Leden 2015

Z Misantropa blogového

21. ledna 2015 v 0:08
Pud po prostřednosti, vše extravagantní perhoreskující, zde vězí: buď si sebehorší, ale nevybočuj z řady!
Řada zmizí a zbyde jen nepříjemný pocit, že za tebou nikdo nestojí.
Klíma volá po sus triumphans, po prasatech, co vítězí!
A nám se chce po něm opakovat:
Žijeme totiž, Bataille, nejen na vlastní účet, ale i na účet přírody a dalších generací!
Takže se chce nakreslit: politici nemají co říct, pobavit se na jejich účet můžete vždycky, nakopat do zadku - též vždycky, a zabít - jen pokud chcete jít bručet. Proč by ale někdo vraždil politika? Takovou šmíru.
A znovu pijte na účet těch, co neplatí. "Pijte, zacálujeme."
"Nerad se nechávám zvát! Vypadám snad tak chudě?"
"Zveme tě, protože dneska ještě máme čím platit."
Nešťastná postava opilcova leží rozvalená před dveřmi krčmi. Z úst mu kape brzysražená krev.
"Jé, moderní Mácha."
"Ne, to nebyl Mácha, ten se někde k smrti uštval, když šel hasit požár. Tenhle umřel jako pravý mučedník - s flaškou v ruce."

Něco, co by třeba řekl moderní Schopenhauer:
První rozlišujeme přitakávání tělu, to je svým způsobem počátek přitakání vůle. Když se přitakání podaří, jsme na cestě ven z tohohle koloběhu násilných hnutí, kterými se denně štveme, abychom nazítří mohli dělat něco, co za týden pro nás ztratí lesk. Bezprostředně související pohlavní pud, který je tím větší, čím dravější je touha po životě, čím úplněji se uplatňuje vyextrahování individua z celku, protože jenom debil si myslí, že vyřazení lidi rezignovali. Kdo stojí mimo, je zpravidla předimenzovaný - ve všech polohách vášně. Tolik mu jí upírali, až se ji naučil křísit ve všem, v drobnostech odporných dnů i při stavění vzdušných zámků. Odříkáním pudu odříkáme ble ble ble.

Hezky mě Břéťa zasvětil, neznl jsem mistr Misa, spoustu citátů "rozházených údů", nemusím listovat knížkami, z něho bych mohl opisovat celý rok. Kdyby se mi chtělo. Kdyby se chtělo vám. A navíc by vás nebavilo číst rozumování. Jsem přesvědčen o tom, že by návštěvnost klesla z deseti na tři. A to ještě by měl čestné 2 hity stuprum.

Civilizovaný muž

20. ledna 2015 v 0:03
Dneska vás asi moc nenakrmím, jenže můj blog, můj hrad, tak si tu můžu dávat, co chci!
"Nevím, kam byste šla za svou láskou. Ale určitě ne dál než tam, kam bych šel já za vámi."
Následující řádky uvozuje přímá řeč z jednoho mého zápisku z kdysi, když jsem se ještě cítil silný zvládat svět! Dále máte možnost číst mírně i hrubě přepsaný překlad překladu, aby trochu dával hlavu a patu: rumunsko-anglicko-francouzské postřehy a sylogismy mého nejoblíbenějšího myslitele.

Próza vyžaduje pro svůj vývoj jisté úsilí, rozrůzněné společenské postavení a - tradici. Je promyšlená, vybudovaná; poezie se řine. Je přímá nebo naprosto vymyšlená; výsada jeskynních mužů nebo estétů, kvete pouze v blízkosti nebo daleko stranou civilizace, nikdy ne ve středu. Kdežto próza vyžaduje úkladného génia s krystalickým jazykem, poezie je dokonale kompatibilní s barbarským géniem a beztvarým jazykem. Tvořit literature je tvořit prózu.

Pokud muž do svých třiceti let nebyl naplněn fascinací každé formy extrémismu - nevím, zda má být obdivován nebo opovrhován, považován za světce nebo za mrtvolu.

Úkolem osamělého člověka je být ještě osamělejší.

Kdyby pravda nebyla nezáživná, věda už by ji dávno zatratila. Ale Bůh stejně jako svatí jsou prostředky k útěku od hloupé banality pravdy.

Neexistují argumenty. Může někoho něco znepokojovat, když dosáhl hranic argumentů, příčin, efektů, morálních stanovisek a tak dál? Samozřejmě že ne. Pro takovou osobu existují pouze nemotivované motivy k životu. Na výšinách zmaru vášeň k absurdnu je jediná věc, která stále může vrhat démonický odlesk na chaos. V případě, že všechny současné důvody morální náboženské, sociální atd. už neovlivňují něčí život, jak si může zachovat život, aniž by podlehl nicotě? Pouze spojením s absurdnem, láskou k absolutní neužitečnosti, milováním něčeho, co nemá substanci, ale co navozuje iluzi života.

Jsme sami sebou jen mírou našich selhání.

Nikdy jsem nepotkal zajímavou mysl, která by nebyla bohatě obdařena nepřípustnými nedostatky.

Imaginární bolesti jsou zdaleka nejskutečnějšími, kterými trpíme, neboť cítíme stálou potřebu je vymýšlet, protože si bez nich nevíme rady.

Cítím se bezpečněji s Pyrrhem než se Saint Paulem, poněvadž žertovná moudrost je jemnější než neposkvrněná svatost.

Život je možný jen skrz nedostatky naší představivosti a naší paměti.

Když připravovali bolehlav, Sokratés se učil, jak zahrát nový tón na flétnu. "K čemu to bude?" byl otázán. "Abych znal tenhle tón, než umřu." Pokud se opovažuji opakovat tuhle odpověď, která už je dlouhou dobu trivializovaná, je to proto, že se mi zdá jako jediné vážné ospravedlnění jakékoliv touhy vědět, ať už je to cvičení na hraně smrti nebo kterékoliv jiné chvíle existence.

Cítíme se bezpečněji s bláznem, který mluví než s tím, který nedokáže otevřít ústa.

Jednou stará bouda jménem svět zanikne. Jak, nevíme, a nezajímá nás to. Protože nic nemá reálný základ, život je jen kruh v prázdnotě, jeho začátek a konec jsou bezvýznamné.

Opravdu osamělá bytost není opuštěna lidmi, je to bytost, která trpí uprostřed nich, která vleče svou poušť skrz trh a rozmisťuje své talenty jako usmívající se leprotik, šarlatán nenapravitelna. Velcí osamělci bývali za starých časů šťastni, nevěděli nic o duplicitě, neměli co skrývat: změnili se pouhou svou osamělostí.

Dlouhou dobu jsem žil v domnění, že jsem nejnormálnější bytost, která kdy žila. Tenhle dojem mi dal chuť, dokonce touhu být neproduktivní: jaký mělo smysl být oceňován ve světě zalidněném blázny, ve světě ponořeném do mánií a stupidit? O co se měl člověk starat, a k čemu? Zbývá zjistit, zda jsem se už nasytil této jistoty, spásy v absolutnu, zkázy v bezprostřednu.

Poté, co jsem zničil všechna svá spojení, spálil mosty, měl bych cítit jistou svobodu a vskutku ji cítím. Tak intenzivní svobodu, že se bojím z ní radovat.

Dokud věříte filozofii, jste zdrávi; nemoc začíná teprve s přemýšlením.

A kdo byl dost odvážný, aby nedělal nic, protože každá akce je v nekonečnu nesmyslná?

Mysl, stejně jako tělo, platí za "intenzivní život." Mistři umění myšlení proti sobě, Nieztsche, Baudelaire a Dostojevskij náš naučili stranit našim nebezpečím, rozšířit sféru našich nemocí, obdržet existenci rozdělením našeho bytí.

Předvídám den, kdy budeme číst jen telegramy a modlitby.

Nikdo nečte, aby poznal, ale aby zapomněl.

Dokonce v dětství jsem sledoval hodiny míjet, nezávisle na jakémkoliv odkaze, jakékoliv akci, události, oddělovat čas, který už nebyl časem, jeho autonomní existencí, zvláštní status, jeho impérium, jeho tyranii. Vzpomínám si jasně na odpoledne, když jsem poprvé byl konfrontován s prázdnotou vesmíru, nebyl jsem víc než průchod momentů neochotně jdoucích za tím, aby hrály svou roli. Čas plynul odklíněn z jsoucna - na můj úkor.

Talasam

19. ledna 2015 v 0:04
Čerstvě pokosená travička. Miluju tu vůni. Někdy jsem si lehal přímo ke kytkám, co takhle přišli kosou o hlavu a čichal k nim, minuty a hodiny, než po mně začlo lízt spousta broučků, kteří si na mě po letech zvykli a začali do mě klást vajíčka a přes noc ve mně stvořili své potomky. Ti vylezli ze všech možných otvorů za svou hmyzí prací, ale vždycky na večer se ke mně vracívali. Lidé v sousedství mi dávali různá jména, pan brouk, otrapa, vandrák, ale já byl obyčejný boogie man. Děsil jsem děti, co se po setmění vracívaly ze školy, pouze koutkem oka zpozorovaly, co se na ně valí, jaká chodící, někdy i poletující přerostlá věc je jde porafat kleštěmi a už brali do zaječích... Často po večerkách jsem lozil přímo do ložnic nesezdaných párů a strašil je tak, že museli přestat se sexem. Silnější z nich pak obvykle vzal baseballovou pálku a začal se s ní nebezpečně rozmachvávat, srážeje přitom lampy a jiné doplňky. A za vystrašeného řevu mi vyhrožoval, abych zmizel, než mi ublíží. "Zmiz odsaď, boogiemane, jinak se neznám!"
Tak jsem raději šel, pokochal se nejprv pohledem na svlečenou ženskou, už zcela vystřízlivělou z čísla a pak šel. Inu, to máte tak, výhružky nelze brát na lehkou váhu. Sami kolikrát zjistíte, že kdo svému vyhrožovateli vzdoruje, končívá rozsekaný na nudličky. Výhružky jsou vždy živelnou formou vysoce koncentrované energie, ať už pramení ze vzteku, pomsty, touhy ponížit nebo ze strachu. Proto se mějte na pozoru před vyhrožovateli. Zpravidla to myslí vážně.
Sotva jsem ale opustil práh jednoho stavení, vášeň mě hnala k dalšímu, do další ložnice a postrašit další pár / nebo trojici. Trojku jsem objevil jen jednou. Jednalo se o starší (už v důchodu), nenápadně působící manželský pár a jejich pejska, rasou dobrman, kterému panička kouřila. Ještě mu kolem očí hrálo vzrušení z rozkoše, když jsem vpadl do místnosti a začal dělat bu bu bu. "Jsem boogie man. Bojte se a třeste, neboť kdo mě nepoznal, dosud ničehož nepoznal! Nechť vám zaskočí knedlík v bříšku a ukopněte si palec o židli (až vám sleze)!"
Měli jste vidět to tóčo. Pán okamžitě vyděšeně odskočil z obnažené manželky a dobrman spadl na záda z postele, kde předtím na dvou stál.
Až jsem se zasmál. "Tak dobře, dědo, o nic nejde. Pokračujte, nechtěl jsem vám způsobit infarkt. Jen jsem chtěl vyjádřit, že jsem boogie man. A že chodívám lidi strašit. Tak si to pamatujte. Boogie je zpět. Odteď už napořád! Mimochodem pěkná prsa, paní. Na váš věk. Ještě je nepřitahuje gravitace a nejsou flekaté jak mlok."
A už jsem zmizel ve tmě, jako jsem se v ní objevil.

Příště si povíme, jak jsem vařil perník z vody. Ano, z vody. Neznal jsem recept a nechtělo se mi chodit za vařičem, tak jsem si ho snažil vyrobit metodou pokus-omyl. Jak se vyvedl, se můžete dočíst někdy příště. Použil jsem ne Nagaiho metodu, ne českou, nýbrž moskevskou. Taky jsem použil čistý efedrin, ne trapný pseudoefedrin z kapek. Červený fosfor, jod, všechno tam bylo, všechno katalyzovalo. A jestli jsem přežil, nebo už píšu ze záhrobí, to se dozvíte někdy příště.

Šálení smyslů

18. ledna 2015 v 7:42
Na fresce jsem kteréhosi deštivého dne, schován v jídelně v kterémsi jichočeském městě, nad stovkou obědvajících stařešinů a babek, zahlédl výjev, na kterém stály u stromů nahé ženy, které upínaly pohled někam, odkud brzy měl vykročit ze stínů jejich jediný milenec. Freska ta se nápadně vymykala svým jemným zpracováním, drapérie žen se válely u jejich nohou. Atd. Skoro jsem se pocákal. Ale zadržel jsem to.

Jiná freska v téže budově byla ještě krásnější. Byl na ní zpodobněn hrdina nad odvážlivce, rek nad héroe, udatný, nepřemožitelný a božský Alexandr Veliký, kterak vprostřed lítého boje odsekává nepřátelům hlavy a jeho vojáci skáčou do ran, chytají to za něj, aniž by si toho valně všímal. Padají za něj, svého velitele, pokládají život, který rádi dávali všanc. Peršané v posledním marném odporu, s porážkou, která jim kouká z očí, kličkují před oštěpy a prchají z bitvy. Alexandr, který ví, že zvítězí, tak jako zvítězil pokaždé, zůstává klidný.
V té době se hodně používaly různé obléhací mašinky, trebuchety, balisty, atd. Jejich mechanismus byl založen na dvouramenných pákách. Prostě chtěly protizávaží, které se dřív pracně nastrkávalo přímo do stroje. Tak třeba "nedobytná" pevnost u města Týros vzdorovala Alexandrovi a jeho zálibě v obléhacích strojích pouhých 7 měsíců, zatímco Nabudnesar ji ani po třinácti letech nedobyl. Myslím však, že nejvznešenější Alexandrova bitva byla vybojována rozprášením Svatého oddílu (Heirós Lochós), skupiny elitní thébské armády tvořené sto padesáti páry mužů, kteří si byli navzájem milenci. Za vznikem legie stál nápad, že se budou dravěji rvát, když ví, že bude život jejich milovaného v ohrožení. Považovali se skorem 70 let za neporazitelné. Až u Chaironé 338 př. n. l. je mladý Alexandr porazil, přičemž 254 z nich bylo zabito a zbytek zajato. Svatý oddíl se pak rozpadl.

Nejslavnější bitva celých světových dějin vojenství ale pravděpodobně byla vybojována dne 1. října 331 př. n. l. u Gaugamél makedonským vládcem proti Peršanům v čele s Dáreiem. Ačkoliv se říká, že Peršanů bylo až 600 000 (reálněji však pouze okolo 100 000) včetně oddílu tzv. Nesmrtelných, a proti Alexandrovým dvaceti tisíci mužům neměli mít výraznější potíže, přesto byl Dáreios na hlavu poražen a celá jeho armáda zničena.

Full of pains and aches... Alas, I ain't no longer spring chicken

17. ledna 2015 v 7:28
Poslechem si zkrášlíte zbývající minutky do hrobu, kam se navíc každý vydáme po svých. Upálím se. Už jsem se rozhodl. Skočím tady do vypalovací pece, rozpálené na 230 stupňů, a místo aby vznikl hrneček, mísa nebo cukřenka, spálím se na uhel. Nebo vemu nějakému lukostřelci, rytíři, který stojí v plné (polní) výzbroji na zámku arkebuzu z rukou, nesmírně pohotově si všimnu, že nehnu s doutnákovým zámkem, vyjebu se na ten tydlitátový zámeček a vpálím si hákovnící dělovku přímo do chřtánu. Jistě se divíte, proč tolik dýmu. Kdysi jsem ta cigára tahal po třech i více, abych se rychleji pročadil, aby ten psychickej nájezd byl břesknější. Na základce jsem se ani neobtěžoval kupovat si cigára s filtry. Prostě jsem je bral trafikantům z kapes. A pak jely ty ukrajinky za dvacet kaček bez kolků atd. Ale to už bylo punkovější období, které nechci vytahovat ani na světlo blogu. To jsem jel i sto padesát denně. Tehdy ještě nebylo v módě nic balit. Nicméně mi ty cíga zůstaly pořád, nikdy jsme se nevzdal barů a tam se načichne vlastně i líp, než když člověk jen pokuřuje. Teď zas vědátoři v labech na něco přišli. Začli rozlišovat nějaký primární a sekundární kouř, a ty sračky v něm zas o něco víc popsali, teď už to nejsou jen pyridiny a nitrosaminy, a rázem začli víc dbát na prevenci a teď připomínají: nekuřte, budete mít rozedmu plic, stačí 10 let a koledujete si o slušné kardiovaskuláry. Máte plicní sklípky jak stoku. Atd. Kecy, když víš jak dýchat, jako to praktikují ti Vietnamci na virálech na YT, tak můžeš kouřit celý život a ani si nevšimneš, že ti chybí pravá plíce. Dýchání je něco tak abrakadabrózního, že kdo neměl nikdy problémy s dušností atd., nemůže pochopit, jak ostatní můžou nevnímat svůj dech. Však stačí dělat základní pacviky s dechem, po chvilce máte halušky, lepší nezkoušet. Pamatuji si, že jsem se strašně divíval, že dech se v mrazu sráží v páru. Přišlo mi to nelidské. A celou zimu jsem měl nonstop rudou hlavu, jak jsem se snažil venku nedýchat.
Jak říkal Dušin: Nikdy není pozdě! nekuř, cvič a bude z tebe zase chlapík. Tak jsem kdysi ten den a půl, než tělo odbourá nikotin, musel být úplně zlitý, abych si to posichroval a pak už nikdy nemusel kouřit. Ale to je jedno. Stejně, kdyby mi někdo dnes nabídl, tak bych bral lulku a už bych jel. Nebo si pěkně zašnupal koksek jako Kate Moss, která měla včera narozky. Zdravíme na pláž.

Nějak moc myslím na Osudovou! Obvykle na ní myslím jen ve snech, ráno, večer a někdy, když se podívám na její fotku, kterou mám vyvěšenou v androidu, ale teď už jen tak, nahodile.

Já bouřlivák, říká básník, skoro jak vystřižený z Lady Butterfly, lodivod, do kterého se jedno mládě udělá
Když ultramaríny moří vydechují
Hustý maelstrom
Úsvity vždycky drtí a z luny vždy jde strach,
praví kočky na střechách.

Existuje jedna písnička
Která je tak nejapná a trapná
Vyjadřuje však velmi dobře v operetním stylu poznání že
Krásu krášlí přirozenost
Byl bych nejspíš řekl: krásu krášlí prostota

Popírání dědičného hříchu
Příroda neučí ničemu
Pouze nutí jíst, pít, spát
A chránět proti nepřízni počasí
A že taky nutí člověka mučit svého bližního
Z říše potřeb do říše nutnosti
Příroda umí radit jen ke zločinu
Vytvořila otcovraždu i lidojedství
Zlo se páše bez námahy, osudově
Dobro je produkt umění
Jedině pak pochopíme jejich krásu a ducha (mluvím dál o ženách)
Žena je modlou, musí se zdobit zlatem
Aby si lépe podrobila srdce a duše všech

Ta má Osudová, na druhé straně světa a přece se mnou pořád v hrudi,
která je tak mnoho milována, že může být jedině šťastná.

Archipely hvězd - věčný tkáč

16. ledna 2015 v 15:13
Manchesterskou bavlnu či vlámské žito
ženoucí se v kamionech
pod baldachýnem hvězd
temnějších nad mozek děťátek
na poloostrovech urvaných souší
není hrůz dokonalejších
není
víc zmatku nad zmatek








Opilec živelně, vskrytu,
trvale, ba věčně
tancoval jako zátka,
rád, že unikl všem pitomým svítilnám.
Z modrých vín a z blitin špínu všecku
svou smyl.
Koupal se v mléčné básni zla
hvězdami nasáklé,
prudší než alkohol,
širší než vaše lyry
šumící v neslýchaném koloběhu.
Zpěv fosforů blitek
vržených na výlohy. Zas a znovu grcky pod nohami.
Léta sledoval jsem
mordy funivých opilců v říji.
Zářivé chodidlo panen v putykách,
svlékajících se u tyče - Prodejná Marie Hříšná.
A plul jsem, víte to, kol florid plných divů,
kde květy mísí se s očima pardálů,
těch miláčků osudu.
Pomni jen: nad stády sinavých přívalů
strašné masy vodky v bezvětří se hroutí.
Kdo odolal by ledovcům,
perletím vln vín a pupkům
pivařů?
Podle Rimbauda

Jednou nadpis zůstane prázdný, jo? Aspoň to pro mě můžete udělat, Stando. Stando, jsi tam?!

15. ledna 2015 v 18:22
Johann Strauss má svém kontě takovou, jakože spískal takovou, podivnou, ale v dobrém slova smyslu, operetu. Nese označení Waldmeister (libreto napsal zapomenutý spisovatel Gustav Davis). Overtura z Waldmeistera patří k nejlepšímu, co složil. A zní trošku mozartovsky. Ale to není nic, co bychom neskousli. Jde o to, že začátek je obvykle hraný s podivným zapomněním, kdežto aražmá Vídeňských filharmoniků je spíš v duchu apaisé. Takže časem dojde k staccatovém vyznění skladbičky, v níž je důraz na hravost. Smyččce se rychle střídají s pískotem flétny, žert je zrozen. Vznášíte se, tíha z vás opadla. Tak snadné je to. Nasazené tempo giusto se pak po frázi vrací do enfatica, v níž con brio dvakrát uhodí po klasickém opakování tamtoho žertu nežertu, než se s rachotem přiřítí část mobile za bujarého jásotu posluchačstva. Koda na závěr mě vždycky dostane, je vpravdě jedinečná. Mohl bych ji popsat, ale abyste ji ocenili, třeba si poslechnout všechny kody všech overtur kolem roku 1880-1910, jinak prostě jen slyšíte sloučené akordy. V horším případě vám každá připadá stejná... jak s těmi, hrom do police, ženami.*
Traduje se v hudebních kruzích, že třeba Beethovenovy mollové skladby byly čistě "smutné, plné zármutku nad pomíjejícností, zádumčivého vzdoru a nostalgie", kdežto ty durové byly pokaždé epický heroické, manicky megalomanské. A vůbec o většině skladatelích období romantismu bychom mohli říct totéž, snad až s čestnou vyjímkou Schuberta, který jediný ze všech gigantů hudby dovedl umně, hlavně s citem, děti, vpasovat do mollu radost a do duru žalost.

A když jsme u té hudby, chvilku u ní ještě zůstaneme. Zas nějaký rebel. Hvězda rapu Chris Brown, který chodil i s Rihannou, takže si může připsat další zářez do početného již chumlu, měl trable na koncertě. Střílelo se mu tam, asi pět lidí skončilo v nemocnici a sám Chris byl situací velmi překvapen. Když ho ochranka odtáhla do zákulisí, pořád měl na tváři otazník a oči mu zmateně bloudily po místnosti. Sám není žádný andílek, seděl ve vězení, soudně nařízený loch, zmlátil v opilosti chlápka, vyhrožoval bejvalkám a údajně mlátil své současné holky. Asi potíže přitahuje, však taky na těch otočných pódií před tisícovkou lidí dělá pořádný virvál. Na druhou stranu vůbec nedělá dobrou reklamu mladým dětem, které projevují obzvláštní nadání ve svém oboru, kupř. šachistům, podmořským bioložkám nebo hudebním fenoménům a kteří obrželi za svou píli a nadání oříšek. Ne obyčejný, zlatý oříšek pro mimořádně nadané děti. U nás obdrží oříšek, kdežto v zámoří jsou unášeny a prodávány za pár šupů. Jako se to děje v Číně. To jsou ještě od jehel propíchané a už jim v krvi koluje smrtelný vir, a přesto je zabalí jen do dek a umístí do beden, které vyšlou na okružní trasu po světě. Obchod s dětmi, starými třeba jen pár týdnů, jen kvete. Tak si dejte bacha, abyste až nebudete moct mít děti, protože jíte ty jedy s posypovou solí a transmastné kyseliny, o kterých nevíte nic, které hubí plevel, když je jím potřete, abyste náhodou nekoupili, až se budete odhodlávat pořizovat si dítě do našeho růžového údolí, takové jedno dítě v pytli, plné prašiviny.



*tam na Vinohradech, v Hromu, jsem potkal jednu pozoruhodnou holku, která už je bohužel, díky mému životnímu stylu, mrtvá.

Placebo efekt

14. ledna 2015 v 21:34
Jak si asi žijete? Myslím na vás. Co dělá madam the Breand, co taková Hay nebo Vivienne? S kým asi souloží spambot? S panem Jemným? Vylezl už z kriminálu? Dodina určitě kouří cigaretu a jí dort. Ty ostatní se určitě zrovna odličují nebo něco v tom smyslu. Nebo si natahují kalhotky. Bože, to je tak vzrušující, holčičky na sebe natahují ty tanga, nebo jak se tomu říká.
Měl bych sedět v baru a ládovat v sebe panáky. Už jsem ale tak starý, že nedokážu dojít ani k baru. Ale zajdu si radši do posilky. Udělám tisíc sklapovaček, tisíckrát hejbnu činkou a půjdu spát. Zdřímnu si pod drnem. Tyhlencty texty jsem napsal já, tyhlencnty texty myslím vážně. Názory o piči a ti, co by neměli, nejvíc křičí - tak to vidím v televizi.
Ne že bych se díval na televizor. Ale když ho někde uvidím, tak si ho prohlédnu. Neničí mě to, je to vlastně praktická věcička. Udržuje lidi v klidu, velký vynález.

Vermicelli

13. ledna 2015 v 0:16
Čím začít? Asi skočím mezi divoká prasata. Mám neodolatelnou chuť lízat svou krev z vyhřezlých jater. Líbí se mi, že o sobě dovedu přemýšlet jako o oběti. Už dlouho se mi nedařilo být na místě oběti. K pachateli jsem měl překvapivě blíž.
Jak je možné, že jsem tak starý? Neuvěřitelné - ne, vážně, neuvěřitelné. Ani jsem nečekal, že bych mohl na dny a teď dokonce na roky přežít takové hvězdy, jako byl Kurt nebo Janis. Leč nemožné se zdá býti možným. Svět mi asi dává najevo, že můj čas teprve nadejde - napřesrok. Tak doufám, že jsem si za svou dlouhověkost vysloužil speciální plac v pekle. U kotle, abych mohl přikládat, jakmile mě nedočkavě začne vrchní Staabführer bodat vidlema. Si to představte, pekelná pařba. Všude struska, láva valící se z kádí, rozsvícené lampióny. Dým, hromada ohně. Nic, co bychom zde na zemi uměli reprodukovat, ne tak, aby to vypadalo přirozeně. Punc přirozena a jen marmeláda vyumělkovanosti totiž sklízí úspěch. Jen pohleďte na poslední díl Mentalisty. Celý díl je o úpravě vlasů, nejen Baker má jako tradičně neuvěřitelně bohaté a živé vlasy, ale i ostatní herci vedlejších rolí se mohou pochlubit takovou svěžestí při hraní, kterou sotva nahnali pouze svým šarmem. Skrzevá vlasy promlouvají jejich role. A tak je to mimo debatu nejlepší díl z celé pokulhávající série. Částečně za to může vedení, protože pořád vymýšlejí nějaké nové prvky, které asi mají zápletky nějak obohatit. Ovšem každý se špetkou vkusu ví, že ten seriál neměl hlavu ani patu už od pátého dílu. Kdežto nyní, ve chvíli, kdy už rezignovali na srozumitelnost a pochopili, že děj je ztracen, že na nějaké linky jim sere pes, najednou jim hraní jde od ruky. Ten zavražděný poliš zátahovky Rodriguez nebo jak, hned na startu... až mi vyrazil dech. Pitbulek, co hned chytá pod krkem, ale jak graciózně k němu přiskočil, to se jen tak nevidí (včetně skvělé práce s dechem, hlasem, od obou). To mi připomíná, jak jsem seděl někde v knajpě v Kalábrii, znáte přece chudý italský venkov, všude hrdelní hlasy tmavovlásek a jejich zvonivý smích, bergamoty voní přímo pod nos, a jediné, co vás vyrušuje z okouzlení, je neustálé pražení slunce, které si vás nachází i pod slunečníky pizzerií s výhledem na přístav. Asi jsem byl trochu pod parou a přišel číšník, jestli si dám specialitu knajpy - pravé vermicelli. Říkám, že široko daleko znám jenom špagety a že oni určitě malé broučky - vermicelli - nemají. Sotva popadl dech, jak to uslyšel. Fakt lapal po dechu, rozhodil ruce, sklesla mu čelist, dlaně spustil podél těla, byl jsem jeho reakcí naprosto ohromen. Vypadal jako někdo, komu oznámili, že mu zbývá hodina života. Někomu, kdo má rád život. Tehdy jsem si uvědomil, jak málo stačí, abyste se dotkli ega. A tak v záchvatu nadšení a inspirace jsem si neodpustil:
Sicuramente vicino al lago venderanno vermi a že tam může skočit. Jako že brouky určitě prodávají za jezerem.

Schumann przní Kláru, ta sténá jak slavík

12. ledna 2015 v 0:04
Něco jsem dnes někomu stěhoval, tak jsem nevnímal, co po mně chce, ale místo toho se odebral jak Ossian do hájemství fantazie. Skříně a krabice nemají žádnou hloubku, stojí u zdí jak dřevo. Taky to vlastně je trochu dřevo. Plasticitu nabírají, až když s nimi u to zeď někdo začne třískat. Když lítaj třísky, začíná pro mě zábava.
Bože, sladké vzpomínky, jak jsem jako desetiletý zhýralec potuloval u automechaniků a obdivoval staré škodovky, které měly pouze senzory na teplotu a na mazání (!).
Dneska ta čidla ABS, EDS, všude kontrolky, pára vylézá zpod kapoty, baterka svítí jak na majálese, alternátor stávkuje... Ještě že bych nikdy nesedl za volant do těch plechovek na kolech! Umět opravit celé auto, to je tak na rok učení.
Příliš si hýčkám svou motorčičku, kterou mám půjčenou od šíleného Ukrajince Vasyla, to jméno sedne, he-he, který se topí v dluzích a posílá kradená auta za hranice. Šňupe extraligu a koktá obdobně dobře. Prostě král. Když je potřeba vyměnit olej, tak to udělám, když potřebuje opravit chladič, parkrát pootočím šroubkem, nasypu tekutý prášek, co voní jak spálená šiška, zavařím a je to. Žádné náklady, žádný těžký mechanický výkon, pouze čirá radost z pádů, za které si můžete sami závratnou rychlostí. Tedy musím zaklepat, zatím jsem se tady nevysekal, protože už bych si tu s vámi nepsal. Ale co není, může být a v mém případě spíš platí, že bude, než že ne. Jednoho dne prostě praskne guma sjetá na placku, udělá to pssssss, poletím 10 metrů vzduchem a pak mě v kotrmelcích v pravém pruhu smete tirák! V kapse tou dobou ponesu na ozdobu plaskačku, která se nárazem rozskočí na střepy, z nichž některé se mi zabodnou do středu zřítelnice. Nepozná mě ani vlastní kamarád nad hrobem! Ale to mi může být jedno, žádný platný řidíčák nemám, takže pokud mě zastaví poliši, tak stejně mám útrum. Peníze nebo pro těžší provinilce chvilka basy! Tady se s nikým dlouho nejebou. Což je i není dobře. Jsou tací, co prostě mají třeba zdravotní problémy typu nevidím dobře na pravé oko, ale do práce se musím dopravit. Takoví, když způsobí nehodu, za kterou mohou jen dílčím způsobem, dopadají nejhůře, když se chcou uhájit. Začarovaný kruh jménem - všichni jsou si před zákony rovni, ale někteří rovnější - dopadá na ně jak Damoklův meč a utrhne jim sanici.

No. Teď jsem si vzpomněl na jednu motorkářku, ke které jsem měl blízko, byla mladší než já, ale zkušeností s pány měla na rozdávání a s tou jsme jezdili na akce, akorát ona neznala bezpečně a s přehledem, všechno řezala, do zatáček přidávala plyn, až jsme měl pocit, že je trochu řezaná chlapem, ale zabouchlý jsem byl spolehlivě, to je jasné, a jednoho dne, už o dost později, jsem zaslechl, že přišla v bouračce o nohu, jak se předváděla. Tak vidíte, všechny ženské, které jsem miloval, buď skočily z mostu, skončily na vozíku nebo mě odsoudily k upití se. Tak já nevím, o čem to svědčí. To není jen křivda, kterou cítím ze strany světa - tady už je zraňována i sebeláska!
Tak, abychom skončili vesele, protože život je vesměs naplněn radostmi, zazpíváme si s básníkem, okresním tajemníkem a překladatelem z polštiny Rudolfem, jehož příjmení jsem zapomněl:

Hřbitůvek prostý na horách,
shrbené všady kříže,
jediný Černý neshrben:
"Hrobníku, pojdme blíže!
Vezmi tu, staroušku, za kliku,
otevři zvědavcům z měst;
povídej, povídej, hrobníku,
kdože tu pochován jest?"

Kdože by, páni, kdo by měl
pod květy také lůze:
upadlá hvězda v předvečer,
na jaře zvadlá růže,
housličky rozpuklé ve vzlyku,
zbloudilá bludička z cest...

"Povídej, povídej, hrobníku,
staroušku, kdože to jest?"