Leden 2015

Poslední, než pojdu jak krysa v šalupě moru

11. ledna 2015 v 0:13
Tak co, čím to tu zechčíme dnes? Máme vůbec palivo? Něco tam v těch kulích ještě bublá. Ale není toho tolik, aby z toho vylétla mrdka na blog.
Myslím, že Čapek měl před dvěma dny jubileum, 125 let, pěkně zaokrouhleně. Tak mu přejeme ještě dalších pár. Já mám až za dva dny. Není to ale zatím ani 100 zim, ani první stovku neslavím, tak jaképak ciráty tady.
Ještě furt nemám toho ptáka, možná přijde později. V téhle zimě nemá smysl vylézat ven a něco kupovat/krást. Ani by to ten zlatý ptáček v kleci nepřežil, jakkoliv by byl hojně opeřený. Chtěl jsem holku, ale je mi to vlastně jedno, i kluka snesu. Pokud tedy čečetky ze spaní nechrápou. Strašně by mě rušil/a při psaní psaníček na blog.
Asi půjdu verbovat do armády. Najít smrt v minovém poli na území nepřítele! Nemohu snášet, jak teroristé berou rukojmí a vraždí ve jménu Alláha! Kam jsme to dopracovali! Proč si nezapnou počítačovou hru, stačí arkáda, kde po sobě střílí v pixelech pew-pew laser gunem? Destrukce pro konstukt? Nepřipadá to někomu uhozené, nebo jsem sám? Sice je to do jisté míry i vynalézavé, protože až zničí všechno, co tvoří lidské společenství, kočárky, cirkusy, lomené oblouky, gothic holky a BDSM, až ceny kukuřice klesnou pod cent za kilo, až prijdou o kotvu jistoty, a všechno se jim začne zajídat, tu teprv poznají, že je jim i Mohamed prd platný a svitne jim. A začnou zas přemrštěně bojovat o telegrafní sloupy, přípravky na posílení erekce z jeleního penisu, novokain a prodejny bryndáčků. A volební práva pro ženské! Kdo to kdy slyšel, aby ženy mohly vyjadřovat svůj názor, nedejbože dokonce volit? To volá po zákazu! To za takového Ludvíka XIV. jim jen bylo povoleno látat šaty pro vyšší střední třídu! Ačkoliv jako kurtizány byly spanilé, jejich rozhled obvykle nepřesahoval stěny skromného budoáru pro tolik vyhledávané zálety.
Dobrá, vy citlivé, které jste se našly s pěnou u pusinky a zatnutýma pěstičkama, nezlobte se, protože jsem vás jen chtěl popíchnout. Mám rád, když ženy volí, mluví o politice a řídí. Nebo když montují převodovku. Mají u toho takový ten nezbadatelný výraz, který se vyděšěně ptá: co si zítra vemu na sebe? Nebo: kde jsem nechala ten náhrdelník, který mi dal Josef k masopustu? Ale zároveň jsou pořád ženami - anděli, které udržují muže ve svornosti a dopřávají jim pocit, že nejsou jen stroje na vydělávání peněz, ale že mají také jakési nižsí city, které potřebují dojít uznání.
Jednou, a to už je hodně dávno, ani dvacet mi nebylo, ale už jsem na tom byl jak padesátiletý horník v důchodu, jsem seděl v knajpě a měl už popito. Byl jsem mezi samými holkami a pořád si něco vyprávěly, mlely páté přes deváté, ten jí nedal, ten jí dal, tomu nedala a tomu bohužel dala, ani jsem moc nevnímal co řeší, ale co asi řeší mladé, ambiciózní dívky v hospodě. Pořád to samé. Školu a chlapy. A jedna se tehdy na mě otočila a já to mám před očima tehdy tak rozmazané jak dneska, ač jsem ji pak už asi nikdy neviděl: "A četl jsi Čtyři dohody? Tu si přečti." Řek jsem, že nečtu pohádky. Inkové jsou sto let za opicemi.
"Ty jsi blbeček", vybuchla, "don Ruiz je seňor, vlastně spíš šaman, který šíří toltéckou moudrost."
"Tak to jo. Teď si vzpomínám, že v ní nabádá lidi, aby si nic nebrali osobně. Řídíš se jeho učením?"
"Jo. Ale ty ne. Jsi úplná troska! Dej se do kupy."
"Jeho třetí dohoda praví: dělej vše nejlíp, jak umíš. Já umím jen tohle, a taky to dělám. Co je na tom zlého?"
"Mně Simča říkala, že jsi s ní byl v prváku ve třídě a jak tě chtěla, naháněla tě do kina, a tys s ní všude chodil a nic na ní nezkusil. Říkala, že je to nepřirozené, jestli nejsi náhodou gay."
"Nevím, asi jsem ji jen chtěl ušetřit styků s někým, kdo jí nemůže dát, po čem touží. Byl bych ji dovedl hýčkat, ale měl jsem své splíny a nechtěl ji do toho zatahovat. Byla to chyba?"
"Jsi divný, fakt divný."
"Šaman varoval lidi před vytvářením domněnek. Je to jako zrcadlo namířené proti tomu, kdo je vynáší na povrch. Když mluvíš o druhých, vidíš hlavně sebe."
Ten rozhovor mi utkvěl. Vlastně se mi teprve nedávno vrátil, někam se zatoulal. Brzy na něj zas zapomenu. Výběr důležitého a méně podstatného vytváří rozdíl mezi pamětí dobrou a děrovou jako cedník. Platí, že čím víc výš, tím úspěšněji zapomínáš. Akorát, že my o své paměti nerozhodujeme. Dělá si, co se jí zlíbí za nás, ve spánku. Pod rouškou snění.

Modrý ďábel

10. ledna 2015 v 0:07
Zamračeně, rozčíleně naposledy upřel zrak na mrtvé, rudé havrany, co značkovali vstup do pekla. Huš, odleťte, táhněte, potvory. Musel je ponížit i ve smrti. Toužil se pást na jejich rozpacích, než konečně odkvapí jejich duše do Hádu. Sotva vnímal, jak mu s každým krokem, blíže se bráně, bolest ostřeji prořezává chodidly. Bosé nohy se lepily na asfodelový chodník jako perník na hubu tlouštíka. Vrací se tam, odkud ho už jednou vyhodili a udělá tam takový virvál, že ho chtě nechtě přijmou. Před branou Samoty se zastavil a rozhlédl - pořád stejně prašným pohledem vzrůstající nervozity. Zlo v jeho zornicích by se dalo krájet.
Otevři, děvko!
Tlukl skoro plačky na vrata, bušil do nich kovářskými pěstmi, jako by se měl propadnout do nejčernějšího kruhu šílenství.
Brána se se skřípotem rozestoupila. Za ní stála usměvavá, nahá, jen v říze, bledá, padlá žena, nejkrásnější žena s prameny rudých beránčích vlasů, nejjemnějších, jaké kdy viděl. Už z minula si odnesl poznání, že je to Schovanka samotné babice Smrti, která vyřizuje žádosti o přijetí.
Zavři dveře - zařvi dveře, nesměle tichým hlasem prohlásila schovanka. A než se začneš chovat jako debilní feťák, který pozbyl poslední zbytky mdlého rozumu, uvědom si, že tady jseš v našem rajónu. Můžem tě pro mě za mě poslat balíkem do nebe a tam už ti vyženou roupy z hlavy. Když mluvila, pořád se přihlouple smála.
Chvíli na ni nechápavě civěl a pak se zčistajasna podlomil v kolenou, neudržel chladnou hlavu, poslední lok přetekl, jeho dlouho kypějící hněv zaplavil celé jeho černé srdce, přiskočil k vylekané ženě (ó, jak se andělské oči dovedou bát a lidské dovedou nenávidět) a v okamžiku ji škrtil. Než se seběhlo celé peklo, zburcované divokým jekotem dodávajícím mu kuráže i rozvahy, ležela na rudě žilkované zemi bez známek života. Říká se, že kdo ho tehdy viděl, odvracel zrak ve znechucení. Jeho oči podlité přemáháním totiž triumfálně zářily.

Po přečtení zmrazte

9. ledna 2015 v 5:57
Potuluju se po pláních vzpomínek. Jsou všechny pěkné, jak jinak, zdálky se vše, třeba bědné, jeví v růžových stínech, to jen blízkost dodává věcem váhy a dramatu. Kupříkladu už ani nevzpomenu na všechny holky, se kterými jsem randil, ani si jmény nepamatuji ty, které jsem poctil polibkem. Od polibků jsem pozvolna přecházel k dobývání se do podprsenek a kalhotek, a tam jsem taky skončil. Dál už není moc co dobývat. Teď se věnuji příležitostnému poslechu hudby u zeleného čaje, který mi dodává iluzi poklidného trávení času. Cítím se jak veterán z Vietnamu. Pořád lepší než Nebukadnesar. Duní mi do sluchátek moc stará a moc krásná skladba, pro vás nebude mít význam, ale pro mě je tak vzácná, že ji můžu považovat za dar stejného kalibru jako třeba pro vysloužilého motorkáře FLH Electra Harley Davidsonka. Taky cestovala přes oceán až z Maďarska, od Gerlaje M. nebo spíš M. Gerlaje, ctihodného muzikofila a klasického sběratele pozoruhodností, který se může pochlubit vlastnictvím jediné dochované nahrávky Cziffrovy improvizace na varhany. Teď ji mám i já a vy jako jedni z první na tomhle světě ji můžete slyšet. Ale nemyslím, že vás zaujme. Možná by ji neocenili ani skalní fandové.
Nové krásné ráno na talíří, na zmrzlém talíři. Nepřekvapuje, že si tady přezdívají zelené město. Mají v rozmezí tří metrů všude podél silnic vysázené stromky. Takže se tu dýchá mnohem líp než někde v naší kotlině, začazené splodinami z komínů. ČEZ tu taky nemá dlouhé prsty a neposílá upomínky. V krajině temné noci, temného dne snadno propadnete vábení načančaných maminek v kabátech, které vlekou své neposedné nohy do všelijakých útočišť. Někdy se při pohledu na mladé samice neubráním dojetí. Tak tohle kdysi byla ta roztomilá blondýna, která chovala svou Barbie v náručí a se zapletenými copánky rozprávěla, co ji ve snu v kapse přinesl klokan. A teď dělá kancelářskou práci s perfektně nalakovanými nehty, s dokonale padnoucími stíny a hennou na hlavě. A myslí na kdovíjaké čuňačiny.

Rozepiš

8. ledna 2015 v 22:41
Už tři dny jsem doma, nerobíme, bo praská pěna, kterou se zakrývají díry, mám depky, že nic celý den nedělám, máme tu -25 stupňů a sněhu hory, pocitová teplota -32, takže mrznou chloupky v nose. Včera jsem skákal přes švihadlo přes hodinku a nevzal jsem si rukavice. A hádejte co, mám omrzliny, stačí se trochu prohrabat sněhem a jde to samo. Kurňa a jak kárový debil jsem ještě hned vlezl do sprchy. Málem mi ty prsty upadly. Hrozná prasárna.
Mně včera ten černý připomněl, jak jsem trávil časy po pajzlech, úplně zlomený, spal jsem tam, šukal, smrkal, atd. A taky jsem táhl s hipery. Byla to nejčernější melancholie, nebo spíš už ani melanchonie ne. A taky jsem byl parkrát v situacích, kdy jsem mohl bez skrupulí, čistě mechanicky vytáhnout nůž a bodat, ale myslím, že jsem byl tak opilý, že jsem kolem sebe nevnímal ani pohyb, natož hlasy, většinou jsem se probudil na nějakém parkovišti zkopaný a zkrvavený, ale bolest jsem žádnou necítil. Těžko se to popisuje, když jsem začínal, tak jsem prostě trávil dny po hospodách, ale dokázal jsme se zvednout a jít třeba domů, nebo si koupit párek v rohlíku do bufetu, jenže pak už jsem tam prostě jenom seděl v koutě, polehával, nechával se fotit, protože jsem byl celebrita, lidi mi dávali i nějaký ten slabý matroš, holky mi dávaly pusy a nechaly se ohmatávat ve společnosti jejich kluků atd. Myslel jsem jen na to, abych už nezažil zítřek a přitom v hloubi duše chtěl zítřek zasvětit pití! Divný pocit, který prostoupil do vyšších sfér vědomí. A nechoďte za mnou s otřepanou průpovidkou, že je to nějaká hloupá duševní nemoc. Pro mě jsou nemocní lidi, kteří nepili aspoň ze čtvrtiny jako já. Pochybuju, že se nemoc "duše" vyléčí ze dne na den. Pro mě jsou vůbec veskrze téměř všichni nemocní. Vidím na nich, jak ten život vůbec ignorují, jak si neváží něčeho tak efemérního, jako je křehkost každé vteřiny, která pomijí a nelze ji silou ni sliby vrátit. Já jsem byl sice daleko víc mimo než oni, ale taky jsem si daleko vážněji uvědomoval, co činím a jaké to asi bude mít následky. A pak, když jsem měl něco udělat, něco, co přesahovalo rámec dojití do pajzlu nebo na lavičku nebo na hřbitov, kde by se vytáhly láhve a začalo se pít, nemohl jsem se odhodlat. Ne že by se mi nechtělo, rád jsem něco dělal, ať už šlo o pohyb nebo konverzaci, jenže zkrátka nešlo to, mysl chtěla, ale tělo se šouralo kilák za ní. Pletly se mi hrozně kroky, a když jsem skončil s čicháním, tak jsem nemohl vlézt do dveří, třeba natřikrát jsem šel přes práh, když jsem to zkombinoval s nějakou polskou vodkou, třeba s zubrovkou. Viděl jsem ne dvojitě nebo co, ale prostě opakovaně, jak echo, jako warp, když chcete proskočit nadsvětelnou rychlostí tunelovým přesunem do hyperprostoru.
No prostě ty záblesky. Projdu kolem nějaké zchátralé knajpy, kde jsem kdysi vypil galóny, a vybaví se mi všechen ten ruch, jak jsem tam ležel na zemi, jak na mě na hajzlu chcali, žduchali do mě, shazovali se židle. A přijde mi úsměvné, že se tam celá obsluha vyměnila. Že mě tam už preventivně po pár pivech vykazují, abych se nedostal do ráže. A přitom tam jsem před dekádou na Silvestra dával umělé dýchání typovi, který odpadl.
Radši se jdu trochu nažrat. Svádí to jíst. Dřív jsem nejedl skoro nic, tak si so tady trochu užívám. Sousta. Opravdu má jezení něco do sebe. Ne, fakt, prostě aktivuješ jazyk a pohárky hladí z dutiny ustní až někam, kde to vysemení!

Temnota hluboko, hluboko

7. ledna 2015 v 19:51
Já, El Maroon, tvůj anděl rohatý, ty zmrde. Doktor Smrt, já jsem doktor Smrt, bouchač jak cyp. Neuvěřitelné, že takové lidi zavírají do vězení. Sice asi není moc miláček na holky, ale některé to přímo vyhledávají, některé prostě jsou z podstaty věci masochisticky založené.




Jednou tě zabiju, jednou tě bodnu, ty kurvo, svědomí nezpytuju. Ti teď vyhrožuju. Já žiju.
První bych tě pobodal, pak na zemi skopal. Jednou tě zabiju, ty zmrde, jednou tě zabiju. Jednou tě ubodám, ti teď vyhrožuju.
Pomůžu ti jít smrti vstříc, sundej si střevíc. Budeš mít píču na modro, z mých nepřátel bude hnůj. Tenhle svět je wet. Nejlíp tě nabodnout na kůl a na kule úl. Drogy jsou dobré, drogy jsou fajn, drogy jsou fajn, dám ještě pár lajn. Drogy jsou dobré, když dáš se k nám, neměj strach, dám ti trochu na dluh.

Chci tě por-co-vat v mým by-tě.
Chci ti vy-říz-nout mý dí-tě.
Chci tě vy-nést na sme-ťák v i-ge-li-tě.

Takový šikula a teď bude muset strávit 18 let v Šatlavě. Nebo 8 za vzorné chování, ale stejně už bude mít z toho zvedání mýdla hrozný vejfuk. Jenom proto, že se nechal vyprovokovat. Chci říct, je fajn, že má vášnivou povahu, ale zas bodat kvůli pár slůvkům, to už chce výjimečně senzitivního člověka. Mně by to bylo buřt, a to slova zbožňuju.
Tak tedy hodně zdaru, Maroone, jsi king.

Potrefený

6. ledna 2015 v 23:48
Nějak mě zlobí připojení, takže musíme čekat jako husa na klas.

Chalcedon

5. ledna 2015 v 12:38
Děti v mateřské školce. Vidím v nich zárodky ctností, jež jim jednou půjdou k duhu. Ne, nebojte, nezešílel jsem, neoslovilo mě poselství Michaela Jacksona na Neverlandském ranči a vy se proto nebudete muset prokousávat sbírkou nesrozumitelného textu. Ač bych vám velmi rád prokázal službu a zanechal po sobě jen schránku šílenství, nikde není řečeno, že by to nebyla služba medvědí. Kolikrát do vás na ulici vrazí obejda, který potřebuje pít a vy se mu obloučkem vyhnete, abyste se z rádia Amerika dozvěděli, že na tom a tom rohu bloudívá parta hrdlořezů, z nichž se někteří potulují jednotlivě, ale nečiní je to o nic méně nebezpečné. Alkoholik je nejnebezpečnější zvíře. A když zjistíte, že vůdce smečky je bývalý nájemný vrah a filolog, nebo jeho první ruka, ministr smrdutého dechu, že se věnovala porodnictví a než udělala bankrot v soukromém sektoru, ráda sbírala lamborghini, napadne vás, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Ano, vím, že osud je velké slovo, a ty já používám zřídka, neboť jsem přízemní. Ale svět je poset přízemními lidmi a ještě proto nemusíme propadat sklíčenosti.
Ukázalo se, že z kočky po dohodě sešlo. Ten kupec Sam byl pěkný podvodníček. Zdá se, že se tu jich rodí víc než kde jinde. Chce poslat do Virginie peníze, počká si na potvrzení platby. Jako ten minulý nábožný, co volal spolubydlícímu z hospod a pěkně namletý, že potřebuje ještě trochu času, než mu pošle klíčky k domu a dokumenty. Jinak opravdu sfinxa stojí osm stovek i víc, když se zadaří, takže i v otázce peněz musel často u lidí vzbuzovat probouzející se zájem. A nijak ho nekrotil.
Jiná sfinx v okruhu tisíc mil není. Ne v chovatelských stanicích nebo k adopci.
Tak si asi omrknu krámky, chce to pro změnu koupit nějakého okřídlence neboli ptáka. Kanár, dlask, stehlík, čečetka, hýl, to jsou mí favoriti. Z hýlů jsem chtěl toho rudočelého, má pěknou chocholku. Ale obávám se, že jich též bude hrubý nedostatek.
V každém případě si pro jistotu pro ten kýžený dar dojdu, protože jinak než fyzicky se k němu asi nedostanu. Ne že bych nikomu nevěřil, ale vyhazovat peníze jen tak do koše (nebo druhým na účet), zas takový stoik ještě nejsem. I když... To je fuk. Peníze čili chechtáky - potištěné papíry ovládají život, rozhodují o tom, kdo bude úspěšný a kdo se bude protloukat pod mostem. Asi proto mám alergii na knížky, na všelijaké traktáty a diktáty a nedokážu pochopit, proč mám v pokoji tiskárnu. Tisk je jak faraónská kletba. Přichází nečekaně a na ty, kdož nejsou připraveni, skočí s rozběhem. Pak už jen požírá papír a strojově vyčkává, dokud nevysaje barvu ze zásobníků.
Teď zas čtu, jak se tu rozmáhá ta luxusní zlodějina. Krádeže hodinek atd. Najedou autem do krámu a vyberou do dvaceti vteřin všechny hodnotné kusy. Pak zas jako by se nechumelilo odjedou a nedohledají je, protože auto je kradené. Jak mi je všechno jedno, tak tohle by mě bavilo sledovat v přímém přenosu. Troška adrenalinu říznutá padoušstvím nikdy není na škodu. Aspoň zažijete vzrůšo. Taky je to dobrá výmluva, když se dopustíte nějaké obzvláštní pošetilosti. Veselí lidé se dopouštějí bláznoství častěji, ale smutní zato větších bláznivin, tak je to.

Jsem lesba a co má být

4. ledna 2015 v 17:32
Ráno mi bylo na zvracení, protože jsem včera celý den pil kofolu a žral big meky, byl jsem na oslavě bráchy kluka, který závodí v jezení, jakože profesionální jedlík, vede si dobře, ve své divizi do osmdesáti kil, vyhrál nějakou státní cenu. Z kofoly jsem přepitý už od příjezdu, už ji nemůžu ani cítit - a přesto ji piji dál. Je to svého druhu mučení. Nevadí, něčím se mučit musím, abych si připadal důležitější.
Tak jak mi bylo ráno blbě, zapl jsem si nějaké ty porno stránky a díval se na shemalky, jak tam vrtí tím kokotkem, a mají hrozné, nedomrlé pyje. Není to přece vůbec hezké. Možná se najdou některé i s lepším ocasem, ale hodiny se proklikávat odpadem mě nebaví! Jak ti kluci s nimi můžou dupat, jak si můžou nechat od nich kouřit.
Teď už ale najedu na svůj režim posledního mohykána a zkejsnu u nějaké knížky, dokud slunce nezapadne. Někdo mě ještě zval na střelnici, tady místní dealer krokodila, ale s omluvami jsem odmítl. Slepými mě střílet nebaví, chce to opravdové bullets a opravdové cíle. Brzy v sobě najdu dost převahy a půjdu jako osamělý mstitel střílet do parku - na holuby. Vystřílet je, protože se mi nelíbí jejich oči. Jsou podlité záští!
Ale kdyby jenom kukadla, působí jako celek nervózní, jakoby provinilě. Z toho jde hlavně na slabší pohlaví (které to je?) strach. Takže kombinace potlačené agresivity a ustrašené dominance vyvolá vždycky jen negativní ohlas. Sám jsem takový, tak vím. Vždycky jsem tak reagoval na bolestné zkušenosti. Když to nejde po jemnědobrém, tak vší silou. Jak ode mne všichni zdrhají, kruh se zakulacuje a není z něj úniku, však chápu, nedivím se jim, neboť není zde divu - dobří jedinci zaslouží si pocit bezpečí, hnízdo klidu, maják pohody a ne nějaké extrémní zlomkrkství, kombinované se znežíváním tišících prostředků, aby se ta psychóza jó nabudila. Nahoru, dolů, nahoru, dolů.

Taky jsem si vzpomněl na Jaroška, pivního gurua, který mi věnoval první výtisk své knihy Život na obou stranách výčepu. A tehdy jsem byl tak zpitý v té čerstvě otevřené pivotéce, že jsem jen poděkoval a neodvolával se na své pivní zkušenosti, které by nevydaly pouze na tučnou knihu, ale bez přehánění na celý cyklus lidských komedií. Tak samozřejmě, že jsem neprocestoval svět a nepil kolumbijské a namibijské pivo přimo od pivovarů, nebyl jsem na ostrově, kde se praktikuje voodoo, ale pokud jde o naše, slovenské, polské, německé patoky, sotva najdete na celém širém světě nekoho zběhlejšího, nějakého upřímnějšího a vypitějšího praktika. On si v pivech libuje, kdežto já je piju. Chápete ten rozdíl? Je to asi jako rozdíl mezi muzejním dozorcem, výtvarným kritikem a malířem. Ten první asi těžko bude psát recenze na obrazy, i když je s nimi v neustálém kontaktu. A samozřejmě kritik bude horko těžko patlat hyperrealistické slátaniny. Malíř je na tom z nich nejlíp. Nedělá nic a dělá si, co ho baví a co ho ničí.
Já jsem malíř piva. A v téhle disciplíně se mnou taky pro jistotu nikdo nesoutěží.

Víte, že Däniken napsal knížku Šok z bohů? Četba té knihy je jako putování časem. Začíná Kolumbem a přivádí nás do tajemné minulosti. Bohové sestoupili z nebes a zasvětili lidi do svých vědění. Učili nás a jejich potomci se vlastně dodnes vracejí. Jak se máme chovat tváří v tvář létajícím talířům? Je tam někde na Sibiři vesmírná stanice?
Je snad lidstvo raněno slepotou a nechce vidět, co se děje?
S neuvěřitelnou pílí dával dohromady svůj Šok z bohů a dnes je ta kniha úplná klasika, srovnatelná ve filmu třeba s Krotitely duchů.

A poraďte mi, mám si koupit sfinx kitten? Řekl jsem si, že bych si ji věnoval k narozeninám. Myslíte, že by se mnou dovedla žít? V tomhle bunkru? Byla by to ta nejfotogeničtější sfinx na východním pobřeží, musela by být, protože bych ji pořád zvěčňoval na důkaz, že vedle mě vydrží nějaký organismus žít. Byla by pro mě jako posvátná relikvie.

Veselé sestry

3. ledna 2015 v 12:20
V jedné Ezopově bajce se praví:

Za osmero řekami jednoho času se sousedé radovali a měli potěšení ze zloděje, který se ženil, měli naději, že se obrátí na slušnou cestu a přestane krást. Přišel k nim však moudrý muž a řekl jim: "Slyšte, chci vám vyložit vaši radost. Kdysi chtělo se slunce oženit. To se zdálo odporné všem zemím, a svět toho nemohl trpět, takže láli nejvyšší bohu Jupiterovi. Jupiter se dost hněval, a ptal se, proč mu zlořečí a lají. A tu mu jeden z nich řekl: "Nemáme teď již slunce, to všecken svět zarmoutí příliš, takže všecko přirození od ní nemocno bude: co pak budoucího jest, když slunce jiných naplodí?"

Ezop říká, že bychom se neměli radovat z množení zlých lidí, dělají zase zlé a lotři naplodí další lotry. Já si ale myslím, že je jedno, kdo dělá děcka, protože všechna vřískají a kadí a dělají samé nepřístojnosti.

Když tu nebudu nic psát, samo se nic nenapíše, nebo myslíte, že mi nebe sešle nějakého zeitgeista, který zaplní stránky textem? Asi ne! Proto jsem si přivstal. I když jsem utahaný.

V jiné, o vorlu, hlemejždi a lišce, orel zachytí velkého hlemýždě a vyletí vysoko do oblak. Však hlemýžď tak se do své škořepiny vtáhl, že mu orel nemohl uškodit, ani ho z ní vytáhnout. Tu potkavši jej vrána, začala mu med mazat kolem zobáku: "I cos velmi dobrou věc uhonil, ale, leč ji rozbiješ, jísti jí nebudeš, darmo jsi pracoval." Ptal se, co má dělat a ona mu řekla, ať letí vysoko k nebi a pustí jej na tvrdý kamén, tak se ten jeho žabinec o hlemejždě rozrazí a oni si pak na něm smlsnou spolu. Od té doby je potravou vorlu i vráně, ačkoliv od přirozenosti je obdařen domkem, kam může zalézt. Skrze lstivé rady obešli zámek.

Ketamin na bestie

1. ledna 2015 v 21:03
V klinické praxi se zcela běžně setkáváme s indikacemi pro zákroky v dutině tělní (coeliotomii) u želv. A co se stane, když ji v dutině tělní uvízne háček, nám dále popiše pan Hnízdo, odborník přes kraniální osteotomie a rybářské háčky. Jeho znalosti dalece překročily hranice města, ba i státu a při čtení jeho postřehů jsem si živě představoval, jak bych vlastníma rukama želvu nádhernou léčil. Obrazovou přílohu vynechávám.


Anamnéza:
V červnu 2007 byla na naše pracoviště referována želva nádherná (Trachemys scripta elegans), samice, 24 cm celkové délky karapaxu o hmotnosti 880 g, neznámého věku. Želva byla před dvěma dny chycena rybářem. Háček s návnadou byl želvou zcela pozřen, část vlasce vyčnívala z dutiny ústní (obr. 1). Referující veterinární lékař provedl rentgenologické vyšetření, na základě kterého byl rybářský dvojháček lokalizován v přední třetině coelomu. Nebylo možné jednoznačně určit, zda se háček nachází v jícnu nebo v žaludku. Do té doby nebyly učiněny pokusy o extrakci háčku.

Celkové klinické vyšetření bylo bez patologického nálezu. Želva byla ve velmi dobré kondici, byla aktivní, při palpaci krku kladla značný odpor. Hematologické vyšetření nevykazovalo odchylky od referenčních hodnot. Biochemické vyšetření krve nebylo provedeno.Pro přesnou lokalizaci háčku byla želva uvedena do mírné sedace (ketamin 30 mg/kg i. m.), následně bylo provedeno dorzoventrální a laterolaterální RTG vyšetření se zataženým (obr. 2) a s maximálně vytaženým krkem. Háček byl lokalizován v kaudální třetině jícnu, což znamenalo, že nebude možné přistoupit k cizímu tělesu pomocí cervikální ezofagotomie.

Kraniální osteotomie plastronu pro odstranění rybářského háčku z jícnu u želvy nádherné (Trachemys scripta elegans):
Želva byla medikována enrofloxacinem (15 mg/kg i. m.) a carprofenem (4 mg/kg i. m.) a umístěna do hospitalizačního akvaterária (teplota vody 28 °C). Endoskopické vyšetření a případný zákrok byl plánován na následující den.

Endoskopické vyšetření:
Po premedikaci ketaminem (40 mg/kg i. m.) a butorfanolem (0,5 mg/kg i. m.) následovala indukce do celkové anestezie propofolem (5 mg/kg i. v.). Následně bylo provedeno endoskopické vyšetření (Hopkins teleskop 30°, 2,7mm, Storz) při intermitentní insuflaci jícnu vzduchem. Háček byl lokalizován zhruba 2 cm kaudálně od torakální apertury, oba ostré konce háčku penetrovaly hluboko do stěny jícnu (obr. 3), vlasec byl v oblasti apertury zaříznutý v úseku asi 1 cm do sliznice (obr. 4).
Ná závěr doktor připomíná, že po rutinní sutuře pektorálního svalstva (obr. 11), byl štěp plastrónu reponován a fixován pomocí dentálního akrylátu (Duracrol). Kdybychom při přípravě plastronu chtěli využít aseptickou, zcela rutiní přípravu, postačí nám oscilační pila kraniální osteotomie gulárních a pektorálních štítků ve tvaru V, bude řez směřován zhruba v úhlu 70 stupňů k ploše plastronu. Celá odhalená dutina bude vyplněna krevní sraženiou, ale jinak ji zpřístupníme v mediální linii distrakci svalstva, takže zbytečně nepoplašíme ani sebe, ani želvu.

Pan Hnízdo vykonal pořádný kus práce a nám nezbývá než jeho poselství vyslat dál do světa, aby každý mohl odpomoci od bolesti své želvě nádherné. Pacient před a po.