Listopad 2014

V plamenech čáp

12. listopadu 2014 v 5:45
Pořádně vysmahlo. Cítím, jak se kumuluje únava, propadám stále níž a níž. Brzy mi nevystačí ani horolezecké náčiní, abych vyšplhal zpět na hroudu... hnoje. Skoro tu nic nejím, není čas ani... čas. Pořád v jednom kole. Zapomínám i na jídlo, jen ty věčeře si kupuju, ohřívám. Ukrajinský bořšč ve vaničce mi dělá radost, za dolar dvacet tři centů a zasytí. Kdysi dřív, pořád naspeedovaný, jsem aspoň vařil pro ostatní, jenže tady není šance se k hrncům a pánvím dostat. V bunkru duchů, kde se vše rozpadá. A co jinak? Furt jsem na kotoučové pile tenhle týden, kokotský barák, jsou tam rozbořené základy, tak se tam honí elektrici ještě a do toho přiklusají inspektoři buzerovat. Mexičani vedle za plotem stříhají stromy. Tak furt slyšíš puta, puta! Mierda! Připomíná to tam trh s otroky... Babylón. Až na ty mobily. Koleno jsem si maličko poranil. Jinak jsem úplně v cajku. Už se stmívá v pět, takže končíme tak nějak po páté, to je dobrá zpráva. Ještě si vemu mastičky a spreje a prášky a naperu to do sebe, pak můžu s čistým svědomím ulehnout a spát takových pět hodin, když se zadaří. Ráno přinese další oříšky k rozlousknutí.

Kosmetika

10. listopadu 2014 v 12:00
Jednou jsem tak seděl v přecpaném lokále úplně v rohu, v rohu nejtemnějším, odkud se nedalo utéct ani pořádně natáhnout nohy, aby vás klaustrofobie nechytila za pačesy, protože pačesy slouží v pohádkách jako odznak podlézavosti a vypoví o svém nositeli mimo jiné to, kolik pozornosti věnuje svému zevnějšku a v kombinaci s klaustrofobií pomáhá zaměřit pozornost správným směrem, tedy jen na sebe, srát na svět! S mírným znechucením se vrtím na židli, která má sotva tři nohy a čekám, kdy mi dorazí další dvojpivo. Už se nese, už se nese, musí se nést, jinak pojdu, říkám si a náhle se přede mnou v oparu zčistajasna zjeví tvář půvabné, průbojné okaté brunety, mé bývalé spolužačky ze základní, se kterou jsme jezdili po dřevárnách a na chmel, zapichovat a drátkovat a co se tam ještě dělá. Usmívá se na celé kolo, jak jen se mladá přitažlivá buchta může usmívat, a hned vyráží písničku: Tak jak se máš, *? Pořád jsi s *? Už se bavíte s *? během krátké chvíle vyjmenovala tolik holek, že jsem je za celý život snad neviděl, a nebo na ně raději rychle zapomněl, ale jak jsem byl už nadraný, tak jsem byl nasraný a brzy mě rozvášnilo poslouchat, jak mi nějaká protekční, co ji tatík koupil mercedes k osmnáctinám a jejíž strmá kariéra se taháním za nitky započala na generálním ředitelství banky Union, připomíná neštastné konce, prostředky i začátky všech mých vztahů, ale ovládl jsem se, tak jako se ovládnu vždy, když cítím, že bych měl vybuchnout, protože takhle natlakovaný vztek by vedl k hrozivým činům, jen slzy mi vstoupily do očí samou zuřivostí, stejně lesklých, takže je ani nepostřehla, když jsem vstal a zas si rychle sedl. Začala mi nenuceně vyprávět o tom, že na mě často vzpomíná, na lyžák a děcka ze základy, co vypravovali, jaký jsem exot, když piju horký čaj, abych si opařil jazyk a chčiju zásadně do umyvadla. Musím přiznat, že její rozprávění v sobě neslo zrnko pravdy a že přestože už tehdy o mých vnějších projevech vznikaly báchorky, zas tak mnoho toho nenapřeháněla, nebo alespoň zbytek taktně zamlčela.
Zapomněl jsem říct, že je přísnou vyznavačkou zdravého životního stylu, nepije, nekouří (leda čůráky?), nehulí, nešňupe, nepíchá si, ani si do zadku nestrká drogu z úhořů. Jedním slovem nebo dvěma: je úžásná. Když tak mluvila o všem, co o mně slyšela, napadlo mě, že mě zná líp, než se znám sám a že za chvíli mi řekne, jak rozměrné mám nádobíčko.
Víš, že jíst raw je přirozené? Dělali to tak už neandrtálci, když si nemohli ohřát flákotu, protože jich u ohniště bylo moc. Na koho se nedostalo, vzal si tyčku s naraženým masem, které opékal na dálku. Nebyli úžasní? rozplývala se.
Určitě byli, říkám, ale moc jim to nepomohlo. Kde jsou teď?
Burane. Abys věděl, lidé by měli přežvykovat každé sousto dvacetkrát, aby prošlo procesem trávení co nejvíc rozkouskované, natrávené se líp zpracovává. Zatímco tygr žere, co chceš, ty musíš jíst ovoce a zeleninu, tam je pro nás schůdná vláknina, pro naše zuby nejjedlejší. Abys věděl, přežvýkavci maji hodně vyvinuté čelisti a šarnýrový pohyb je u nich doveden k dokonalosti, kdežto u nás v podstatě chybí. Učili jsme se, že RAW strava výrazně zlepší funkce metabolismu a odstraní přebytečný tuk, to vše jen za pár týdnů.
Dobré, takže rawanka, nebo jak se jim nadává.
Zatím se jim neříká nijak, lidé se teprve učí přicházet na chuť raw stravování. Pevně věřím, že uspějí.
Dobré. Jestli nemáš nic proti, pití čeká. Čus, měj se, rád jsem tě viděl, žij blaze jako princezna.
Víš, že fotokompozitní bílá výplň je horší než amalgán? Dělá paseku v puse.
Naposledy jsem si myl zuby ve školce, je mi to jedno.
Doktor z kliniky zubního inženýrství mi doporučil používat ajurvédské zubní pasty.
Ajurco?
Kekulu, miswak, semulu. To jsou jakože značky. Jsou to čistě přírodní pasty ze stromů - různé extrakty z granátových jablek, ze salvadory perské a tak podobně, některé dost pálí, ale bylinné oleje v nich obsažené působí blahodárně na sklovinu i dásně. S těmi svými zuby asi už nic neuděláš, ale můžeš je zkusit.
Dobré, mi stačí pivo.
A víš, že existují ručně broušené drahokamy, které když přiložíš na stižené místo, působí protizánětlivě, tonizačním efektem a pomáhají léčit. A pleťové masky, ty jsou teprve báječné.
To už jsem si objednával další piva, dolíval je rumem z bandasek, ve stavu ještě daleko od odpadnutí a modlil se, aby ji přišel vyzvednout její nabíječ. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby mi kupovala další pití, takže jsem zůstal přítomen, dokud mě ranní sluneční paprsky nevzbudily v příkopě.

Vojna s Turkem musí bejt! Zabili ste mě strejčka...

9. listopadu 2014 v 22:54
I mimořádný tvůrčí talent plodí bezvýznamosti. Totiž své epigony a jejich děcka kritiky, nutící celou následující generaci rozjímat o věcech mezi nebem a zemí, na nichž v jejich podání není nic mimořádného. Zřídkakdy se stane, že by intelektuál psal kdovíjaké knihy. U nás snad jen velký Čapek (a to nejsem jeho fanda). A Bondy a Klíma z těch neliterátských stylů. Intelektuál je ten, kdo o knize píše a diskutuje. Z tresti jeho názorů si budujeme stanoviska i my, čtenáři, ovšem často se jedná o mínění vybudované poněkud neúčelně, na podkladě citů a myšlenek vzniklých o díle druhotně a nezávislých na autorových pravých intencích. Ne že by záleželo na tom, co básník chtěl říct. V multiomnikosmu neplatí žádné omezení a naše axiomy mají cenu pouhých rozmanitostí, ať už jsou k věci čili nic. Ač neexistuje žádná přímá úměra mezi kvalitou díla a jeho napodobením, obvykle se toleruje jen mírná odchylka ve vztahu k originálu. Kde by dlel zbožný Bürger, kdyby stovky let lidé nespřádali více či méně podařené fikce z jediné pamětihodnější pasáže na způsob barona Prášila u vína a kde pomatený Cervantes bez svých otravných, klapajících větrných mlýnů. Nejspíš by leštil dělové koule na galéře a předčasně oplešatěl, nebo nakrásně přišel k dalším pahýlům.
Pokud se nám poštěstí a v reálném světě náhodou potkáme nějakého divného veleducha, nezbývá než smeknout klobouk a mile pozdravit, protože s pravděpodobností hraničící s jistotou je to zároveň naposledy. Svět je místo skoupé na jedince vybočující z řad. Drtivá většina lidí nadaných či do té míry tvořivých, že si jich všimne širší veřejnost, nemá žádné indikace, které je by je značkovaly na míle daleko. Můžete kolem nich projít, aniž byste je zaznamenali. Pak určitě existují i tací, které minete jen s posvátným chvěním, protože nějaký nepatrný rys jejich osobnost, zračící se celkem viditelně v identitě člověka, v jeho tváři, náhle zazáří a ohromí vás. Mohou minout celé dlouhé roky a vy přemýšlíte, čím si vysvětlit onen záblesk, v té chvíli tak do očí bijící. Stačí dojít k závěru, že jsme utkání z téže látky, z jaké jsou i naše sny. Pak přijde samosebou i prozření, že cokoliv chceme, je pro nás, pokud to opravdu chceme, dostupné.
Spousta fyziků nebo lidí s vědeckými základy vám řeknou, že kupř. nevěří na smrt. Energie, tvrdí, nemůže zaniknout, prostě na sebe může vzít jen jinou formu. Nemůže se ztratit. Jak jsme si všimli, co opravdu hýbe člověkem, umožňuje mu se vyjadřovat, dýchat a ve vlastním slova smyslu žít (život je původním zaměstnáním hmyzu) přece není jen vysoce choulostivý aparát svalů a kostí. To pozoruhodné dynamo, které je pro člověka vším a bez nějž nemůže ani zamrkat víčky, je bohužel nanejvýš citlivé zařízení a jakmile se byť jen malinko poškodí, efekt motýlího křídla zařídí postupné, terminální zhroucení.
Proto se šetřme, hrajme žolíky, stavme modely železnic a věnujme dámám kamélie a plumérie, kdykoliv se zardí citem, nebo chocholatky, pokud oplývají poněkud expresivnější a trhlejší náturou.

Ještě nechci být dospělou

9. listopadu 2014 v 17:50 | blogerka Adéla
Když jsem svého času vládl nad králi ječmínky, nikdy mě nenapadlo, abych se nenapil, kvůli pití jsem odkládal i honbu za sukněmi. Zkrátka a dobře absolutní ožralec. V ZOO jsem příležitostně připravoval párky v rohlíku a pod dřezem v polici ležela načatá flaška režné, o výplatě Tullamorka nebo i Jack Daniels. Hubená mzda, kterou mi vypláceli, nespokojeni s mou flinkavou neochotou, naprosto nestačila pokrýt vášeň, kterou mi velelo naplňovat vědomí den co den, noc co noc, od svítání do stmívání, dnem nocí nocí dnem. Neměl jsem ani chuť chodit mrazivými rány do zoologické míjeje cedule s lákadly. Podél cesty se provokativně kupily nesčetné výčepy. Buď ty, nebo byty známých povalečů. Stačilo malinko odbočit, zazvonit na sídlišti na zvonek a hned se někdo objevil, kdo mě naládoval čerstvým materiálem, nebo mi přidal na chlast a popřál mi hezký, opilostí prosycený den. Nezřídka přicházely páry mladých marnotratníků a doprovázely mě až k bráně ZOO za bujarého doprovodu vtipů a knučení psů na vodítku, kteří se ode mě strachem odtahovali. Pamatuji si dobře na vlhký a sychravý večerorán, kdy už bylo všude v hladových oknech zavřeno a nezbylo než přirazit k jednomu pajzlu, abych doplnil hladinu. Ocitl jsem se před nevelkou skupinou příležitostných pijáků, kteří už viditelně dosluhovali a chystali se zítra do šichty. Dostal jsem tehdy spoustu peněz za nějaké potažení páky v kotelně a jak už mi ubývalo energie, celou hodinu strávenou štracháním se v psotě bez loku, napadla mě spásná myšlenka. Udělám jim hezčí usínání. Vytáhl jsem litr z kapsy a křiknu nonšalantně: zvu vás, milí zlatí, na fernety. Týpek jak vystřižený z MMA upoutávek, z nich nejnalitější, ruce jak kbelíky, vstal a beze slova přistoupil ke mně, tváře se jak buldok. Podlité oči se mu nadouvaly vítězoslavnou povýšeností, pravda, měl tak o deset čísel víc než já a dobrých 20 kilo navrch, značný kolohnát. "Myslíš, že si je nemůžeme dovolit sami?" Protože jsem si v té době myslel, že zdvořilost se nevyskytuje u lamželez, že život už mi slušně nadělil a nemám, čeho se bát, ignoroval jsem jeho výhrůžné postavení a nahlas pronesl, že by měl promlouvat uctivěji k někomu, kdo přináší živou vodu a že na mě vůbec nedělá dojem. Skupinka se začala uchichtávat, "mluví jak bichle a zjevem připomíná toulavého psa", on mě vzal kolem ramen a začal se tvářit bodře. Odváděl mě ke stolku a tehdy jsme tam pili až do poledne. Zjistil jsem, že seděl v kriminále přes 10 let, ale že už seká dobrotu. A vůbec jsem zapomněl na svou nepřetržitou touhu po znicotnění, jen tu a tam vyvstala představa děsivější než smrt. Co si počnu, až dnešek skončí? Nemám ke komu na opravdové úrovni jít, nemám s kým se těšit z maličkostí, zatím jednoduše společnost pomine a eventuélně jednoho dne zoufalství rutinního přemáhání přetrhá všechny svazky, jež mě dosud vázaly s ostatními. Do té doby stále znovu budu vykonávat něco, co nemá smysl a co je mi protivné až k pláči - zas tedy raději půjdu a ožeru se vstříc znicotnění se vší parádou.

Blogerka Adéla se děsí stárnutí

9. listopadu 2014 v 3:13
Chtěl jsem napsat článek o svém ultra gosu smartphonu, co se nedá nastavit, ale jebu na to, androidů je mraky, ale příběh zoufalce, ten můžete číst jen tady, garance je garance je garance.
Mé první setkání s Osudovou se udál na schodech, na takových škaredých schůdkách, s odpočívadlem v mezipatře, kde jsem stál, jednu nohu v třmenu báglu, jako v pasti na medvědy. Ona si jen tak kráčela vzhůru, zřejmě jen s nechutí odvrátila tvář, když mě uviděla, už se nepamatuji, vím jen, že jsem tam stál chvíli neschopen myšlenky, srdce mi bouchalo jak vrata od stodoly. Chvíli jsem nebyl schopen ani pohybu, pak jsem se odvrátil i já a jen tupě zíral na jinou stranu. Viděl jsem ji pokládat krabici pravděpodobně s lejstry, knihami a podobnými nesmysly, aby si odlehčila ruku a mohla otevřít klíčem dveře do "pracovny". První šok jsem tedy přežil, ač jsem měl namále, ten den jsem tak zmaten měl jen pár pivek a pár štamprlí myslivce, zcela minimálně jich oproti svým zvykům, což mě trochu udivilo. Pak jsem ji potkal až za dlouho, mlhavě vzpomínám na hrozný týden či co, ale zareagoval jsem stejně, nevěřícně jsem koukal.
Všemožně jsem se snažil hledat záminky, abych mohl spatřil tu učiněnou princeznu častěji než jednou za čas neurčitý, skoro jsem ji sledoval, když chodila z "práce", chtěl jsem se přihlásit do AA, (anonymních alkáčů), kam jsem samozřejmě docházel ve snaze najít kompromis, jak ze své situace, ale jen proto, aby ze mě tak netáhlo a abych působil trochu méně zdrogovaně, abych s ní mohl mluvit jinak než v pusté opilosti; proč jsem s ní chtěl mluvit, to dodnes netuším, ale mluvit s ní chci pořád, bavili jsme se tolikrát skrze různá zařízení, hrál jsem si na taxikáře, na doručovatele květin a kdovíco ještě, vždycky jsem byl udělaný do jejího hlasu. Jako křišťál. A když jsem si pouštěl nahrávky rozhovorů s ní, nedalo mi to a házel jsem na ně různé filtry a změkčující efekty, aby se mi jevil tak, jak jsem ho slýchával měsíce, roky - ve své podvratné mysli.
Vídaval jsem ji i jinak, ve snech, která předčila děsivostí i smrt, zachraňoval jsem ji zpod lavin, z hořících domů, podíval jsem se za ní i k branám Ráje, ale svatý Petr mě poslal dolů za hříšníky, v tom snu jsem umřel, protože jsem skočil z obláčku rovnou na dlažbu, jak mě nasral.
Při chůzi její pevný zadeček v těsných džínách přípomínal pěst, která se střídávě zatíná, rozevírá a zase zatíná. A jak krásnou pěst. Ty kyčle, jak se vykrucují. Pro některé muže ženské zadky, břicho a ruce znamenají mnoho. Já mám úlet na kyčle a způsob chůze. Jak kdyby vzešla ze spolku retardovaných akrobatů, co příliš mnoho času trávili na koze a metali přemety až do setmění, když měli doma dávno luštit křížovky. Vyznačuje se úplně konvenčním uvažováním, prostá, přímá, nepotrpí si na lhaní, nesnáší tyhlencty výmysly a podezřelá individua jsou ji z duše nepříjemná. Ona nic než rodina, schovávání se do ulit, pomalý vzestup a trvalý mír, lemovaný dobrotou z hloubi přesvědčení. Něco, co mé destruktivní a sebedestruktivní povaze je na hony vzdálené.
Pak se zeptala: chtěl bys dělat děti?
Už bylo jasné, že se podrobí.
Respektuj mě, poslechni mě, nic víc nechci.
Ano, respektuji Vás. Respektuji Tě.
Jsi férový chlap? Říkal jsem všechno neskutečné, jen aby mě chtěla. Ale ne, že bych primárně chtěl ji jen kvůli šoustání, tohle byla zcela nesobecká láska, úplně mi stačilo, že se mnou mluví, i když samozřejmě nic nemohla vědět o mé minulosti. Ale já zcela jasně viděl, přestože jsem byl a dosud jsem zasažen slepotou lásky, že ona je dokonalé ztělesnění úspěšného a štastného života, přesný opak mého chytání bludiček u jezera.

Sice přišlo varování, ale nečekal jsem, že se zeptá takhle přímo. Stejně jako jsem nečekal, že dojde k pohlavnímu styku.
Možná jsem si jen vše vyfantazíroval. Blázni jsme byli oba. Vůně milování ještě visela ve vzduchu týdny. Tenhle románek překonal i vysokou bloňdatou fyzioterapistku, co kouřila trávu na koncertě Led Zeppelin revivalu. Možná že láska, kterou jí věnuji, je prostě jen odrazem mé snahy o přiblížení se normálním, slušným lidem, kterým stačí, co jim život hodí pod stůl a nemají důvod se deformovat, té radosti všednodennosti je i tak málo, když pro ni člověk nic extra nedělá, ale když si ji odřekne, je vyřízený.

Ve dne v noci, pořád ji cítím. Volám přesto Cherchez la Femme! ! !

Příště si vememe na paškál blogující autoritu Steevea a jeho obdiv k Rytmusovi a zřejmě i ke Xindlovi X! Tak sladké sny, jestli spíte.


Podběl roste

8. listopadu 2014 v 12:54
Jaké pojištění? Tady maximálně jako ilegál můžeš mít worker's insurance, ale to je titěrné a moc toho vskutku nekryje. Hlavně nemám čas ani chuť ještě hledat jehlu v kupce seně, tu najít doktora je stejně otravné jak u nás najít jediného felčara na odpočinku někde v Beskydech, aniž byste věděli, kde má domek. Víte, že tu např. vytržení zubů stojí 220 dolarů? Takže jak je to nastavené, není vhodné být nemocný/indisponován. A navíc není tak zle, zkouším nějaká cvičení z netu a už to ani moc necítím. Takovým způsobem se léčí i duše - když jste dejme tomu schizofrenik nebo obyčejný depresák, nahážou do vás všemi otvory přehršle pilulek, které nemoc potlačují, ale zásadně ji neodstraňují. A tak den ze dne žijete v hrůze, co se zítra vyvrbí a kdy vaše symptomy propuknou naplno. Co deprese, ta je ještě snesitelná, s léky nebo bez, ale pořádná trichotilomanie, s tím trháním vlasů, vás dokonale kvalifikuje mezi magory. Už se pomalu oblékám do roboty. Zas bude zima, možná zaprší. Aspoň se mohu těšit na zítřek. Volno - zajdu si do krásného kostela u řeky, chci vidět pěkný mahagonový kříž a kůr a zpívající drobotinu. Možná potkám i přestrojeného Ježíše (undercover) a ten mě obdaruje požehnáním, he-he.

Ne a ne

6. listopadu 2014 v 4:32
Do kundy! Mám nějaký zánět v ruce a rty mi zbělely, asi si pro mě jde smrt, obvyklé podobenství kostry člověčí... Nebo zmutovala E. coli. Popohnala se pomocí bičíků až na povrch, kde teď má pré. Ty ruce. Že by odešly šlachy? To by bylo fakt vtipné. Bolí to, i když jen ležím. Prsty nemohu složit k dlani atd. Kdo mi dá svoje ruce, abych je moh rozbít? Asi nikdo se nehlásí, co.
Zas děláme nějaký zámek až do nebes, komíny víc jak třicet metrů vysoko. Ještě v Auroře, hodinu a kousek cesty, nazpátek hodinu čtyřicet. No líp nemyslet, co přinese zítřek. Jediná dobrá zpráva je, že bylo teplo, nějakých 60 Fahrenheita. Poslední příjemný den. Teď už jen klepat kosu. Jsem si koupil nějaké oteplující vložky, které se tak rozdrobí do rukavic a do bot, vydrží hřát 8 hodin či co. Fakt tu ty zimy nejsou prdel, počasí celkově. Jak na centrifuze... Ani vana nepomáhá. Je mi furt zima, i když se topí. Asi se vnitřně slaďuji s nadcházejícími týdny...

Maestro nesmrtelný

5. listopadu 2014 v 3:09
5. listopadu 1921, tedy přesně před třiadevadesáti lety, spatřil světlo světa György Cziffra, geniální maďarský pianista. Zrozen do extrémní chudoby v ghettu u Budapeště zvaném Dvorana andělů, už ve svých pěti letech, kdy jeho starší sestra se štěstím získala práci jako uklízečka a mohla tak rodině trochu finančně vypomoct a koupit si vysněné pianino, jako dítě velmi nemocné fascinovaně přihliží z lůžka, jak jeho sestra tiskne klávesy a napodobuje ji pod peřinou. Sotva trochu pookřeje, vrhá se i přes prosby otce, bývalého kabaretního hráče na cimbál, ke klavíru a hodiny denně cvičí. Jak se během týdnů zdokonaluje, a dělá pokroky, které jiným trvají měsíce, požaduje, aby mu rodiče zpívali melodie a on na ně ve variacích zkouší improvizovat. Po měsících samostudia si ho všimne kočovná společnost cirkusáků a ohromeni jeho talentem mu nabídnou gáži na týden větší, než kolik vydělají dohromady ostatní členové rodiny. Děti z ghetta ho zbijí, když se jim svěří. Po třech týdnech každodenního improvizování před diváky na známé operetní melodie Cziffra vyčerpáním onemocní a další měsíc se potlouká mezi životem a smrtí.

A dál už je to rutina neuvěřitelného ducha, člověka s nejobdivuhodnější vůlí, jaká kdy byla komu nadělena. Nejmladší přijatý člen Lisztovy akademie, kterému byly hned zpřístupněny masterclasse vyhrazené jen dospělým studentům. Neustálá práce, dokud nebyl povolán na frontu, oženil se s Egypťankou, aby se vyhnul bojům, dítě je na cestě, stejně bojoval, tankista, jediný z batajónu přežil, boj za samostatnost Maďarska, nacisté, vědomi si jeho génia, ho mučí, nechávají mu drtit prsty a nosit těžké balvany, tři roky v pracovním táboře, vězení, útěk s kradenou lokomotivou, po návratu má tak slabé vazy v zápěstí, že neudrží ani tužku, musí nosit speciální korzet, protože si poškodil záda.

Příběh je ještě zajímavější, ale nám stačí. Cziffra měl nesmírně štědrou a laskavou povahu. Při vítání vás vždy políbil na obě tváře nebo i na pusu a byl cítit česnekem a cibulí - jako mnoho lidí tehdy z východní Evropy. Když cvičil, nikdo ho nesměl vyrušovat, nikdo neměl přístup do jeho pracovny. Traduje se historka, že když ho jednou chtěl navštívnit entuziasta a zeptat se, jak má praktikovat oktávy, Cziffra, který zrovna byl v nejlepším, otevřel dveře a řekl, že je Cziffrův bratr (kterého nikdy neměl, celá rodina mu pomřela) a on že je dole ve městě v kostele. Prý chodil jak tygr v kleci po místnosti, byl velmi nervózní, ale když se na vás podíval, tak vás to prodchlo až dřeň. Říká se, že byl hodně osamělý a s rodinou netrávil mnoho času. Hodně kouřil, hodně pil - hodně tvrdého chlastu před ním vždy stálo na piánu, a když se živil jako barový pianista v klubu Kedves, mohli jste si kolem jeho místa pověsit bundu na oblaka kouře. Měl velké problémy se synem - dirigentem, který ačkoliv nesporný génius, nikdy nedosáhl otcovy reputace a mnoho lidí jej přehlíželo, svému otci záviděl, byl těžký alkoholik a v necelých čtyřiceti letech se upálil, a to byla poslední rána pro Cziffrovu tragickou životní pouť, od té doby nevystupoval s filharmonií, málokdy hrál a natáčel a k úplnému konci se prohloubily deprese, přišla rakovina a umřel po mnoha infarktech na zástavu.

Pro hrubý rámec stačí. Pomodleme se za dušičku výjimečného člověka, pravého tvůrce zázraků.

Dopplerův jev

4. listopadu 2014 v 16:32
Do soumraku zbývá ještě dobrá hodinka. Chcete si poslechnout, jak se jednoho dne srazil behemoth s ještěrkou? Inu dobrá, povím vám o nenadálem setkání dvou lidí (víceméně), kterým bylo souzeno si projít peripetiemi, nad nimiž rozum zůstává stát. Protože člověk je obvykle tvorem zvídavým, záměrně zamíchám vlastními jmény míst a budu doufat, že kronika, která vznikne, vzbudí i tak dostatečný zájem a někteří z vás zaprahnou po jejím dokončení - třebaže demograficky trochu vágním.
Setkali se jednoho únorového podvečera někdy kolem roku 2003, zcela nepřipraveni na otřes, který je čekal. Mohlo být sedmáctého nebo třiadvacátého, možná přesně uprostřed na Cobaina a toho druhého, ale kdo by si to ještě pamatoval. Vzpomínám jen, že jeden přišel v baloňáku a druhý v triku. Pošmourno a nevlídno, které toho roku panovalo během zimy, jim nezabránilo zamířit, jako každý den i noc, do hospody. V nekonečném labyrintu heren a zábavních podniků, rozkládajícímu se na rozloze pár hektarů, jen tu a tam zašramotila noha o beton. Tehdy v oněch končinách slula vandalská krčma s označením Studna, moc lidí do ní nepřicházelo, protože se muselo po točitých schodech pod úroveň chodníku nejmíň dvacet metrů klesat a spíš než schody příčky do hlubin připomínaly tobogán. V celém lokále byla tma jako v pytli, jen místy blikla nástěnná lampa u hajzlů. V O., kde celá rozvodná síť a elektrika spoléhala na černé muže se šroubováky, zalezlé v night-clubech, nemělo smysl si stěžovat. Pokud přestalo svítit světýlko nad stolem v baru, znamenalo to zavolat údržbu. Ale elektrikář pracující načerno v černé části města, byl zjev stejně řídký jako nerozbitý krígl nad půlnocí u biliárdového stolu. Proto obvykle někdo vrávorající přicupkal, aby zašmátral v drátech, vyměnil spálenou žárovku a po pár panáčcích byl pryč, míře do opravdovější roboty nebo do bordelu. Tehdy ovšem panovala tma. Chýlilo se k čtvrté ranní, oba dotyční byli zpiti jak Zákon káže. Studna přestala dýchat už před hodinami, za barem spal výčepní, starší muž v potrhaných gatích a s monoklem u oka, vymetenost a prázdnotu ještě podtrhovala poblikávající žárovka u automatu s cigáry. Mezi ním a ním stálo děvče, které je oba seznámilo. Za vším neuvěřitelným, co chlapi spáchájí, hledej mladou, milou dívku. Oba s ní před časem i časy poté měli pletky. I. měla nadání dávat dohromady lidi, kteří se měli setkat už v porodnici, tentokrát však její smysl pro řád překonal veškerá očekávání. Něco je na světě jednoduché jak facka, lapidární jak kamenný sloup a některé věci můžeš prožít tisíckrát dokola a stejně je zcela nepřijmeš.
Ještě tři dny a tři noci bludné pouti bez přestávek projezdili bez jízdenek snad stovky kiláků vlakem, navštívili známé, vypili gálony vodek a piva a pogrcali každou výlohu, víc mrtví než živí, ale uvnitř jakoby probuzeni, vylíhlí, konečně koukali na hrůzovládů emocí prizmatem pravého opojení, jež zažiješ jen jednou v životě. Nic nemohlo být silnější než pocit přátelství, mocnějšího než pouta konvencí, než jakkákoliv přetvářka, ba než smrt, která se zdála být v nedohlednu jako galaxie v Andromedě. Mládí si smrt příliš nepřipouští, dva mladí se jí bezmyšlenkovitě vrhají v ústrety. Mládí pospíchá, dva mladí neznají spočinutí.

Odmítají Boha

3. listopadu 2014 v 17:25
Chinnové, Siung-nu, Skythové, Hunové. Jen některá z označení, které se v průběhu historie k tomuto mimořádnému kmenu vázala. Odkud se vzali pozoruhodní válečníci, před kterými se v pátém století třásly všechny velké říše? Podle Ammiana za Maiotskými močály u zmrzlého océanu. Orosius je umisťuje ke Kavkazu. Ptolemaios zas do Kubáňské pánve. Jisté je, že když o sobě poprvé dali vědět, poznali to obávání Gótové, kteří byli divokostí neznámých mužů zcela zaskočeni. Mysleli, že proti nim vyrazila dvojnohá zvířata, rasa mužů, jež nikdy nebyla spatřena a která smetala a ničila vše, co jí přišlo do cesty.
Teprve na úrodných polích Thrákie, chráněných širokým tokem Dunaje a silou římských posádek, jí mohli uniknout.
V Arménii dospěli Hunové k městu Meliténé; odtud dobyli provincii Eufratésii a vpadli dokonce do Koilé Syrie a Kilikie. Tento nájezd plasticky líčí (křesťan) Jeroným:
Hle, vlci, nikoli z Arábie, nýbrž ze severu, byli na nás loni vypuštěni z nejzazších skal Kavkazu a ve chvilce dobyli velikých provincií. Kolik klášterů bylo uchváceno, kolik řek zrudlo lidskou krví! Antiochie byla obležena a obležena byla i jiná města omývaná vodami Halydy, Kydnu, Orontu a Eufratu. Odvlečeny byly zástupy zajatců; a jejich hrůzovládě propadla Arábie, Foiníkie, Palestina i Egypt. I kdybych měl na sto jazyků a na sto úst a hlas z ocele, vylíčit všechny pohromy bych nedokázal.
408. Toho roku překročil Dunaj jistý Uldin, první Hun, jehož známe jménem a dobyl Castra Martis, pevnosti ležící daleko za řekou v provincii Mýsiá. Místo mu padlo do rukou vinou zrady, bohužel však nevíme, kdo oním zrádcem, který s ním spolupracoval a pevnost mu vydal, byl.
Hun jen ukázal na vycházející slunce a řekl, že bude-li si přát, snadno si podmaní veškerou zemi, na niž slunce shlíží.
V provinciích Mýsiá a Scythia, které přiléhaly k velké řece, se mělo každoročně postavit určené množství plavidel, jak válečných, tak zásobovacích lodí (naves agragienses).
Nejprve Germánům znemožnili obstarat si zásoby, a v boji samém pak rychlý obchvatný manévr jejich jízdy Stilichonovi umožnil sevřít nepřítele a zmasakrovat ho v krvavé lázni. Uldinovi muži prodávali své zajatce po jednom solidu za kus.
Theodórétos historik v líčení jejich zvyků zašel ještě dál: Massagetové, jak Huny nazýval, podle něj své starce nejenže mají běžně ve zvyku vraždit, ale dokonce pojídají jejich mrtvoly.
Na počátku pátého století se volně potloukaly hordy Hunů a všude bez zábran rabovaly, neboť nebyl nikdo, kdo by se jim postavil, žádná pravidelná armáda jim nemohla dlouho vzdorovat. Mniši byli donuceni vystavět pevnosti, kastéllia, v nichž pak mohli přebývat v relativním bezpečí. Hypatios sám spolu s osmdesáti bratřími se jali budovat vlastní velkou pevnost, kastéllion méga, aby mohli bez přerušení pokračovat v modlitbách.
Jejich nelidská krutost a ochota prznit řeholnice a pobíjet ty, kdo se utekli pod ochranu kostelů, zarážela ještě v 6. století dokonce i Justinianovy barbarské armády.
Do bitev šli v klínech, jenže zda se tyto cunei u Hunů skládaly rovněž z familiae et propinquitates (příbuzných a sousedů), to nevíme, ale leccos by tomu napovídalo.
Víme s jistotou, že základní jednotku hunské společnosti tvořila pětice nebo šestice osob jedné rodiny, která žila v jednom stanu. "Šest až deset stanů tvořilo tábor a několik takových táborů rod. Kmen sestával z několika rodů, a nejvyšší jednotka, il čili lid, z několika kmenů."
Dosadíme-li v této citaci z Buryho za výraz "několik" číslovku deset, můžeme dovodit, že průměrný hunský kmen tvořilo dohromady kolem 5000 lidí
Jelikož pořád cestovali a některá místa neposkytla stravu tolika hladovým duším, snášet hlad a žízeň se učili od kolébky.
Zajímavý je příběh poslední noci Attilovy. Zrovna se totiž ženil, do jeho nespočetného harému přibyla další vyhlášená krasavice Ildico.
Po svatbě Attila dlouho do noci popíjel, a když se pak příštího dne už chýlilo k večeru a on dosud nevycházel, jali se ho služebníci hlasitě volat přede dveřmi jeho komnaty a vposled se vlámali dovnitř. Svého pána nalezli mrtvého, kdežto nevěsta štkala u jeho těla s tváří zastřenou závojem. Attila v noci silně krvácel z nosu (jak se mu to ovšem stávalo často), a jelikož byl značně opilý, ve spánku se udusil. Ačkoliv nedlouho po této události se vyrojily spekulace, že byl zabit svou novomanželkou za to, že krutě v bitvě pobil její bratry. Dnes můžeme přesvědčivě tvrdit, že vskutku umřel zpitý, uprostřed míru.
Pro místní feministky velice příjemná zpráva na závěr. Žena ve společnosti drančířů zastávala nečekaně úctyhodné postavení, dokonce nezřídka i vládla kmeni. Po smrti manžela převzala všechna jeho práva, a vykonávala je až do doby, než synové vyrostli a oženili se.
Občas samozřejmě musela sešívat hrubé oděvy, ale to je cena za relativní svobodu, jinak se jakože měly slušně.