Únor 2015

Anonymní štěstí

28. února 2015 v 21:58
Očekávání věcí příštích nás nenechá chladným, nikoho z nás. Vím třeba, co se bude dít zítra. Že Putin vyhlásí válku sběratelům kostí - Projektu policajných špecialistov pre prácu s komunitami. Zaútočí na hlavouny ANTIFY bombami od firmy BAE systems, které překonají vše, co bylo na poli bomb vyvinuto. Dělostřelecký náboj má dolet 100 km. Umíte si představit, jak taková munice začně být oblíbená u fanoušků kluzáků atd. Námořní děla už taky nejsou takové chcíplotiny, jako bývaly za mých dětských let.
Třeba granát LRLAP (Long Range Land Attack Projectile) váží jen 50 kg. Takže si ho strčíte do kapsy a můžete jít bombardovat pole alláhovců. Bohužel, v současnosti už se všecko navádí laserem, ale kdysi. To ještě bylo umění něco vyhodit do vzduchu. Tehdy jste mohli machrovat, že jste odborníci na balistiku. Dneska je střední kruhová odchylka 100 metrů těch obřích raket, dřív jste se mohli minout i o pět desítek kilásků! Stačilo se naprat vodkou a jít ráno do práce. Do bunkru na joystick.
To bylo za časů war games.

Jsem z toho jelen. Surikata. Když jsem byl krátce v Tokyu, tak jsem jedl surikatu, měli ji tam v bistru. Pečenou surikatí hlavičku s přílohou. Moc mi chutnala. Byl na ní rozmarýn, taky lahodné.

Taky jsem dělal jednou přes léto jutového přítele. Jsou k zbláznění přátelští, když sedí hotovi, duchaplní u knížek.
trénování
měl jsem tam i pár dětí
na trénování
a stejně
jsem byl nespokojen
jen to slunce
bylo dobré
Vytvářel jsem ho na slunci, motal jsem toho jutáka a trénoval děti, antuka před nosem. Prodával jsem i lístky, ale zjistil jsem, že je nikdo nekupuje. Ode mně, jsem neschopný prodavač. Všechno jsem neschopný. Umím jen mít nebo darovat. Někdy jsem byl dlouho na slunku a motala se mi hlava, tak jsem seděl zas jen vevnitř. Bída.

Artemisia Gentileschi se špatně vyslovuje

27. února 2015 v 21:58
Piko šňupat!
Co jsem psal v jiném těle v jiném životě! Tehdy jsem byl asi nějaký feťák, není možné.

Buď (HIV) pozitivní

Drátem do
oka na konci
nekonečna a
lehounký chichot
Tě slepého
doprovází

Drátem do
oka lepší
než do obou
pořád vidíš
mlžné obrysy
aspoň

Drátem do
oka a musíš brát
pozitivně svět
a ústrky
strkání dloubání
rytí do rohovek
za rohem činžovních
a jiných
domů

Narkoman Ti
podává jehlu
drátu již netřeba

Romea a Julii neznám, ne osobně. Moc je nevídám, ale abych tak řekl, líbí se mi. Víte, někdy jdou dost na nervy. Ale vždycky se z nich zas dostanou. Když pak Merkucia probod ten druhej, zuřil jsem jak prase. Ten její bratranec. Jak se jmenoval.
Tybalt.
Ano, byl to Tybalt.
Tenhle Tybalt. Zapomínám. Byl divnej. Jako dobře divnej.

Jak to psal facebookový veršotepec?!
NÁDECH
Prozírání
neobjevené síly
pocely žití
skýtají šance
VÝDECH

Jemnost, dobrota a vysokost duše jsou vystaveny nebezpečné zkoušce, projde-li kolem nich něco, co je prvního řádu, avšak nechráněno ještě zastrašujícím působením autority před dotěrnými doteky a neotesaností: něco, co neoznačeno neobjeveno, zkusmo, možná svévolně zahaleno převlekem jde svou cestou jako živoucí zkušební kámen. Ten, k jehož úloze a cviku patří zkoumání duší, užije rozličným způsobem právě tohoto umění, aby zjistil poslední hodnotu nějaké duše, jí vlastní neposunutelné vrozené zařazení v hierarchii: vyzkouší si její instinkt úcty.

Tohle je prostě hustý odstavec od N. Skoro jako by ho chytil v žitě.

Zlomový bod

26. února 2015 v 21:58
Chci být tvůj čokl. Uvaž si mě k chlupům od kundy. Nehnu se od tebe ani na krok. Varovala tě Prozřetelnost, že výhledově se tvůj život propadne do hromádky sraček? Nebuď si sebou tak jistá. Nejsi ničím výjimečná. To že šukáš s nejhnusnějším vandrákem v okolí, z tebe nedělá zlobivou holčičku. Opravdové holčičky jedou ve fetu, nápodobo ludry z čertovy zahrádky, vzdáleně podobná ženě, ty jedeš akorát v cigaretách s filtrem. Vykouřit deset jednotek za den a hodit do sebe před spaním malé pivo mi nepřipadá jako prototyp dívčinství utrženého z řetězu. Ačkoliv každý nějak začínal. Problém je spíš v tom, že u tebe delší čas nevidím žádný pokrok. Je ti teprve šestnáct, beru to. Můžeš ještě udělat díru do povalečského, vágusovského světa, jenže i k ztrátě cesty je třeba jisté disciplíny a úsilí, které naprosto postrádáš.
Pro začátek bys mohla zaměřit své snažení na překonání zábran. Když za tebou přijde vylité, pitomé ucho, hrej s ním. Všecko odkývej a až teprve tě začne dusit kalhotkami na zadním sedadle vanu, začni křičet, jako by to bylo naposled. Protože tak by postupovala svědomitá bojovnice. Ne že bych ti přál, abys kdy měla svědomí. K ničemu by ti ostatně nebylo. Život nemá žádný smysl - a ani nemůže mít. Je zcela iracionální a pudový. To nejhloupější, co bys od něj mohla čekat, je, že ti splní dětská přání a že jim snad můžeš vyjít naproti. Je to karneval překotných kroků vedoucích od tužeb k hrobům. A každý tam venku něco chce - něco, co je ti z duše protivné. Krása ženy je prokletí, neboť v davu lichotníků nerozezná přítele. Kráska v životě pozná pouze psychopaty a zaslepence, tyto dvě jednoduché, nikterak exotické krajnosti citu. Cokoliv mimo lichotníky, psychopaty a zaslepence je dar, cokoliv nad ně nepochybně zásluha. Koincidence zásluhy. Nikdo nenese zodpovědnost za to, kým je. A čím horší, tím lepší. Cokoliv, především ne suchopárného filozofa v konstruktu myšlení, které přejal od soudruhů předků. Zato vášnivý, koloraturní typ, který je neustále nabit idiomaty a štěpí se pro každou pičovinu, který je hluboce nešťastný a pak zas srší vtipem, pod maskami masek upřímný škleb, aspoň může prohlásit, že žije. Jako by to byla výhra. Oproti miliardě těch, kteří paběrkují na kostičkách zdechlin. Zde zřejmě zasahuje hrdost. Kdo ví, jaké to je být člověkem, by dal cokoliv za to, aby mohl být pískem, kamenem, ptákem nebo prérijním kojotem. Čím méně o sobě ví, tím spíš může existovat. Vážně jsem nikdy nepochopil, proč je každý PhDr. a host podobných institucí tak domýšlivý, tak předvádivý, tak jistý si svými závěry, že je v kabinetě předkládá jiným, stejně tak dutým hlavám. Nerozumím, proč někdo studuje historii. Copak názory někoho, kdo žil před námi, mají v tomhle provizorním vesmíru větší hodnotu než pouhých rozmanitosti? Epochy začínají, končí, cyklí se, každopádně jsou passé. Cokoliv nemá s námi a naším životním stylem spojitost, budiž navěky posláno k ledu a zapomenuto. Každá opravdová vědomost je jako prudký jed, který ztrpčuje žití až k neúnosnosti. Když znáš málo a povrchně, platíš za vzdělaného a působíš vyrovnaně, jakmile opravdu něco víš, zjistíš, že tam, kde sídlí duch, je život nemožný, hroutíš se pod přemírou slepých uliček, každé zákoutí mysli je zamořeno, neudržíš směr ani nedovedeš posoudit, kterého sylogismu se přidržet a který odložit. Každá jistota běžného typu je už zároveň subdurální nejistotou. Jakmile jednou poznáte, není cesty zpět. V melancholii ještě vězí jakýsi záblesk spasení, asi jako vidíte v těch holandských maleb z 16. století uprostřed všech těch stínů zjasněné světlo. Smutek už nemá žádné reziduum. Jako žně bezmoci.

Ovívá se houní a přitom okouní Pak do vany leze studu beze

25. února 2015 v 21:58

Vždyť skrytý žal je dvojnásobný žal
co čtu ve tvé tváři,
to lidem sotva
pochopit se zdaří,
kdo chce, co nemá,
ztratí to, co má.

Trpká chvíle dělá vůli neplechu
v baru si s flaškou hraju oddechu
Po nábřeží se vítr točí, hoří ti oči právě
máš jen rum, řekni snům ciao hravě.

Ať své srdce vznítím
a už jenom tebe cítím
však mé prudce žhnoucí touze
se ty směješ pouze

Toť můj osud
Tak zunkejme rozkoš z kalíšků!
Tak zunkejme rozkoš z kalíšků!
Nechť nás jitro zastihne v ráji

Nic tu není, ale přibude, to si pamatujte. Po nocích čteme bibli. Předobraz ideální literatury. Až na tu pýchu, ta pýcha tam je. Musí být schovaná, ne tak na očích. Vykukuje z ní rozjíveně unavený, leč sebevědomý Hospodin:
  • [Iz 1, 11] "K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů.
  • [Iz 1, 12] Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?
  • [Iz 1, 13] Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.
  • [Iz 1, 14] Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet."
Dále tu máme odhodlaného, povýšeného Hospodina:
  • [Iz 2, 12]Neboť den Hospodina zástupů přijde na každou pýchu a povýšenost, na všechno, co se povznáší - to bude sníženo -,
  • [Iz 2, 13] na všechny cedry Libanónu, vysoké a vznosné, na všechny bášanské duby,
  • [Iz 2, 14] na všechny vysoké hory a na všechny pahorky vyvýšené,
  • [Iz 2, 15] na každou vypínající se věž a na každou strmou hradbu,
  • [Iz 2, 16] na všechny zámořské lodě i na veškerou okázalost.
Mihne se i výhrůžný Hospodin a hned jde z klidu do extrému a zakazuje posvátný alkohol:
  • [Iz 5, 8] Běda těm, kteří připojují dům k domu a slučují pole s polem, takže nezbývá žádné místo, jako byste jen vy byli usedlíci v zemi.
  • [Iz 5, 9] V uších mi zní slovo Hospodina zástupů: "Ano, zpustnou četné domy, i velké a pěkné budou liduprázdné.
  • [Iz 5, 10] Deset jiter vinice vydá jediný bat a chómer osevu vydá jedinou éfu."
  • [Iz 5, 11] Běda těm, kteří za časného jitra táhnou za opojným nápojem a až do setmění je rozpaluje víno.
  • [Iz 5, 12] Citara a harfa, bubínek a píšťala a víno jsou na jejich pitkách, ale na dílo Hospodinovo neberou zřetel a dílo jeho rukou nevidí.
  • [Iz 5, 13] Proto bude můj lid vystěhován, neboť nemá poznání. I nejváženější budou hladovět, jeho hlučící dav bude prahnout žízní.
Jak říká umělec Vačkář o práci s architekty:
Když jsem začal spolupracovat s galerií a skočil do uměleckého systému, tak jsem jím byl brzo otrávený. V něm jde o to, jak to uděláte velké na veletrh, jestli to bude transportabilní a stále řešíte věci, které člověka otravují. Není to o experimentu a hledání, ale o neustálém technickém řešení. Zaměření na produktivitu se časem projeví jako ubíjející, protože se přetransformujete na manufakturu. A to mě znechutilo, a tak jsem si odjel odpočinout do Maroka a zaměřil se na naprosto odlišnou rovinu umělecké práce,
totéž se dá říct o Hospodinu. Když si kladete otázky po jeho existence, marná sláva, akorát se znechutíte, On je přítomný jinde a neslyší vás! Jak se to říká.. proč jsem dcerou a proč mě všichni serou?
jsem synovcem tvé myšlenky
a nebo tetou činu
mám tolik naplněné sny, když spím chviličku
přijdu si unavená z toho, co se všechno stane

Pivní víla

24. února 2015 v 21:58
Občas cítím, že hořím. Vychází ze mne marnosti kouř, tolikeré marnosti, že z ní pálí v živůtku, kouře rodícího se v mé kundičce. Občas myslím na ztopořeného Sherminatora a hrabu si přitom v klíně. Prci, prci, hody, hody, oprcej mě do pohody. Pak mě dlouze trápí svět. Udělám si dobře a najednou se zatoulám v myšlenkách a nemůžu se najít, tehdy svět bolí nejvíce. Ze všeho je mi do breku. A už tak docela nehořím, zato pláču. Zpod víček odkapává endorfin, mám ho všude, zatéká i pod kalhotky do škvírek, neviditelná nit smutku na něj střádá korálky slz. A složím ještě poklonku, pukrletku cukrlátek našemu dvornímu anaforistovi, tomu, který teď píše na jiném blogu než proti zdi. Ale pořád na ní hází hrách fantómů, prosím, pěkně, ještě nás dráždi žabími stehýnky apriori sanačního dojmu z bohatě navrstvených, nahlodaných slov. Cítím se jak disperzní egocentrik v područí nominální poučky. Nevím, či se smát proletariátu výjevů nebo se heuristicky vypařit v plebiscit Vkusu. Je to zároveň lapidární i neurčité, neboť analogií k aroganci zvratu stvoříme pouze skeptickou prognózu, především tehdy se emise výrazu přemostí k dispozici pochopení. Pak seberozhněvanější dialektik nerozčísne prosvištivší šavli konspiračního vtipu. Zas se zrodí minoritní událost a koloběh zrození může následně předsudečně bujet. Dělej, co dělej, stejně z tebe zbude prach a biomasa. Jsi-li solventní, pokračuj ve šlapkách, v opaku našlapuj zvolna a miluj drsně. Jako promotér krachu. Jako žolík rigorózna. Však víš, co abreaktivní děvky po souložích chtějí. Další soulož výměnou za finance, z kousání penisů jim vypadaly zuby, třeba narazit umělý chrup. Ke katarzi dochází až na smrtelné posteli. Tehdy se buď smíříš, jsi-li dost senilní a zmožený, s minulými stimulacemi a přičtěs si je k lehkosti, nebo se bez valného úspěchu propasportizuješ až do dalšího zrození - v Šutru na pobřeží identity konceptu etablovaného s neúctou k pokroku a Nejvyššímu. Katalyzátor moci, tak se mimochodem jmenuje jeden artifakt sloužící k motivaci jednání, který jsem stvořil v počítačové hře, anex(kt)ivně zanechá sympatie ve čtenářkách s velkým objemem košíčku. Je po něm větší energie, víc emfáze na počáteční sbližovací, natálně-mortální relace. Bolest, smích, hysterie, smutek, tak se dá shrnout život ve čtyřech slov, abychom nebyli příliš falešní, tak přidáme ještě hlod - lidi si života neváží. Serou na něj i na sebe. Až ho celý poserou. Většina lidí není připravena na smrt, ani na svou, ani na cizí. Smrt je děsí... ohromně překvapí... ohromně ohromí. Ještě že ji nosím po kapsách a ve chvilce, kdy si ji plánuji střihnout, na ni zálibně zamrkám a budu připraven. Jsem kdysi, za mladých a mladých let, četl filozofy v řečtině, nosil jsem si kapesní vydání slovníku v botě a louskal, považte, Hérakleita, toho uplakánka, toho kormidelníka absurdna, svět mi byl duší výparu z něj. Na všechno měl připravenou odpověď, takže mi přišel chytrý. Jak žil, tak zemřel. Nahromaděním vody v orgánech (akvaholik) při slunění a pomazaný hnojem. Plus s literárním bombastickým dovětkem, že psi, kteří ho, nepoznavše jej zahnojeného, roztrhali. Zlomek: "Psi štěkají na toho, koho nepoznávají." Myslel, že bahno mu prodlouží trvání. Jaký bloud, opravdový poeta!
Naše žití je smrt jiných a žití jiných je naše smrt.

Nicméně článek nikdy nemá být o pi**, ale o pivu. Proto vás zahrnu přízní. V létě jsem tak jezdila na minifesťáčky a koncíky a slovo dalo slovo, prostě jsem nad pivem potkala kluka svých snů. Měl všechno, byl krásný a bohatý, kupoval mi panáky - a co měl v gatích, holky, ani se do mě nevlezl. Tak jsme si po koncertě jeho kapely zalezli do místnosti, kde už nikdo nebyl, bylo zhasnuto a tam jsme na sebe skočili. Jenže po chvilce někdo prudce vrazil dovnitř a rozsvícenou baterkou mířil na nás - jen tam tak stál a svítil. "A., co tu děláš?" "Zmiz, ty kokote." On se otočil a pelášil do tmy.
Ano, neuhádnete, jednalo se totiž o mého exe, který mě už měsíce doslova pronásleduje. Chodí za mnou všude, kam se hnu, dává mi štěnice do kabelky atd. Na tom koncertě nebyl. Prostě jen přišel, posvítil a utekl. Chvíli jsem to své lásce vysvětlovala, tak šel a zmlátil ho, ale teď už je to v pořádku, stýkáme se dál. A furt si to užíváme!

Dívá se jako člověk, který hodně prožil

23. února 2015 v 21:58
Přišla za mnou a zeptala se: Četl jsi to a to?
Líbila se ti ta knížka?
Ani omylem, zajímá mě jen jako příklad, samozřejmě se mi nelíbila.
Podle mě je příšerná. Skoro se nedá číst
A odkráčela s knihou na záchod. Ve skutečnosti ji ještě vůbec neotevřela.
Jsme obehnáni hradbou slov. Nevíme, kde se tyčí, ale dopad je tvrdý.

Byl v půlce a přesto nebylo ničemu rozumět. Sotva ji spatřil, věděl to. Přesto necouvl.
Náhle tušil, že se pro něj nehodí.
Tak proč na to tolik tlačili?

Hned věděli, že si to odskáčou.
Brutální způsob, jakým byl Charles rozpárán, nebyl ani v nejmenším směšný.
To o té cizrně a housce ho rozladilo. A kdo byla dívka v růžovém županu?

Pochopil jsem trpaslíči komplex Heroldovy kočky.
Co mají ta dvě díla společného? Ani jedno nedává smysl.
Hadicí s ucpanou tryskou se špatně míří.


Počůral si boty. Když si znovu pročůral cestu k mušli, dělaly se mu mžitky.
Tak to skončí, když člověk přestane být ostražitý.
Osobní strážce, štítonoš, oblíbený sparing partner a osvědčený obstaravatel děvek. Když společně putovali po dobytých městech, ochutnávali všechny pokrmy, než je ochutnal jejich pán.
A atlet z nich měl větší radost, než ze všech svých koní a psů. Daroval jim mimořádně ceněnou zajatkyni Flavii.
Z čehož je vidět, jak hodně si žen vážil.

Někde byla válka Sparta:
Muži si museli vykopat velkou jámu, vítězové je kamenovali do bezvědomí, naházeli dolů a upálili.


Co to tu píšu? Sám pořádně nevím. Až do doby, než budu mít na srdci víc. Pak mi došlo, že jsem vlastně poprvé v životě smířený sám se sebou. Ale pocit, který teď zažívám, zdá se jiný. Spíš se podobá mocné síle, která mě přemohla. Proboha, proč mě pocit míru deprimuje? Ve skutečnosti nejsem samozřejmě deprimovaný, skutečnost neexistuje.
Mám tě rád, vážně, jenom mám někdy divný pocit, že jsi tady...
Ale to byl nápad chorého mozku. Ale to ti říct nechci. I já mám v hlavě zmatek, ale to ti říct nechci.

Jsi jako další kámen v řadě - v první řadě rubín, topas a smaragd, v druhé řadě malachit, safír a jaspis. Ty máš asi tak šedesátou řadu, kéž by byla poslední.

Podle Irvinga a múzy

Před rozedněním

22. února 2015 v 21:58

Znáte to zenové pořekadlo: "Když se dostaneš na vrchol hory, šplhej dál." Je to tak, když jste nahoře, lezte ještě výš. Protože z hory se nedá spadnout. Tak jako to věděli beatnikové a šílení dobyvatelé vrchů.
Nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný, když se mi kolem krku vrhla neposkvrněná příroda. Úpatí skal si broukala vymyšlené píšničky a normální výraz plný vážnosti, který se rozprostíral kolem, mi prostě lezl pod šaty. Až jsem došel ke strmé stěně, kde jsem si povalil opasek a pěkně to místo počůral. Pak jsem si dlouho monotónně prozpěvoval a kochal se osaměním.
Vracel jsem se až večer. Po cestách podél údolí balvanů a vzpomínám taky, že svítil jašně bílý měsíc. Tak jasný, že jste na něm viděly všecky ta černá údolí. Sice jsem pak měl týdny nohy plné puchýřů, protože... když něco neděláte pořád, prostě si je způsobíte, s těžkými bágly není radno si zahrávat. Svaly se někdy polámou. A když sestupujete dvojnásobnou rychlostí, než byste měli, pod teniskami praskají kamínky a vystřelují do podrážek. Bylo to úleva. Být zas zpět. Ale taková unavená úleva, jakou přináší jen pocit, že je nebezpečné se uzavírat zážitkům.
Povšimněte si, že nejlepší chvíle prožíváme při něčem, co je zábava a trocha únavy a co lze často měnit. Rutina je ničitelkou radosti. To si pak uvědomíte, že máte kuráže na rozdávání a neděláte si s ničím starosti, jen si v klidu lebedíte, normálně byste pili vodu, já vodku, odpočinek brzy zklidní vaše tělo. Na nic nemyslet léčí.
Ve vzduchu cítíte, že život je květina, dřevo, sláma a bahno, vše, co je nefalšované. Ale taky lidi se svými stížnostmi a pochybami. Poznáte, že někam patřit je výhradní právo, že je to hezký pocit, a že v celém tom blbnutí je něco výborného.
Nebojíte se vlézt do restaurace, kde jsou líné servírky a nóbl oblečení lidé a vy jste jen v křápech, protože v prvé řadě nikde mimo civilizaci se restaurace nenacházejí. Nikdo se neurazí na vás a ani vy nemůžete nikoho pořezat skřeky v rytmu já-to-věděl, však-jsem-ti-říkal-že-to-bude-blbej-nápad. Respektovat, nerespektovat, to jde stranou, jste mimo dobro a zlo a každá kategorie, která by se na vás jinak vztahovala, zde nemá vládu.
Je jen málo lepších dobrodružství, než když vás, opilé tuláky bez domova, v kapse láhev muškátu, po cestě z Olomouce do Černovíře v těsné blízkosti kolejí v protisměru srazí k zemi vlak. Zlomí vám pravé předloktí, vy se zvednete a nastoupíte do nedalekého vlaku, který stojí na červené a čeká, až se přikodrcáte. Policie pak pronese prohlášení ve stylu:
Co vedlo muže k tomu, aby šel po železničním svršku, je předmětem šetření.
Kéž by bylo mezi námi víc bezejmenných básníků, kteří budou do konce svých dní váhat, zda jít po svršku nebo vedle.

Zapomenuté písně nesoucí se po vodě jako úryvky starých snů věčně zlatých pravd dávno uběhlého dětství

21. února 2015 v 21:58
Věnováno mému srdíčku D.

Jak mi bylo řečeno, jsem toliko synem ženy.. a synem muže. Nejsem ničím víc tedy? Myslel jsem, že ano. Ostatně, co na původu? Plebejci nikdy neocení původ a ostatních není ani co bys spočítal na prstech ruky. Chtěl bych být raději synem šakalí samice, jejíž hlad je milencem bouří! a tygra, jehož krvežívnivnost je známa: nemohl bych být méně zlý. A když s planoucíma očima a vlasy bičovanými deštěm bloudím za bouřlivých nocí kolem příbytků, jež postavili jacísi lidé, jak osaměle, skoro jak kámen, se cítívám, zastavuje vprostřed cest, zakrývaje si znetvořenou patvář kusem černé látky.
*
Nespočine na mé šerednosti zrak, poznamenané s úsměvem hluboké nenávisti, šerednost dané mi samotným nejvyšším Stvořitelem. Který každého jitra šíří v přírodě blahodarné teplo, zatímco já sedím v hloubi své oblíbené jeskyně a hledím upřeně do tmy a v nervydrásajícím smutku, jímž jsem zpit hůř než pozdním portugalem, biju pěstmi do rozdrásaných prsou, chabých a slabých. Dýchám, jen tak cítím dech, přece dýchám - a kdo mě tluče do hlav železnou tyčí, slyší kovadlinu dopadat na kladivo. Nedovedu však plakat, neboť jsem zatlačil utrpení do končin nevědomí. Realita je stokrát horší než sen.
*
Buďte si jistější než svým životem, že máte před sebou netvora, jehož tvář nelze spatřit, která číhá v stínech a je přece méně strašlivá než jeho nelítostná duše. Leč přece nejsem zločincem a můžete-li, věřte, že žádné lidské srdce není hroznější.
Přesto se ve vzácných okamžicích pokládám za krásného. Věříte-li, že krása značí ješitnost, pak vskutku krásní nejste a musíte to tušit. Proč byste jinak s takovým opovržením hleděli na tvář bližního? Neboť všichni jsou ješitnější než my.
*
Nejsi jako neskromný tisícerý tajemník nitra, očím napospas vydán a snadno se nechající oklamat. Nejsi ani jako hrdlo buldoka zmítající se v zubech nástrahy. Spíš jsi jako člověk, který se na ulici zastaví - ale sotva přejde pohřeb, už pochoduje zas sám za sebou.
Však jsi krásnější než noc. Majestátnější než pohostinnost.
*
Je mnoho jich. Neznají štěstí. Necítí se šťastně a co je k tomu vede, že milují? Že život milují. "Odejdi od tohoto krbu, není tu tvé místo." Tak mě vyhazují, tak odcházím. Jako bych přecházel ze země do druhé, všude pohrdán. Ti, co říkají, že trpím od dětství vrozeným šílenství, mi přijdou soucitnější, než ti, kteří říkají, že mě stihla nesmírná pýcha, jako Satana, který chtěl být roven Bohu.
*
Jen přistupte, slibuji, že budete stále obklopena dechem nejvonnějších květin, budete chodit po drahocenných kobercích a ulehat do aksamitových podušek!

podle M.


Spíš čpí, než smrdí

20. února 2015 v 21:58
"Už svítá, Kornélie?" zeptala jsem se dívky stojící vedle, které bylo asi třináct a měla krásné havraní vlasy.
"Drazí přátelé," pronesl zvučně na pódiu stojící církevní hodnostář, "jedna nám chyběla do společnosti. Tu ji máme! Dovolte, abych vám představil opravdovou pannu." Ukazál na mě.
V odpověd se rozlehl burácivý smích a tento počestný otec se zarazil, jiný otec prohlásil, že je třeba ověření - na chvíli jsem zkameněla. Vrávoravým krokem se vrhl ke mně. Chtěla jsem mu utéct z dosahu drápu, ale když se na mě přilepily jeho krví podlité oči, vyjekla jsem. On mi zatím naplival do tváře, musela jsem se před jeho páchnoucím dechem ustoupit, ale to už mi pazourou šmátral pod sukní. Surově sevřel moji kundičku, která byla od nepaměti strhávána do neštěstí, neboť místo aby si mužští nevinnosti vážili, rabovali ji, kdekoliv se s ní sešli. Hnětl mi zahrádkou prsty, až jsem myslela, že z ní vylezou housenky. Potom mi tam strčil tři soudkovité prsty, které mi působily hroznou bolest.
"Jak tlustá a aj, jak tenká, je ta vaše ďoura. Na ocase si ji povozím líp než prsten na prstě svatého otce!" A mihotaje mi před zadním vchodem ukazováčkem, volal hříšná slova. "Prdel máte ještě lepší." Potom si ověřili sborově mé panenství.
Necítila jsem se nikdy tak poníženě, nelidský stud mě hryzal s trýzní, jež tu nemohu před vámi vyslovit, ale tehdy, když prsty všech těch zvrhlíků pronikaly v můj dosud neposkvrněný otvor, který měl sloužit pouze jedinému muži po celý život, kdybych nevstoupila do služby Boží a nezasvětila ji milenci na nebesích.
Pak ode mě odstoupili a zasedli ke stolům, jako by se nic nestalo. Tváře jim přitom pohrávaly uspokojením.
Abych vám vysvětlila, kdo vše se dopouštěl té svatokrádeže na květu spanilosti, mimo těch dvou tam byl i starý mnich a nějaký další otec, byl dost malý a v obličeji připomínal satyra. Taky měl chlupy všude po těle, hustší než medvěd. Byl tak zlý a vilný, že zatímco ostatní mi jen vrtaly do dírky, on mi strkal nevycválané prsty i do zadní chodby...
Uchyloval se nejspíš k podobným zvrácenostem, protože už byl tak přesycen obyčejné pozemské lásky, že hledal útěchu v přebulejelé perverzi, jen tam se mu zjevily záblesky rozkoše, kde mu obraznost líčila ženu v tom nejodpudivějším světle.

Podle Justiny

Dneska kokot spatřil přenádhernou scénu. Ve zdi byla malá díra, myslel jsem, že ji prokopl v rauši opilec. Ale chyba lávky, lezly skrz ní někam malé děti. Houfně se hrabaly ve sněhu, aby vlezly do zahrady, která tam byla. Když jsme nakoukl, tak v té zahradě byly stromy a nich seděly děcka, na větvích stromů, na každém aspoň jedno nebo dvě. A nad hlavami jim prolítavali ptáci. Spanilý výjev. Rozkošné, protože byla ještě zima, tužší než jindy. V nejzažším koutě zahrady se pohyboval jakýsi chlapeček s čepičkou. Nikde ani po stopy po rodičích. Nedosáhl k žádné větvi, tak jen pobíhal kolem s horkým pláčem. Ten chlapečkův strom byl zmrzlý a pořád ještě nad ním fičela arktická bouře a burácel vichr.


Neodpovídá obsahu, obsah vás zmate

19. února 2015 v 19:58
Jedno z nejnebezpečnějších zvířat světa je medúza jménem čtyřhranka Fletscherova, zvaná mořská vosa. Poměrně malá medúza je vybavena až třímetrovými žahavými chapadly posetými jedovatými buňkami. Pro palčivost jejího jedu se jí také říká mořská vosa. Jak moc nebezpečná je? O tom nejlépe vypovídají čísla: od roku 1954 zabila nejméně 5567 lidí - to je asi stokrát víc než všechny druhy žraloků dohromady.
Ve vodě je téměř neviditelná, tělo má průsvitné jen její "chapadla" mají načervenalý nádech. Její "tělo" má krabicovitý tvar a měří 20 - 30 cm.
Na jakési základně těla medúzy jsou v každém rohu výrůstky, ze kterých vyrůstají vlastní "chapadla". Kolem patnácti na jeden výrůstek. Tato chapadla mají stuhovitý tvar s jakýmsi zvlněním napříč, podobné jak na staré valše na praní. U dospělého jedince je kombinovaná délka všech chapadel kolem sta metrů.
Celkový počet bodlinek na celé medúze je několik tisíc milionů. Pokud na oběti ulpí 6 - 7 metrů chapadel, je smrt pravděpodobná, pokud oběti není poskytnuta rychlá lékařská pomoc. Při pomoci je nejdůležitější dostat oběť z vody na bezpečné místo, opatrně odstranit ulpěná chapadla z kůže a polít postižená místa octem. Pak je nutná resuscitace do doby, než se dostaví lékařská pomoc. Jed vstříknutý pod kůži oběti je vlastně jedovatý koktejl. První komponent jedu, potentní neurotoxin, negativně ovlivňuje srdeční činnost a dýchání. Oběť upadá velice rychle do bezvědomí, a pokud není poskytnuta první pomoc může zemřít zástavou srdce nebo udušením.
V okamžiku styku s žahavými chapadly je bolest tak intenzivní, že oběť nekontrolovaně řve bolestí a tak rychlé bezvědomí je vlastně vysvobození.
Po třiceti minutách resuscitace se bezprostřední ohrožení života oběti zmenšuje. Místa. kde chapadla ulpěla na kůži. jsou 5 -7 mm široká a pokožka vypadá jako počmáraná rudou fixkou.

Nejjedovatějším hadem (podle množství jedu) je kobra královská. Působivě velký plaz může měřit až pět metrů - a to je jediné štěstí. Už velikost kobry totiž člověka varuje: kdyby byla menší, určitě by docházelo k mnohem více smrtícím nehodám. Díky bohu za její výrazné zbarvení i varovné zvětšování krku…

Přestože štíry pokládáme za odporné a extrémně jedovaté, většina škorpionů příliš jedovatá není - tedy alespoň pro člověka. Jejich jed způsobuje jen lokální problémy, nejčastěji palčivou bolest v místě vbodnutí. Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je štír pojmenovaný výstižně smrtonoš.

Odranci patří k těm nejméně přitažlivým zvířatům, jaká si jen dokážeme představit. O co hůř, mají extrémně silný jed - mezi rybami dokonce vůbec nejsilnější. Jeho jed může být pro člověka smrtící, ale spíš kvůli tomu, že k zasažení dochází ve vodě; když se člověk přestane ovládat, může se utopit.

A na závěr má nejoblíbenější - pralesnička azurová. Pěticentimetrová pestře zbarvená žabička s nejsilnějším jedem na světě, který by zabil až 1500 lidí. Z dvou set mikrogramů jedu, které v sobě má, by pouhé 2 stačily k zabití člověka. Kapička o velikosti ouška jehly by zabila dospělého člověka téměř okamžitě.