Ježíšek přijde zítra

23. prosince 2014 v 22:25
Leda by přišel už teď. Vkradl by se komínem do kostela sv. Barbory v Otovicích, kde by u oltáře rozložil na zem noviny a ponožky, v jejichž ošklivosti bylo něco hluboce výmluvného, nechal tam obolos pro věřící a mládež, nostalgicky sně o jiném životě. Kdysi si naivně představoval, jak si jako vznešený tygr po desítkách let služby zdřímne ve stínu ohromného banyánu a než dojde smrti v klášteře, rozdělí mezi poslední hrstku chudinských dětí něco těch cukrkandlů a laskominek. A bude po bídě, bude po strádání. Jenže století poctivé služby v sevření železné košile a každoročního vstávání před svítáním ho poučily o pravé povaze továrny na sny, totiž ponaučení, že na světě se žádné spravedlnosti nedočká a kdo čeká od stáří něco jiného než starostí a let, bude velmi zklamán.
Je to jakási závrať, která rozechvívá. Vzpomínky na blondýnky, na náměstí se zídkami a starce, kteří venčí své dlouhatánské vousy u zdobených rozložitých kašen. Správně vykonaný skok do minulosti láme pečetí vosk králů a po dešti prostoupené étery, pachem slonů a lemurů se vydává na cestu do Zambie, svinuje jednu za druhou depeše a přijímá od místokrálů kondolence. Tak možná vypadá hrdost na nekonečnou armádu dědiců štědrosti, které vychoval. Už se nám rozrostli bez tvarů a konce, ten nádor je příliš veliký i pro santoježíše. Příliš dlouho setrvával v úpadku a nyní má pocit, že mu svět dluží statky. Je to krásný okamžik zoufalství, který se opírá o přirozené pudy. Včera santoježíš jako obvykle seděl v knajpě a jeho alter ego mu až příliš hlučně našeptávalo, že v životě chrabrých vladců nastane okamžik, kdy si úleva svědomí vyžádá svou daň. Přepadne nás pocit prostoupený jiným pachem po dlouhotrvajícím dešti. Který nejde zastavit. Je to zánik filigránského myšlení a poskytuje definitivní nárčt povážlivé situaci, do níž jsme se následkem různých seběhnutí okolností dostali.
Santoježíš byl nejenom dobrý řečník, ale též uměl dobře rajtovat, během svých nezřízených pitek často jezdíval večerní pouští, tou divokou krajinou, kam podnapilé oko dohlédne, trávil stovky hodin ježděním na koni a když konečně dorazil do Isidory, nebo do Centavy, kde mají království točité schodiště do nebes, kde vyrábějí housle a dalekohledy, v kterém se kohoutí zápasy zvrhávají v obyčejné krvavé půtky a kde cizinec mezi dvěma ženami potkává ještě třetí s krásnými zuby, zdálo se mu, že konečně našel město snů.
Snad s jediným rozdílem - městem snů se mu jevilo proto, že si jej vysnil, ještě než jej vydupali z cesmíny, v neposkvrněném těle bohorodičky, kdežto ve stáří už nesnil, jen se uchýlil do příkopu, kde vodou město napájejí špinavé kanály a věnoval se výhradně alkolickému umění. Splýval se splavem, než nakonec utonul, s očima podlitýma čekáním. To byla jedna z mnoha cest, která se obyčejnému člověku v Centavě otevírala. V tehdejší společnosti nebylo nikterak vzácné, že lidé umírali v rozpuku mládí. Běžně se nápadníci před svými vyvolenými uchylovali k demonstracím neúspěchu o jich dobytí třeba tak, že natáhli drát od jejich okna k protějšímu zábradlí a z girlandy nad můstkem, který oba domy spojoval, skočili v úhlu, který přiměl drát z nich nadělat bezhlavé milence. Vyhlédnutí z okna na tu paseku, pomalá chůze kočky protahující se k místě neštěstí a pláč tímto hrozným činem poznamenané, zcela nevinné dívky, patřili k běžným příběhům a vydaly na celou kroniku. Všude zdi, zbrázděné škrábanci, rýhami, vrypy s milostným obsahem a slovy věčně vzrušujícími, dýchaly, jako by byly živé.
I to santoježíš zažil, když mu v těle bilo mladé a neklidné srdce z třešňového dřeva. Před kamarády ho těšilo vyprávět o ženách, které vídal koupat se v bazénu na zahradě a někdy, když ho pozvaly, neodolal a skočil za nimi. Tehdy celý měsíc nemluvil o ničem jiném, než že ochutnal svůdnost jejich těl a byl jejich nedílnou součástí. Stopa v písku koneckonců znamená, že tudy někdo prošel. Nutně němé a zaměnitelné, většina z nich by se vůbec nemusela objevit, ale občas narazíš na šlápěj, která v tobě probudí otázky. Tak se santoježíš ptal přitažlivých a skromných dívek, jak často si rukou vypomáhají, zatímco jsou samy, chytal je tak na udici, když měly manžely ve válce a protože neviděl věci, ale obrazy věci, snadno je po večeři při svíčkách uspokojil svými pomazanými prsty.

To je zas pikovina na vánoce. He-he.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 23. prosince 2014 v 23:13 | Reagovat

Slézání kostelních komínů severní cestou je nesmírně náročné. Obzvlášť, když tě nikdo nejistí.
V tom džob santaklausovský jeví se podobný džobu kominickému.

2 SpamBot Ruský SpamBot Ruský | Web | 24. prosince 2014 v 8:38 | Reagovat

:D Budúci rok bojkotujem Vianoce... hádam nás bude viac

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. prosince 2014 v 11:18 | Reagovat

Chvíli mi trvalo uvědomit si, o čem zde vlastně píšeš, ale je to zajímavá myšlenka. A svým způsobem i pravdivá...

4 Akim Akim | E-mail | Web | 24. prosince 2014 v 14:08 | Reagovat

Také se rád ptám přitažlivých a skromných dívek, jak často si rukou vypomáhají, zatímco jsou samy... :-)

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. prosince 2014 v 22:36 | Reagovat

Každý národ má svého ,,Boha", ,,Ježíše", lidé si musí pomáhat něčím nadpřizeným, aby se mohli k někomu- něčemu upínat. Kromě zkomercionalizovaných svátků vidím jen tu skutečnost, že se rodiny scházejí a lidé, kteří jsou  už nebo dosud sami, jsou v ty dny ještě opuštěnější.  Den, který snad aspoň někteří uznávají jako den míru-klidu, jinak pro mnohé rozjitřené nervy, starost a povzdech - už aby byly za námi.

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 25. prosince 2014 v 10:39 | Reagovat

[5]: A každý obchodník má své zlaté tele.

7 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 28. prosince 2014 v 17:13 | Reagovat

Kam zmizelo to dětské kouzlo vánoc?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama