Leden 2015

Vím, kde je jí konec

31. ledna 2015 v 1:42
Jsi závislý nebo slá na internetu? Třeseš se po probuzení jak uzlíček nervů, který neví, na který mejl dřív skočit? Nevěš hlavu. Celá generace prý má stejný problém.
Tak chce to urovnat tepovku a něco sem přivěsit.

Víte, že jedno ze šesti manželství začíná na internetu?
A pět ze šesti tam končí. Bacha na to, hlavně se odhlašovat.
Jednou se to stane, že člověk zapomene se odhlásit. A bum, rozvod je na spadnutí.
80% všech fotek na internetu jsou fotky částečně/zcela obnažených žen.
20% musí být obnažení mužové. Aspoň tak velí matematika.
Jak je to možné?
Není o nás zájem?
Nicméně tenkrát jsem viděl inzerát, že někdo prodá obsah internetu zhuštěný na šesti miliónech DVD. Bez porna.

A mohl bych náležitě ocenit svůj karakter. Je totiž křišťálově čistý. Rovný, statečný, jsem víc než jen obyčejný pašák. Jsem pašák milující zvířata. Jsem nanejvýš skromný. Když si přečtěte jediný řádek z mých výlevů, nechcete už přestat.
A pak se dozvím, že mě D. jen využila! Co jsem se naplakal. Odteď už s vámi nebudu navazovat virtuelní (virulentní) přátelství!
Pojedu si tu masosado. Po kterém vám bude do blití, vašnostové.

Persekuce

30. ledna 2015 v 1:42
Už se to nese. Tak chvilku strpení. Pomůže mi pár slůvky Hrabal. Nebo i Havel. Nebo libovolná násoska, kterou odchytím na ulici.

Ten můj běh je takový zadržovaný. Běhám, ale vlastně se krotím, abych neběžel jak sprinter! Mám sport v krvi, ale víc v krvi mám alkoholu.
Jednou jsem vyráběl srdce z čediče. A barvil jsem si ho na růžovo. Věnoval jsem ho pak školníkovi ze základky.
Na vysoké škole je k dispozici velký výběr doplňkových předmětů. Jako např. tzv. lyžování. Lyžařský kurz je v ceně zájezdu do Alp. Nedivím se, že před dveřmi, kde se zajištovala odbavení, se srotila početná skupinka zvědavých, žádostivých spatřit hory v akci.
A přesto jsem pádil tak zběsile, že jsem se nikdy nedotkl prsty země.
Jsem muž i zasklená stěna. Dnes jsem rozbil obrovskou garáž. Mám svalové křeče. Ale začínám zas trochu žít. Začínám zas cítit, kde jsem přerval motouzek a navazuji na něj. Zatím poslepu, ale to se poddá.
Dokonce jsem si z hecu oblékl kravatu.
Ne, jsem už jiný, než jsem býval. Přesto stejný, utichlý roj šíleného krabicového vraha. Stále ve mně nažívá Vrán.
Zdá se mi, že ostruhy povolují. I pamětníci starých časů si všimli jakéhosi pokroku (nakolik jen může postupovat chromý)- Buď se zastavil čas, nebo je mi osud milosrdně nakloněn.
Dokonce jsem měl připravený foťák a mačkal spoušť. Zachytil jsem skříň, kavalec a nahou, sprchující se dívku.
Jsem muž a krásně laciný.
Ideální stav. Víc než pětadvacet let jsem byl někým nemožným. Nyní nabírám kontury. Vždy tak trochu herec, připraven k výstupu. Dodneška mohu zpaměti odříkat výstup šíleného prince z Návratu patriarchy.
Ten výstup některé doháněl k závisti. A uváděl v nadšení. Střídavě. Každopádně nebylo nikoho, koho by nechal lhostejným.
Dokonce jsem si včera uvařil bramborovou kaši.
Tedy chápete, že nejsem vinen - vinen jen tím, že se podivuji sochám mladých žen?
Ale jedné soše se obdivuji ze všech nejvíce.
Hoří.. hoří.. hoří.. rovnou na řeku.

Tak jako uhlí v kamnech, vede vítr i déšť do temných zakoutí průvanů nálad. Paradigma osamělosti. Vzor uličnictví.
Chci být sám, chtěl bych být osaměl, a trnout, jak vchází host do domu. A vyprovázet ho v tomhle tichu až před kostel, kde zvonek v hodině mezi čoklem a vlkem ohlašuje smrt.
Abych jednou žasl, jak je v tomhle nářku ticho.
Navěky vydává takové teplo, jde z ní vůně povědomého domova.
Nechci ji ranit, ale je to krásný obraz. Tak krásný, že je dojemný a tak dojemný, že je zoufalý. Mám ho vryt ve tváři.
Nechci ji ranit, ale přece bych ji rád vysekal díru do srdce, nabírám sílu.
Cítím její pudr. I pudr vydává elementární vůni.
Jdu dál přes staré, zteřelé kachle. Jdu rovnou k ní.
Ona - obraz krásné ženy.
Já náhle vyrostlý, tyčím se před ní a ona neujde poznání, že jsem ji vlastně nakreslil už kdysi dávno.
Tyčím se jak staletá sosna před neuvěřitelným triumfem života.
Je jako šeřík, leknín a utopená růže. S hřívou pih.
Nemohu dál, dokud ji neochutnám.

Dost zla!

29. ledna 2015 v 2:10
Pojebanci na dálnici. Jezdí to ve vlnách. Měl bych psát o tom, že mě stop policajt, že jedu moc rychle. Uhrál jsem to jen na warning. Ale byl vyjevený jak holub, že nemám papíry. Že jsem příliš illegal pro jejich stát. Ale měl velmi milé, důvěrivé oči, takže jsem ho sfoukl jak svíčku. Každý jiný by už šel s prosíkem za soudcem, nebo kam to posílají ty přehnané urychlence. Ale já hned věděl, že hodný policajt je snadná prácička. Odkud jedu? Z worku. Odkud? Nevím.. navigace říká něco.. Vernon bla, ble. Jak dlouho jste tu? Temporary? OK. Ověřím si tě. A jeď carefully. Warning dneska, příště to tak nebude!
Příště už tě nepotkám, hošíku. A pojedu ještě rychleji. Seru na vaše zákony. Svět se točí podle toho, kdo píská, takže nezbývá než mít kolem krku píšťalku.
Jinak už mě bolí druhý den předkožka. Bolela mě už před měsícem, ale styděl jsem se vám to napsat. Ale nic to není, nemusíte mít starost. Stejně jsem mnich přece. Takoví jako já vždycky tak či onak končí v klášteře, už jim je ta askeze souzená. Možná to znamená, že nemám správné vitamíny Es. A nebo je to tím, že tu piju jak o závod ty jejich blivajzy Monstery, pořád, je to horší než jabčák, který jsem vypil jednoho krásného zimního večera pod mostem. A když do toho přeháním doping, tak není divu, že to musí odskákat přirození. Po těch mých eskapadách s kapavkou je ostatně každá bolest nad kulemi jen štípnutí do kůže.

Janča z nás byla vyvalená asi víc než z cédéčka a zmrzliny, možná proto, že jsme se domluvili, že jí zavoláme, než přijedeme. Nicméně jsme se mohli umýt (já jsem to udělal hned, zatímco Abe seděl v kuchyni a smrděl), byli jsme pohoštěni, zašli do místní sámošky koupit pivo a špekáčky na večer, ano, byl táborák, kde jsme čerstvě umytí opět nasmrádli a kolem půlnoci jsme šli spát. Prostě bezvadný večer.
Kurva, ale to ráno.

Než vyšel Michel z bistra, hodil do sebe, jeden za druhým, dva pernody, vyjasnil čelo, naproti do uzenářství zaskočil pro langusty a vítězoslavně stanul před Linou, která se už stašila obléknout a ted vařila na lihovém vařiči vodu na kávu. Prestože byla zima, měla dokořán otevřené okno kvůli zápachu, protože majitelka penziónu zakazovala vařit v pokojích.

Nechci, aby zemi vládl, a směl vládnout, někdo, komu nejde o zemi, ale o vlastní opilý pocit. Pocit, že můžu udělat cokoli, protože si nikdo nedovolí mě zastavit." Jenže vrabec v hrsti je vž lákavější než holub na střeše. Podvolit se císaři by pro nejbohatší knížata prakticky neznamenalo změnu, jen by svého postavení a majetku užívali z titulu říšských úřadů a naopak - nečekala by je válka s císařskou armádou.

Víte, co tyhle úryvky spojuje? Nic. A je to dobře. Nikdo je nezná. A to je taky dobře.

Trojí blaženost (podruhé)

28. ledna 2015 v 0:02
Nakopnu se. Mám napsat či vás mám nechat prosit! Asi povolím, jak čas se povleče a hodím tu něco. Ale o čem psát. Musíte si něco vymyslet. Jinak si vemu na paškál nějakou hroznou slátaninu.

Jsem tu našel jakýsi archivovaný chat s někým ze Slovenska. Ale to na pěkný večer nestačí. Třeba témat. Co psát o nějakých atletických mistrech? Ze kterých šílí dívky i ženy? Vidno, že se nelíbilo. Tak jsme zas na začátku. Tak tedy zas budu za chuja. A dám sem něco z mé milované knihy, která je v dnešních dnech nadmíru aktuální. Cesta do hlubiny študákovy duše. Veledilo satiry Žákovo, které sic trochu v povědomí lidu upadlo, ale které pro některé z nás nikdy nepřestane žít.

Také jsou oblíbeny parodie na klasická díla, jako je Aeneis, Ilias, Pan Tadeáš, Božská komedie apod. Vezmou se třeba Kiplingovy ptíběhy o Mauglím z Knihy džunglí, ale místo jednotlivých zvířat vystupují zde kantoři, ktetí mají nějaké příbuzné vlastnosti. Chromý tygr Sir Chan je obyčejně pan ředitel, vousatý prófa přijme funkci medvěda Balú, nejdelší člen sboru je krajta Káj, slídivý kantor stane se šakalem Tabakim a podobně. Lidské mládě, které veškeru tuto zvířenu statečně prohání, je obyčejně pan autor sám. S oblibou jsou aktualizovány dějinné příběhy, někdy i bez účasti kantorů. Tak příkladně veliký Caesar přichází na cvičák do Milovic, kde ho začne nějaký rodák zasvěcovat do moderního válčení. Ukáže se, že slavný Gaius Julius neumí sedět na koni, že neudělá potádně "k zemi" a vůbec podává hanebné výkony. Je jakýsi druh tiché, posmrtné pomsty za složité nepřímé závislosti, jimiž oplývají Caesarovy Zápisky o válce galské. Poté jsou římskému generalissimu předváděny "handgranáty", při čemž instruktor vysvětluje, že je to "hazendi causa" 1). Účinek granátů se Caesarovi zamlouvá a povzdychne si: "Si habuissem meo tempore unam bedničkam handgranátorum, rozsekal bych omnia in buttos." 2) Spattiv tank, volá zděšen: "Horribile visu!" 3) Posléze, maje cvičiti přískoky v "plné polní", prchá chvatně z cvičáku v Milovicích, volaje: "Malim esse bei uns ultimus, quam in Milovicis primus." 4) Pozorujeme zde také živý zájem studentů o naši armádu, ale o tom ještě promluvíme podrobněji. Legrace pro legraci, ono bujné řádění, jímž si studentský kolektiv zpříjemňuje trudné chvíle výučby, jeví se také v pilném ilustrování učebnic. Velikáni dějin jsou všelijak přiozdobováni tradičními vousy, kotletami, brýlemi, dýmkami apod. Démosthenes třímá ve vztažené ruce půllitr, mrtvá fyzika je oživena různými vousatými a nosatými trpaslíky, ktetí lezou po parostroji, koupají se v kádinkách s kyselinou dusičnou, nakukují do spojitých nádob, hrají fotbal na nakloněné rovině, ba plazí se i v latinské cvičebnici mezi větami, prohánějí se po sešitech a pijácích, zkrátka všechno oživne, velké písmeno "O" na začátku básně dostane lidskou tvář s trpitelským výrazem, jiné písmeno visí na šibenici, opice v přírodopisné knize mávají hokejkami, sekerami, bumerangy a kladivy, útlé květinky jsou oblečeny ve fraky a sportovní dresy - mladí výtvarníci mají stále plné ruce práce přes krutou perzekuci. A nejen školní předměty, škola sama, třídy, lavice, tabule, katedra, sbírky, tělocvična a vůbec celá bouda jsou vítanými objekty, na nichž moţno cvičiti vtip. Příklady uvádět nemožno, stačilo by to na několik hezky tlustých knih. Přitom ovšem většina studentského humoru a satiry oplývá místními narážkami, jimž porozumí jen zasvěcenec. Nelze se však nezmínit o nejpopulárnější zábavě, kterou poskytuje studentům věc, jež budí u obyčejných smrtelníků hrůzu, totiž lidská kostra neboli smrt. Oblékati kostru člověka, nasazovati jí tvrďák, zahalit ji do pláště a tančit s ní výstřední tance, to je požitek k nezaplacení.
Jak bylo již v prvém díle řečeno, jsou původci psiny zejména takzvaní kanaďané, kdežto ostatní lid se jaksi veze s nimi. Vždycky se vyskytne v klase nějaký ten živel, případně více podobných elementů, ktetí svým působením zpříjemňují trpké chvíle ostatnímu študáctvu. Kanaďané jsou většinou velice obětaví, zhusta pykají za svůj nezkrotný temperament.


1) hazendi causa = zřejmě míněno jako házecí věc
2) si habuissem meo tempore unam bedničkam handgranátorum, rozsekal bych omnia in buttos = kdybych měl ve své době jednu bedničku ručních granátů, rozsekal bych všechno do buttů
3) horribile visu = hrůza!
4) malim esse bei uns ultimus, quam in Milovicis primus = raději být u nás poslední, nežli v Milovicích první

Dost bylo kokotů

27. ledna 2015 v 0:00
Jako téměř všichni ostatní lidé, i já se po většinu života potýkal s kokoty. Většinu té doby jsem však, jako ostatně většina naší společnosti, lpěl na prastaré představě o kokotismu. Nebyl jsem schopen poznat, že kokoti jsou nemocní lidé, a tudíž jsem se prostoduše domníval, že se jedná o morální vadu, která může být omezená nebo potlačená volním rozhodnutím. Až nyní se mi podařilo pochopit skutečnou povahu kokotismu. Jedná se o návyk, který je stejně zhoubný, jako alkoholismus, drogová závislost nebo závislost na skupinové protidrogové terapii. Postihuje podstatnou část populace - a přitom většina kokotů ani v nejmenším netuší, že jsou kokoty! Rozhodně tomu tak bylo v mém vlastním případě - než jsem se odhodlal k osobnímu zápasu s trpkou skutečností, že jsem byl normálním kokotem. Pro nikoho není snadné, má-li zrakům všech okolo odhalit své osobní chyby a nedostatky. Proto jsem po dlouhý čas váhal s napsáním této knihy a vyhýbal se i rozhovorům o tématech, které ji inspirovaly. Nepřál jsem si, aby se celý svět dověděl, že jsem k nim patřil! Nakonec mě však moje svědomí i mí přátelé a pacienti přesvědčili, že celý svět o mém kokotství už dávno věděl, a že bych, kdybych zveřejnil svůj příběh, mohl mnoha lidem okolo sebe pomoct, pokud bych jim umoţnil pochopit fenomén kokotismu a osvětlil cestu k vyléčení. Takto jsem se tedy v nejhlubší pokoře rozhodl sdělit světu příběh svého návykového kokotismu, příběh o namáhavé pouti, jež mě osvobodila z jeho spárů. Nyní jiţ dokážu jasně a zřetelně obhlédnout dlouhá léta, kdy jsem byl kokotem. Tak, jak to dokáže jen skutečný kokot, rozumím zármutku, bolesti a námaze zakoušené při léčení. Rozhodně se nejedná o proces, který bych si přál znovu podstoupit. Jakmile se však člověk stane kokotem, nemá na vybranou. Dříve nebo později vám do cesty vkročí sám Život a znemoţní vám pokračovat ve stejných kolejích. "Jseš kokot," oznámí vám. Budete zapírat, budete s ním zápasit, vynadátáte mu, začnete na něj řvát, zkopete ho, začnete ho uprošovat, pokusíte se ho ignorovat, proklejete jej. Ale Život před vámi neustoupí. Buďto se před ním pokoříte, nebo pokoří on vás. Proto dnes v největší kajícnosti a zármutku přiznávám: Po více než dvacet let jsem byl agresivní výbušný kokot! Moji přátelé a příbuzní trpěli mým kokotismem tolik jako já. V mnoha případech jsem je jednoduše strhl s sebou. Dokonce i pacienti museli snášet moje zaryté hulvátstvím a rozpínavý egoismus. Nyní si uvědomuji, že všechna ta bolest a utrpení nebyly nutné - kdybych jen dříve pochopil plnou pravdu a jiţ v mladším věku nastoupil cestu vedoucí k vyléčení. Věřte mi - nikdy není dost brzy ani příliš pozdě, abyste na sobě rozpoznali výmluvné příznaky kokotí existence. Stejně tak není nikdy dost brzy ani příliš pozdě, abyste změnili své zhoubné návyky, které od vás odpudily přátele, narušily vaše obchodní či pracovní vztahy a zraňovaly lidi kolem vás zbytečnými výpady a urážkami. Osobně jsem o tom, že jsem kokot, neměl nejmenší potuchy do svých téměř čtyřiceti let. Jako většina kokotů jsem i já byl hrdý na svou silnou osobnost, díky které jsem vždy získal vše, co jsem si umanul. Už na střední škole jsem si prvně uvědomil, že umím dokonale vypnout své svědomí a neutralizovat jakékoli pocity viny. Jako vysokoškolák jsem záhy poznal, že získám, cokoli mě napadne, budu-li spolužákům na kolejích zasahovat do soukromí - tak se mi dařilo přimět lidi, aby dělali přesně to, co jsem po nich chtěl. Jakmile jsem nastoupil do zaměstnání, ještě jsem vybrousil svůj talent pro podlosti a agresivitu.
Dost bylo kokotů

Cotardův paradox

26. ledna 2015 v 0:03
Svírá mě bříško! Asi jsem snědl shnilé tortelliny. A PŘESTO hrdinsky usednu k noťasu a zaznamenám jako kronikář prameny dne! Chápete, že není nic snadného psát s bolavým bříškem? Chtělo by to na něj přiložit náplast, ale kde ji vzít. A kam ji potom umístit? To je složitější hádanka než pro školáka najít cestu do lůna ženy. Ještě že dneska kluci dospívají tak rychle a holky je ještě nechávají v závěsu. Bolí mě bříško a nehty na prstech u nohou, hlava celá hoří... Taky mě škrábe v krku, nevypil jsem svůj bezinkový čaj a nezajedl zázvorovou buchtou, aby mi pročistila hleny v hltanu nebo hrtanu nebo čím prochází strava.
Přesto se odhodlám sepsat historii jednoho příběhu, neboť nejsem žádný hypochondr! Asi ani psychotronické seance by mi nepomohly a další jiné formy relaxace by kýžené ovoce sotva přinesly. Cítím se nemocen, ale nejsem žádný hypochondr. Kdybych byl, tak bych na sebe byl právem pyšný. Copak ještě někdo slyšel o lepší formě zábavy, než se octnout v ordinaci s člověkem, kterého bolí celé tělo a kterému doktor po prohlídce řekne: Jste zdráv jako ryba našeho věku.
Vždyť ta jejich až neuvěřitelná bájivost má svůj původ v ohromné fantazii, která pracuje, když ostatní jen tupě opakují rutinní procesy a činnosti. Jsou to umělci reality. Není nic lepšího než přijít k člověku, který celý den spí na kanapi a optat se ho, jak se měl. A on začne vypočítávat, že necítí ruce, nemůže se postavit na nohy a cítí se na pokraji smrti. Má přitom vytřeštěné oči.
Jeho matka pak dodá, že asi nemá žádné vnitřní orgány, protože nepotřebuje přijímat potravu a že se domnívá, že stejně neumře, protože je prokletý.
Cotard byl umělec druhého řádu, protože stále ještě potřeboval potvrzení okolí. Bez publika by jeho duše stále odpočívala a tiše skomírala.
Zato takový Münchhausen. Real deal. Nemá obdoby, notorik bez slitování. Jde ve své dovednosti tak daleko, až přesvědčí sám sebe, aby nepřestával tlačit na pilu, však ono ho něco eventuelně zastaví, ale lidi už to nebudou. Je tak vynalézavý, až donutí všechny doktory myslet si, že je zcela nevyléčitelně nemocen a musí podstoupit operaci, zcela neopodstatněnou, jak se později ukáže. Zvláštní, že v nomenklatuře patologie vždycky narazíme na tak zdravím sršící bytosti, jako je třeba právě baron Prášil, kteří v ní nabírají vlastnosti opačné.
Opravdu pozoruhodný je Touretteův syndrom. Ne snad, že by byl tak neobvyklý, v každé hospodě a u každé společnosti podivínů narazíte bezpochyby na takové Touretta, který v jednom kuse, když položí krígl piva, tiká. Nebo třeba mrkne nebo škube rukou, prsty. Prsty se mu stáhnou v křeči parakineze, ti, co to maskují, totiž působí nejnápadněji. To pak se rozehraje celý obličej škálou divných grimas, trhají nosem, popotahují, chytají se za vlas a škrábou ucho. Svědomitý Tourette potáhne cigaretu, tik, tak, pohled stranou. Pivo, tik, mrk, křivý úsměv. A tahle má tiky, dokud se jeho hladina cukru zas neuklidní, hladina alkoholu neustálí a nikotin maličko neodbourá.
Borec na konec. Capgras.
Máte sourozence, který ve vaší mysli najednou přestane existovat, umře a místo něj si do hlavy vložíte informaci o jeho dvojníkovi. Totéž se stane s vaší milovanou lampičkou, u které si listujete Bleskem. Je tam, ale vnímáte ji jako duplikát, jako něco nahrazeného, víc neupotřebitelného, prostě už nikdy více u ní bulvár číst nebudete, je tam z cizí vůle, není to ta vaše lampička, ač vypadá přesně jako ona. Domácí mazlíček je nastrčen. Mnoho postižených Capgrasem končívá v blázincích, kde se za nimi doživotně zavřou vrata.

Dej mládencům ruku jako lopatu

25. ledna 2015 v 0:06
Tento a příští týden je doslova nabit výročími egomaniaků, narozeninami nejrůznějších umělců, vědců a dobyvatelů, diktátorů i prostých popletů, kteří v našem provizorním vesmíru na chvilku zazářili, aby už nikdy neuhasli. Jmenovat je, by bylo ztrátou času i místa, protože seznam je vskutku příliš dlouhý na to, aby se někdo obtěžoval ho číst. Tak pro ilustraci uveďme třeba jednoho Francouze. Představím vám krátce malíře, který se v mládí přátelil se známým naturalistou Zolou, než mu v Díle posloužil jako předloha pro neschopného mazala, který se nakonec oběsí, dokolečka se nechával uhranout horou Sainte-Victoire, chlapa, co naštěstí nemusel dřít jak mezek, nedělal pacholka ani mu nelámali hnátu rákoskou, ani tu metlu mu nestrkali do zadku, a kterého na stará kolena vesnická děcka zahrnovala bombardováním jablek, když se pajdal kolem nich. Velmi odpovědného miracle workera, jenž i s těmi ženami žil relativně střídmě a v příměří, s Hortenzií to táhl dobrých 20 let, měl poměrně open-minded rodinu a umřel celkem sám. Ano, už jste určitě uhádli, že půjde o úžasného a vzteklého bručouna Paula Cézanna. Lidi, co škatulkují, ho řadí k impresionistům, případně postimpresi. Víme, že položil základy barevnosti pro celou čtvrtku konce 19. století, umožnil nové vidění.

Teď si představte, že by dneska maloval velurový šál, jelenicovou tašku, jako ji nosili hippíci, klobouk se zvlněnou stříškou, minisukni a voilá, romantickou blůzku. Představte si originální bohémskou tygřici ve svetru nebo tričku s pestrou bižutérii, čím pestřejší, čím pompéznější, tím lepší, a s květinkovým vzorem ve volném empírovém střihu. A taky velurové botky, k romantickému vzhledu sedí leda valur, drsný na omak! Všechny ty patchworky zdobené výšivkou nebo střapci, po aplikacích různých technik. Někde by ten výkvět, šatník na bohémce, zavlál ve větru a už by byl zachycen jemným okem Cezannovým, který by ho do posledních podrobností znovuobjevil a vyplivl na plátno. Uživil by se klíďo píďo i v show o savování - jestli neznáte, zkuste.

Krákání navzdory

24. ledna 2015 v 0:04
Mohl bych napsat článek o babách! Ale raději ne, protože by mě pomlouvaly. Tak napíšu jen o tom, co jsem si přečetl před pár měsíci, že holky mají lepší komunikační schopnosti. Akorát neumějí hledat v mapách, všechny ty turistky na křižovatkách světa, které obracejí mapy vzhůru nohama, maminky před obchodními domy, které nemohou najít, kde zaparkovaly auta atd. Obrázků najdete nespočet. Když zoologové testovali prostorové schopnosti savců, zjistili, že samci dosahují lepších výsledků - krysky rychleji nacházejí cesty z bludiště, samci slonů líp než samice dovedou najít cestu ke zdroji vody. Ženské prostě moc navigovat neumějí. Reagují na verbální instrukce s obtížemi - když jsou třeba navigovány pouze verbálně. Ale jinak mluví mnohem líp, to už víme, mají dvě centra řeči, muži v podstatě žádné, jen takové kvasi pro slovní zásobu. Proto muži nesnesou, když ženské hodně mluví a tlachají a ženy neumí číst v mapách. Ženské se dívají raději v televizi na jednoduché seriály, protože u nich můžou mluvit. Je to pro ně spíš společenská událost. Sešlost. Chlapi se zmůžou jen na uh, dobře, hm, přikyvování atd. Nedávají vůbec pozor. Chtějí se dívat do ohně, tabáček, vychlazená dvanáctka.

Jak se vyhnout hádkám:
Muži třeba rádi jezdi rychle, řadí, spojují, brzdí, odhadují rychlost, vzdálenosti v zatáčkách.
Ženám by tak neměli dávat mapu, aby podle ní navigovaly.

Závěr:
Muži se hodí akorát na ozdobu za volant a ženské by měly učit, jejich mozek je k tomu výborně vybaven. Potřebnou interakci zvládají lépe než mužští. Ženské mají chránit hnízdo a chlapi mají vysedávat kukaččí vejce.

Nedávno jsem na všemocném youtubku narazil na video, kde pilotovala dopravní letadlo ženská. Byla tam nějaká čtvrthodinka sestříhaná, jak je v simulátoru a rozbila pokaždé letadlo, když ji vysadily motory. Strašně jsem se smál, protože byla sympatická a očividně hodně ambiciozní. Ale teď si představte, že taková paní s vámi poletí - s vámi a vašimi blízkými! a naráz bum, vysadí motor a už je to jen mezí ní a aeroplánem. Vlezl bych do kabiny a těsně před dopadem bych pobaveně pronesl: "Měla jste se narodit jako muž, sice byste neuměla mluvit, ale zato byste uměla lítat!" Chi chi. A možná by mě pak ve ohořelém vraku ještě identifikovali, protože bych se celý černý od sazí smál, jak zas pilotovala ženská!

Bohumil světla

23. ledna 2015 v 0:21
Vracím se. Dom z práce, tak třeba něco naťukám.

Tak jo, je 19:12,
Budu něco psát a zřát, .. mám před sebou Delicje, cherry artifically flavored european biscuits. Evropská kvalita v polském provedení. A jsou dokonce uzavíratelné pro freshness. Snad v nich nebude uměle přidaná posypová sůl. Čokoládou pro zdraví. Tímhle heslem by se měly řídit všechny anorektičky. Být hubený/á není hezké, působíte pak slabě a jakože nic nezvládate. Tak radši jezte, ať se vám nalívají kozičky a tloustete na těch pravých místech. Ale to je teď jedno. Musíte to dělat pro sebe, ne abyste se líbili pánům. I to sice můžete dělat pro sebe, abyste se líbily. Ale není to pro sebe pro sebe.
Zas peklo, byli jsme někde až na hranicích Illinois, málem jsme přejeli do Iowy. Už nemůžu ani cítit ty milionářské tatíky, kteří sedí celý den jen zavření u počítače v pokoji a vylézají ven, aby se pochlubili návštěvám úprávami na jejich baráku za 10 mega. Tahleta prácička stála 20 tisic doláčů. A takhle si to nechává vylepšovat každých 5-6 let. Si spočítejte, na kolik ho přijde život v baráku snů. A taky se mi nelíbí, jak všude na zem chcou plachty, dyk je to jedno, můžou občas vytřít podlahu, zas tolik špíny konkrétně z tamtoho není. Ale ne, vše musí být tiptop a po skončení hezky vyluxovat, umýt okna a kdesi cosi. Když už jsem si zanadával, tak vzhůru dál do vesmíru. Dneska fakt těžké, ten bay musel vážit tak 100 kg. Ve dvou se to blbě táhne. Každopádně je to pryč, už jsem zapomněl i adresu, a víckrát tam nepojedu. Jednou a dost. Jak posilující. Zítra zas s jinou partou dělat něco jiného, fakt tu dělám holku pro všechny, a začínám být nasraný. Jsem tu jel, abych se dal do kupy a ne se ještě víc rozebral. Tady přijedete a už vás lustrujou, co, kdy, jak, proč - no, proč se vlastně neptají, i když by měli. Ale hned vás přiřadí k jednotce atd. a jedete zedníky, malíře, tesaře, tamty zmetky, pořád jak kdyby na světě neexistoval moment, abyste se pokochali divoce rostoucími popínavými kytičkami. Je fakt, že mi dávají víc peněz, než chcu - že mi je musí nutit, ale mně je to prostě trapné - takhle by musel v Česku týpek dělat v továrně 4x i víc dýl, aby si přišel na co já tady...
Co dodat, měl bych se tu raději věnovat namlouvání samiček někde po barech. Ale když už i Hay mi doporučuje, a říká to vážně, nějakou dívku, tak to se mnou vypadá bledě. S kým to vypadá bledě ale nikoho nenabalí. Vidíš. Nedá se svítit, musím tedy jít za lehkými děvami. To se plácnu přes peněžěnku, hihi, ale aspoň si přijdu na své, že? Budu mít blízkost Ženy, vau. Chybí mi to - už dobrý rok! Těším se, až si vrznu a zahrnu prodejnou dívenku přívalem něhy po romantickém milování!
Místo toho si zapnu hudbu - jsem si koupil nějaké trapné repráky ve slevě. Jsem je rozbalil, zapojil, dám tam cedlo, Beethovena sedmou, abych přišel na jiné myšlenky a bum. Vlastně jaké bum. Z beden se neline žáden zvuk. Říkám si, že bych byl takový majstr a blbě to zapojil - ale co chcete zapojovat, in out, levý pravý a obligátní anténa někam do vzduchu. Tuner, bluetooth, cedla, usb, takové vymoženosti, ale když to zapínám, tak ticho jak v hrobě. Začal jsem nadávat, mlatit pěstí do zdi, ale nic nezpůsobilo, aby se bedny rozehrály. Tak jsem je po chvíli zas zabalil. Pak jsem tam jel, protože jsme je kupoval na ebayu, tak se mohlo cosi pokurvit, klasicky, že je blbej koncovej kabel, ať mi dají nové bedny, nějaká holka v nějakém geek oddělení, co mají na starosti opravy atd., je vzala k pultu, zapojila, a bum. Hrály jak čerstvě narozené. Ne, už ani bedny si nezapojím, začíná mi hrabat, musím pryč, tak jsem poděkoval a vypadl. Přijedu, vybalím, a co nevidím, bedny hrajou. Jak kdyby se vzpamatovaly, když jsem do nich před tou reklamací strkal sluchátka atd. Protože předtím sluchátka hrála, jen ne speakery. No každopádně, to je zas nějaký povedený vtípek, co si na mě emerika schystala.
A teď bych měl hledat nějaký idealní milostvý vztah, ne? Takový, co by vydržel aspoň rok, abych hezky rozebral tu dámu! Znal její každé znaménko na těle a slyšel každý její sluvko šeptat jak smyslu zbavená. Ale s mým štěstím či smůlou by stejně skočila pod vlak, nebo na ní spadla z čtvrtého patra cihla (i takové jsem zažil, no, spíš to bylo mýdlo, ale kdyby to byla cihla, tak by to bylo vtipnější), dřív či později by pozbyla šarmu - resp. by pozbyla přitažlivosti, protože už by se nelísala a byla by jako každá druhá - venkoncem obyčejná baba, co jí možná voní, možná smrdí kunda! A je nějakých 19:38 a dojedl jsem a nevím, co dál - mohl bych psát o prasatech. Mohl bych prasata i namalovat, ale taky bych tu mohl hodit nějaké fotky ze včera, to jsem měl celkem flákačku v takové strašidelné chajdě. Dneska jsem celý den ani nestihl nic sníst. Takže zas musíte, jestli jsem naspeedovaný nebo vynervovaný - nejíst a dělat, to by zmohlo i vola. A koneckonců učitel měl pravdu - kůň má větší hlavu, nechte myšlení koňovi.

Ethika - buduj se

21. ledna 2015 v 17:30
Vůle, která toho, kdo je jí schopen, činí schopným každého činu a všeho. Je přibližně roven nadpozemství, trasncendentálnímu monstru.
Silná vůle je v každém ohledu děsivá, roztahuje křídla a činí z toho, kdo jí vládne, dravce slídící nad kořistí. Utéci před vůlí lze jen do lůna odvahy. Kdo je však natolik odvážný, aby popatřil na zpěněnou Vůli a nezalekl se. Existují tak mocné vůle, že v jejich přítomnosti bez odporu přijimáme jejich požadavky a začleňujeme je do svého jednání. Vůle je taky mimo jiné spiknutí za účelem dodat si zdání.
Sebechytřejší člověk mi připadá jako hlupák v porovnání s někým, kdo opravdu do hloubky myslí.
Kde je kořen všeho hovadství? Lze jej vystopovat na trase hrdinů? Pravděpodobně ano. Nejmnohotvárnější duše se dopouštějí nejčernějších přehmatů. Neustále zkoušet - a selhávat - jak učí psychologie štěstí, vede k úspěchu s každým dalším připsaným neúspěchem. Proto se nikdy nevzdávejte, už jen proto, že nikomu - kromě vás samých - nezáleží na tom, zda uspějete čili nic.
V čem vězí výlučnost heroických činů? Právě bezprostředně v nás, v našem drobečkovém úsilí, které je korunováno vůlí, kterou podobně jako opilce ničím nezastavíte, sotva v něčem jiném.
Je to jak s tou vznešeností duše? Dává křídla tělu. Dnešní aeroplánní, berličkové (podvozkové, sáňkové) lidstvo nechápe význam křídel.
Copak je dejme tomu autismus obdivuhodný? Nabádat nás, ať jsme učení jako Swedenborg? Ten chlap byl úplný magor, v soukromí i na veřejnosti plácal s vehemencí vozíčkáře, vytvořil teorie, vedoucí do tak slepých (jenže tak stupidně slepých) uliček, že by mu je záviděla i múza Melpomené. Nyní na jeho počest "přesvědčení" zakládají sekty a obětují své ledviny. Lidé jako Bobby Fischer nebo obskurní matematici (ať žije Fermatova věta, absolutně vítěz ve skupině bludných přesvědčení a fanatismu do nebe volajícího) v přítmí svých skript, mají vůbec mozek? Zárodek fungujícího mozku? Nebo jen hmotu uvnitř, bez spojů? Hawking představuje už vrcholný propad homo sapiens, omyl přírody. I když některé hříčky prozřetelnosti jsou svaté, on je docela tuctový chlap s velmi nemocnou (jenom nemocnou, žádné konotace, žádné duševní nemoce, bláznění géniů, regrese požehnaných), až chorou myslí, kterému bůhvíproč všichni visí na jazyku. Chápete, že o vesmíru nikdo nic neví? To, co víme, je míň než atom prachu na koberci, který mám u postele. Přesto se odvolávají na něj a jeho brilantní vědomosti vzešlé z pouhého fantazírování, co dokázal, si vymyslel, tak jako to dělá každý, od účetního po ředitele chudobince. Noc co noc vyhlíží dalekohledem přílet marťanské lodi... Je to dobré, ne že ne, ale jen do rubriky časopisu, pro rukověť humoristy, sběratele kuriozit, bajkaře, ne pro reál, nic seriózního. Spíš tu úřaduje zkriplenost, uskřinutost ducha, jenž se bujně rozroste pouze na jednom z tisíce výčnělků, v náhodném provizorním koutku. Jako kdyby vám ve skleníku v řádku vyrostla jediná (a co že pěkná?) růže a sto jich zatím zplanělo. Na jejich místě si darmo vegetí petrželka... Neříkám, že jsem nějaký chytrolín, ale já kurevsky fetoval, tak mám aspoň výmluvu, proč nebýt "chytrý"! Patnáct let trvá, než se člověk písmem trochu naučí vyjadřovat své názory, a to jen v případě, že se opravdu učí. Jako si někdo v živých barvách pamatuje svou první milostnou zkušenost nebo co já vím, předávání červeného diplomu, já si pamatuji jen záblesky, kdy ležím pod stolem, pod židlemi, pod podrážkami, pod škarpou, zvláštní je, že vždycky ležím a pokaždé je pohled nasměrován na totéž místo, které se postupně rozpíjí. Zvláštní, ale asi docela bězné. Fixace vjemů... každopádně jsem naštěstí psaní nikdy nic nedal, jinak bych se dneska viděl na pultech s nálepkou best-seller a tím bych si zároveň podepsal ortel - dosaďte si subjektivně čeho. Čeho se vám nedostává.
Vše vyšší v člověku mluví pro jeho okamžitou smrt. Co se vzpírá smrti, není hodno reflexivní existence. Dobře si uvědomuji, že kdo takhle uvažuje, je už předem odsouzen k tr(a)pnému osudu. Přesto spatřuji nevýslovnou nádheru ve snaze člověka se poměřovat s nepomeřitelným, jeho víru v budoucnost před Rozhodnutím Nezvratna, před tou soudnou stolicí kosmu. Jako kdyby s věkem nepřibývaly jen vrásky a starosti. Kdo vyhliží, že mu bude časem lépe, jak sám sebe asi klame? Klame se hned nadvakrát. Nejprve je klamán iluzí štěstí, jež je tak jako tak vrtkavé a neposedné, druhak pak klame svou sebedůvěru. Může si říkat vlastník existence. Každý si může říkat, že má život, že působí rozumem. Pravdou však je, že vlastně nic doopravdy nemáme, ničím prokazatelně nejsme a naše životy jsou jeden jako druhý naprosto jalové, vyplňují jen nudu a prázdnotu světa, který nám klepe na dveře. A pospíchat je to nejhorší, co můžete udělat. Spěchejte leda do hrobu. Doporučuji každému, kdo na vás jde s termíny, jít na něj odvetně s nožem a výhružkami, pěkně po česku. Lidi. I když je svět nicotný, vaše smysly si mohou užít hotové orgie. Nenechte se okrádat o extra čas ve školách a na jiných institucích. Dělejte jen tolik, abyste nemuseli litovat do hajzlu spláchnutých minut. Jděte za tím, co vás miluje, protože milovat je vždy víc než být milován, ergo jdete za větším.
Kéž bych se raději neutvrzoval v tom, jak je život každého z nás bezvýznamný. Jak šedivá, jednotvárně vyžilá je pouť časem (i prostorem) v tom nepřetržitém sledu dní, které nemají začátku ani konce a jsou zhola bez významu; jiného než toho, že jsme museli už dávno dojít k poznání, možno-li tvrdit: pšenka života je pěkně shnilá. Mnoho klasů spokojeně hrabe, leží na mezi, v chládku, strojově trčí mezi námi a všechny jsou nahnilé. Mnoho plesnivých jablek a všechny musí z košíku ven. Kéž by, ale jinak to neumím, jinak nemyslím.
A neberte nic vážně. Che che.

Honem jdu pěkně do nějaké negerské, smrduté žumpy na okna. Jestli tady vydržím, tak jsem dobrý. Šotku, šotku, pěkně prosím, mile se usmívám, dej mi jutro (Karin asi nebude nadšená z matení slůvek!) radost z práce a něco ušlechtilého na pohledění! Dej mi rodinu, dej mi sílu tmelit, co je napadrť, dej mi naději, dej mi odpuštění, tedy dej mi všechno..., nač být skromný... nač být pokorný jak jakýsi farář? Kdo nechce všechno, nechce vůbec nic. Především mi dej Osudovou.

Kurzívou Klíma