De profundis

14. listopadu 2014 v 20:19
Zatímco jsem se plahočil na pláních, kde nerostou sladkosti a jazyk lační, vznešený zrcadlící mok s rmutem vinné révy netknutě sílí, za vinohradem skrčen, úpěje jsem sbíral hrozny, pak jsem je odstopkovával a drtil, o dvě stovky kilometrů východněji ležela s knížkou rozevřenou před očima bytost obdařená nadpozemskou krásou, něhou a povahou andělů. Zatímco mi uštěpační kluci z kterési polanky překáželi a házeli po mně kamením, spílaje mi vandráků a ožralů, můj nebeský kvítek žmoulal v ústech propisku a čas od času si udělal poznámku na papír. Co bych tehdy dal za to, abych se mohl mávnutím proutku přenést až k ní na apartmá a sledoval ji zpoca záclon, leč poslední léčka schystaná světem k obhajobě niky, na níž se paseme jako každý organismus a skrz něj se definujeme jako osoby, mi nasadila závratnou stopku. Milerád si odepřu postesk nad nepřízní osudu, když je nahrazena koňskou porcí úsměvu, jenže když se není čemu smát, není pro co vybředávat ze zajetých kolejí. Zjistil jsem, že se má Osudová už brzy vydá na konferenci směrem k místu, od nějž nedaleko jsem pobýval. Podpořen večery plnými košilatých vtipů a průpovídkami starců, přes slzy nostalgie nevidět ani k nejbližšímu kanapi, šel jsem do vlahé noci vydatně nasycen etanolem a snažil se zorientovat na mapě oblohy podle hvězd. Štestěna mi toho večera nebyla či možná byla nakloněna, a tak jsem brzy zapadl do jistého v temnotě utopeného lesíka, asi bukového neb jasanového. Pod nohami se zmítali hlodavci a rychlostí šípu přeskakovali z šutru na šutr, takže jsem brzy zapomněl na svou pozici odsouzence k ztracení, přestal se orientovat i podle pěšinek, které jsem vlastnonožně vyšlapal a zcela se oddal duchu lesa. Stejně jsem necítil žádnou radost v srdci, měsíc byl ještě v novu a nechtělo se mi vytáhnout z kapsy píšťálu, které mě tak často udržovala aspoň v jakési afinici s životem. Jen jsem bezcílně bloudil, nakukoval pod mech, jestli tam náhodou zkažená mládež po poslední párty nezanechala aspoň plaskačku něčeho tvrdšího, co by mě probudilo. Najednou slyším bůůůch, páááánk. Ozval se dutý hluk, jak kdyby dopadl strom na šindelovou střechu. Zdálky doléhal vystrašený hlas: "Probůh! Už by stačilo. Zabiješ ho." Zase, jak se zdálo, zvuky zápasu, pak ticho a vzlykot, přerývaný, pronikavý nářek asi hezkého děvčete. Šel jsem víc veden znuděností než zvědavostí na místo, kde jsem cítil povyražení. Ticho se úžilo a znenadání jsem se ocitl na mýtince, odkud zaléhalo.
V té chvíli bylo slyšet každý krok, vidět zástup chudáků, kteří vypadali v té tmě jako chromí a žebráci s těžkou dnou. Vytáhl jsem foťák a natáčel, očividně zde se dělo něco podezřelého. "Můj bože", zavzlykala zas mladá buchta, "zabil jsi ho!" Sporý, ale opilý, a tedy nebezpečný kluk ve vojenských kalhotách stál nad bezvládným tělem zkrouceném v posměšné poloze. "Dyť ten pičus nás nabonzoval. Kurevský zmrd, mám chuť ho tu nechat napospas osudu! Zahrabem ho do listí a zima ho dodělá." Chvíli jsem se pásl na jejich zmatku a pak jsem vylezl z křaku a zvolal: "A tady jste, vy všichni, vy, kteří obíráte o to nejcennější. Jednoho jste umlčeli, ale všechny nás neumlčíte. Už teď jste online, usmějte se, naposledy na svobodě!"
Nakonec jsem zjistil, že grupa jen sbírala lysohlávky a jelikož žádné nerostly, vzali zavděk durmanem, ze kterého si namíchali koktelj. A ten na zemi jen přebral, a ten nad ním byl lídr a snažil se ho zapojit znovu do zábavy. Holka píštící jako myš byla vyplesklá a náladová, taková ale je i za střízliva, jak mě ujišťovala.
"Ženy jsou zrádné plemeno, vyvolají konflikt, i když na nebi ani stopy po obláčku."
"Mi povídej. S ženami zažiješ jen hrůzy."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 14. listopadu 2014 v 21:37 | Reagovat

Sběrem lesních plodů vyvinul se člověk.

2 doDina doDina | Web | 15. listopadu 2014 v 1:18 | Reagovat

kdybych tě znala jen z takových příběhů, byl bys úplně jiný člověk v mých očích. taky mnohem starší

3 Elis Elis | Web | 15. listopadu 2014 v 8:10 | Reagovat

Jako vždy úžasné, nevím co víc napsat už jsem všechny superlativy použila v předcházejících článcích, máš obrovské nadání. Nevím jestli si toho tolik prožil, nebo vládneš obdivuhodnou fantazií, obojí ti lze v dobrém závidět, mít tak bohatý, i když složitý život, je lepší než celoživotní nuda, a bohatou, rozvětvenou fantazii nadělují bohové jen vyvoleným. Je jedno co je pravda, důležitý je výsledek a ještě jsem nezažila někoho kdo by měl aspoň podobný styl psaní a tak obsáhlý, jsi prostě jedinečný!

4 stuprum stuprum | Web | 15. listopadu 2014 v 15:51 | Reagovat

[3]: Ty mě pokaždé rozesměješ. :)

5 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 25. listopadu 2014 v 20:07 | Reagovat

Člověk ze zoufalství,
Snadno pomate se
Muchomůrky bílé,
budu sbírat v lese
Muchomůrky bílé,
Bělejší než sněhy
Sním je k ukojení,
Své potřeby něhy
Neprocitnu tady,
Až na jiným světě
Muchomůrky bílé,
budu sbírat v létě
Muchomůrky bílé,
muchomůrky bílé... (napsal M. Hlavsa)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama