Prosinec 2014

Vše je imitace

12. prosince 2014 v 16:52
Už jsem starý chlap. Mám za sebou skoro celý, prázdný život. V patnácti jsem si myslel, že se nedožiju osmnácti. V osmnácti dvaceti a ve dvaceti jsem už za sebou měl kariéru feťáka a opilce, kterou si někteří chlapi pěstují pět, deset, ale i patnáct let. Tak jsem raději přestal počítat a řekl si, že už nebudu vyhlížet zubatou a místo toho se hodím do klidu. Za měsíc a den budu s blahosklonností přijímat další rok. Třináctka a leden. Astrologie, chiromantie, ptakopravectví a podobné metody matení pojmů mě odevždy fascinovaly. Odhalují symboly a významy vyvstalé z hlubin archaických představ o fungovaní vesmíru, nebo abychom nechodili tak daleko, třeba střípky funkcí našich chatrných organismů. Kolikrát se mimoděk zahlédnete zrcadle a při bližším ohledání vidíte vystouplá žebra, jakési chabé struny nesoucí stopy po vápníku, skoro jako by se vás už dotýkala smrtka, jak křehký je ve vší hrubosti život, a přitom spoustu lidí má tu drzost, aby vám na nesčetných případech dokazovalo, že za vašimi vrozenými sklony k umírání vězí špatné manželství, kouření krabičky cigaret denně nebo stresující zaměstnání. Každý všeználek (na tom písí softwaru jsem kreslil první duchy, mrtvoly a hroby - Všeználek) ví, že za všechno podstatné můžou výhradně geny. Za dobré i zlé, za děsivé i blažené, vše nese stopy deoxyribonukleových kyselin.
Proč zeširoka opisovat, co můžeme přejít jak mamuti přímým tahem. Připadám si jak plovoucí rypadlo, klestící si cestu mezi ledovci a doufající, že jednou rozbortí Vatnajökull nebo aspoň potopí další Costu Concordiu, aby mě mohli po úspěšné a vzrušující odysei rozmontovat a dát do šrotu. Žel, stále bez úspěchu manévruji pod nekonečnými blankytem mrtvého oceánu. Bez vyhlídek a naděje na změnu kurzu. Mám tři skromná přání, než pojdu jak řeznický čokl na smetišti!
Přání vyhladit superkolonie mravenců, protože sténám z desetinásobně zvětšených fotek mravenčích hlav s kusadly, které připomínají kusadla všech hmyzáků. Když vidím, jak mouchy za trouchnivějícími panely na domech těsně pod střechou a jejich děsivější sestřičky berušky kolegiálně vedle sebe usínají zimním spánkem a po odtržení desky padají po stovkách rovnou na trávník z desetimetrové výšky, zalijí se mi oči slzami šílenství. Nemohu sledovat druh, který se chová, když vyrušen, podivně, třeba je ku svému chování veden pudy. Stačí, že sám nemám osu na obrtlíku a lámu se ve švech; sledovat druhé, aťsi šestinohé, dělat totéž, zcela iracionálně, mě opravdu ubíjí. Tehdy váhám, jestli nemám okamžitě skočit z lešení a nezabít se na hromadě ztrhaných latí, než mít před očima divadlo malátných berušek. A kdo mě zná, ví, že nemám daleko k impulzivnímu jednání a že mám tak divokou povahu, až se mi chvilkami zatmívá před očima.
Přání jednou a definitivně vyhodit pomocí cyklonitu do povětří solární panely v Arizoně a když už se těch končinách octnu, navštívit Měděné hory a ulovit tamějšího lva.
Přání ještě jednou zkřížit cestu Osudové.

Chi

Snažně se odvolávám k poslední instanci

11. prosince 2014 v 13:07
Osud definitivně propůjčuje příběhům jejich platnost. Završuje běh událostí a je neměnný, denitivní, konečný. Dělejte, jak chcete, osud všechno uzavírá, kdežto příběhem to tu tam i začíná. Tam mám možnost se ukličkovat k obratu, utéct a uniknout na denní světlo. Ale proč bych to pro všechno dělal? Jsem jen bludný člověk. V záhybu vědomí se ukrývá dědictví předků a kolektivní vědomí, nacistické bunkry a vyhlazovací tábory. Ještě není ani šest a v tomhle konkrétním světě už jsem na nohou, abych házel polínka dříví po myších, co rejdí po pokoji. Osudu neunikneš. Ať je jak chceš nepochopitelný, vyjeví se v pravou chvíli. Čeká jako lapka za rohem a bacne tě přes ksicht tehdy, když jsi nejméně pozorný.

Tak sedím u okýnka a jsem sám sobě bezdomovcem. Je fakt, že raději vzpomínám než myslím, protože myšlení je děsně nezdravé. Vzpomínky mi víří nechtěně v úlomcích a ja, ať už chci nebo chci, je musím vnímat jako luční kobylky, které hopsají, sotva k nim natáhnu krok. Vybavují se mi neustále. Kobylky ostatně si spojuji s velmi křehkou vidinou letního dne, během kterého se sbírají mraky k bouřkám. Někde tam je zasuta i moudrost: všechno, co bylo, přešlo, všechno co bude, jednou přejde.

Když jsme u těch bezdomovců, takové slovo dlouho nebylo v naší aktivní slovní zásobě. To teprve politické spektru a rozdělení/přerozdělení moci je mezi nás chrstlo. Výsledky jsou mírně řečeno znepokoující. Stvořili jsme slovo, avšak jeho označení nás spíš leká, působí značně zarostlé, černý plnovous a černá tvář, patrně se nemá kde umýt, má ranec se svým majetkem a psa. Jezevčíka na vodítku. Když neleží na lavičce, bloumá okolo lampy. Musí se hrabat v popelnici a dbát o minimum lidských potřeb.

Nikdy jsem neměl potřebu domova, a proto jsem sám sobě bezdomovcem. Osud mi nadělil syndrom fragilního x chromozomu. Jsem úplný retard s cytogenetickou expresí.
Podle Jandovského

Vykuřovací pícka

10. prosince 2014 v 4:41
Mnoho minulých zim jsem pravidelně vždycky o pár dní propásl Vánoce, protože jsem byl tak nastřelený a ožralý, že jsem na ně zapomněl, ale tento rok mohu téměř slíbit, že se to nestane! Dokonce jsem si po cestě z worku udělal fotku nějakých trpaslíků svítících před verandami, aby mi připomínaly svátky pohody a rodinného štěstí. A vzpomněl jsem si, že jsem rád o Vánocích čítával Dickense, ty jeho povídky. A i když Nadějné vyhlídky zas tak vánoční tématiku nenesou, jsou přesto o něčem, co je Vánocům blízké: o penězích a stařenkách.


Očima vyhledal v hrsti mincičku, zabalil ji do papírku pomačkaného stářím a podal mu je. Tvoje, říká. Pamatuj si, je jen tvoje. Nikomu ji nedávej. Peníze, co ti patří, nikomu nedávej.
Tak jsem mu poděkoval upřenýma očima a to tak úslužně, až to přesahovalo meze slušného chování, však jsem se Vaška držel jako klíště už od příjezdu do města. Cizí pán v saku jim dal dobrou noc, dal dobrou noc i panu Piždochovi (který odcházel s námi) a mne odbyl pohledem, který mu nestál ani za obě oči, protože to jedno oko zavel a dělal, že dělá pravé divy tím, jak ho přimhouřil, záviděl mi minci. Kdybych si měl chuť po cestě domů povídat, povídal bych s ústy dokořán - taky, abych si vypláchl hubu od rumu co největším množstvím vzduchu. Ale nenadálé vynoření poklesku mě omráčilo a vrátilo do reality způsobem, že jsem se nezmohl na nic jiného než jen myslet na to, co se stalo.
Sestra, kterou jsem objevil po příchodu domů v kuchyni, neměla náladu a její neobvyklá mlčenlivost dodala Vaškovi odvahy, aby jí řekl o šilinku, co jsme našli, pěkně lesklém šilinku z příkopu.
Falešný, projevila odhad sestra škodolibě. Jinak bys ho přece nedal klukovi, ne? Tak se na něj podíváme.
Vybalil jsem ho z toho pokrčeného papírku a po inspekci se ukázalo, že je pravý. Bodejť by nebyl, když jsem ho našel já.
Ale ale, copak je tohle? vzkřikla ségra překvapeně a popadla papír. Ty tu máš ještě tři librové bankocetle.


Ríša je mi svědkem, kolikrát se v noci budím a musím sáhnout po zázvoru a čpavé soli. Ríša ví, jaké nervové křeče mě berou. Nohy a křeče, to je porod. Ale kdyby jen ty křeče, ty pro mě nejsou nic nového, přidala se ještě dušnost a úzkost, strach o mé milované. Kdybych je dovedla mít méně ráda a být míň citlivá, hned bych se vykurýrovala a měla nervy jak ze železa. Na mou pravdu, co bych za to dala, kdyby to šlo. Ale abych na vás v noci nemyslela - to je vyloučené! A tu ji zalil příval slz.

Tolik slunka v pivu, že je uvnitř zmrzlé

9. prosince 2014 v 0:01
Bouchačka je jediná spravedlnost, která platí v Americe, které všichni rozumějí, mává jí nad hlavou, mrkněte. Ještě že ji mám, to mé štístko. Nanu. Dcerka Nana si hraje s kosmonautem. Padák se blbě otvírá. Je to další šmejd. Z celé řady šmejdů, co koupíš v sítí supermarketů. Buď koupíš hračku nebo žrádlo. Hrát si a žrát. A pak už tě zajímá jen sraní a jsi hotov. To je celé tajemství života.
Nana má v ruce kuličkové péro, které dělá kaňky.
Najdi si práci, Dicku.
Ty si ji taky najdi. Jak dlouho tě mám poslouchat? Jen tu ležíš a cpeš se čokoládou a čteš přiblbý časopisy.
Miluju tě, Dicku.
Tak jo, dobře, nažeru se a pak vyrazím hledat. Stejně seš kunda.
Mezitím vrátil bouchačku do komory, posadil se a a zapálil si.
Děti ví víc a líp než dospělí. Dick taky něco znal, ale zdaleka ne tolik, co Nana. Insinktivně znala, co on neznal a vyprávěla mu o tom.
Tati, proč jsou na kososovém ořechu chlupy?
Proboha, jak to mám vědět... Proč mám chlupy na koulích?
Lucka se vracela z kuchyně a nesla plechovku s jahodami.
Takhle s mým děckem nebudeš mluvit.
S jakým tvým děckem? Vídíš její kulatou pusinu? Je ode mě. Stejně jako mandlové oči. Vidíš ten pupek? Mám stejný. Tvoje děcko... Jen proto, že ti vyklouzlo z kropenky a cucalo ti kozy, není tvoje děcko, není ničí děcko... Patří jenom sobě.

Buk

Fištrón

8. prosince 2014 v 0:54
Víte, že jsem svého času choval rybky? Byl jsem vášnivý chovatel rybek, než mi je zákeřně povraždili, když mi nepřátelé nasypali do akvárka snad kilo cigaretových nedopalků a litry ginu. Větší rybky jako akary mi spláchli do hajzlu a ostatní, třeba paví očka, ty mé nejmenší největší radosti, zas ponořily do vroucí a nechali je vysmažit. Od té doby se od rybiček držím dál a raději je sleduji jen na fotkách. Bojím se, že by se znovu vytvořila frakce nezbedníků a znovu by je vystavila potupné smrti.

Takže od aqui až k depresím. No nic.

Motto od Legera:
Hahaha! svět se do kolečka točí
i každý kámen, jak naň noha vkročí!
A oživeny mocí tajemnou
se domy, stromy klaní přede mnou, -


Babička po pás ve sračkách

Musela se na ni usmát. Drobounká ženka, čerstvá vdova, seděla za komtesou Daliou a její matkou a pak tam stál i pastor, který děvčatům hrubě pokynul a v dialektu zadrmolil, aby se obrátily k severní částí dómu a modlili se. Ačkoliv babička neuměla chodsky, aspoň se zasmála a zašeptala: dívej se na oltář, sleduje tě náš Pán. Kněz chytil do pazour velebnou svátost a shromážděný lid začal pět v chóru: Beránku, smiluj se, buď dobrý Krist, nenos nám trny a nepodpaluj naše dřevěná stavení. Zvony přizvukovaly, jako kdyby šlo o nějakou podstatnost. Obřad skončil a všichni se ozlomkrk hrnuli ze dveří. Bezděčně utvořili průvod, na který byl jako na všechny průvody veskrze smutný pohled.
Vpředu šly pochodem vchod děti, pak honorace po boku s luxusními prostitutkami, ověnčená děvčátka s gumovými kačenkami, úplně vzadu poslední se opírala o hůl a sotva se pajdala babička po pás ve sračkách. Měla těžký život, navíc měla v uších vycpávky, i když byla dočista hluchá, aby nemusela poslouchat (či lépe řečeno rozeznat občas slovo) pokřikování lidu a selsky obhroublé kecy. Korouhvičky se zvedaly nad hlavami lidu a pěkně do větru šuměly, všude čpělo kadidlo ještě z kostela, čerstvá klesť a kytky rozházené tak, aby se po nich muselo dupat.
Jaká pastva pro oči však pro Honzu! Kolik nádhery a parády ve skotačivých pohybech dívčín s ladnými kotníky.
Měl na sobě ornát kněžský, právě dokončil teologickou fakultu a pyšnil se titulem Kn nebo mezinárodní nomenklaturou pR (kněz). Poctivě vyhlížející maník vedle něj, asi padesátiletý, možná jeho otec, se k němu naklonil a ukazoval na Daliu. Jednoduše, elegantně ustrojenou, s vyšperkovaným krkem, který se jako šíje zmijí trochu nepříjemně nakláněl. Měla i krajkovou čepičku, vkusně přistrojenou a oproti selkám ve škrobených čepcích a bílých plachetkách, působila jako zjevení a nepřiznaný hřích ze zahrady getsemanské. Trochu samým chtíčem mlaskl, ale pak se zas vžil do role staršího a vyžilejšího a přenechal pokusy o dobytí jejího srdce Honzovi.
Náhoda tomu chtěla, aby průvod šel zrovna kolem hostince. Venku se dohadoval číšník s číšnicí o tom, kolik dostali včera dýžka a že je únavné se v tom vedru na zahrádce dřít pro takové šušně. Hostinec či lépe řečeno šenkovna měl už ve vsi bohatou historii. Nejdříve to byl hodinový motel a pak, po válce s Búry sloužil krátce jako ambasáda, než se stal znovu motelem a před deseti lety oficiálně a snad už natrvalo hostincem.

Teď mě spolubydla přerušil, takže končím.
Podle Němcové

Skoro miniové

7. prosince 2014 v 14:31
Po letech vidím u téhož nástupiště spolužačku ze střední, už tehdy byla rajda, nyní vrhajíc uštvaný pohled, kolem úst jí hraje zlá vráska a peskuje neduživé, zádumčivé děcko. Vozíval jsem s ní tramvají číslo 1 třicet minut tam, třicet zpátky, než jsem ji den co den (kdy jsem byl ve škole, ergo spíš jednou týdně) vyprovodil k pojizdným schodům vedoucím k industriální zoně a jak se jako pírko spouštěla k zemi, pásl se na jejím zadku.
Janota píše něco jako, že takhle hloupě to s námi přece nekončí, někdo se přeci musel prosmýknout svírajícími se skalami času, někdo třeba jen docela malý, abychom na těchto pustých ostrovech už nikdy nezůstali sami.

Asi je to tak, že tam někde v temnotách, kde ohníčky opojení meskalinu hoří jak cizí světy, uviděl jsem v jediném okamžiku cestu do krajiny čiré radosti, kde úlomky nesdělitelného skládají se do mozaiky našeho bytí, kde setkání s anděly jsou i nadále možná a hlavně kde zázraky se dějí těm, kdo na ně stále jako malí Jardové věří.
Kdysi jsem býval závislý na té konkrétní změně vědomí, na peyotlu a klidně jsem šukal obstárlou italsko-rumunskou překupnici, jen abych ho měl stále dostatek, vozil ji k nám nějaký Indián, nejspíš slyšel na přízvisko Černý medvěd, který plynně mluvil snad všemi jazyky světa. Pohled na něj byl otřesný, vypadal jako posekaná louka.

Na peyotlu, kdy večerní slunce se uhnízdilo ve tvých vlasech, co dělat když klišé je nejpřesnějším opisem situace?, jsem se taky seznámil s Philem. Došel jsem až na samý konec a začínám se vracet do krajin, které jsem kdysi míjel lhostejně, v obráceném sledu. Propsychotropoval jsem se na druhou stranu, ale než se tak stalo, Phil, který vypadal nachlup stejně jako Sam Childers a snad jím i byl, neboť tak jako Sam měl neuvěřitelný náboj (sotva vlezl do místnosti, hned ho byla plná), mi ukázal, že abych z kaktusků něco měl, musím být především soustředěný, ne zpitý pod obraz. Že pravidelné pití odvaru z mučenky může kvalitativně povznést můj stav až k euforii. Co příšlo po vystřízlivění, bylo však víc než večerní vítr, než umanutost žen, co si lakují nehty jen proto, aby je měly barevné. Smutek, ano, smutek. Ale stejně bych ho ještě jednou chtěl prožít znovu.

Llareggub - ale vážně

7. prosince 2014 v 2:09
Šedě olověné, klidné nebe (na důkaz mám fotky) se nenadále přehouplo do tmy, je suchá mrazivá noc. Téměř odpočítávám vločky sněhu, které zdráhavě a dlouho víří, než se snesou k zemi. Dělníci z tramvajového parku a telefonistky z kanceláří se scházejí ve společném bistru. Všichni mají holínky nad kolena a kožené bundy. Jen já vězím v roztrhané mikině a černém flísovém džínu, špinavém od bahna.
Koukám na avenue, dolů po ulici se valí davy lidí, opravdové husté davy, tváře a tváře, zimníky a čepice, starci, ženy i děti, všichni táhnou do ulic za svým určením.
Podnikem se line popová sračka. Naproti mě usedá produktivní muž a v ruce drží mobil, esemeskuje. Pobrukuje si. Pak, v jeden docela bezvýznamný okamžik, se na mě kose podívá a zas skloní zrak. Zpěv z rádia se rozptýlil a zmlkl. Náhle je znovu slyšet chřupavý krok nesmírného davu po umrzlé dlažbě. Našpicuji uši a zastříhám jimi, tenhle reflex mi ještě nezakrněl. Slyším jednotvárnost hlasu číšnice. Vidím hanbu v jejích očích. Zvedá se od stolu, jako kdyby se chystala na křížovou cestu (a cítím, že má krámy).
Chtělo se mi posedět mlčky, pokusit se vrátit do toku myšlenek, kam jsem zabloudil, když jsem tu seděl naposledy. Což bylo přesně před třemi týdny. Popřemýšlet si, sestavit protest na život a pak se zas pokojně rozejít do své ubytovničky.
Jenže mi bránil hluk ulice. Ztratil jsem se ve zmatku. Vida, provinilá číšnice má padla (zamrdala si s kuchařem a bojí se svému mexickému umývačí nádobí sdělit tu novinu, ale udělá to, protože je ještě naivní mladá idealistka a miluje ho). A já sténám, protože úzkou uličkou se valí další dav, už ani nezastavuje na protějším chodníku, ale valí se hlava nehlava směrem ke mně.
Připomeňte mi, abych si dal zasklít dveře na balkón své mysli. Nebo je aspoň na zimu zamykal!

Ještě pár hodin a neděle, odpočet

6. prosince 2014 v 12:51
"Ve jménu nekonečné pestrosti života, dejte pokoj s pravděpodobností," vybuchl zedník u komína. "Jistě jste nepovažoval za pravděpodobné, že vás dnes někdo navštíví, a prosím, jsem zde. Přišel jsem, uviděl jsem bednu s nápisem včelí vosk a považoval jsem za pravděpodobné, že tam ten vosk je, a vidíte, byly tam psí suchary. Takže vše je možné."

Pěkné Mikulášky přeji všem mým oblíbencům! Snad přežiju dnešek. Jestli jo, jakože mám problém se narovnat, tak budu mít tento week +-58 hodin.

Tah na bránu

5. prosince 2014 v 3:44
Svatý, prorok, mudrc, zasvěcenec. Čtyři názvy pro jednoho maniaka. Odvozuje pokaždé svou autoritu z jiné autority. Vytváří však poměrně zajímavé prostředí. Kůl, tribuna, chýše a zvyk. Někdy si dokážeme, že lidi, kteří na nás působí dojmem jedné z těchto čtyř živočišných odrůd, jsou nebezpeční sobě i svému okolí.

Ale dneska tedy o něčem nosnějším, článek pro konspirátory, inspirace pochází od podivného starého patrona z mého rodného města, pana nebudu jmenovat. Víte, že na světě je tolik lidí, že kdybyste je všechny zavřeli do klece, vydrápali by si oči? Ale to asi všichni víte, pokud žijete v paneláku a máte sousedy. Méně známá je skutečnost, že vajíčka ženské pro reprodukci vydrží teplotu krve, kdežto mužské gamety, ty bičíky a podobné ocásky, nevydrží teplotu vyšší než 35 stupňů. Při teplotě 37 nebo kolik máte, se stávají neplodnými. Huxley intelektuál psával o zániku civilizace velmi poučeně. Co příroda spojila, člověk rozpojí. Představte si na okamžik, že byste se rodili (jen velmi ilustrativně řečeno) v inkubátorech po průměrně 82 kusech, a prosím nikoliv podobných, nýbrž totožných. V pocínované laboratoři, kde jsou rezervoáry na krev a odstředivá čerpadla s tekutinami nad placentou v pohybu. Kde jsou syntetické plíce a filtry pro odpadové zplodiny. Rodili ne jako dvojčata nebo trojčata, se všemi jejich podobnostmi, nikoliv - ale po kupách, od sedmdesáti do šestadevadesáti, to je vrchní hranice, 82 totožných jedinců. Matka nebo otec by neexistovali. Uměli by jen to, co jim přehraje video, co se do nich tak řečeno naháže. Prenatálně skrz stříkačky a různé skeny metaplodu by byl vštěpován odpor ke knihám a květinám. Na celý život by tak proti nim byli obrněni.
Vznikla by dokonalá firma brater a sester, menší továrna, kde by byli navlas stejně schopní jedinci - nebo spíš množenci.
Nač marnit čas věcmi, které nepřináší zisk? Navíc je nebezpečí, že by se nežádoucím způsobem mohl narušit reflex, k němuž byli vychováni. Tedy k práci. Pro blaho Organizace, pro Pořádek, pro Pokrok.
K čemu příroda? Petrklíče a krajina mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Takže na místě vědce, který rozhoduje, co je nejlepší pro Společnost, co asi rozhodne: odstraňte lásku k přírodě, ale nechte jim např. nutnost používat dopravní prostředky a sklon pěstovat sport. A oni budou jezdit do přírody, platit za dopravu a ještě platit za drahé nástroje pro sport. Predestinovat masy k odporu vůči přírodě, ale nechat je zbožňovat sport v přírodě, za kterým musí cestovat, které vyžaduje složité nářadí, samosebou drahé, to je přímo brilantní nápad. Ekonomické myšlení non plus ultra. Čistá věda. Úzus. Jak to na světě chodí.

Jaká je jaká, byla jaká bude

Její ústa malinová za dne, fialková tmavou stíněná za noci,
oči byly ten čas kosatcové ve dne a leknínové při měsíci,
její líce voskové v podvečeru a fréziové na slunci,
její prsy byly eukalyptové v živůtku a jasmínové v lázni.
A její pohlaví? Na louce kvetoucí lilie a v prostěradlech přezrálý angrešt,
vím to, ač ji ještě nikdo nikdy nepolíbil.
Podle Hrabala

Jinak jsem strašně unavený. Typ z fachu říká: tak to wystarczy, my nie będziemy tu mieszkać, škoda, že někdo jiný jo.

Žitná

4. prosince 2014 v 0:50
Dobré, jdu si koupit žrádlo, nechce se mi dojídat hnijící zelenomodrý chleba. A pak úvahoverše na volné téma, něco na způsob mýtu o Sisyfovi. Je 17:49, se štěstím za hodku začnu.

Víte, jak je to s láskou. Kdyby stačilo jen milovat, vše by bylo přílíš jednoduché. Víme dobře, že čím víc milujeme, tím víc se v nás upevňuje absurdno. Don Juan a jeho vžité zaškatulkování, že byl holkař proto, že ženami pohrdal nebo je prostě nemiloval, je směšně zavádějící. Víme přece dobře, že bloud hledající lásku nemá u žen žádný úspěch.
Musel ženy milovat s týmž zápalem pokaždé znovu a znovu, aby uplatil svůj dar lásky a jejího neustálého probádávání.
Ženy si myslely, že mu přináší něco, co do té doby nezažil. Ačkoliv je nabíledni, že se všechny pletou a když přijde jedna z nich a volá: "Hle, konečně jsem ti dala lásku," překvapí ještě někoho, že je to zvolání Juanovi k smíchu?
"Konečně? To sotva. Jen ještě jednou," vece na to. Nebo něco takového.

Proč by měl člověk milovat jen vzácně, jednou za život nebo prostě ojediněle, aby mohl milovat silně?
Vím, že jsem miloval spoustu holek, některé z nich byly pořádné smažky na háčku a v té kebuli toho taky moc neměly, ale miloval jsem je, jak neupřímněji jsem uměl. Jednu samozřejmě nejvíc, Osudovou, téhle nemoci už se, jak se zdá, do smrti nezbavím.

Byl Don Juan smutný? Těžko. Dost o tom pochybuji. Smutní jsou jen lidé, kteří nevědí a nebo doufají, nebo obojí. Juan mohl být smutný v době učednické, kdy ještě doufal, ale později asi sotva. Je jako nenapodobitelný mistr umělec, který zná své meze a nikdy je nepřekračuje, jeho duch se usazuje v čase fyzického působení a upomíná na samozřejmost, která je ostatním nedosažitelná. Těžko být smutný, když poblíž ženy dosahuje uklidňující chuť jedinečného vědění. Pach těl je pořád nejsilnější stimulant energie, který člověk zná. Rozhodně neopouští krásnou ženu proto, že ho nepřitahuje. Krásná baba je vždy žádoucí. Touží ale po jiné, to je rozdíl.

Camus říká, že snažit se vidět v Juanovi člověka, odchovaného Kazatelem, je balamucení. Nic pro něj není marností, leda naděje na jiný život. Dokazuje to, protože o něj hraje se samým nebem. Nic mu není vzdálenější než lítost nad touhou ztracenou v radovánkách - ta se hodí k impotentům. Nebo k Faustovi, který v Boha věřil natolik, že se zaprodal ďáblu...
Don Juan je dost jednoduchý chlap. Mají ho za slabocha a podvodníka. Co přijde po smrti, je pro něj vedlejší, důležité je teď žít. Pro toho, kdo umí žít, je všechno malicherné. A nikdo to neumí líp než on.

Pro ostatní, kdo tak žít neumí: život jako dlouhý sled dní, život, který neuspokojuje, který by hned vyměnil za jiný, život, se kterým se obtížně smiřuje, v němž neumí odpouštět. Prostě život, jak ho mnozí znají.