Prosinec 2014

Marné noci svit

21. prosince 2014 v 7:41
Spolubydlící šel bydlet do zámku a mně nechal svůj pokoj, tak jsem si ho trochu z ikei vytunil. Čerstvě položené všecko (kobereček, nějaká fur, uh), doteď jsem montoval.









Ano, sdílím lože s oslíkem. Snad bude líp, až se trochu proinsomnuji nocí na novém prostěradle.

Tah

20. prosince 2014 v 2:17
Připravit si osnovu, pché, túdle. Na kterou budu jako psát reminiscence. Vlastně v první řadě nevím, proč otvírám blog. Blog nesnese mé výlevy, které hodlám následující hodinu sázet do textového editoru. Jsem si řekl, že vás můžu zasvětit do takového rituálu, když se mi zrovna neklíží oči, tak píšu, začátek mám v 19:17 dejme tomu. Řádky budou narůstat. Jakmile se oči klíží, řeknu si, že mám dost. Takhle to jde den ode dne. Editor sice už praská ve švech, ale celkem vzato jsem se o ničem ještě nevyjádřil, ale i to patří k půlmaratónu. Píšu, dokud má smysl rozvíjet předchozí sentence, dokud se do věty dá směsnat ještě něco navíc, aby nepůsobila příliš nadmutě. Taky nesnáším, když se mi do psaní připlete nějaký skrblík, skrblíkovi říkám větě, která, jak asi název napovídá, dává míň, než kolik by mohla.
Celý den jsem zavřený v těch kryptách. Vlastně jsem na čerstvém vzduchu, jak asi tušíte, ale když vlezu do basementu, kde vidím naházené nástroje, zmocní se mě neblahé tušení, kam asi přijdou na další štaci. Jak si povedou v jiném zákoutí, kam ani sluneční paprsky neproniknou. Jsem sice na volném vzduchu, ale ta práce, jestli ji tak můžeme říkat, protože spíš připomíná gulagy, kam si lidi nechají nohu přikovat ke skále a pak už jen bouchají majzlíky, ta práce. Vážně tu nikdy nikdo nejezděte, kontraktorka je pro lidi, kteří si musí dokázat, že žijou a leccos zmůžou, svalové napětí je bez přehánění extrémní a zápěstí se pohybuje na hranici, kde se vazy přestávají otáčet, jak by měly. Každý večer to na sobě cítím. Neříkám, že jsem nějaký extra silák, ale taky nejsem zrovna tintítko a když dělám se stejně starým klukem, který každý den zvedá 100 kilásků na benchi, tak mi říká, že ho taky bolí plece a ruce.

Je 19:22, uběhlo pět minut. Původně jsem měl v úmyslu rozepsat se o své temnější strunce, zahrát vám na ni, vyloudit jakousi chytlavou melodii... jenže chorý mozek rozhodl jinak. Pokud bych chtěl povědět něco o sobě, obnášela by má zpověď notnou dávku starosti o to, jak se budete tvářit, když vám na sebe prásknu nějaké delikátní záležitosti. Co kdybyste, nedejbože, sem přestali chodit? Přišel bych o dvacet náštěvníků, kteří mi sem občas mrsknou pozdravy a pochvaly, kterých si samozřejmě nadmíru vážím, ale celkem vzato, je to jen kapka chlorofylu v moři. Nejde o nic víc a o nic míň než o zprávu, která večer v televizních novinách obletí celý svět a zítra je zas zapomenuta. Ve století, které se honosí označením informační, co je asi víc efemérního než právě informace. Máme, pokud se nepletu, jednadvacátý věk, že? Někdy žiju v minulosti. Vlastně dost času. Jsem trochu postaven do násilného světla, když si chci vybavit, co se mi dělo, když mi bylo třeba jedenáct. Vím jen, že jsem neměl moc růžové dětství. Neustále mě poháněli demóni v něčem vyniknout, protože zázemí stálo za kulové. Když jsem hrával na příčnou flétnu, vadilo mi, že mám špatný skus, úplně špatný typ okluze, jak nějaký Asiat, když jsem praktikoval klávesy, piána a harmoniky, prsty se mi neobratně honili po klaviatuře, špatná synchronizace rukou, tak typická pro nezdravě vyvinutý mozek a vposledku kytara, která jakžtakž ještě ušla, mi stejně dlouho nevydržela, protože "levá může být volšová, ale pravá, ta musí jet" na můj vkus měla příliš nízké rozpětí tónů. V plavání jsem byl vždycky až druhý. Zkoušel jsem zpívat, ale v momentě, kdy jsem začal mutovat, bylo po velké kariéře. Píše to nějakých 70 wps, 70 slov za sekundu, na to, že to vymýšlím za chodu, není špatný výsledek. Je 19:27, uběhlo dalších pět minut.

Měl jsem divné dětství, plné nejrůznějších zkoušek a nástrah, jako závodní vůz, který se vrhá vpřed a nedbá prachu a zablácených cest a kterému se zdá, že to, jak ho postihují překážky, se mu děje snad z lásky. U mě totiž o nic menšího nešlo. Všechno jsem dělal jak fanatik, kterému sebrali fixní ideu. Když to nešlo po dobrém, vzal jsem to zgruntu silou, a když ani tou ne, málokdy se něco nevyřeší silou - jednoduše jsem vynaložil ještě větší sílu, víc vzteku a nasranosti. Pak se všecko poddalo. Snad až na jedinou věc - na Osudovou - na tu jsem musel po nátlacích mírněji a ještě měkčeji, protože ta její ulita byla poddajná jak hedváb a přitom tuhá jak kyrys. Furt jsme na nějakých šedesátipěti wps, jak mi ukazuje editor. Moji ctění rodičové mě měli za absolutního nekňubu, maminka za idiota a táta za někoho, kdo nic nedělá normálně. Nikdy jsem se nedočkal povzbuzení, nikdy jsem nepřestával do nocí vzlykat, když mě tatík zbil jak žito za to, že jsem si omylem oblékl pyžamo naruby nebo si před spaním nevyčistil zuby, nebo si uložil učebnici někam, kde jsem ji pak nemohl najít. Sbíral jsem známky i propisky a měl jsem jich tolik, že je nebylo kam dávat, a i za to jsem dostával. Pořád mi připomínali, jak už mám dvanáct let a musím taky něco dělat, jako živit se - a tato jejich výchova bez cukru, jen s bičem - ve mně dočista vypálila díru. Není divu, že od čtrnácti jsem měl depky jako sůl. Blíží se 19:33, autosave nastal, ale to nás nezajímá.

Možná bych měl přece jenom své opatrovníky ospravedlnit, protože jednak neumím být naštvaný na někoho, kdo se podle mého názoru dopouštěl běžných výchovných chyb, třebaže o nich mohl vědět, kdyby se víc staral, a druhak nejsem ten typ, který by choval záští. Myslím, že takové jednání patří do filmu nebo do knížek, a že takové záležitosti jako vykoupení, vina, trest a odpuštění v životě přinášejí mnohem víc patologických dopadů, když se mají precizně řešit, než když se na ně můžeme nerušeně podívat v jiné realitě, daleci od jejich vlivu. Jednoduše, když mi bylo nabídnuto (nešlo o nabídku), abych se něčím učil - mohl jsem si vybrat truhlařinu, klempířinu, zámečnictví a podobné sice lichotivé, nicméně nadmíru rutinní činnosti, které mě navíc nijak nebavily - rozhodl jsem se, že půjdu trochu cestou samorosta a radši se od rodiny co nejdřív zdejchnu, než bude příliš pozdě a já si budu s děsem v hlase vyčítat, že jsem vše promarnil a zmeškal. Jak jsem se tak poflakoval s lidmi, kteří mě spíš měli za atrakci, za kluka podivinského a neobyčejně zvláštního, pro kterého málo znamená, že mu nedají najíst nebo s ním neprohodí slovo, kterému jen stačí se válet na seně a sledovat z chlíva západ slunce. Dodnes mě fascinuje měsíc v novu - vydržím na něj koukat hodiny. Nicméně něco málo jsem dělal i vydělal, i když mi ovšem dávali sežrat každou vynucenou chybu. Je přesně 19:38 a chýlí se doba, kdy se mi už jen klíží oči a nic nevnímám, jako se mi před chvíli ještě otvírala ústa ve snaze něco prohodit, samomluva je sviňa.

Býval jsem od těch patnácti dost divný. Hlava mi šrotovala jinak než druhým. Platil jsem za nadané děcko, už ve školce se obdivovali mým početním výkonům a když došlo na šachy, porážel jsem i velmistry z kroužku, ale pak se něco stalo. Už na základce, kdy jsem pravidelně vyhrával soutěže mistr sympaťák a podobné zvrácenosti, se mi poštěstilo, či spíše poneštěstilo všímat si na sobě jakýchsi dospěláckých vnuknutí - jako sova pálená, která má v mozku snímač a podle něj určí, odkud se ozývá zvuk a okamžitě na tu stranu otočí hlavu. Jakože se mnou mluvil spolužák, kterému bylo dvanáct nebo co a chtěl kandidovat do voleb na nevím jakou funkci, který znal od svého tatínka primátora celou řadu politických osobností kraje, chodil na bankety a všemožně se angažoval a já s ním mluvil a přestože jsem byl upřímně rád, že se se mnou vůbec někdo dal do řeči, tak jsem cítil, že ten kluk je úplně ztracený. Jako bych před sebou viděl už tehdy jeho dospělou verzi se vším tím balastem kolem krasořečnění z tribun a touhy vládnout, která tak jako každá přepjatá snaha vede vždycky k ničemu, kdo chce moc, nemá nic a k ničemu jinému než k ničemu taky nevedla.

19:42 hlásí časový ukazatel. Každopádně už se snižuje i frekvence slov, jen o něco málo, furt je to lehce přes padesát, ale už to svědčí o únavě, která v tomhle těle, které sílí každým dnem a je snad ve své vrcholné formě, hodlá vstoupit do nadhlavníku někdy za pár desítek minut, to bude vrchol mého snažení a pak už vše půjde za zenit.
V patnácti ty depky byly hrozivé, spal jsem na podlaze a po probuzení jsem musel buchnout hlavou o radiátor, abych měl motivaci vstát a něco dělat, cítil jsem se mimo tělo, myslel jsem, že je to nějaký nástup schizofrenie, nicméně jsem vše dělal dál tak jak zhruba všichni, snažil jsem se chodit i do školy, když už jsem nic moc neměl na práci a když mě brali jen jako pomahače u zedníků, a kde se mi moc nelíbilo, protože tehdy jsem měl ty své nepřirozené stavy a k útěku za sprosťáky se mi valně nechtělo. Ve škole to byly další klacky, někdo se objevil, kdo mě označil jako chytrého jak opice a všude začaly stíhy. Ty budeš mít referát o urychlovači částic , ty uděláš navíc odstavec o biedermeieru, ty nám do příště řekneš, kdo byl Voskovec a jak skončil Zahradníček a jestli vyrábějí pořád ty půvabné stužky na klobouky v TONAKU. 19:47, dalších pět minut.

Zvláštní je, že jakmile začnu nad nečím přemýšlet, vždycky skončím u ženských. Už je to pravidlo. Jakmile se zamyslím, chvíli si píšu nebo jen tak probírám změtí slov, stačí chvilka otálení a bez výjimky skončím u žen. Byl jsem hrozný kluk. Jako člověk jsem nikdy za moc nestál, ale jako partner, to slovo je úchylné víc než ta vazba, než partnerství, tak to jsem byl ještě horší, bez konkurence, pořád jsem lítal za sukněmi, zapalovala se mi lejtka, kdykoliv jsem ucítil parfém, což mě nakonec dovedlo k ředidlům, ale nepředbíhejme, pořád jsem měl, už od dětství, pocit, že tu jsme kvůli tomu, abychom vyzkoušeli co nejvíc holek a eventuelně nějakou zbouchli. Udělat děcko, říkal jsem si, to je přece základ zdravého vztahu k životu. Chtěl jsem kdysi děcko, už když jsem sám byl děckem, a bral jsem tehdy dost špatně, že mě všechny odmítaly. 19:51, možná za jejich nechuť mohlo zjištění, radarové sondování, podprahové vnímání a cítění či instinkt, jež hraničí s jistotou, že jsem prostě grázl. A nebo jen nechtěly plodit dětí s někým tak nezodpovědným. Jisté je, že čím jsem se cítil hůř, tím víc jsem chtěl od života, tím víc jsem se do všech romancí vrhal po hlavě, tím víc jsem chodil na automaty, tím častěji jsem se opíjel, tím víc jsem byl mimo z xylenu, kradl jsem, dealoval, vraždil.. no, tak ne vraždil, ale pomáhal jsem zahrabat tělo zabité sekáčkem na led, takže jsem spolupachatelem, snad je to promlčené, a pak jednoduše má hybris dosáhla dalšího nadhlavníku, a začal jsem se sypat. Pěkně postupně a pomaloučku, kdy jsem to nejmíň čekal, vzal si ode mě osud něco podstatného, kurvil jsem se s holkami a ještě po dvacítce jsem všem tvrdil, že jsem panic, tedy pokud to šlo, pokud nevěděli, že jsem dost do větru, což stejně věděli, protože jsem udělal zkušenost, že se ty mladé buchty víc snaží, když mají pocit, že jste nezkušení. Tak jsem samozřejmě hrál nezkušeného, zajíčka, bylo to snadné, už jen proto, že v tomhle raném mládí, kolem osmnácti, člověk nemusí nic moc hrát, ale zas v pětadvaceti už je poněkud podezřelé, když tvrdíte, že jste panic. Podezřelé jak podezřelé, hlavně je to divné - a divnost je kaňka, tím jsem si jist. Je 19:55. Oči zůstavají vzhůru. Měl jsem tak tři současně, prolezlý falší, a chodil jsem za jednou v úterý a čtvrtek, za jinou ve středu a pátek a s další jsem byl o víkendu, vždy jsem si to nějak rozvrhl, lítal jsem z jedné části města na periferii, atd., pak jsem potkal jednu budoucí bejvalku, kterou jsem baštil, tak té jsem byl výjimečně věrný, a s tou se to táhlo roky tak nějak, připadala mi úžasná, dovádivá, nenašel jsem na ní nic, co by se mi nelíbilo, nevím, byl jsem z ní vždycky odvařený, ale vídal jsem ji jen tak jednou za měsíc, dva, nepravidelně. Dost na to, abych z ní byl mimo, tělo bohyně a ve tváří měla neskutečnou jiskru, vlasy mě rozdražďovaly na kilometry daleko. Jakkoliv techtle mechtle nejsou zrovna život, tak k němu patří, dost neoddělitelně, a když si najdete někoho, kdo vám pasuje, tak je taková existence aspoň snesitelná, i když máte deprese a bez orgasmu ani samým duševním vyšťavením nevylezete z postele.
Je 19:58 a vzpomínám, že jsem byl vždy takový. Do větru, bez spolehlivosti, bez jakékoliv snahy ženě vyjít vstříc, i když jsem cítil, že ji jaksi emocionálně miluji, přesto jsem byl dalek málokdy pro ni něco učinit, něco, co by přesahovalo pouhý rámec všednosti. V jednu chvíli jsem se cítil dobře, protože jsem nebyl už mezi feťačkami, které žily jak nějaké amorfní látky, chvilku si to na zemi odkroutili a pak honem do hrobu, to mě taky vyčerpávalo, protože jsem trpěl, když jsem je viděl scházet jak svíčky a nedaly si pomoct, nic na světě by je nepřesvědčilo, aby svou závislost nepřikrmovaly.
Hledal jsem útěchu mezi nácky, ale už mě to přestává bavit a to je teprve 20:01, jsem prostě moc unavený. Jako správný člen rowdies jsem buzeroval na stadiónech a ožíral se úplně stupidně z levné vodky pod mostem. Tam byli jednoduší lidi, že jsem snad moc jednodušších ani nepotkal. Taky mě nutili se bít, nerad jsem se bil, ale s mou povahou nebylo těžké se do nějaké mely připlést, měl jsem trochu explozivní náturu, tak mě nastrčili, někoho jsem pozurážel a už se to začalo tlouct, dostal jsem hodněkrát na budku, protože to málokdy bylo jeden na jednoho, ale zas zkušenosti k nezaplacení, dneska se to málokdy tak mydlí, fakt leda na těch (po)zápasech a mám pocit, že dneska už ani to ne.
K jádru pudla jsme se nedostali, ale jsem ve stavu mírné euforie, že jsem vydržel psát vlastně bez zastávky a když se teď podívám do editoru, tak zjišťuji, že vzniklo nějakých 2280 slůvek, za necelých čtyřicet šest minut, teď už o minutku víc.

Osel na oslu

19. prosince 2014 v 2:03
Tlusťoch (ne Ťjoch!) v modré košili
a zelených kalhotách
sedá opil na oslíka a pózuje
poblíž Musea de Belenes
v Cordóbě, ráji andělů,
byv zachycen slídívým okem kamer
O dva dny později
oslík hýká a dohýká,
utrápen vnitřními zraněními
vlivem nadměrné váhy
na něj zprudka složené

Už na darebáka podali trestní
oznámení za přečin
proti právům zvířete
na spravedlivý život
Chudák Platero,
tak se jmenoval
onen lichokopytník,
možná je naštvaný
nebo možná
teď spokojeně přežvykuje
v oslím ráji
a užívá si
zasloužené pozornosti

Křik odpovídajícího hlasu

18. prosince 2014 v 13:00
Chichotala se
koketovala se mnou
spolu jsme se moc nasmáli
tiskla zkřížené paže k prsům
a celá se tiskla k oknům parapetu
bylo jí moudrých 17 let
její nosík visel trochu nakřivu
a vrhal na tvář neobvyklý stín

Však není v tom naděje
všichni jsme v pařátech
neuprosného osudu
nikdo nikdy nenajde
ale taky nepřestane hledat
ženy rozbíjejí vázy
skleničky
talíře
muži pijí víc než dost
hledají se v posteli
hemží se z postele do postele
tělo kostí v nich
hledá víc než tělo

Msta z Cicero ave

17. prosince 2014 v 5:39
PŘIPADÁM si, jako bych kráčel ke gilotině.
Oběť i volavka v jednom.
Zachvátila mě panika.
Vzrušení mi propaluje každou buňku těla.
Čiji cosi ukrytého, cosi neznámého.
Po dlouhé době mě něco dokázalo vytrhnout z odevzdané netečnosti.
Něco, co nedokáži pojmenovat… něco tak nevinně dětského, že se neubráním překvapení.
Na ženské úsměvy jsem zvyklý.
Ne však na úsměv Ženy.
Až mi z něj krev tuhne v žilách.
Mohu sebejistě prohlásit, že po ní toužím.
Je nicméně mizerná herečka.
Zbožňuji mizerné herečky, jen ty se dokáží dostat pod kůži.

Slezina sleze

16. prosince 2014 v 4:14
Snesu jediný další den bez milosrdenství šílenství, které se mi přislibuje hned nazítří?! Která slepá ulička mi zbývá projít?
I když - říká se: hurá do toho, půl je hotovo. A právě s tímto pořekadlem na rtech se vydal můj kamarád, vesničan každým coulem, na výlet na hříbky. Bylo to jednoho pošmourného odpoledne a zdálo se, že je se svým rozhodnutím spokojen. Já už méně. Chtěl jsem ležet na posteli a dívat se na satelitní anténu, která trčela ze stěny za oknem, on mi však nakázal, abych šel s ním a pomohl mu dokolektit přehlédnuté houbičky a utrhnout je z míst, kam on by se neodvážil - např. v útrobách shnilého pařezu, poblíž kompostu atd.
Protože jsem mu byl povinován nejednou službou a dlužil jsem mu i za to, že u něj smím jen polehávat a pospávat v opojení a rauši, nijak jsem se nezdráhal, vzal si gumáky a baterku, protože jsem věděl, že má ve zvyku v lese zůstávat až do tmy a vydali jsme se s pořekadlem hurá do toho, půl je hotovo ztékat hradby šumivého šumavského lesíku. Po pár minutách procházky podél stromů jsem si uvědomil, že se patrně nalokal z mých utajených zásob lihu v podkroví, jinak přísný abstinent, protože se začal nekontrolovaně smát a šibalsky naznačovat, proč jsme sem přišli. Píchat. "Jak píchat? Lesní kundy?" Ne, prý pýchavky.
Šli jsme dále do hlubin temného hvozdu a už jsem se pomalu smiřoval s tím, že buď nic neroste, nebo mám rozmazaný zrak a vše srůstá v jednu obří bedli, rozpitou v potůčky, mechy a kapradí. Tu se ozval štěkot psa. Naříkavý, táhlý, jako vytí vlka. A tehdy jsem si měl uvědomit, že člověk je proti přírodě jenom štěně a měl jsem se otočit na patách a odejít, řka: tady nic nezmůžeme, Alfrede. Naneštěstí lídr skupiny mě táhl dál směrem za štěkavým druhem. Už když jsme se blížili, něco se mi nezdálo. Vzduch zhoustl pachem rozkladu či výměškem roztočů. Kdybych si vzal mikroskop a namířil ho na na toho ďábelského psa, určitě bych na něm mimo jiné spatřil rozsivky. Mimo jiné, protože když jsem ho poprvé uviděl v celé jeho kráse, málem se mi podlomila kolena. Ležel u nějakých jeslí nebo boudy z překližek s hlavou v půdě a vypadal, že je obalený hustou vrstvou brouků. Co já vím, jak se jmenujou ty potvory, určitě bych mezi nimi poznal celou školku parazitů. Lezli po něm klišťata i blechy i vlasovci. Vypadal jako obří skunk s tělem navlečeným do klíšťat. Bylo mi do zvracení - jako když vidíte nový druh chobotnic, který vás zarazí svou ohyzdností, neměl jsem sílu k němu vykročit. Vyrazil jsem ze sebe skoro uraženě, že jdu domů. "Alfrede, asi je malinko nemocný, pojďme, necháme ho se vyléčit."
Ani nápad, řekl Alfred. Posunul se blíž a blíž a nakázal mi, abych ho pohladil. Co když má vzteklinu, ptám se. Zbytečně, protože vzteklina by ho nechala na holičkách a utekla, kdyby věděla, s jakou aberací tu ta zoufalá troska psa bojuje. Nakonec jsem odolal pokušení a řekl, že ho příště zabiju za to, že mě do věcí nutí. Abych to nezdržoval, Alfred u něj stál až do noci a prohlížel si všechny ty brouky na jeho srsti a já stál v závětří asi padesát metrů daleko a jistil ho zdálky. Psi jsou fajn patroni, ale smrdí a tenhle navíc byl nějaký prolezlý, takže jsem se s ním vážně nekamarádil. Domů jsem normálně došli v plné síle, já si ještě trochu zahulil haš a šel na kutě... A normálně usnul a spal... A snil. A ráno se k polednu probudím, dům prázdný, venku provizorní stany, cedule karanténa, lítají vrtulníky, chodí tam lidi v bílých a červených skafandrech a maskách s divnými trubicemi. Tváře se vyděšěně dívají zpod ochranných obleků. Prý bartonelóza. Alfred ji chytil od toho prašivého psa a já, musíme zaklepat, zdravý jak rybka. Smál jsem se, když mě přepravovali vrtulníkem do vojenské nemocnice a směju se ještě teď, že jsem byl tak moudrý a oříška si nepohladil. Alfreda prohlásili za mrtvého den nato.

Poškozená buněčná struktura

15. prosince 2014 v 2:15
Paní Blanka Hrubá, již jsem měl to potěšení poznat, patří mezi nejinspirativnější bytosti na planetě Zemi. Pracuje s energiemi uvnitř těla, s různými těmi meridiány, a otvírá je tak, aby lidé co nejefektivněji využívali svou chi. Je to dobrosrdečná a otevřená bytost, která představuje evoluční skok mezi pouhou ženou a ženou, sloužící vyšším sférám. Když jsem se s ní poprvé setkal na kterési vernisáži, byl jsem nalitý jak dělo a ona hned, jak mě spatřila, okamžitě odhadla, jaký jsem mrzák a nabídla mi, pochopitelně na úrovni čistě profesní, pomoc tím, že mi a nám ostatním přítomným zahrála na kytaru a zazpívala mantry. Vděčně vzpomínám na pozitivní náboj, který v sobě tato obdivuhodná žena nese a který mi umožnil náhlednout celé dno svého zoufalství. Říká mimo jiné:
Hudba pro mě představuje nejjemnější "hmatatelnou" podobu životního principu, jehož čistotu se pokouším mnoha způsoby vyvolat.
Jsem nesmírně vděčná, že své zkušenosti a pojetí mohu předávat zpěvákům Komorního sboru Masarykova gymnázia v Příboře, který jsme v roce 2012 založily společně s kolegyní Renátou Navrátilovou a který od minulého roku sama vedu.
Kromě sólových vystoupení na různých akcích zpívám také vlastní písně, kterými proznívám převážně akce, věnované Matce Zemi.
Věnuje se dále úspěšně Reiki a Qigong.
Názvem Reiki je označován systém přírodního léčení, které pracuje s vesmírnou univerzální energií. Tu předává terapeut přikládáním dlaní na tělo příjemce a aktivuje tak přirozené samoléčebné schopnosti jeho fyzického těla. Energie Reiki pak působí na všechny energetické úrovně člověka - na jeho fyzické, psychické i duchovní tělo.
Na fyzické úrovni přináší terapie Reiki mezi jinými nárůst vitality, utlumuje bolest, urychluje hojení, tedy podporuje regenerační proces organismu. Proto ji mohou jako doplňkovou metodu výborně využít fyzioterapeuti, maséři i lékaři, kteří jsou otevřeni alternativním přístupům.
V oblasti spirituální nás Reiki učí následovat vlastní intuici, kterou v sobě neseme jako boží dar již od narození, a posiluje rozvoj sebelásky, jejímž nedostatkem všichni trpíme. Díky tomu dochází také k posunu v psychice - staneme se otevřenější, získáme potřebu rozvíjet své skryté či nevyužívané schopnosti, začneme se snáze učit a naučené lépe používat (proto je tato metoda vhodná také pro pedagogy a psychology).
Setkávání s Reiki motivuje k chuti milovat život, sama sebe i druhé a přivádí k zodpovědnosti za svou existenci. Pravidelná práce s univerzální životní energií nám umožní přiblížit se božskému principu, a tak postupně nechat prostoupit náš život láskyplným světlem, které v sobě začneme pěstovat, až se sami rozzáříme jeho vědomou přítomností.
Když se reiki věnujete delší dobu, zpřístupní se vám nádherná léčebná "energie soucítění".
Qigong, to je prostě a jednoduše práce s lidskou životní energií, a i když se na síti dočtete, že vás hlubší nauky čchi-kungu přivedou ke školám magie nebo učením metafyzickým a obsahují výklad takzvaných nadpřirozených lidských schopností, jako je třetí oko a s ním spojené předvídání a vidění budoucnosti, mimosmyslové vnímání, dále také levitace, telepatie, teleportace a dalších, moc tomu nevěřte. Jde jen o sérii cvičení k posílení zdraví, hlavně jater, plic a srdce, ovšem velice efektivních cvičení. Kdybych neměl bezmála těžkou cirhózu, taky bych ráno před snídaní cvičil "otvírání bran, malování světla" atp.

THE WORLD'S FINEST

14. prosince 2014 v 16:15
se podělím o fakta z mé usoplené existence jdou přes kost do nervů tak se nelekejte bojím se dost sám že budu v nich poznán a začnou mi chodit výhrůžky jako ty debile cos to zas zpískal krmíš je výlevy jak pubescentní ožralec po stužkovacím večírku leč neztrácejme rozvahu a dodejme si odvahy každy ví z mých přátel z mokré čtvrti že ne lehce ujíždím na whisky i whiskey mám slabost pro tu žlutozlatou nahnědlou chcankoidní tekutinu která se bali s úmyslem vypít označení náleží keltům a zní uisge beatha neboli voda života má chuť o které si povíme víc a typická sladová whiska má originální balení flašku s ušlechtilým hrdlem baví mě číst viněty se strojovým děrovámím textu jako v letošním roce uplyne 135 let kdy došlo k založení firmy s velkorysým názvem "továrny likerových specialit" později "spojených továren éterických olejů trestí likérových specialit ovocných šťáv palírny a rafinerie brandy a slivovice" za jejichž honosnými názvy se skrývají pouze tuctové manufaktury ale to jsem omluva odskočil protože na pravé whisce najdete jen upozornění že je perfektně vyzrálá z nejlepších obilnin a připravena v nejlepších destilačních přístrojích a patří jak jinak mezi nejlepší na světě nějaký ječný slad kouř z rašelin a čím vším se hnala v časech barbarů v patnáctém storočí vystřídala koncízní nastřelovací produkce v periodických kotlících v sudech z dubu zrajou dost dlouho na to aby načpěli vůní někdy i dvanáct let ale někdy jen čtyři ale vždycky dost dlouho aby pochytili něco z povahy sudu nebo své vlastní esence jsou náročné ale vyplatí se zvlášť jednodruhové tedy singlemalt řezané mají v sobě víc příměsí destilátů a jsou nejčastěji k dostání v obchodech pro spotřebu běžného nezasvěcence víme jaké nejčastější pochoutky v nich naleznete žito ječmen kukuřice oves dneska objevená thajská z rýže a slyšel jsem že se muslimové pokoušejí o whisky z mlíka pije se s ledem skotská nanejvýš s vodou nebo se sodou hlavně je nedáveje do sklínky dřív než whisku samu a pokud jde o chuti které jsme naznačili nemají nic společného s tímhle nebem jsou z větší dálky z jiných končin mají kouřové aróma nebo mírně ovocný odér americké whisky jako old taylor harper seagram's jim beam ač drahé stojí za prd musíte se orientovat na evropskou planinu a hledat mezi bushmills clontarf wild geese a hlavně v ardbegu ardbeg uigeadail čtěte oog-a-daal značka mého jazyka rovnováha mezi sladkou kořeněnou kouřovovou z ní dělá bohatě aromatickou vlnu ke každodennímu popíjení které se nikdy nepřepijete kdo mě zná ví že ta mě jednou zkosí do hrobu

Mokasíny v horách

14. prosince 2014 v 0:03
Bez slitování útočil na modré kabáty, nezviklaly ho žádné hrozby, na jeho rozum nezapůsobil žádný argument, a také se ho báli a obdivovali se mu. Bojovníci, kteří přežili, vyprávěli, jak Geronimo vyvolal vítr s pískem, aby je skryl před pronásledovateli. Jak dokázal vidět a sdělovat události, které přijdou.
Zpěvem přivolával horské duchy, gany, aby tančili s ním.
Viděli ho, jak očištuje svoji duši od démona zla.
Je to válečný šaman, přitahoval je a zároveň měli strach. Přestože byl dlouhou dobu v jámě, tělo měl tuhé. Čerstvé bobule, mexické hovězí, čistá voda.
Když padl stín na zkrvavené nohy, Geronimo vzhlédl. Temná díra, kde ho věznili, zanechala stopy na jeho tváři. Vypadal divoce.
Házel si dál písek na kotníky, upřeně hleděl podél potoka. Kvílení větru připomínalo flétnu.
Než jsem se vzdal, řekl Geronimo tiše, vzal jsem Mexičanům dobytek a koně. Prodal jsem dobytek a koně Texasanům a koupil jsem dobré pušky a náboje. Mám je ukryté na jihu. Přines mi kousek železa. Řetězy spadnou. Vrátilo se mezi ně ticho.
Tentokrát čekal Geronimo. Někde daleko zaplakalo dítě. Ve větru to znělo slabě jako kňourání. Naiche poslouchal ten pláč, který fňukal.
Geronimo na něj pohlédl - daleko za černí jeho očí zahlédl Naiche světýlko, které poskakovalo a tančilo. Duch, říkali někteří Apačové. Plameny války, říkali jiní. Geronimu mu na chvíli sevřel paži. To je správné, bratře. Bylo rozhodnuto.

Slunce pohltil nízký obzor na západě. Poušť se zbarvila na krev.

Byla drobná, beze slova poklekla a podala Geronimovi dlouhý nůž.
Jsem Zala, řekla. Jak pracovala, houstlo šero.
Hvízdla a ze tmy vyběhl chlapec s rozžhaveným klacíkem.

podle utajených míst duše

Úděle

13. prosince 2014 v 1:23
Vládne nám rákoska a cukrátko. Nevíme, kam kráčíme, odkud jsme přišli, nevíme, proč se potácíme po zeměkouli a či z pravých (nebo levých) příčin hmatáme rukama, abychom měli víc a víc, máme-li z vícera užitek, kalkulujíce tak jen ve svých tuchách a temných zřeních. Musím doznat, že veškeré uklidnění v některých otázkách je jen polosnovou rezignací. Cloumání touhy opustit stěny tohoto vězení, ve kterém trčíme všichni bez výjimek, odsouzeni k pestrým šalbám, útěchám a obezličkám, s postavami hrbáčů, ozářeni jasnými prospekty vedoucími do nikam. Stále naléhavější. Že nikdo nic neví, už mě nepřekvapuje. Též jsem došel k poznání, že lepší nevědět. Nejštastnější jsou lidé, kteří většinu svého dne tráví v práci u počítače a ještě jim naskakujou v bance prašulky. Nic jim nechybí. Lepší než pitomá poroba se svou vášní pro patetické situace. Prý ohromná díla určená pro vykoupení. A spásu. V pokoře, které jsem schopen už na pokročilé úrovni, protože mi schází pýcha krále David, nacházím jen lámání chleba. Ale aspoň jsem zde nalezl tiché zákoutí, kde se mohu připoutat a ve vší skromnosti rozbít svůj stánek. Tady popíjím brusinkovou šťávu a ve svém Homérovi nacházím okouzlení, které mi vydrží až do konce mých dní. Tady bych byl veselý a plný ochoty, snad i na stará kolena, dokud by si mě zas nevzala země, obklopen selskými usedlostmi mířil bych jen za odpočinkem, za světlem všemohoucího a krásou božské idee.
Hnětou mne vzpomínky. Nade mnou poprvé ty lípy, a kteréhosi krásného odpoledne přišel tyrkysově oděný hošík se svou matkou, krásnou, černookou, ztepilou mulatkou, a vyplázl na mě jazyk. Ta podívaná se mi líbila, i přisedl jsem si na přistavený pluh naproti, a dal se s rozkoší do kreslení toho výjevu. Kukadla nepoddajné síly zářící z hošíka jak se patří bujarého, aniž bych přidal mnoho ze svého, těkajícího po okolí v údivu osmi let a matku v předklonu, jak se snaží lapit síťkou na motýli obyvatele vzdušného světa. Několik rozbitých kol, které stály poblíž stodoly, jen dotvářely spletitou a kolorovanou kompozici této nanejvýš rozkošné kresby. V lůně přírody se pracuje s lehkostí.

Člověk, který se řídí pravidly společnosti, nikdy nevytvoří nic pobuřujícího ani blahobytného, zato však prožije dost dobrý až báječný život. Povím vám podobenství: s uměním je to jako s láskou. Dejme tomu, že kluk miluje děvče, že u ní tráví hodiny a vyplýtvá všechnu energii a majetek na to, aby ji přesvědčil o tom, že se jí zcela oddává. A pak by přišel nějaký vybledlý měšťák, obyčejný našinec, který by se usmál a řekl: "Milovat, to je lidské, mladý pane, ale musíte milovat lidsky. Svůj čas rozdělte mezi práci a zábavu, odpočinek a co zbyde, věnujte dívce. Totéž s penězi, rozpočítejte jmění, občas kupte dárek, vlk se nažere a koza zůstane vcelku. Netřeba rozhazovat." Uposlechne-li moudré rady, zcela jistě se z něj stane užitečný mladý muž a každému zaměstnavali bych přál, aby ho postavil ke svému pásu, jenže je-li svým založením umělec, pak je po jeho lásce veta, i po jeho umění. Není divu, že tak zřídka se přižene zvichřeným vodstvem a otřásá dušemi v údivu ten, jenž miluje nadmíru.

Podle Goetha