Listopad 2014

Svět je postaven jen na sexu, jak učí Freud

30. listopadu 2014 v 20:57
Když jsem byl malý, říkali mi naši, budiž jim země útěchou, dobře se uč a jez vtipnou kaši. Učil jsem se dobře, což o to, ale moc jsem nejedl. Radši jsem chodil týrat na pole kobylky. Ale následující příběh, vážení přátelé, nebude o mně, bude o Bobbym. Za tři dny to bude rok, co jsem se na stuprumovi zjevil, a nejradši bych tenhle pošahaný čin vzal zpátky tím, že bych blog vymazal! Ale Bobby říká: "Poslyš, S., nic víc už zkonit nemůžeš, v životě jsi podělal všecko, tak proč si jednou nesedneš a nenapíšeš něco, co by mělo šťávu? Tím možná částečně ospravedlníš svou existenci." Přirozeně jsem se cítil dotčený a uražený ve své dobromyslnosti, ale ve skrytu duše jsem cítil, že má pravdu. Je zbytečné, abych psal a psal o hovnech, zatímco ostatní si sednou a jednoduše porodí klenot. Co ostatní spláchnou levou zadní za deset minut, to mně zabere přinejmenším dva dny. Kde je jaká spravedlnost? Inu, co vám mám říkat? Zasadil mi brouka do čelního laloku a já počínal být zoufalý. Vrtalo mi hlavou, co bych mohl udělat pro zlepšení svého kreditu neschopného pisálka a pak mi to došlo. Bylo to jak rána z nebes, svitlo mi přesně tak, jak se přiházívá u těch nejlepších nápadů.
Použiju taktiku spálené země, no jasně! No jasně-ee... Ale co vlastně znamená taktika spálené země? Ve válce se jí upřednostňovalo na území nepřítele, aby pokud možno utrpěl co největší škody svých vlastních zdrojů a nemohl je v odvetě využít. Potraviny, doprava, průmyslová infrastuktura, to vše se stalo terčem útoků, kdy např. při ústupových bojích vojáci vypálili ještě nesklizenou úrodu a v zimě vesnice nechali hladovět. V psaní se taktikou spálené země rozumí snaha pálit mosty, abyste si nadělali dostatek popela k sypání na hlavu a nemuseli brát z rezerv. Je to vlastně poslední sten a výkřik do prázdna, kdy se s neochvějnou vytrvalostí snažíte neztratit tu mizející špetku naděje, kterou v sebe vkládáte. A doufáte v zázrak. A doufáte v překvapivý obrat, že vás pro tentokrát povede ruka Múzy méně hrbolatou stezkou a vy snad konečně spatříte nějaký ten gejzír jednoduchosti a chladivou studánku půvabu. Tak či onak, neměl jsem tehdy potřebnou sílu se mu hrdě postavit a říct: čti a plač, však ti jednoho dne zatnu tipec. Avšak poté, co jsem po nepřetržitém desetihodinovém slovesném maratónu vypotil Kurevníka, pro mě jeho výsměsné poznámky přestaly mít váhu! Konečně jsem v sobě našel ne-li tygra, tedy aspoň pardála. Nyní jsem přesvědčen, že Bobbyho rozsápu způsobem, že z něj nezbudou ani piliny. A kurevsky mu to natřu. Jóó. Jo, he-he-che-che.

Kurevník

Bobby byl ještě malý kluk, navštěvoval výběrovou školu pro speciální žáčky, nosil v baťohu s učením hrst bonbónů a chleba s máslem. Myslel jen na klukoviny. Po obzvlášť nejapném žertíku si ho pozval ředitel k sobě do ředitelny a postavil ho do latě. Tloukl mu ukazovátkem přes prsty a volal: "Tak ty se nebudeš učit? Budeš jen dělat neplechu? Si mě nepřej. Taky děláš nehoráznou ostudu své matce! Chceš, abych tě dal z třídy zpěvu na hodiny náboženství? Pan katecheta by se mohl přetrhnout radostí, aby tebe, ty ošklivý malý nevděčníku, slyšel předříkávat žalmy." Když se Bobby jen povýšeně smál, byl poprvé ředitelem zbit na holou. A přesně podle vzoru učitele všech národů, Jana Ámose, byla na něj použita rákoska, kterou onen doporučoval už před staletími. Komenský je nyní uctíván po celé východní Evropě, kde se z jeho rákosky stala kaučuková trubka. Ale nepředbíhejme událostem. Bobby začal ječet v záchvatu bolesti a vzteku, rozhodně ne nijak dětsky ječet, přísahaje na všechny rohaté, že takovou kapitalistickou zrůdu, jako je ředitel, ještě jakživ neviděl a že z něho udělá vobruč a potře ho jíškou a vyšle na okružní jízdu na měsíc, jestli okamžitě nedá ty šlahouny pryč z jeho zadnice. Tak ho začal bít přes chodila, to už Bobby nesnesl a začal natahovat moldánky. Chvíli ještě postál jako uzlíček neštěstí zbrocený slzami a pak v záchvatu dušení utekl jak šipka dveřmi na chodbu, hulákaje a hřímaje, že svůj život zasvětí pomstě.
Hnal si to kolem o rok starší Píďalky, která už tehdy, kromě dvou potratů, měla na svém kontě mimořádně působivý zadeček a jak tak běžel, zdálo se mu, že v jejích očích na milisekundu zahlédl náznak sympatií. Byl ještě příliš mlád na to, aby pochopil, že jí z očí koukal vyložený chtíč se kurvit. Běžel kolem spousty spolužáků, kteří venku na hřišti hráli fotbal i kolem osamoceného a uhrovitého předsedy chemikářů Lukáše Žabáka, který si v roští honil čuráčka. Když pak o mnoho minut později doběhl až k vratům svého domova, přivítal ho zběsilý jekot nadávek pána otce, který byl už telefonicky ředitelem informován, jak nečestně se ve škole Bobby zachoval.
Netušil, jak tehdy přežil večer a ráno a následující dny, než se život vrátil do starých kolejí, ale věděl s určitostí, že od nynějška se zaměří pouze na jediné, že bude mít jediný cíl, poplatný všemu, co vykoná. Udělá za sebe toho největšího rebela ze všech!
S Píďalkou se ještě téhož léta oženil, nevěstě bylo dvanáct, jemu o rok míň, ale protože byl klukem pomsty, své city nedržel nijak snadno na uzdě i netrvalo dlouho a vyhledával rozptýlení u jiných těl. Zakryt krásnými tvary, poprsími všech značek a docela blizoučko všech těch dámských vnitřností už v jedenácti letech počal rozvíjet umění deflorace, líhal s každou poběhlicí a přefikl každou pouliční fetku. Následkem toho jeho čurák nebývale sílil a mohutněl a už brzy byl větší a skvělejší než čůraci všech ostatních mužů. Naučil se strkat pyje do uch od seker, do skleněných baňek, a pokaždé, když našel nový materiál, o který ještě neotřel svou jitrnici, zavyl jako medvěd grizzly při lovu a s vítězoslavným úsměvem, kterému nebylo lze odolat, si zapsal do notýsku datum a čas objevu.
Jak si klestil cestu od jedné kundy k druhé, počínaly se v jeho tváři rojit prazvláštní bulky - počínající léze nejrůznějších venerických chorob. Zapomněl, že nejlepší prevencí před pohlavními nemocemi je vydatný přísun alkoholu. Úplně přeskočil jednoho období dětství, a to se mu šeredně vymstilo. Z plic mu vycházel jakýsi dutý šramot a místo jazyka mu v hubě pérovala fialová liána jazýčku. Kamarádi ho viděli scházet i zhrozili se, a proto řekli řeznici z masného krámku, aby ho navštívila. Tato vyhlášená kořalečnice mu udělala službu, s úsměvem přistoupila k posteli, kde Bobby nevýslovně trpěl a pak mu nalívala jeden hrnek za druhým, dokud jeho tvář zcela nepozbyla barev a když jeho život doslova visel na vlásku, byl brzy tak opilý, že nevěděl, jestli ještě žije, vtiskla mu na nos polibek a oznámila mu, že nyní je teprve mužem. Po této epizodě začal trávit víc času u řeznice. Někdy si naplnil kapsy cihlami, aby nevyletěl příliš vysoko ke hvězdám a fantazie ho nevynesla na oběžnou dráhu. Pořád totiž věřil ve svůj malý podnik.
Naučil se rozpoznávat prvky v periodické tabulce a přestože ve zdravovědě ani matematice nijak nevynikal, brzy získal povšechný rozhled o vynálezech na poli medicíiny a dovedl z hlavy spočítat kvadratické rovnice. Krásné ženy mu usedaly na ústa a on je sál. Cítil, že nikdo není schopen vymyslet nic jiného, než co se mu rodí ve slabinách. Že kličem k všemoci je klíč uzamknutý v truhlici s varlaty.
A stále dychtil po pomstě, dnes víc než kdy dřív. Proto když jeho otec skonal na leukémii, nešel mu ani na pohřeb, a když se oběsila matka, dal jí přes tetu poslat svazek cibulí.
Jednoho dne se vztyčil a zjistil, že je vyšší než všichni ostatní. Bylo mu právě devetenáct a půl a táhlo mu na horší časy. Jeho výrazná brada zápasníka, tvář Tatara a nos rudý jako hejl mezi očima, která se štětinatě dívala pouze na jediný cíl před sebou, upomínala na egyptské otroky při stavbě pyramid.

Bude kontiunovat...

Nejsem voyeur

30. listopadu 2014 v 0:01
Sklenka

Anička ji rychle přiložila ke rtům, obrátila do sebe a chvilku ji tak převrácenou podržela, aby nepřišla ani o poslední kapku. Když se zas podívala na Pepu, kladl číšníkovi na podnos pětisetkorunovou bankovku a číšník říkal: "Děkuji vám, pane. Srdečně děkuji, bůh vám oplať," a v další chvíli se vznášela hotelovou halou, bezpečně kormidlovaná Pepovou dlaní obemknutou kolem jejího zadku. Ve výtahu zmáčkl devítku a jako vánek se vznesli až ke dveřím jejího pokoje (913). Překotně vylovila klíč z kabelky, dala mu ho, aby otevřel, byla příliš rozrušená a opilá, on otevřel, pustil ji dovnitř, zavřel za nimi dveře. Pak ji bleskurychle chytil jak basebalový hráč pálku, začal ji ohromnýma pažema prohýbat a ona jen těžko odolávala vervě polibků. Vlastně ho nechala si s ní hrát.
Líbal ji jak opice makak, na ústa, na tváře a krk, a ona se mezi polibky nestačila ani zhluboka nadechnout. Nechala jen pootevřené oči a vnímala ho jakýmsi odtažitým způsobem. Naskytl se jí pohled na muže - psa, který je poháněn jediným pudem a ona se na tohoto rujného psa musí dívat. Připomínal zubaře, který se obírá jejími horními stoličkami. Pak to přišlo. Strčil ji špičku jazyka až do ucha. To jí úplně nabilo elektřinou. Jako byste strčili 220V do prázdné zásuvky. Světla začala plát, kosti začaly tát, údy se jí rozproudila životodárná míza a ona pomalu začínala propadat šílenství. Bylo to prostopášné jako první den stvoření, jako první noc zázraků, nezodpovědné jako první soulož teenagerů, a hlavně to bylo tak božsky načasované. Dokázal pouhým dotykem ruky na jejím těle vyloudit ten správný signál. Chytila ho kolem krku a už nepustila, líbala ho jako by měla strach, že se vypaří a on se na malý okamžik tvářil vyděšeně, jako by se bál, že ho zaživa sežere. Těžko říci, kolik času strávili líbáním, ale asi to chvilka byla. Cítila prudké štěstí, sebejistotu, že může cokoliv, nejraději by ze sebe servala šaty a začala se uprostřed místnosti zmítat v divokém tanci. To by bylo dost pošetilé, a tak to neudělala. Jen prostě odplula ke kraji postele, posadila se a jeho shodila, aby nabrala dechu. Položila mu hlavu na hrudník a přímo sršela spokojeností, zatímco on jí čechral kadeře. Vycítila, že uzrál čas k dalšímu kroku. Tak mu rozepjala knoflíček u košile a vzklouzla pod ní rukou, cítila pod žebry bušení.
"Co to tady vidím na temeni hlavičky," zeptal se Pepa.
"Kde co vidíš?"
"No vidím, že máš něco s vlasy, vypadá to na zánětlivé onemocnění vlasových váčků, které může způsobit až plešatost. Androgenní alopecii."
"Můj ty bože, vždyť mám nádherné vlasy."
"Vlasy možná jo, ale kořínky ne."
Nic neřekla, jen ho políbila, svlékla z něj sako, vázanku rozepjala a odhodila je na druhý konec pokoje.
"Vzadu na šatech mám háček. Víš, k čemu je dobrý. Rozepni ho, prosím tě," zašveholila.
On ho rozepjal, stáhl zip, pomohl ji ze šatů a viděl, že má na sobě překrásné fialové kombiné. Pepa byl lékař ze staré školy, nosil bílou košili, jakou nosí naškrobení manekýni a opravdu moc mu slušela.
Po obou stranách krku se mu táhla prohlubeň mohutného svalu a když pohnul hlavu, napjala se a svaly se pod kůží zacukaly. Tak krásný krk Anička v životě viděla prvně.
"Nemusíme pospíchat. Necháme se touhou vybičovat do nepříčetnosti," řekl.
Krátce spočinul pohledem na její rozdychtěné tváři a pak mu zraky padly na zbytek jejího těla. Anička si všimla, že se usmívá. "Co takhle si dát ještě šampáňo na rozehřátí," pronesl a tón jeho hlasu ji rázem postavil na nohy.
"Nebo raději ne, užs pila dost. Pojď sem," řekl. Rychle se přiblížila a sehnula se nad ním, aby ho políbila na ucho. Natáhl ruce a začal ji svlékat ze zbytku oblečení. Počínal si jak inteligentní děcko - zvolna a s rozmyslem. V obličeji byl náhle bílý jak křída.
Svlékal ji dál. Podprda, lodičky, podvazky, kalhotky a nakonec punčochy. Nějak to házel na jednu hromadu. Po stáhnutí druhé punčochy a hození na zem se k ní otočil zády. Úplně se odvrátil, jako by jí nebylo a začal se svlékat sám. Bylo to celkem divné stát mu tak nablízku jen se svou nahou kůží, zatímco on jí nevěnoval ani pohled. Ale možná to tak je normální. Nevěděla. Konečně měla zatím jen jednoho muže a u něj by ji podivínství nepřekvapilo.
Sundal si košili a pečlivě ji složil, vstal a odnesl ji ke křeslu a položil na jedno opěradlo. Totéž udělal s tílkem. Pak si začal sundávat boty. Nejprve jednu, pečlivě a se zaujetím, nejprv jednu, pak druhou. Všechno na něm jí připadalo fantastické. Byla zaražena jeho mlčením, valem tajemství, které kolem sebe zčistajasna navršil. Atd atd......... jak kafemlýnek, za chvíli by jí protáhl komín. Stačilo. Tady máte bonus kund:

Pička, piča, píča, pizda, kunda, futrál, šuplík, popelník, škatule, medvěd, veverka, bobr, žežulička, husa, křepelka, ústřice, krtek, ježek, vlaštovka, vopice, komín, mašina, fabrika, metro, veletržní palác, chlupajzna, údolí lásky, chlupatý manko, tatar, čert, prales, pampeliška, huba bez zubů.



Sajrajt na entou

29. listopadu 2014 v 4:02
"C'est parce qu'elle est suffisamment haute dans le ciel que la lune brille sur la mer comme dans les flaques d'eau." Pessoa a snad nejhezčí citát o měsíci, který jsem kdy četl

Přemýšlel jsem, když jsem sem jel, jestli se třeba budu moct na sebe někdy podívat na zrcadla... Poslední roky jsem se totiž raději holil potmě někde v kumbálku, než abych své zraky vystavil pohledu na svou tvář. Musím předeslat, že v osmnácti jsem byl celkem slušný kořen, na mladého zhýralého kluka, ale jak šel čas a já zabředával do čím dál horších šlamastyk a pocitů viny, zmaru a zoufalství, přestával jsem pohled do zrcadla zvládat. Na každého chlapa před zrcadlem je smutný pohled, inu prostě takové bezmocné zvířátko, ovšem na mě byl pohled přímo žalostný, protože jsem krom bezmoci, projevující se nemožností cokoliv činit, trpíval i beznadějnými představami o budoucnosti, jež se přímo tělesně projevovaly v mé tváři a počínaly drasticky hyzdit celkový ráz identity, který u drtivé většiny lidí přece jen jakžtakž přiměřeně zůstává zachován snesitelný. Dlužno dodat, že z některých jedinců bohužel, nedá se svítit, a odlesku jejich chamtivých, nenasytných, podlých a kdovíjakých výrazů, možností jest vskutku nepočítaně, z oněch výrazů je mi na blití, uznávám, že nejsem anděl tolerance a místy se při konfrontaci s nimi musím vygrcat někde u lavičky, ale sotva dobliju poslední šťávu, už jsem zas v cajku a život jde dál a kromě bolestné alergie na takové ty rozumbrady a diktátory, kteří jdou přes mrtvoly, kamkoliv se šustnou, mi občas přes rty přeběhne upřímný úsměv. Malé Hitlery jsem obzvlášť choval v nelibosti, protože jsem si bůhvíproč spojoval Adolfa aspoň s částečně splněným snem, kdežto hitlerky pouze se zhola nenaplněným ideálem a jevili se mi tím pádem v horším světle než samotný neblaze proslulý pán endlösungů.
Ať rozsoudí Kristus na nebesích, zda jsem se na své fóbii, protože jinak se ve finální fázi má neochota čelit pohledu do zrcadla nazvat nedala, podílel pouze neúčastně, nebo zda jsem ji živil myriádami zcestných myšlenek vedoucích až k osudnému bodu bludu, kdy se mi jevilo vše rozmazaně a jakoby depersonifikovaně. Jisté je jen to, že stále nesnesu pohled na ty skříplé oči, v nichž se odehrává boj mezi rovnováhou a chaosem, v nichž vše plave na mělčině a hned hrozí se nabourat přímo do útesu, kde vše visí na pantech a je polámané nebo rovnou stržené. A nad tím vším, v obláčku - který teprve mázdra opilosti poodhalí, se chechtá odloučený rarášek jáství, úplně ztumpachovělý tou urputnou snahou se srovnat a vidět a cítit aspoň jako všichni kolem.

Regionální já mě plní uspokojením

28. listopadu 2014 v 0:04
Jak se praví už někde v kamasutře, ženská by se měla už od jeslí vzdělávat v čtyřiašedesáti oborech prospěchu, nevím, jestli si vzpomenu na všechny, ale alepoň některé z nich uvedu: úprava lože, obratnost rukou, vaření různých pokrmů, prstová hra se šňůrkou, hry na hudební nástroje, hádanky, říkanky pro oblomení jazyka a ducha, vykládání podlahy barevnými kameny, barvení zubů, kreslení květin, umělecký přednes, doplňování neúplných veršů, znalost zemin a kovu, dřevořezba, prubírování mincí a drahokamů, schopnost naučit papoušky a loskutáky mluvě, tajné jazyky a šifry, čarodějné značky, talismany... A dál nevím, asi ještě něco s vodou, různé druhy paměti, pikle, finty, úskoky, klamy, klasika prostě.
Když se jich naučí čtyřiašedesát, tak bude chtěná a hojně navštěvovaná, bude po ní toužit každičký muž. Když ji pak manžel opustí nebo se ocitne v bídě, jednoduše si vydělá na živobytí tím, co zná, třeba i v cizím kraji.
Chlap by se měl podle Učení věnovat jen rozkoším, a to pokud možno co nejdříve. Brzy by měl dosáhnout stavu, kdy si sedne před fontánu a sní o domě. Ve vnější části domu je měkké lůžko se dvěma poduškami, pokryté saténovým přehozem. Na stěně jsou svazky posvátných trav a obrazy božstva. Na podlaze plivátko. Na sloních klech visí loutna, paleta, štětec a barvy. Kousek dál na podlaze stolek, na něm šachy a kostky. Venku klec s hravým ptactvem, v sadě na stinném místě visí houpačka. A pak přirozeně ještě kousek dál květinová besídka s obětištěm.
Tolik k domu a ženám, teď k společenskému životu:

Když vstane, uleví si, vyčistí zuby, upraví se voňavkou a olejem, vezme si věnec, napudruje se, zkrášlí voskem a pryskyřicí.
Žvýká betelový svitek kvůli vonnému dechu. Občas vyřídí naléhavou návštěvu.

Denně se koupá, každý druhý den vtírá do kůže vonné masti, každý třetí se drhne kostí sépie, každý čtvrtý upravuje vlas, vous a nehty, jakožto paty a ochlupení. Tohle je podstatné a nesmí se zanedbat. Pravidelně rovněž odstraňuje pot z podpaží.
Jí odpoledne a dopoledne. Nebo večer. Nebo ráno. Tak praví Carajana.

Dopoledne učí s ženou mluvit papoušky a loskutáky.

Pořádá kohoutí, beraní, křepelčí zápasy a baví se uměním a hrami. Občas jedná s přáteli. Pak si zdřímne.

Odpoledne jde vkusně upraven za zábavou do společnosti. Večer pořádá hudební dýchánek.

Bonus - výrazy:
Nářadí, náčiní, nádobíčko, vercajk, instrument, klenot, péro, palice, pálka, dláto, žihadlo, pták, vták, pták ohnivák, slimák, tuleň, slepejš, lachtan, žížala, plž, klacek, prut, haluz, větev, kláda, kyj, trám, nabíječka, lomcovák, rádlo, krápník, kokot, čurák, lulan, ocas, chuj, jebák, mrdák, palec, malík, povstalec, václav, vašek, pepík, franta, frantík, otík, adolfek, papež, přednosta, tatík, dědek, milostpán, vašnosta, soudruh, holoubek, drozd, brabec, kanár, kačírek, holohlavec, primát, rákosník, jelito, klobása, jitrnice, heligón, fagot, klárinet.

Dnes je díkuvzdání (bylo), tak Dík, MERCI, grazie molte, vzdávám vám nekonečný dík, že jste se dočetli až na závěr. Poděkujte i vy svým blízkým, ať život není takové peklo! Ušetřte jednoho dva krocany ročně. Ať se my, chybující smrtelníci, nemusíme vařit ve vroucí smůle.

Pít či nepít, to je, oč kráčí

27. listopadu 2014 v 2:02
Konec, bolí mě kosti, tu ta básnička. Nikdy bych se netrefil, tak jsem ji udělal laciněji podle sebe.

Pro Akima jsem vyhrabal (vlastně je vyhrabal Uzel - který mimochodem našel asi 200 výrazů pro penis a stejné množství pro vulvu, takže máme co dohánět) maličko přisprostlé, zato romantické povídačky z Čech, snad mi blog neblokne účet, když je sem přepíšu. Ale v případě, že ano, stejně bych neváhal učinit totéž znovu!
Autor pochází z lidu. Je samotným lidem.

Nevěděla, kde ji měla,
až jí máma pověděla:
"Holka, holka, ty seš tele,
máš ji zrovna u prdele."

Po sýrečkách bývá sračka
po hrachu se prdí,
s kundou není žádná hračka,
prsty po ní smrdí.

Serepes

26. listopadu 2014 v 1:54
Kurva, dneska jsem si máknul, tak pět squarů jsem shodil. Kosa zas ráno jak na Sibiři. Aspoň že nám Amící vaří čaje. Přijel nám chlápek, co nýčko zastává post velkého muže. Samotný Barack Obama v CHI. V Kopernikově centru hovořil a plácal o té tragédii ve Fergusonu, o tom, že by lidé měli protestovat peacefully. A že potrestá neposlušné, co vypalují baráky a auta, jako že se Barack jmenuje. Viděl jsem u stromku srát psa. Sral jak kdyby nesral dva plné dni. Stižen jakousi růžovou sračkou. Maník z fachu se obával, aby ho vůbec přes hraniční kontrolu pustili a neměl problémy jako já. Jestli náhodou Obama neletí do toho CHI pracovat.
Včera jsem měl básnivou náladu a neméně unavenou, tak jsem namluvil mou nejoblíbenější poému od mého nejmilovanějšího básníka Dylana Thomasa 'Do not go gentle into that good night'. Snažil jsem se intonovat a frázovat jako on na těch svých populárních BBC broadcastings, ale marná sláva, typ je očividně z jiného světa. Něco vyšlo, třeba to tu mrdnu.. Zas tak posrané to není.

Všiml jsem si, že medikamenty, teda suplementy zabírají, ty steroidy, co je žeru jak mrkev, něco to se mnou dělá. Měl jsem 80 kilek, když jsem přijel, břuch nateklý z piva, přízračná postava čichače a najednou mám 87 a půl, a svaly se rýsujou, tricáky, ty jsem na sobě neviděl roky (až nikdy), břicho ploché jak od akvabely, ramena nabírají jak plece býka. No je fakt, že tam furt něco tahám a lehké to není. Sloupy, stoly a obludné pily. Zpočátku jsem nechápal, kde se to ve mně bere, ale teď už to vím; jak člověk nepije nějakých 57 dnů 12 hodin 35 minut po třinácti letech, kdy měl rekord nepití o nějakých 56 dní méně, začne měnit skupenství, v hlavě se jakési udělátko pohne a začne šrotit jiným směrem.

Jsem si zjišťoval, kde vzalo původ slovo ještěrka, resp. krokodýl a ono je to etymologicky strašně chytlavé slůvko. Jakože z řečtiny krokē čili oblázek, písek a drīlos cosi, jako červ. Písečný červ. Ještěrka.
Hapku zkosila zubatá. Stejně ho Alzheimer ničil. Země je mu lehká.
Nevím, jestli nemám začít brát. Desomorfin. Asi bych rychle umřel se svou zoufaleckou povahou a když mám love na deset feťáckých existencí, navíc tady se k tomu na ulici dá dostat lehce. Tak nevím, phrotože začínám mít chuť. Nikdy neříkej nikdy, což jsem si nikdy neřekl, ale vždycky přál. Co mluví pro, to je jasné, navíc se zas zbavím těla. Co proti: hasil bych si to rovnou do hrobečku. Zase? Ještě nevím. A zas mrtvé, krhavé oči? Je fakt, že dodneška mám památku na své hrátky s fetem v podobě něčeho na způsob déjà vu, ale myslím, že tomu svinstvu říkají jamais vu a je to celkem na kolaps. Prostě jakože mi to, co jsem už tisíckrát udělal, připadá jako úplně nové, nepoznané, takové záblesky. Nevím. Hlavně si neumím představit, jak bych chodil do práce. Na to bych fakt neměl koule - a kdyby jo, začal bych si sám sebe vážit. Ono fetování u mne bylo vždycky chtě nechtě full-time job a těžko skloubit epoxy-methyly s nějakou námahou. Bo pak jsou účinky zničující.
Messi v Lize mistrů vstřelil dvakrát za sebou hattrick, i Thomasovi se podobá z profilu, svět se neobrací v prdel, nýbrž je zakonzervován. Vše je při starém, tak viva Barca a smrt Realu.

Potetovaná stydká kost

24. listopadu 2014 v 14:51
Na povrchu člověka jsou názory, jakýsi duch doby, který se pravidelně měníval co tři roky, ačkoliv v našem hypertrofovaném případě je inertní. Je stálý tak moc, až jeho změny nevnímáme. Cestovatel, co se dřív vydal do Afriky, už nenalezl tutéž Paříž, když se vrátil zpátky. Dneska cestovatel otevře aplikaci a uvidí motýlek, kde může přespat, snídaně do postele, balkón s výhledem na Seinu - jeden vedle druhého stejná králikárna.
Ale otevři si módní žurnál a uvidíš rozmanitost. A tak i naše hadry, které na sebe věšíme asi proto, abychom jako samečci ptáků okouzlili samice, podléhají změnám. Jakmile jsi v povědomí zapsán jako elegán, voilá, zítra už fřčí jiné kravaty a vesty (sáčka, blůzky, botky). Pošetilosti určitého druhu jsou nahrazeny jinými. A o skandály, nemáme-li pro ně nadání, je postaráno mediálně známými hvězdami. Incroyable, mirliflor, dandy, lev, tak i mnoha jinými označeními na sebe strhával pozornost kohoutek, proutník a např. mladý sešlý zhýralec, který nejlíp pasoval na mě, byl zván petit crevé. Kolem roku 1830 jsme viděli v Dumasových románech a divadelních hrách Hugových lidi plné velkých vášních, ponurých snů, nadšené a lyrické, politické a vzdorné, humanitářské a novotářské. Dnes lidi ponořené do instagramu, hipstery s telefonem u ucha, lidi bez záměrů, cílů i směřování. A je to celkem vtipný pohled, neboť ty přešlé periody měli své ševce a nepříliš bystré kováře, kteří svým řemeslem přispívali k prosperitě celku, kdežto my už máme jen zchytralé blbce nebo učené bábovky nedělající vůbec nic a maskující svou neužitečnost za jalové vychloubání, kolik vydělali peněz. Chtějí se blýsknout, mluvit tuze mnoho, před ženami umí mluvit, nenuceně zaujmout, běžně vydávají se všanc zanícení - jsou strašně citliví na pojem cti, ale už méně pro pojem povinnosti. Pamatuji si, jak mě z každé hospody už coby ztracenou existenci vyhodili, vymlátili, protože jsem se připletl do každého hovoru a začal napodobovat mluvčího, který byl zrovna uprostřed sváděcího rituálu. Přitom jsem jim jen otvíral oči. Když zakládáš zalíbení jen na povrchu, základy nejsou věru hluboké. Ale když hledáš hloub, třeba se dokopeš k nějakému tomu granitu, na kterém už základy postojí - bez otřesů a trhlin. Chybí mi nějaký ten hrdinský zpěv, román o růži, tak jak ho znal Froissart nebo nám ho ukazoval na svém nezbedném životě takový Villon. Neříkám, že mají všichni být samotářští, neodvislí baroni, to by byla kurevská nuda, ale zas všichni ti nenasycení, zbloudilí plebejci dneška už mi lezou z krku. Nevím čím to, že tolik mladých vyrůstá bez osobnosti. Asi to chce méně čilého rozumu a uvažování, co po škole a víc smyslu pro psinu. Jenže když je na tebe tlak už od školky a už tam ti cpou do hlavy, že je potřeba jenom bezmyšlenkovitě vydělávat a sloužit společnosti, není věru snadné si uvědomit, v čem jsou tvé silné stránky a kam by ses měl orientovat, aby ses vůbec někam doorientoval. Dneska ti mladí... sodoma a gomora, že jsou v tom vlastně nevinně.

Ῥαντισμοῦ prý je číslo

23. listopadu 2014 v 18:20
Pane Kriste, na nebi i na zemi, baťuško,

dovol mi, abych se Ti pokojně vyplakal na ramínko. Šel jsem včera kolem hřiště, sousedícím se základní školou, a vyslechl rozhovor dvou malých školaček. Jejich rozprava by se dala označit za příserně tristní, nebýt těch nepřetržitých vycpávek typu: ehm, no, hehe, které mě bavily, ale o to žádná. Všiml jsem si, že jedna z nich už má neobvykle nalitá prsa a dokonce je zvýrazňuje push-upkou. Tak kde jsme, Pane? Je jí sotva jedenáct, nedávno to cucalo z prsu a najednou má sama kozy jako vozy? Nechci voláním o pomoc rušit modlitbu-žádost. Jen Tě prosím, abys lidem, co prahnou po spokojeném rodičovství, nadělil dcery, jejichž milující rty se budou pootevírat až poté, co maličko odrostou z plín, jejichž oči nebudou tak krásné jako oči mé matky a jejichž pipinky nebudou už v deseti vonět po šafránu.
My mužové jsme tvorové od přírody slabí, v slabosti je sice naše síla, avšak síla pouze symbolická. Ve skutečnosti muž, je-li mužem, a to mužem řádným, podléhá veškerým svodům a čím jsou všednější, tím spíš jim propadne. Nechceš-li způsobit pád omráčených orlů, našich průvodců a strážců na vezdejší pouti, z výše oblaků, bezmocně se převracejících, doslova drcených tlakem vzduchu, nedej nikdy ženě, aby na první pohled byla dobrá jen k držení vařečky a honění ocasů.

S přiměřenou úctou k šedinám,
Tvůj výtvor

Gloria neděle

23. listopadu 2014 v 2:44
Týden u konce, odvál ho trpělivý čas. Lidičky, to zas bylo, přišel boss a říká: zlom vaz. Na verandě leží anténa, vem rozbrušovačku a udělej z ní pět kousků, pak ji strč do náklaďáku a ještě vyřízni tamto pole koberců, smotej a do náklaďáků. Tento týden jsem poznal Ameriku, -11 stupňů, sníh a vy od rána až do tmy lozíte po lešeních a jako mravenečci pilně skládate dílek k dílku. Jen mě jebe, že v tomhle chladuvanu mi pořád krvácí rty. Na to si už asi nezvyknu. Naštěští jsme zrovna dělali u starocha s bílým plnovousem, který nám jezdil pro obědy, takový sympaťák, s dcerou bydlel. Nebo to byl ještě někdo jiný a poutal je zapovězený vztah? To by byl vlastně i tak, ten incest, nebo jak se mu říká. Ona by byla jeho jedinou bezuzdnou vášní, učitelkou orgasmů, v patnácti letech by si ji přikurtoval k posteli. Ona by si ho časem i začala vážit, protože by jí nic jiného nezbylo. Nebo taky ne, možná by si prokousala cestičku skrz řetěz a pak by proskočila oknem, utekla dvorkem do lesů a pobíhala zmatená, dokud by nenarazila na odvoz do nejbližší vesničky, kde by pozbyla vědomí.
Ale asi to tak nepraktikovali, protože se zdálo, že jde na dostaveníčko. Odešla před pátou a v pět už byla tma jak v pytli, ale to nám nebránilo dělat s baterkama.
Jinak ten dům vypadal bez známek života, jasně, psi, kočki a podobná havěť se ochomejtala všude na těch dvorcích tam. Zajímavé je, že v Americe mají všichni zahradu, všichni mají basketbalový koš a všichni mají garáž. Tohle je nová svatá trojice. Po drogách, sexu a depce šedesátek, po nervozitě, úzkosti a pasivitě úsvitu tisíciletí přichází zahrada, koš, garáž a do čtveřice přibude bouda pro čokla.
To mi připomíná, že včera či lépe řečeno předvčera na neviditelnémpsovi.lidovky publikovali další varků chtipů. Jsou na chuja, ale lepší jak drátem.
Policista vyzve mladou slečnu k tanci a ptá se jí:
"Slečno, vy si taky myslíte, že jsou policajti blbí?"
"Ne, ale na hymnu jsem ještě netancovala."
Můj spolubydla si kupuje za pár mega barák. Má na jednom účtě 250 tisíc doláčů. První milionek korun vyrobil celkem brzy a rychle, už mu je asi čtyřicet, ale mnoho-li chybělo, aby jich měl teď 10?
A ještě jsem si vzpomněl na dceru toho starouška. Vypadala jako někdo, kdo mladé hochy učí, že nejsmutnější místo na světě je prázdná postel. Je fakt, že pro některé chlapy je úlevou, když nemusí sdílet lože s babou, ve dvou se vyspat na tak malém prostoru? nemožno, říkají si. Zas některé baby tak lákají, že by byl hřích po nich ten sex nechtít. Nezapomeňte, že nedostižný sex je vzpomínkou na celý život.
Uprostřed nebe stojí měsíc a vzduch je průzračný. Myslím na rokli, na stužku světýlek ze hřbitova. Nejlépe je vidět Sirius v zimě...

Suma na dosah ruky

20. listopadu 2014 v 4:27
Kráska měla bezmocný vzhled a pohromadě s chudobou ducha nevypadala její budoucnost zrovna zářívě. Ačkoliv řeč prošpikováná hatmatilkou jí dělala v očích cizinců chytřejší, španělština to nebyla. Jak jsme již předeslali, patřila k nejkrásnějším Antilankám. Sestry, obě v plném květu, vypadaly jako dvě rozjívené klisny, se kterými to háže.
Beznadějný byl případ otce, hrdiny občanských válek z minulého století: poznali ho všichni, hned jak se vyklonil z okénka automobilu a zdravil bílým kloboukem. Na nose zlaté brýle a když vystoupil, každý si všiml obleku pšeničné barvy s trochu divným střihem.

Jsem dneska měl tak rozdrbané prsty z betonu, že mi noťas nechtěl vzít otisky prstů, tak jsem musel zadávat heslo ručně, he.

Na National geographicu je brutální fotka dne, hejno kobylek na Madagaskaru.