat

Škamna a kalamář.
Slova, která zanikla.

8 Fredy Kruger Fredy Kruger | 3. září 2014 v 22:14 | Reagovat

" Zítra ať  mažeš  s taškou  k  škole !!"

" Nepůjdu otče !"

"Půjdeš !  ty  wole !"
... dále pak slyšet jest  matičku :
" Učitelce vem kytičku !!"

Řve otec :  " Tu osmičku doděláš,
sic zbiju tě  až se poděláš !
... říkám ti, - snaž se mně  nenasrat !!"

" Otče ! vždyť  bylo mi šedesát !!"

" Nevadí ! chytrý jsi, statný a vzrostlý !!"

( otec  chlapce  je  neúprosný )

9 womm womm | E-mail | Web | 4. září 2014 v 9:03 | Reagovat

Strašne pochmúrne čítanie. Toto som si mal rpečítať skôr niekedy v noci ako teraz naráno. Celkovo mi to prišlo tročku zmätočné a náročné, ale zas zvládnuteľné.
Teším sa na niečo ďalšie :)

10 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 10:55 | Reagovat

"Sílu svého zoufalství nejlépe změříme v zrcadle."

- asi si tě přidám do diáře s výpisky kouzelníků se slovy. Líbí se mi tvůj niterní svět, alkoholiku .)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama