Civilizovaný muž

20. ledna 2015 v 0:03
Dneska vás asi moc nenakrmím, jenže můj blog, můj hrad, tak si tu můžu dávat, co chci!
"Nevím, kam byste šla za svou láskou. Ale určitě ne dál než tam, kam bych šel já za vámi."
Následující řádky uvozuje přímá řeč z jednoho mého zápisku z kdysi, když jsem se ještě cítil silný zvládat svět! Dále máte možnost číst mírně i hrubě přepsaný překlad překladu, aby trochu dával hlavu a patu: rumunsko-anglicko-francouzské postřehy a sylogismy mého nejoblíbenějšího myslitele.

Próza vyžaduje pro svůj vývoj jisté úsilí, rozrůzněné společenské postavení a - tradici. Je promyšlená, vybudovaná; poezie se řine. Je přímá nebo naprosto vymyšlená; výsada jeskynních mužů nebo estétů, kvete pouze v blízkosti nebo daleko stranou civilizace, nikdy ne ve středu. Kdežto próza vyžaduje úkladného génia s krystalickým jazykem, poezie je dokonale kompatibilní s barbarským géniem a beztvarým jazykem. Tvořit literature je tvořit prózu.

Pokud muž do svých třiceti let nebyl naplněn fascinací každé formy extrémismu - nevím, zda má být obdivován nebo opovrhován, považován za světce nebo za mrtvolu.

Úkolem osamělého člověka je být ještě osamělejší.

Kdyby pravda nebyla nezáživná, věda už by ji dávno zatratila. Ale Bůh stejně jako svatí jsou prostředky k útěku od hloupé banality pravdy.

Neexistují argumenty. Může někoho něco znepokojovat, když dosáhl hranic argumentů, příčin, efektů, morálních stanovisek a tak dál? Samozřejmě že ne. Pro takovou osobu existují pouze nemotivované motivy k životu. Na výšinách zmaru vášeň k absurdnu je jediná věc, která stále může vrhat démonický odlesk na chaos. V případě, že všechny současné důvody morální náboženské, sociální atd. už neovlivňují něčí život, jak si může zachovat život, aniž by podlehl nicotě? Pouze spojením s absurdnem, láskou k absolutní neužitečnosti, milováním něčeho, co nemá substanci, ale co navozuje iluzi života.

Jsme sami sebou jen mírou našich selhání.

Nikdy jsem nepotkal zajímavou mysl, která by nebyla bohatě obdařena nepřípustnými nedostatky.

Imaginární bolesti jsou zdaleka nejskutečnějšími, kterými trpíme, neboť cítíme stálou potřebu je vymýšlet, protože si bez nich nevíme rady.

Cítím se bezpečněji s Pyrrhem než se Saint Paulem, poněvadž žertovná moudrost je jemnější než neposkvrněná svatost.

Život je možný jen skrz nedostatky naší představivosti a naší paměti.

Když připravovali bolehlav, Sokratés se učil, jak zahrát nový tón na flétnu. "K čemu to bude?" byl otázán. "Abych znal tenhle tón, než umřu." Pokud se opovažuji opakovat tuhle odpověď, která už je dlouhou dobu trivializovaná, je to proto, že se mi zdá jako jediné vážné ospravedlnění jakékoliv touhy vědět, ať už je to cvičení na hraně smrti nebo kterékoliv jiné chvíle existence.

Cítíme se bezpečněji s bláznem, který mluví než s tím, který nedokáže otevřít ústa.

Jednou stará bouda jménem svět zanikne. Jak, nevíme, a nezajímá nás to. Protože nic nemá reálný základ, život je jen kruh v prázdnotě, jeho začátek a konec jsou bezvýznamné.

Opravdu osamělá bytost není opuštěna lidmi, je to bytost, která trpí uprostřed nich, která vleče svou poušť skrz trh a rozmisťuje své talenty jako usmívající se leprotik, šarlatán nenapravitelna. Velcí osamělci bývali za starých časů šťastni, nevěděli nic o duplicitě, neměli co skrývat: změnili se pouhou svou osamělostí.

Dlouhou dobu jsem žil v domnění, že jsem nejnormálnější bytost, která kdy žila. Tenhle dojem mi dal chuť, dokonce touhu být neproduktivní: jaký mělo smysl být oceňován ve světě zalidněném blázny, ve světě ponořeném do mánií a stupidit? O co se měl člověk starat, a k čemu? Zbývá zjistit, zda jsem se už nasytil této jistoty, spásy v absolutnu, zkázy v bezprostřednu.

Poté, co jsem zničil všechna svá spojení, spálil mosty, měl bych cítit jistou svobodu a vskutku ji cítím. Tak intenzivní svobodu, že se bojím z ní radovat.

Dokud věříte filozofii, jste zdrávi; nemoc začíná teprve s přemýšlením.

A kdo byl dost odvážný, aby nedělal nic, protože každá akce je v nekonečnu nesmyslná?

Mysl, stejně jako tělo, platí za "intenzivní život." Mistři umění myšlení proti sobě, Nieztsche, Baudelaire a Dostojevskij náš naučili stranit našim nebezpečím, rozšířit sféru našich nemocí, obdržet existenci rozdělením našeho bytí.

Předvídám den, kdy budeme číst jen telegramy a modlitby.

Nikdo nečte, aby poznal, ale aby zapomněl.

Dokonce v dětství jsem sledoval hodiny míjet, nezávisle na jakémkoliv odkaze, jakékoliv akci, události, oddělovat čas, který už nebyl časem, jeho autonomní existencí, zvláštní status, jeho impérium, jeho tyranii. Vzpomínám si jasně na odpoledne, když jsem poprvé byl konfrontován s prázdnotou vesmíru, nebyl jsem víc než průchod momentů neochotně jdoucích za tím, aby hrály svou roli. Čas plynul odklíněn z jsoucna - na můj úkor.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 20. ledna 2015 v 3:40 | Reagovat

Jsme sami sebou jen mírou našich selhání. In love with ur mind.
D.

2 stuprum stuprum | Web | 20. ledna 2015 v 3:41 | Reagovat

Nápodobně. :)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. ledna 2015 v 7:17 | Reagovat

S těmi citáty se vlastně nedá více než souhlasit. Některé jsou dost smutné, a vlastně i docela demotivační, ale to nic nemění na tom, že jsou pravdivé.
Krásný, povedený článek!

4 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 20. ledna 2015 v 8:51 | Reagovat

Jsme sami SOBĚ jen mírou našich selhání?

5 Akim Akim | E-mail | Web | 20. ledna 2015 v 10:22 | Reagovat

Celý život sleduji tok času. Asi se nemohu dočkat chvíle, kdy budu mýt důvod se bát... ;-)

6 bretislav bretislav | E-mail | Web | 20. ledna 2015 v 11:12 | Reagovat

Připomíná mi to "Misantropův" blog, akorát tamten chrlí denodenně přímo mračna podobné skepse.

7 Hëllena Hëllena | Web | 20. ledna 2015 v 16:10 | Reagovat

Já bohužel trpím jak mezi lidmi, tak bez nich.. Jsem odepsaná duše..

8 Rose Tascher Rose Tascher | Web | 20. ledna 2015 v 17:09 | Reagovat

Jsme sami sebou jen mírou našich selhání.

Tak to je teď docela akturální pro mě.. škoda, že se z těch selhání nikdy nepoučím a stále se do nich budu pouštět..

9 larelahachel larelahachel | Web | 20. ledna 2015 v 17:41 | Reagovat

Zaujímavé, máš podľa mňa skvelý štýl podania

10 Lamilka Lamilka | Web | 20. ledna 2015 v 19:51 | Reagovat

Já čtu ne abych zapoměla, ale abychpoznala :-) úkolem osamělého člověka je, aby byl ještě osamělejší? A já hledám člověka, nemyslím partnera,ale jednu konkrétní osobu, která by mi s něčím důležitým pomohla. Tak doufám, že se v tomhle mýlíš:)

11 dxvrxstsxcrxts dxvrxstsxcrxts | Web | 20. ledna 2015 v 22:23 | Reagovat

Úkolem osamělého člověka je být ještě osamělejší.
plně souhlasím :)

12 Niko Tin Niko Tin | Web | 20. ledna 2015 v 23:15 | Reagovat

"Poté, co jsem zničil všechna svá spojení, spálil mosty, měl bych cítit jistou svobodu a vskutku ji cítím. Tak intenzivní svobodu, že se bojím z ní radovat."

Těším se, až se zas dostanu do tohodle stadia

13 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 24. ledna 2015 v 9:09 | Reagovat

"Nikdo nečte, aby poznal, ale aby zapomněl."
To samé se dá říct i o psaní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama