Pozoruhodný cukrouš

26. října 2014 v 2:38
Dneska opruz jak povodeň, furt s žebříky šachovat. Zas jsme byli na nějakém zámku 20 metrů do výšky, všelijak ohnutými okapy a střechou, na které se nedá ani pořádně stát. Půlka domku byla z kamene, kolem oken to hrálo dřevem atd. Sufety byla křivé, jako by se na nich vyřádilo hejno umělců. Vůbec celý ten barák stavěli nějací umělci.
Ale jen 9 hodinek Marnosti, uteklo to bezbolestně, sice zas slunko v poledne přehánělo, ale jinak obstojné počásko. Akorát na nějaké kování.
Po zpáteční cestě jsem míjel hřbitov, nedaleko Radfordu, s takovými těmi deskami vtlačenými do hlíny. Hříšně krásný. Působí to neodolatelně, když projíždíte kolem a vidíte jen se naklánět vrby ve větru a malé výstupky ze země, jako tlačítka. Až se tu rozsekám, tak mě pohřběte do takové krabičky. Vím, že jsem chtěl v různých fázích života raději rozkouskován a nardcen do sardinek nebo rozprášen nebo sežehnut, tedy vem to nešť, časy se mění a s nimi i naše preference "života po smrti."
Vlastně je mi u prdele, kde mě pohřbíte, v srdci jsem už odedávna mrtvý! Každý v sobě nosí svůj smrti kvásek a ten můj nakynul už dávno. Zajedu si do Washingtonu do nemocnice, abych chytil ebolu a mohl to jen potvrdit!
He-he-he, jokes aside. Báječný den, ještě lepší večer (orgasmus smíchu jako při čtení Jirky Charváta a jeho Čaje o páté) teď mi pod peřinou dochází rýže, obalená v ručnících, mňam. Kuřecí nudličky na kari s tamtím pod peřinou.
Držte se, andílci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jannie Wearbliss Jannie Wearbliss | Web | 26. října 2014 v 9:07 | Reagovat

Někdo chce do smrti do krabice, někdo vysřelit do vesmíru, někdo rozfoukat popel po moři, někdo nechce být zapomenut a někdo nechce umřít vůbec.

2 Elis Elis | Web | 26. října 2014 v 18:52 | Reagovat

Nerada mluvím o smrti, pohřbech a všem co s tím souvisí, na pohřby zásadně nechodím, vzbuzuje to ve mně ponuré myšlenky ..... proč se vůbec zaobíráš smrtí, jako by už stála s kosou v ruce za tvými dveřmi, třeba budeš ten vyvolený a dožiješ se ve zdraví stovky .....

3 Bocian Bocian | E-mail | Web | 26. října 2014 v 21:15 | Reagovat

Ja patrím k ľuďom, ktorí majú zo smrti strach. Beriem ju ako záver života a budem sa pripravovať, že raz príde, ale neznášam, keď obieha domy v susedstve predčasne.
Mimochodom článok je veľmi pekne napísaný, aj keď rozoberá tak pochmúrnu tému.

4 Kosáček Kosáček | E-mail | Web | 26. října 2014 v 23:47 | Reagovat

Děkuji za návštěvu a komentář a nemysli na smrt, žij.

5 stuprum stuprum | Web | 27. října 2014 v 1:38 | Reagovat

[2]: Taky myslím, že to tak bude. :D Život umí být ohromný cynik. :D

6 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 27. října 2014 v 16:44 | Reagovat

Myslíš, že člověk má někde v mozku časovanou bombu, která když cvakne, tak je to pěkný rodeo? To sme dva :D

7 Jay Jay | Web | 27. října 2014 v 18:36 | Reagovat

Co se asi stane po stisku takového tlačítka pod vrbou? ;-) Nejde například o hudební nástroj obřích rozměrů? Nebo něco jako morbidní paletu barev velkého malíře? Zpod každého tlačítka vytlačí jiný odstín mrtvolné. Tvé články rozvíjejí moji fantazii.

8 Lenin Lenin | Web | 28. října 2014 v 14:09 | Reagovat

Hřbitovy jsou na nic, přece. Nikdy jsem nechápala lidskou potřebu nechat se po smrti zavřít do bedny či urny a potřebu jejich příbuzných neustále se vracet truchlit nad ostatky. Já na hřbitov prostě nechodim, vzpomínám radši doma. Sorry, babi.

9 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 30. října 2014 v 18:28 | Reagovat

Přání jedince a rozhodnutí pozůstalých jsou  někdy naprosto rozdílná. Máma  nechtěla jít do zeme, ale táta ji tam dal. Tchán chtěl být rozprášen na loučce a stojí v dóze ložnici...

10 Akim Akim | E-mail | Web | 30. října 2014 v 21:16 | Reagovat

Taky přemýšlím kam se mnou, až mi šéf přikáže. O to své zmrzačené bodýčko ani strach nemám, ať si ho třeba naloží do octa. Co ale kurva bude s tou mou neklidnou dušinkou, nerad bych tu strašil na věky. :-) Teď babo rad. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama