Prosinec 2014

Silva

31. prosince 2014 v 4:27
Bouřím se, děti, jak loď zmítaná zběsilými větry. Sotva dopadnu na skaliska, rozsypu všechen čaj i kávu, obchodní artikl výnosný jak padělání hoven. Zmatení námořníci skočí s nafukovacími křidélky na svalnatých pažích do ledového moře a jejich prudce zchlazená těla zmítaná šokem přivábí nepřekonatelné predátory, žraloky šotky, kteří je sežerou nejprv přes kosti až na morek, chvíli si dají pohov, načež z morku vykoušou i šedou želatinu, která tam někdy uvízne. Celkově z chrabrých mořských vlků zůstane míň než z rýpavého cigoše při neonacistickém pochodu. Ale tak vznikají všechny problémy. Nabalují se jak sněhová koule, dokud nedojde ke spuštění, někdy z kopce, ale vždycky nečekaně. Dřív jsem si myslel, že na všechno pitomé, co mě obklopuje, stačím, že jsem jakýsi latentní či zneuznaný superman. Až kdesi ve věku patnácti jsem pochopil, že superhrdina musí mít majetek odhadovaný na nejmíň deset miliard dolarů, sluhu Alfreda a výrazně psychotickou povahu (hlavně nesmí mit ženu, což si všimněte, je zlatým pravidlem - připravila by ho totiž o všechny schopnosti i holý rozum); pouze přijatelnou povahou jsem byl z výše zmíněných podmínek obdařen, ovšem zase mírou vrchovatou. Bipolár je proti mně hadra. Mým velkým snem je utonout v nádrži s whiskou, jako ten předák Ettles ze Skotska, jeden ze třinácti děti, co celý život míchal whisku a v šestačtyřiceti, "štastně ženatý", se jednoho dne v glenfiddichském lihovaru prostě vrhl do nádrže, asi si zaplavat a přitom se pěkně nalokat. "Netušili jsme, že má deprese." Vypadalo to, že žije spokojený život nádeníka. Než ho vylovili, byl už kaput. Cioran tvrdí, že existují zhruba čtyři druhy sebevraždy a ostatní jsou jen variantami. Když to říká Cioran, tak tomu bezvýhradně věřím, adoruji toho monomaniaka, ale daleko líp se mi žije v domnění, že jsou jich stovky a jedna je rafinovanější druhé. Nechat se vystřelit kanónem do hradu. Tandemový seskok do jícnu sopky. Zabít se poslechem Milana Chladila (Vždyť je léto, Teď už je ráno, Až na severní pól) či zvolit dobrovolný odchod ze zdejšího údolí slz v podobě večeře pro vyhladovělá divoká prasata, motiv, který léta spal v televizních archivech a byl znovuobjeven až v seriálové inscenaci Hannibala. Svět je plný možností, nekonečná mnohost prostupuje každým z našich rozhodnutí, každý úsměv žebračky je úsměvem smrtky, který praví, už si pro tě přicházím, každá slza dítěte odmítnutím snášet byť jen jediný další den bez přislíbení milosrdenství šílenství, které by je odpravilo už nazítří. A tak si tu hodinu od hodiny žijem a hodinu od hodiny hnijem. O ženách se traduje, že neví, co chtějí. Myslím, že ženy přesně ví, co chtějí, jen to nedokáží pojmenovat. Muž naproti tomu neví nic. Tápe v koridorech světa, který je mu nepřítelem už od prvního nadechnutí a nutí ho jen otročit ve jménu blahobytu, cti, žádosti, tradice nebo třeba jen pro lásku. Žena patří celou svou bytostí do světa, muž mimo něj. LEČ ZDÁ SE, ŽE SE STROPY SYPOU Z BAMBUSU, jak volával Biebl. Jinými slovy, zbytečné cokoliv psát, protože cokoliv už bylo popsáno. Jděte do knihovny a zabodňete prst do libovolného regálu. Nechápu lidi, co zbožňují knihy. Knihy, toť odpad ducha, všude je tolik myšlenek a vesměs tak pofidérních, že kdo je chce přečíst, neřkuli vstřebat, musí se obrnit jak perští legionáři, že na jejich údržbu a sklad nestačí obyčejná knihovna nadzemní, knihovníci dali hlavy dohromady a vynalezli knihovny podzemní i důlní. Knihovna v Alexandrii byla tak ošklivá ve své předimenzovanosti, že se jí přezdívalo κουλούρι - věc ve tvaru koblihy.

Celý život myslím jen na společnice, které by se vysvlíkaly, kdykoliv bych měl chuť zřít jejich nahá těla. A tenhle neustále obnovovaný harém by vydal na tisíc knih, duch je pro špindíry, milovníci serou na verše, nezajímají je balkónové scény ani drnčení rozbíjeného nádobí, jdou čistě za masem. Asi proto mají někteří jedinci lví nos, neuspokojí je jedna, dvě či deset konkubín, potřebuji stále nová těla, plná žádosti! Bez otázek, bez vytáček. Prostě jde se na to, půl je hotovo. A druhá půl čeká za dveřmi nebo pod peřinou.

Jinak šťastný rok 2015 přeje váš tichý společník.

Záviďte úspěch a viďte za

30. prosince 2014 v 16:40
Nechať zlé utone v přílivu zmatků a strastí, jež zovou se tmou. Blog bude černý, dokud neřeknu jinak. A vy, co si oči ničíte při sledování světelných, neutronových jevů, zvykněte si laskavě na temnotu, která provází všechny pošahance na jejich cestě do pekel! Vždy jsem měl černý blog, jen dočasně jsem fotofobům nabídl možnost bojovat, byl tak černý, až se Kanáánci obávali o svůj poctivý chléb, černý jako uhel, který spolu s manou a křepelčími sendviči padal za dávných časů z nebes na poušti. Jak říkal už strejda Nietzsche, dokud se nezbláznil u kobyly po svých eskapádách v bordelu: co tě nezabije, to tě přizabije, a měl pravdu - ostatně jako vždycky. Pokud hledáte nějaký argument pro, nalistujte Nietzscheho, pokud snad proti, rovněž příslušný oddíl Nietzscheho. Tento velký skeptik byl zároveň velký moralista a nám je vždy do smíchu - asi jako když tarantule tančí tarantelu, když ho čteme - i jako mladí a zkažení teenageři jsme ho baštili se vším všudy.
Konec sentimentality, na řadu přichází článek. Vím o čem, tedy ho slepím rychle a bezbolestně.
Faktótum. Zvolání, dalo by se říci až morální imperativ, ne-li kategorický, kterým se řídí všichni diktátoři. Nejsou-li na štíru s morálkou, což oni jsou vždycky.
Představte si křehkou dívku na kraji jezera se sluchátky na uších a s walkmanem v kapse. Je něco mezi lezavým podzimem a mírnou zimou s typickými říjnovými srážkami. Snáší se sotva citelný déšť a zvolna vykrajuje bodlinky kruhů na hladině. Dívka sedí a pláče. Až srdce usedá. Je otřásána výbuchy žalu, prudce se jí zvedají ňadra pod péřovou bundičkou a občas si otře slzy kolem očí a vedle nosánku. Můžete říci, že každé jezero má svou paní, která se nad ním sklání a jejíž oči zrcadlí nádheru hladiny. Porušená kapkami deště, mírně se hladina zachvívá.
V tu ránu se zpoza houští na druhém břehu ozve mužské zvolání: "Iris, no tak, Iris, kde se schováváš?" Dívka se hbitě zvedá a choulí za nedaleký kmen (nebo trouchnivějící kůl). Dílem okamžiku. Hlas stále pátrá po dívce, ta se stále krčí a roní slzy prudčeji a štká hlasitěji než dříve. Po pár minutách unavený hlas už zklamaně míří zpátky, odkud se vzal. Iris vylézá z úkrytu a pohled na ni prozrazuje utrpení, kterým si prošla. Rozcuchané vlasy se stopami bodláčí, dříve běloskvoucí bunda je teď zašedlá od hlíny a elegantní botky ji hyzdí bahno, které vlezlo až na kalhoty.
Tehdy se zařekla. Učiním to a učiním tamto. Pravidlo blaha. V hlavě ji zaškubal jemný rotorek. Rozběhla se směrem k domovu, kde na ni čekala matka a kde celá zašpiněná mířila rovnou za ní a se smíchem slz v očích, které zářily jako perly, jí sdělila, že on nestál za její lásku. Že už nebude prchat před situací jako malá holčička a že bude čelit výzvám a svému strachu tváří v tvář.

Drak si orla podrobí

29. prosince 2014 v 4:14
Teď nevím, která bije. Ležím v té posteli v úplné tmě a jen čumím na okno, které se občas rozsvítí, jak kolem přejede auto. Není ani osm. Říkám si, že jsem tři měsíce na suchu, neměl jsem ani lehkou babu, semotam si zajdu do tobacco shopu koupit nějaké bidis, laciné náhražky eukalyptových cigarill, které potahují v chudinských čtvrtích v Indii, a tak tu žiju. Kurvafix, ani zkyslé portské jsem neměl. Snad se neměním ve slušného ducha.
Nemám sílu se přetočit, mám křeče v noze, na které hlavou ležím půl dne, myslím jen na to, jak budu zítra kovat, bušit kladivem, měnit okna, nemám sílu si ani vymyslet peprnou zápletku snu, který bych si přál vtisknout do paměti, než usnu jako špalek. Jestli budu zahrnut do přízně štěstěny a vůbec se mi podaří usnout na více než dvě hodiny.
Myslel jsem, že tu normálně budu chodit mezi lidi, do českých hospůdek, prý tu nějaké jsou - a kde jako? Tady na periferii, kousek od South side, kde nemůžeš s bílou kůži v noci ani projít, aby tě neobrali a nezastřelili? Přes den tu potkáš jen klasické zhulence a mírné fetky, v noci forbidden area.
Jsem nyní jediný Čech v desetimiliónovém městě? Proč aspoň jednou nemůžu mít něco jak normální člověk? Nemohu s nikým promluvit svou řečí. Dělám tu kliky, všelijaké shyby a sklapovačky, protože jsem se pomátl ze samoty! Opravdu se nejedná o rozkoše samoty, jako ty série tisků, kde renesanční dáma hraje na mandolínu a služka s viktoriánským čepečkem ji nalévá čaj. Nebo plete svetr romantická bruneta a náhle ji spadnou jehlice z rukou a ona se zahledí do daleka, přemítavě a plaše se usmívajíc, zatímco u nohou si s klubkem hraje načančaná její kočka. Tohle je spíš agónie samoty, naprostá porážka, v níž ani nepočítám padlé, protože nepřežil zkrátka nikdo. Nejmechaničtější způsob života určený pro nejnedbalejšího člověka, kterému se příčí rutina. Není mnoho efektivnějších metod jak někoho připravit o potěšení z života než uložit mu dělat, co se mu pohříchu zajídá. A ještě politováníhodnější, že pro mě představuje jedinou schůdnou cestu..
Ale nač tu skuhrám? Neměl bych hledat spásu jinou? Asi že jo. Ne však naříkat.
Už mě jebe i ten domovník, chce po mě další a další prachy, zas o den dřív, jak kdyby to neměl předplacené měsíc dopředu. Bůhví, že nejsem svárlivý typ. Raději ustoupím a pustím vše z hlavy, taky jsem se vždycky snažil lidem pomáhat, ale dneska už na to nemám sílu, po tom všem, dřív jsem aspoň zpil a myslil kloudně, dneska už ani tu sklenku nemám sílu obracet v hrdlo. Nedostává se mi slov, když mám vyjádřit, jak mi leze krkem ten pán, co žije s manželkou Sofií nade mnou. Připadá mi, že nejlíp na něj pasuje slovo: kapusta. Vypadá totiž, že mu podobně jako brukvi kolem hlavy vyrůstají vrstvy, které neslyší nevidí a pod kůží má jednoznačně špatné znamení. Bohové mě asi mají v nemilosti, když mě s ním dali do jednoho baráku. Já ty obchodníky šibaly v důchodu se slušným jměním nějak nemusím. Kdysi jsem se snažil lidem pomáhat - to už jsem říkal, že? - ale dneska už nemám sílu. Vypadá to, že mě vykopne na chodník, protože umřít tady, rozváděn s ním, v této místnosti bezmoci, to by byla i pro mě pohroma. To by ještě mí kuzinové, které neznám, za mě museli zaplatit ohledaní koronerem. To by nebyla moc srdnatá smrt. A to jsem kdysi prosím pěkně pil býčí krev. Měl bych chrápat ve škarpě zpit jako dřív... úlitba životu. Ale už na to nemám. Asi ten blog vyruším a oběsím se tu přes ty trubky tkaničkami.
A nejhorší je, že nedokážu rezignovat, že mnou cloumá vztek. Číše mě paradoxně dříve chránila před afektovaností, která pramení z přílišného pití. Jenže jak by mohla redukovat působení vzteku, který narůstá s každým vypitým decilitrem.

Jsem pouhý křikloun, dravec. Ani jsem pořádně neviděl Michiganské jezero. Proč jsem z prostého rodu? Raději bych se na Riviéře opaloval s Paris Hilton, se vznešenou a krásnou dědičkou hotelového impéria.

Synova kletba

28. prosince 2014 v 14:13
"Zabil jsem žežuličku, matičko, zabil jsem jedinečnou žežuličku - opuštěnou na kraji cest - pestrou jako fábor!" Nebyla to kukačka, synu můj, nebyla to kukačka - líčko ti zhrublo, vzhled tvůj prošel proměnou! "Och, zabil jsem ji, maminko, zabil jsem bezbranné dítko lesa, ubohé zrozeňátko - žalost kéž by si mě vzala!" A co chceš činit, co míniš udělat, jak napravíš vinu a smířiš boží hněv? "Půjdu hledat květ snímající viny a tišící krev." A kde ho najdeš, kde myslíš, že na širém světě, v kterépak roste zahrádce? "Tam za vrchem, tam za vrchem, na sloupu s elektrickým vedením, se houpe na konopné oprátce!" A co vzkážeš lstivé Ráchel, té, jež si s tebou v posteli hrála a těšívala?
"Vzkazuji jí, matinko má, bůh jí žehnej - červa z mouky do skonání zavrtej jí v duši, jak mi zrádně mluvívala!"
A co necháš matce své, drahocenné matce, jež chovala tě v náručí s nejsladší láskou? "Zůstavuji ti kletbu na věčné časy, abys nenašla místa v hrobě a stále v něm jen rotovala!"

Podle Erbena


Chiméra

27. prosince 2014 v 13:14
Luna je zrcadlení, veškerá magie je zrcadlení, člověk spatří tázavou duši a tento veliký zrcadlivý obraz nazve bohem, pak spatří zrcadlení svého ducha a to nazve ideálem, a pak taky nazve zrcadlení vytřeštěných očí strašidlem, veškerá magie je zrcadlením, sluncem neskutečných věcí, fantom slunce je luna, a tedy sluncem fantomu, měsíc je živý, aby mohl být zároveň na tolika místech současně, měsíc je odražené světlo slunce, nejenom šutr, je to obraz viděný jakoby v zrcadle, a proto je zrcadlením veškeré slunce i magie, vše je zrcadlením. Lunatik uprostřed noci zburcovaný svitem luny nesnese, aby takhle na něj ten kotouč pohlížel... Tak strašné - nemůže spáti... Černí psi zdvihují mordy k měsíci a zoufale vyjí.
Choří svůdci mezi duševně chorými pannami příchází škodit, nutí je, aby teskně zavrtávaly hlavy do podušek, zatímco rodí. Přichází strašit, přeběhlice mezi planetami, přicházi budit bláznění v myslích lidu. Je jich šest, těch lunárních psychóz:
Náměsíčnost, záchvaty, strašidla, mořské přílivy, měsíčky žen a inspirace.
Jsou i jiné psychózy, jako např. klekání, lízání zmrzliny v zimě, nebo zhořklé srdce.
Jen panny lomí rukami, hrají si s nervózně lepkavými prsty a poznají lež. Žena miluje v muži vše, co není stvořeno, touhu, sen, vizi, muž pak v ženě vše, co je stvořeno, přírodu a hvězdy a vůni a hlavně kundu.

Podle Čapka

Zápisky mladého prasáka

26. prosince 2014 v 13:26
Pamatuji, jak mi bylo deset a jak jsem onanoval před zrcadlem v komoře, viděl jsem na svého odhaleného pindíka a myslel přitom na učitelku češtiny, pak mě vyrušila matka, tak jsem předstíral, že se prohlížím, jestli na mě nevlezlo klíště.
J. byla učitelkou na půl úvazku, ještě studovala, ale co na ní upoutalo na první pohled: měla vlnité špinavě blond vlasy, nosík, takový ten pršáček, neodolatelnou postavu, trošku pih, a něžný výraz v pomněnkových očích. Kvůlí ní bych prostě vyhodil svět do povětří. V jednom kuse, ať už ze zkušenosti nebo bezelsnosti, připomínala, že má manžela a děcko je na cestě. Lezl jsem za ní do kabinetu a chtěl se nechat vyvolat z učiva, které se už půl roku neprobíralo, abych jí dokázal, jak moc hezky nás to naučila.
Mé sexuální fantazie se točily výhradně okolo ní, okolo jejího zadku a koz, které bych kousal a ten zadek by byl furt rudý, jak bych ho plácal, určitě bych ji svazoval do kozelce a mlátil bičíkem přes cecky. Normální dítě mého věku myslí na to, jak se drží za ruce s Evičkou, nebo jak jde navštívit svou spolužačku ve sboru, já však dokázal myslet jen na tu rajdu, jak se přede mnou svíjí a očima ji prošlehává vášeň.
Stačilo, aby si vzala přiléhavější gatě, zavrtěla zadkem a už mi stál. Musel jsem se schovávat za škamna a za židle, aby nikdo nezjistil, jak ustavičně mám krev v pohlaví.

Cowboy z Frisca

25. prosince 2014 v 18:32
Vyjádření pudu zvířátka po hlazení


pud beroucí vše zchytralými oklikami
zámyslný prudkostí
obsahující krev plnou
nelásky a marnosti
nevědomé vitality
dravá červeň ženskosti
a chladná žluť
přesýpacích hodin zdrženlivé dámy
ó ty přilbice ženy

podobá se
čemu by se podobal
sen nebes
šlehá jak tajný plamen
rozumí si s
plazivostí Evina hada
směrem křivým ubírá se
vlichocuje
mluví často k zemi
jindy taví shluklou mysl
a prokvétá teplými vlásky
fosforeskujícími bronzem
mámivou hebkostí
vlasy žen jsou tak jemné, až jsou nehmotné

Moudrost jest těžkomyslnost a hloupost zbožňuje vzlétat nad zem.
Neřest je kramář s vážkami, lehkomyslně beroucí vše na lehkou váhu.
Proto také miluji ctnosti, všechno potěžkávající, neboť jest těžké být ctnostným.
Nejsvětější tíha ctností.
Gravitace jest jim bohem, země jejich hliněná modla, kterou uctívají.
Vidět svět v šikmé a smělé výseči jest vidět jej lépe než okrouhle.
Mluv se ženou o lásce a přicválá, mluv s mužem o pití a zmastíš ho.

podle Čapka

Pisoár čili o mušli

24. prosince 2014 v 14:29
Hodím do sebe krajíc chleba a vajco, snídaně je základ, děti, seru na prasata ze zlatého vrhu, budu žrát just celý den, abych byl pěkně vypasený. Napjatě očekávám, co se stane za hodinu, za dvě, do večera, doufám, že mi dojde nějaký krém na vlčí zrno, které už půl roku hyzdí mé víčko. Avšak zároveň prohlašuji s krajní skepsí, že nikterak nevěřím, že bych ho mastí vymizíkoval.. tu pomůže akorát operace.
Plány na dnešek: přežít. Davy venku, pitomá & neupřímná přání, hranou soustrast, předstíraný soucit, falešné pochlebování. Všechno to pozlátko, které se nabaluje na projevy radoby vděčnosti za usmrkanou dobu, kdy si lidi nemají, tak jako po zbytek roku, vůbec co říct. Teď mi do uší piští Janis Joplin, bůhvíproč, Summertime, opravdu podařený playlist. Místo abych se aspoň jednou v roce zklidnil u poslechu Rybovy mše, zadělávám si na psychedelické trable, neboť dál se hlásí nějaký technolike psytrance a pokoutní house, a už ne tak moc wonderózní hobojový koncert v C dur od Cimarosy, něco Vysockého a na spravení šmaku obligátní screamoband Kaospilot.
Tak snad se v klidu míru aspoň dosyta nažeru, nic víc už nechci, jen ten kmínový chléb za osmdesát centů, sůl a vajíčko natvrdo. Jsem včera večer jako obvykle u Mexiků pojídal burritos a spanilá dcera majitele s koštětem v ruce šme

(průběžné odskakování) ***

jdila po celé jizbě, ověšené nevkusnou výzdobou, sněhovými vločkami na řetězu atp. Vypadá jak Selena Goméz, a proto se k ní nehodí ani metla, ani vařečka. Jen ten čurák do ruky. Hrdlo osvěžil doušek vody s citrónem. Nakonec jsem vyhrabal z koše i slaninu. Zapil steroidy. A už se cítím jako dvouletý Jarda, kterému poprvé představili sekačku a on teď říká: to je moje sekačka. Bohudík za to. Tak o čem. Znal jsem jednoho kluka, který znepokojen chodem svět a dlouhým bezdomovectvím, vydal se odčinit své hříchy a aby nedal najevo své hoře, svou slabost, měl skoro pleš a raději si nerval zbývající vlasy z hlavy, a místo toho si koupil příčešek, velmi luxusní, a každé ráno si ho mazal pomádou, která voněla po borůvkách.
Toulavá jeho duše se vydala do Očistce. Objevila se tam v bezduchém těle, jakoby na hranici viditelnosti a správcové duší za hlasitého vzlykání uvedli ho do truchlícího kruhu, kde probíhala ceremonie odhříšnění. Duše jeho trvale se odebrala do předhádí, tedy do předpodsvětí, kde jí bylo vykonati poslední pořízení a pokus ze své trouchnivělosti vykřesat trochu světla pro soudce duší, kteří rozhodovali o jejím věčném osudu. Duše je navzdory přesvědčením laiků velmi lehká. Je tak lehká, že když umřete, sotva osm gramů vašich skutků, vyletí spolu s ní "z komína" a vydá se na toulavou popouť podél svíravých stínů, vrhaných v jeskyních ve tvaru mamutího klu. Proč v jeskyni? Protože první duše se zrodila spolu s ohněm. Spolu s nebojácným, půl božským Prométheem, procházejícím se v jeskyních, který prve rozžal pro lid tu efektivní prskavku, naučil je řemeslům a uměnám, a nemít tak všetečného bratra, měli bychom se bez Pandořina daru celkem obstojně. A další první oheň podle historiků, kteří nemají fantazii, rozdělal homo erectus, ten, jak známo, se schovával do jeskyň před rozmary počasí a líté zvěře. Tam si také vypěstoval inteligenci vařením, mícháním ingrediencí v kotlíku a postupným vrháním předmětů na nepřátele či příbuzné (oštěpů, kamenů) - ruka, toť sídlo mysli, podle ní se pozná stav mozku i celková povaha člověka.

Všechny vznešené věci jsou stvořené z ohně vášně - hrdinství, poezie, krása. I ty kytky. Růže je inkrustovaný oheň. Láska je jiskra u sporáku nebo stodoly požár, podle toho, kým jste, ale vždycky plane či dýmá. Tvář zdivočelá vztekem jistě shoří na troud, stejně jako bázlivý úsměv ruměnného děvčete uhasí zápal něhy.
Jednou někdo napsal:

Jak vysoká je cena za pravdu,
jak nízko můžeme klesnout,
jak daleko jsi ty,

a nemusel přitom být poblíž dalších ztrát, jako musíme být my, co jsme na Vánoce zavřeni v depresivním pokoji o bílých zdech. Nejradši bych vypálil celý roh Leclaire a tady toho vévody, co porazil u Waterloo Napoleona se spojeneckým vojskem, jen abych viděl zděšené výrazy sousedů! Na Santu jste nečekali výjezd hasičů, co? Máte to lepší jak v kině, pohled z okna nahrazuje divadlo i maškarní bál.

S tváří triumfátora vstupuje Santa na zahradu a zakopává ponožky s dárky, tu vedle stojanu na hadici, tam vedle lehátka. Činí tak s úchvatnou vervou a nepředstíraným fanatismem, úplně na sebe strhává pohledy i nadšení, mimovolně pramenící z nálady. Maminka s kočárkem a tatínek pyšný na své princezny představují dokonalý trojúhelník spokojenosti, základ státu, který by se pro své obyvatele rozdal. Bohužel - jak málo je takových pravoúhlých trojúhelníků bez odchlíplých rohů nebo s otupělými úhly. Kolik jsem v životě potkal vymaštěnců - to by bylo marno počítat. A přesto i oni mají podíl na štěstí a jsou víceméně slušnými otci rodin, přinášejí do chýše své těžce vydělané dukáty a dělí se o pohodu a harmonii s manželkou a dětmi. Jakmile však pomyslím na jejich chování mimo rodinný kruh, zatřese mnou hnus. Jak můžou takoví šulini dělat otce? Chtěl bych být vychováván někým, kdo považuje Dodge Viper za nejdokonalejší vozidlo na planetě Zemi? Co bych dal za podivína, který by volil žebřiňák, tu aspoň hovoří srdce, které se nebojí posměchu. Říká se sice rozděl a panuj, ale mám pocit, že malichernosti nelze dělit, rozhodně ne tak, aby nevzbudily komický dojem.

Vlastně symbol mezi symboly, přináší nám gesto. Jde o to, abychom se naučili mezi stovkami jiných, všedních dní uvidět podstatu vzájemné podpory a už nevyjít z údivu, jak je všemocná. Tady se běžně na Boží hod otevřou podchody a přijdou kuchaři z lepších restaurací obracet ve vroucím tuku ryby, servírované chudým bez přístřeší na papírových podnosech. Jde asi o projev univerzálnosti povah. Na jednu stranu nevšímavost po celý rok, na druhou ochota přispět svou troškou do mlýnku.
Santa je jako pavouk. Máme na něj speciální alarm, který se spustí, kdykoliv o něj jen zavadíme pohledem, z biologického hlediska nás měl ochránit před těmito nepříjemnými vetřelci. Santa a děda mráz ruské provenience chodí jak poslední vágusové, a mají společné jen to, že je lákají malé děti. Kdysi jsem chodil s holkou, která mě posléze na pár let zavrhla, když se provalila její nevěra miláčkovi, a ta furt říkala, že jsem strašný vagabund. Do té doby jsem to slovo skoro neslyšel, bylo mi devatenáct a přestože jsem znal všecky ty mais où sont les neiges d'antan zpaměti, nikdy jsem to slovo neslyšel v souvislosti se současným člověkem. Ale já si narozdíl od Santy nemusím klást děti na klín a žebrat od nich tahání za vousy.

Vzpomínám na své kantory ze střední, z těch různých škol, obchodek a tak, co jsem zkoušel. Všichni byli překvapení, jak rychle, bez námahy se učím a dávali mě za vzor školníkovi; kdyby bývali věděli, jak jsem dopadl, zhrozili by se svých unáhlených doporučení. I nedávná minulost ukázala, že když potkávám učitelky ze základní, vidím, jak jsou smutné, když vidí, jaká troska ze mě zbyla. Vzpomínám vždy na dobrého žáčka Foltýna a jeho oblíbené básníky, pěvce a turnéry, který když měl na krajíčku pláč, uraženě se mračil a hrozně se nafoukl.
Dával najevo, jak hrozně opovrhuje lidmi, kteří ho známkují v něčem tak přízemním, jako je škola vůbec. A mně ho bylo vlastně dost líto, když jsem viděl, že ho trápili, kde mohli. A když měl tu svou roztřesenou bradou a skákající ohryzek, snažil jsem se mu ve své bezelstnosti pomoci. Bezvýsledně, jak jinak. Každá dobře míněná rada se obrátí ve svůj opak a následuje dláždění cest dobrých úmyslů.

Poznal jsem jednoho jediného chlapa, který v mých očích měl fortitudo, přestože vše dělal léžerně jako každý nadanec, a na běžné věci nedbal, měl víc kuráže než všichni ostatní. Odvahu jsem považoval odjakživa za největší mužskou ctnost. Stal se mým nejlepším přítelem a součástí mého osudu. Bobby B. Depkoidní pankáč ze staré školy. Někdy vysmátý jak lečo, jindy a častěji zdopovaný rivotrilem. Zažili jsme parádní akce, měli parádní holky a pro případ, že už se nikdy neuvidíme, že tady umřu, rád bych mu poděkoval, že mi pomohl přežít, když mi bylo nejhůř.

S někým se vypsala, mladičká básnířka, láska jako hobby, tak se zpívá, kdekdo o tom mluví, ale ptám se: kdo to zažil. Tak jsme tehdy byli zbouchnutí do stejné holky, alternativka a moc nadaná malířka, grafička, designérka, keramička, sochařka, tanečnice, kuřačka, pijanka. Vlasy jako len. Kukuč jako Anchesenamon. Ať žije 18. dynastie v Egyptě, která ji dala podobu. Snad musela spát z celého města jen s námi dvěma, protože na nic jiného ji čas nezbyl, pořád laid down. Kde je jí konec, té naší velké lásce, té, která mi nikdy neodpustila, kvůli které jsem se málem upil k smrti. Rád bych věřil, že snídá na břehu na jezera a maluje kachny a hloubky lesů. Nebo plochy aktů, seznámila mě s geniálním, ještě než chytl raka hrdla, Sabevem, od kterého mám portrét. Naučila mě obdidovat Nitsche. Naučila mě patlat akvarely, naučila mě rýpat a tisknout linoryty, stáčet hrnky, dělat korálky z fima. Připravila mě na Osudovou. Jak bych jí mohl nemilovat, přestože mě odsoudila k nejhroznějšímu člověčímu utrpení.

Pamatuji si, jak jsme sedávali v knajpě až do smrákání, ona pořád seděla s tužkou a kreslila štamgasty, a když už neviděla, zapnul jsem jí bodovou baterku, která pájela, co bylo na papíře s tím, co bylo poblíž, a přitom jsem se celé hodiny vpíjel do jejího jemného profilu, později už mě přepadaly sluchové halucinace, to z těch absintů a hruškovic, ale pořád jsem se tam jen tak kolébal a neodvážil se jí dotknout, když se zamračila, když se zasmála, a když smrákání přešlo v tmu, bolelo mě u srdce z náhlého nepoznaného dojetí. Měla tak bledé ruce a její nehty zářily jako měsíc s růžovým přelivem. Stačilo jen hlavu zvrátit nazad a zavřít oči, pocit štěstí byl úplný. Výčerpávajícně úplný. Sice nerozumím muzice a může mě dojmout mužsky brutální bití na bubínek i hudba sfér, ale vizuální podněty mě pokaždé naplnily vděčností, že je můžu vnímat. Byla to trochu extáze, která mě pohlcovala - ne zdaleka jako chlast, ale svým uvolněnějším způsobem - schylovalo se zkrátka k bouři. Když jsem musel, tak jsem zkrátka musel, vyšel jsem ve tři ráno do herny, že jdu jako na pár piv a vrátil se dalšího dne o šest, protože jsem potkal známé, ale ve skutečnosti proto, že jsem nemohl snášet její krásu. Děsila mě drahota jejího vkusu, to, jak byla neustále upravená a vnadná, když já tomu nikdy moc nedal.

Jakpak se así mají kolegyňky a kolegové z blogu? Já mám akorát poledne. Jakpak se má asi Jitka, Jana, další Jana, Andrea, Jarka, Vendy, Klárka, Elis, doDina, Karina a když už jsem začal vyjmenovávat, tak Pavel, další Pavel, Akim, Lukáš a další. Jak se asi daří vědkyni na peří? Ví vůbec, že je Štědrý den? Nejspíš ne.

Každopádně všem ze srdce vinšuji právě to, co si přejí. Tak na rok brzký nástupu hlemýždě. Šneka.



Ježíšek přijde zítra

23. prosince 2014 v 22:25
Leda by přišel už teď. Vkradl by se komínem do kostela sv. Barbory v Otovicích, kde by u oltáře rozložil na zem noviny a ponožky, v jejichž ošklivosti bylo něco hluboce výmluvného, nechal tam obolos pro věřící a mládež, nostalgicky sně o jiném životě. Kdysi si naivně představoval, jak si jako vznešený tygr po desítkách let služby zdřímne ve stínu ohromného banyánu a než dojde smrti v klášteře, rozdělí mezi poslední hrstku chudinských dětí něco těch cukrkandlů a laskominek. A bude po bídě, bude po strádání. Jenže století poctivé služby v sevření železné košile a každoročního vstávání před svítáním ho poučily o pravé povaze továrny na sny, totiž ponaučení, že na světě se žádné spravedlnosti nedočká a kdo čeká od stáří něco jiného než starostí a let, bude velmi zklamán.
Je to jakási závrať, která rozechvívá. Vzpomínky na blondýnky, na náměstí se zídkami a starce, kteří venčí své dlouhatánské vousy u zdobených rozložitých kašen. Správně vykonaný skok do minulosti láme pečetí vosk králů a po dešti prostoupené étery, pachem slonů a lemurů se vydává na cestu do Zambie, svinuje jednu za druhou depeše a přijímá od místokrálů kondolence. Tak možná vypadá hrdost na nekonečnou armádu dědiců štědrosti, které vychoval. Už se nám rozrostli bez tvarů a konce, ten nádor je příliš veliký i pro santoježíše. Příliš dlouho setrvával v úpadku a nyní má pocit, že mu svět dluží statky. Je to krásný okamžik zoufalství, který se opírá o přirozené pudy. Včera santoježíš jako obvykle seděl v knajpě a jeho alter ego mu až příliš hlučně našeptávalo, že v životě chrabrých vladců nastane okamžik, kdy si úleva svědomí vyžádá svou daň. Přepadne nás pocit prostoupený jiným pachem po dlouhotrvajícím dešti. Který nejde zastavit. Je to zánik filigránského myšlení a poskytuje definitivní nárčt povážlivé situaci, do níž jsme se následkem různých seběhnutí okolností dostali.
Santoježíš byl nejenom dobrý řečník, ale též uměl dobře rajtovat, během svých nezřízených pitek často jezdíval večerní pouští, tou divokou krajinou, kam podnapilé oko dohlédne, trávil stovky hodin ježděním na koni a když konečně dorazil do Isidory, nebo do Centavy, kde mají království točité schodiště do nebes, kde vyrábějí housle a dalekohledy, v kterém se kohoutí zápasy zvrhávají v obyčejné krvavé půtky a kde cizinec mezi dvěma ženami potkává ještě třetí s krásnými zuby, zdálo se mu, že konečně našel město snů.
Snad s jediným rozdílem - městem snů se mu jevilo proto, že si jej vysnil, ještě než jej vydupali z cesmíny, v neposkvrněném těle bohorodičky, kdežto ve stáří už nesnil, jen se uchýlil do příkopu, kde vodou město napájejí špinavé kanály a věnoval se výhradně alkolickému umění. Splýval se splavem, než nakonec utonul, s očima podlitýma čekáním. To byla jedna z mnoha cest, která se obyčejnému člověku v Centavě otevírala. V tehdejší společnosti nebylo nikterak vzácné, že lidé umírali v rozpuku mládí. Běžně se nápadníci před svými vyvolenými uchylovali k demonstracím neúspěchu o jich dobytí třeba tak, že natáhli drát od jejich okna k protějšímu zábradlí a z girlandy nad můstkem, který oba domy spojoval, skočili v úhlu, který přiměl drát z nich nadělat bezhlavé milence. Vyhlédnutí z okna na tu paseku, pomalá chůze kočky protahující se k místě neštěstí a pláč tímto hrozným činem poznamenané, zcela nevinné dívky, patřili k běžným příběhům a vydaly na celou kroniku. Všude zdi, zbrázděné škrábanci, rýhami, vrypy s milostným obsahem a slovy věčně vzrušujícími, dýchaly, jako by byly živé.
I to santoježíš zažil, když mu v těle bilo mladé a neklidné srdce z třešňového dřeva. Před kamarády ho těšilo vyprávět o ženách, které vídal koupat se v bazénu na zahradě a někdy, když ho pozvaly, neodolal a skočil za nimi. Tehdy celý měsíc nemluvil o ničem jiném, než že ochutnal svůdnost jejich těl a byl jejich nedílnou součástí. Stopa v písku koneckonců znamená, že tudy někdo prošel. Nutně němé a zaměnitelné, většina z nich by se vůbec nemusela objevit, ale občas narazíš na šlápěj, která v tobě probudí otázky. Tak se santoježíš ptal přitažlivých a skromných dívek, jak často si rukou vypomáhají, zatímco jsou samy, chytal je tak na udici, když měly manžely ve válce a protože neviděl věci, ale obrazy věci, snadno je po večeři při svíčkách uspokojil svými pomazanými prsty.

To je zas pikovina na vánoce. He-he.

Rocket man

22. prosince 2014 v 0:03
Tak teď jsem na vážkách. Nemohu se rozhodnout, o čem mám vypotit přizdičlánek. Jestli o mém oblíbeném, tajemném masovém vrahovi Zodiakovi, který na konci šedesátých let řádil v Kalifornii, což jsem chtěl původně, nebo raději se zavděčit Akimovi s jeho nově předstravenou pornografickou fasádou blogu, psaní o bondážích, svíčkách, roubíku, bičíku, pekelných strojích, což z časových důvodů a též s přihlédnutím k obsahu nemohu odkládat donekonečna a nebo snad o saunování s ženami a strachu Fandy z Veselí nad Moravou, že když je nahý v jejich rovněž nahaté přítomnosti, chytne ho erekce do kleští a on se studem propadne do nižších pater?! Případně bonus v podobě ryze dogmatické! - sissy boys. Pro ty, kdo na to mají mandle.


Takže dnes o ničem, ať je to projednou snažší. Nebo něco podle Pierce, karneval duchů, Na bledém oři. Smrt je úřad. Není v moci smrtelníka změnit její rozhodnutí. Smrt není žádná maličkost. Nemůžeš znásilnit holku, která to chce. Když smrt odejde s nepořízenou z nemocnice, kde má klienta, něco se změní v řádu světa. Po smrti nic není, je to jako sfouknout plamen, činnost ustane, konec.
Ticho je zlato a já mám zlato rád.
Peklo - to nejsou už jenom špatnosti. Představte si jasně oranžové plameny, obklopující scénu nadšeného prostopášnictví, kdy malí čertíci provozují činnost, při které se vám nahrne krev do hlav, čertík u toho píchá čertici vidlemi do zadku.
Peklo dělá muže.
Smrt je jako chirurgova ocel, která odstraňuje rakovinu, chvíli bolí, teče i nějaká krev, ale dělá to pro dobro věci.
Kdo žije déle, zemře sice později, ale hůře - jako ovce na porážce.
A na závěr vzpomínka na doktora Guillotina, který vymyslel ohromně humánní čepel na rychlé oddělování hlav. Dodnes se jeho nápad uplatňuje při pokořování hyder mezi ženami.
"Jaké útočiště nachází mrtvý hrdina?"
"Zajistí si slávu přece."