Listopad 2014

Dálkové ovládání

18. listopadu 2014 v 17:01
Z angličtiny nag, vyčítat má kořeny ve skandinávském nagga, stěžovat si, ale taky ohlodávat, užírat, trápit.

Sekýrování a výčitky, jedny z nechtěných, moderních doplňků vztahů, který se nejspíš rozmohl už v pleocénu. Jak víme, ženské mají mozek nastavený víceúčelově, vícestopě, takže v jednu chvíli dokáži udržet pozornost při mnoha činnostech. Spouští program, telefonují, poslouchají lidi, sledují, jestli bublá voda na kávu a do toho pletou ponožky. Dovedou během krátkého rozhovoru několikrát změnit téma hovoru a využít snad pět tónů hlasu, muži, kteří rozumějí sotva třem, tak často v důsledku svého jednoduchého, jednostopého naprogramování nejsou schopni ani zachytit zápletku, když jsou konverzaci přítomni.
Muži se umí soustředit jen na jednu konkrétní věc. Dívá-li se do mapy, rádio musí být vypnuté. Když na něj baba hovoří, zapomene na kruháči odbočit a ženské to vyčte. Zazvoní-li mobil, požádá přítomné o klid. Pro spoustu chlapů je obtížné jít a přitom žvýkat žvýkačku.
Nedivme se, že pro muže je nerozlousknutelný oříšek, když se ženino vícestopé naprogramování uplatní na sekýrování. Na muže je toho jednoduše moc, a tak se prostě uzavře do sebe. Bludný kruh, který jen zvyšuje ženino podráždění a vzbuzuje v ní pocit, že je odbývána. Pro už tak dost vystresované ženy, které se sice v průměru vraždí o 16% méně než dříve (oproti mužskému nárustu suicidity o 34%), patří ignorování k nejhorším z možných postojů. Připočtěme k tomu, že fúrie často očekávají negativní odezvu a už předem počítají se selháním. Odchod není vždy možný, a tak napětí může stoupat do té míry, až oběť vybuchne a nezřídka dochází k fyzickému násilí.

V zaměstnání obvykle k výčitkám nedochází, ženské si hledí svého, avšak pokud chrápou s šéfem a jsou si jisté svou pozicí, často uplatní dominantnější postavení a vynadají i jemu - že něco udělal či ne, což by jinak samozřejmě udělaly samy, majíce to v popisu práce.

Ženské kariéristky rovněž nevyčítají - alespoň ne doma. Pracoviště skýtá rozsáhlé hřiště, kde mohou uplatnit i dovednosti prohnanějši než sekýrování, a tam se realizují, proto doma už nemusí.



ONa: "Jsi tak bezohledný! Proč jsi zase přišel domů pozdě? Nikdy nevím, kde vězíš! Večeře je studená - nebereš ohledy na nikoho, jen na sebe!"
ON: "Nezvyšuj na mě hlas. Jako obvykle zase přeháníš a stěžuješ si! Jsem v práci dlouho proto, abych pro nás vydělal dost peněz... ale tobě není nikdy nic dost dobré!"
ONA: "Ty jsi takový sobec! Co kdybys dal aspoň jednou přednost rodině! Nikdy mi tady s ničím nepomůžeš - čekáš, že všechno udělám já!"
ON (odchází): "Vlez mi na záda! Jsem unavený a chci si odpočinout. Ty mi pořád jen něco vyčítáš."
ONA (zuří): "No ano! Jen si odejdi! Zase se chováš jako malé dítě. Víš, v čem je tvůj problém? Vždycky od všeho utíkáš a nikdy o ničem nechceš mluvit!"

Dobrá rada pro ženy, které by si měly uvědomit, že chlap má ve srovnání s nimi směšně omezené mozkové funkce:
Poskytněte muži třicet minut ke "hledění do ohně" Na sklonku dlouhého pracovního dne potřebuje muž třicet minut k "hledění do ohně", aby získal energii a byl opět připraven mluvit.
(Proč ženy pláčou)

Pobreží Durbanu

18. listopadu 2014 v 0:57
"Srdce se neptá po bohatství, nedbá na žebrotu, neporučíš mu ani bičem," seděl jsem v knajpě u stolu a podroušeně se smál u zkumavek dr. Vampa. "Ona má něco při sobě, že ji každý musí mít rád, že doslova přitahuje pohromy. Odbyla ho, že se nepřeje mít líp, než se má. Naléhal až k trapnosti. Jakkoliv zkušená, tenkrát se přece klamala, když ho podcenila. Vlasy ji vstávaly hrůzou, přicházelo nevyhnutelné. Nadával na domovníka, že zavírá dveře a že ztratil klíče v kanále. Přidávala narážky, že se jí nedostává peněz, když všechno, co ona vydělá, on propije. Sprosťáctví, surovost a matoucí okliky provázely jejich soužití, není vše zlato, co svítí, ani svato, čemu oči září. Jednou ho kousla ošklivě do ruky, když nechtěl celý den zmizet z pokoje. Zřezal ji do kuličky. A tak se to opakovalo týden co týden. Dokud jsem nepřišel já a neposunul tenhle bizarní případ na ještě vyšší level."


Jednou vám to povím. Teď jen pár kydů, výjevů ničeho. Soused, co mu hlídám bejvák, po snídani nakrmí psa a ptáky, paní si zalije květiny, potom čtou magazíny, Katku především a k poledni jdou spolu na procházku. Po procházce se obědvá, vždycky v 1 přesně, po obědě každý ve své lenošce pospí, potom přijde kámoš, jejich denní host a hrajou v karty nebo si něco vypravují, až je večer. Po večeři záhy jdou spát. Tak to máš celý den ode dne po celý čas, co jsem bydlel vedle. Soused si uhnal jakousi mozkovou disfunkci. Bez ironie, je nemocný a má naordinovaný klid.
Čekají zoufale na návrat syna, který je voják, ta matka se vždycky skoro rozpláče, když o něm mluví. Až na to, že je přes dva roky pohřbený v písku. Jejich druhý syn už se na ně nemohl dívat, jak jen trpně dožívají a utekl od nich. Konečně se vzchopili k odjezdu na pár dní za sluníčkem. Stojím u věšáku a plandají mi zahradnické kšandy s laclem, opírám se o zárubeň a z kapes mi vyčnívá poctivá koriandrovka, obrázek modernějšího pasažéra z Moskvy-Petuški... Přichází máť vojákova. Tvář čistá, pěkná, oči modré, snivé, velmi půvabné, výraz smrtky. Směju se povzbudivě, jak jen mohu a dodávám, že jim po dobu nepřítomnosti nikdo nic nevybílí, nepodpálí ani nevyhodí do vzduchu, jako že se * jmenuju.
Měli i dceru, ta dělala v nějaké dobrovolnické organizaci pro záchranu kajmanů. Znal jsem ji jen z fotek. Její hrdlo bylo jako labuť bílé, drdůlek měla stočený kolem jak zlato lesknoucích se vlasů, líčka jako broskve, pleť snědá jak z aksamitu. Vrtalo mi hlavou, s kým ji mohla mít, protože choť měl hlavu jako jež a tvář jako diblík a vůbec působil jak beran...

Opletalovci

17. listopadu 2014 v 23:17
Prý je v Česku nějaký svátek. Jak to dopadlo? Defenestrace? Defragmentace?

LK

17. listopadu 2014 v 0:00
Tak ještě jedno výročí si dopřeju. Minule jsem představil zázračného klavíristu, dnes zpěváka. Narodil se 17. listopadu roku 1940, tedy akorát uběhlo 74 let. Ve třinácti odešel ze školy, v sedmnácti si nechal udělat umělé zuby a až do svých třiačtyřiceti rozséval radost. Největší irský talent, ikonický a legendami opředený pan Luke Kelly z The Dubliners. Vzpomínky do nebe, jsme s Tebou.
Neujíždím moc na kluky, ale podle mě je prostě kus.

Slyšels ten strojený smích? Jak se mu na krku natřásaly ty zlatý řetízky?

16. listopadu 2014 v 18:21
Cestou zpátky v autě Sandra pokračovala v hladovce. Filip kouřil jednu za druhou, až se ho Sandra zeptala:
"Ty by sis vážně nechal od Lenky nasrat do huby?"
"Jo, jak jednou jdeš tímhle směrem, nemůžeš v půlce přestat."
"Tak to mě poser."
"Co je na tom tak světobornýho, prostě to polknu a pak vyseru sám."

Než jsme dorazili k bratrům Chrnickým, zmateně jsme běhali v křivolakých temných uličkách, už jsme měli pět minut zpoždění, a já to chtěl zabalit. Kdosi z balkónu nám posvítil. Byt se najednou našel snadno.
"Myslíš, že má něco k pití?" zeptal se Filip
"Určitě," řekla Sandra.
"Nevím," poznamenal jsem, "asi jsme měli vzít něco s sebou, pro jistotu."
V té tmě bylo těžké přečíst čísla, pak se ale otevřeli dveře a tam už stál hostitel. Proti světlu bylo vidět jen to, jak je zavalitý.
Pozval nás dovnitř a hned od dveří jsem zmerčil jeho bráchu, seděl v křesle a koukal smutně, zanedbaně, měl velké smutné oči, velké ruce, vypadal sešlý a osamělý, hned se mi celkem zalíbil. Tvář poznamenaná životem.
Navzájem jsme se představili.
Z pohovky pro párek psů čouhala péra. Byt byl jak po náletu. Líbil se mi čím dál víc.
"Se mi zdá, že tohle je pravá nora pro chlapy," zasmála se Sandra.
Chvíli bylo ticho.
"Fakt se mi tu líbí, hoši. Bydlíval jsem v různých barabiznách, ale v něčem takém nikdy."
"Nemáte, prosím, pivo?" zašeptala Sandra, připravená vychlastat řeku.
"Něco by se našlo, řekl brácha Chrnického a zvedal se, že něco přinese z ledničky.
"Vy jste prý boxoval, Ele?"
"On dělal všechno," dodal Filip.
Chrnický se vrátil s pivem a rozhodil ho mezi nás. "Poslední pivo," oznámil stručně.
"Do chuja, to snad ne," odpověděl jsem. "Jo, cosi. Dostával jsem hlavně přes držku. Uměl jsem uhodit, ale neměl jsem tu touhu, nebyl jsem si jistý, že to, co dělám, dělám dobře."
"Ukažte, jak jste boxoval." Vstal jsem a párkrát zaboxoval naprázdno.
"Párádní ruce, jak blesk," rozplývala se Sandra.

Podle Buka

Býti motýlem, leč jen ve snu krátkém

16. listopadu 2014 v 14:30
Nymfy a fauni mívali taky takové planoucí oči do tance, ruce propojovala nahá těla tančících, s neslyšným
hřmotem se přenášela zprava doleva ve skocích, jež byly nehnuté.
Uzavírali do sebe žádostivé oči.
Nymfy mívaly taky takové oči plné opojení z tance a alkoholu.

Zestaral dřív, než se toho nadál. A krásný čas mladosti utekl. A člověk stál v úžasu nad tím, jak náhledl do zářících chodeb a sálů zalitých sluncem, do sálu mladosti, do poschodí vzpomínek, na melancholii, na kouzla každého, kdo ve vyjevení se chvěl v rytmu srdce. Zaléval slzami trvale unavené oči, stažen z oběhu. A v každém křídle byly ženy.

V některých oknech vzduté záclony, potrhaná těla stařen se vykláněla z oken a jaksi zírala na nádvoří, prsty olamovaly listy květin, nemusely už reflexy oživovat ulice a zábavy, zástupy nahatých milců, kteří poletovali stropem a chodidel buclatých nohou a kyprého dětského masa a kroužkujících bříšek a náruče cizokrajných květin.

Podle Hrabala

Všední hitman

16. listopadu 2014 v 4:00
Stojí ostrov pustý,
olizuje vlnky moře i hoře,
třpyt času tu nezná okovů,
samá rovná cesta,
jehož pískem jsou zbořena města.
Jsou to mysli pouhé vidy,
či pocit vlastní bídy?

Vnímáš muže ve střehu,
pohled jeho ostrý
zanechává na břehu
jenom vetché kostry.
Jsou to mysli pouhé vidy,
či pocit vlastní bídy?


Cítíš z něj páru
touhy jeho plynout
nad propastí zmaru
Jsou to mysli pouhé vidy,
či pocit vlastní bídy?


Zve do smrti panství,
uprostřed kostnice oplísnělé,
kde se schovává a ztrát
lituje a nelituje
vlastní bídy

Podle Nerudových písní

Měsíčně vydělá jak prezident spolku Péče o slepé

15. listopadu 2014 v 15:38
Chlapi se rádi dívají na hezkou ženskou. Vlastně na jakoukoliv, i osmdesátkou nepohrdnou, když nemá po odložení podprdy moc flekaté kozy. Svlékají ji očima, hladí nosem a pozdravují jazykem, jenže co když se z ženy vyklube mužskej? O tom už se v rozpacích, rudí jak raci, červení jak pivoňky, kluci nezmiňují.
Takhle jsem brouzdal po nákupním centru, v ruce flašku a jen co mě vyhodil jeden sekuriťák, šel jsem zadním vchodem, kde jsem narazil na dalšího, tak jsem to vzal bokem a tam už nestál nikdo s vysílačkou a obuškem, jen se na mě v kuse usmívali vykutálení kluci i maličko zaražené holky a asi mi chtěli naznačit, že mě chápou. Bral jsem jako výhru roku, že nemusím nic dělat a že mi naskakují penále za nesplacené pokuty v tramvajích za jízdy načerno, které jsem ostatně nikdy nesplatil a na které se prostě postupem času zapomnělo. Přiměřeně mi schlo v hrdle, trochu jsem se potil a dost se mi třepaly ruce, přesto jsem hleděl na plakáty v kinosále s jistou dávkou rezervovanosti a dokonce i zájmu, nevšímaje si horempádem proudících, uřvaných davů. Čím nás zas staroch Spielberg překvapí? Možná obří ještěrky ve vzdáleném solárním systému nebo snad zaboduje Lucas s produkcí comebacku neohroženého dobrodruha, lovce křištálové lebky po třicetiletém nasávání v baru poté, co mu zemřela dcera, což zjišťuje až později, se kterou se vyspal? Stmívání s pořadovým číslem 6 nebo 7 jsem galantně přeskočil, protože drby o hvězdě hollywoodského formátu Kristen Stewart, která našla útěchu v posteli režiséra nového trháku a chudáku citlivém Pattisonovi se svými šestimístnými honoráři musejícím strávit noc či dvě na záchytce, se dostaly až ke mně a evokují skrznaskrz smutný příběh, který si nezaslouží rozmazavát. Se divím, že se zas dali dohromady. Než se zas rozešli. A zas dali dohromady? Už nevím. Maďaři dodávají: Amikor véget ért a kapcsolatuk, amikor a férfi eltűnt. Každopádně houpačka hodná herců. Skočil jsem očima po Transformerech a dalším z řady nekonečných texaských masakrů motorovou pilou, ale tentokrát se indikátor "davaj" nerozhoukal. Tak jsem nechal láhev na kinobaru, smířen s nudou a odhodlán vyrazit se do ulic pořádně opít. Jenže náhoda tomu chtěla, abych u automatu s čokoládou potkal jednoho ze svých dobrých známých, stále ještě kluka, který chce být holkou. Vůbec byste nepostřehli, že jí není. Vlastně patří k povedenějším babám - klukům. Sexuální identita transsexuálů bývá ukázkovým příkladem selhání přírody. Kdyby měli v hlavě orientační směrovku, tak by se všemi těmi změnami směru dočista polámala. Tenhle - tahle navíc má těžký problém s řečí, mumlá, huhlá, ale že by mluvil(a), to se říct nedá. Od něj by se mohl Pattison učit, jak na baby. Měl by k dispozici rozdílné přístupy. Na řeči, to by se mu smály a na činy, to by roztály. Tedy navíc samozřejmě ještě univerzální metodu s naditou prkenicí, ale na ten zas nechytne úplně všechny - jsou ještě mezi námi hrdé, nepřístupné, emancipované, které zastávají názor, že co si nevyděláš vlastní prací, pozbývá smyslu a radši se usoužit na smetišti než si nechat koupit kávu. Zvláštní přístup - ale nese ovoce - v podobě bab s chlapským mozkem, otupělými city a přehnanou touhou po moci. Taky dobře, kdo chce kam, pomožme mu tam. Víc ohně víc dýmu, čím víc kdo líčí, tím nachytá víc pí**.

De profundis

14. listopadu 2014 v 20:19
Zatímco jsem se plahočil na pláních, kde nerostou sladkosti a jazyk lační, vznešený zrcadlící mok s rmutem vinné révy netknutě sílí, za vinohradem skrčen, úpěje jsem sbíral hrozny, pak jsem je odstopkovával a drtil, o dvě stovky kilometrů východněji ležela s knížkou rozevřenou před očima bytost obdařená nadpozemskou krásou, něhou a povahou andělů. Zatímco mi uštěpační kluci z kterési polanky překáželi a házeli po mně kamením, spílaje mi vandráků a ožralů, můj nebeský kvítek žmoulal v ústech propisku a čas od času si udělal poznámku na papír. Co bych tehdy dal za to, abych se mohl mávnutím proutku přenést až k ní na apartmá a sledoval ji zpoca záclon, leč poslední léčka schystaná světem k obhajobě niky, na níž se paseme jako každý organismus a skrz něj se definujeme jako osoby, mi nasadila závratnou stopku. Milerád si odepřu postesk nad nepřízní osudu, když je nahrazena koňskou porcí úsměvu, jenže když se není čemu smát, není pro co vybředávat ze zajetých kolejí. Zjistil jsem, že se má Osudová už brzy vydá na konferenci směrem k místu, od nějž nedaleko jsem pobýval. Podpořen večery plnými košilatých vtipů a průpovídkami starců, přes slzy nostalgie nevidět ani k nejbližšímu kanapi, šel jsem do vlahé noci vydatně nasycen etanolem a snažil se zorientovat na mapě oblohy podle hvězd. Štestěna mi toho večera nebyla či možná byla nakloněna, a tak jsem brzy zapadl do jistého v temnotě utopeného lesíka, asi bukového neb jasanového. Pod nohami se zmítali hlodavci a rychlostí šípu přeskakovali z šutru na šutr, takže jsem brzy zapomněl na svou pozici odsouzence k ztracení, přestal se orientovat i podle pěšinek, které jsem vlastnonožně vyšlapal a zcela se oddal duchu lesa. Stejně jsem necítil žádnou radost v srdci, měsíc byl ještě v novu a nechtělo se mi vytáhnout z kapsy píšťálu, které mě tak často udržovala aspoň v jakési afinici s životem. Jen jsem bezcílně bloudil, nakukoval pod mech, jestli tam náhodou zkažená mládež po poslední párty nezanechala aspoň plaskačku něčeho tvrdšího, co by mě probudilo. Najednou slyším bůůůch, páááánk. Ozval se dutý hluk, jak kdyby dopadl strom na šindelovou střechu. Zdálky doléhal vystrašený hlas: "Probůh! Už by stačilo. Zabiješ ho." Zase, jak se zdálo, zvuky zápasu, pak ticho a vzlykot, přerývaný, pronikavý nářek asi hezkého děvčete. Šel jsem víc veden znuděností než zvědavostí na místo, kde jsem cítil povyražení. Ticho se úžilo a znenadání jsem se ocitl na mýtince, odkud zaléhalo.
V té chvíli bylo slyšet každý krok, vidět zástup chudáků, kteří vypadali v té tmě jako chromí a žebráci s těžkou dnou. Vytáhl jsem foťák a natáčel, očividně zde se dělo něco podezřelého. "Můj bože", zavzlykala zas mladá buchta, "zabil jsi ho!" Sporý, ale opilý, a tedy nebezpečný kluk ve vojenských kalhotách stál nad bezvládným tělem zkrouceném v posměšné poloze. "Dyť ten pičus nás nabonzoval. Kurevský zmrd, mám chuť ho tu nechat napospas osudu! Zahrabem ho do listí a zima ho dodělá." Chvíli jsem se pásl na jejich zmatku a pak jsem vylezl z křaku a zvolal: "A tady jste, vy všichni, vy, kteří obíráte o to nejcennější. Jednoho jste umlčeli, ale všechny nás neumlčíte. Už teď jste online, usmějte se, naposledy na svobodě!"
Nakonec jsem zjistil, že grupa jen sbírala lysohlávky a jelikož žádné nerostly, vzali zavděk durmanem, ze kterého si namíchali koktelj. A ten na zemi jen přebral, a ten nad ním byl lídr a snažil se ho zapojit znovu do zábavy. Holka píštící jako myš byla vyplesklá a náladová, taková ale je i za střízliva, jak mě ujišťovala.
"Ženy jsou zrádné plemeno, vyvolají konflikt, i když na nebi ani stopy po obláčku."
"Mi povídej. S ženami zažiješ jen hrůzy."

Nevypruď

13. listopadu 2014 v 3:42
V tom jsme žili, aneb o těžkém údělu našich dědů a babek. Jako třeba Weinfurterové blahé paměti. Píšou si deníky od svých patnácti let, poté co vylezou z pole jak vyorané myši a zamíří do světnice se nažrat brambor. Zápisky mohou vypadat takto: Dne 7. března. Nabíráme sil u hrobů našich mrtvých. Na hřbitově v Lánech bylo více než dvacet tisíc návštěvníků. Uvážíme-li, že hroby tehdy měly význam vzpomínkový, je 20 tisíc kapka v moři! Navečer 14. března od 18 hodin 30 minut německé vojsko obsadilo naši Moravskou Ostravu, Frýdek, Místek, Vítkovice.
V několika hodinách jsou naše země obsazeny, krvavé ruce se zmocnily úřadů, rozhlasu, nádraží, jsou u nás pány nade vším. Navečer vjel do Hradu v Praze Hitler. Moc dlouho se asi neohřál, přestože ho dav hlasitě podporoval.
Někdy v té době se slavná ikona politika Chamberlain radí s pány ministry a odsouhlasí, aby nás nacisté zotročili! Pane Chamberlaine, poklekněte se svými přáteli a proste, aby vám Bůh odpustil váš zločin! Neodpustí-li vám Bůh, pak už nikdo.
Na vesnici mezitím probíhá poklidný selankový život. Otevřenými vraty dvora vidí spěchající děvčátko známou hospodyni uprostřed hejna hladových kur. Otevřenými okny domu zalétají k růžolící Růžence úryvky hovoru. Tu přešel po silnici hospodář, tam v zahradě běží děcko za žlutými housaty.
Od silnice za tratí tu zabočují svahy polí. Všude bzučí kobylky.

Ale jsou i fejkaři. Jednou za mnou přišel ke stolu pán ve smutné situaci a tvrdil, že těžce robil na šachtě. Pak mi podal ruku, kterou měl hladkou jak kojenec. Tak jsme se jen smáli. V dolech jsi dělal v nálevně. I tam zažijes krušné časy.